ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.35.2012:48
sp. zn. 2 As 35/2012 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: P. Č.,
proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, proti rozhodnutím
žalované č. j. 28/11 a 159/11, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 26. 4. 2011, č. j. 30 A 24/2011 – 16,
takto:
I. Mgr. Daniel Krajčo, advokát, se sídlem náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, České
Budějovice, se z p r o š ť u je zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti.
II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2011, č. j. 30 A 24/2011 – 16,
se zrušuje .
III. Žalobci se ne př i z ná v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora označeného usnesení Krajského soudu v Brně, jímž byl osvobozen od soudních poplatků
v řízení o kasační stížnosti proti usnesení téhož soudu ze dne 22. 2. 2011, č. j. 30 A 24/2011 - 11,
kterým byla jeho žaloba proti výše uvedeným rozhodnutím žalované postoupena Městskému
soudu v Praze jako soudu místně příslušnému.
Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti namítá, že jej soud osvobodil od soudního
poplatku, ačkoliv o to nepožádal. Domnívá se, že na jeho nesouhlas s postoupením věci
Městskému soudu v Praze, vyjádřený prostřednictvím kasační stížnosti proti předmětnému
usnesení, se poplatková povinnost nevztahuje. Z tohoto důvodu navrhuje napadené usnesení
krajského soudu zrušit a vrátit věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podané kasační stížnosti nevyjádřila.
Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 21. 11. 2011, č. j. 30 A 24/2011 – 41,
ustanoven zástupcem pro řízení o této kasační stížnosti advokát Mgr. Daniel Krajčo. Ustanovený
zástupce však dne 20. 12. 2011 požádal o zproštění povinnosti jej zastupovat, neboť byl již dříve
žalovanou určen jeho zástupcem v jiné věci, v níž mu však jmenovaný neposkytl potřebnou
součinnost, ale svým postupem dal naopak najevo, že k němu nemá dostatečnou důvěru. Podle
§20 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, je soudem ustanovený advokát oprávněn
požádat o zrušení ustanovení, dojde-li k narušení nezbytné důvěry mezi ním a klientem nebo
neposkytuje-li klient potřebnou součinnost. Z korespondence mezi stěžovatelem a advokátem
ve věci stěžovatelovy ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 33 Cdo 1552/10 je zřejmé, že jmenovaný nereagoval na návrh advokáta sjednat si schůzku
v jeho kanceláři a v přípise ze dne 30. 9. 2010 označil jeho postup za neprofesionální. Lze mít
tedy za to, že mezi stěžovatelem a jeho zástupcem nevzniklo pouto důvěry, které je nezbytné pro
realizaci právního zastoupení. Nejvyšší správní soud proto této žádosti ustanoveného zástupce
vyhověl a zprostil jej povinnosti stěžovatele zastupovat, přičemž nepovažoval za nezbytné
rozhodnout o ustanovení jiného zástupce z řad advokátů či vrátit věc krajskému soudu k tomuto
rozhodnutí. Jakkoliv je totiž podle §105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“), v řízení o kasační stížnosti zastoupení advokátem povinné, dle konstantní judikatury
zdejšího soudu není nutné na splnění této podmínky trvat v případě, kdy je předmětem kasačního
přezkumu rozhodnutí krajského soudu ve věci jeho osvobození od soudních poplatků
(srov. např. rozsudek z 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 – 77, dostupný na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud nicméně vážil i to, zda v nyní posuzované věci není ustanovení advokáta
nutné z hlediska ochrany práv stěžovatele (§35 odst. 8 s. ř. s.). V souladu s vlastní ustálenou
judikaturou (srov. rozsudky ze dne 18. 1. 2006, č. j. 4 Azs 390/2005 – 98, a ze dne 4. 1. 2006,
č. j. 3 Ads 26/2005 – 36, oba dostupné na www.nssoud.cz) vzal v úvahu formální a obsahové
kvality kasační stížnosti, přihlédl k právní složitosti věci a dospěl k závěru, že zastoupení
stěžovatele advokátem není nezbytné ani z tohoto důvodu.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud její
důvodnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
Stěžovatel spatřuje nezákonnost napadeného usnesení v tom, že mu soud přiznal
osvobození od soudních poplatků, přestože o to nepožádal. Dne 9. 2. 2011 jmenovaný podal
žalobu proti výše uvedeným rozhodnutím žalovaného. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22.
2. 2011 (zdejší soud podotýká, že na originálu usnesení je uvedeno chybné datum 22. 2. 2010;
jedná se však toliko o zjevnou nesprávnost) věc postoupil Městskému soudu v Praze. Toto
rozhodnutí napadl stěžovatel dne 18. 4. 2011 kasační stížností. Vzhledem k tomu,
že je účastníkem řady dalších řízení vedených před krajským soudem, byly tomuto soudu z jeho
činnosti známy jeho osobní, majetkové a výdělkové poměry (viz č. l. 15 soudního spisu). Krajský
soud proto nyní napadeným usnesením ze dne 26. 4. 2011 rozhodl o osvobození stěžovatele
od soudních poplatků.
Podle §1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích“) se soudní poplatky vybírají za řízení před
soudy České republiky, a to z úkonů uvedených v sazebníku poplatků, který je uveden v příloze
k tomuto zákonu. Není-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání,
dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou
mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví (§9 odst. 1 zákona o soudních
poplatcích).
Podle §36 odst. 3 s. ř. s. ve znění účinném do 31. 12. 2011 (užitého přiměřeně podle
§120 s. ř. s.) však účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní
žádost usnesením předsedy senátu osvobozen od soudních poplatků. Z dikce tohoto ustanovení
jasně vyplývá, že účastníku řízení lze přiznat osvobození od soudních poplatků pouze tehdy,
pokud o to sám požádá a doloží, že skutečně nemá prostředky k jeho zaplacení.
V nyní projednávané věci není pochyb o tom, že soudní poplatek nebyl zaplacen
při podání kasační stížnosti, ani o tom, že stěžovatel v kasační stížnosti ani v jiném podání
nepožádal o osvobození od této povinnosti. Pokud tedy krajský soud za dané situace
nepostupoval v souladu s §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích a stěžovatele nevyzval k jeho
dodatečnému zaplacení, ale sám z vlastní iniciativy a na základě svých poznatků o příjmech
a majetkových poměrech stěžovatele rozhodl o jeho osvobození od soudního poplatku,
postupoval nesprávně; jeho rozhodnutí je proto nezákonné v důsledku vady řízení s vlivem
na zákonnost rozhodnutí ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Na základě všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud usnesení krajského
soudu podle §110 odst. 1 zrušil; vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení se v tomto
případě jeví jako bezpředmětné a z hlediska procesní ekonomie nevhodné, neboť zrušené
usnesení nemusí být nahrazeno novým rozhodnutím tohoto soudu.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl zdejší soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.,
užitého přiměřeně dle §120 s. ř. s. Stěžovatel měl ve věci plný úspěch a měl by tedy právo
na náhradu nákladů řízení; vzhledem k tomu, že mu žádné náklady spojené s tímto řízením
nevznikly, soud rozhodl tak, že se mu náhrada nákladů nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. května 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu