ECLI:CZ:NSS:2012:7.AFS.69.2012:33
sp. zn. 7 Afs 69/2012 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce:
ANIDOR, s. r. o., se sídlem Sulkovská 80, Bystré, zastoupený JUDr. Ervínem Perthenem,
advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti žalovanému: Finanční
ředitelství v Hradci Králové, se sídlem Horova 17, Hradec Králové, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2012,
č. j. 31 Af 66/2011 – 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátovi JUDr. Ervínu Perthenovi,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v částce 2.880 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2012,
č. j. 31 Af 66/2011 - 57, bylo zrušeno rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci králové (dále
jen „stěžovatel“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce (dále jen „účastník řízení“)
proti rozhodnutím Finančního úřadu ve Svitavách ze dne 28. 5. 2077,
č. j. 18599/07/263912/4178 a č. j.18938/07/263912/4178 o vyměření daně z přidané hodnoty
za zdaňovací období srpen 2005 v částce 474.983 Kč a září 2005 v částce 64.477 Kč.
V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že pokud stěžovatel namítal, že být při užití
pomůcek měl být zohledněn také nárok na odpočet daně, když se jednalo o plnění zjištěná
správcem daně a účastník řízení jejich zohlednění požadoval, tak vycházel z toho, že pomůcky
jako nástroj ke kvalifikovanému odhadu daňové povinnosti musí mít racionální povahu a musí
v maximální reálně dostupné míře usilovat o přesnost jimi určovaných skutečností. V dané věci
nelze dospět k závěru, že pouze vydané daňové doklady k uskutečněným zdanitelným plněním
byly dostatečné pro kvalifikovaný a spolehlivý odhad daňové povinnosti účastníka řízení tak,
aby výše daně byla co nejvíce pravděpodobná. Správci daně bylo známo, a účastník řízení to
opakovaně uváděl, že v předmětných zdaňovacích obdobích nejen uskutečňoval zdanitelná
plnění, ale také přijal zdanitelná plnění, a že nárok na odpočet daně nemohl uplatnit,
neboť po zamezení vstupu správcem konkurzní podstaty do areálu, ve kterém podnikal, neměl
přístup ke svému účetnictví a ani k potřebným dokladům k řádnému uplatnění nároku. Krajský
soud dále poukázal na to, že stěžovateli bylo v době rozhodování o odvolání známo, že účastník
řízení nárok na odpočet daně ze zdanitelných plnění přijatých ve zdaňovacím období srpen a září
2005 neuplatnil v jiném zdaňovacím období v následujících třech letech, tudíž nemohlo dojít
k situaci, že by stejná daň na vstupu byla zohledněna dvakrát. Pokud jde o nepřihlédnutí k dani
na vstupu při použití pomůcek neobstojí ani argumentace, že správce daně zná vůli plátce uplatnit
odpočet pouze tehdy, když nárok jednoznačným a zákonným způsobem uplatní, tj. v daňovém
přiznání nebo při kontrole. Účastník řízení sice v řádném ani dodatečném daňovém přiznání
žádný nárok na odpočet daně platně neuplatnil, ale jeho vůle z jeho podání vyplynula zcela
zřetelně, byť ne při kontrole, protože ta neprobíhala. Krajský soud zrušil napadené rozhodnutí,
protože v případě účastníka řízení existovaly položky v podobě daně na vstupu, které bylo nutno
zohlednit při výběru pomůcek pro kvalifikovaný a spolehlivý odhad jeho daňové povinnosti.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, ve které uplatnil
důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Namítá, že krajský soud nesprávně posoudil právní
otázku konstrukce pomůcek při stanovení daně z přidané hodnoty za použití pomůcek ve smyslu
ust. §44 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Poukázal na specifičnost daného
případu, která spočívá v tom, že před stanovením daně podle pomůcek vůbec nebylo vedeno
důkazní řízení, a to vinou účastníka řízení. Ten v předmětných zdaňovacích obdobích
uskutečňoval ekonomickou činnost, ale nepodal daňová přiznání přesto, že byl schopen přesně
vyčíslit daňovou povinnost. Neměl ovšem doklady, jimiž by mohl prokázat nárok na odpočet,
a jeho daňová povinnost by tudíž byla příliš vysoká. Zatímco daň na výstupu se vždy jednoznačně
věcně i časově vztahuje ke konkrétnímu zdaňovacímu období (povinnost daň přiznat), daň
na vstupu, resp. uplatnění nároku na odpočet daně, nenáleží k žádnému konkrétnímu
zdaňovacímu období. Odpočet daně je vázán na splnění zákonných podmínek upravených
v ust. §72 a násl. zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon
o DPH“). Ke všem těmto podmínkám se váže důkazní povinnost a vzhledem ke krátkosti
zdaňovacího období u daně z přidané hodnoty je možné uplatnit nárok na odpočet nikoli pouze
ve zdaňovacím období, ve kterém nárok vznikl, ale i ve zdaňovacích obdobích následujících.
Je tedy zcela v kompetenci plátce, ve kterém zdaňovacím období bude nárok na odpočet daně
čerpat. Tento však musí jednoznačným a zákonným způsobem uplatnit a prokázat. Ačkoli
ekonomická realita tlačí daňové subjekty k tomu, aby uplatnily odpočet daně co nejdříve, v praxi
je zcela běžné, že je odpočet daně uplatněn ve zdaňovacích obdobích následujících. Je
nepřípustné, aby plátce, který nemůže z jakýchkoliv důvodů prokázat svůj nárok na odpočet,
nepodal daňové přiznání s tím, že mu při stanovení daně podle pomůcek bude tento nárok
na odpočet zohledněn. Požadavek účastníka řízení na zohlednění odpočtu daně jako pomůcky
v situaci, kdy vůbec nepodal daňové přiznání, neboť nebyl schopen splnit k odpočtu daně
důkazní povinnost, je podle stěžovatele mimo veškerou racionalitu. Zvýhodňoval by účastníka
řízení, který si je vědom své důkazní nouze v případě prokázání nároku na odpočet daně, raději
nesplní povinnost danou zákonem a nepřizná ani daň na výstupu, než ji splní, ale odpočet daně
si neuplatní. Takovým přístupem by byla porušena zásada procesní rovnosti daňových subjektů.
Krajský soud svým závěrem dostal stěžovatele do rozporné situace. Na jednu stranu uvedl,
že daň musí být stanovena podle pomůcek, zároveň ale že při výběru pomůcek měly být
zohledněny „položky v podobě daně na vstupu“. Jak by však takové zohlednění mělo vypadat již
neuvedl. Stěžovatel si nedovede představit zkoumání dodržení těchto zákonných podmínek
bez provedeného dokazování. Už jen to, že vůbec šlo o přijatá zdanitelná plnění a že šlo o plnění
s nárokem na odpočet daně, je jednoznačné pole pro dokazování. Krajský soud tak ve svém
rozsudku vyslovil takový právní názor, kterým není možné se řídit. Účastník řízení si mohl
z daňových dokladů přijatých ve zdaňovacích obdobích srpen a září 2005 uplatnit nárok
na odpočet daně v řádném daňovém přiznání i později v následujících třech měsících. Po uplynutí
této lhůty si pak rovněž mohl z těchto daňových dokladů uplatnit nárok na odpočet daně
v dodatečných daňových přiznáních po dobu tří let od konce předmětných zdaňovacích
obdobích, ve kterých si mohl nárok na odpočet daně uplatnit nejdříve. To, že tak neučinil,
nemůže být klasifikováno jako nesprávný postup stěžovatele. Stěžovatel má rovněž za to,
že nesměšoval otázku správného stanovení (výběru) daňové povinnosti s povinností přihlédnout
i ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro daňový subjekt. Uvedl totiž,
proč nemohl položky daně na vstupu zohlednit. Proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Účastník řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že výklad stěžovatele vede k upření
jeho nároku na odpočet daně za přijatá zdanitelná plnění, bez nichž by nebylo možné
ani uskutečnit zdanitelná plnění, a to pouze proto, že nebylo podáno daňové přiznání. Takový
postup podle něj není správný a odporuje zásadě proporcionality, kdy ani při vyměření daně
z přidané hodnoty podle pomůcek nelze zcela odhlédnout od nákladů za provoz. Určení
relevantních skutečností podle pomůcek je zpravidla méně přesné než jejich zjištění
dokazováním, nicméně i tak se nesmí míjet s realitou. Musí mít ambici se realitě co možná nejvíce
přiblížit. Pomůcky nemají být prostředkem kontumace daňového řízení či nástrojem k trestání
daňového subjektu. V dané věci byly při stanovení daně za použití pomůcek z předložených
dokladů vybrány pouze daňové doklady vystavené za uskutečněná zdanitelná plnění. K dokladům
za přijatá zdanitelná plnění s nárokem na odpočet daně přihlédnuto nebylo. Podle účastníka řízení
nelze při stanovení daně za použití pomůcek vycházet pouze z dokladů vystavených
za uskutečněná zdanitelná plnění, ale je třeba vzít v potaz i známé, a v řízení doložené, doklady
na přijatá plnění s nárokem na odpočet daně na vstupu, jakož i další okolnosti. Je logické,
že pokud daňový subjekt vyvíjel činnost, měl nejen uskutečněná zdanitelná plnění, ale musel
vynaložit oproti tomu určité náklady, když bez vstupů by ani nebylo možno uskutečnit žádná
zdanitelná plnění. Z uvedeného tedy vyplývá, že pro správné stanovení daně musí být zohledněna
i přijatá plnění s nárokem na odpočet. Ostatně takto byl odpočet daně na vstupu zohledněn
i v měsících červnu a červenci 2005. S účastníkem řízení byla vedena řízení týkající se daní za rok
2005 (daň z přidané hodnoty za měsíce červen až září 2005, silniční daň). V průběhu řízení
správce daně zjistil, že došlo k uskutečněným zdanitelným plněním, ale byla současně zjištěna
i přijatá zdanitelná plnění, která byla použita pro podnikání žalobce, u nichž vznikl nárok
na odpočet daně. Přijaté daňové doklady, stejně jako vystavené daňové doklady, měl správce daně
k dispozici. Nelze odhlédnout i od skutečnosti, že účastník řízení nemohl řádně sestavit a včas
podat daňové přiznání, protože mu byly daňové doklady zabaveny. Vyměřená daň se pak zjevně
míjí s realitou. Proto účastník řízení navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta jako nedůvodná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnilo ministerstvo v podané kasační
stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Je nesporné, že účastník řízení nepodal daňové přiznání za zdaňovací období srpen a září
2005 a neuplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty způsobem upraveným v ust. §72
a násl. zákona o DPH. Správce daně tak byl oprávněn a povinen stanovit daň za použití
pomůcek, když nebylo možno presumovat, že daň byla stanovena ve výši nula. Rozhodnou
právní otázkou, jejíž nesprávné posouzení stěžovatel krajskému soudu vytýká, je tak pouze
konstrukce pomůcek při stanovení daně z přidané hodnoty, respektive zda pomůcky mohou, či
dokonce musí, zohlednit existenci daně na vstupu, kterou si účastník řízení řádně neodpočetl.
Nejvyšší správní soud vychází ze svého konstantního názoru, že stanovení daně podle
pomůcek představuje náhradní formu stanovení daňové povinnosti v případech, kdy selže
způsob základní, tedy stanovení daně dokazováním, případně kdy není ani podáno daňové
přiznání. Stanovení daně za použití pomůcek představuje průlom do základní zásady daňového
řízení vyjádřené v ust. §2 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků, která zaručuje daňovému
subjektu právo spolupracovat se správcem daně při správném stanovení daně (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 - 54, www.nssoud.cz).
Pomůcky „sice nejsou důkazem, nicméně svoji relevanci ve vztahu k realitě vždy musí mít. Jinak řečeno:
i pomůcky, jakožto nástroje ke kvalifikovanému odhadu sociální či ekonomické situace dlužníka (§65
odst. 1 d. ř.) či jeho daňové povinnosti (§31 odst. 5 d. ř.), musí mít racionální povahu a musí v maximální reálně
dostupné míře usilovat o přesnost jimi určovaných skutečností. Pomůcky nejsou prostředek kontumace daňového
řízení či nástroj k trestání daňového subjektu, nýbrž ve své podstatě podklad pro kvalifikovaný odhad relevantních
skutečností na základě správci daně známých informací o daňovém subjektu, jiných osobách, o obecných poměrech
na určitém trhu či v určité lokalitě aj. Určení relevantních skutečností podle pomůcek bude zpravidla méně přesné
než jejich zjištění dokazováním, nicméně i tak se nesmí míjet s realitou, naopak, musí mít ambici se realitě
co možná nejvíce přiblížit (projevem této zásady v daňovém řádu je pro účely stanovení daně podle pomůcek ostatně
ustanovení jeho §46 odst. 3, podle něhož stanoví-li správce daně základ daně a daň podle pomůcek, které má
k dispozici nebo které si opatřil, přihlédne také ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro daňový
subjekt, i když jím nebyly za řízení uplatněny)“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 7. 2006, č. j. 2 Afs 207/2005 - 55, č. 1472/2008 Sb. NSS). K tomu Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 20. 10. 2010, č. j. 8 Afs 9/2010 – 99, www.nssoud.cz, uvedl, že „stanovení
daně pomůckami nelze vnímat jako sankci či restrikci vůči daňovému subjektu, ale jako způsob, skrze který je
zajišťováno nekrácení státního rozpočtu i přes pasivitu daňového subjektu. Výsledná daňová povinnost stanovená
pomůckami bývá zpravidla méně přesná, než kdyby daň byla zjištěna dokazováním, nicméně i tak se nesmí míjet
s realitou. Naopak, musí se pokusit realitě co možná nejvíce přiblížit. Není proto možné, aby daň stanovená
pomůckami byla nepřiměřeně a nepravděpodobně vysoká nebo naopak nízká.“
Mají-li se pomůcky přiblížit realitě co možná nejvíce, pak je nezbytné, aby zohlednily
všechny relevantní a správci daně dostupné informace využitelné ke kvalifikovanému odhadu.
V tomto směru lze odkázat mimo jiné na nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2001,
sp. zn. IV. ÚS 179/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, nález č. 131/2001),
ve kterém Ústavní soud dosplě k závěru, že „(s)tanoví-li správce daně podle §31 odst. 5 zákona o správě
daní a poplatků daňovou povinnost, musí stanovit, byť pomocí pomůcek, nejen příjmy, ale i přiměřené výdaje,
a s ohledem na ustanovení §46 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků musí přihlédnout i k dalším
okolnostem, z nichž plynou výhody pro daňový subjekt, a to i když nebyly tímto uplatněny. Takovými dalšími
výhodami je podle Ústavního soudu zohlednění například nezdanitelných částek základu daně, ale i jiné
skutečnosti, např. za jakých podmínek daňový subjekt podniká, v jakém oboru činnosti podniká, v jaké lokalitě
má umístěnou provozovnu apod.“ Tento závěr se uplatní i v případě použití pomůcek pro stanovení
daně v případě nepodání daňového přiznání nebo hlášení, neboť není důvod jakkoliv odlišovat
mezi užitím pomůcek podle ust. §31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků a podle ust. §44
odst. 1 citovaného zákona. Podstatná je totiž skutečnost, že správce daně nemá dostatek
podkladů ke stanovení daně některým ze základních způsobů, ať již v důsledku nepodání
daňového přiznání nebo nemožnosti stanovit daňovou povinnost dokazováním.
Zohlednění všech dostupných informací pak vychází z další ze základních zásad upravené
v ust. §2 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, která ukládá správcům daně, aby při správě
daně jednali v daňovém řízení v souladu se zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy,
chránili zájmy státu a dbali přitom na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových
subjektů a ostatních osob zúčastněných na daňovém řízení. Bez ohledu na to, jakým způsobem je
daň stanovena, musí být respektována práva a právem chráněné zájmy daňových subjektů.
Přitom je třeba přihlédnout ke všemu, co v daňovém řízení vyjde najevo. Je pak již jen otázkou
zjištěného skutkového stavu věci a naplnění zákonných podmínek pro ten který způsob stanovení
daně, zda k těmto právům a právem chráněným zájmům bude přihlédnuto při dokazování
(prokázané skutečnosti), při stanovení daně za použití pomůcek (pomůcky či výhody), nebo
při sjednání daně.
Činnost daňového subjektu nelze posuzovat odděleně od širších souvislostí. Jinými
skutečnostmi, ke kterým musí správce daně při konstrukci pomůcek přihlédnout, mohou být
v konkrétním případě například obvyklé prodejní ceny výrobců v daném oboru (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2009, č. j. 5 Afs 72/2008 - 71, www.nssoud.cz,
publ. pod č. 2507/2012 Sb. NSS), jedná-li se o subjekty v podstatných ohledech srovnatelné,
případně jsou-li srovnávací data korigována za pomocí ekonomické úvahy s ohledem
na podstatné odlišnosti mezi daňovým subjektem a srovnávanými subjekty (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 12. 2011, č. j. 7 Afs 35/2011 – 75). Podstatnou roli hraje
i praxe daňového subjektu, neboť je stejně jako situace na trhu realitou, ke které se snaží
pomůcky přiblížit.
Stěžovatel zjednodušeně zastává názor, že pokud plátce daně neprokáže nárok
na odpočet daně z přidané hodnoty a neuplatní jej způsobem upraveným v ust. §72
a násl. zákona o DPH, pak již existence tohoto nároku nemůže být zohledněna při použití
pomůcek. Může jej však (řádně) uplatnit v jiném zdaňovacím období, neboť, na rozdíl od daně
na výstupu, se neváže ke konkrétnímu zdaňovacímu období. S tímto názorem se Nejvyšší správní
soud neztotožňuje, neboť použití pomůcek představuje rozdílný institut od uplatnění nároku
na odpočet daně. Daňový subjekt totiž neuplatňuje nárok na odpočet daně v rámci pomůcek,
nýbrž správce daně posuzuje mezi jinými okolnostmi i to, zda daňový subjekt mohl takový nárok
uplatnit, a také by jej s největší pravděpodobností uplatnil, kdyby daňové přiznání podal. Míra
pravděpodobnosti vychází z výše nastíněného zohlednění sociální či ekonomické situace
daňového subjektu. Pokud daňový subjekt uplatňuje nárok na odpočet daně pravidelně v každém
zdaňovacím období, pak se jeví logickým, že by tento nárok uplatnil i ve zdaňovacím období,
kdy daňové přiznání nepodal, zvláště pokud to sám tvrdí. Je-li předmětné zdaňovací období
posledním možným, ve kterém může daňový subjekt uplatnit nárok na odpočet daně
z předchozích zdaňovacích období, pak je rovněž z ekonomického pohledu velmi
pravděpodobné a logické, že by tento nárok uplatnil, pokud by daňové přiznání podal.
Tímto postupem není porušena zásada procesní rovnosti daňových subjektů, jak
se domnívá stěžovatel. Svým pochybením (nesplněním povinnosti při dokazování, nepodáním
daňového přiznání nebo hlášení) se daňový subjekt připravuje o možnost zvolit si, zda a v jaké
míře nárok na odpočet daně uplatní. Výklad stěžovatele může vést k závěru, že nepodá-li daňový
subjekt daňové přiznání za žádné ze zdaňovacích období, ve kterých mohl nárok na odpočet
daně uplatnit, není možné daň na vstupu již nijak zohlednit. Takový výklad je však v rozporu
s konstrukcí pomůcek a na přiblížení se realitě rezignuje.
Nejvyšší správní soud se neztotožňuje ani se stížní námitkou, že závěry krajského soudu
není možné se řídit. Za dané situace není povinností správce daně vyhledávat okolnosti, které by
byly uznatelnou výhodou, ani provádět dokazování. Ovšem i pokud se neprovádí dokazování, je
nutné, aby byla ze správního spisu zřejmá úvaha správce daně, zda mohl nějaké výhody zohlednit
či nikoliv, a to na základě informací, které měl k dispozici (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 3. 2007, č. j. 5 Afs 162/2006 – 114, www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud
se s ohledem na nedostatek relevantních podkladů nevyjadřuje k tvrzeným rozdílným postupům
při stanovení daně z přidané hodnoty za předcházející zdaňovací období červen a červenec 2005.
Nicméně bude stěžovateli, aby se v dalším řízení vypořádal i s těmito argumenty, neboť případný
neodůvodněný odlišný postup ve vztahu k jednotlivým zdaňovacím obdobím může způsobit
vadu rozhodnutí ve věci samé.
Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel se vypořádal s výtkou krajského soudu,
když takovou úvahu do svého rozhodnutí zahrnul, nicméně ji založil na nesprávném názoru,
že daň na vstup zohlednit nelze, nepodal-li účastník řízení daňové přiznání. Napadený rozsudek
krajského soudu proto netrpí namítanou vadou podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou podle ust. §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci pak rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody
pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 o dst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel neměl v řízení úspěch a účastníkovi řízení žádné náklady spojené
s tímto řízením nevznikly.
Účastníkovi řízení byl usnesením krajského soudu ze dne 6. 10. 2011,
č. j. 31 Af 66/2011 – 35, ustanoven zástupce advokát JUDr. Ervín Perthen a v takovém případě
platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s.). Podle ust. §7, §9 odst. 3
písm. f) a §11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, náleží advokátovi
odměna za jeden úkon právní služby 2.100 Kč a podle ust. §13 odst. 3 citované vyhláška náhrada
hotových výdajů v částce 300 Kč, celkem tedy 2.400 Kč. Protože ustanovený advokát je plátcem
daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho odměna o částku odpovídající této dani, kterou je
povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. o 480 Kč.
Celková částka odměny činí proto 2.880 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2012
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu