ECLI:CZ:NSS:2012:7.AFS.34.2012:61
sp. zn. 7 Afs 34/2012 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: SPEDITION
FEICO, spol. s r. o., se sídlem Háj 358, Kralice na Hané, zastoupena JUDr. Pavlem Kvíčalou,
advokátem se sídlem nám. T. G. Masaryka 18, Prostějov, proti žalovanému: Celní ředitelství
Olomouc, se sídlem Blanická 19, Olomouc, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2012, č. j. 22 Af 11/2010 – 35,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2012, č. j. 22 Af 11/2010 – 35,
se zrušuje , a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný - Celní ředitelství Olomouc, domáhá
u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu
v Ostravě ze dne 31. 1. 2012, č. j. 22 Af 11/2010 – 35, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále též „krajský soud“) k žalobě společnosti SPEDITION
FEICO, spol. s r. o. napadeným rozsudkem ze dne 31. 1. 2012, č. j. 22 Af 11/2010 – 35, zrušil
pro vady řízení rozhodnutí Celního ředitelství Olomouc (dále též „žalovaný“) ze dne 1. 12. 2009,
č j. 5710-2/2009-130100-21, č. j. 5710-3/2009-130100-21 a č. j. 5710-4/2009-130100-21 (dále
také „napadená rozhodnutí“), a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud především shledal důvodným žalobní bod, podle kterého se žalovaný
v napadených rozhodnutích nedostatečně vypořádal s odvolací námitkou absence řádného
zdůvodnění dodatečného (ých) platebního (ch) výměru (ů), spočívající v tom, proč byl správní akt
vydán, jaké skutečnosti k tomu vedly a jaké závěry celní úřad učinil s odkazem na příslušné právní
normy. Tyto požadavky žalobkyně odůvodňovala stejnými právy ručitele jako má dlužník.
Žalovaný se tedy řádně nevypořádal s požadavkem odůvodnit skutečnosti, které vedly k vydání
dodatečného platebního výměru a proto jsou napadená rozhodnutí v tomto směru
nepřezkoumatelná. Žalovaný v napadených rozhodnutích i chybně ocitoval ust. §57 odst. 5
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní poplatků ve znění účinném do 31. 5. 2006, ačkoliv toto
ustanovení bylo v době rozhodování správního orgánu již nahrazeno ust. §57a zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě
daní a poplatků“). Aplikoval-li tedy žalovaný již neexistující ust. §57 odst. 5 zákona o správě daní
a poplatků, není tento postup akceptovatelný. Je tedy třeba přisvědčit žalobkyni, že tato odvolací
námitka zůstala nevypořádaná. Rovněž i druhou žalobní námitku shledal krajský soud důvodnou.
Stejně jako žalobkyně došel k závěru, že žalovaný postupoval vůči daňové ručitelce, kterou je
právě žalobkyně, v rozporu se zákonem. Je tomu tak proto, že v řízení vedeném s přímým
dlužníkem nevyčerpal veškeré možnosti provádění exekuce u tohoto dlužníka, které mu vyplývají
z právních předpisů ještě před tím, než přistoupil k vyměření daně žalobkyni jako ručitelce.
Například nezjišťoval, zda přímý dlužník nevlastní cenné papíry, které mají charakter movitých
věcí [§260e odst. 2 písm. e), §234 a §234a o. s. ř.], či zda nevlastní obchodní podíl v jiné
právnické osobě, který by bylo možno v rámci soudní exekuce postihnout ve smyslu
ust. §320 o. s. ř. Důvodnost námitky, že nebylo zjišťováno, zda přímý dlužník nevlastní
„dlouhodobé vklady“ nemohl krajský soud posoudit pro přílišné obecné vymezení tohoto pojmu.
V posuzované věci tedy neproběhlo zjišťování majetkových poměrů dlužníka vyčerpávajícím
způsobem a nebyly proto dány podmínky pro postup dle ust. §260l odst. 1 zákona
č. 13/1993 Sb., celní zákon (dále jen „celní zákon“), v tehdy účinném znění. Nad rámec
uvedeného krajský soud dodal, že součástí předloženého spisu není doklad o doručení výzvy
přímému dlužníkovi (upomenutí úhrady dluhu ve smyslu ust. §260l celního zákona). Naopak
přisvědčil žalovanému, že údaje z účetní závěrky za rok 2008 jsou irelevantní, neboť zjišťování
majetku celním úřadem v roce 2009 přineslo novější a rozdílné údaje. Na uvedeném pak nemění
nic ani okolnost, že rozhodnutí správce daně (celního úřadu) nepodat na primárního dlužníka
insolvenční návrh pro to, že nebyl zjištěn žádný jeho movitý či nemovitý majetek, odpovídá
principu racionality a zásadě hospodárnosti řízení. Opodstatněnou ale krajský soud neshledal třetí
námitku, že správní orgán postupoval v rozporu s ust. §68 odst. 2 celního kodexu, které ho
opravňuje k provádění kontrol dováženého zboží. Okolnost, že po dobu několika let probíhaly
dodávky stejného zboží, aniž by byly pochyby o jeho celním zařazení a aniž by byly provedeny
jeho kontroly, je zcela irelevantní. Žalobkyně jako subjekt, jehož předmětem činnosti je
poskytování celní záruky, nemůže předpokládat, že zařazení zboží do celní položky je jednou
pro vždy absolutní a neměnné. Musí si býti vědoma, že celní orgány jsou oprávněny zboží
kontrolovat, odebírat z něj vzorky, či poskytovat dodatečné (vyšší) záruky, které právě žalobkyně
v této věci dala. Neshledal také, že by došlo k porušení ust. §8 a ust. §171
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“),
(4. žalobní bod), pokud žalobkyně dovozovala, že změna postoje celního úřadu stran zatřídění
dováženého zboží nemůže jít k její tíži a že tím došlo k porušení předpokladu presumpce
očekávaného a jednotného postupu správního orgánu v téže (obdobné) věci. Je tomu tak proto,
že zásadu legitimního očekávání (§8 správního řádu) nelze vykládat jako povinnost správního
orgánu být vázán svými předchozími rozhodnutími v obdobných věcech. Uvedené platí o to více,
bylo-li rozborem kontrolních vzorků zjištěno, že dovážené zboží nemá deklarované vlastnosti,
a z tohoto důvodu jej bylo třeba zařadit do jiné položky celního sazebníku. Obdobně krajský
soud neshledal opodstatněnou ani pátou žalobní výtku, která jinak souvisí s námitkou třetí, a to,
že měl celní úřad požádat o zajištění celního dluhu jinou formou, než je individuální záruční
listina, neboť ta se vztahuje pouze k jedné operaci, která u žalobkyně skončila uhrazením
původně vyměřeného cla (na JSD). Krajský soud došel k závěru, že ručení formou indivuduální
záruky je ručením za celý dluh, který jak vyplývá přímo z dikce ust. §256 odst. 1 písm. b) celního
zákona vznikl nebo mohl vzniknout (nejen při předložení příslušných JSD, ale také dodatečně
na základě kontrolní činnosti celního úřadu). V posuzované věci došlo nadto (v souvislosti
s odběrem kontrolních vzorků) k tomu, že žalobkyně poskytla celnímu úřadu další individuální
záruku. Z obsahu této záruční listiny je pak jednoznačně seznatelná její souvislost právě
s odebranými vzorky dováženého zboží. Krajský soud proto zrušil napadená rozhodnutí pro vady
řízení, spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí [§76 odst. 1 písm.a) s. ř. s.] a pro to,
že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadených rozhodnutí vyžaduje zásadní
doplnění [§76 odst. 1 písm.b) s. ř. s.].
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný správní orgán jako stěžovatel
(dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou opřel o důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., tedy pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
Stěžovatel především zásadně nesouhlasí s tím, že by jeho rozhodnutí byla
nepřezkoumatelná z toho důvodu, že se dostatečně nevypořádal s odvolací námitkou o absenci
řádného odůvodnění vydání platebního výměru, tj. proč byl vydán, jaké skutečnosti k tomu vedly
a jaké závěry z nich celní úřad učinil s odkazem na příslušné normy. Je tomu tak proto,
že ve zrušených rozhodnutích jsou jasně uvedeny důvody vydání platebních výměrů na clo
žalobkyni (jako ručitelce), jakož i to, o jaké konkrétní právní předpisy (jejich jednotlivá
ustanovení) se celní orgány opřely. Je v nich jednoznačně uvedeno, že platební výměry byly
žalobkyni jako ručitelce vydány z titulu jejího smluvního ručení za obchodní společnost KRK
Invest, s. r. o. (dále také „přímý dlužník“) se sídlem Babice 25, Říčany (zejm. str 2 poslední
odstavec a str. 2, druhý odstavec). Stejně tak v těchto rozhodnutích detailně vylíčil, že provedl
daňovou exekuci a jaké konkrétní kroky vůči dlužníkovi učinil. Objasnil, proč k některým
způsobům uspokojení dluhu, které údajně dle žalobkyně měly být provedeny, nepřistoupil
(viz str. 3, odstavec prvý zrušených rozhodnutí). Platební výměry na ručitele tedy obsahují
veškeré náležitosti rozhodnutí podle ust. §32 zákona o správě daní a poplatků. Pokud pak krajský
soud dovozoval, že nebyly řádně odůvodněny samotné platební výměry, je třeba odkázat
na ust. §32 odst. 3 téhož zákona, podle kterého platí, že odůvodňovat rozhodnutí má správce
daně (zde celní úřad) jen v případě, že tak stanoví zákon o správě daní a poplatků nebo jiný
zákon. Tak tomu ale v případě těchto platebních výměrů není. Je tedy zřejmé, že údajný
nedostatek platebních výměrů o vyměření cla žalobkyni jako ručitelce nemůže být v žádném
případě důvodem zrušení správních rozhodnutí. Na uvedeném pak nic nemění ani nepřiléhavý
poukaz na ust. §57 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 5. 2006,
ve zrušených rozhodnutích. Je tomu tak proto, že se řádně vypořádal s odvolacími námitkami
ve smyslu ust. §57a odst. 2 zákona o správě daní a poplatků s tím, že jedinou chybou bylo jen
uvedení poukazu na tehdy již neplatné ust. §57 odst. 5 téhož zákona, které je však co do rozsahu
totožné s platným a účinným ust. §57a odst. 2 citovaného zákona. Nesprávný je taktéž závěr
krajského soudu, že celní úřad nevymáhal celní dluh po přímém dlužníku v souladu se zákonem.
Ze zákona o správě daní a poplatků ani celního zákona nevyplývá, že by byl celní úřad namísto
daňové exekuce (§73 a násl. zákona o správě daní a poplatků) povinen požádat o exekuci soud
nebo soudního exekutora. Takový výklad zákona o správě daní a poplatků nemá zákonnou
oporu. Tento postup by navíc způsobil průtahy ve vymáhání celního dluhu, což by bylo
v rozporu se zásadou řádné správy daní (§2 téhož zákona), k čemuž je celní úřad jako správce
daně povinen. Je proto nesprávný názor krajského soudu, že je povinností správce daně
před vydáním platebního výměru vůči ručiteli vyčerpat všechny dostupné možnosti a způsoby
exekuce, tedy včetně exekuce soudní a exekuce prostřednictvím soudního exekutora. Nelze
ani souhlasit se závěrem krajského soudu, že by byl celní úřad povinen při vymáhání celního
dluhu na dlužníkovi postupovat podle §258 o. s. ř. Stejně tak nelze přijmout tvrzení krajského
soudu, že celní úřad nevyčerpal všechny možnosti vymáhání celního dluhu na přímém dlužníkovi.
Smyslem právní úpravy uvedené v ust. §260l celního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009,
rozhodně nebylo, aby vymáhání celního dluhu na ručiteli bylo fakticky nemožným. Právě naopak,
podle §256 odst. 1 písm. b) bod 2 celního zákona, účinného do 30. 6. 2011, jím bylo zajištění
řádné úhrady cla. Nelze proto ze strany krajského soudu extenzivně a bez zákonné opory
dovozovat povinnosti celního úřadu, které mu nejsou zákonem stanoveny a ve svém důsledku
vedou ke zmaření řádného výběru cla. Výklad podaný krajským soudem znamená, bez ohledu
na dikci zákona a jeho závaznost pro správce daně, že by ručitel mohl stále namítat nové
hypotetické možnosti vymáhání dluhu na přímém dlužníkovi, čímž by se vyhnul tomu, aby mu
mohl být jako ručiteli předepsán k úhradě celní dluh v zákonné lhůtě, k jehož úhradě se sám
dobrovolně (smluvně) zavázal. V tomto směru pak lze poukázat na důvodovou zprávu k zákonu
č. 104/2011 Sb., změna celního zákona a zákona o rybářství, která ve zvláštní části v bodech 140
a 141 uvádí, že stávající úprava, která umožňovala obrátit se na ručitele až po té, bylo-li vymáhání
po společných dlužnících neúspěšné, se ukázala jako neúnosná. Jako interpretační vodítko lze
také použít i právní úpravu §260l celního zákona, ve znění účinném od 1. 7. 2011, podle které lze
uložit ručiteli povinnost uhradit clo, za jehož úhradu se zaručil již v okamžiku, kdy není uhrazeno
v náhradní lhůtě stanovené ve výzvě k zaplacení, tedy bez ohledu na jakékoliv vymáhání.
Smyslem právní úpravy vymáhání celních dluhů po ručiteli bylo zajistit rychlý a plynulý tok
finančních prostředků do rozpočtu Evropské unie, či národního rozpočtu.
Rozsudek krajského soudu je nezákonný také z toho důvodu, že krajský soud posuzoval
zákonnost napadených rozhodnutí ve světle ust. §260l celního zákona ve znění, které nebylo
pro posouzení jejich zákonnosti účinné (str. 5 rozsudku, resp. ve znění účinném od 1. 1. 2010).
Platební výměry na ručitele však byly vydány podle ustanovení §260l účinného do 31. 12. 2009.
Rozsudek krajského soudu byl proto vydán v rozporu s §75 odst. 1 s. ř. s. V tomto směru pak je
nesprávný a neopodstatněný závěr krajského soudu, že ve spise absentuje doklad o doručení
výzvy přímému dlužníkovi. Je tomu tak jednak proto, že je součástí správního spisu (výzvy
ze dne 5. 11. 2008, č. j. V/00127/2008, V/00128/2008 a č. j. V/00129/2008), o čemž svědčí
seznam příloh zaslaných krajskému soudu spolu s vyjádřením k žalobě. Tato okolnost – marná
výzva k úhradě celního dluhu pro přímého dlužníka – nebyla při vydání platebních výměrů
ostatně zákonem vyžadována. Tak tomu bylo až ode dne 1. 1. 2010, teda až za účinnosti novely
celního zákona, kterou nesprávně aplikoval krajský soud. V neposlední řadě se pak stěžovatel
domáhá i toho, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek, neboť jeho
přiznání se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není v rozporu
s veřejným zájmem.
Žalobkyně se k podané kasační stížnosti vyjádřila prostřednictvím svého zástupce,
který považuje napadený rozsudek krajského soudu za správný a kasační stížnost za zcela
nedůvodnou. Krajský soud se věcí zaobíral se vší pečlivostí a jeho rozhodnutí je nejen souladné
se zákonem, ale také s nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 72/2006.
Oproti žalovanému se domnívá, že zde nejsou důvody k tomu, aby kasační soud přiznal podané
kasační stížnosti odkladný účinek, pro který nebyly splněny předpoklady uvedené
v ust. §107 s. ř. s. s poukazem na ust. §73 odst. 2 téhož zákona. Navrhuje proto, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a dospěl k závěru, že napadený rozsudek krajského soudu je
třeba zrušit, a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
V kasační stížnosti stěžovatel vytýká krajskému soudu, že jeho rozsudek je v rozporu
se zákonem. Je tomu tak proto, že krajský soud došel jednak k nesprávnému závěru,
že rozhodnutí stěžovatele jsou nepřezkoumatelná a jednak, že svůj rozsudek opřel o premisu,
že bylo povinností celního úřadu před vystavením platebních výměrů na clo vůči ručiteli vyčerpat
veškeré možné zákonné prostředky a způsoby vymáhání celních dluhu po přímém dlužníkovi,
ačkoliv tato povinnost nemá oporu v zákoně. Nadto namítal, že krajský soud neposuzoval
zákonnost žalobou napadených rozhodnutí podle zákona účinného při vydání správních
rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda obstojí závěr krajského soudu,
že rozhodnutí žalovaného jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů, či nikoli.
Podle ust. §32 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, ve znění účinném
do 31. 12. 2009, rozhodnutí obsahuje odůvodnění, jen stanoví-li tak tento nebo zvláštní zákon.
Podle ust. 32 odst. 3 věta třetí zákona o správě daní a poplatků, ve znění účinném
do 31. 12. 2010, v odůvodnění správce daně stručně a jasně uvede důvody pro vydání rozhodnutí.
Podle ust. §50 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků rozhodnutí o odvolání musí být
odůvodněno, pokud se v něm nevyhovuje odvolání v plném rozsahu. V odůvodnění se musí
odvolací orgán vypořádat se všemi důvody v odvolání uvedenými.
Otázkou přezkoumatelnosti správních rozhodnutí se Nejvyšší správní soud zabýval
opakovaně již dříve. Bylo tomu tak například v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010 - 53, dostupném na www.nssoud.cz, v němž tento soud
konstatoval, že: „I. Přezkoumává-li správní soud zákonnost žalobou napadeného správního rozhodnutí,
resp. skutkové a právní úvahy, na jejichž základě bylo rozhodnutí vydáno (zde rozhodnutí podle §55a zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků), činí tak skrze odůvodnění tohoto rozhodnutí, a nikoliv
prostřednictvím obsahu správního spisu. II. Pokud z odůvodnění zamítavého rozhodnutí o prominutí daně (§55a
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) není zřejmé, jak věc rozhodující orgán uvážil, o jaké
skutečnosti opřel svůj právní závěr, proč považuje důvody žádosti o prominutí daně/příslušenství daně za liché,
mylné nebo vyvrácené, je daňovému subjektu de facto znemožněno uplatnit žalobní body, které by mohly vyvrátit,
popř. zpochybnit závěry rozhodujícího orgánu. Takové rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.“. V rozsudku ze dne 25. 11. 2009, č. j. 7 Afs 116/2009 - 70,
dostupném na www.nssoud.cz, pak vyslovil Nejvyšší správní soud názor, že: „Je povinností
odvolacího správního orgánu vyplývající z §50 odst. 3 a odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, přezkoumat napadené rozhodnutí v kontextu všech odvolacích důvodů a vypořádat se s nimi.
Odmítne-li se odvolací správní orgán zabývat některou odvolací námitkou (důvodem), byť by k jejímu posouzení
byl příslušný jiný orgán (srov. §28 zákona o správě daní a poplatků), nevypořádá se všemi důvody uvedenými
v odvolání žalobce; soud takové rozhodnutí zruší pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů
rozhodnutí“. K obdobnému závěru došel Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku
ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008 - 71, dostupném na www.nssoud.cz, když konstatoval,
že: „Nevypořádá-li se správní orgán v souladu s §50 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, v rozhodnutí o odvolání se všemi odvolacími námitkami, zatíží tím své rozhodnutí
nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů. Tuto vadu nelze zhojit vyvrácením odvolacích námitek ve vyjádření
k žalobě, příp. v kasační stížnosti“. Otázka míry přezkoumatelnosti správních rozhodnutí nezůstala
ani stranou pozornosti rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, který ve svém usnesení
ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, dostupném na www.nssoud.cz, judikoval,
že „I. Odvolací orgán přezkoumá rozhodnutí správce daně v rozsahu, v jakém bylo odvoláním napadeno.
Nadto je povinen zabývat se rozhodnutím z hledisek uvedených v §50 odst. 3 větě druhé zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a přihlédnout ke zjištěným skutečnostem, i když nebyly odvolatelem
uplatněny. II. Rozsah provedeného přezkumu musí nalézt odraz v písemném odůvodnění rozhodnutí odvolacího
orgánu (§50 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků)“.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že z odůvodnění správních rozhodnutí, obdobně
jako ze soudních rozhodnutí, musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními rozhodujícího
správního orgánu a jeho úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry
na straně druhé. Jinými slovy vyjádřeno, aby mohlo být posuzované správní rozhodnutí
přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný a jak
uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování
těchto skutečností. Uvedené pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění rozhodnutí. Je tomu tak
proto, že jen prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého skutkového stavu správní orgán
vyšel a jak o něm uvážil. Ponechat stranou nelze ani skutečnost, že odůvodnění rozhodnutí
v podstatě předurčuje možný rozsah opravného prostředku vůči rozhodnutí ze strany účastníků
řízení. Pokud by správní rozhodnutí vůbec neobsahovalo odůvodnění nebo by nereflektovalo
na odvolací námitky a na zásadní argumentaci, o níž se opírá (srov. §50 odst. 7 zákona o správě
daní a poplatků), mělo by to nutně za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost. Nelze však
ponechat stranou pozornosti správního soudu ani okolnost, jak na to přiléhavě poukazuje
stěžovatel, že podle ust. §32 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, ve znění účinném
do 31. 12. 2009 (tedy podle právní úpravy účinné ke dni vydání platebních výměrů celního úřadu
i napadených rozhodnutí stěžovatele), nebylo třeba odůvodňovat rozhodnutí správce daně
prvého stupně. Je to pak právě rozhodnutí o odvolání (jeho odůvodnění), které v podstatě
předurčuje možný rozsah správní žaloby daňového subjektu.
Krajský soud vytkl stěžovateli, že jeho rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná proto,
že se v nich dostatečně nevypořádal s odvolací námitkou žalobkyně o absenci řádného
odůvodnění dodatečného platebního výměru, tj. proč byl vydán, jaké skutečnosti k tomu vedly
a jaké právní závěry z nich učinil s poukazem na příslušné právní normy.
Tomuto závěru krajského soudu nelze přisvědčit.
Z odůvodnění posuzovaných rozhodnutí stěžovatele vyplývá, jaké skutkové okolnosti
vzal stěžovatel za rozhodné, jak o nich uvážil i jaké z nich dovodil právní závěry. Z napadených
rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel ve svých rozhodnutích uvedl, že z platebních výměrů celního
úřadu vyplývá, že byly žalobkyni vystaveny z toho důvodu, že vymáhání daňového nedoplatku
(vyměřeného cla) na přímém dlužníkovi bylo neúspěšné a že se při tom opírají o ust. §260l
celního zákona, tedy o ustanovení zákona, které stanoví podmínky pro vyměření daně ručiteli.
Podmínkou pro takový postup je pak okolnost, že vymáhání celního dluhu na společných
a nerozdílných dlužnících bylo neúspěšné. Tato okolnost byla v platebních výměrech uvedena
a následně ji stěžovatel ve svých rozhodnutích rozvedl, byť by jistě mohl být i konkrétnější.
Při tom uvedl jakým způsobem a jakými prostředky prováděl celní úřad vymáhání vůči přímému
dlužníkovi, a na základě jakých skutkových zjištění tak činil. Stejně tak z napadených rozhodnutí
zcela jednoznačně vyplývá, že titulem pro vznik ručitelského závazku žalobkyně byl konkrétní
písemný ručitelský závazek poskytnutý žalobkyní celnímu úřadu za konkrétního dlužníka
(přímého dlužníka) - v konkrétní výši a s konkrétními podmínkami, který byl současně
jednoznačně správcem daně uveden v tom kterém přezkoumávaném rozhodnutí - platebním
výměru. Dále pak rozvedl, z jakých důvodů má za neopodstatněný požadavek žalobkyně,
aby před vydáním platebního výměru ručitelce podával rovněž insolvenční návrh na přímého
dlužníka.
Z odůvodnění žalobou napadených rozhodnutí stěžovatele nelze dovozovat, jak učinil
mylně krajský soud, že žalovaný nereagoval na kusou výtku žalobkyně obsaženou v jejím
odvolání na str. 1, že: „z velmi stručného odůvodnění rozhodnutí nevyplývá opodstatněnost rozhodnutí
a odvolateli se takové rozhodnutí jeví jako nepřezkoumatelná“. Z jednotlivých odůvodnění rozhodnutí
žalovaného vyplývá, že tuto námitku žalobkyně vyvrátil a popřel její důvodnost
(viz. str. 2 poslední odstavec napadených rozhodnutí). Žalovaný uvedl, že z platebních výměrů
vyplývá, z jakých důvodů a podle jakých právních předpisů došlo k vyměření cla ručiteli. Jinými
slovy žalovaný vyslovil, že platební výměry odůvodnění obsahují a toto dostojí zákonným
požadavkům kladeným na odůvodnění těchto výměrů (§32 zákona o správě daní a poplatků).
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že platební výměry správce daně ze dne 22. 6. 2009
obstojí i ve světle právní úpravy účinné od 1. 1. 2010. Je tomu tak proto, že z dikce §32 odst. 3
věty třetí zákona o správě daní a poplatků vyplývá, že „V odůvodnění správce daně stručně a jasně uvede
důvody pro vydání rozhodnutí“. Z tohoto zákonného požadavku na jasné a stručné odůvodnění však
nelze dovozovat povinnost správního orgánu předestřít daňovému subjektu podrobné
odůvodnění vydaného rozhodnutí (srov. §50 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků). Naopak,
zákon slovy „stručně a jasně“ vyjadřuje, že postačí, aby v odůvodnění rozhodnutí
prvostupňového správce daně byly obsaženy důvody, které vedly k jeho vydání. Tomuto
požadavku odvoláními žalobkyně napadené platební výměry Celního úřadu Prostějov
o vyměření cla ručiteli (žalobkyni) ze dne 22. 6. 2009, č. j. 3426-1/2009-136200-021,
3426-2/2009-136200-021 a 3426-3/2009-136200-021, dostojí. Zákonem vyžadované důvody
k jejich vydání z nich dostatečně jasně a určitě vyplývají. Na tom nic nemění skutečnost, že tyto
důvody nebyly správcem daně uvozeny rubrikou “Odůvodnění“. V těchto platebních výměrech
je uvedeno, že přímému dlužníku bylo - ve všech posuzovaných věcech - v souvislosti s dovozem
zboží, vyměřeno clo ve výši 246.569 Kč (3 x 246.569 Kč), a že v ymáhání tohoto celního dluhu
po přímém dlužníkovi bylo neúspěšné. Při tom správce daně zdůraznil, že neúspěšnost vymáhání
byla zapříčiněna neexistencí movitého či nemovitého majetku přímého dlužníka. V odůvodnění
platebního výměru je pak specifikován i důvod vzniku ručitelského závazku žalobkyně (titul
ručení) kterým byla příslušná záruční listina přijatá Celním úřadem Prostějov. V takto
koncipovaných platebních výměrech správce daně dostatečně jasně a srozumitelně uvedl důvody,
které vedly k jejich vydání. Současně je podané odůvodnění i dostatečně stručné. Je proto třeba
konstatovat, že platební výměry správce daně zcela odpovídaly podmínkám, které na jejich
náležitosti byly kladeny právními předpisy (§32 zákona o správě daní a poplatků). A to i právními
předpisy účinnými po té, co výměry nabyly právní moci. Pokud pak stěžovatel ve svých
rozhodnutích o odvolání dospěl k závěru, že platebním výměrům neschází zákonné náležitosti, je
tento závěr zcela opodstatněný a odpovídá zákonu.
Stěžovatel též v kasační stížnosti brojí proti závěru krajského soudu, že v posuzovaných
věcech nebyly dány zákonné podmínky pro předepsání (vyměření) celního dluhu žalobkyni jako
ručitelce, neboť správce daně nevyčerpal všechny prostředky, možnosti a způsoby provedení
vymáhání vůči přímému dlužníkovi. Stěžovatel tedy namítal ve své podstatě nesprávný výklad
ustanovení §260l celního zákona ve spojení s vadným výkladem ustanovení §73 odst. 3 zákona
o správě daní a poplatků.
Podle ust. §260k odst. 1 celního zákona se záruční listina pro individuální zajištění
celního dluhu předkládá celnímu úřadu, který zajištění celního dluhu požaduje.
Podle ust. §260l odst. 1 celního zákona, ve znění účinném ke dni vydání správních
rozhodnutí, celní úřad doručí platební výměr (rozhodnutí) o vyměření cla a daní ručiteli
v případě, bylo-li vymáhání celního dluhu na společných a nerozdílných dlužnících neúspěšné.
Podle ust. §260l odst. 2 písm. b) celního zákona celní úřad požaduje splnění celního
dluhu ihned po ručiteli, bylo-li by vymáhání dlužného cla a daní po společných a nerozdílných
dlužnících vzhledem k jejich finanční a majetkové situaci marné nebo s ohledem na náklady
vymáhání nehospodárné.
Podle ust. §320 odst. 1 písm. c) celního zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2011,
nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon nebo přímo použitelný předpis Evropských společenství
jinak, platí pro řízení před celními orgány v ostatních věcech obecné předpisy o správě daní
a poplatků.
Podle ust. §57a odst. 1 zákona o správě daní a poplatků nedoplatek je povinen uhradit
také ručitel, pokud mu zákon povinnost ručení ukládá a pokud jej správce daně k úhradě
nedoplatku vyzve a současně stanoví lhůtu k jeho úhradě.
Podle ust. §73 odst. 3 věta prvá zákona o správě daní a poplatků vymáhání nedoplatku
provádí správce daně, u něhož je daňový dlužník evidován, daňovou exekucí.
Podle ust. §73 odst. 3 věta druhá zákona o správě daní a poplatků o provedení exekuce
může správce daně požádat též soud nebo soudního exekutora.
Podle ust. §73 odst. 7 věta prvá zákona o správě daní a poplatků pro výkon daňové
exekuce se použije přiměřeně občanského soudního řádu.
Podle ust. §97 zákona o správě daní a poplatků ustanovení části první až šesté a osmé
tohoto zákona se použijí, pokud ustanovení části sedmé nebo zvláštní daňový zákon nestanoví
jinak.
Z obsahu předložených spisů i z přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší správní soud
zjistil, že žalobkyně jako ručitelka poskytla celnímu úřadu za přímého dlužníka – společnost KRK
Invest, s. r. o., celní záruku v souvislosti s dovozy zboží - přípravku na bázi extraktu zeleného
čaje — instantní čaj mix (podle JSD č. 08CZ13620010102552, č. 08CZ13620010102734
a č. 08CZ13620010102579), při nichž byl celními orgány současně odebrán vzorek dováženého
zboží. Žalobkyně nejprve poskytla v uvedených věcech záruky ve výši 15.602 Kč (shodně
ve všech třech věcech) a následně další záruky, a to ve výši 237.160 Kč (rovněž shodně ve všech
třech věcech). Dne 14. 10. 2008 vydal celní úřad vůči přímému dlužníkovi dodatečné platební
výměry, které nabyly právní moci dne 25. 11. 2008, jimiž přímému dlužníkovi (jako dovozci)
dodatečně vyměřil příslušné clo, neboť původní sazební zařazení dováženého zboží bylo
nesprávně zařazeno do podpoložky kombinované nomenklatury 2101209280, namísto
do podpoložky kombinované nomenklatury 17019990 jako třtinový nebo řepný cukr a chemicky
čistá sacharóza, v pevném stavu, ostatní. Toto chybné zařazení pak mělo za následek, že původně
stanovené clo bylo vyměřeno v nesprávně nižší výši. K dobrovolné úhradě celního dluhu přímým
dlužníkem nedošlo. Celní úřad proto požádal banky (ABN amro NV., Česká obchodní
banka, a. s., BANCO POPOLARE Česká republika, a. s., COMMERZBANK a. g., Česká
exportní banka, a. s., Česká spořitelna, a. s., Českomoravská stavební spořitelna, a. s.,
Českomoravská záruční a rozvojová banka, a. s., Deutsche Bank AG., Fortis Bank SA/MV, GE
Money Bank, a. s., HSBC BANK plc, Hypoteční banka, a. s., ING Bank NV., J&J BANKA, a. s.,
Komerční banka, a. s., LBBW Bank CZ a. s., mBank, Modrá pyramida stavební spořitelna, a. s.,
Oberbank ag., PPF banka, a. s., Raiffeisen stavební spořitelna, a.s., Raiffeisenbank, a. s., Stavební
spořitelna České spořitelny, a. s., UniCredit Bank Czech Republic, a. s., Volksbank CZ, a. s.,
Waldviertler Sparkasse von 1842 AG) o zaslání přehledu transakcí na účtech přímého dlužníka
za poslední tři měsíce, případně o sdělení, zda účty již nejsou zatíženy exekucí. Výsledek byl
negativní. Na základě dožádání sdělil správci daně Celní úřad v Benešově, že přímý dlužník
nesídlí na uváděné adrese a že dům na adrese je značně zchátralý. K tomu pak doplnil
i fotodokumentaci. Celní úřad dále učinil dotaz na katastr nemovitostí, dle jehož evidence
nesvědčí přímému dlužníkovi žádné vlastnické ani jiné věcné právo k nemovitostem. Negativně
vyznělo i poskytnutí informací z centrálního registru motorových vozidel. Jelikož celní úřad
nezjistil existenci majetku dlužníka, (nebyl zjištěn žádný movitý či nemovitý majetek přímého
dlužníka), nebyla ani realizována exekuce prodejem movitých věcí či nemovitých věcí dlužníka
Z centrální evidence přeplatků a nedoplatků vedeného ministerstvem financí pak vyplývá,
že u přímého dlužníka – nebyl evidován přeplatek, ale nedoplatek na daních. Lze tedy shrnout,
že celní úřad nezjistil, že by přímý dlužník disponoval nějakým movitým či nemovitým majetkem
nebo že by měl pohledávky či jiné majetkové hodnoty postižitelné exekucí.
Následně vydal celní úřad platební výměry o vyměření cla žalobkyni jako ručitelce.
Ve výroku platebních výměrů je uvedeno, že žalobkyni jako ručitelce se ukládá, aby uhradila
za dlužníka nedoplatek zajištěný záruční listinou s uvedením dne vydání a čísla záruční listiny.
V platebních výměrech je dále uvedeno, že společnému a nerozdílnému dlužníkovi byl vyměřen
celní dluh (s přesným uvedením data, čísla jednacího rozhodnutí a výše dluhu), který byl dosud
neúspěšně vymáhán. V odůvodnění jsou specifikovány záruční listiny vystavené žalobkyní,
která se zavázala uhradit nesplněný celní dluh do výše zaručené částky; tedy jsou uvedený důvody,
pro které celní úřad vyměřil žalobkyni jako ručitelce dovozní clo. Proti těmto platebním výměrům
podala žalobkyně odvolání, o nichž bylo rozhodnuto žalobou napadenými rozhodnutími
stěžovatele. V těchto rozhodnutích jsou blíže specifikovány zjištění a závěry celního úřadu o tom,
že vymáhání doměřených částek cla přímému dlužníku bylo vedeno, a že co do výsledku bylo
neúspěšné. Stěžovatel v těchto svých rozhodnutích pak reagoval na odvolací výtky žalobkyně.
Pro posouzení rozhodné otázky je nutno zjistit, zda v projednávané věci byly při vydání
platebních výměrů Celním úřadem v Prostějově splněny zákonné podmínky pro jejich vydání,
či nikoliv.
Krajský soud došel k závěru, že v projednávané věci neexistovaly podmínky pro vyměření
cla žalobkyni jako ručitelce. Vyslovil přitom názor, že je tomu tak proto, že celní úřad nevyčerpal
veškeré možnosti, které jsou mu dány právním řádem k vymožení celního dluhu na přímém
dlužníkovi. Konkrétně pak tím, že nevyužil možnosti provést soudní exekuci podle občanského
soudního řádu, tedy exekuci, která disponuje rozsáhlejším výčtem prostředků k exekuci, nežli
exekuce daňová (nezjišťoval, zda přímý dlužník vlastní cenné papíry, které jsou movitou věcí
a lze je postihnout soudní exekucí, či zda nevlastní obchodní podíl v jiné právnické osobě,
který lze zpeněžit podle §320 o. s. ř.). Jelikož celní úřad nevyčerpal veškeré zákonné prostředky
při zjišťování majetkových poměrů přímého dlužníka, resp. toto zjišťování neproběhlo
vyčerpávajícím způsobem, nebyly dány podmínky pro postup dle ust. §260l odst. 1 celního
zákona.
Závěr krajského soudu, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného
rozhodnutí, vyžaduje zásadní doplnění, nemá zákonný podklad.
Lze přisvědčit krajskému soudu a žalobkyni, že v daňovém řízení lze vymáhání podle §73
zákona o správě daní poplatků provádět jak daňovou exekucí, tak i prostřednictvím soudní
exekuce nebo soudního exekutora, a že soudní exekuce je svým rozsahem širší. Možnost provést
exekuci prostřednictvím daňové exekuce je však třeba považovat vždy za primární (základní)
a soudní vymáhání, či vymáhání soudním exekutorem až za možnost sekundární. Toto
sekundární vymáhání pak přichází v úvahu teprve tehdy, nepostačují-li k postižení majetku
daňového dlužníka instituty/prostředky daňové exekuce (§73 odst. 6 téhož zákona) nebo bude-li
toho třeba z důvodu ekonomie řízení (pokud by např. tuto exekuci nestačil zajistit svými
pracovníky), či z jiných opodstatněných důvodů. O takové případy půjde však až tehdy, bude-li
zjištěno, že daňový dlužník vlastní majetek, který nelze postihnout formou daňové exekuce
(např. prodejem podniku/části podniku – srov. §338f a násl. o. s. ř.). Tak tomu
ale v projednávané věci nebylo. Stěžovatel ani celní úřad žádným takovým zjištěním
nedisponovali. Nedisponovala jím ostatně ani žalobkyně. Pokud by tomu tak bylo, jistě by tato
okolnost byla sdělena stěžovateli či soudu spolu s příslušným důkazním návrhem.
Ostatně, chtěl-li by zákonodárce postavit tyto způsoby vymáhání daňových nedoplatků
prostřednictvím jiných orgánů, ať již veřejných (soudů) nebo soukromých osob (soudních
exekutorů) naroveň s daňovou exekucí, zcela jistě by toto pravidlo formuloval výslovně,
pregnantněji a jednoznačněji, než činila dikce ustanovení §73 odst. 3 zákona o správě daní
a poplatků. Např. tak, že: „Vymáhání nedoplatku provádí správce daně daňovou exekucí, prostřednictvím
soudu nebo soudního exekutora“. Takto ale dikce §73 odst. 3 citovaného zákona formulována
a strukturována není.
Dikce prvé věty – resp. slovo „provádí“ je svým významem jednoznačně „kompetencí“
(povinností) správce daně realizovat daňovou exekuci prostřednictvím tohoto v úvahu
přicházejícího způsobu, tedy prostředky odst. 6 téhož ustanovení, a současně stanoví pravidlo
pro určení místní příslušnosti toho kterého správce daně, která je dána evidencí daňového
dlužníka. Tuto kompetenci správce daně k provádění daňové exekuce je proto třeba zásadně
chápat jako primární způsob provádění exekuce. Tento závěr vyplývá i ze smyslu a účelu
provádění daňové exekuce, která je zpravidla realizována samotnými pracovníky správce daně
a má zajistit její rychlost a operativnost s minimálními náklady jak pro správce daně,
tak i daňového dlužníka. Je také projevem zásady ekonomie řízení (srov. §2 odst. 2 zákona
o správě daní a poplatků), se kterou by jistě nebyl v souladu stav, kdy by správce daně
upřednostnil provedení exekuce např. soudním exekutorem před daňovou exekucí, jejíž náklady
by bezesporu zatížily daňového dlužníka více, nežli náklady daňové exekuce. Nejvyšší správní
soud proto konstatuje, že správce daně byl povinen podle §73 odst. 3 zákona o správě daní
a poplatků apriori provádět exekuci daňovou. Provádění exekuce soudní či exekuce
prostřednictvím soudního exekutora je třeba považovat za sekundární prostředek vymáhání
daňových pohledávek, který lze zvolit teprve v případě, že by daňovou exekuci nebylo možno
provést v souladu se zákonem o správě daní a poplatků (např. pro absenci způsobu, kterým by
bylo možno postihnout majetek daňového dlužníka), či pro to, že by provedení soudní exekuce
či exekuce soudním exekutorem byla v souladu se základními zásadami daňového řízení, a její
použití by bylo příhodnější, nežli exekuce daňová).
Zakotvení nikoliv kompetence, ale toliko možnosti provést výkon rozhodnutí
prostřednictvím soudu či soudního exekutora obsažené v následující větě (druhé) ust. §73 odst. 3
zákona o správě daní, je však třeba vykládat nejen v kontextu tohoto ustanovení zákona o správě
daní a poplatků (§73), ale celého zákona o správě daní a poplatků, zvláště pak v souladu
se základními zásadami a účelem daňového řízení jako celku [srov. např. §1 odst. 2, §2
odst. 1, 2, 6 zákona o správě daní a poplatků (zásady efektivity, hospodárnosti a ekonomie
daňového řízení)]. Jiné druhy exekuce (prováděné soudem nebo soudním exekutorem) jsou buď
časově, nebo nákladově náročnější, než exekuce daňová. Nadto pro daňovou exekuci platí
ust. §76 odst. 6 věta prvá zákona o správě daní a poplatků, tedy, že pro výkon daňové exekuce
se použije přiměřeně občanského soudního řádu (v rámci režimu daňové exekuce prodejem
movitých věcí lze postihnout i krajským soudem poukazované cenné papíry (které jsou movitou
věcí), a v režimu přikázání jiné pohledávky [§73 odst. 6 písm. a) zákona o správě daní a poplatků]
lze postihnout případné obchodní podíly daňového dlužníka v jiných společnostech,
jež je možno podle krajským soudem poukazovaných ust. §258 odst. 1 a §320 o. s. ř. považovat
za jinou pohledávku).
Za daného skutkového stavu věci proto nemůže obstát závěr krajského soudu, že celní
úřad nevyčerpal veškeré možnosti, které jsou mu dány právním řádem k vymožení celního dluhu
na přímém dlužníkovi, pokud nevyužil možnosti provést soudní exekuci podle občanského
soudního řádu.
Otázkou, zda obstojí závěr krajského soudu, že v projednávané věci nebyly dány
podmínky pro postup podle §260l celního zákona, se Nejvyšší správní soud nezabýval. Pokud by
tak učinil, nepřípustně by předjímal závěry krajského soudu v této otázce, čímž by mohl sám
zatížit své rozhodnutí nepřezkoumatelností.
Je tomu tak proto, že při posuzování podmínek pro postup správních orgánů při vydání
svých rozhodnutí, resp. platebních výměrů podle §260l celního zákona, krajský soud vyšel
z dikce celního zákona, která nebyla účinná v době rozhodování správních orgánů. Výslovně pak
tuto dikci citoval na str. 5 svého rozsudku v části věnované aplikovaným právním předpisům.
Tato skutečnost je pak zřejmá i z odůvodnění na str. 7 odstavce prvého napadeného rozsudku,
kde uvedl, že součástí předloženého správního spisu není doklad o doručení výzvy přímému
dlužníkovi – upomenutí úhrady dluhu ve smyslu ust. §260l odst. 1 celního zákona.
Podle ust. §75 odst. 1 s. ř. s. platí, že při přezkoumání rozhodnutí vychází soud
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2003, č. j. 6 Ads 2/2003 - 17, který je
dostupný na www.nssoud.cz). Pokud však krajský soud při posuzování zákonnosti napadených
rozhodnutí vyšel z ust. §260l celního zákona, které nebylo v době rozhodování žalovaného
i celního úřadu účinné (22. 6. 2009), nelze dospět k jinému závěru než takovému, že soud věc
nesprávně právně posoudil (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2009,
č. j. 7 Afs 1/2009 - 48, který je dostupný na www.nssoud.cz).
Nad rámec uvedeného (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.) Nejvyšší správní soud konstatuje,
že rozsudek krajského soudu je i dílem nepřezkoumatelný, a to pro nedostatek důvodů.
Je tomu tak proto, že krajský soud ponechal zcela stranou své pozornosti výtku žalobkyně
o tom, že jsou žalobou napadená rozhodnutí nezákonná pro porušení zásady součinnosti
uvedené v ust. §2 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků (čl. II. 1. odst. 3 žaloby). A to i přes to,
že tato výtka nebyla žalobkyní blíže rozvedena. Je totiž povinností soudu posoudit zákonnost
napadených rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů. Za takový bod pak je nutno
považovat jednoznačné uvedení rozporu napadených rozhodnutí stěžovatele s konkrétním
ustanovením zákona. Pokud by krajský soud dovozoval, že tato žalobní námitka není dostatečně
určitá a nelze ji projednat, je na krajském soudu, aby s ní naložil zákonným způsobem,
např. vyzval žalobkyni k jejímu upřesnění. Takto ale krajský soud nepostupoval. Zatížil tak své
rozhodnutí i nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů.
Oproti tomu nelze za žalobní bod považovat konstatování žalobkyně, kterým poukazuje
na okolnost, že v odůvodněních svých rozhodnutí stěžovatel chybně ocitoval §57 odst. 5 zákona
o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 5. 2006, doplněný úvahou o možné presumpci
existence fakultativního vzniku ručitelského vztahu ze strany stěžovatele. Z takto předestřené
argumentace žalobkyně obsažené v čl. II. 1. odst. 2 žaloby nelze bez dalšího dovozovat, že ji lze
považovat za výtku o nesprávné aplikaci již neplatného ust. §57 odst. 5 zákona o správě daní
a poplatků, ve znění účinném do 31. 5. 2006, ze strany stěžovatele. To platí tím spíše, když je
z žaloby evidentně zřejmé, že napadená rozhodnutí byla vydána podle §260l celního zákona
a nikoliv podle tehdy neplatného ust. §57 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků. Nadto tato
zřejmá vadná citace stěžovatele v odůvodnění jeho rozhodnutí měla souvislost s odvolací
námitkou nepřezkoumatelnosti platebních výměrů (prvým žalobním bodem) pro jejich
nedostatečné odůvodnění (srov. str. 2 odst. 1 a 3 odvolání žalobkyně proti napadeným
rozhodnutím celního úřadu, a odůvodnění napadených rozhodnutí na str. 3 odst. 3).
Je proto třeba konstatovat, že citace již neplatného právního předpisu (§57 odst. 5 zákona
o správě daní a poplatků) v odůvodnění napadených rozhodnutí, podle kterého ale nebylo
v projednávané věci rozhodováno, je sice vadou, ale nikoliv takovou, která by mohla mít vliv
na zákonnost rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů došel k závěru, že kasační stížnost stěžovatele
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2012, č. j. 22 Af 11/2010 – 35, je
opodstatněná, a proto napadený rozsudek podle ustanovení §110 odst. 1 věty první
před středníkem s. ř. s. zrušil, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
V tomto řízení bude na krajském soudu, aby v mezích bodů správní žaloby, účinné právní
úpravy a vysloveného právního názoru Nejvyššího správního soudu opětovně posoudil
zákonnost žalobou napadených rozhodnutí stěžovatele, a teprve po té vydal rozhodnutí,
které bude odpovídat zákonu.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je tento soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud již nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti, protože o tomto mimořádném opravném prostředku bylo rozhodnuto
věcně bez prodlení (ihned poté, co mu byla věc předložena a po nezbytném poučení účastníků
řízení). Za této situace proto nemohly skutečnosti tvrzené jako důvod pro přiznání odkladného
účinku ani nastat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2003,
č. j. 2 Azs 3/2003 - 44, dostupný na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením §109 odst. 2 s. ř. s.,
podle něhož rozhoduje kasační soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, neboť neshledal
důvody pro jeho nařízení.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. května 2012
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu