ECLI:CZ:NSS:2012:3.ADS.177.2011:88
sp. zn. 3 Ads 177/2011 - 88
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Rutsche v právní věci žalobce: M. K., zastoupena advokátem
Alexandrem Petričko, AK Chrastavská č. 188/27, Liberec 2, proti žalovanému: Ministerstvo
práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, o přezkoumání rozhodnutí
Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 7. 12. 2009, čj. OSV/731/2009/70, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne
11. 11. 2011, č j. 63 Ad 6/2010 - 68,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 11. 11. 2011,
č j. 63 Ad 6/2010 - 68, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
II. Zástupci stěžovatelky Alexandru Petričko, advokátu, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 960 Kč, která mu bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá shora označené
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále též „krajský soud“), kterým
byla odmítnuta její žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 7. 12. 2009,
čj. OSV/731/2009/70, jímž bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce v České
Lípě ze dne 26. 10. 2009, čj. 5809/8/CLB-1/12, o povinnosti vrátit přeplatek dávky státní sociální
podpory příspěvek na bydlení ve výši 6159 Kč do dne 31. 1. 2010, podle §62 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, §3 zákona č. 110/1995 Sb.,
o životním a existenčním minimu.
V žalobě žalobkyně mj. uvedla: Žalobní body, podle kterých považuje žalobkyně napadené rozhodnutí
za nezákonné a nicotné: I. Odvolací orgán nepřezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí v rozsahu požadovaném
v odvolání. II. Odvolací orgán se v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal se všemi důvody v odvolání uvedenými.
Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření k žalobě v podstatné míře zopakoval obsah
napadeného rozhodnutí a uzavřel: Na základě výše uvedeného jsme přesvědčeni, že prvoinstanční
i druhoinstanční řízení proběhlo v souladu s platnými právními předpisy, je žaloba neoprávněná a navrhujeme
ji v plném rozsahu zamítnout.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v napadeném usnesení, po vyložení
obsahu dotčených zákonných ustanovení, v jejichž smyslu žaloba mj. musí obsahovat žalobní
body, dospěl k závěru, že žalobkyně uvedla jen zcela obecné fráze, ze kterých nelze zjistit vymezení
skutkových a právních důvodů natolik individuálně specifikovaných, aby byly odlišitelné
od obdobných věcí. Proto s odkazem na §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) žalobu odmítl.
V kasační stížnosti podané prostřednictvím ustanoveného zástupce stěžovatelka nejprve
poukázala na konstatování krajského soudu v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že za situace,
kdy v žalobě není sdělení o řízení, zahájeném před OS v České Lípě pod čj. 15 Nc 4251/2010, nemohl činit
příslušná opatření, vedoucí k odstranění vad podání. K tomu stěžovatelka dodala, že takový závěr je zcela
nesmyslný a nemá oporu v zákoně. Z napadeného usnesení se ani nepodává, o jakou vadu podání
by se mělo ve skutečnosti jednat, když navíc ani žádná lhůta k odstranění vady podání nebyla
poskytnuta. Dále stěžovatelka namítla nesrozumitelnost odst. druhého na str. 2 usnesení,
kde se jednou hovoří o §37 odst. 5 s. ř. s., které se týká výzvy k odstranění vad podání, přičemž
zde žádná lhůta stanovena není, a jednou o §35 odst. 7 s. ř. s., jež se týká zastoupení účastníka.
Závěrem stěžovatelka dodává, že za situace, kdy jí byl ustanoven zástupce, neexistuje zákonný
důvod proč ustanovený zástupce nemohl při poskytnutí lhůty podle §37 odst. 5 s. ř. s. žalobu
doplnit a odstranit tak vady podání. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší
správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka
v Liberci k dalšímu řízení.
Žalovaný ke kasační stížnosti vyjádření nepodal.
Nejvyšší správní soud poznamenává, že od 1. 1. 2012 došlo ke změně kompetencí
jednotlivých správních orgánů na úseku výkonu státní správy ve věcech státní sociální podpory.
Podle zákona č. 366/2011 Sb. s účinností od tohoto data nejsou již odvolacím orgánem ve věcech
dávek státní sociální podpory krajské úřady, ale Ministerstvo práce a sociálních věcí. Podle
ustanovení §69 s. ř. s. platí, že účastníkem řízení (žalovaným) je správní orgán, který rozhodl
v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla; ve smyslu ustanovení
§105 odst. 1 s. ř. s. pak dále platí, že účastníky řízení o kasační stížnosti jsou stěžovatel a ti, kteří
byli účastníky původního řízení. V řízení o předmětné kasační stížnosti tedy ex lege nastoupil
do práv a povinností žalovaného jiný správní orgán, a to Ministerstvo práce a sociálních věcí.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž
zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému usnesení přípustná za podmínek
ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu i řízení, jež jeho
vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná.
V dané věci krajský soud žalobu věcně vůbec neprojednával, ale usnesením ji odmítl,
jelikož dospěl k závěru, že stěžovatelka nedostála požadavku na uvedení žalobních bodů,
z nichž by bylo patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené výroky
za nezákonné. K odstranění nedostatků podání (žaloby) krajský soud stěžovatelku nevyzýval.
S tímto postupem a závěrem krajského soudu Nejvyšší správní soud nesouhlasí.
Nejvyššímu správnímu soudu je z jeho rozhodovací činnosti známo, a plyne to i z obsahu
spisu krajského soudu, že žaloba byla původně podána dne 9. 2. 2010 u Okresního soudu v České
Lípě, kde bylo řízení o ní vedené pod sp. zn. 15 Nc 4251/2010 zastaveno usnesením tohoto soudu
ze dne 10. 5. 2010 s poučením, že lze žalobu podat ve správním soudnictví do jednoho měsíce
od právní moci tohoto usnesení. Toto usnesení nabylo právní moci dne 8. 6. 2010. V souladu
s uvedeným poučením potom stěžovatelka dne 21. 6. 2010 žalobu podala osobně ke Krajskému
soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, který ji usnesením ze dne 22. 6. 2010, č. j. 63 Ad
6/2010 – 7, odmítl pro opožděnost. Toto usnesení Nejvyšší správní soud k podané kasační
stížnosti zrušil rozsudkem ze dne 31. 10. 2011, č. j. 3 Ads 30/2011 - 52, a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení. V něm potom krajský soud vydal usnesení, které bylo napadeno nyní
projednávanou kasační stížností.
Předmětem řízení o kasační stížnosti je, zda žaloba obsahovala údaje dostatečné
k posouzení jako žalobní body, a zda k odstranění jejich vad měla být stěžovatelka vyzvána.
Náležitosti žaloby v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§65 a násl. s. ř. s.)
vyplývají v první řadě z ustanovení §37 s. ř. s. (zejm. z jeho odst. 3), kde jsou stanoveny obecné
(„minimální“) náležitosti každého podání adresovaného soudu, které se vztahují na všechna řízení
podle soudního řádu správního, pokud z jeho ustanovení o jednotlivých typech řízení neplyne
(ať již přímo nebo z povahy věci), že podání některé z náležitostí podle §37 s. ř. s. v rámci daného
konkrétního typu řízení nemusí splňovat. Další náležitosti podání, nad rámec „minimálních“
náležitostí, jsou pro žalobu proti rozhodnutí správního orgánu potom stanoveny v §71 s. ř. s.,
stejně jako jsou u jiných typů řízení podle s. ř. s. stanoveny v jiných jeho příslušných ustanoveních.
Přitom ze zákona vyplývá, že žaloba musí obsahovat vždy alespoň jeden žalobní bod (viz věta
druhá ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s.). Pokud žaloba žádný žalobní bod neobsahuje, může být tento
nedostatek odstraněn jen ve lhůtě pro podání žaloby.
Nejvyšší správní soud poznamenává, že se problematikou náležitostí žaloby., a jmenovitě
i problematikou žalobních bodů, ve své rozhodovací činnosti již opakovaně zabýval a dospěl
k ustálené judikatuře. Tato judikatura vykládá a zdůrazňuje význam §71 s. ř. s. i ve spojení
s jeho §37 s. ř. s., viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2008, č. j. 4 Ads
45/2008 - 38, www.nssoud.cz. V jejím smyslu je tak třeba opakovaně především poukázat
na to, že soudní řád správní stanoví pro každé podání účastníka vůči soudu určité náležitosti,
jež toto podání musí splňovat. Pokud je nesplňuje, definuje zákon postup soudu při doplňování
náležitostí podání a odstraňování jeho vad. Rovněž definuje další postup soudu a právní následky
toho, není-li podání doplněno a vady odstraněny.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí s hodnocením krajského soudu, že podání stěžovatelky
vykazuje takové vady, pro které nebylo možno v řízení pokračovat, jmenovitě, že nesplňuje
ani minimální požadavky kladené na žalobní body, a tento nedostatek je neodstranitelný.
I když lze připustit, že stěžovatelčino podání nebylo zcela perfektní, netrpí toto podání
takovými vadami, pro něž by nebylo možno v řízení pokračovat. Stěžovatelka v něm dostatečným
způsobem označila napadené rozhodnutí žalované, a uvedla výslovný návrh rozsudečného výroku.
Pokud jde o žalobní body, Nejvyšší správní soud je na rozdíl od krajského soudu přesvědčen,
že podání stěžovatelky bylo žalobou, která byť formulačně neobratně, a nutno přiznat, že i do jisté
míry dosti obecně, žalobní body obsahovala, když tato před uvedením důvodů předeslala,
že je uvádí jako žalobní body. Ostatně takto pochopil toto podání zřejmě i žalovaný, když ve svém
vyjádření k žalobě velmi podrobně zrekapituloval předmět, okolnosti a důvody napadeného
rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích sice opakovaně uvedl, že neexistuje zákonná
povinnost soudu v případech, kdy žaloba neobsahuje žádný žalobní bod, vyzývat žalobce
k odstranění těchto vad ve smyslu §37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto široce pojímaná povinnost
soudu by odporovala zásadě dispoziční a zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž je řízení
o žalobě koncipováno (viz např. rozsudek č. j. 2 Azs 9/2003 – 40, ze dne 23. 10. 2003, publikován
pod č. 113/2004 Sb. NSS), to však, shodně s názorem stěžovatelky, podle Nejvyššího správního
soudu nebyl tento případ.
Vady žaloby jsou přitom odstranitelné postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s., podle něhož
předseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě nebo odstranění vad podání a stanoví
k tomu lhůtu. Nejde-li tedy o situaci, kdy podání neobsahuje žádný žalobní bod, a jde-li naopak
o případ, kdy žalobní bod je formulován nedostatečně, či ne zcela konkrétně, což se stalo
v souzené věci, je soud povinen postupovat podle §37 odst. 5 s. ř. s. a usnesením vyzvat podatele
k opravě nebo odstranění vad podání tak, aby mohlo být věcně a úplně projednáno. Pouze
v případě, že podání není k výzvě ve stanovené lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení není
možno pro tento nedostatek pokračovat, odmítne soud usnesením vadný návrh. Stěžovatelka
by tak mohla tento nedostatek napravit, a odstranit vady žaloby. Nejvyšší správní soud dodává,
že ne zcela konkrétní formulace žalobních bodů nelze považovat za neodstranitelný nedostatek
podání, a v daném případě měla být stěžovatelka k odstranění vad žaloby vyzvána.
Uvedený právní názor Nejvyššího správního soudu je shodný s dosavadní judikaturou
zdejšího soudu, který již ve svém rozhodnutí ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 - 56,
konstatoval, že „(…) jestliže tedy soudní řád správní požaduje, aby žaloba splňovala určité náležitosti, nečiní
tak proto, aby krajské soudy formalisticky trvaly na naplnění litery zákona, ale proto, aby žaloba mohla být
podkladem právě pro poskytování několikráte zmíněné spravedlivé ochrany veřejným subjektivním právům v rámci
soudního řízení. Krajské soudy musí mít tento základní smysl a účel žaloby vždy na zřeteli, a dále si musí
zodpovědět otázku, jaký konkrétní smysl a účel má ta která konkrétní zákonem stanovená náležitost žaloby,
a podle obsahu (samozřejmě netoliko pouze podle slov) žaloby podané žalobcem posoudit, zda tyto náležitosti
splněny jsou či nikoliv. Na žalobu je přitom nutno pohlížet jak na jeden celek; proto nelze jednotlivé náležitosti
posuzovat izolovaně. Stejný přístup je třeba volit i při odstraňování vad žaloby, tedy skutečných nedostatků obecných
či zvláštních náležitostí žaloby, které brání tomu, aby žaloba mohla být podkladem projednání a rozhodnutí věci.
(…) Pokud je namístě vady odstraňovat [např. žalobce neuvádí v žalobě žádné konkrétní výtky vůči napadenému
rozhodnutí, ale pouze povšechně cituje ustanovení právních předpisů], pak soud musí žalobce vždy k odstranění
těchto vad vyzvat, stanovit mu k jejich odstranění přiměřenou lhůtu, a poučit jej jednak o následcích nesplnění
této výzvy, a jednak o tom, jak má vadu odstranit. Toto poučení přitom musí být konkrétní [pouhá parafráze
vybraných ustanovení soudního řádu správního je tedy nedostačující] a musí být diferencované v závislosti
na individuální charakteristice žalobce, vůči němuž směřuje..“ Ve vztahu k upřesňování žalobních bodů
dále lze poukázat např. na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2007, č. j. 2 Azs
54/2007 - 42, v němž uvedl: Za žalobní bod, u něhož je třeba pokusit se o jeho doplnění a upřesnění, je nutno
považovat každé vyjádření žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že tento má napadené
správní rozhodnutí z určitého důvodu za nezákonné. Pouze takovýmto – ve prospěch žalobce extenzívním –
výkladem pojmu žalobního bodu lze naplnit ústavní požadavek řádného přístupu k soudní ochraně
před rozhodnutím veřejné správy ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ostatně k tomuto
názoru se výslovně přiklonil i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém rozsudku
ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78.
K postupu krajského soudu Nejvyšší správní soud dodává, že je do jisté míry pochopitelné,
že stěžovatelku nevyzýval k odstranění vad žaloby podané dne 21. 6. 2010, když neměl z čeho
dovodit, že tomuto podání předcházelo podání žaloby u Okresního soudu v České Lípě, kde bylo
řízení o ní vedené pod sp. zn. 15 Nc 4251/2010 zastaveno usnesením tohoto soudu ze dne
10. 5. 2010 s poučením, že lze žalobu podat ve správním soudnictví do jednoho měsíce od právní
moci tohoto usnesení, a kdy krajský soud pro dovozovanou opožděnost žalobu hned dne
22. 6. 2010 svým usnesením odmítl. Ovšem za situace, kdy bylo Nejvyšším správním soudem
k podané kasační stížnosti toto usnesení zrušeno rozsudkem ze dne 31. 10. 2011, č. j. 3 Ads
30/2011 - 52, s odůvodněním, že předcházelo podání žaloby Okresnímu soudu v České Lípě,
s jeho následným rozhodnutím a poučením stěžovatelky, a žaloba tudíž byla včasná, nic nebránilo
tomu, aby krajský soud stěžovatelku vyzval k odstranění vad podání. To tím spíše, že stěžovatelce
byl v mezidobí ustanoven zástupce.
Nejvyššímu správnímu soudu tedy z výše uvedených důvodů nezbylo, než napadené
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci zrušit (§110 odst. 1 s. ř. s.)
a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.
Na krajském soudu tedy nyní bude, aby použil postup podle §37 odst. 5 s. ř. s. a vyzval
stěžovatelku k opravě nebo odstranění vad podání a stanovil jí k tomu lhůtu. Jmenovitě bude
třeba, aby byla stěžovatelka, cestou jejího zástupce, vyzvána ke konkretizaci žalobních bodů.
Stěžovatelka samozřejmě nemůže svoji žalobu rozšířit o další žalobní body nad rámec žalobních
bodů uvedených v žalobě.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§110
odst. 2 s. ř. s.).
Odměna ustanovenému zástupci stěžovatele Alexandru Petričko, advokátu, byla přiznána
za jeden úkon právní služby v částce 500 Kč (sepis kasační stížnosti), a to podle ustanovení §7, §9
odst. 3 písm. f) ve spojení s §9 odst. 2 a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. a dále mu
byla započítána náhrada hotových výdajů podle §13 odst. 3 téže vyhlášky v částce 300 Kč. Celková
výše jeho odměny tedy činí 800 Kč. Úkon „první porada s klientem včetně převzetí a přípravy
zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven soudem“ nepřicházel
v úvahu, neb ustanovený zástupce stěžovatelku zastupoval již v řízení před krajským soudem.
Jelikož ustanovený advokát je plátcem DPH, byla mu odměna zvýšena o částku této daně (20 %).
Odměna stanovená zástupci stěžovatele v celkové výši 960 Kč mu bude vyplacena do 60 dnů od
právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. února 2012
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu