ECLI:CZ:NSS:2012:3.ADS.11.2012:34
sp. zn. 3 Ads 11/2012 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: I. U.,
zastoupený JUDr. Jiřím Kozákem, Ph.D., advokátem se sídlem Jiráskova 236, Mělník, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti
rozhodnutí žalované ze dne 2. 2. 2011, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2011, č. j. 42 Ad 69/2011 – 38,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2011, č. j. 42 Ad 69/2011 – 38,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalovaná (dále též „stěžovatelka“) rozsudek
Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2011, č. j. 42 Ad 69/2011 – 38 (dále též „napadený
rozsudek“), kterým bylo zrušeno rozhodnutí stěžovatelky o námitkách ze dne 2. 2. 2011, č. j. X
(dále též „napadené rozhodnutí“), a jemu předcházející rozhodnutí ze dne 12. 10. 2010, č. j. X
(dále též „prvostupňové rozhodnutí“) a věc byla stěžovatelce vrácena k dalšímu řízení.
Prvostupňovým rozhodnutím, které bylo potvrzeno napadeným rozhodnutím, byl žalobci snížen
invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně na invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně
podle ustanovení §39 odst. 2 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“). Dále bylo prvostupňovým
rozhodnutím určeno, že výše invalidního důchodu žalobce zůstává podle článku II bodu 13 věty
první zákona č. 306/2008 Sb., kterým se mění zákon o důchodovém pojištění, zákon č.
582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, beze změny, tudíž žalobci, jenž byl uznán invalidním pro invaliditu prvního
stupně, stále náleží invalidní důchod ve výši invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně.
Nejvyšší správní soud ze správního a soudního spisu zjistil, že dne 4. 10. 2010 byla
žalobci provedena kontrolní lékařská prohlídka, na jejímž základě byl vypracován Okresní
správou sociálního zabezpečení Mělník (dále jen „OSSZ Mělník“) posudek ze dne 4. 10. 2010 ,
který byl podkladem prvostupňového rozhodnutí. Závěrem tohoto posudku bylo, že žalobci
poklesla schopnost soustavné výdělečné činnosti z důvodu nepříznivého zdravotního stavu
o 45 %, a proto byl uznán invalidním pro invaliditu prvního stupně podle §39 odst. 2 písm. a)
zákona č. 155/1995 Sb. a nikoliv již pro invaliditu třetího stupně dle §39 odst. 2 písm. c) téhož
zákona, jak tomu bylo doposud.
Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce námitky, v nichž s tímto rozhodnutím
nesouhlasil, protože byl přesvědčen, že se jeho zdravotní stav nezlepšil a naopak tvrdil, že se jeho
zdravotní stav s postupem věku zhoršuje a není pravda, že by byl stabilizovaný. Dále uvedl,
že má cukrovku 30 let, třikrát denně si píchá inzulin, musí se pravidelně a dietně stravovat a jídlo
si odvažovat, což v zaměstnání není možné.
V rámci řízení o námitkách byl Českou správou sociálního zabezpečení – Lékařskou
posudkovou službou, pracoviště pro námitkové řízení (dále jen „ČSSZ – LPS“) vypracován
lékařský posudek ze dne 24. 1. 2011, č. j. LPS/2010/1290-NR-STC_CSSZ, který vycházel
z dokumentace lékaře Lékařské posudkové služby OSSZ Mělník a ze zdravotnické dokumentace
ošetřujícího lékaře a dalších odborných nálezů, které jsou součástí správního s pisu.
Lékař ČSSZ - LPS dne 24. 1. 2011 vyšetřil zdravotní stav přítomného žalobce, přičemž
žalobce byl posuzován jako autoklempíř. Lékař konstatoval, že k datu vydání prvostupňového
rozhodnutí bylo rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce
diabetes mellitus I. typu. U žalobce byly od roku 1993 zjištěny tyto komplikace: od 1993
retinopatie, od 1997 nefropatie a od 1998 polyneuropatie. Žalobce nebyl v posledních letech
hospitalizován pro závažnou dekompenzaci. Kompenzace diabetu byla shledána celkem
uspokojivou (podkladem bylo diabetologické vyšetření z května 2010), renální funkce jsou
na hranici normy. V průběhu očního vyšetření byla u žalobce zjištěna lehká porucha zraku.
Neurologické vyšetření z 21. 4. 2010 nadále prokazuje p olyneuropatii. Závěrem lékař uvedl,
že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce s nejvýznamnějším
dopadem na pokles pracovní schopnosti je diabetes mellitus se středně těžkým funkčním
postižením a s několika komplikacemi lehčího až středního stupně. Schopnost zvládat běžné
zatížení je zachována, některé denní aktivity jsou vykonávány s obtížemi. Nelze současně
prokázat těžké funkční postižení s opakovanými metabolickými dekompenzacemi ani progresi
chronických komplikací diabetu do úrovně těžkých poruch s omezením zraku, snížením
pohyblivosti a poruchami prokrvení. Na základě tohoto zhodnocení zdravotního postižení
žalobce byla tedy podle kapitoly VI., položky 2, písm. c ) přílohy vyhlášky č. 359/2009 Sb.
stanovena míra poklesu pracovní schopnosti žalobce na 45 %. Procentní míra poklesu pracovní
schopnosti nebyla ve smyslu §3 a §4 výše uvedené vyhlášky změněna. Žalobce byl shledán
schopným po vzniku invalidity I. stupně vykonávat soustavnou výdělečnou činnost
jen v podstatně menším rozsahu a intenzitě.
Žalobce podal proti rozhodnutí stěžovatelky o námitkách žalobu ke krajskému soudu,
v níž navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil stěžovatelce k dalšímu řízení.
Žalobce v žalobě uvedl, že jeho zdravotní stav mu neu možňuje vykonávat profesi autoklempíře,
jímž byl vyučen, protože nemůže delší dobu stát ani sedět. Zároveň má částečně necitlivou ruku
kvůli vychýlené ploténce na páteři. Žalobce upozornil na lékařskou zprávu diabetologa
MUDr. B., který kvůli závažným komplikacím doporučil invalidní důchod třetího
stupně neměnit. V doplnění žaloby ze dne 7. 10. 2011 žalobce uvedl, že z posudku lékaře ČSSZ
– LPS ani z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by došlo ke zlepšení nebo stabilizaci
jeho zdravotního stavu. Dále žalobce poukázal na to, že se napadené rozhodnutí nezabývá
tím, zda je léčba jeho zdravotních potíží slučitelná se soustavným výkonem zaměstnání s ohledem
na jeho kvalifikaci a povolání. Posudek lékaře ČSSZ – LPS je navíc dle žalobce v rozporu
se zprávou diabetologa MUDr. B., v níž je uvedeno, že zdravotní stav žalobce je kompenzačně
nevyvážený a že se u něho vyskytují závažné pozdní komplikace. Žalobce navíc poukázal na nový
posudek diabetologa MUDr. B. ze dne 2. 9. 2011, který potvrdil předchozí posudek a dále dodal,
že žalobce má sklon k hypoglykémiím, které jsou z důvodu neuropatie středního stupně obtížněji
rozpoznatelné, a proto je nástup hypoglykémií prakticky bezpříznakový. Závěrem diabetolog
konstatoval, že doporučuje vzhledem k závažným komplikacím a především labilnímu průběhu
žalobcova onemocnění invalidní důchod neměnit. Závěrem žalobce konstatoval, že napadené
rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro absenci náležitého odůvodnění, v němž by byly zohledněny
všechny jeho námitky, a není v něm zdůvodněno, z jakých důvodů došlo ke zlepšení jeho
zdravotního stavu.
Krajský soud, jak vyplývá ze soudního spisu, nechal vyhotovit posudek posudkové
komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Praze (dále jen „PK MPSV v Praze“) ze dne
14. 7. 2011. Z tohoto posudku vyplývá, že dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav žalobce
je způsoben diabetes mellitus I. typu, který je od roku 2001 uspokojivě kompenzován. Posudková
komise proto dospěla k závěru, že hodnocení žalobcova zdravotního postižení odpovídající plné
invaliditě lze od roku 2001 považovat za nadhodnocené. Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav
žalobce je dle tohoto posudku stabilizovaný a celkový pokles pracovní schopnosti je stanoven
na 35 %. Pro žalobce není vhodná fyzicky namáhavá práce, práce ve stabilizovanýc h polohách
či v chladném nebo vlhkém prostředí. Je nutné zvolit práci, při níž by žalobce měl možnost
zachovávat pravidelnou životosprávu. Vhodné jsou lehké manuální práce nebo práce
administrativního typu.
Podané žalobě krajský soud vyhověl a napadeným rozsudkem zrušil obě rozhodnutí
žalované a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud
uvedl, že napadené rozhodnutí je v rozporu s §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“), protože neobsahuje úvahy, kterými se žalovaná
řídila při hodnocení podkladů pro vydání rozhodnutí, ani informace o tom, jak se vypořádala
s námitkami stěžovatele a s jeho vyjádřením k podkladům. Krajský soud dále podotknul, že dříve
byla rozhodnutí žalované posuzována velmi shovívavě, a to především proto, že před zavedením
námitek proti prvostupňovému rozhodnutí žalované jakožto řádného opravného prostředku
ustanovením §88 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení,
ve znění pozdějších předpisů, žádný řádný opravný prostředek v rámci správního řízení
neexistoval a žalobce se mohl proti rozhodnutí žalované v prvním stupni bránit jen přímo správní
žalobou. Po zavedení institutu námitek o 1. 1. 2010 však soudy již co do jasnosti, srozumitelnosti
a odůvodnění nerozlišují mezi rozhodnutími žalované v důchodových věcech a rozhodnutími
správních orgánů v jiných oblastech. Následně krajský soud citoval judikaturu soudů
rozhodujících ve správním soudnictví, věnující se otázkám přezkoumatelnosti rozhodnutí
správního orgánu rozhodujícího o řádném opravném prostředku ve správním řízení, např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2009, č. j. 7 Afs 116/2009 – 70, dále
rozsudek tohoto soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007 – 84 nebo rozsudek zdejšího soudu
ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010 – 53. Krajský soud v neposlední řadě poukázal na to, že čistě
formální a obecná odůvodnění rozhodnutí správních orgánů jsou neudržitelná, cituje rozsudek
tohoto soudu ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006 – 86, v němž Nejvyšší správní soud uvedl,
že rozhodnutí stěžovatelky o zániku nároku na důchod, které v odůvodnění pouze odkáže
na podklady rozhodnutí a příslušná zákonná ustanovení a nezmiňuje žádné skutkové ani právní
úvahy, je nepřezkoumatelné. Podle krajského soudu žalovaná v odůvodnění napadeného
rozhodnutí nereagovala na námitku stěžovatele uplatněnou v rámci řízení o námitkách, že nebylo
prokázáno zlepšení ani stabilizace jeho zdravotního stavu, což by byly jediné dů vody, pro které
by bylo možné snížit stupeň invalidity. Žalovaná pouze uvedla, že kompenzace diabetu je celkem
uspokojivá, opírajíc toto tvrzení o diabetologické vyšetření z května 2010. Vzhledem k tomu,
že podle krajského soudu v napadeném rozhodnutí chybí úvahy žalované, jimiž se při hodnocení
podkladů rozhodnutí řídila, chybí tedy i obsah, jenž by měl být soudem přezkoumán.
Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností, a to z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka v kasační stížnosti nesouhlasila
s krajským soudem a namítla, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí byla uvedena všechna
skutková zjištění a z nich plynoucí závěry, které vyplývají z posudku z 24. 1. 2011, potvrzujícího
závěry z předchozího posudku. Žalobci bylo tedy podrobně vysvětleno, z jakého důvodu byl
změněn stupeň jeho invalidity, přičemž jeho zdravotní stav a funkční důsledky jeho zdravotního
postižení byly napadeným rozhodnutím objektivizovány dostatečnou a aktuální zdravotnickou
dokumentací, z níž nevyplývá posudkově významná progrese zdravotního stavu. Dále
stěžovatelka poukázala na to, že krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku odkázal
na námitky žalobce, které byly obsaženy až v jeho vyjádření ze dne 7. 10. 2011, reagujícího
na posudek PK MPSV v Praze ze dne 14. 7. 2011. Z toho důvodu se s nimi stěžovatelka nemohla
v napadeném rozhodnutí vypořádat. Stěžovatelka taktéž vytkla krajskému soudu,
že nespecifikoval, zda nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí tkví v jeho nesrozumitelnosti
nebo v nedostatku důvodů rozhodnutí. V této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, jenž blíže specifikuje pojem
nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí pro nesrozumitelnost a pro nedostatek důvodů
rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů rozhodnutí podle citovaného rozsudku
nelze shledat tam, kde se jedná pouze o dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí,
ale jedině v případě nedostatku důvodů skutkových. Následně stěžovatelka odkázala na rozsudek
tohoto soudu ze dne 8. 7. 2011, č. j. 3 Ads 47/2011 – 74, jenž tento právní názor plně vztáhl
i na rozhodnutí správní. Z toho důvodu je stěžovatelka přesvědčena, že napadené rozhodnutí
vyhovuje požadavkům příslušných právních předpisů a splňuje standardy soudního přezkumu,
neboť na správní rozhodnutí nelze dle jejího názoru obecně klást vyšší nároky než na soudní
rozhodnutí.
Stěžovatelka dále nesouhlasila s tím, že napadené rozhodnutí postrádalo obsah, který
by bylo možné v řízení před krajským soudem přezkoumat. Uvedla, že jediným dílčím
nedostatkem, který jí byl krajským soudem vytýkán, bylo, že nedostatečně reagovala na žalobco vu
námitku, že se jeho zdravotní stav nezlepšil. Stěžovatelka ocitovala posudkové závěry, které byly
obsaženy v napadeném rozhodnutí, a poukázala na to, že krajský soud v napadeném rozsudku
neuvedl, zda tuto argumentaci nepovažoval za reakci na výše uveden ou námitku vůbec, nebo
pouze nalezl v odůvodnění napadeného rozhodnutí podstatné nedostatky, které jej vedly
k závěru, že stěžovatelka na námitku reagovala nedostatečně. Závěrem stěžovatelka uvedla,
že se krajský soud nijak nevyjádřil k posudku ze dne 14. 7. 2011, vypracovaném na jeho žádost
PK MPSV v Praze, přestože na druhou stranu v napadeném rozsudku uvedl námitky žalobce
k tomuto posudku, jež zůstaly v řízení před krajským soudem nevypořádány. Z toho stěžovatelka
dovodila, že by i v následném správním řízení vycházela ze stejného posudkového závěru,
což by vedlo k opětovnému podání opravného prostředku a následně žaloby, protože otázka
míry poklesu pracovní schopnosti žalobce, která je určujícím ukazatelem stupně invalidity, nebyla
v řízení před soudem řešena. Závěrem stěžovatelka poznamenala, že míra poklesu pracovní
schopnosti je především medicínskou otázkou a k jejímu posouzení je příslušný výlučně
posudkový lékař. Nelze přesvědčivě stanovit, co znamená „úplnost“ odůvodnění posouzení
zdravotního stavu žalobce a vypořádání se s jeho námitkami vůči posudkovým závěrům,
které mají často čistě subjektivní povahu. Stěžovatelka z výše uvedených důvodů navrhla,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu
řízení.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatelky ze dne 25. 1. 2012 uvedl,
že ve správní žalobě v řízení před krajským soudem pouze rozvedl námitky původní, obsažené
v námitkách proti napadenému rozhodnutí. Žalobce souhlasil s názorem krajského soudu,
že se stěžovatelka v napadeném rozhodnutí nevypořádala se všemi jeho námitkami, a proto
považoval posouzení jeho zdravotního postižení stěžovatelkou za nepřesvědčivé a neúplné.
Žalobce upřesnil, že v květnu 2010 neabsolvoval žádné diabetologické vyšetření, na které
je v napadeném rozhodnutí odkazováno, nýbrž pouze laboratorní vyšetření a vyšetření
internistou, z nichž nebylo možné podle jeho názoru vyvodit závěry, které byly obsaženy
v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále poukázal na to, že diabetologické vyšetření
u MUDr. B. absolvoval dne 2. 6. 2010 a jeho závěrem bylo, že zdravotní stav žalobce
je kompenzačně nevyvážený se závažnými pozdními komplikacemi, a z těchto důvodů doporučil
MUDr. B. plný invalidní důchod neměnit. Závěry stěžovatelky, podle nichž je žalobce
kompenzován, proto odporují výše uvedenému diabetologickému vyšetření. Stěžovatelka
se taktéž nezabývala námitkou žalobce, že mu jeho zdravotní postižení brání ve výkonu profese
autoklempíře, ve vztahu k níž měl být žalobce posuzován. Ze všech výše uvedených důvodů
je žalobce přesvědčen, že napadený rozsudek je správný a měl by být Nejvyšším správním
soudem potvrzen.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hlediska uplatněných stížních
bodů, jakož i ve smyslu ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s., a po posouzení věci dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud se v prvé řadě zabýval otázkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozhodnutí ve smyslu ustanovení §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., kvůli níž krajský soud napadené
rozhodnutí i předcházející prvostupňové rozhodnutí stěžovatelky zrušil a věc vrátil žalované
k dalšímu řízení. Stěžovatelka ve své kasační stížnosti uvedla, že napadené rozhodnutí dle jejího
názoru splňuje standardy soudního přezkumu a vyhovuje požadavkům příslušných právních
předpisů. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu přisvědčil stěžovatelce a dospěl k závěru,
že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné, a nemělo být tedy krajským soudem zrušeno podle
§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., nýbrž mělo být věcně přezkoumáno.
Nejvyšší správní soud uvedl ve svém rozhodnutí ze dne 7. 9. 2011, č. j. 6 Ads 99/2011 –
43 (dostupný na www.nssoud.cz) následující: „S účinností od 1. 1. 2010 je řízení o důchodových nárocích
účastníků dvoustupňovým správním řízením, a proto jsou na rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení
kladeny stejné požadavky na jasnost, srozumitelnost a úplnost odův odnění správního rozhodnutí jako v ostatních
věcech. V případě, že se Česká správa sociálního zabezpečení v rozhodnutí o námitkách (§88 zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení) nevypořádá se všemi námitkami účastníka
řízení, zatíží své rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.“
Z tohoto právního názoru zdejšího soudu plyne, že od 1. 1. 2010 jsou rozhodnutí stěžovatelky
v důchodových věcech v řízení před správními soudy co do je jich jasnosti, srozumitelnosti
a úplnosti odůvodnění posuzována podle standardů uplatňovaných na přezkum rozhodnutí
jiných správních orgánů. Na řízení o kasační stížnosti ve věci přezkumu rozhodnutí stěžovatelky
v důchodových věcech je tedy od výše uvedeného okamžiku aplikovatelná judikatura správních
soudů týkající se přezkoumatelnosti správních rozhodnutí v obecné rovině.
Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že rozhodnutí správního orgánu
může být zrušeno pro nepřezkoumatelnost pouze v případě, že trpí „obecně velmi intenzivními
vadami“ [viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2011, č. j. 3 Ads 47 /2011 – 74
(dostupný na www.nssoud.cz)]. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nedostatek důvodů pak může být podle citovaného rozhodnutí zdejšího soudu vyslovena
pouze v případě, že vada předmětného správního rozhodnutí mohla mít vliv na jeho zákonnost,
přičemž důvodem pro zrušení správního rozhodnutí může být jen nedostatek důvodů
skutkových; v případě nedostatku právních důvodů musí soud rozhodnutí zrušit
pro nezákonnost, a nikoliv pro nepřezkoumatelnost. Obdobně se Nejvyšší správní soud vyjádřil
i v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75 (dostupný na www.nssoud.cz).
V souladu s výše uvedenou judikaturou lze tedy uzavřít, že pouhé dílčí nedostatky odůvodnění
či jakékoli jiné „nedokonalosti“ správního rozhodnutí, které zůstaly bez potenciálního vlivu
na jeho zákonnost, nejsou dostatečným důvodem pro zrušení tohoto rozhodnutí.
V předmětné věci Nejvyšší správní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí trpělo
takovými vadami, pro něž by tedy bylo nutné toto rozhodnutí dle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
zrušit, a to z následujících důvodů:
Krajským soudem bylo stěžovatelce vytýkáno, že na stěžejní argu ment žalobce, že nebylo
prokázáno zlepšení ani stabilizace jeho zdravotního stavu, což jedině může být důvodem
pro snížení stupně invalidity, v napadeném rozhodnutí nereagovala a pouze odkázala
na diabetologické vyšetření z května 2010, podle něhož je „kompenzace diabetu celkem uspokojivá“.
Nejvyšší správní soud v prvé řadě z odůvodnění napadeného rozhodnutí zjistil, že reakce
stěžovatelky na tento argument nebyla tak stručná, jak tvrdí krajský soud. Stěžovatelka
v napadeném rozhodnutí uvedla, že lékař ČSSZ – LPS zpracovával lékařský posudek žalobce
pro účely řízení o námitkách řízení na základě podkladové spisové dokumentace a doložených
odborných lékařských nálezů. Dále stěžovatelka podrobně popsala obsah lékařského posudku,
tedy že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce je diabetes
mellitus I. typu s komplikacemi, a to od roku 1993 retinopatie, od roku 1997 nefropatie a od roku
1998 polyneuropatie. Dále uvedla, že žalobce nebyl v posledních letech hospitalizován
pro závažnou dekompenzaci a že podle diabetologického vyšetření z května 2010 je kompenzace
diabetu celkem uspokojivá, renální funkce jsou na hranici normy, dle očního vyšetření byla
nalezena lehká porucha zraku a dle neurologického vyšetření z 21. 4. 2010 žalobce nadále trpí
polyneuropatií. Lékař ČSSZ – LPS ve předmětném lékařském posudku tedy dospěla k závěru,
že žalobce trpí diabetes mellitus se středně těžkým funkčním postižením s několika komplikacemi
lehčího až středního stupně. Je však zachována schopnost zvlád at běžné zatížení, ačkoliv jsou
některé denní aktivity vykonávány s obtížemi. Nebylo možné prokázat těžké funkční postižení
s opakovanými metabolickými dekompenzacemi či progresi chronických komplikací diabetu
do úrovně těžkých poruch s omezením zraku, snížením pohyblivosti a poruchami prokrvení.
Stěžovatelka následně uzavřela, že zdravotní stav žalobce a funkční důsledky jeho zdravotního
postižení byly objektivizovány dostatečnou a aktuální zdravotnickou dokumentací a že nebyl
prokázán posudkově významný progres jeho zdravotního stavu. Z výše uvedeného vyplývá,
že stěžovatelka nereagovala na výše uvedenou námitku žalobce pouze odkazem na zprávu
z diabetologického vyšetření z května 2010 s tím, že podle tohoto vyšetření je „kompenzace
diabetu celkem uspokojivá“, jak ve svém rozsudku uvedl krajský soud. Stěžovatelka naopak
poměrně podrobně popsala zdravotní stav žalobce podle posudku lékaře ČSSZ - LPS, z něhož
dovodila, že nedošlo k významné progresi zdravotního stavu žalobce.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 3 Ads 45/2008 – 46
(dostupné na www.nssoud.cz), je posudkový orgán při odnímání pobírané dávky důchodového pojištění
podmíněné dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem povinen přesvědčivě odůvodnit, v čem spočívá zlepšen í
nebo stabilizace zdravotního stavu pojištěnce při porovnání s obdobím, kdy odnímaná dávka byla přiznána .
Podle rozsudku zdejšího soudu ze dne 7. 8. 2003, č. j. 3 Ads 7/2003 – 42 (dostupné
na www.nssoud.cz), nemusí být důvodem zániku plné invalidity vždy jen zlepšení zdravotního stavu,
ale i stabilizace zdravotního stavu, neboť sama stabilizace dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu spojená
s adaptací člověka na situaci vyvolanou například zdravotním postižením může vést k obnovení pracovní
schopnosti ve vymezeném rozsahu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí, především
pak z konstatování, že žalobce „nebyl v posledních letech hospitalizován pro závažnou
dekompenzaci“, dále že „dle diabetologického vyšetření z května 2010 je kompenzace diabetu
celkem uspokojivá, renální funkce jsou na hranici normy“ či že „nelze prokázat těžké funkční
postižení s opakovanými metabolickými dekompenzacemi či progresi chronických komplikací
diabetu do úrovně těžkých poruch s omezením zraku, snížením pohyblivosti a poruchami
prokrvení“ a následně závěr, že ze zdravotnické dokumentace „nevyplývá posudkově významná
progrese zdravotního stavu“ je zjevné, že podle názoru stěžovatelky, který opřela o posudek
lékaře ČSSZ - LPS a relevantní a aktuální zdravotnickou dokumentaci, je zdra votní stav žalobce
stabilizovaný. Požadavky na přesvědčivé zdůvodnění stabilizace zdravotního stavu žalobce podle
výše uvedené judikatury tohoto soudu je tedy možné považovat za splněné. Jak vyplývá z výše
citovaného rozhodnutí zdejšího soudu, č. j. 3 Ads 7/2003 – 42, i stabilizace zdravotního stavu
může vést ke zlepšení, ba dokonce i obnovení pracovní schopnosti žalobce v plném rozsahu.
Z napadeného rozhodnutí, zdravotních posudků a zdravotnické dokumentace, která byla
podkladem pro vyhotovení napadeného rozhodnutí, vyplývá, že v tomto případě je stabilizace
zdravotního stavu žalobce důvodem pro procentuální zvýšení jeho pracovní schopnosti.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud zhodnotil, že napadené rozhodnutí
stěžovatelky je přezkoumatelné a mělo být tedy krajským soudem přezkoumáno meritorně,
a nikoliv zrušeno pro nepřezkoumatelnost podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Především
by se pak krajský soud měl zabývat námitkami žalobce, že stěžovatelkou nebylo zhodnoceno,
zda je léčba jeho zdravotních problémů slučitelná se soustavným výkonem zaměstnání,
a to s ohledem na žalobcovu kvalifikaci autoklempíře. Dále by se krajský soud měl vypořádat
s námitkou žalobce, že závěry posudku jsou v rozporu s lékařskou zprávou diabetologa
MUDr. B. ze dne 2. 6. 2010, dle níž je zdravotní stav ž alobce kompenzačně nevyvážený
a ve které MUDr. B. doporučuje stupeň invalidity žalobce neměnit, a dále, že napadené
rozhodnutí odkazuje na zprávu diabetologa z května 2010, přestože žalobce byl diabetologem
vyšetřen až dne 2. 6. 2010.
Ohledně námitky stěžovatelky, že nemohla reagovat na námitky žalobce, které uplatnil
až v podání ze dne 7. 10. 2011, jež bylo doplněním jeho žaloby a zároveň reakcí na posudek
PK MPSV v Praze, a které nebyly obsaženy v námitkách proti rozhodnutí správního orgánu
prvého stupně, dal Nejvyšší správní soud za pravdu stěžovatelce. Konkrétně krajský soud
stěžovatelce vytýkal, že v napadeném rozhodnutí nereagovala na námitku žalobce, že nebylo
prokázáno zlepšení ani stabilizace jeho zdravotního stavu, což jedině může být důvodem
pro snížení stupně invalidity. Po prozkoumání spisu krajského soudu Nejvyšší správní soud zjistil,
že tato byla skutečně uvedena až ve výše zmíněném podání ze dne 7. 10. 2011 , a nikoliv
v námitkách žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí žalované ze dne 20. 10. 2010. Krajský
soud proto nesprávně vytkl stěžovatelce, že na tuto námitku nereagovala, neboť vypořádat
se s námitkou žalobce, která byla uvedena až v podání v rámci řízení před krajským soudem,
a tedy po vydání napadeného rozhodnutí, je procesně i prakticky nemožné.
Nejvyšší správní soud závěrem podotýká, že argume ntace krajského soudu, z jakých
důvodů považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, byla velmi stručná, kusá
a nedostatečně objasňovala, v čem konkrétně spočívala nepřezkoumatelnost napadeného
rozhodnutí. Kromě jedné konkrétní výtky krajského soudu, a to že se stěžovatelka nevypořádala
s námitkou žalobce, že nebylo prokázáno zlepšení ani stabilizace jeho zdravotního stavu,
což jedině může být důvodem pro snížení stupně invalidity, krajský soud uvedl pouze, že chybí-li
konkrétní úvahy v napadeném rozhodnutí stěžovatelky, pak chybí obsah, který by bylo možné
krajským soudem přezkoumat. S tímto závěrem nejen že Nejvyšší správní soud, jak již výše
podrobně odůvodnil, nesouhlasí, ale zároveň se nedomnívá, že by takto obecně formulovaný
důvod nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, který neuvádí žádné konkrétní výtky vůči
přezkoumávanému správnímu rozhodnutí, bylo možné považovat za dostatečné odůvodnění
jeho nepřezkoumatelnosti. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že rozsudek krajského
soudu je v tomto ohledu současně částečně nepřezkoumatelný ve smyslu §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.
Procesní vadou však bylo i to, že krajský soud, ačkoliv shle dal napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné, činil kroky, které přichází v úvahou ve vztahu k rozhodnutí
přezkoumatelnému, jmenovitě stran dokazování, když zadal zpracování posudku PK MPSV
v Praze.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud vyhověl stěžovate lce ve všech stěžejních
bodech její kasační stížnosti a napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.) , nepovažoval zároveň za nezbytné vyjadřovat
se ke všem zbývajícím kasačním námitkám stěžovatelky. V dalším řízení bude krajský soud vázán
právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4
s. ř. s.)
V dalším řízení bude krajský soud povinen rozhodnout i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2012
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu