ECLI:CZ:NSS:2012:5.AFS.54.2011:167
sp. zn. 5 Afs 54/2011 - 167
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové, soudkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci
žalobce: Rybníkářství Pohořelice a.s., Vídeňská 717, Pohořelice, zastoupeného Mgr. Luďkem
Růžičkou, advokátem se sídlem Vackova 44, Brno, proti žalovanému: Finanční ředitelství
v Brně, nám. Svobody 4, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 12. 4. 2011, č. j. 29 Af 116/2010 - 117,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2011, č. j. 29 Af 116/2010 - 117,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) zamítl žalobu
žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 6. 2009, č. j. 7749/09-1700-703359, kterým
žalovaný k odvolání žalobce změnil platební výměr č. j. 58/2005 Finančního úřadu v Břeclavi
(dále jen „správce daně“) ze dne 19. 9. 2005, č. j. 91941/05/298980/2730, jímž byl žalobci uložen
odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 1 562 253 Kč tak, že stanovený odvod snížil
na částku 515 676 Kč.
Výše uvedený rozsudek napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační
stížností.
II. Shrnutí kasačních důvodů
Stěžovatel uplatňuje kasační důvody ve smyslu §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)
Krajský soud dle stěžovatele nesprávně vyložil podmínky i účel poskytnutí dotace.
Stěžovatel jak v odvolání, tak v žalobě tvrdil, že se správní orgány mýlí, pokud dovozují,
že nesplnil podmínky pro poskytnutí dotace, jež mu byla poukázána v rámci podpůrného
programu 15. Podpora mimoprodukčních funkcí rybníků. Pro poskytnutí dotace je totiž
rozhodné, zda stěžovatel splnil podmínky dotace stanovené rozhodnutím o poskytnutí dotace
a nikoliv podmínky, které si stanoví kontrolní orgán. Stěžovatel zdůrazňuje, že splnil podmínky
pro poskytnutí dotace dle Rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 2. 11. 2004,
č. j. 331/2004-2148 (dále také „rozhodnutí o poskytnutí dotace “) a nad tento rámec splnil
i podmínky vyplývající ze Zásad vycházejících z §2 zákona č. 252/1997 Sb. o zemědělství
pro rok 2004, č. j. 6236/2004-1000. Stěžovatel v předchozím řízení namítal, že neporušil
rozpočtovou kázeň, neboť tuto lze porušit jen tak, že poruší podmínky, za nichž mu byla dotace
poskytnuta. Pokud pak nebyl manipulační řád podmínkou pro poskytnutí dotace, nebylo možné
v souvislosti s jeho nepředložením dovozovat porušení podmínek pro dotaci.
Stěžovatel namítá, že jak z rozhodnutí žalovaného, tak z rozsudku krajského soudu není
zřejmé, které z podmínek pro poskytnutí dotace v programu 15.02 a 15.04 stěžovatel nesplnil,
a to přesto, že jde při posouzení otázky porušení rozpočtové kázně o zcela zásadní otázku.
Přitom stěžovatel v odvolání (a poté i v žalobě) tvrdil, že podmínky pro udělení dotace
dle Rozhodnutí Mze splnil (splnil však i podmínky dle Zásad). Žalovaný však na toto jeho
odvolací tvrzení nereagoval a neobjasnil, kterou podmínku pro poskytnutí dotace považuje
u stěžovatele za nesplněnou, kde je konkrétně uvedena a v čem spočívá, resp. jakým úkonem byla
stěžovateli ve skutečnosti stanovena. Tato okolnost je totiž naprosto zásadní pro posouzení toho,
zda se stěžovatel dopustil porušení rozpočtové kázně. Stěžovateli tak žalovaný de facto zabránil,
aby vůči této odvolací výtce mohl v žalobě vznést kvalifikované námitky. Totožné pochybení pak
podle mínění stěžovatele učinil i krajský soud, neboť i on podmínky pro poskytnutí dotace, které
neměl stěžovatel splnit (a tak se dopustil porušení rozpočtových pravidel) jednoznačně, určitě
nespecifikoval. Pokud pak krajský soud přezkoumal sám nepřezkoumatelné rozhodnutí,
tak pochybil nejen tím, že takové rozhodnutí nezrušil pro stěžovatelem důvodně vytýkané vady
řízení, ale také sám zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností.
Jelikož ani krajský soud nevěnoval patřičnou pozornost přesnému vymezení podmínek,
na jejichž naplnění byla stěžovateli dotace poskytnuta, jakož i účelu, pro který mu byla příslušná
dotace poskytnuta, považuje stěžovatel za nezbytné tyto podmínky a účel dotace nejprve objasnit.
Za tímto účelem cituje z rozhodnutí o poskytnutí dotace - zejména pokud jde o účel, na který
byla dotace poskytnuta a za jakých podmínek:
- „na účel: částečná kompenzace újmy rybářským subjektům vzniklé zajišťováním vodohospodářských
a celospolečenských funkcí rybníků“
- „Podmínky použití dotace
1. Splnění kriterií podpory ve vztahu k účelu a předmětům podpory, na které bylo žádáno v rámci podpůrného
programu 15. Podpora mimoprodukčních funkcí rybníků.
2. Příjemce dotace zodpovídá za to, že splnil účel, na který mu byla dotace poskytnuta.
3. Příjemce dotace je povinen neprodleně oznámit Mze změny, které nastanou proti ustanovením uvedených
v rozhodnutí.“
Stěžovatel má za to, že v projednávané věci nebylo najisto postaveno, které konkrétní
dotační podmínky neměl stěžovatel splnit. V žádném případě nemůže stěžovatel souhlasit
s krajským soudem a žalovaným, pokud tito svá rozhodnutí založili na úvaze, že pokud stěžovatel
nedoložil manipulační řád, či komplexní manipulační řád (dotační titul pro dotační titul 15.02),
tak neprokázal oprávněnost čerpané dotace – tj. neunesl důkazní břemeno, které na něm podle
krajského soudu vázlo, či že neprokázal existenci důvodu pro poskytnutí dotace (titul 15.04).
Je tomu tak proto, že takto žádná podmínka při přidělení dotace stěžovateli nebyla formulována.
Rozhodnutí o poskytnutí dotace nehovoří o povinnosti prokazovat splnění podmínek pro dotaci
manipulačním řádem. Existence manipulačního řádu nemusí být zcela nezbytná k prokázání
vlastnosti příslušného rybníka - tj. že plní retenční funkci při povodních, který je zajištěn
„manipulací“ s vodou – např. prostřednictvím stavidel, resp. že k naplnění této celospolečenské
funkce rybníků – tj. ochrany před povodněmi postačí schválená/nařízená retenční funkce
rybníka, která je dána i jeho vlastnostmi – schválenými technickými parametry - retenčním
prostorem nádrže, jak ostatně vyplývá z důkazu – stanoviska OŽP (Břeclav a Moravský
Krumlov).
Stěžovatel v souvislosti s výše uvedeným odkazuje na judikát Městského soudu v Praze
ze dne 12. 2. 2008, č. j. 11 Ca 371/2006 - 55, dle kterého nelze k tíži stěžovatele vykládat
nesplnění podmínek pro poskytnutí dotace, pokud tyto podmínky byly stanoveny vágně,
nepřesně, nejednoznačně či nebyly stanoveny vůbec. Je tomu tak proto, že je jen výlučnou
odpovědností poskytovatele dotace, aby tento již při poskytnutí dotace nastavil „jasná pravidla“
jak pro její poskytování a její případnou kontrolu. Pokud tak však poskytovatel dotace neučiní,
nelze ze strany kontrolujícího orgánu tuto skutečnost vykládat k tíži příjemce dotace – stěžovatele
tak, jak tomu bylo ostatně právě v této věci. V průběhu celého řízení před správními orgány,
tak i před krajským soudem ani nebylo najisto postaveno nesplnění podmínky, na kterou mělo
být poskytnutí dotace navázáno (u dotačního titulu 15.02 a 15.04 za rok 2004) a v čem vlastně
tato podmínka spočívá, resp. jak by mohla být splněna.
V tomto směru pak stěžovatel poukazuje na rozdíly mezi rozhodnutím o dotaci za rok
2003 - kde byla podmínka toliko jediná a rozhodnutím o dotaci, která mu byla poskytnuta v roce
2004, kde již nebyla uvedena podmínka jediná, ale podmínky 3.
Stěžovatel zásadně nesouhlasí se závěrem krajského soudu o tom, že stěžovatel u rybníku
Nesyt nesplnil podmínku pro poskytnutí dotace z titulu 15.02 Retenční účinek
při povodních, když neprokázal, že tento rybník má schopnost zadržet vodu „manipulací“.
Aby příslušné vodní dílo - rybník Nesyt mělo retenční účinky při povodních, musí mu být tato
jeho vlastnost buď výslovně nařízena - např. ve stavebním povolení nebo uvedena v povolení
k nakládání s vodami, případně v manipulačním řádu (§2, §4 vyhlášky MZ č. 195/2002 Sb.)
nebo jiné listině (rozhodnutí), která vymezuje rozsah provozování příslušného vodního díla.
Retenční účinky je nutno chápat jako vlastnost rybníka tvořící jeho statut. V této souvislosti
stěžovatel namítal, že rybník může mít retenční účinky i tehdy, když tato schopnost není výslovně
vyjádřena slovy „retenční účinky“. Tak tomu je i v případě rybníku Nesyt, kdy jeho hladina -
retenční prostor či objem může být měněn dle dispozice provozovatele (podle pokynu
vodoprávního orgánu - při povodni) na stavidle Jalováku (viz i níže). Byť by se tento rozsah
(cca 36 cm) nemusel jevit neznalé osobě jako zásadní, vzhledem k ovládané ploše rybníka
je ovládaná retence rybníka Nesyt cca 853.000 m3 vody. Za účelem prokázání této nařízené
vlastnosti rybníku Nesyt předložil a i v žalobě navrhl provedení řady důkazů, ke kterým i připojil
vyjádření, co z toho kterého důkazu vyplývá. Krajský soud však ve shodě s žalovaným na tyto
nereflektoval a došel k naprosto opačnému závěru než stěžovatel. S tímto závěrem krajského
soudu stěžovatel nesouhlasí.
Svá výše uvedená tvrzení stěžovatel opírá o následující důkazní prostředky, které nebyly
jak správním orgánem, tak soudem, prováděny a hodnoceny.
- stanoviskem Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 10. 1. 2005,
č. j. JMK 20158/2004 OŽPZ-Ft, ve věci změny povolení v nakládání s vodami,
které deklaruje stanovisko státní správy, do jejíž gesce spadá nakládání s vodami,
že „zahamovací doklad na podkladě komisionelního a smírčího protokolu ze dne
1. až 5. září 1831, který byl podle zápisu ONV Břeclav, č. j.: Vod-4570/1/70-405/K,
5486/70-405/K ze dne 24. 6. 1970, ve věci přezkoušení vodního oprávnění a normace
rybníka Nesyt, lze považovat za platné povolení k nakládání s vodami pro zdouvání
a akumulaci povrchové vody, resp. takové povolení nahrazuje“.
- zahamovacím protokolem z 5. 9. 1831,
- vodohospodářským posudkem archivních plánů a spisů pro normaci dle stavu
koncem roku 1968, vyhotoveným znalcem Ing. Richardem Jelínkem, podle kterého
ovladatelná retence Nesytu činí 853.000m3 (zejm. str. 7, 8, 15, a to přestože je retenční
prostor Nesytu vymezen toliko výškou stavidel Jalováku – tj. 12 coulů),
- technickou zprávou k revisnímu elaborátu na normaci rybníka, vyhotovenou
znalcem Ing. Richardem Jelínkem (zejm. str. 11, 12) z roku 1969, kde je v části M/ a N/
vymezena maximální hladina ovladatelné retence, která je ovládána stavidly Jalováku,
rep. že „majitel rybníka jest povinen táhnouti stavidla Jalováku tak, aby vodní hladina
rybníka stanovená výškou stavidel nebyla nikdy překročena….. Za povodí jest nutno
manipulovati se stavidly Jalováku tak, aby maximální hladina daná přepadovou hranou
stavidel nebyla nikdy překročena“,
- zápisem ONV Břeclav, č. j.: Vod-4570/1/70-405/K, Vod-5486/70-405/K ze dne
24. 6. 1970 a Vod 1483/1/72-405-Ci ze dne 23. 5. 1972, z něhož vyplývá totéž jako
z předchozích důkazů, tj. stanovená retence prostřednictvím stavidel Jalováku,
- plánem péče pro chráněná území „Lednické rybníky“, ze dne 29. 12. 1993, z nějž
vyplývá délka vzdutí vodní hladiny rybníku Nesyt v délce 3,3 km, zde je retenční účinek
vymezen plochou, resp. délkou vzdutí,
- stanoviskem OŽP (Břeclav a Moravský Krumlov), z nějž lze jednoznačně
dovodit, že retence -vzdouvání a že ochranný - retenční prostor nádrže se nachází mezi
hladinou zásobního - ovládaného prostoru a maximální hladinou, a že retenční
schopností rybníka je rozdíl mezi normální a maximální hladinou danou projektem,
rep. rozdíl mezi nimi tvoří retenční schopnost rybníka.
Výše uvedené důkazy dle stěžovatele jednoznačně prokazují nařízenou retenční funkci
rybníka Nesyt, byť tato má svůj původ ve vodoprávním rozhodnutí z roku 1834 a samotná
retence tohoto rybníka je ovládána pouhými stavidly Jalováku v rozsahu 12 coulů (asi 36 cm),
a nikoliv ve formálně označeném „manipulačním řádu“, či komplexním manipulačním řádu
povodí Moravy, v němž je počítáno retenční schopností rybníka Nesyt v uvedeném rozsahu
(cca 853.000 m3 vody.)
Obdobně závěry krajského soudu o neprokázání splnění podmínek u dotačního titulu
15.04 zlepšování jakosti povrchových vod svými dočišťovacími schopnostmi rybníku
Nesyt považuje stěžovatel za zcela chybné, vycházející z nepochopení materie věci, nemající
oporu v provedených důkazech, založené pouze na domněnkách a stanovisku žalovaného, jakož
i na nedostatečném či nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci, a ve svém důsledku také
za nepřezkoumatelné. Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že u tohoto dotačního
titulu nesplnil dotační podmínky, když neprokázal, že by byl povinen cokoliv činit, či strpět
a že tím nenaplnil důvod (účel) pro dotaci. Výklad účelu dotace podaný krajským soudem
je chybný a nepřípadně zužující. Rybník Nesyt zlepšuje jakost povrchových vod svými
dočišťovacími účinky a tato jeho funkce vyplývá z rozhodnutí příslušného správního orgánu -
zde Okresního úřadu v Břeclavi ze dne 22. 10. 1993, č. j. vod. 2288/93-235/Va. Stěžovatel
zdůrazňuje, že poskytnutí dotace u titulu 15.04 není jakkoliv navázáno na manipulaci s vodou
(bez ohledu zda čistou nebo znečištěnou), ale je obecně a z logiky věci je navázána na existenci
rozhodnutí, na jehož základě rybník (zde Nesyt) vykonává určitou celospolečenskou funkci -
dočišťuje znečištěné vody, které jsou do něj jinak vypouštěny na základě příslušného správního
rozhodnutí - zde o povolení stavby ČOV Valtice ze dne 22. 10. 1993. Stěžovatel je pak na základě
tohoto rozhodnutí povinen strpět, že mu do jeho rybníka není přiváděna čistá voda, ale voda
znečištěná - dle konkrétních hodnot daných uvedeným rozhodnutím. Toto rozhodnutí
stěžovatele tak omezuje tím způsobem, že je povinen strpět vypouštění znečištěné vody do svého
rybníka, což by jinak nemusel, že nebude z tohoto důvodu moci v tomto rybníce chovat
ušlechtilé druhy rybí obsádky, které by pro něj jinak znamenaly vyšší výnos (pokud by voda
nebyla permanentně znečišťována), či omezení ve využívání takto znečišťované vady jako zdroje
pitné vody apod.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, který neshledal pochybení žalovaného,
pokud tento nereflektoval překážku věci pravomocně rozhodnuté (porušení §28 zákona
o správě daní a poplatků), která byla ve věci stěžovatele navozena v důsledku vydání rozhodnutí
Ministerstva financí ze dne 22. 6. 2007, č. j. 43/20 573/2007-434. Podle krajského soudu nebylo
pro rozhodnutí žalovaného závazné rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 22. 6. 2007,
č. j. 43/20 573/2007-434, o prominutí daně podle §55a ZSDP a tento na něj tedy nemusel
při svém rozhodování reflektovat.
Za nesprávný považuje stěžovatel závěr krajského soudu, dle kterého stěžovatel neunesl
důkazní břemeno, pokud nedoložil žalovanému komplexní manipulační řád povodí Moravy.
Stěžovatele sice stíhá důkazní břemeno, toto však v sobě zahrnuje právo navrhovat důkazy,
a pokud je má k dispozici, tak je i předkládat. Pokud však nemá důkazy k dispozici, je jen
na správci daně, aby v rámci své kompetence důkazní prostředek vyžádal od osoby, která
je má v držení (§34 ZSDP). Žalovaný pochybil, pokud neprovedl a nehodnotil stěžovatelem
navržené důkazy (rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 22. 6. 2007, č. j. 43/20 573/2007-434,
Technickou zprávu k revisnímu elaborátu na normaci rybníka Nesyt, vyhotoveno znalcem
Ing. Richardem Jelínkem z roku 1969, Zahamovací protokol z 5. 9. 1831, vodohospodářský
posudek archivních plánů a spisů pro normaci dle stavu koncem roku 1968, vyhotoveno znalcem
Ing. Richardem Jelínkem, Stanovisko OŽP Břeclav a Moravský Krumlov), neboť z těchto
důkazů vyplývá rozhodná skutečnost, tj. že splnil podmínky pro poskytnutí dotace, resp.
že neporušil rozpočtová pravidla.
Stěžovatel shledává napadený rozsudek nepřezkoumatelným pro jinou vadu řízení
před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Taktéž v řízení
o žalobě stěžovatel navrhl krajskému soudu provést důkaz rozhodnutím o prominutí daně,
komplexním manipulačním řádem povodí Moravy a dále důkazy specifikované na str. 9 žaloby,
čl. IV, bod 1 (Technická zpráva k revisnímu elaborátu na normaci rybníka Nesyt z roku 1969,
Vodohospodářský posudek archivních plánů a spisů pro normaci dle stavu koncem roku 1968,
Zápis ONV Břeclav č. j. Vod-4570/1/70-405/K, 5486/70-405 ze dne 24.6.1970). Důkazní návrh
stěžovatel zopakoval i při samotném jednání krajského soudu dne 12. 4. 2011, kdy uvedl,
že setrvává na svém žalobním návrhu i na důkazních prostředcích, které v něm uvedl. Krajský
soud však již k jakémukoliv dokazování ve věci samé nepřistoupil. Ani o důkazech stěžovatele
ve věci samé nerozhodl.
Dle stěžovatele je napadený rozsudek též nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost,
neboť soud ačkoliv rozhodoval po nařízeném jednání, v rozsudku konstatoval opak.
Dle stěžovatele je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný ostatně již proto,
že je nepřezkoumatelné samotné rozhodnutí žalovaného. K výtce stěžovatele
o nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí krajský soud pouze konstatoval,
že je sice pravdou, že se žalovaný skutečně nevyjádřil k uváděným důkazům (str. 8 odst. 3
rozsudku), ale že je z jeho rozhodnutí zřejmé, že se žalovaný k předloženým důkazům
a argumentaci stěžovatele vyjádřil, když v rozhodnutí uvedl, že „ v předložených listinách
a rozhodnutích není tento (retenční) účinek stanoven a ani z technických dat v rozhodnutích uvedených nelze
dovodit existenci retenčního prostoru při povodni.“
Stěžovatel nad takovýmto soudním přezkumem vyslovuje více než podiv. Uvedené
je v rozporu s právem na spravedlivý proces, jak je zakotven v Listině základních práv a svobod,
jakož i dosavadní judikatuře na poli správního soudnictví. Pokud je totiž povinností žalovaného
jednoznačně uvést, proč má důkazy či tvrzení stěžovatele, jakož i pro věc zásadní argumentaci
a hodnocení důkazů za liché, mylné nebo vyvrácené, či pro věc nevýznamné, pak uvedené prosté
konstatování správního orgánu nelze ani pojmenovat. S poukazem na navrhované důkazy
prokazoval stěžovatel existenci retenčního prostoru u rybníku Nesyt. Existenci retenčních účinků
a možnost ovlivňovat výši vodní hladiny pro případ povodní - tzv. ovlivňování/plnění retenční
funkce lze dovodit z doložených a navržených důkazů. V žádném případě stěžovatel
nezaměňoval termín retence s termínem akumulace (stěžovatel si je oproti správnímu orgánu
dobře vědom rozdílů mezi těmito termíny, čemuž ostatně svědčí i rozhodnutí žalovaného
ve vztahu k dotaci z titulu 15.01). Zcela konkrétně za použití jednotlivých důkazů, kde například
ve vztahu k Stanovisku OŽP (Břeclav a Moravský Krumlov) lze dovodit, že retence = vzdouvání
a že ochranný - retenční prostor nádrže se nachází mezi hladinou zásobního - ovládaného
prostoru a maximální hladinou, a že schopností rybníka je rozdíl mezi normální a maximální
hladinou danou projektem, resp. rozdíl mezi nimi tvoří retenční schopnost rybníka. Dále
stěžovatel důvodně poukazoval na to, že podle Plánu péče pro chráněná území „Lednické
rybníky“ - Nesyt (podle §38 zák. č. 114/1992 Sb.,o ochraně přírody a krajiny) ze dne
29. 12. 1993 vyplývá délka vzdutí vodní hladiny 3,3 km.
V neposlední řadě stěžovatel jednoznačně poukazoval na předložený důkaz - stanovisko
Krajského úřadu Jihomoravského Kraje ze dne 10. 1. 2005, č. j. JMK 20158/2004 OŽPZ-Ft,
ve věci změny povolení v nakládání s vodami, které deklaruje stanovisko státní správy, do jejíž
gesce spadá nakládání s vodami, že „zahamovací doklad na podkladě komisionelního a smírčího protokolu
ze dne 1. až 5. září 1831, který byl podle zápisu ONV Břeclav, č. j.: Vod-4570/1/70-405/K, 5486/70-
405/K ze dne 24. 6. 1970, ve věci přezkoušení vodního oprávnění a normace rybníka Nesyt, lze považovat
za platné povolení k nakládání s vodami pro zdouvání a akumulaci povrchové vody, resp. takové povolení
nahrazuje“. Pokud tedy tento příslušný orgán státní správy deklaroval, že ke dni vydání tohoto
stanoviska stěžovatelem předložené důkazy lze považovat za platné povolení pro vzdouvání
povrchové vody, je mimo jakoukoliv pochybnost, že toto povolení bylo platné od roku 1970,
tedy i v roce 2003. Je zde totiž jednoznačně stanoveno, že výše normální hladiny hospodářského
nadržení je 174,68m n. m., čemuž odpovídá plocha cca 295 ha, přičemž katastrální výměra
Nesytu činí 315,328ha - tj. na maximální kótě 177.60 m n. m (max. hladina). Stejně tak stěžovatel
poukazoval na další doložené důkazy, které prokazují retenční schopnosti rybníka Nesyt.
Konkrétně Zahamovací protokol z 5. 9. 1831, vodohospodářský posudek archivních plánů
a spisů pro normaci dle stavu koncem roku 1968 (vyhotoveno znalcem Ing. Richardem Jelínkem,
podle kterého ovladatelná retence Nesytu činí 853.000m3 - zejm. str. 7, 8, 15, a to přestože
je retenční prostor Nesytu vymezen toliko výškou stavidel Jalováku – tj. 12 coulů), Technickou
zprávu k revisnímu elaborátu na normaci rybníka (vyhotoveno znalcem Ing. Richardem Jelínkem
- zejm. str. 11, 12 v roce 1969, kde je v části M/ a N/ vymezena maximální hladina ovladatelné
retence, která je ovládána stavidly Jalováku, rep. že „majitel rybníka jest povinen táhnouti stavidla
Jalováku tak, aby vodní hladina rybníka stanovená výškou stavidel nebyla nikdy překročena….. Za povodí jest
nutno manipulovati se stavidly Jalováku tak, aby maximální hladina daná přepadovou hranou stavidel nebyla
nikdy překročena“. Totéž pak vyplývá i z již uvedeného zápisu ONV Břeclav, č. j.: Vod-4570/1/70-
405/K, Vod-5486/70-405/K ze dne 24. 6. 1970 a Vod 1483/1/72-405-Ci ze dne 23. 5. 1972.
Přes tyto jednoznačné důkazy o retenčních účincích či schopnostech rybníku Nesyt –
např. při povodních (oprávnění a povinnost disponovat v mezích retenčního prostoru s vodní
hladinou), kde je jednoznačný rozdíl mezi normální hladinou a ovládanou maximální výši hladiny
danou projektem a délka „vzdutí“ je počítána v délce 3,3 km, však žalovaný dospěl k prostému
závěru, že nelze dovodit u Nesytu retenční prostor při povodni. Jak k tomuto závěru došel,
jak hodnotil předložené a shora uvedené zásadní důkazy však ve svém rozhodnutí žalovaný
nikterak nerozvedl. Stěžovateli tak znemožnil, aby v tomto směru vůbec mohl brojit proti
nepřípadnosti hodnocení důkazů, jakož i namítat v čem se konkrétně žalovaný mýlí. Vyslovený
závěr je tak spíše projevem libovůle než výsledkem řádného procesu dokazování a hodnocení
důkazů.
Stěžovatel má stále za to, že si lze jen stěží představit soulad se zákonem takového
hodnocení důkazů a zásadní argumentace stěžovatele podložené konkrétními důkazy, které
akceptoval krajský soud s pomocí uvedené citace žalovaného. Pokud pak krajský soud
přezkoumal takové rozhodnutí a se závěry žalovaného se ztotožnil, zatížil i toto své rozhodnutí
nepřezkoumatelností.
Dle stěžovatele krajský soud pochybil při výkladu §50 odst. 3, §48 a násl., §4 odst. 1, 2
ZSDP, pokud neshledal pochybení v postupu žalovaného, který uložil povinnost doplnit odvolací
řízení původně místně příslušnému správci daně stěžovatele - Finančnímu úřadu v Břeclavi,
ačkoliv místní příslušnost v mezidobí ze zákona přešla na Finanční úřad Brno-venkov.
Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 20. 7. 2011. Odkazuje na své vyjádření
k žalobě. K námitce stěžovatele ohledně nepřesného vymezení dotačních podmínek odkazuje
žalovaný na část svého odůvodnění rozhodnutí o odvolání, kde je uvedeno, na jaký účel byla
dotace poskytnuta. Pokud stěžovatel uvádí, že se v rozhodnutí o poskytnutí dotace „ nemluví
o povinnosti prokazovat splnění podmínek pro dotaci manipulačním řádem“, je zřejmé, že žalovaný nelpěl
formálně na doložení pouze manipulačního řádu, ale bylo na stěžovateli, aby doložil důkazními
prostředky prokazujícími retenční účinky při povodních a žalovaný se jako odvolací orgán
zabýval i dalšími doloženými důkazy. Ohledně rybníka Nesyt stěžovatel neunesl důkazní břemeno
ve vztahu k retenčnímu účinku při povodni. Žalovaný zdůrazňuje, že nepostupoval formalisticky,
nýbrž skutečně hodnotil to, zda předložené důkazní prostředky svědčí o retenčním účinku.
K dotačnímu titulu 15.04 žalovaný uvádí, že rozhodnutí o nakládání s vodami
nenařizovalo stěžovateli manipulací s vodou vodohospodářskou funkci rybníka Nesyt spočívající
ve zlepšování jakosti povrchových vod svými dočišťovacími účinky v předmětném roce.
Žalovaný nesouhlasí se stěžovatelem, který v kasační stížnosti uvádí, že poskytnutí dotace u titulu
15.04 není jakkoliv vázáno na manipulaci s vodou. Předmětný dotační titul je zařazen do skupiny
a) nařízené vodohospodářské funkce rybníků zajišťované manipulací s vodou.
K odkazu stěžovatele na judikát Městského soudu v Praze č. j. 11 Ca 371/2006 - 55
ze dne 12. 2. 2008 žalovaný konstatuje, že na danou věc nedopadá, neboť podmínky
pro poskytnutí dotace byly v projednávané věci vymezeny přesně a určitě. Pokud stěžovatel
namítá, že krajský soud dospěl k nesprávnému závěru o neunesení důkazního břemene
stěžovatele ohledně prokázání splnění dotačního titulu 15.02 u rybníka Nesyt, žalovaný
zdůrazňuje, že předmětem dotace byl retenční účinek při povodni zajištěný manipulací s vodou
a nejen prosté zadržení vody v krajině. K rybníkům Jaroslavický horní a dolní odkazuje žalovaný
na str. 20 - 22 rozhodnutí o odvolání.
K prominutí daně dle §55a zákona o správě daní a poplatků odkazuje žalovaný
na odůvodnění rozsudku na straně 7 a vyjádření k žalobě.
Namítá-li stěžovatel nesrozumitelnost rozsudku, neboť soud v odůvodnění rozsudku
konstatoval v rozporu se skutečností, že bylo rozhodnuto bez jednání, má žalovaný za to, že jde
o zřejmou chybu v psaní nemající na zákonnost rozsudku vliv.
K námitce nesprávného výkladu ustanovení §50 odst. 3 ZSDP žalovaný odkazuje na část
odůvodnění rozsudku na straně 10 a dále na vyjádření žalovaného k žalobě.
Žalovaný navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
IV. Shrnutí skutkového stavu
Ze spisového materiálu vyplynulo, že stěžovateli byla na základě rozhodnutí o poskytnutí
dotace (rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Zemědělská agentura a Pozemkový úřad v Břeclavi,
reg. č. 331/2004-2148 ze dne 2. 11. 2004), poskytnuta dotace v celkové výši 5 856 998 Kč.
Správce daně (FÚ v Břeclavi) na základě provedené kontroly poskytnuté dotace zjistil porušení
dotačních podmínek. Dne 19. 9. 2005 vydal platební výměr č. 91941/05/298980/2730, kterým
stěžovateli uložil odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 1 562 253 Kč. V odůvodnění
platebního výměru konstatoval, že stěžovatel porušil podmínky stanovené v bodu 1 a 2
rozhodnutí o poskytnutí dotace, ustanovení části A bodu 2a), b) a ustanovení části B bodu f)
Zásad, kterými se stanovují podmínky pro poskytování finančních podpor formou dotací
na základě podpůrných programů stanovených podle §2 odst. 1 zákona č. 252/1997 Sb., pro rok
2004, č.j. 6236/2004-1000 spočívající v tom, že stěžovatel v roce 2004 použil poskytnutou
podporu na funkce rybníků, které nebyly nařízené vodohospodářskými orgány a orgány ochrany
přírody, čímž se dopustil porušení rozpočtové kázně. Stěžovatel se proti platebnímu výměru
odvolal. Na základě odvolání žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 6. 2006 napadený platební výměr
změnil, přičemž vyměřený odvod snížil na 1 046 575 Kč. Proti rozhodnutí o odvolání podal
stěžovatel žalobu ke krajskému soudu.
V době trvání soudního přezkumu dne 15. 12. 2006 požádal stěžovatel ve smyslu §55a
zákona o správě daní a poplatků o prominutí části odvodu za porušení rozpočtové kázně
Ministerstvo financí. Stěžovatel požadoval prominutí té části odvodu, který mu byl
stanoven v souvislosti s nesplněním dotačních podmínek u rybníka Nesyt z dotačního titulu
15.02 – Retenční účinek při povodních, a to v částce 257 838 Kč. Dne 22. 6. 2007 Ministerstvo
financí žádosti o prominutí vyhovělo a rozhodnutím č. j. 43/20 573/2007- 434 prominulo
stěžovateli požadovanou částku 257 838 Kč. Rozhodnutí o prominutí části odvodu nebylo blíže
odůvodněno.
Krajský soud o žalobě stěžovatele rozhodl rozsudkem č. j. 29 Ca 257/2006 - 60 ze dne
9. 9. 2008 tak, že rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud shledal
opodstatněnou žalobní námitku, dle které se správce daně před rozhodnutím ve věci nevypořádal
s námitkou podjatosti pracovníků správce daně, kteří prováděli kontrolu plnění podmínek
pro poskytnutí dotace a dále námitku neprovedení stěžovatelem navržených důkazů. Dále
žalovanému vytkl, že tento vázal předložení důkazních prostředků ze strany stěžovatele pouze
na průběh daňové kontroly, přičemž tento postup nemá oporu v zákoně. Stěžovatel je oprávněn
předkládat důkazy též v rámci řízení odvolacího.
Žalovaný o odvolání stěžovatele rozhodoval znovu dne 3. 6. 2009 (rozhodnutí
č. j. 7749/09-1700-703359). Platební výměr na odvod změnil tak, že vyměřený odvod snížil
na částku 515 676 Kč. V pořadí druhé rozhodnutí o odvolání stěžovatel napadl žalobou. Krajský
soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
V. Posouzení věci
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasačních stížnosti v mezích jejich rozsahů a
uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
Dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
VI. Důvody uplatněné v kasační stížnosti a jejich posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejprve se zdejší soud zabýval stěžovatelem tvrzenými důvody způsobujícími
nepřezkoumatelnost rozsudku ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
a) Nepřezkoumatelnost rozsudku pro jeho nesrozumitelnost
Nejvyšší správní soud názor stěžovatele nesdílí. Jak setrvale judikuje,
za nepřezkoumatelné rozhodnutí lze mimo jiné považovat ta rozhodnutí, která postrádají
základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo
rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo
o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok
je v rozporu s odůvodněním, dále ta rozhodnutí, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající
z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130,
publikovaný pod č. 244/2004 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz).
Za nepřezkoumatelné lze tak ve smyslu výše uvedeného považovat i takové rozhodnutí,
které obsahuje nesrovnalosti v odůvodnění, ovšem pouze za předpokladu, že nejde o chyby
v psaní či počtech, případně o jiné zřejmé nesprávnosti. Zřejmost takové nesprávnosti vyplývá
především z porovnání výroku rozhodnutí s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí.
Tento názor vyslovil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 27. 9. 1968, sp. zn. 2 Cz 57/68,
publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/1969, a Nejvyšší správní
soud neshledal žádný důvod se od tohoto názoru odchýlit.
V posuzovaném případě je z odůvodnění rozsudku zřejmé, že krajský soud provedl dne
12. 4. 2011 jednání. Tuto skutečnost krajský soud v rozsudku zmínil. Na jiném místě rozsudku
pak uvedl, že ve věci bylo rozhodováno bez nařízení jednání postupem dle §51 s. ř. s. Výše
uvedený rozpor dle názoru zdejšího soudu není způsobilý přivodit nepřezkoumatelnost rozsudku
a lze jej označit za chybu v psaní ve smyslu §54 odst. 4 s. ř. s., přičemž tato chyba stěžovateli
nezpůsobila žádnou újmu na jeho právech a ani nemohla ohrozit důvěru stěžovatele
ve spravedlivé rozhodování, jak stěžovatel namítá.
b) Krajský soud neprovedl důkazy navržené stěžovatelem
Současná podoba správního soudnictví je založena na principu tzv. plné jurisdikce, jehož
naplněním jsou mimo jiné §52 a §77 odst. 2 s. ř. s. Dle §52 s. ř. s. soud rozhodne, které
z navržených důkazů provede, může provést i jiné důkazy. Dle §77 odst. 2 s. ř. s. může soud
v rámci dokazování zopakovat nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem. Soud
jím provedené důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu i s důkazy provedenými v řízení
před správním orgánem a ve svém rozhodnutí vyjde ze skutkového a právního stavu takto
zjištěného. Soud není povinen provést důkazy navržené účastníky řízení. Pokud soud rozhodne,
že navržený důkaz neprovede, musí v rozhodnutí vyložit důvody, které jej k tomu vedly.
Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že „neakceptování návrhu na provedení
důkazů lze založit pouze argumentem, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz
navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dále lze užít argument, dle kterého důkaz není
způsobilý vyvrátit nebo potvrdit tvrzenou skutečnost, tzn. nedisponuje vypovídací potencí. Odmítnout provedení
důkazu lze konečně pro jeho nadbytečnost, a to tehdy, byla-li již skutečnost, která má být dokazována,
v dosavadním řízení bez důvodných pochybností postavena najisto“ (viz rozsudek NSS ze dne 28. 4. 2005,
č. j. 5 Afs 147/2004 – 89, publ. pod č. 618/2005 Sb. NSS).
Při výčtu zásad, jimiž je vedeno dokazování ve správním soudnictví je dále třeba zmínit
pravidlo, dle kterého obsah správního spisu není při jednání o žalobě považován za důkaz
ve smyslu §52 s. ř. s. „Toto pravidlo vyplývá ze samotné podstaty řízení ve správním soudnictví, které
je přezkumným řízením správního řízení, správní spis je obrazem a výsledkem tohoto správního řízení, dokládá
skutkový a právní stav, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Obsah správního spisu je samozřejmě
bez pochybností známý správnímu orgánu, tj. žalovanému v řízení o žalobě, avšak i žalobce se v případě
jeho zájmu má právo s obsahem správního spisu v průběhu správního řízení seznámit“ (rozsudek NSS ze dne
29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008 – 117, publ. pod č. 2383/2011 Sb. NSS).
Stěžovatel v projednávané věci v žalobě namítal, že žalovaný vycházel z nedostatečně
zjištěného skutkového stavu, neboť z žalobou napadeného rozhodnutí není zřejmé, zda žalovaný
přihlédl k existenci rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 22. 6. 2007 o prominutí části odvodu
ve výši 257 838 Kč. Stěžovatel předmětné rozhodnutí o prominutí daně řádně jako důkaz označil,
k žalobě jej nedoložil, současně však v žalobě uvedl, aby jej soudu předložil žalovaný.
Pro posouzení, zda krajský soud nepochybil, pokud při jednání důkaz rozhodnutím
o prominutí části odvodu za porušení rozpočtové kázně neprovedl, je podstatné, že jak žádost
o prominutí daně tak rozhodnutí o prominutí části odvodu, byly součástí spisu odvolacího
orgánu. Sporným v projednávané věci byl mezi stěžovatelem a žalovaným způsob, jakým je třeba
existenci rozhodnutí o prominutí části odvodu v předmětném daňovém řízení zohlednit.
Ze správního spisu vyplynulo, že žalovaný prominutou část odvodu zohlednil v rovině platební.
Krajský soud tak s ohledem na výše uvedené nepochybil, pokud při jednání předmětný důkaz
neprovedl. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že krajský soud na žalobní námitku nedostatečně
zjištěného skutkového stavu reagoval, relevanci rozhodnutí o prominutí odvodu ve vztahu
k žalobou napadenému rozhodnutí posuzoval, přičemž dospěl k závěru odlišnému
od stěžovatele, a to, že žalovaný při svém rozhodování o odvolání nebyl povinen existenci
rozhodnutí o prominutí daně zohlednit.
Taktéž stěžovatelem v žalobě navrhované důkazy k prokázání dotačního titulu 15.02 u
rybníka Nesyt (Vodohospodářský posudek archivních plánů a spisů pro normaci dle stavu
koncem roku 1968 a Technická zpráva k revisnímu elaborátu na normaci rybníka z ledna 1968,
obé od znalce Ing. Richarda Jelínka; Zápis ONV Břeclav, č.j. Vod-4570/1/70-405/K, 5486/70-
405/K ze dne 24.6.1970) byly při rozhodování krajského soudu součástí správního spisu.
Stěžovatel v žalobě ve vztahu k výše uvedeným důkazům namítal, že se jimi žalovaný nezabýval.
Krajský soud námitce nepřisvědčil s odkazem na tu část odůvodnění žalobou napadeného
rozhodnutí, kde žalovaný uvedl, že „ v předložených listinách a rozhodnutích není tento (retenční) účinek
stanoven, a ani z technických dat v rozhodnutích uvedených nelze dovodit existenci retenčního prostoru při
povodni“. Současně krajský soud stěžovatelem označené důkazy hodnotil. Ani v tomto případě tak
nelze shledat v postupu soudu při dokazování pochybení.
Posledním důkazem, jehož neprovedení stěžovatel krajskému soudu vytýká, je komplexní
manipulační řád povodí Moravy. Stěžovatel zdůrazňuje, že provedení tohoto důkazu v žalobě
navrhl, přičemž uvedl, že subjektem, který jej vydává a drží, je Povodí Moravy s. p.
Ani této námitce stěžovatele nelze přisvědčit. Krajský soud, jak je patrné z průběhu
jednání, k provedení navrženého důkazu nepřistoupil. Ačkoliv krajský soud výslovně neuvedl,
proč důkaz neprovedl, je z odůvodnění rozsudku zřejmé, proč tak neučinil. Pokud krajský soud
v reakci na námitku stěžovatele brojící proti postupu žalovaného, který si v rámci dokazování
komplexní manipulační řád sám postupem dle §34 ZSDP nevyžádal, dospěl k závěru,
že stěžovatel předmětný důkazní prostředek v daňovém řízení k výzvě správce daně řádně
nespecifikoval a současně v průběhu ústního jednání správci daně sdělil, že neexistuje,
lze z těchto závěrů dovodit důvod neprovedení tohoto důkazu. Pokud tedy sám stěžovatel mající
důkazní břemeno správci daně sdělil, že tento důkaz neexistuje, nemůže se jeho provedení
dožadovat znovu v řízení před soudem, navíc za situaci, kdy ani v žalobě stěžovatel předmětný
důkazní prostředek řádně nespecifikoval. K povaze předmětného důkazního prostředku se soud
vyjádří níže.
Krajský soud tedy nepochybil, pokud neprovedl výše uvedené důkazní prostředky a není
tak naplněn kasační důvod ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
c) Žalovaný i krajský soud zcela pominuli při svém rozhodování existenci rozhodnutí Ministerstva financí
ze dne 22. 6. 2007, č. j. 43/20 573/2007-434, o prominutí daně podle §55a zákona o správě daní
a poplatků.
Stěžovatel ve správní žalobě namítal, že žalovaný pochybil (postupoval v rozporu s §28
ZSDP, pokud ex offo nepřihlédl ke skutečnosti, že o části odvodu uloženém stěžovateli již bylo
pravomocně rozhodnuto Ministerstvem financí rozhodnutím ze dne 22. 6. 2007, č. j. 43/20
573/2007-434. De facto i de iure tak namítal existenci překážky věci již jednou pravomocně
rozhodnuté v částce 257 838 Kč. To znamená, že o této povinnosti nemohlo být v rozhodnutí
o odvolání opětovně žalovaným uváženo. Právě naopak měl žalovaný respektovat pravomocné
rozhodnutí svého nadřízeného orgánu (ministerstva) a s poukazem na něj minimálně v tomto
rozsahu odvolání stěžovatele vyhovět. Žalovaný tak však nepostupoval a stěžovateli přes
existenci uvedeného rozhodnutí ministerstva financí, tento odvod opětovně vyměřil.
Stěžovatel v podané žalobě navrhl, aby soud provedl důkaz výše uvedeným rozhodnutím
o prominutí daně, přičemž předmětnému návrhu krajský soud nevěnoval žádnou pozornost.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, dle kterého nebylo pro rozhodnutí
žalovaného závazné rozhodnutí Ministerstva financí o prominutí části odvodu. Podle názoru
stěžovatele měl žalovaný, pokud zjistil v odvolacím řízení, že část daně doposud nepravomocně
vyměřené byla stěžovateli prominuta, tuto skutečnost zohlednit ve svém rozhodnutí, neboť
rozhodnutí podle §55a ZSDP je opravným prostředkem, jímž se rozhoduje o veřejnoprávní
povinnosti stěžovatele. Jak vyplývá z §55a citovaného zákona, je „prominutím daně“ o dani jednou
provždy rozhodnuto, a to konečným způsobem, neboť opravné prostředky se proti prominutí
daně nepřipouštějí. K prominutí daně může dojít v jakékoliv fázi daňového řízení. Na tom nic
nemění ani okolnost, že předmětné odvolací řízení „obživlo“ v důsledku zrušujícího předešlého
rozsudku krajského soudu. Žalovaný byl proto povinen ve svém rozhodnutí, bez ohledu na to,
zda zjistí, že odvolání bylo v rozsahu dotace pro rybník Nesyt z titulu 15.02 za rok 2004 důvodné
či nikoliv, odvolání v tomto rozsahu, s poukazem na rozhodnutí nadřízeného správce daně, které
je pro něj závazné (§28 ZSDP), vyhovět. Pokud tak žalovaný neučinil, byla stěžovateli
(pravomocně) stanovena daň, která již ale byla dříve prominuta. A to přestože o této dani již bylo
dříve pravomocně rozhodnuto.
Ve světle dikce §55a odst. 4 ZSDP pak nemůže obstát argument krajského soudu,
že rozhodnutí o prominutí daně musí předcházet pravomocné stanovení daně. Naopak právě
tento mimořádný opravný prostředek může být realizován v jakékoliv fázi daňového řízení.
Postačí tedy, je-li daň vyčíslena platebním výměrem, který je předběžně vykonatelný. Tak tomu
bylo i v této věci.
Závěr krajského soudu je tak dle stěžovatele v rozporu s §28 a §55a ZSDP.
V projednávané věci považuje zdejší soud za potřebné nejprve zdůraznit, že mezi
účastníky řízení není sporu o tom, že k prominutí části odvodu za porušení rozpočtové kázně
je správce daně povinen přihlédnout, sporným však zůstává způsob, jakým správce daně existenci
rozhodnutí o prominutí části daně zohlední, resp. zda je správce daně při vydání platebního
výměru na daň povinen již dříve prominutou část daně znovu nevyměřovat či nedoměřovat,
či zda je povinen respektovat rozhodnutí o prominutí části daně až následně, a to pouze v rovině
platební. Zatímco stěžovatel setrvává na názoru, že stanovením odvodu v částce již prominuté
daně došlo k porušení §28 ZSDP, žalovaný odvolací orgán je toho názoru, že existenci
prominutí části odvodu je potřeba zohlednit pouze v rovině platební, resp. úhradu prominuté
části odvodu nelze po daňovém subjektu vyžadovat. Ve vyjádření k žalobě žalovaný v této
souvislosti zdůraznil, že v rámci rozhodování o prominutí části odvodu za porušení rozpočtové
kázně nebyl Ministerstvem financí přezkoumáván platební výměr z důvodu případného rozporu
s právními předpisy či jiné nezákonnosti ani z důvodu rozporu se skutkovým stavem či jiné
nesprávnosti mající vliv na stanovení odvodu. „Ministerstvo financí při rozhodování o prominutí daně
zohledňuje jiné zvláštního zřetele hodné důvody než je nezákonnost či nesprávnost rozhodnutí, kterým byl stanoven
odvod, proto podle žalovaného toto rozhodnutí nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnutí dle §28
ZSDP, tak jak namítal v žalobě stěžovatel. Rozhodnutí o prominutí daně či odvodu se dotýká „jen“ předpisu
této daně či odvodu v tom smyslu, že v důsledku rozhodnutí o prominutí části odvodu zaniká povinnost v rovině
platební, otázka zákonnosti meritorního rozhodnutí řešena není. Dopad rozhodnutí o prominutí části odvodu
za porušení rozpočtové kázně je tedy v platební rovině a pouze by ho mohl žalovaný jako odvolací orgán
v odůvodnění rozhodnutí konstatovat. Konečná platební povinnost stěžovatele představuje rozdíl mezi částkou
stanovenou ve výroku rozhodnutí o odvolání a částkou prominutou. Stěžovatel tak nemá v důsledku rozhodnutí
o prominutí povinnost uhradit částku odvodu ve výši 289 706 Kč.“
Krajský soud se s výše uvedeným názorem stěžovatele prezentovaným obdobně v žalobě
neztotožnil. Konstatoval, že k porušení §28 ZSDP nemohlo dojít. „Z citovaného ustanovení je zřejmé,
že otázka, o níž by mělo být již pravomocně rozhodnuto, by musela mít vliv na rozhodnutí ve věci. Tak tomu
však v předmětné věci nebylo. Naopak rozhodování o prominutí daně, v daném případě části odvodu, musí
předcházet pravomocné rozhodnutí, jímž byla daň, popř. část odvodu vyměřena. Promíjet lze pouze něco, co bylo
správním orgánem předepsáno. Rozhodoval-li tedy správce daně, resp. žalovaný o uložení části odvodu za porušení
rozpočtové kázně poté, co původní rozhodnutí bylo zrušeno krajským soudem, činil tak v souladu se zákonem,
bez ohledu na skutečnost, že mezitím byla část odvodu žalobci prominuta.“ Dále krajský soud zdůraznil,
že správní orgán při rozhodování o prominutí odvodu sleduje zcela jiné zákonné podmínky,
než ty, které musí být splněny při uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně.
Výše uvedené názory krajského soudu Nejvyšší správní soud nesdílí.
Dle §27 odst. 1 písm. e) ZSDP není-li v tomto nebo zvláštním zákoně stanoveno jinak, daňové řízení
se zastaví, jestliže bylo ve věci návrhu již pravomocně rozhodnuto, nejde-li o rozhodnutí prozatímní povahy
(procesní).
Dle §28 odst. 1 ZSDP vyskytne-li se v řízení otázka, o které již pravomocně rozhodl příslušný orgán,
je správce daně takovým rozhodnutím vázán. Jinak si může správce daně o takové otázce učinit úsudek nebo dát
příslušnému orgánu podnět k zahájení řízení. (2) Správce daně si nemůže jako o předběžné otázce učinit úsudek
o tom, zda a kým byl spáchán trestný čin nebo přestupek, nebo o osobním stavu občana.
Podle §55a odst. 1 ZSDP může ministerstvo daň zcela nebo částečně prominout z důvodů nesrovnalostí
vyplývajících z uplatňování daňových zákonů. U příslušenství daně tak může učinit i z důvodu odstranění
tvrdosti. K tomuto prominutí může dojít v kterémkoli stadiu daňového řízení.
Podle §55a odst. 4 věty prvé ZSDP rozhodnutí o žádosti o prominutí daně nemusí obsahovat
odůvodnění a opravné prostředky proti němu se nepřipouštějí.
Povahou rozhodnutí o prominutí daně se zdejší soud zabýval v rozsudku č. j. 5 Afs
44/2009 - 64 ze dne 9. 10. 2009, dle kterého, „ustanovení §55a slouží k odstraňování případně
existujících nesrovnalostí, které vyplynuly z uplatňování daňových zákonů a v tomto důsledku se daňový subjekt
nalézá v situaci, kterou zákonodárce nezamýšlel a současně zpravidla nelze použít jiný opravný prostředek.
Příslušenství daně lze rovněž prominout z důvodu odstranění tvrdosti. Prominutí daně resp. příslušenství daně
je zcela mimořádným opravným prostředkem, tudíž při jeho uplatnění nedochází k odstranění vad rozhodnutí
či postupu správce daně, ale k úplnému či částečnému prominutí platební povinnosti daňového dlužníka.
….Zatímco k prominutí daně může dojít v jakékoliv fázi daňového řízení, i před stanovením daňové povinnosti,
daňový nedoplatek z povahy věci lze prominout pouze v té fázi daňového řízení, kdy je již platební povinnost
stanovena, neboť ustanovení §65 předpokládá existenci daňového nedoplatku.“
K prominutí daně může dojít ve smyslu výše uvedeného v kterémkoliv stádiu daňového
řízení. Dle názoru zdejšího soudu je v prvé řadě třeba lišit mezi případy, kdy je daň promíjena
v té fázi daňového řízení, kdy ještě není výše vyměřované či doměřované daně známa, a případy,
kdy o prominutí rozhodne příslušný orgán až poté, co je daň vyměřena či doměřena, a to bez
ohledu na to, zda pravomocně či pouze prvostupňovým rozhodnutím správce daně. Tomu,
v jaké fázi daňového řízení je daň promíjena, odpovídá i výrok rozhodnutí o prominutí daně.
Pokud je správce daně výrokem rozhodnutí o prominutí daně vázán daň nestanovit, resp. daň
byla prominuta do budoucna, nebude správce daně vydávat platební výměr, případně, pokud byla
v nalézacím řízení prominuta pouze část daně, bude následně vyměřená či doměřená daň bez
částky, jež byla prominuta.
Blíže neodůvodněný závěr krajského soudu, dle kterého lze prominout pouze
pravomocně stanovenou daň, tak nemá oporu v zákoně. Pokud zákon o správě daní a poplatků
výslovně počítal z možností prominout daň v průběhu řízení, bylo možné tak učinit i před jejím
pravomocným vyměřením, tedy i např. v rámci odvolacího řízení, resp. i v řízení nalézacím.
Vázal-li krajský soud oprávnění správce daně odvod prominout pouze na případy pravomocného
stanovení odvodu, pochybil a námitka nesprávného právního posouzení provedeného krajským
soudem je tedy v této části důvodná.
Taktéž závěr krajského soudu o tom, že rozhodnutí o prominutí daně nemělo v daném
případě vliv na rozhodnutí napadené žalobou, je nesprávný.
Shodně se stěžovatelem je Nejvyšší správní soud toho názoru, že správce daně, který
rozhoduje o dani, jejíž část byla pravomocným rozhodnutím prominuta, je povinen existenci
prominutí části daně v následném řízení zohlednit, nikoli však s odkazem na §28 ZSDP,
jak to činí stěžovatel. Ve smyslu §28 ZSDP je za předběžnou otázku možno považovat pouze
otázku, na jejímž rozhodnutí závisí výsledek rozhodnutí, nikoli samotné rozhodnutí ve věci,
byť dílčí. Jak správně stěžovatel zdůrazňuje, je prominutím daně o této jednou provždy
rozhodnuto. Rozhodnutí o prominutí daně má tedy hmotněprávní účinky a jeho vydáním zaniká
nejen platební povinnost, o které není sporu, nýbrž taktéž daňová povinnost v prominuté výši,
a to bez ohledu na to, z jakých důvodů byla daň prominuta. Skutečnost, že ministerstvo financí
neposuzuje zákonnost rozhodnutí o stanovení daně ze stejných hledisek jako správce daně
v řízení odvolacím, je bez významu. V části prominuté daně již tedy daňovému subjektu dále
nesvědčí daňová povinnost. Vydáním rozhodnutí o prominutí části daně je založena v této
prominuté části překážka věci rozhodnuté a správce daně již o této části odvodu není oprávněn
znovu rozhodovat. Takovým postupem dochází k porušení §27 odst. 1 písm. e) ZSDP
a současně je jím porušen i jeden ze základních principů rozhodování ve veřejném právu,
tj. princip právní jistoty.
V projednávané věci, jak již bylo výše uvedeno, šlo o případ, kdy výrokem rozhodnutí
o prominutí daně byla prominuta požadovaná částka z celkově uloženého odvodu dle platebního
výměru správce daně. Stěžovatel o prominutí části odvodu za porušení rozpočtové kázně požádal
dne 15. 12. 2006. Učinil tak v době, kdy rozhodnutí o odvolání proti vyměřenému odvodu bylo
jako pravomocné přezkoumáváno v řízení před krajským soudem. Ministerstvo financí tak
promíjelo část již pravomocně stanoveného odvodu. Tomu odpovídá i výrok 2. rozhodnutí
Ministerstva financí ze dne 22. 6. 2007, č. j. 43/20 573/2007 - 434, ve znění rozhodnutí o opravě
zřejmých omylů a nesprávností č. j. 43/58 829/2007-434 ze dne 2. 7. 2007, dle kterého se promíjí
„ z celkové částky odvodu 1 046 575 Kč uloženého Finančním Úřadem Brno-venkov, platebním výměrem ze dne
19. 9. 2005 č. j. 91941/05/298980/2730, změněného rozhodnutím finančního ředitelství v Brně ze dne
13. 6. 2006, pod č.j. 515/06/FŘ/170 požadovaná částka 257 383 Kč.“ Ačkoli rozhodnutí o prominutí
daně neobsahuje bližší odůvodnění, a není tak z něj patrné, k jaké části odvodu se prominutá
částka vztahovala, je možné z obsahu žádosti stěžovatele o prominutí daně s ohledem
na skutečnost, že byla prominuta celá požadovaná částka, dovodit, že se jedná o část odvodu
vztahující se k dotačnímu titulu 15.02 u rybníku Nesyt.
Pokud se správce daně vrátil po zrušení pravomocného rozhodnutí o odvolání proti
uloženému odvodu krajským soudem do stádia odvolacího řízení, byl v tomto odvolacím řízení
dle názoru zdejšího soudu vázán nejen závazným právním názorem zrušujícího rozsudku,
ale taktéž výrokem rozhodnutí o prominutí daně. Z odůvodnění rozhodnutí o odvolání je patrné,
že žalovaný existenci rozhodnutí o prominutí daně při stanovení odvodu nezohlednil a odvod
uložil ve výši porušení rozpočtové kázně, včetně té části odvodu, ve kterém byl předchozím
rozhodnutím MF prominut, a to přestože v části prominutého odvodu již stěžovateli nesvědčila
daňová povinnost. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že rozhodnutí o odvolání spolu
s platebním výměrem je exekučním titulem, přičemž nelze připustit, aby částka, jež může být
na základě tohoto titulu vymáhána, byla vyšší než ta, pro kterou svědčí stěžovateli platební
povinnost. Pokud žalovaný o již prominuté dani znovu rozhodoval, pochybil. V prominuté části
odvodu bylo na místě řízení dle §27 odst. 1 písm. e) ZSDP zastavit.
S ohledem na výše uvedené konstatuje Nejvyšší správní soud, že žalobou napadený
platební výměr, jímž žalovaný stěžovateli uložil odvod za porušení rozpočtové kázně, byl vydán
v dané věci v rozporu s §27 odst. 1 písm. e) ZSDP, neboť zde existovala překážka rei iudicatae
v částce odvodu 257 383 Kč prominutém na základě rozhodnutí Ministerstva financí ze dne
22. 6. 2007. Krajský soud tak byl povinen k příslušné žalobní námitce rozhodnutí žalovaného
zrušit.
d) Krajský soud dospěl k nesprávnému závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, pokud nedoložil
žalovanému komplexní manipulační řád povodí Moravy
Stěžovatel má zato, že nelze k tíži daňového subjektu přičítat neunesení důkazního
břemene tehdy, pokud nedoloží důkaz, který nemá k dispozici. Tak tomu ale nebylo, což správci
daně sdělil i zaměstnanec stěžovatele. Pokud stěžovatel označeným důkazem nedisponoval, měl
být opatřen správcem daně dle §34 ZSDP.
Krajský soud žalobní námitce nepřisvědčil. Poukázal na svůj předchozí zrušující rozsudek
č. j. 29 Ca 257/2006 - 60, ve kterém vyslovil názor, že bylo povinností stěžovatele navrhnout
konkrétní důkazní prostředek, v tomto případě komplexní manipulační řád. „Žalobce byl výzvou
ze dne 9. 3. 2009 k předložení komplexního manipulačního řádu. V souladu s citovaným rozsudkem mohl
tedy žalobce upřesnit tento důkazní prostředek, to však neučinil. Naopak při ústním jednání pak sdělil,
že neexistuje….“. Krajský soud poté uzavřel, že stěžovatel neunesl své důkazní břemeno, neboť
důkaz řádně neoznačil (nesdělil, kým je vyhotovován a kdo jej má k dispozici).
Se závěry krajského soudu se zdejší soud plně ztotožňuje. Součástí důkazního břemene
je nepochybně i povinnost daňového subjektu navržený důkaz řádně označit. V projednávané
věci této povinnosti stěžovatel nedostál. Navrhnout provedení komplexního manipulačního řádu
bez toho, aniž by uvedl, zda byl vůbec pro předmětné rybníky vydán, kdy a kým, nelze považovat
za řádné označení důkazu, a to obzvlášť za situace, kdy z §47 odst. 4 písm. d) a g) zákona
č. 254/2001 Sb., vodního zákona, kterým stěžovatel argumentuje v kasační stížnosti, vyplývá,
že správci vodních toků nevypracovávají komplexní manipulační řády ke každé soustavě vodních
nádrží automaticky, nýbrž tak činí toliko na návrh a pouze v případech, kdy je třeba manipulační
řády jednotlivých nádrží koordinovat, případně odstranit rozpory vlastníků jednotlivých nádrží.
Pokud rozhodnutí o dotaci podmiňovalo její poskytnutí předložením rozhodnutí
o nařízení příslušných vodohospodářských funkcí rybníků, byl stěžovatel povinen příslušná
rozhodnutí zajistit a správci daně předložit. Byla-li by jedna z vodohospodářských funkcí,
na niž čerpal stěžovatel dotaci, stěžovateli nařízena existujícím komplexním manipulačním řádem,
byl by s jeho existencí a obsahem stěžovatel jistě seznámen. Nic by mu tedy nebránilo komplexní
manipulační řád alespoň řádně specifikovat. Sdělil-li pak při ústním jednání stěžovatel správci
daně, že komplexní manipulační řád pro dané rybníky neexistuje, nelze účinně správci daně
vyčítat, že stěžovateli uvěřil a sám pravdivost tvrzení stěžovatele neověřoval, případně
nezjišťoval, zda tento dokument nevydal někdo jiný. Správce daně tedy nepochybil, když dále
dokazování neprováděl a nezjišťoval, zda nějaký jiný subjekt odlišný od stěžovatele komplexní
manipulační řád nevydal.
e) Krajský soud i žalovaný nesprávně právně posoudili místní příslušnosti správce daně
Stěžovatel v žalobě napadal postup žalovaného, který po zrušujícím rozsudku krajského
soudu uložil doplnit výsledky daňového řízení Finančnímu úřadu v Břeclavi, ačkoliv již dříve,
a to ze zákona, přešla k 1. 1. 2006 místní příslušnost ke správě daně stěžovatele na jiného správce
daně - Finanční úřad Brno-venkov (zákon č. 444/2005 Sb.). Krajský soud shledal tuto námitku
nedůvodnou. Naopak uvedl, že považuje za absurdní, aby se v průběhu odvolacího řízení měnila
místní příslušnost správce daně.
Stěžovatel považuje krajským soudem podaný názor (včetně jeho odkazu na §48 ZSDP)
za nesprávný. Je totiž mimo jakoukoliv pochybnost, že k 1. 1. 2006 přešla místní příslušnost
ke správě daní žalobce z FÚ Břeclav na FÚ Brno - venkov. Krajský soud i žalovaný nesprávně
vyložili ustanovení §50 odst. 3 věty čtvrté ZSDP, §4 odst. 12 ZSDP a pominuli dikci ustanovení
§4 odst. 1, 2 ZSDP. Doplňování řízení nepříslušným správcem daně mělo a mohlo mít vliv
na zákonnost rozhodnutí o věci samé. Právě původní místně příslušný správce daně totiž
neoprávněně doměřil stěžovateli odvod za porušení rozpočtové kázně i penále (o čemž
minimálně svědčí původní výše předepsaného odvodu platebním výměrem), prováděl kontrolu
nestandardně, neodborně (viz. i vykané vady při dokazování ve věci odvodu za rok 2003
i dle rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 6. 2009, č. j. 7748/09-1700-70). Svědčí tomu jednoznačně
také žalobcem zahájené řízení o podjatosti pracovníků Finančního úřadu Břeclav. Že tyto výtky
byly opodstatněné, pak vyplývá i z rozsudku krajského soudu ze dne 9. 9. 2008, č. j. 29 Ca
265/2006 - 68. Ponechat v tomto směru nelze ani skutečnost, že pokud by chtěl zákonodárce,
aby původní řízení zahájená původním správcem daně (zde FÚ Břeclav) dokončil tento správní
úřad a nikoliv ze zákona místně příslušný správce daně žalobce - FÚ Brno venkov - jistě
by to výslovně uvedl do zákona, kterým měnil územní působnost a tím i místní příslušnost těchto
finančních úřadů. Toto však zákonodárce neučinil.
S ohledem na vztahující se ustanovení ZSDP, zákonem provedenou novelizaci zákona
č. 531/1990 o územních finančních orgánech (zákon č. 444/2005 Sb.) a okolnost, že Finanční
úřad Břeclav již nebyl téměř 3 roky místně příslušným správcem daně žalobce, nemůže podle
stěžovatele obstát poukaz krajského soudu na §48 ZSDP a jeho závěr (str. 7 rozsudku),: „dle
kterého vyplývá, že místně příslušným prvostupňovým orgánem pro účely odvolacího řízení zůstává i po té, co event.
obecně došlo ke změně místní příslušnosti daňového subjektu, správce daně, který odvoláním napadené rozhodnutí
vydal.“ Nutno podotknout, že krajský soud v tomto směru vůbec neupřesnil od jakého
konkrétního ustanovení zákona (krom §48 ZSDP) svůj závěr dovozuje. Prostý poukaz na §48 a
násl. ZSDP se proto jeví i nepřezkoumatelným. Brání totiž stěžovateli, aby jej tento mohl
kvalifikovaně napadnout pro nesprávný výklad tohoto ustanovení ZSDP.
V tomto směru nutno zdůraznit, že ve skutečnosti také nedošlo ke změně místní
příslušnosti daňového subjektu, jak nesprávně uvádí krajský soud, ale ke změně územní
působnosti správců daně a současně k němu nedošlo obecně, ale na základě zákona. Stejně
tak i řízení, které vedl tento původní správce daně FÚ Břeclav ve věci stěžovatele, dávno
pravomocně skončilo. Pouze v důsledku zrušujícího rozsudku krajského soudu, který potvrdil
vady v řízení, jak tohoto původního správce daně, tak i žalovaného pouze „obživlo“. Správu daně
(tedy i odvodů za porušení rozpočtové kázně i příslušné penále však již přešla na FÚ Brno
venkov (§4 ZSDP). A stalo se tak již před více než 3 lety.
Nejvyšší správní soud nepovažuje námitku týkající se určení místně příslušného správce
daně opodstatněnou.
Dle §4 odst. 1 věty prvé ZSDP platí, že místní příslušnost správce daně, není-li stanoveno jinak v tomto
nebo ve zvláštním zákoně, se řídí u právnické osoby místem jejího sídla v České republice a u fyzické osoby
bydlištěm v České republice, jinak místem, kde se převážně zdržuje, tj. v němž pobývá nejvíce dnů v roce.
Dle §4 odst. 2 ZSDP platí, že místně příslušným správcem daně částek za porušení rozpočtové kázně
je finanční úřad podle odstavce 1.
Dle §4 odst. 12 ZSDP platí, že dojde-li u daňového subjektu ke změně místní příslušnosti, dosud
příslušný správce daně vykoná jen neodkladné úkony a postoupí spisový materiál daňového subjektu za dobu,
za kterou dosud nezaniklo právo daň vyměřit nebo dodatečně stanovit, tomu správci daně, na kterého přešla nově
místní příslušnost.
Dle §50 odst. 3 věty čtvrté ZSDP v rámci odvolacího řízení může odvolací orgán výsledky daňového
řízení doplňovat, odstraňovat vady řízení anebo toto doplnění nebo odstranění vad uložit správci daně
se stanovením přiměřené lhůty.
Místní příslušnost správce daně je obecně vymezena v §4 odst. 1 ZSDP místem sídla
právnické osoby. Tento zákon ovšem v témže ustanovení stanoví, že místní příslušnost může být
upravena i na jiných místech ZSDP nebo i v jiných právních předpisech. Tak tomu je i v případě
řízení odvolacího konaného dle §48 a násl. citovaného zákona. Ačkoliv příslušná ustanovení
zakotvující postup správců daně v odvolacím řízení výslovně neupravují na rozdíl od nové právní
úpravy v §111 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňovém řádu, situaci, kdy dojde v průběhu řízení
ke změně místní příslušnosti správce daně, je z citovaných ustanovení i celé koncepce odvolacího
řízení zřejmé, že odvolací řízení provede ten správce daně, jehož rozhodnutí je odvoláním
napadeno, nezávisle na tom, zda v mezidobí došlo ke změně sídla daňového subjektu. Tomuto
pojetí svědčí zejména dikce §48 odst. 3 ZSDP, dle kterého „se odvolání podává u správce daně, jehož
rozhodnutí je odvoláním napadeno“. Obdobně ve smyslu §49 odst. 1 ZSDP je oprávněn „o odvolání
rozhodnout správce daně, jehož rozhodnutí je odvoláním napadeno.“ Taktéž v §50 odst. 1 ZSDP je určena
funkční příslušnost odvolacího orgánu podle správce daně, který rozhodnutí vydal. Ustanovení
§50 odst. 3 ZSDP přitom nehovoří o oprávnění odvolacího orgánu uložit doplnění nebo
odstranění vad místně příslušnému správci daně, ale toliko správci daně. Ve smyslu věty poslední
citovaného ustanovení vrací za podmínky naplnění hypotézy této právní normy odvolací orgán
věc k rozhodnutí s odůvodněním a pokyny pro další řízení správci daně prvního stupně, který
je právním názorem odvolacího orgánu vázán.
Lze předpokládat, že pokud by zákonodárce zamýšlel podrobit režimu „obecné“ úpravy
místní příslušnosti upravené v §4 a násl. ZSDP, na kterou stěžovatel poukazuje, i odvolací řízení,
pak by patrně operoval s termíny „místně příslušný správce daně“ a navodil tak možnost
případné změny této příslušnosti. Tak tomu však není. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu
zohlednit případnou změnu místní příslušnosti správce daně, výslovně by tuto okolnost upravil,
jak učinil v případě obnovy řízení (v §54 odst. 5 ZSDP pravidlo, podle kterého "přešla-li místní
příslušnost na jiného správce daně, než který v původní věci rozhodoval, návrh na obnovu řízení se podává
u správce daně, který je místně příslušný v době podání návrhu“.). Právní úpravu odvolacího řízení je tak
třeba ve vztahu k obecné úpravě místní příslušnosti v §4 ZSDP považovat za úpravu speciální.
Navíc je třeba v projednávané věci zdůraznit, že zrušením předchozího rozhodnutí
o odvolání krajským soudem se řízení ve věci vrátilo toliko do stádia odvolacího řízení, nikoli
do řízení před správcem daně, přičemž o funkční příslušnosti odvolacího orgánu není sporu.
Odvolací orgán vázán závazným právním názorem zrušujícího rozsudku byl povinen doplnit
dokazování, přitom ve smyslu §50 odst. 3 ZSDP je plně v jeho kompetenci rozhodnout, jakým
způsobem řízení doplní, zda sám, či uloží doplnění správci daně. Ani zde zákon výslovně
neuvádí, že se jedná o místně příslušného správce daně.
Dle názoru zdejšího soudu tak nelze přisvědčit námitce stěžovatele, dle které bylo
odvolací řízení doplňováno nepříslušným správcem daně, a tato skutečnost mohla mít vliv
na zákonnost rozhodnutí o odvolání. Pokud stěžovatel podpořil namítanou nezákonnost postupu
tvrzením, že to byl právě původní místně příslušný správce daně, který neoprávněně doměřil
stěžovateli odvod za porušení rozpočtové kázně i penále (o čemž minimálně svědčí původní výše
předepsaného odvodu platebním výměrem), prováděl kontrolu nestandardně a neodborně,
a zdůrazňoval, že ke změně místní příslušnosti došlo na základě zákona, jsou tyto skutečnosti
ve vztahu k posouzení oprávnění Finančního úřadu v Břeclavi řízení doplnit bez významu.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že se krajský soud nesprávného právního posouzení
příslušnosti správce daně provést doplnění odvolacího řízení nedopustil, když dospěl k závěru,
že příslušným prvostupňovým orgánem pro účely odvolacího řízení zůstává i poté, co event.
obecně dojde ke změně místní příslušnosti daňového subjektu, ten správce daně, který
odvoláním napadené rozhodnutí vydal. Příslušné závěry krajského soudu jsou dle názoru zdejšího
soudu dostatečně odůvodněny a nelze je označit za nepřezkoumatelné, jak to činí stěžovatel.
f) Krajský soud nesprávně vyložil podmínky pro poskytnutí dotace
Dle stěžovatele žalovaný i krajský soud nesprávně vyložili podmínky pro poskytnutí
dotace, jež byla stěžovateli poskytnuta v rámci podpůrného programu 15. Podpora
mimoprodukčních funkcí rybníků. Pro poskytnutí dotace je dle stěžovatele rozhodné, zda splnil
podmínky dotace stanovené rozhodnutím o poskytnutí dotace, nikoli podmínky, které si stanoví
kontrolní orgán. Pokud nebyla existence manipulačního řádu podmínkou pro poskytnutí dotace,
nebylo možné v souvislosti s jeho nepředložením dovozovat porušení podmínek pro dotaci.
Námitky stěžovatele neshledal zdejší soud důvodnými.
V projednávané věci byla stěžovateli poskytnuta Ministerstvem zemědělství dotace
na základě rozhodnutí č. j. 331/2004-2148 ze dne 2. 11. 2004 na účel: částečná kompenzace újmy
rybářským subjektům vzniklé zajišťováním vodohospodářských a celospolečenských funkcí rybníků v rámci
podpůrného programu: 15. Podpora mimoprodukčních funkcí rybníků na předmět podpory: rybník plnící
rozhodnutí vodohospodářských orgánů, či orgánů ochrany přírody nebo zajišťující veřejný zájem s výměrou
nad 5 ha. V části tohoto rozhodnutí nazvané „Další ustanovení“ v bodě 10. je uvedeno, že „příjemce
dotace je povinen podrobně se seznámit se zněním Zásad a je zavázán je dodržovat.“ V části „Podmínky
pro použití dotace“ je v bodě 2. uvedeno, že „ příjemce dotace zodpovídá za to, že splnil účel, na který
mu byla poskytnuta dotace.“ Shodně v Zásadách, kterými se stanovují podmínky pro poskytování
finančních podpor formou dotací na základě podpůrných programů stanovených podle §2 odst.
1 zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství pro rok 2004, č. j. 6236/2004 - 1000, které vydalo
Ministerstvo zemědělství (dále jen „Zásady“), je vymezen účel i předmět podpory. V bodě
15. Podpora mimoprodukčních funkcí rybníků, je stanovena výše podpory do 1000 Kč za 1 ha
katastrální plochy rybníka za:
a) nařízené vodohospodářské funkce rybníků zajišťované manipulací s vodou
1. akumulace vody v krajině
2. retenční účinek při povodních
3. zajišťování sportovních a rekreačních účelů
4. zlepšování jakosti povrchových vod svými dočišťovacími účinky
b) péče o rybniční fond ve veřejném zájmu
5. odstraňování sedimentu z loviště
c) nařízená péče o životní prostředí
6. zachování přirozeného litorálního pásma a mokřadů
7. vysazování amura pouze se souhlasem orgánů ochrany přírody
8. omezení krmení krmnými směsmi
9. omezení aplikace minerálních a organických hnojiv
10. další omezení na základě pokynů orgánů ochrany přírody
Dle zásad musely být obsahem žádosti o poskytnutí dotace mimo jiné i kopie rozhodnutí
vydaných vodohospodářskými orgány, nebo orgány ochrany přírody dle jednotlivých rybníků.
Stěžovateli tak byly podmínky čerpání dotace stanovené přímo v rozhodnutí o jejím poskytnutí,
a dále rovněž v Zásadách, na něž rozhodnutí o poskytnutí dotace odkazovalo. Z obsahu
Zásad vyplývá, že příjemci byla poskytována dle odst. a) podpora - částečná kompenzace
za vodohospodářské funkce, přičemž tyto funkce musely být zajišťovány manipulací s vodou
a současně nařízeny, resp. vyjmenované vodohospodářské funkce musely být nařízeny příslušným
vodoprávním rozhodnutím. Rozhodnutí o poskytnutí dotace ani Zásady přitom nespecifikovaly,
jakým konkrétním typem rozhodnutí vodohospodářského orgánu mají být příslušné
vodohospodářské funkce nařízeny. Ačkoliv jsou podmínky pro poskytování dotace jak
v rozhodnutí, tak v Zásadách formulovány v obecné rovině, lze z nich dovodit povinnost
příjemce dotace prokázat, že výše vyjmenované vodohospodářské funkce musí být pro rybníky,
na něž stěžovatel dotaci čerpal, nařízeny rozhodnutím s tím, že tyto funkce mají být zajišťovány
manipulací s vodou. Podmínky čerpání dotace tak jsou v projednávané věci vymezeny dostatečně
určitým způsobem a nejedná se tak o případ stěžovatelem odkazovaného judikátu Městského
soudu v Praze č.j. 11 Ca 371/2006-55 ze dne 12.2.2008. Byla-li tedy stěžovateli poskytnuta dotace
jakožto kompenzace za to, že výše uvedené rybníky plní nařízené vodohospodářské funkce
dle odst. a) bodů 1-4, bylo potřeba k prokázání oprávněnosti čerpání dotace předložit příslušná
rozhodnutí vodohospodářského orgánu, přičemž lze souhlasit se stěžovatelem, že se nemuselo
jednat vždy o tzv. manipulační řád, neboť podmínky pro poskytování dotace nepodmiňovaly její
poskytnutí výlučně jeho existencí. V těchto intencích taktéž správce daně a žalovaný postupovali,
když po stěžovateli nepožadovali pouze manipulační řády, ale jakékoliv jiné rozhodnutí
vodoprávního úřadu, ze kterého by vyplývala nařízená retenční schopnost rybníka, a v rámci
dokazování hodnotili všechny doklady, které byly v průběhu dokazování shromážděny.
Se stěžovatelem nelze souhlasit, pokud namítá, že z žalobou napadeného rozhodnutí
ani z rozsudku nelze zjistit, jakého porušení dotačních podmínek se stěžovatel vlastně dopustil.
Ze závěrů učiněných žalovaným i krajským soudem je zřejmé, že stěžovatel neprokázal
u dotačních titulů 15.02 a 15.04 nařízení příslušných vodohospodářských funkcí, když nedoložil
vodoprávní rozhodnutí, která by tyto funkce nařizovala.
Námitkami stěžovatele brojícími proti závěru krajského soudu o tom, že u rybníku Nesyt
nesplnil podmínku pro poskytnutí dotace z dotačního titulu 15.02 Retenční účinek při povodních,
se zdejší soud nebude zabývat. Jak již bylo výše uvedeno, Ministerstvo financí stěžovateli
na základě jeho žádosti rozhodnutím ze dne 22. 6. 2007, č. j. 43/20 573/2007-434, ve znění
rozhodnutí o opravě zřejmých omylů a nesprávností č. j. 43/58 829/2007-434 ze dne 2. 7. 2007,
prominulo částku odvodu ve výši 257 838 Kč. Ze žádosti o prominutí daně je patrné,
že se jednalo o prominutí odvodu za porušení rozpočtové kázně, který byl stěžovateli stanoven
v souvislosti s nesplněním podmínek pro čerpání dotace za rok 2004 u rybníka Nesyt z dotačního
titulu 15.02 - Retenční účinek při povodních. Pokud zdejší soud dospěl k závěru, že rozhodnutím
o prominutí daně, resp. výše uvedené části odvodu byla založena překážka ve věci rozhodnutí,
nebyl žalovaný oprávněn o této části odvodu znovu rozhodovat.
g) Žalovaný a krajský soud nesprávně právně posoudili splnění podmínek u dotačního titulu 15.04
zlepšování jakosti povrchových vod
Krajský soud dle stěžovatele pochybil, pokud se ztotožnil s názorem žalovaného
o nenaplnění podmínek pro poskytnutí dotace z titulu 15.04 Zlepšování jakosti povrchových vod
svými dočišťovacími účinky u rybníka Nesyt.
Krajský soud v odůvodnění rozsudku dospěl k závěru, že stěžovatel v průběhu daňového
řízení „neprokázal, že byl povinen cokoliv činit, popřípadě strpět v rybníku Nesyt, tak, aby v tomto rybníku
mohlo docházet k dočišťování odpadních vod vycházejících z ČOV. Z pouhé skutečnosti, že voda vycházející
z ČOV do potoka Valtického, který posléze ústí do rybníku Nesyt, lze sice dovodit, že k přirozenému
dočišťování v rybníce dochází, žalobce však s takovou vodou nijak nemanipuluje a žádným rozhodnutím
správního orgánu není omezen. Chybí tedy důvod pro dotaci.“
Současně krajský soud zdůraznil, že „účelem dotace je podpora ať už v případných investicích
nutných k dosažení účelu, k němuž slouží, popřípadě k náhradě újmy, která určením takového účelu příslušnému
subjektu vzniká.“
Výklad účelu dotace podaný krajským soudem je dle stěžovatele chybný a nepřípadně
zužující. Stěžovatel má naopak za to, že rybník Nesyt zlepšuje jakost povrchových vod svými
dočišťovacími účinky a tato jeho funkce vyplývá z rozhodnutí příslušného správního orgánu,
a to rozhodnutí Okresního úřadu v Břeclavi ze dne 22. 10. 1993, č. j. Vod. 2288/93-235/Va.
Krajský soud v rozsudku sice dovodil, že „k přirozenému dočišťování v rybníce dochází“, avšak
pro stěžovatele z nepochopitelných důvodů vyslovil též domněnku, že pokud stěžovatel s vodou
nikterak nemanipuloval, nebyl zde důvod k dotaci. Jinými slovy vyjádřeno krajský soud dovozuje,
že by podmínky dotace byly splněny jen tehdy, pokud by s vodou manipuloval a to by mělo
dočišťovací účinky. Tento závěr nemá podle stěžovatele oporu ani v právních předpisech,
ani ve zjištěném skutkovém stavu věci. Je naopak výsledkem nepochopení podstaty tohoto druhu
poskytované dotace a důsledkem nesprávného vymezení podmínek, na které je tato dotace
navázána. Stěžovatel zdůrazňuje, že poskytnutí dotace u titulu 15.04 není jakkoliv navázáno
na manipulaci s vodou (bez ohledu zda čistou nebo znečištěnou), ale je obecně a z logiky věci
je navázána na existenci rozhodnutí na jehož základě rybník (zde Nesyt) vykonává určitou
celospolečenskou funkci - dočišťuje znečištěné vody, které jsou do ní jinak vypouštěny
na základě příslušného správního rozhodnutí - zde o povolení stavby ČOV Valtice ze dne
22. 10. 1993. Stěžovatel je pak na základě tohoto rozhodnutí povinen strpět, že mu do jeho
rybníka není přiváděna čistá voda, ale voda znečištěná - dle konkrétních hodnot daných
uvedeným rozhodnutím. Toto rozhodnutí stěžovatele tak omezuje tím způsobem, že je povinen
strpět vypouštění znečištěné vody do svého rybníka, což by jinak nemusel, že nebude z tohoto
důvodu moci v tomto rybníce chovat ušlechtilé druhy rybí obsádky, které by pro něj jinak
znamenaly vyšší výnos (pokud by voda nebyla permanentně znečišťována), či omezení
ve využívání takto znečišťované vady jako zdroje pitné vody apod.
Stěžovatel má i za to, že z rozhodnutí Okresního úřadu v Břeclavi ze dne 22. 10. 1993,
č. j. Vod 2288/93-235/Va, jednoznačně vyplývá, že odpadní vody z ČOV Valtice jsou
vypouštěny sice do vodoteče (koryta) Valtického potoka, který je bezprostředně zaústěn
do rybníka Nesyt, a k dočišťování těchto vod dochází skutečně až v rybníce Nesyt. V případě
koryta Valtického potoka za ČOV Valtice jde v podstatě o kanalizační stoku vyúsťující mimo
pozemek ČOV Valtice do rybníka Nesyt. Tato kalová stoka totiž nemá před zaústěním
do rybníka Nesyt žádné jiné přítoky vody než ten, který do tohoto koryta vtéká z ČOV Valtice.
Obsah termínu účel pro poskytnutí dotace není zúžen jen na účel vyjádřený krajským
soudem, daný vznikem újmy stěžovateli či povinností vynaložit nějaké investice, ale je pojmem
podstatně širším. Zahrnuje v sobě totiž nejen přímé následky (reparaci) opatření kompetentního
orgánu, ale zahrnuje i účel preventivní, kdy je povinen něco strpět (např. určité omezení)
a z tohoto titulu právě nedosáhne např. takového výnosu při užívání rybníka, kterého by jinak
dosáhl, pokud by nebyl nijak omezen. Příkladem takového omezení je pak i případ stěžovatele,
kdy v důsledku toho, že je povinen strpět „znečišťování vod svého rybníka“, ve kterém dochází
k dočišťování odpadních vod z ČOV Valtice (Valtický potok, který se vlévá do Nesytu je tvořen
jen odpadními vodami z ČOV- jde o kmenovou stoku) na základě příslušného rozhodnutí,
je tento omezen např. v druhu rybí obsádky. To má za následek nemožnost chovu ušlechtilých
druhů ryb a tím i možný nižší zisk pro stěžovatele, kterého by jinak dosáhl, pokud by nebyl
omezen co do užívání rybníka v jeho vlastnictví, či nemožnost využití akumulované vody, jako
vody pitné apod. Že je pak stěžovatel přímo dotčen rozhodnutími vodoprávního úřadu
pak svědčí i ta skutečnost, že byl přímo účastníkem řízení, jehož výsledkem bylo vydání
vodoprávního rozhodnutí pro obec Valtice, konkrétně rozhodnutí Okresního úřadu Břeclav
ze dne 22. 10. 1993, č. j. Vod 2288/93-235/Va. Z toho pak vyplývá, že odpadní vody bude
vypouštět do vodoteče (koryta) Valtického potoka, který je zaústěn do rybníka Nesyt, a že jde
v podstatě o kanalizační stoku vyúsťující mimo pozemek ČOV Valtice do rybníka Nesyt.
Žalovaný k dotačnímu titulu 15.04 ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznil,
že rozhodnutí o nakládání s vodami nenařizovalo stěžovateli manipulaci s vodou
vodohospodářskou funkci rybníka Nesyt spočívající ve zlepšování jakosti povrchových vod
svými dočišťovacími účinky v předmětném roce. Žalovaný nesouhlasí se stěžovatelem, dle něhož
poskytnutí dotace u tohoto není jakkoliv vázáno na manipulaci s vodou.
Námitky stěžovatele nepovažuje zdejší soud za důvodné.
Jak správně žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznil, taktéž dotační titul 15.04
je zařazen v Zásadách do oddílu a) nařízené vodohospodářské funkce rybníků zajišťované
manipulací s vodou. Pro účely dotace tak není dostačující, pokud v rybníku dochází
k dočišťování vod, ale obdobně jako u předchozího dotačního titulu bude zapotřebí, aby tato
dočišťovací funkce byla rybníku nařízena a byla zajišťována manipulací s vodou. Stěžovatel
v průběhu daňového řízení předložil správci daně rozhodnutí Okresního úřadu Břeclav ze dne
22. 10. 1993, č. j. Vod 2288/93-235/Va, jímž byla povolena stavba „Čistírna odpadních vod
Valtice“ na Valtickém potoce, který zaúsťuje do rybníku Nesyt. Z rozhodnutí vyplývá,
že předčištěné vody z ČOV Valtice se vypouští do toku Valtického potoka, kde probíhá jejich
dočišťování. Správce daně za účelem řádného zjištění skutkového stavu předvolal k výpovědi
svědka pana J. G., pracovníka městského úřadu, odboru životního prostředí, přičemž o konání
výslechu svědka byl stěžovatel srozuměn. Do protokolu na otázku správce daně, zda byl vydán
nějaký dokument, který by nařizoval stěžovateli předmětnou vodohospodářskou funkci
zajišťovanou manipulací s vodou, svědek odpověděl, že „žádné takové rozhodnutí vydáno nebylo“.
Dále bylo svědkovi předloženo výše uvedené rozhodnutí Okresního úřadu Břeclav ze dne
22. 10. 1993, č. j. Vod 2288/93-235/Va k vyjádření, zda z tohoto dokumentu nařízená předmětná
vodohospodářská funkce nevyplývá. Svědek odpověděl, že nikoli. Dále uvedl, že každý rybník má
samočistící schopnost, takže i v rybníce Nesyt probíhají dočišťovací procesy. Správce s ohledem
na shora uvedené uzavřel, že rybník Nesyt nesplňuje podmínky pro poskytnutí dotace z titulu
15.04, když stěžovatel nepředložil rozhodnutí, na základě kterého by byla rybníku Nesyt nařízena
příslušná vodohospodářská funkce.
S výše uvedeným závěrem žalovaného se ztotožnil krajský soud a činí tak i soud zdejší.
Stěžovatelem předložené rozhodnutí ze dne 22. 10. 1993, č. j. Vod 2288/93-235/Va, dle názoru
zdejšího soudu nenařizuje rybníku Nesyt zajistit dočišťovací funkci manipulací s vodou,
tak jak předpokládá příslušný dotační titul. Výrokem I. rozhodnutí povolilo městu Valtice
vypouštět ve stanoveném rozsahu a uvedených limitech předčištěné odpadní vody z ČOV Valtice
do toku Valtického potoka, který ústí do rybníku Nesyt. Stěžovatelem zdůrazňovaná skutečnost,
že i on byl účastníkem řízení o vydání rozhodnutí, zakládá možné dotčení na jeho právech,
neznamená však, že by tímto rozhodnutím byla rybníku Nesyt nařízena příslušná
vodohospodářská funkce, ze které by stěžovateli vyplynula určitá omezení, za něž by mu náležela
kompenzace ve formě dotace. Obecná dočišťovací schopnost rybníka Nesyt, kterou zpochybnit
nelze a nikdo tak ani nečiní, je pro naplnění účelu dotačního titulu 15.04 nedostačující. Nejvyšší
správní soud je nucen v případě toho dotačního titulu zdůraznit, že dotaci nebylo možné
poskytnout na podporu mimoprodukčních funkcí rybníka bez doložení příslušných rozhodnutí
k rybníkům, ze kterých příslušné vodohospodářské funkce vyplývají. Přiznání dotace založené
na všeobecných funkcích rybníků by popřelo účel celého dotačního programu a prakticky
by umožňovalo čerpat dotaci na jakýkoliv rybník.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou a v souladu s §110 odst. 1
s. ř. s. rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude
krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku
(§110 odst. 4 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. července 2012
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu