ECLI:CZ:NSS:2012:8.AS.110.2011:144
sp. zn. 8 As 110/2011 - 144
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobců: a) Ing. M. B., b) V. B.,
obou zastoupených JUDr. Jakubem Vozábem, advokátem se sídlem Pod vilami 747/10, Praha 4,
proti žalovanému: Zeměměřický a katastrální inspektorát v Plzni, se sídlem Radobyčická 12,
Plzeň, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 1. 2010, čj. ZKI-O-52/401/2009, o kasační
stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 10. 2011, čj.
57 A 20/2010 - 102,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Žalobci podali ke Katastrálnímu úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště
Plzeň-město, návrh na opravu chyby v katastrálním operátu podle §8 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů.
Za chybu v katastru považovali (1) výmaz zápisu jejich vlastnického práva k budově
na parc. č. 6338/2 a pozemku parc. č. 6338/2 v k atastrálním území Plzeň, obec Plzeň, a (2) zápis
vlastnického práva České republiky k předmětným nemovitostem, a domáhali se navrácení zápisu
do původního stavu, jako kdyby k provedeným změnám nedošlo.
2. Katastrální úřad rozhodnutím ze dne 5. 11. 2009, čj. OR-49/2009-405/2, návrhu žalobců
nevyhověl. K jejich odvolání žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 1. 2010, čj. ZKI -O-52/401/2009,
změnil rozhodnutí katastrálního úřadu tak, že upřesnil formální náležitosti výroku, ve zbytku
rozhodnutí potvrdil.
II.1
3. Žalobci napadli rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Plzni, který
ji rozsudkem ze dne 28. 2. 2011, čj. 57 A 20/2010 – 44, zamítl. Ke kasační stížnosti žalobců
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 8. 2011, čj. 8 As 49/2011 – 87 (všechna rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), zrušil rozhodnutí krajského
soudu pro vady řízení a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
II.2
4. Rozsudkem ze dne 7. 10. 2011, čj. 57 A 20/2010 – 102, krajský soud žalobu opět zamítl.
5. Krajský soud přisvědčil žalovanému, že katastrální úřad provedl v roce 1999 zápis
vlastnického práva záznamem v souladu s §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech
vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o zápisech práv k nemovitostem“). Soud vyšel především z posouzení listin, které byly
doloženy k žádosti o záznam. Jednalo se o (1) rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne
14. 12. 1998, čj. 30 C 26/97 – 61 (dále jen „rozsudek okresního soudu“), (2) hospodářskou
smlouvu ze dne 10. 6. 1965, (3) kopii geometrického plánu ze dne 6. 4. 1964, jehož originál byl
uložen u katastrálního úřadu, a (4) geometrický plán ze dne 9. 6. 1999.
6. Soud zdůraznil, že záznam byl proveden na základě rozsudku okresního soudu o určení
vlastnického práva k nemovitostem, tedy na základě rozhodnutí s tátního orgánu. Okresní soud
ve výroku I. rozhodl
takto:„Určuje se, že vlastníkem pozemku č. p. 6338/2 o výměře 278 m
2
s objektem
č. 2099/20A, zapsaných na listu vlastnictví č. 7501 pro Okres Plzeň -město, k.ú. Plzeň, je Česká republika –
Okresní úřad Plzeň-jih.“ Z odůvodnění rozsudku okresního soudu je zřejmé, že vyšel
z následujícího skutkového zjištění: parcela č. 6338 byla rozdělena geometrickým plánem ze dne
6. 4. 1964, tím vznikla nově parcela č. 6338/2 o výměře 278 m
2
, která byla společně s objektem
šesti garáží a kancelářskou nadstavbou (které byly nově označeny jako 2099/20A) převedena
Bytovým podnikem Městského národního výboru Plzeň do správy tehdejšího Okresního
národního výboru Plzeň-jih hospodářskou smlouvou ze dne 10. 6. 1965. Rozsudek okresního
soudu se opíral mimo jiné o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1992, sp. zn. 4 Cz 29/92,
podle něhož Bytový podnik města Plzně (nástupce Bytového podniku Městského národního
výboru Plzeň) nebyl oprávněn předmětné nemovitosti vydat, protože je neměl (v důsledku
hospodářské smlouvy) v držení ke dni účinnosti zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků
některých majetkových křivd.
7. Krajský soud nepřisvědčil tvrzení žalobců, že v geometrických plánech z roku 1964
a z roku 1999 jsou zakresleny odlišné nemovitosti, protože oba geometrické plány byly shodné.
Novější geometrický plán jen formálně aktualizoval právní stav již existujícího geometrického
a polohového určení budovy a pozemku. Toto geometrické a polohové určení dokládá,
že předmětný objekt s garážemi je samostatnou budovou.
8. V žádné z listin, které byly katastrálnímu úřadu předloženy, krajský soud neshledal chyby
v psaní nebo počtech či jiné zřejmé nesprávnosti. Katastrální úřad tak neměl důvod k vrácení
rozsudku okresního soudu ve smyslu §8 zákona o zápisech práv k nemovitostem a §37 odst. 1
vyhlášky č. 190/1996 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických
a jiných věcných práv k nemovitostem, (dále jen „prováděcí vyhláška“). Krajský soud proto
uzavřel, že katastrální úřad postupoval v souladu s §8 odst. 2 zákona o zápisech práv
k nemovitostem, pokud do katastru nemovitostí provedl předmětný zápis.
9. Námitku, že k rozsudku okresního soudu nebyl pevně připojen geometrický plán jako
jeho neoddělitelná součást, krajský soud neshledal důvodnou. Takovou podmínku občanský
soudní řád nestanoví. Předmětné nemovitosti byly ve výroku rozsudku okresního soudu
označeny v souladu s §5 odst. 1 katastrálního zákona a z odůvodnění bylo zřejmé, že okresní
soud měl při svém rozhodování geometrický plán z roku 1964 k dispozici.
10. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, že nebylo mož né samostatně zapsat stavbu garáží
na pozemku parc. č. 6338/2, pokud byla tato stavba kolaudována společně s činžovním domem
č. p. 2099 na pozemku parc. č. 6338/1. Soud připomněl, že na základě hospodářské smlouvy
z roku 1965 došlo ke změně právního vztahu k části dříve zkolaudovaných nemovitostí, proto
způsob kolaudace nemohl mít na zápis do katastru nemovitostí vliv.
11. Dále soud zdůraznil, že smyslem řízení o opravě chyb v katastrálním operátu je uvedení
údajů v katastru nemovitostí do souladu s listinami založenými ve sbírce listin. Opravou se mění
evidované údaje, aniž by došlo k založení či pozbytí vlastnického či jiného práva k předmětné
nemovitosti (viz §5 odst. 7 katastrálního zákona a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 8. 2006, čj. 2 As 58/2005 – 125, č. 986/2006 Sb. NSS).
12. Podle krajského soudu nedošlo v posuzované věci ke zřejmému omylu, jak tvrdili žalobci.
K problematice výkladu pojmu „zřejmý omyl “ ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona
krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008,
čj. 1 As 40/2007 – 103, č. 2098/2010 Sb. NSS. Žalobci namítli, že listina, na základě níž byl zápis
proveden, nesplňovala požadavky stanovené katastrálním zákonem. V takovém případě musí jít
podle citované judikatury o omyl způsobený činností pracovníka katastru. V dané věci však
k takovému omylu nedošlo.
13. Na základě rozsudku Nevyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2008,
čj. 1 As 46/2008 - 134, krajský soud dovodil, že návrh, kterého se žalobci domáhali, nemohl bý t
proveden cestou opravy chyby v katastru nemovitostí. Žalobci totiž navrhovali změnit vlastnické
právo k předmětné nemovitosti, aniž by doložili listinu, že se právní vztah k nemovitosti změnil.
Oprava chyby v katastru nemovitostí však nemůže zakládat, mě nit či rušit vlastnická a jiná věcná
práva k nemovitostem. Skutečný právní vztah k nemovitosti lze změnit jen na základě příslušné
listiny.
14. Krajský soud uzavřel, že v posuzované věci se nejednalo o chybné údaje katastru
nemovitostí, které by vznikly zřejmým omylem při vedení katastru, proto nebylo možné
žalobcům ve správním řízení podle §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona vyhovět.
III.
15. Žalobci (stěžovatelé) brojili proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
16. Stěžovatelé nesouhlasili se závěrem krajského soudu, že rozhodnutí okresního soudu bylo
způsobilým podkladem pro provedení záznamu. Zdůraznili, že pro katastrální úřady je závazný
pouze výrok rozsudku. Katastrální úřad nebyl oprávněn přezkoumávat odůvodnění rozsudku
okresního soudu, dovozovat z něj chybějící informace (např. zda měl soud při rozhodování
k dispozici určité listiny) ani dotvářet obsah výroku. Stěžovatelé se domnívali, že katastrální úřad
překročil při provedení záznamu meze správního uvážení a možností výkladu závazné části
rozsudku zejména z toho důvodu, že vlastnické právo bylo zapisováno ve prospěch jiného
státního orgánu.
17. Katastrální úřad je podle §8 odst. 1 zákona o zápisech práv k nemovitostem povinen
zjistit, zda předložená listina neobsahuje chyby v psaní nebo počtech či jiné zřejmé nesprávnosti.
Za jinou zřejmou nesprávnost stěžovatelé považovali i porušení povinnosti vyplývající z §5
odst. 1 katastrálního zákona, podle které musí být nemovitosti zásadně označeny v podkladových
listinách aktuálními údaji katastru nemovitostí.
18. Dále stěžovatelé upozornili na novelu zákona o zápisech práv k nemovitostem, která
mimo jiné doplnila §8 odst. 1 tohoto zákona tak, že katastrální úřad je povinen zjistit, zda
předložená listina navazuje na dosavadní zápisy v katastru. Daná novela potvrdila to, co již
vyplývá ze zásad vedení katastru i z výkladu právních předpisů upravujících zápisy v katastru
nemovitostí.
19. Rozsudek okresního soudu určil, že Česká republika je vlastníkem pozemku
parc. č. 6338/2 o výměře 278 m
2
s objektem č. 2099/20A zapsaných na listu vlastnictví č. 7501
pro Okres Plzeň-město, k.ú. Plzeň. V době vydání tohoto rozsudku však v katastru nemovitostí
údaj o pozemku parc. č. 6338/2 nebyl zapsán. Na listu vlastnictví č. 7501 byl pro k.ú. Plzeň
zapsán pouze pozemek parc. č. 6338 o výměře 523 m
2
a stavba garáží byla evidována jen jako
příslušenství stavby hlavní č. p. 2099. Je zřejmé, že výrok rozsudku okresního soudu nebyl
v souladu s údaji zapsanými v katastru.
20. Dále stěžovatelé namítli, že příslušná část pozemku měla být ve výroku rozsudku
okresního soudu označena podle geometrického plánu ve smyslu §5 odst. 5 a §19 katastrálního
zákona, pokud měl být proveden zápis reálného rozdělení pozemku parc. č. 6338 na dvě nově
evidované nemovitosti. Výrok rozsudku měl rovněž na předmětný geometrický plán odkazovat.
Pokud rozsudek okresního soudu tyto požadavky nesplňoval, byl pro svou neurčitost
nevykonatelný. Navíc kvůli odkazu na neexistující zápis v katastru nemovitostí byl pře dmětný
rozsudek také zmatečný. Stěžovatelé podotkli, že v žalobě nenamítali, že geometrický plán musí
být pevně spojen s příslušným rozsudkem, poukázali pouze na obvyklý postup.
21. Stěžovatelé uzavřeli, že uvedené vady způsobují jinou zřejmou nesprávnost ro zsudku
okresního soudu, kvůli které nemohl být listinou způsobilou pro zápis do katastru. Tuto vadu
pracovník katastrálního úřadu měl a mohl zjistit pouhým porovnáním s údaji tehdy zapsanými
v katastru. Katastrální úřad měl proto uvedený rozsudek vrátit zp ět s uvedením zjištěných
nedostatků podle §37 odst. 2 prováděcí vyhlášky ve spojení s §8 zákona o zápisech práv
k nemovitostem.
22. Výše uvedený nedostatek rozsudku okresního soudu nemohl být podle stěžovatelů
zhojen předložením jakéhokoliv geometrického plánu, tedy ani předložením geometrického plánu
z roku 1999, který byl vyhotoven dodatečně až 6 měsíců po vydání předmětného rozsudku.
23. Stěžovatelé tvrdili, že i kdyby šlo o pouhý zápis rozdělení pozemku p arc. č. 6338
bez přihlédnutí k rozsudku okresního soudu, zbývající listiny předložené katastrálnímu úřadu
by nebyly způsobilým podkladem pro odpovídající zápis. S odkazem na předpisy týkající
se stavebního řízení zdůraznili, že k návrhu na zápis rozdělení pozemku by bylo třeba územního
rozhodnutí a měřičské dokumentace včetně delimitačního protokolu.
24. Rovněž stavba garáží byla do katastru zapsána v rozporu se zákonem, protože v řízení
o zápisu nebyla doložena jediná listina, která by prokazovala její existenci, účel využití,
polohopisné určení ani skutečnost, že je způsobilá být samostatným předmětem právních vztahů.
Stěžovatelé se domnívali, že dosud neevidovanou budovu nelze zapsat pouze na podkladě
rozsudku soudu o určení vlastnického práva k nemovitosti. Bylo by nutné, aby výrok rozsudku
i v tomto případě odkazoval na geometrický plán a obsahoval i způsob využití budovy. V katastru
nemovitostí není možné samostatně evidovat budovu bez doložení polohopisného určení
a kolaudace.
25. Stěžovatelé uzavřeli, že katastrální úřad provedl změny v katas trálním operátu
pod položkou č. 1893/2000 v rozporu se zákonem a v rozporu s obsahem předložených listin.
Tvrdili, že se jednalo o zřejmý omyl při vedení a změně katastrálního operátu ve smyslu §8
odst. 1 písm. a) katastrálního zákona.
26. Podotkli, že jejich argumentace není vedena snahou o nadbytečný formalismus,
ale snahou o vymezení nezbytných mantinelů správního uvážení při úpravě a doplňování
závazného obsahu výroků soudních rozhodnutí. Přitom naznačili, že v posuzované věci došlo
k obcházení rozhodovací činnosti soudů, protože správní orgány nejsou oprávněny dovozovat
skutečnosti, které nejsou ve výroku rozsudku soudu zmíněny.
27. Závěrem stěžovatelé zdůraznili, že případné provedení navrhované opravy by nemohlo
nijak ohrozit práva osoby zúčastněné na tomto řízení (tím byla zřejmě myšlena Česká republika
jako osoba, v jejíž prospěch bylo vlastnické právo zapsáno - pozn. Nejvyššího správního soudu),
protože jí nic nebrání podat ve věci určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem
novou žalobu tak, aby soud vydal rozsudek splňující veškeré náležitosti listin slou žících k zápisu
do katastru nemovitostí.
IV.
28. Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V.1
29. Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve přípustností kasační stížnosti, protože
v posuzované věci již dříve rozhodl rozsudkem čj. 8 As 49/2011 – 87.
30. Kasační stížnost není v zásadě přípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté,
kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem. To neplatí, je-li jako
důvod kasační stížnosti namítáno, že se krajský soud neřídil závazným právním názore m
Nejvyššího správního soudu [§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.] .
31. Judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu dovodila nad rámec
doslovného znění §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. další výjimky s ohledem na dodržení smyslu
a účelu rozhodování Nejvyššího správního soudu. Uvedené ustanovení nelze vztáhnout mimo
jiné na případy, kdy Nejvyšší správní soud vytkl krajskému soudu procesní pochybení. Odmítnutí
kasační stížnosti za tohoto procesního stavu by znamenalo odmítnutí věcného přezkumu
rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva (blíže viz např. usnesení rozšířeného senátu
ze dne 22. 3. 2011, čj. 1 As 79/2009 – 165, č. 2365/2011 Sb. NSS).
32. Nejvyšší správní soud ve svém předchozím rozsudku uzavřel, že řízení před krajským
soudem bylo zatíženo vadou spočívající v opomenutí osoby, která připadala v úvahu jako osoba
zúčastněná na řízení. S ohledem na povahu daného pochybení zdejší soud neposuzoval
v rozsudku čj. 8 As 49/2011 – 87 důvodnost jednotlivých stížních námitek a nevyslovil závazný
právní názor na spornou problematiku. Krajský soud v dalším řízení oslovil danou osobu,
ta ovšem práva osoby zúčastněné na řízení nakonec neuplatnila.
33. Kasační stížnost je proto přípustná.
V.2
34. Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
35. Kasační stížnost není důvodná.
36. Stěžovatel se domáhal změny záznamu v katastru nemovitostí. Změnu záznamu je možné
provést buď cestou opravy chyb v katastrálním operátu podle §8 katastrálního zákona, nebo
prostřednictvím žaloby na ochranu před nezákonným zásahem podle §82 a násl. s. ř. s. Kritériem
pro výběr jedné z nich je povaha požadované změny.
37. Změna záznamu podle §8 katastrálního zákona je možná pouze tehdy, domáhá-li
se žadatel opravy chyby, která vznikla a) zřejmým omylem při vedení a obnově katastru
či b) nepřesností při podrobném měření, zobrazení předmětu měření v katastrální mapě
a při výpočtu výměr parcel, pokud byly překročeny mezní odchylky stanovené prováděcím
předpisem (§8 odst. 1 katastrálního zákona). Otázkou, kdy lze nesprávný zápis v katastru
považovat za „zřejmý omyl “, se Nejvyšší správní soud zabýval opa kovaně např. v rozsudcích
čj. 1 As 40/2007 – 103 či ze dne 26. 1. 2012, čj. 4 Aps 4/2011 – 68.
38. Nejvyšší správní soud rovněž setrvale zastává názor, že institut opravy chyb v katastru
nemůže sloužit ke změně právních vztahů k nemovitostem ani k odstraňování sporů týkajících
se vlastnického práva k nemovitostem (viz např. rozsudky ze dne 30. 5. 2008,
čj. 7 As 61/2007 - 88, čj. 1 As 46/2008 – 134, ze dne 16. 12. 2008, čj. 2 As 62/2008 – 91; viz také
usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, ze dne 2. 9. 2004, čj. Konf 62/2003 – 15, č. 403/2004 Sb. NSS). Tento
závěr není výrazem nedotknutelnosti činnosti správního orgánu a vyloučení možnosti kontroly
či nápravy jeho postupu, nýbrž odráží odlišnou roli správních orgánů a soudů, kdy prvním z nich
náleží pouhá evidence vlastnických práv k nemovitostem v katastru na základě předložených
listin a druhým z nich náleží v případě nejasností rozhodování o tom, komu ve skutečnosti
vlastnické právo náleží (viz rozsudek ze dne 14. 3. 2011, čj. 4 As 34/2010 – 41).
39. Záznamem nemohou vzniknout, změnit se nebo zaniknout soukromá subjektivní práva
k nemovitostem jako je tomu u vkladu do katastru (viz §2 odst. 2 zákona o zápisech práv
k nemovitostem). Katastrální úřad nerozhoduje v případě zápisu formou záznamu o vlastnickém
právu, ale z úřední povinnosti a bez vlastní rozhodovací pravomoci vyznačuje změnu právních
poměrů k nemovitostem nastalou ze zákona, rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora
na veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem nebo zpracováním (viz §7 odst. 1 zákona o zápisech
práv k nemovitostem).
40. Pokud požadovanou změnu nelze z výše uvedených důvodů provést cestou opravy chyby
a žadatel tvrdí, že provedení záznamu (jehož změny se d omáhá) zasahuje do jeho práv
či povinností, může se domáhat soudní ochrany podle §82 s. ř. s. Provedení záznamu do katastru
totiž není správním rozhodnutím, ale faktickým úkonem (blíže viz usnesení rozšířeného senátu
ze dne 16. 11. 2010, čj. 7 Aps 3/2008 – 98, č. 2206/2011 Sb. NSS). Na provedení záznamu,
ač k němu nejsou splněny zákonné podmínky, je tak třeba nahlížet jako na nezákonný zásah.
Pokud soud shledá zásahovou žalobu důvodnou, zakáže žalovanému provedení záznamu opřené
o důvod, který v rámci předmětu řízení shledal ne zákonným, a pokud již záznam byl proveden,
přikáže mu, aby jej odstranil (viz tamtéž).
41. Vzájemný vztah mezi uvedenými prostředky nápravy vyplývá ze subsidiarity zásahové
žaloby, kterou je možné podat pouze tehdy, nelze -li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými
právními prostředky (§85 s. ř. s.). Jiným právním prostředkem může být právě institut opravy
chyb v katastru (srov. rozsudek čj. 4 Aps 4/2011 – 68, který se zabýval obdobnou procesní
otázkou ve vztahu k zápisu do katastru formou poznámky).
42. Žalobu na ochranu před nezákonným zásahem je tedy možné podat např. tehdy, je-li
tvrzená nesprávnost záznamu „vyšší kvality“ než pouhý zřejmý omyl. Jinými slovy, pokud
se žadatel domáhá přezkumu provedení či neprovedení záznamu jako takového (protože tvrdí,
že byl proveden či odmítnut nezákonně), a nikoliv jen opravy zřejmého omylu, musí se vydat
cestou žaloby proti nezákonnému zásahu. Jak poznamenal rozšířený senát v usnesení
čj. 7 Aps 3/2008 – 98: „Historický zákonodárce […] zjevně neměl v úmyslu podrobit proved ení či neprovedení
záznamu proceduře běžného správního řízení, jaké probíhá ve věcech vklad ů “ (bod 22). Podle rozšířeného
senátu výsledkem postupu podle §8 zákona o zápisech práv k nemovitostem (provedení
či neprovedení záznamu) nemá být formální pozitivní nebo negativní akt, ale buď faktický úkon
spočívající v provedení záznamu do státem vedené evidence, anebo faktický úkon, jenž
je kombinací nečinnosti (neprovedení záznamu) a činnosti (vrácení listiny, která měla být
podkladem provedení záznamu, tomu, kd o ji vyhotovil, resp. předložil ve znění od 1. 1. 2012).
Úkon, ať již pozitivní (provedení záznamu) či negativní (neprovedení záznamu), podle §7 a §8
zákona o zápisech práv k nemovitostem má povahu tzv. jiného úkonu podle §158 odst. 1
správního řádu (usnesení čj. 7 Aps 3/2008 – 98, bod 22).
43. Ačkoliv stěžovatelé namítli, že došlo ke zřejmému omylu při provedení záznamu, fakticky
brojili proti provedení záznamu jako takového. Stěžovatelé se domáhali (1) výmazu vlastnického
práva České republiky k budově na parc. č. 6338/2 a pozemku parc. č. 6338/2 v katastrálním
území Plzeň, obec Plzeň a (2) zápisu jejich vlastnického práva k předmětným nemovitostem.
Fakticky se tak snažili dosáhnout změny vlastnického práva, resp. jeho zápisu. Taková změna
záznamu v katastru však nemůže být provedena cestou opravy zřejmého omylu (viz výše body 38
a 39).
44. Pokud by byl zápis navrácen do původního stavu, jak stěžovatelé požadovali, došlo
by k rozporu se skutečným stavem, protože zde existuje pravomocný rozsudek okresního soudu
ze dne 14. 12. 1998, který určuje, že vlastníkem předmětné nemovitosti je Česká republika.
Naopak stěžovatelé nepředložili žádnou listinu, která by potvrzovala jeji ch vlastnické právo.
Tvrdili pouze, že výrok rozsudku okresního soudu nesplňuje náležitosti listiny, která má sloužit
jako podklad pro zápis do katastru.
45. Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovatel a) byl účastníkem řízení na určení
vlastnického práva k předmětným nemovitostem (návrh podal tehdejší Okresní úřad Plzeň -jih).
Pokud tedy nesouhlasil s jeho výsledkem, mohl se proti tomuto rozhodnutí odvolat a zpochybnit
určení vlastnického práva České republiky, příp. namítat nedostatky náležitostí výroku. Nic
z toho však neučinil a teprve po deseti letech od vydání rozsudku okresního soudu se pokusil
zápis vlastnického práva v katastru změnit návrhem na opravu zřejmého omylu podaným dne
12. 2. 2009. Touto cestou však nelze revidovat předmětný rozsudek o určen í vlastnického práva.
46. V této souvislosti je vhodné podrobněji připomenout skutkové okolnosti, z nichž okresní
soud při určení vlastnického práva vyšel. Dne 16. 5. 1991 Bytový podnik města Plzně
(předávající) uzavřel s několika osobami [mezi nimiž byla i O. M., matka stěžovatele a), která
zemřela dne X] dohodu o vydání věci – domu č. p. 2099 na ulici Radobyčická v Plzni a stavební
parcely č. 6338 v k. ú. Plzeň. Tato dohoda byla uzavřena podle §5 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd.
47. Registrace dohody Státním notářstvím Plzeň však byla na základě stížnosti pro porušení
zákona zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1992, sp. zn. 4 Cz 29/92, protože
Bytový podnik v době uzavření předmětné dohody nevykonával právo hospodaření k celé
nemovitosti, která měla být vydána. Část předmětné nemovitosti (parcela č. 6338/2 společně
s objektem 6 garáží a kancelářskou nástavbou č. p. 2099/20A) byla totiž hospodářskou smlouvou
ze dne 12. 7. 1965 převedena do správy tehde jšího Okresního národního výboru Plzeň-jih.
Nejvyšší soud uzavřel, že bytový podnik neměl nemovitosti v držení, proto nebyl oprávněn
je vydat, a vrátil věc Státnímu notářství k dalšímu řízení. Státní notářství ovšem krátce nato
zaniklo a spis byl uložen do archívu Okresního soudu Plzeň-město.
48. Po smrti O. M. Okresní soud Plzeň-město schválil dohodu o vypořádání dědictví, podle
níž podíl k předmětným nemovitostem nabyli rovným dílem 1/6 její děti, mezi nimi i stěžovatel
a). Na základě tohoto rozhodnutí a dohody o vydání věci katastrální úřad provedl vklad do
katastru ve prospěch spoluvlastníků. Z podnětu Okresního úřadu Plzeň-jih byl následně nalezen
spis týkající se registrace výše uvedené dohody o vydání věci, který byl zaslán katastrálnímu úřadu.
Součástí spisu byl také rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Cz 29/92, který registraci dohody o
vydání věci zrušil.
49. Okresní soud v rozsudku o určení vlastnického práva uzavřel, že Okresní úřad Plzeň -jih
prokázal, že je vlastníkem předmětných nemovitostí.
50. Ve světle výše uvedených skutečností Nejvyšší správní soud souhlasí se správními orgány
i krajským soudem, že změna záznamu požadovaná stěžovateli nemohla být provedena cestou
opravy chyby podle §8 katastrálního zákona. Pokud stěžovatelé chtěli podrobit přezkum u
provedení předmětného záznamu z hlediska jeho zákonnosti, měli možnost podat žalobu
na ochranu před nezákonným zásahem (ve lhůtě stanovené §84 odst. 1 s. ř. s.), v níž mohli
namítat, že provedení záznamu zasáhlo do jejich vlastnického práva. Ani této mo žnosti však
nevyužili. Tímto ovšem zdejší soud nezaujímá stanovisko k otázce, zda by byla žaloba stěžovatelů
úspěšná, protože věcné posouzení zákonnosti předmětného záznamu mu v tomto řízení
nepřísluší. Z tohoto důvodu se zdejší soud již nezabýval dalšími stížními námitkami.
51. Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek krajského soudu nezákonným, proto
kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
52. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů říze ní nepřiznal,
neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. srpna 2012
JUDr. Jan Passer
předseda senátu