ECLI:CZ:NSS:2012:6.AS.44.2012:11
sp. zn. 6 As 44/2012 - 11
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: P. Č.,
proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 118/16, Praha 1, proti rozhodnutí
žalované ze dne 9. 3. 2011, č. j. 641/11, a ze dne 9. 3. 2011, č. j. 652/11, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2012,
č. j. 9 A 244/2011 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ítá .
II. Žalované se nep řizn á vá náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobce (dále jen ,,stěžovatel“) kasační stížností ze dne 30. 5. 2012 napadá výše uvedené
usnesení Městského soudu v Praze (dále jen ,,městský soud“) ze dne 18. 4. 2012, kterým nebylo
stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků.
[2] Stěžovatel se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně dne 6. 5. 2011 domáhal
přezkumu dvou rozhodnutí předsedy České advokátní komory, kterými mu byli určeni advokáti
k poskytnutí právní služby. Krajský soud v Brně tuto žalobu usnesením ze dne 24. 5. 2010,
č. j. 30 A 49/2011 - 7, postoupil městskému soudu jako soudu místně příslušnému. K výzvě
městského soudu ze dne 2. 9. 2011 k zaplacení soudního poplatku za podanou žalobu zaslal
stěžovatel městskému soudu žádost o osvobození od soudních poplatků a podepsané čestné
prohlášení ze dne 16. 9. 2011, dokládající jeho nedostatek prostředků a celkové soc iální poměry.
[3] Městský soud své usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků odůvodnil tím,
že Česká advokátní komora určila napadenými rozhodnutími k žádosti žalobce konkrétního
advokáta k zastupování v konkrétní právní věci specifikované ve výr okové části napadených
rozhodnutí. Tvrzení stěžovatele, že k identifikaci advokáta je třeba uvedení evidenčního čísla
advokáta, přitom považuje městský soud za nesmyslné. Oba advokáti byli v napadených
rozhodnutích jednoznačně označeni uvedením jejich sprá vného titulu, jména, příjmení a sídla.
Námitka, že správní orgán v rozporu se zákonem přiznal určeným advokátům nárok na úhradu
hotových výdajů, je pouhou polemikou s podmínkami určení advokáta plynoucími ze zákona.
Stěžovateli bylo v mnoha předcházejících rozhodnutích vysvětleno, že zákon poskytuje
úspěšnému žadateli o určení advokáta jen to dobrodiní, že nemus í hradit odměnu, případně
hradí pouze sníženou odměnu. Stěžovatel tedy opakovaně nedůvodně tvrdí, že advokát
po něm nemůže žádat náhradu hotových výdajů. Ze zákona pak v žádném případě nevyplývá
právo žadatele, aby mu byl určen advokát mající sídlo v témže městě. Stěžovatel může s určenými
advokáty bez obtíží komunikovat písemnou formou, což bude vzhledem k častému urážlivému
chování stěžovatele vůči určeným advokátům (známému soudu z úřední činnosti) mnohem
vhodnější než osobní kontakt. Městský soud tedy uzavřel, že žalovaná stěžovateli plně vyhověla,
když rozhodla o jeho žádosti o určení advokáta a stanovila, že advokát bude poskytovat služby
bez nároku na odměnu. Námitky uplatněné stěžovatelem evidentně nemohly vést ke zrušení
napadených rozhodnutí a žaloba tedy nemohla být úspěšná.
[4] Dalším důvodem pro nepřiznání požadovaného osvobození od soudních poplatků
stěžovateli je podle městského soudu skute čnost, že jím podaná žádost představuje jen další
z mnoha případů zneužívání práva stěžovatelem. Městský soud zdůrazňuje, že podáváním
totožných žádostí se stěžovatel ve všech případech jím iniciovaných řízení chce domoci věcného
projednání svých žalob, a to i žalob zjevně neúspěšných, na náklady státu. Jen u městského soudu
přitom v současné době probíhá více než 170 řízení a žalobách tohoto stěžovatele, které
v naprosté většině napadají rozhodnutí České advokátní komory, případně její nečinnost
nebo nezákonný zásah vůči stěžovateli. Tyto spory zpravidla vyc házejí ze žádosti stěžovatele
o bezplatnou právní službu podle §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen
„zákon o advokacii“), pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím civilních a správních soudů
a mívají stereotypní průběh již od samého počátku: stěžovatel požádá Českou advokátní komoru
o určení advokáta, ta mu advokáta určí, stěžovatel není ochoten přistoupit na podmínky
stanovené v rozhodnutí, případně nehodlá spolupracovat s advokátem více, než on sám uzná
za vhodné, a zároveň dává najevo své nevalné mínění o inteligenci a schopnostech určeného
advokáta, advokát následně požádá Českou advokátní komoru o zrušení určení pro ztrátu důvěry
mezi ním a klientem a pro nedostatek součinno sti ze strany klienta, Česká advokátní komora
pak určení zruší. Následuje žaloba a řízení před soudem, v němž stěžovatel podává vzápětí
po zahájení řízení návrhy na určení lhůty k provedení procesního úkonu, navzdory poučení
opakovaně upozorňuje soud na údajně nesprávné označení žalované (v údaji o sídle) a domáhá se
opravy zřejmých nesprávností v rozhodnutích. Na základě svého názoru o správném sídle
žalované České advokátní komory pak opakovaně uplatňuje námitky místní nepříslušnosti
městského soudu, zpochybňuje doručení jemu adresovaných písemností navzdory tomu,
že je prokazatelně obdržel, nedává souhlas s rozhodováním bez neřízení jednání a zakládá
tak povinnost soudu jednání nařídit, ačkoliv zároveň uvádí, že jeho majetkové poměry cestu
do Prahy neumožňují, a nařízeného jednání se neúčastní.
[5] Městský soud uzavírá, že smyslem řízení a jednotlivých návrhů, které stěžovatel podává,
tak již není ochrana jeho práv, ale postupně se jím stává samotné vedení sporu , využívání
všech možných i nemožných prostředků procesní obrany, zdůrazňování jakýchkoliv, i domnělých
formálních nepřesností v postupu správního orgánu i soudu a lpění na jejich formálním
odstraňování. Původní smysl vedení pře ustupuje do pozadí a motivací pro další proces je
tento proces samotný. Stěžovateli samozřejmě nelze upřít právo napadat u soudu úkony
správního orgánu, nelze však také přehlížet způsob, kterým tak stěžovatel činí. Pokud hodlá
stěžovatel vymáhat svá práva soudní cestou, a to v takovém rozsahu a způsobem, který byl výše
popsán, je třeba po něm spravedlivě požadovat, aby soudní řízení vedl s vědomím existence
nákladů řízení. S ohledem na počet sporů, které stěžovatel vede, a na samoúčelno st některých
jím uplatněných procesních návrhů je tak třeba jeho žádost o osvobození od soudního poplatku
považovat za zneužití institutu osvobození od soudního poplatku podle §36 odst. 3 s. ř. s.
Na podporu tohoto svého závěru městský soud citoval obsahově obdobný závěr Ústavního
soudu v usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2011, sp. zn. I. ÚS 3124/10.
[6] Jelikož žaloba zjevně nemůže být úspěšná a podaná žádost o přiznání osvobození
od soudních poplatků je zneužitím institutu osvobození od soudního poplatku, městský soud
rozhodl podle §36 odst. 3 věta třetí s. ř. s. o zamítnutí stěžov atelovy žádosti o osvobození
od soudních poplatků.
II. Kasační stížnost
[7] Stěžovatel podává včasnou kasační stížnost z důvodů podřaditelných ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. pro nezákonnost napadeného soudního rozhodnutí spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
[8] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že soud uvažuje o návrhu na zahájení řízení
v minulém čase (žalobce napadl), soud má tedy podle názoru stěžovatele výrok na listu 25
za rozhodnutí v procesu konečné, a to přesto, že musí vědět, že tomu tak není, že i zákon
předpokládá, že se budou soudit i „později neúspěšní“ žalobci. Dále stěžovatel namítá, že akty
jiných soudních senátů, natož ve skutkově jiné právní vě ci, nemají sílu právní normy
či precedentu, proto je soud nemůže aplikovat. „Akty“ se navíc týkají pouze vyřešených případů
či záležitostí, každá osoba smí očekávat, že soud bude rozhodovat v jiném případě jinak, proto je
podle názoru stěžovatele úvaha soudu, že stěžovatel nebere na zřetel rozhodnutí soudů
nesmyslná. Pro osobu je rozhodnutí závazné, nikoliv že se s ním musí názorově ztotožnit,
resp. jej chápat. Soud má hodnotit podklady a posuzovat podklady, nikoliv úkony účastníka řízení
před jiným soudem či orgánem veřejné moci, opačné uvažování soudu je absurdním pokusem
dávat někomu za vinu přetížení spory. Zahrnutí úvahy soudu o stereotypním průběhu sporů
včetně řízení před správním orgánem je absurdní, proto i právní řád České republiky správně
předjímá ústavně právní limit, že rozhodnutí soudu je závazné v jednotlivém případě, nikoliv
ve všech jiných obdobných věcech. Úvaha soudu, že stěžovatel není ochoten přistoupit
na podmínky stanovené v rozhodnutí České advokátní komory, je iracionálním popíráním aktivní
legitimace k podání správní žaloby.
[9] Slova, že stěžovatel „nehodlá spolupracovat“ s žádným advokátem, nemohou odůvodnit
závěr o zjevné bezúspěšnosti žaloby. Stěžovatel namítá, že tento závěr rozhodnutí soudu
postrádá přesto, že jen takový závěr opravňuje soud nepřiznat osvobození od soudních poplatků.
Slova jsou podle názoru stěžovatele navíc nesmyslná, protože právní službu nelze nazvat
spoluprací.
[10] Hodnocení námitek či replik stěžovatele v jiných řízeních slovy, že se „žalobce
svým vlastním způsobem věnuje věci samé“, svědčí o nezachování dostatečné odstupu soudu
od stran řízení a je projevem libovůle. Úvaha, že stěžovatel „podává vzápětí po zahájení řízení
návrhy na určení lhůty“, je podle názoru stěžovatele zastřenou pomluvou. Nevydání rozhodnutí
o přednostním návrhu („návrh na odklad“) dává nejen aktivní legitimaci k podání
takového návrhu, ale je i kárným proviněním. Ze spisů, které má soud „jistě na mysli“, že soud
ani jedno rozhodnutí o návrhu na „odklad“ nevydal v přiměřené lhůtě, ba dokonce jedno
ani za dva roky.
[11] Podle názoru stěžovatele je „ústavně nekonformním výkladem“, pokud soud uvažuje,
že účastník řízení nesmí zpochybnit doručení přesto, že do obále k vkládá jiné písemnosti
než na obálce označené. Úvaha, že stěžovatel nedává souhlas s rozhodováním bez nařízení
jednání, je podle stěžovatele také zřejmým nepochopením „subjektivního veřejného práva“
soudem, neboť je to právem navrhovatele, které navíc nemusí soudu nijak odůvodňovat.
Nezúčastění se nařízeného jednání není sankcionovatelnou povinností stěžovatele,
naopak nevýhodou stěžovatele, protože může být rozhodnuto bez něj.
[12] Soud podle názoru stěžovatele odmítá určit, zda vymez ení rozsahu služeb v rozporu
se žádostí o určení advokáta je nezákonností či nikoliv, soud pouze plytce konstatuje, že odpůrce
v souladu s podanou žádostí plně vyhověl. Soud hodnotí určení advokáta ze vzdáleného sídla
bez ohledu na žalobní tvrzení jako řešení v individuálním zájmu. Podle názoru stěžovatele
tak soud předstírá bezpředmětnost žaloby a „uchyluje se ke skandalizacím a pomluvám“.
Posouzení věci samé slovy, že neurčitý výrok (advokát bez evidenč ního čísla) není vadou,
protože určitá identifikace advokáta by byla nesmyslná, je nepochopením úkolu svěřeného soudu,
ale i nepochopením tohoto, že žalobce na rozdíl od soudu všechny advokáty nezná. Stěžovatel
dále brojí proti úvaze soudu, že právo advokáta žádat náh radu hotových výdajů vyplývá
ze zákona, konkrétně namítá, že pokud správní orgán žádosti nevyhoví v plném rozsahu,
je povinen to zdůvodnit. Soud podle názoru stěžovatel odmítá pochopit, že pozitivní a bezvadné
rozhodnutí není totéž.
[13] Podle stěžovatele „není vedlejší“, že určení advokáti neposkytli právní službu
a „vnucovali“ mu službu jinou. Soud podle stěžovatele dává n ajevo, že je „orgánem, který
má vydat nové rozhodnutí, když ho shledá vadným“ nikoliv orgánem, který má vadná rozhodnutí
vždy zrušit. Podle názoru stěžovatele městský soud zmařil žalobu na advokáta Petra,
pokud žalobu vedl jako správní žalobu.
[14] Stěžovatel spatřuje libovůli a diskriminaci soudem v tom, že podle jeho názoru není
pro „posouzení žaloby“ relevantní míra úspěšnosti žaloby ale to, jakým způsobem stěžovatel
vede své spory. Stěžovatel tvrdí, že soud k samoúčelným procesním návrhům nemusí přihlížet
a že žádné takové podání v tomto ani v jiném stěžovatelově řízení podáno nebylo. Podle názoru
stěžovatele nelze z podstaty věci zneužít procesního práva a hmotné právo je teprve předmětem
posouzení. Podle názoru stěžovatele též žádný judikát nevyslovil, že napadení rozhodnutí,
které bylo vydáno bez odpovídajících náležitostí, nemůže být úspěšné.
[15] Stěžovatel zdůrazňuje, že je osobou v hmotné nouzi, takže jej hmotně zatěžují náklady
na vedení soudního řízení (poštovné, papír, inkoust, tisk). Zároveň poukazuje na psychickou
zátěž z vedených sporů. Výklad §36 odst. 3 s. ř. s. provedený městským soudem považuje
stěžovatel za účelový; právo na osvobození od soudních poplatků může být kdykoliv za řízení
odejmuto, proto nemůže být zneužito. Ve správním soudnictví podle stěžovatele nelze podat
svévolný či účelový návrh. Stěžovatel dále namítá, že poučení v závěru napadeného rozhodnutí
neodpovídá zákonu, neboť se zde uvádí, že kasační stížnost má být podána ve dvou
vyhotoveních. Další vadu poučení o opravném prostředku pak stěžovatel spatřuje v tom,
že podle jeho názoru není kasační stížnost v tomto případě přípustná.
[16] Stěžovatel dále namítá, že Ústavní soud není oprávněn rozhodovat o tom, který žalobce
zneužívá právo, a uvádí, že odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 3124/10 je pokusem
o skandalizaci stěžovatele. Městský soud podle názoru stěžovatele svévolně zamlčuje podání
stěžovatele z 19. 9. 2011.
[17] Závěrem stěžovatel navrhuje zrušení kasační stížností napadeného usnesení městského
soudu a projednání podání z 19. 9. 2011 tomtéž řízení.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[18] Kasační stížnost je podle ust. §102 a následujících s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu
je v ní uplatněn důvod dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Rozsahem a důvody kasační
stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ust. §109 odst. 2 a 3 vázán.
[19] Nejvyšší správní soud na tomto místě dále podotýká, že vzhledem k povaze rozhodnutí,
proti němuž směřuje kasační stížnost, netrval v souladu se svou dosavadní judikaturou
na zaplacení soudního poplatku ani na povinném zastoupení advokátem, neboť trvání
jak na podmínce uhrazení soudního poplatku, tak na podmínce povinného zastoupení
by znamenalo jen další řetězení téhož problému (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 37, dostupný na www.nssoud.cz).
[20] Podle ust. §36 odst. 3 s. ř. s., podle kterého účastník řízení, který doloží, že nemá
dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu osvobozen
od soudních poplatků. Osvobození od soudních poplatků představuje procesní institut,
jehož účelem je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživé finanční situaci, před
nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Podle ustanovení
§36 odst. 3 s. ř. s. pokud účastník doloží, že nemá dostatečné p rostředky, může být na vlastní
žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi
osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné
důvody. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost
zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností,
jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození
neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly.
[21] Nejvyšší správní soud nicméně připomíná s ohledem na svou dosavadní judikaturu,
že také v případě rozhodování o osvobození od soudních poplatků je relevantní, zda v případě
stěžovatele nedošlo k porušení zásady zákazu zneužití práva, která brání takovému uplatňování
práva, z něhož je zřejmý jeho šikanózní charakter, resp. zjevná svévolnost či účelovost,
a kdy jednání účastníka řízení již není vedeno snahou o meritorní řešení věci, nýbrž vedením
sporu jako takového (k tomu viz též z nedávné doby např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 7. 2011, č. j. 2 As 78/2011 - 27, či ze dne 6. 9. 2011, č. j. 2 As 96/2011 - 55).
[22] Jak uvedl Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91,
„má-li soud v každém jednotlivém případě vážit konkrétní specifické okolnosti žádosti o osvobození od soudních
poplatků a individuální poměry žadatele, musí se v rámci tohoto postupu zabývat i otázkou, zda žadatel
neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem. Jakkoliv §36 odst. 3 s. ř. s. oproti §138 odst. 1 o. s. ř.
výslovně nereprobuje osvobození účastníka řízení od povinnosti platit soudní poplatek v případě „svévolného
uplatňování práva“, úvaha v naznačeném smyslu musí být imanentní součástí posouzení specifických okol ností
žádosti a individuálních poměrů žadatele a uplatní se tedy i v soudním řízení správním. Opačný závěr by byl
v přímém rozporu s účelem tohoto institutu, jenž primárně brání tomu, aby účastník řízení nemohl pouze pro svou
nepříznivou majetkovou situaci uplatňovat své právo u soudu“. Lze tedy uvést, že dochází-li ze strany
účastníka řízení ke zneužívání institutu osvobození od soudních poplatků, není možné
mu tuto výhodu přiznat, a to ani částečně. Taková ochrana účastníka řízení, byť v tíživé finanční
situaci, by se již míjela se samotným účelem tohoto institutu a potažmo účelem vedení soudních
sporů. Na druhou stranu je však třeba zdůraznit, že každou žádost o osvobození od soudních
poplatků je nutné s ohledem na okolnosti konkrétního případu pečlivě posoudit s tím,
že rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků z důvodu zneužití
tohoto dobrodiní ze strany účastníka řízení musí být řádně odůvodněno (viz též rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2010, č. j. 1 As 54/2010 - 29).
[23] V projednávané věci bylo jedním z důvodů, proč městský soud nepřiznal stěžovateli
osvobození od soudních poplatků právě kvůli zneužívání tohoto institutu stěžovatelem.
[24] Podle ust. §64 s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro řízení ve správním soudnictví
přiměřeně ustanovení prvé a třetí části občanského soudního řádu . Na projednávaný případ tak je třeba
aplikovat ust. §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.),
podle kterého na návrh může předseda senátu přiz nat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků,
odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde -li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva;
přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou -li proto zvlášť závažné
důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
[25] Pokud městský soud nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků
z toho důvodu, že stěžovatel uplatňuje právo svévolně, tedy šikanózním, zenužívajícím způsobem,
postupoval v souladu se zákonem a výše uvedenou judikaturou Nejvyššího správního soudu .
[26] Odůvodnění této úvahy městského soudu shledává Nejvyšší správní soud správným.
Městský soud argumentoval stěžovatelovým procesním počínáním, které je obvyklé
ve všech jím vedených četných sporech. Samotný fakt, že městský soud využil v odůvodnění
svého rozhodnutí skutečnosti známé mu z úřední činnosti, tedy právě i z jiných stěžovatelových
sporů, není správnosti rozhodnutí městského soudu na újmu. Bez toho by totiž stěžovatelovo
zneužívání práva nemohlo být zdůvodněno a popsáno, navíc i zdejší soud při rozhodování
ve věcech stěžovatele takovýto postup používá (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 2. 2012, č. j. 2 As 23/2012 - 13 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66). V citovaném rozsudku č. j. 2 As 23/2012 - 13
také již Nejvyšší správní soud uvedl (a to s odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne
12. 5. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2009), že „mají-li soudní poplatky zajistit výše uvedenou regulační funkci,
musí soudy kromě majetkové situace účastníka řízení zohlednit i další okolnosti případu, např. v podobě
procesního postupu daného účastníka v předmětném řízení, případně v dalších jím vedených řízeních před
tímto soudem“. Z výše uvedeného je tedy patrno, že úvahy městského soudu o zneužívání práva
stěžovatelem byly zcela správné a namístě.
[27] Pokud stěžovatel brojí proti citaci usnesení Ústavního so udu ze dne 17. 1. 2011,
sp. zn. I. ÚS 3124/10, neshledává zdejší soud také nesprávnost v tom, že městský soud použil
pro podporu svých závěrů o zneužívání práva stěžovatelem citaci z uvedeného usnesení. Městský
soud nikde neuvedl, že by se jednalo o posouzení věci Ústavním soudem, které by bylo
pro něj závazné a ze kterého by vy cházel. Citace byla použita toliko na podporu závěrů
městského soudu, které učinil po řádném individuálním posouzení stěžovatelovy žádosti
o osvobození od soudních poplatků.
[28] Dále je třeba zdůraznit, že městský soud nerozhodoval ve věci napadeným usnesením
meritorně, jak se zřejmě stěžovatel mylně domníval. Městský soud pouze při posouzení
stěžovatelovy žádosti o osvobození od soudních poplatků dospěl k závěru, že žaloba stěžovatele
zároveň zjevně nemůže být úspěšná, což bylo spolu se zneužitím institutu osvobození
od soudních poplatků stěžovatelem druhým důvodem pro zamítnutí stěžovatelovy žádosti
o osvobození od soudních poplatků.
[29] Podle §36 odst. 3 s. ř. s. „Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze
pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li
však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. “ Z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 12. 2007, č. j. 7 Afs 102/2007 - 72, vyplývá, že „vlastnost „zjevně
neúspěšného návrhu“, kterou zákonodárce vyjádřil pojmem „zjevně“, je třeba vykládat jako vlastnost návrhu
seznatelnou „na první pohled“, jehož neúspěšnost je bez jakýchkoliv pochybností a dokazování zcela jednoznačná,
nesporná a okamžitě zjistitelná.“
[30] V projednávané věci lze podle názoru Nejvyššího správního soudu považovat za zjevně
neúspěšný považovat návrh stěžovatele, kterým brojí proti tomu, že ve výroku rozhodnutí
žalované o určení advokáta nebylo uvedeno evidenční číslo advokáta, neboť je zjevné, že je-li
advokát ve výroku takového rozhodnutí označen svým titule m, celým jménem a sídlem, jde
o jeho dostatečnou identifikaci. Taktéž polemika stěžovatele s podmínkami určení advokáta
Českou advokátní komorou je zjevně neúspěšná, jak vyplývá n apř. z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 4. 2012, č. j. 6 As 25/2012 - 11, v němž Nejvyšší správní soud
podrobně ozřejmil, že stěžovatelem napadaná podmínka vyplývá ze zákona i to,
že tato podmínka neneguje sociální funkci institutu určení adv okáta Českou advokátní komorou,
neboť se nedotkne majetkové sféry toho, komu byl advokát určen. Rovněž se jako zjevně
nedůvodné jeví námitky stěžovatele, že mu byl ustanoven advokát z jiného města. Zde Nejvyšší
správní soud poukazuje na rozsudek ze dne 27. 8. 2004, č. j. 7 Azs 174/2004 - 51, publikovaný
pod č. 411/2004 Sb. NSS, ze kterého se podává: „Skutečnost, že advokát nemá sídlo ve stejném okrese
jako klient, jemuž byl ustanoven, není důvodem pro zrušení jeho ustanovení p odle §20 odst. 1 a 2 zákona
č. 85/1996 Sb., o advokacii.“ V uvedeném případě sice šlo o ustanovení advokáta pro řízení
o kasační stížnosti soudem, podle názoru Nejvyššího správního soudu však není důvod,
proč nevztáhnout tyto závěry také na případy, kdy byl advokát určen Českou advokát ní komorou,
neboť situace je z hlediska toho, komu je poskytována právní pomoc, obdobná.
[31] Nejvyšší správní soud tak považuje i závěr městského soudu, že žaloba stěžovatele je zjevně
neúspěšným návrhem, za správný.
[32] Uvedení minulého času v odůvodnění napadeného usnesení nemá podle názoru Nejvyššího
správního soudu jakýkoli vliv na zákonnost a správnost rozhodnutí správního soudu. Nejvyšší
správní soud je přesvědčen, že je zcela irelevantní, jaký čas používají správní soudy v odůvodnění
svých rozhodnutí, pokud je z rozhodnutí zřejmé, jaké věci se týká a jaký názor správní soud na danou
věc zaujal (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2011,
č. j. 6 Ads 76/2011 - 22).
[33] Nejvyšší správní soud rovněž nesdílí názor stěžovatele, že by z p oužití některých výrazových
prostředků v usnesení městského soudu napadeném kasační stížností vyplývala „libovůle“ soudu
při rozhodování. Rozhodnutí městského soudu je řádně a věcně správně odůvodněno
a jakákoliv „libovůle“ při rozhodování soudu je tedy vyloučena.
[34] Nejvyšší správní soud se nezabýval námitkami stěžovatele, které se netýkaly předmětu řízení
o této kasační stížnosti, ale směřovaly k jiným řízením vedeným (pravděpodobně) u městského soudu.
Jde zejména o námitky týkající se včasného nerozhodnut í o „přednostním návrhu“, zpochybňování
doručení nebo neúčasti stěžovatele při jednáních, na kterých trval. Nejvyšší správní soud se dále
nezabýval námitkou stěžovatele, že městský soud „zmařil“ žalobu na advokáta Petra, pokud vedl
žalobu proti němu jako správní žalobu, neboť nijak nesouvisí s předmětem řízení o kasační stížnosti,
kterým je přezkoumání usnesení městského soudu, kterým stěžovateli nebylo přiznáno osv obození
od soudních poplatků. Nejvyšší správní soud se také nezabýval námitkami stěžovatele, které považuje
za nesrozumitelné. Jde o námitky, že „není vedlejší“, že určení advok áti stěžovateli vnucovali
jinou službu a že soud nemá vydávat nové rozhodnutí, ale vadná rozhodnutí pouze zrušit.
[35] Nejvyšší správní soud nepochybuje o stěžovatelově nepříz nivé sociální situaci, důvodem
pro nepřiznání osvobození od soudních poplatků stěžovateli však nebyla jeho sociální situace ,
ale zneužití práva stěžovatelem. Proto Nejvyšší správní soud nepřihlédl k námitkám stěžovatele
ohledně finanční a psychické zátěže z vedených sporů.
[36] Nejvyšší správní soud k námitce stěžovatele, že osvobození od soudních poplatků
nemůže být zneužito, protože může být kdykoliv za řízení odejmuto, uvádí, že z dikce ust. §36
odst. 3 s. ř. s. jasně vyplývá, že osvobození do soudních poplatků může být odejmuto z důvodu
zjištění, že je neodůvodňují nebo neodůvodňovaly sociální poměry účastníka. Toto ustanovení
samo o sobě nepředstavuje prevenci proti zneužití osvobození od soudních poplatků ,
ale pouze zajišťuje, aby osvobození do soudního poplatku vždy odpovídalo sociálním poměrům
účastníka. Ke zneužití osvobození od soudních poplatků odkazuje Nejvyšší správní soud na výše
uvedenou judikaturu.
[37] Poučení o opravném prostředku v závěru napadeného usnesení městského soudu
nemělo žádný dopad do právní sféry stěžovatele a zároveň se nijak nevztahuje k předmětu řízení
o kasační stížnosti, proto se stěžovatelovou námitkou proti tomuto poučení Nejvyšší správní
soud nezabýval. Nejvyšší správní soud pouze nad rámec nutného konstatuje, že proti usnesení
krajského soudu o nepřiznání osvobození od soudních poplatků je kasační stížnost přípustná
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2011, č. j. 8 As 65/2010 - 106,
ze kterého vyplývá, že pokud krajský soud zamítne žádost stěžovatel ky o osvobození od soudních poplatků
pro řízení o kasační stížnosti (§36 odst. 3 s. ř. s.), lze proti tomuto postupu brojit kasační stížností. )
[38] Pokud jde o podání ze dne 19. 9. 2011, obsahem spisu je přípis městského soudu
stěžovateli ze dne 9. 5. 2012, č. j. 9 A 244/2011 – 24, ze kterého vyplývá, že toto podání bylo
městským soudem posouzeno jako samostatný žalobní návrh, kterým stěžovatel napadá zcela
jiný akt žalované České advokátní komory. Není tedy jasné , k čemu směřuje stěžovatelova
námitka, že městský soud „zamlčuje“ toto podání.
[39] Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele
v souladu s ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
IV. Náklady řízení
[40] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §60 odst. 1, 2 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, proto mu právo na náhradu
nákladů řízení nepřísluší, žalované ač byla v řízení úspěšná, pak podle obsahu spisu žádné náklady
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2012
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu