ECLI:CZ:NSS:2012:4.AZS.13.2012:32
sp. zn. 4 Azs 13/2012 - 32
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Marie Turkové, JUDr. Petra Průchy a JUDr. Lenky
Matyášové v právní věci žalobkyně: T. I., zast. JUDr. Alenou Lněničkovou, advokátkou, se
sídlem Jandova 8, Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha
7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 10.
2011, č. j. 49 Az 28/2011 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně JUDr. Aleně Lněničkové se p ř i z n á v á odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů v částce 4800 Kč, která jí bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 5. 2011, č. j. OAM-95/LE-BE02-BE03-2011, zamítl
žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16
odst. 2 zákona o azylu č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Podle žalovaného byla důvodem žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany snaha
o legalizaci jejího pobytu na území České republiky, přičemž žalobkyně za jediný důvod odchodu
z vlasti v roce 2009 označila rodinné problémy. V České republice pobývala od srpna 2009
a v době rozhodování žalovaného se nacházela v zařízení pro zajištění cizinců. Žalovaný uvedl,
že postup stěžovatelky byl účelový, neboť žádost o udělení mezinárodní ochrany podala po více
než osmnácti měsících od svého vstupu na území České republiky, přičemž se jednalo převážně
o pobyt nelegální. Žalobkyně měla možnost se na území České republiky svobodně pohybovat,
vejít do kontaktu se zástupci státních orgánů České republiky a požádat o mezinárodní ochranu.
To však neučinila a žádost o mezinárodní ochranu podala teprve po zadržení Policií České
republiky kvůli nelegálnímu pobytu na území České republiky, umístění do zařízení pro zajištění
cizinců a udělení správního vyhoštění. Žalovaný označil žádost žalobkyně o udělení mezinárodní
ochrany jako účelovou, podanou ve snaze legalizovat pobyt na území České republiky. Poukázal
na to, že potřebu úpravy pobytu cizinců na území České republiky řeší zákon č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“). Jelikož žalobkyně v průběhu správního řízení
potvrdila, že z vlasti odjela pouze z rodinných důvodů kvůli problémům s násilnickým otčímem,
uvedl žalovaný, že tyto důvody nelze podřadit taxativním důvodům pronásledování ve smyslu
zákona o azylu. Žalobkyně dále neuvedla žádné důvody, jež by znamenaly nebezpečí vážné újmy
ve smyslu §14a zákona o azylu, a proto žalovaný dospěl k závěru, že její tvrzení nelze podřadit
pod žádnou z forem doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2011, č. j. 49 Az 28/2011 - 24, byla
zamítnuta žaloba žalobkyně proti uvedenému rozhodnutí žalovaného. Soud uvedl, že podmínky
pro udělení mezinárodní ochrany stanoví zákon taxativně a v případě žalobkyně tyto podmínky
naplněny nebyly, neboť její rodinné problémy za takový důvod nelze považovat. V případě
žalobkyně navíc došlo k naplnění důvodu podle §16 odst. 2 zákona o azylu, jenž vylučuje udělení
mezinárodní ochrany v případě, že žadatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany s cílem
vyhnout se hrozícímu správnímu vyhoštění. Zjišťovat důvody pro udělení azylu však žalovaný
měl pouze v případě, že by žadatelka alespoň tvrdila, že existují důvody v tomto ustanovení
uvedené, avšak tak tomu v souzené věci nebylo. Podle soudu žalovaný nepochybil, pokud
žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16
odst. 2 zákona o azylu. Nepochybil ani při zjišťování skutkového stavu věci. S ohledem
na skutečnosti uváděné žalobkyní v průběhu správního řízení nebyly o skutkovém stavu věci
důvodné pochybnosti. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zjevné, že žalovaný vyhodnotil
výpovědi žalobkyně řádně a v souladu se zákonem a vyčerpávajícím způsobem vysvětlil, proč
považuje její žádost za zjevně nedůvodnou. Ze všech uvedených dův odů soud žalobu jako
nedůvodnou zamítl.
Ve včasné a ustanovenou zástupkyní ve lhůtě doplněné kasační stížnosti žalobkyně (dále
jen „stěžovatelka“) namítla, že jí měl být udělen humanitární azyl podle §14 zákona o azylu,
příp. doplňková ochrana podle §14a zákona o azylu. V případě návratu do vlasti jí hrozí
nebezpečí vážné újmy, přičemž k odchodu z vlasti ji přinutily rodinné problémy. Otec zemřel,
když jí bylo sedm let, poté měla problémy s otčímem, který ji měl fyzicky napadat. Žalobkyně
odmítla vynucený sňatek, matka s otčímem jí brali veškeré peníze, které vydělala, opakovalo
se fyzické napadání. V řízení podle stěžovatelky nebylo prokázáno, že by žádost podala proto,
aby se vyhnula hrozícímu vyhoštění. Žádost o mezinárodní ochranu byla naopak podána kvůli
vážným obavám z chování otčíma. Svůj pobyt v České republice se snažila zlegalizovat pomocí
náhodné známé, její snaha však byla bezúspěšná a navíc přišla o doklady. Žalovaný měl zohlednit
i věk stěžovatelky, která opustila zemi původu v necelých 20 letech. O udělení mezinárodní
ochrany požádala ihned poté, co se o té možnosti dověděla. V průběhu řízení o udělení azylu
uvedla dostatečné množství skutečností, na jejichž základě jí měla být poskytnuta mezinárodní
ochrana. Žalovaný však nezjistil skutkový stav bez důvodných pochybností. Žalovaný se měl
zabývat tím, zda stěžovatelce nehrozí v případě návratu do vlasti vážné problémy související
s ohrožením jejího života, zdraví a lidské důstojnosti. Rovněž měl zvážit možnost udělení
humanitárního azylu. Přijatelnost kasační stížnosti spatřuje stěžovatelka v tom, že se žalovaný
v rozhodnutí nevypořádal s tím, že žalobkyně byla v zemi původu vystavena fyzickému
a psychickému napadání ze strany nejbližší rodiny. Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší
správní soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2011, č. j. 49 Az 28/2011 - 24,
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na závěry obsažené v žalobou
napadeném rozhodnutí a na protokol o pohovoru, v němž stěžovatelka potvrdila účelovost
podání žádosti o mezinárodní ochranu a neuvedla žádné azylově relevantní důvody. Žalovaný
poukázal na to, že stěžovatelka podala žádost až po osmnáctiměsíčním nelegálním pobytu
v České republice a poté, co jí bylo uděleno správní vyhoštění. V průběhu správního řízení
nevyšlo najevo, že by žalobkyně byla v zemi původu pronásledována z důvodů azylově
relevantních. Legalizace pobytu pak není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany
ani doplňkové ochrany. Žalovaný proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve zněn í pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“) dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem.
Do soudního řádu správního byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností
ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad, který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria
nepřijatelnosti, byl proveden např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaným pod č. 933/2006 Sb. NSS. Podle tohoto judikátu
„přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je - kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyš šího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
O přijatelnou kasační stížnost se tak podle usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká p rávních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené
dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v na padeném rozhodnutí krajského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně -právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyl oučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak v ýrazné intenzity,
o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu b y bylo odlišné.
Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity,
aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud úvodem konstatuje, že jakkoli je smyslem azylového práva
poskytnout žadateli ochranu, nejde o ochranu před jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu;
azyl jako právní institut je společně s doplňkovou ochranou jednou z forem mezinárodní
ochrany, avšak není univerzálním nástrojem pro poskytování ochrany před bezprávím
postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí mezinárodní
ochrany jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv
a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátn ím kontextu uznávána. Institut
mezinárodní ochrany je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování
ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existen ce
lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování
ostatních lidských práv se mohou jevit jako natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno
nahlížet jako na pronásledování (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 9. 2005, č. j. 5 Azs 125/2005 - 46, www.nssoud.cz).
Soud dále poukazuje na to, že žalovaný zamítl žádost stěžovatelky jako zjevně nedůvodnou
podle §16 odst. 2 zákona o azylu, které se aplikuje v případě žádosti o udělení azylu podané
v situaci, kdy žadateli hrozí správní vyhoštění. Taková situace nastala i v případě stěžovatelky,
přičemž není sporu o tom, že žalovaný aplikoval uvedené ustanovení na situaci stěžovatelky
v souladu se zákonem.
Pokud jde o stěžovatelkou uváděné důvody pro udělení humanitárního azylu
či doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, spočívající v obavě z jednání matky a otčíma
v případě jejího návratu do země původu, odkazuje Nejvyšší správní soud např. na svůj rozsudek
ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, dostupný na www.nssoud.cz, podle něhož „skutečnost,
že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího
důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona
č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat
se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“ V souzené
věci však stěžovatelka v zemi původu pomoc státních orgánů nevyhledala.
Nejvyšší správní soud dále zdůrazňuje, že stěžovatelka podala žádost o udělení
mezinárodní ochrany až po roce a půl pobytu na území České republiky, navíc v situaci,
kdy jí bylo uděleno správní vyhoštění. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 1. 2005, č. j. 3 Azs 119/2004 - 50, dostupném na www.nssoud.cz, však platí,
že „jestliže cizí státní příslušník o azyl požádá až po poměrně dlouhé době strávené v České republice za situace,
kdy jiné možnosti úpravy a obnovy legálnosti pobytu na tomto území jsou vyčerpány , ztíženy nebo omezeny, jedná
se přinejmenším o nepřímý důkaz toho, že situaci ve své domovsk é zemi, pokud jde o důvody, pro něž lze azyl
udělit, ve skutečnosti nepociťoval natolik palčivě.“
K problematice pozdního podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany se vyslovil
i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54,
www.nssoud.cz, v němž se uvádí: „Obecné tvrzení stěžovatele o obavách z pronásledování či nebezpečí,
které mu hrozí v zemi původu, bez prokázání existence takového nebezpečí, za situace, kdy se stěžovatel v zemi
původu neobrátil se svými problémy na příslušné orgány, nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení
azylu. Nebyla-li žádost o azyl podána bezprostředně po příjezdu na území Č eské republiky, ale až poté,
co stěžovateli nebyl pro pozdní podání žádosti prodloužen pobyt, na území Česk é republiky pobýval nelegálně
a hrozilo mu správní vyhoštění, svědčí to o její účelovosti.“
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskyt uje
tedy dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s.
nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §120 a §60 odst. 3 věty první
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla- li kasační
stížnost odmítnuta. Stěžovatelce byla pro toto řízení o kasační stížnosti ustanovena soudem
zástupkyní advokátka; v takovém případě platí její hotové výdaje a odměnu za zastupování stát
(§35 odst. 8, §120 s. ř. s.). Výše odměny advokát ky byla stanovena podle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů, a to za dva úkony právní
služby spočívající v první poradě s klientkou včetně převzetí a přípravy zastoupení a v dop lnění
kasační stížnosti ze dne 29. 12. 2011, a za dva s nimi související režijní paušály, tedy ve výši
2 x 2100 Kč a 2 x 300 Kč (§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b) a d), §13 odst. 3 citované
vyhlášky). Ustanovené advokátce se tedy přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových
výdajů v celkové výši 4800 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu