ECLI:CZ:NSS:2012:3.AS.19.2012:9
sp. zn. 3 As 19/2012 - 9
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Petra Průchy, ve věci žalobce: P. Č., o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 1. 2012, č. j. 10 Na
954/2011 - 63,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížností napadl usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích (dále „krajský soud“) ze dne 18. 1. 2012, čj. 10 Na 954/2011-63, kterým bylo
zastaveno řízení o jiné kasační stížnosti stěžovatele, a to pro nezaplacení soudního poplatku
z kasační stížnosti.
Pro lepší orientaci ve svérázně formulovaných podáních stěžovatele je namístě
rekapitulovat předcházející průběh řízení, ústící až v kasační stížností napadené usnesení
krajského soudu.
Žalobou ze dne 1. 2. 2011 se stěžovatel u krajského soudu domáhal uložení povinnosti
Jihočeskému kraji a Jihočeské vědecké knihovně vydat mu „informaci z bodu 4, žádosti z 8. února
2010 /příl. A/.“ Krajský soud usnesením ze dne 2. 2. 2011, čj. 10 Na 957/2011-2, stěžovateli
uložil ve lhůtě 10 od doručení usnesení odstranit vady žaloby a uvedl také přehledně v jakém
rozsahu tak má stěžovatel učinit. Usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 7. 2. 2011
s upozorněním na důsledky marného uplynutí uvedené lhůty, spočívající v odmítnutí žaloby
dle §37 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“).
Na toto usnesení reagoval stěžovatel přípisem, doručeným krajskému soudu dne
9. 2. 2011, ve kterém vyzval soud k doplnění usnesení o zákonem předepsané náležitosti
a zároveň připojil jím upravené prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech.
Krajský soud žalobu stěžovatele usnesením ze dne 7. 3. 2011, č. j. 10 Na 954/2011 - 7,
odmítl podle §37 odst. 5 s. ř. s. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel kasační stížnost,
datovanou dnem 21. 3. 2011. Krajský soud dále usnesením ze dne 1. 4. 2011, č. j. 10 Na
954/2011 - 13, vyzval stěžovatele k odstranění vad kasační stížnosti a usnesením rovněž ze dne
1. 4. 2011, č. j. 10 Na 954/2011 - 15, k zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost.
Stěžovatel reagoval několika přípisy, ze kterých lze zjistil, že žádal osvobození od soudních
poplatků, rovněž žádal ustanovení advokáta, „odklad právní moci usnesení na čl. 13 i 15“, a ve vztahu
ke svým nárokům podal návrh na určení lhůty k provedení procesních úkonů.
Usnesením ze dne 15. 8. 2011, č. j. 10 Na 954/2011 - 28, krajský soud zamítl návrh
stěžovatele na osvobození od soudního poplatku a usnesením rovněž ze dne 15. 8. 2011,
č. j. 10 Na 954/2011 - 34, znovu stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku za kasační
stížnost.
Stěžovatel následně podáním ze dne 3. 9. 2011 rozšířil kasační stížnost z 21. 3. 2011.
O kasační stížnosti stěžovatele proti usnesení ze dne 15. 8. 2011 rozhodl Nejvyšší správní soud
rozsudkem ze dne 1. 12. 2011, č. j. 2 As 113/2011 - 43, tak, že kasační stížnost zamítl. Citací
z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008
- 74, v odstavci [17] na který lze zcela odkázat, se v obecné rovině vypořádal s problematikou
osvobození od soudních poplatků. V intencích vyslovených obecných závěrů posoudil konkrétní
případ stěžovatele, a to v odstavcích [20] až [22] uvedeného rozsudku, ze kterých je pro další
úvahy namístě citovat: „Podle §138 odst. 1 o. s. ř. „[n]a návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi
zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo
zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva“. Uvedené ustanovení vyložil Ústavní soud ve světle čl. 36
odst. 1 Listiny ve shora již zmíněném nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 289/03, jednoznačně
tak, že „k tomu, aby soud mohl osvobodit účastníka řízení od zaplacení soudního poplatku, musí být současně
splněny dvě podmínky, a to nepříznivá finanční situace a pravděpodobnost úspěchu v daném řízení na straně
žadatele. Jen v tomto rozsahu může soud hodnotit oprávněnost žádosti.“
S ohledem na uvedenou judikaturu Ústavního soudu je nutno vykládat i obdobné ustanovení procesního
předpisu, jímž se řídí správní soudnictví. Podle §36 odst. 3 věty první s. ř. s. „[ú]častník, který doloží, že nemá
dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu osvobozen od soudních poplatků“.
Soudní řád správní tedy ještě explicitněji než občanský soudní řád stanoví v rovině podmínek pro osvobození
od soudních poplatků týkajících se majetku jedině to, že účastník musí „nemít dostatečné prostředky“. Uvedené
ustanovení nelze vyložit jinak než jako pravomoc soudu k prověření objektivní situace (zjištění, zda účastník má,
anebo nemá dostatečné prostředky), nikoli však jako pravomoc k prověření, z jakých příčin se tak stalo
(tj. k prověření „subjektivní stránky“ nemajetnosti). Příčiny nemajetnosti jsou totiž pro rozhodnutí o osvobození
od soudních poplatků zásadně irelevantní, neboť zákonodárce je jako kritérium pro posouzení nestanoví. (…).
Slovo „může“ užité v §36 odst. 3 větě první s. ř. s. ovšem dává soudu určitý, byť ve světle judikatury
Ústavního soudu poměrně nevelký, prostor pro uvážení, zda i když jsou podmínky pro osvobození splněny,
tj. účastník nemá dostatek prostředků a není naplněna ani negativní podmínka osvobození zakotvená ve větě
druhé zmíněného ustanovení, není výjimečně namístě mu dobrodiní osvobození od soudních poplatků odepřít.
Soudní uvážení se musí řídit stejnými pravidly jako uvážení správní, tj. zejména se musí vyvarovat libovůle,
rozlišovat mezi různými případy na základě racionálních, logických a nediskriminačních kritérií a posuzovat
obdobné případy obdobně a různé případy různě. Tato povinnost při soudním uvážení plyne z principu
materiálního právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Znamená to, že budou-li podmínky podle §36 odst. 3 věty
prvé a věty druhé s. ř. s. splněny, pravidelně to povede k osvobození od soudních poplatků, a to v míře, která bude
odpovídat majetkové nouzi účastníka řízení. Je proto žádoucí účastníka osvobodit jen částečně, lze-li po něm
spravedlivě požadovat, aby byť jen z určité části svoji poplatkovou povinnost splnil. Neosvobození bude za splnění
podmínek výjimkou z pravidla, pro kterou musí existovat vážné skutkové důvody, které je soud
v rámci odůvodnění svého uvážení povinen přezkoumatelně vyložit, přičemž vždy musí mít na paměti,
že základním smyslem a účelem uvedeného ustanovení je zajistit rovný přístup všech osob k soudní ochraně,
tj. výkon ústavně zaručeného základního práva.
Nejvyšší správní soud nejprve konstatoval, že posouzení hmotných poměrů stěžovatele
by vedlo k závěru, že stěžovateli by osvobození od soudních poplatků, byť třeba jen zčásti,
mohlo být přiznáno. Dále však konstatoval, že „U stěžovatele však existují zvláštní okolnosti, jež vedou
k závěru, že v jeho případě, je namístě výjimečně využít oprávnění k soudnímu uvážení a osvobození od soudních
poplatků mu výjimečně nepřiznat. Takové okolnosti zohlednil i krajský soud, byť to vyjádřil poněkud zavádějícím
způsobem tak, že „(s)právní soudnictví nemůže být fórem, na kterém se budou (bezplatně) projednávat spory
začasté soukromého původu“. Tímto zvláštním důvodem k odepření osvobození od soudního poplatku je povaha
sporů, které stěžovatel před správními soudy v poslední době v mnoha případech vede. A k nim patří
i projednávaná věc. Krajskému soudu i Nejvyššímu správnímu soudu je z jejich úřední činnosti známo,
že stěžovatel vede s různými veřejnými institucemi množství sporů týkajících se poskytování informací
podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, které často
pokračují jako spory soudní. V dané věci se jedná o spor týkající se žádosti stěžovatele o poskytnutí informací
ze strany Jihočeské vědecké knihovny, resp. Jihočeského kraje. Podobného rázu jsou i jiné spory stěžovatele
projednávané Nejvyšším správním soudem i soudy krajskými. Tyto spory přitom nejsou takového charakteru,
aby měly vztah k podstatným okolnostem stěžovatelovy životní sféry. Netýkají se, a to ani nepřímo, stěžovatelova
majetku, životních podmínek či jiných podobných záležitostí. Jde naopak o spory vyvolané stěžovatelovým zájmem
o veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí. Takové spory má stěžovatel plné právo vést, dává-li mu
objektivní právo procesní možnosti tak činit, a musí v nich mít možnost účinně hájit svá práva. Není však důvod,
aby náklady na vedení takových sporů, které je zásadně povinen hradit každý žalobce, za stěžovatele pravidelně
nesl stát formou osvobozování od soudních poplatků. Osvobození od soudních poplatků nemá být institutem
umožňujícím nemajetným osobám vést bezplatně spory podle své libosti, nýbrž zajistit, aby v případech, kdy nemají
dostatek prostředků, a přitom je na místě, aby soudní spor vedly (neboť jde o věc skutečně se dotýkající jejich
životní sféry), jim nedostatek prostředků nebránil v účinné soudní ochraně. Takovou povahu však předmětný spor
nemá. Jde o poskytnutí informací týkající se Jihočeské vědecké knihovny, přičemž ze žádných okolností neplyne,
že by stěžovatel měl důvod vztahující se k jeho životní sféře, aby si uvedené informace vyžádal. Stěžovatel má jistě
právo snažit se takové informace získat, avšak za existujících konkrétních okolností, z nichž je patrné,
že předmětný spor nespadá do kategorie těch, které se týkají jeho životní sféry, je na místě mu výjimečně osvobození
od soudních poplatků odepřít.“
Nejvyšší správní soud posléze v citovaném rozsudku dospěl k závěru, že široce pojatý
svobodný přístup k informacím ve veřejné sféře sice představuje jednu z nejefektivnějších cest
k transparenci veřejné moci, k její všestranné, účinné a kontinuální veřejné kontrole, avšak takový
závěr nelze „v žádném případě vykládat v tom smyslu, že by spory týkající se svobodného přístupu k informacím
měly být pro účely rozhodování o osvobození od soudních poplatků vnímány jako spory častěji než jiné nespadající
do kategorie sporů týkajících se životní sféry účastníků. Takové zobecňování nelze činit a každý spor je z tohoto
hlediska nutno posuzovat přísně individuálně. Právě v oblasti svobodného přístupu k informacím je třeba, aby byly
pečlivě zvažovány všechny aspekty tohoto ústavně zaručeného základního práva, jelikož jde o právo požadovat
od povinných subjektů určitou činnost, a to zásadně bezplatně a v relativně krátkých lhůtách, což je může
za určitých výjimečných okolností významně zatížit.“ Také proto „nelze přehlédnout, že kverulační, zjevně
šikanózní, či dokonce pracovní kapacitu orgánů veřejné moci z různých důvodů cíleně paralyzující výkon tohoto
práva může mít významné negativní důsledky, které za určitých okolností mohou popřít dokonce i smysl a účel
práva na svobodný přístup k informacím. Jedním z nástrojů, jak zabránit zneužívání tohoto práva, a tím i jeho
diskreditaci v očích veřejnosti i orgánů veřejné moci, proto musí být i citlivá regulace nadužívání tohoto práva
v případech výše uvedených. Taková regulace může se za určitých okolností dít i cestou výjimečného odepření práva
na osvobození od soudních poplatků (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011,
č. j. 7 As 101/2011 - 66, dostupné na www.nssoud.cz).“
Po uvedeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu krajský soud usnesením ze dne
14. 12. 2011, č. j. 10 Na 954/2011 - 59, znovu stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku
z kasační stížnosti. Na tuto výzvu stěžovatel reagoval další žádostí o osvobození od soudních
poplatků, ve které splnění zákonných podmínek pro požadované osvobození odvodil od podání
ze dne 9. 2. 2011 (jedná se o stěžovatelem upravené prohlášení o osobních, výdělkových
a majetkových poměrech, se kterým se vypořádal Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku
ze dne 1. 12. 2011, č. j. 2 As 113/2011 - 43), dále zmínil blíže nespecifikovanou listinu uloženou
u správy soudu. Kromě toho stěžovatel uvedl, že citovaný rozsudek č. j. 2 As 113/2011 - 43
tohoto soudu nepotvrzuje výrok „adresovaného soudu na listě 26“ (kde se ovšem žádný výrok
nenachází, toliko referát k výzvě k upřesnění nejasného návrhu). Soudní poplatek z kasační
stížnosti, k jehož zaplacení byl vyzván, stěžovatel nezaplatil.
Usnesením ze dne 18. 1. 2012, č. j. 10 Na 954/2011 - 63, krajský soud řízení (o kasační
stížnosti stěžovatele proti usnesení krajského soudu ze dne 7. 3. 2011, č. j. 10 Na 954/2011 - 7)
zastavil pro nezaplacení soudního poplatku. V odůvodnění tohoto usnesení poukázal krajský
soud na tu skutečnost, že také Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 12. 2011,
č. j. 2 As 113/2011 - 43, seznal, že stěžovateli takové právo přiznat nelze. Krajský soud dále
uvedl, že ode dne uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu do podání další žádosti
o osvobození od soudního poplatku na straně stěžovatele nedošlo k žádné změně, a proto
o posledním návrhu již nerozhodoval.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v souladu s §109 odst. 3 a 4 3 s. ř. s.,
vázán jejím rozsahem a uplatněnými stížnostními důvody. Konstatuje, že napadené rozhodnutí
přezkoumá z hlediska naplnění kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., ačkoli
stěžovatel své námitky blíže nepodřazuje pod některý ze zákonem stanovených důvodů (k tomu
viz rozsudek ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publ. pod č. 161/2004 Sb. NSS).
Nejdříve je třeba zdůraznit, že předmětem nyní vedeného řízení je oprávněnost kasační
stížnosti proti usnesení krajského soudu o zastavení řízení v důsledku nezaplacení soudního
poplatku podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích (dále „zákon
o soudních poplatcích“). S touto problematikou se krajský soud v napadeném usnesení vypořádal
sice stručně, avšak srozumitelně s důvodným odkazem na shora citovaný rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 1. 12. 2011, č. j. 2 As 113/2011 - 43.
Toto usnesení napadl stěžovatel kasační stížností o 13 bodech. V bodech 6., 8. a 10.
polemizuje s úvahami citovaného rozsudku č. j. 2 As 113/2011 - 43, v zásadě mimo předmět
nyní posuzovaného usnesení, jehož zásadní důvody naopak většinou obchází zavádějícími odkazy
na zdánlivé vady tohoto rozhodnutí. Snad v bodu 2. lze jistou souvislosti nalézt v tom,
že stěžovatel namítá absenci poučení o možnosti posečkání se zaplacením nebo splácením
soudního poplatku ve výzvě k jeho zaplacení. Takové poučení ovšem logicky není možné
považovat za součást výzvy, sloužící naopak k určení pevné lhůty ke splnění povinnosti,
jež zásadně má být splněna zároveň se zpoplatněným úkonem, a to v situaci, kdy podmínky
pro eventuální osvobození od soudních poplatků nebyly zákonem předvídaným způsobem
shledány. Možnost žádat o posečkání s placením nebo povolení splátek poplatku tím sice není
vyloučena, nicméně tomu musí předcházet žádost povinného účastníka, což ovšem stěžovatel
v daném případě neučinil.
Lze připustit, že bod 13. kasační stížnosti by snad mohl navozovat představu existence
kasačního důvodu dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., spočívající v nesrozumitelnosti napadeného
usnesení krajského soudu v důsledku jeho nedostatečného odůvodnění. Ani tato námitka ovšem
neobstojí. Krajský soud stručně, nicméně oprávněně konstatoval, že od shora uvedeného
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který se zkoumáním podmínek pro přiznání osvobození
od soudních poplatků stěžovateli podrobně zabýval, do nové žádosti ze dne 27. 11. 2011
o přiznání takového osvobození, nedošlo u stěžovatele k žádné změně, a proto o této nové
žádosti nerozhodoval. Stěžovatel existenci relevantní změny ani netvrdil, neboť ani jeho odkaz
na blíže neurčenou listinu, uloženou u správy soudu, nelze akceptovat pro naprostou neurčitost.
Opakované rozhodování o účelových návrzích by představovalo jen řetězení problému, který
má být rozhodnutím o kasační stížnosti vyřešen, jak Nejvyšší správní soud konstatoval v několika
rozhodnutích, byť reagujících na jiné fáze řízení a rozhodování, viz rozsudky ze dne 24. 10. 2007,
č. j. 1 Afs 65/2007 - 37, či ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77, dostupné
na www.nssoud.cz). Ostatně tento postup je využit i nyní potud, že Nejvyšší správní soud netrval
na splnění podmínky řízení spočívajících v povinném zastoupení stěžovatele advokátem
a v zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ze dne 31. 1. 2012 proti usnesení o zastavení
řízení ze dne 18. 1. 2012 pro nezaplacení soudního poplatku za kasační stížnost proti usnesení
ze dne 7. 3. 2011, o odmítnutí původní správní žaloby stěžovatele.
V bodu 3. stěžovatel krajskému soudu vytýká, že neoznačil všechny účastníky řízení. Bylo
by možné polemizovat o tom, zda tak učinil sám stěžovatel, nicméně pro osud této kasační
stížnosti tato námitka nemá žádný význam. Všechny ostatní body již s předmětem tohoto řízení
nesouvisejí ani vzdáleně, vyjadřují svérázné představy stěžovatele o procesních, ústavních
ustanoveních a skutkových okolnostech, jejichž smysl v kontextu jednoduchého předmětu řízení
není třeba dále analyzovat.
Krajský soud rozhodl napadeným usnesením v době, kdy všechna relevantní hlediska
o tom, zda žalobce má nárok na osvobození od soudních poplatků, byla vzata v potaz citovaným
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 12. 2011, č. j. 2 As 113/2011 - 43, kterým bylo,
za daných podmínek definitivně, rozhodnuto proč je namístě stěžovateli osvobození od soudních
poplatků (výjimečně) odepřít. Po vyřešení této otázky již krajský soud nemohl dělat nic jiného,
než stěžovatele vyzvat k zaplacení soudního poplatku v dodatečné lhůtě, jejíž přiměřené trvání
jednoznačně a právem určil ve výzvě k zaplacení poplatku. Stěžovatel neměl jinou volbu,
než soudní poplatek zaplatit nebo vzít na vědomí, že řízení bude zastaveno. Stěžovatel se mýlí,
pokud se domnívá, že krajský soud měl nejprve rozhodnout o jakékoli jeho žádosti týkající
se poplatkové povinnosti. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že důvodnost takového požadavku
z ničeho nevyplývá a není oprávněná ani ve vztahu k povaze stěžovatelem neustále opakovaných
obstrukčních podání. Požadavek není přijatelný ani z ústavního hlediska, neboť jeho jediným
důsledkem by byl vznik neodůvodněných průtahů řízení, tedy porušení významného práva
účastníků na rozhodnutí věci v rozumné době. Požadavek stěžovatele trpí nepřípustnou
neurčitostí a nepřiměřeností a nemá oporu v zákoně o soudních poplatcích. Krajský soud
tedy ve skutečnosti neměl právo ani možnost k požadavku stěžovatele přihlížet bez toho,
že by sám porušil Ústavou a zákonem určenou povinnost věc projednat a v rozumné době
rozhodnout.
Nejvyšší správní soud dospěl v této věci k závěru, že krajský soud odůvodnil
své rozhodnutí o zastavení řízení srozumitelně a vhodným způsobem, totiž odkazem na zákonné
důsledky nezaplacení soudního poplatku a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
1. 12. 2011, č. j. 2 As 113/2011 - 43. Nejvyšší správní soud opakovaně připomíná, že stěžovatel
institut výjimky z povinnosti zaplatit soudní poplatek zneužívá, jeho snahou již není vyřešení
samotného sporu, nýbrž neustálé účelové a nepodložené zpochybňování jednotlivých úkonů
soudu, případně i jiných subjektů. Za takové situace stěžovatel nemůže očekávat, že jeho
subjektivistické vnímání práva a způsob vedení sporu budou ještě podporovány prostředky
ze státního rozpočtu.
Usnesení krajského soudu rozhodně nepředstavuje neopodstatněný výklad zákona
o soudních poplatcích. Toto usnesení vyplývá ze zákona a následuje předcházející kvalifikovaný
závěr o nesplnění podmínek pro přiznání osvobození stěžovateli od povinnosti platit soudní
poplatky. Napadené usnesení krajského soudu je v souladu se zákonem správné a přiměřeně
reagující na společensky a právně neobhajitelné chování stěžovatele. Kasační důvod dle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s. (nezákonnost usnesení krajského soudu o zastavení řízení pro nezaplacení
soudního poplatku) tedy rozhodně důvodný být nemůže.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou (§110 odst. 1
s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřísluší.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2012
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu