ECLI:CZ:NSS:2012:6.AS.39.2012:56
sp. zn. 6 As 39/2012 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce: P. P.,
proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 11. 2009, č. j. 843/2009 - 160 - SPR/11, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2011,
č. j. 9 Ca 417/2009 - 162,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádost stěžovatele o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti ze dne 18. 4. 2012
se zamítá .
III. Žalovanému se nepři znáv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy č. j. MHMP 556567/2009 ze dne
2. 7. 2009, sp. zn. S -MHMP 811435/2008, byly zamítnuty žalobcovy námitky proti záznamu
o počtu dosažených bodů v evidenční kartě řidiče a záznam bodů byl potvrzen.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které Magistrát hlavního města Prahy v záhlaví
označeným rozhodnutím zamítl a napadené správní rozhodnutí potvrdil.
[2] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce k Městskému soudu v Praze žalobu,
v níž mimo jiné požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad
advokátů.
[3] Městský soud oba tyto návrhy usnesením ze dne 2. 9. 2010, č. j. 9 Ca 417/2009 - 104,
zamítl s odůvodněním, že žalobce věrohodným způsobem nedoložil původ prostředků,
z nichž hradí náklady na své životní potřeby, přičemž je evidentní, že k tomu nemůže postačovat
jeho pravidelný příjem, tj. starobní důchod ve výši 1186 Kč. Žalobce podle městského soudu
tvrdil, že své potřeby hradí z darů od svých dětí žijících ve Spojených státech amerických,
avšak nejenže sám neprokázal pravdivost tohoto svého tvrzení, ale navíc znemožnil ověření
této skutečnosti i soudu, když odmítl sdělit adresy těchto dárců. Městský soud z napadeného
správního rozhodnutí dovodil, že žalobce v minulosti opakovaně užíval motorové vozidlo,
a na tomto základě uzavřel, že žalobce musel mít dostatek prostředků potřebných na úhradu
nákladů spojených s jeho provozem. Skutečnost, že žalobce má dostatek finančních prostředků,
městský soud dovodil i z toho, že žalobce jemu uložené pokuty za spáchané dopravních
přestupky zaplatil a že se podle svých slov zdržuje i v cizině.
[4] Kasační stížnost proti tomuto usnesení městského soudu Nejvyšší správní soud zamítl
rozsudkem ze dne 27. 1. 2011, č. j. 5 As 59/2010 - 126, jako nedůvodnou. Městský soud žalobce
následně opětovně vyzval k úhradě soudního poplatku, na což žalobce reagoval podáním ze dne
23. 1. 2011, které soud vyhodnotil jednak jako ústavní stížnost proti shora uvedenému rozsudku
Nejvyššího správního soudu a jednak jako novou žádost o osvobození od soudních poplatků.
Žalobce zde uvedl, že má za to, že „splňuje k dnešnímu dni předpoklady“ pro tento postup.
[5] Městský soud tedy žalobce dne 1. 7. 2011 vyzval, aby soudu sdělil, v čem spočívá
jím tvrzené zhoršení jeho finanční situace, aby své tvrzení o tom, že se jeho finanční situace
zhoršila, prokázal a aby soudu zaslal vyplněný formulář potvrzení o osobních, majetkových
a výdělkových poměrech. Na tuto výzvu, která mu byla doručena do vlastních rukou
dne 14. 7. 2011, však žalobce nereagoval.
[6] Za této situace městský soud odkázal na judikaturu Ústavního soudu ČR,
podle které o opakované žádosti účastníka řízení o osvobození od soudního poplatku není soud
povinen rozhodnout, pokud tato žádost neobsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti,
(srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1439/09, nebo usnesení ze dne
14. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 404/04) a řízení o žalobě pro nezaplacení soudního poplatku zastavil.
[7] Proti tomuto usnesení žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí kasační stížností. Uvádí zde,
že městskému soudu své finanční poměry specifikoval dostatečně a pravdivě. Odůvodnění
usnesení městského soudu je podle stěžovatele v tomto směru účelové. Stěžovatel zde
polemizoval s argumenty městského soudu stran jeho pobytu v cizině a hrazení pokut
za přestupky. Městský soud měl podle něj kromě konstantní judikatury Ústavního soudu ČR
citovat i ta rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, nálezy Ústavního soudu ČR či závěry
Soudního dvora EU, které „hovoří pravdu“.
[8] Dříve, než zdejší soud přistoupil k věcnému posouzení kasační stížnosti, posuzoval,
zda splňuje veškeré formální náležitosti. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost byla podána osobou k tomu oprávněnou (§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, dále jen „s. ř. s.“). Vzhledem k tomu, že se u stěžovatele jedná o kasační stížnost mimo
jiné proti rozhodnutí, jímž bylo řízení o žalobě zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku,
netrval Nejvyšší správní soud na splnění podmínky úhrady soudního poplatku. Nejvyšší správní
soud již judikoval (rozsudek ze dne 25. 4. 2007, č. j. 9 As 3/2007 - 77, všechna zde uvedená
rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), že povaha rozhodnutí o zastavení
řízení pro nezaplacení soudního poplatku, proti němuž kasační stížnost směřuje, vylučuje,
aby v posuzované věci bylo možno nedostatek podmínky uhrazeného soudního poplatku
považovat za překážku, jež by bránila vydání rozhodnutí, jímž se řízení o kasační stížnosti končí.
Za situace, kdy předmětem přezkumu je rozhodnutí, jímž bylo zastaveno řízení pro nezaplacení
soudního poplatku, by totiž trvání na podmínce uhrazení poplatku pro kasační řízení vedlo
k vlastnímu popření cíle, jenž účastník podáním kasační stížnosti sledoval, a znamenalo
by řetězení řešeného problému, které by ve svém důsledku popíralo smysl samotného řízení,
jehož předmětem je posouzení zákonnosti rozhodnutí o zastavení předchozího řízení v důsledku
nesplnění právě této povinnosti ze strany stěžovatele, tedy povinnosti zaplatit soudní poplatek.
[9] Se stejným odůvodněním Nejvyšší správní soud rovněž netrvá na splnění podmínky
povinného zastoupení advokátem (k tomu srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 13. 9. 2007,
č. j. 9 As 43/2007 - 77). Zdejší soud nepřehlédl, že stěžovatel o ustanovení zástupce z řad
advokátů žádal, ovšem s ohledem na to, že v daném případě povinné zastoupení v řízení
o kasační stížnosti není nezbytné a že - jak vyplyne z dále uvedeného - kasační stížnost zjevně
nemohla být úspěšná, Nejvyšší správní soud tuto žádost ze dne 18. 4. 2012 zamítl.
[10] Dále se Nejvyšší správní soud v rámci zkoumání přípustnosti kasační stížnosti zabýval
tím, zda byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Napadené soudní rozhodnutí bylo stěžovateli
doručováno na adresu S. 19, P. 5, dne 9. 9. 2012. Obálka se však vrátila soudu zpět jako
nedoručená s poznámkou, že stěžovatel má s poštou vyjednánu výhradu odnášky zásilek bez
pokusu o doručení z pošty P. 5 (veškeré jeho zásilky jsou na této poště ukládány) a že si ji
stěžovatel v úložní době nevyzvedl. Městský soud tedy považoval písemnost za doručenou dnem
19. 9. 2012. Ze spisového materiálu však v této souvislosti vyplynulo, že stěžovatel v době, kdy
mu tato písemnost byla doručována, pobýval ve vazební věznici Praha - Ruzyně. Tato skutečnost
vyplynula i ze sdělení Vězeňské služby České republiky ze dne 23. 8. 2012, podle něhož byl
stěžovatel ve výkonu trestu od 25. 7. 2011 do 20. 4. 2012. S ohledem na to předmětná písemnost
stěžovateli nemohla být doručena fikcí dne 19. 9. 2012. Zdejší soud tedy stěžovatele usnesením ze
dne 6. 9. 2012, č. j. 6 As 39/2012 - 41, vyzval ke sdělení, kdy mu bylo kasační stížností napadené
usnesení doručeno. Žalobce na tuto výzvu reagoval podáním ze dne 26. 9. 2012, v němž uvedl, že
toto datum není schopen soudu sdělit. Dále uvedl, že na výzvy soudů reaguje obratem, neboť tak
nepodstupuje riziko zmeškání lhůt, které nezná. Stěžovatel rovněž zdejší soud odkázal na spis
městského soudu, z něhož by datum převzetí rozhodnutí mělo vyplývat. S ohledem na to, že
datum, kdy stěžovatel převzal napadené soudní rozhodnutí, ze spisového materiálu nevyplývá a
že se toto datum Nejvyššímu správnímu soudu nepodařilo zjistit jinak, přestože k tomu vynaložil
veškeré úsilí, nezbývá než postupovat v pochybnostech ve prospěch stěžovatele a kasační stížnost
považovat za včasnou. Navíc za situace, kdy stěžovatel podle svých možností se zdejším soudem
stran zjišťování lhůty spolupracoval.
[11] Nejvyšší správní soud tedy přistoupil k samotné otázce sporu, a sice zda byl postup,
kterým městský soud zastavil řízení o žalobě, v souladu se zákonem. Zásadní jsou v tomto směru
především události následující po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2011,
č. j. 5 As 59/2010 - 126, jímž bylo potvrzeno usnesení městského soudu o zamítnutí
stěžovatelovy první žádosti o osvobození od soudních poplatků. Městský soud poté správně
učinil příslušné navazující kroky k vybrání soudního poplatku - vyzval k jeho uhrazení - a správně
posoudil následné podání stěžovatele ze dne 23. 1. 2011 jako další žádost o osvobození
od soudních poplatků. Zdejší soud rovněž považuje za vhodný a zákonný postup městského
soudu, který stěžovatele vyzval ke sdělení, v čem spočívá zhoršení jeho finanční situace
oproti stavu, který tu existoval ke dni vydání usnesení, jímž byla zamítnuta jeho první žádost
o osvobození od soudních poplatků. Jeho podání obsahující druhou žádost totiž nebylo
odůvodněno žádnými skutečnostmi a jednalo se tak o blanketní podání svého druhu,
k jehož doplnění měl soud povinnost stěžovatele vyzvat (srov. již citovaný nález Ústavního soudu
ČR ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1439/09).
[12] Zajisté platí, že o podané žádosti o osvobození od soudního poplatku musí být
rozhodnuto dříve, než soud pro nezaplacení soudního poplatku řízení zastaví. Toto obecné
pravidlo má však své výjimky, neboť jeho mechanické uplatňování by mohlo v některých
případech vést ke zbytečnému prodlužování řízení opakováním stále stejných žádostí
a rozhodnutí o nich. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že „o opakované žádosti o osvobození
od soudního poplatku v rámci jednoho řízení je (…) soud povinen rozhodnout jen v případě, že tato žádost
obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, zejména došlo-li ke změně poměrů účastníka řízení
(srov. např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 404/04). Vzhledem
k tomu, že stěžovatel tyto důvody soudu nesdělil, neboť nijak nezareagoval na výzvu městského
soudu ze dne 1. 7. 2011, nebyl tedy soud skutečně povinen o této druhé žádosti o osvobození
od soudních poplatků rozhodnout a mohl rovnou přistoupit k zastavení řízení o žalobě.
Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že předmětnou výzvu stěžovatel obdržel 11 dnů
před svým uvězněním (i s ohledem na to, že byla stěžovateli doručena do vlastních rukou).
[13] Pokud jde o ostatní stěžovatelovy kasační námitky, ty směřují proti usnesení Městského
soudu ze dne 2. 9. 2010, č. j. 9 Ca 417/2009 - 104, jímž byla zamítnuta jeho první žádost
o osvobození od soudních poplatků, které však již bylo Nejvyšším správním soudem
přezkoumáno (pod sp. zn. 5 As 59/2010). Z tohoto důvodu tedy Nejvyšší správní soud
nepovažuje tyto námitky za přípustné, neboť již byly zdejším soudem vyřešeny v předchozím
řízení, a proto se jimi v tomto rozhodnutí nezabýval.
[14] Ze shora uvedeného vyplývá, že postup městského soudu, který rozhodl o zastavení
řízení o žalobě pro nezaplacení soudního poplatku, byl zcela v souladu se zákonem. Nejvyšší
správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou a v souladu s §110 odst. 1 poslední věta
s. ř. s. ji zamítl.
[15] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti zdejší soud rozhodoval podle §60 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, proto mu náhrada nákladů řízení
podle §60 odst. 1 s. ř. s. nenáleží. Žalovaný neuvádí, že by náklady řízení přesáhly rámec
jeho běžné úřední činnosti (přičemž tato skutečnost nevyplývá ani ze spisového materiálu),
proto zdejší soud rozhodl tak, že se mu náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2012
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu