ECLI:CZ:NSS:2012:8.AS.69.2012:26
sp. zn. 8 As 69/2012 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: A. V., proti žalovanému:
1) Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem Tomáše Bati 21, Zlín, a 2) Městský úřad Vsetín, se
sídlem Svárov 1080, Vsetín, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 10. 5. 2012, čj. 62 A 33/2012 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaným se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Žalobkyně podala u Nejvyššího správního soudu žalobu „pro nečinnost, zjevnou podjatost
a zmatečnost proti rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu,
oddělení stavebního řádu ze dne 23. 1. 2012, čj. KUZL 4931/2012 a sp. zn. KUSP 92220/2011 ÚP-Mor.,
a proti rozhodnutí Města Vsetín, Městského úřadu Vsetín ze dne 16. 2. 2012,
sp. zn. MUVS 4783/2012/OP/58“, ve které současně požádala o osvobození od soudních
poplatků a o ustanovení zástupce pro řízení o žalobě. Nejvyšší správní soud postoupil podání
Krajskému soudu v Brně.
II.
2. Krajský soud usnesením ze dne 10. 5. 2012, čj. 62 A 33/2012 - 39, zamítl žádost
žalobkyně o osvobození od soudních poplatků i návrh na ustanovení zástupce pro řízení
o žalobě.
3. Krajský soud shledal údaje, jimiž žalobkyně odůvodnila svoji žádost o osvobození
od soudních poplatků, jako nevěrohodné. Z vyplněného formuláře „Prohlášení o osobních,
majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce “ (dále
jen „prohlášení o poměrech“) vyplynulo, že žalobkyně pobírá starobní důchod ve výši 7932 Kč,
přičemž její měsíční výdaje (nájemné a inkaso) přesahují částku 10 000 Kč. Do této částky
nejsou započteny další výdaje běžné domácnosti, a lze proto usuzovat, že bez finanční rezervy
by žalobkyně nemohla dlouhodobě hospodařit.
4. Z předložených dokladů dále vyplynulo, že žalobkyně byla vlastníkem bytové jednotky
č. 85/1 v domě čp. 85, B., V. (dále jen „byt“), který v současné době obývá ve společné
domácnosti se svým synem S. V. Tento byt však převedla do vlastnictví svého druhého syna O.
V., kterému nyní podle předložené smlouvy o pronájmu bytu platí nájemné ve výši 5000 Kč
měsíčně. Účinky vkladu do katastru nemovitostí, jímž bylo změněno vlastnické právo k
předmětnému bytu, nastaly dne 22. 6. 2011, tj. téhož dne, kdy vznikl nájemní vztah mezi
žalobkyní (původním vlastníkem bytu) a jejím synem (novým vlastníkem bytu).
5. Vzhledem k tomu, že žalobkyně přes výzvu krajského soudu nepředložila smlouvu
o převodu vlastnického práva k bytu ani výpisy ze svých bankovních účtů za posledních dvanáct
měsíců, nebylo zřejmé, zda byl převod bytu na syna žalobkyně úplatný či bezúplatný. Pokud
by se jednalo o převod úplatný, finanční situace žalobkyně by se bezpochyby zlepšila. V opačném
případě by kombinace bezúplatného převodu bytu a následného závazku k platbám nájemného
vykazovala znaky vědomého uspořádání vztahů k majetkové tíži žalobkyně. Za této situace
mohou být náklady na domáhání se práva u soudu jen stěží přenášeny na stát. Nelze ani usuzovat,
že by finanční poměry žalobkyně po převodu bytu byly příznivější (např. proto, že náklady
žalobkyně spojené s užíváním bytu byly vyšší před převodem na syna), protože žalobkyně
(opět přes výzvu krajského soudu) nepředložila doklady o platbách spojených s už íváním
předmětného bytu.
6. Krajský soud proto neshledal důvod osvobodit žalobkyni od soudních poplatků,
a to ani zčásti (podle §36 odst. 3 s. ř. s. ). Vzhledem k tomu, že nebyl splněn požadavek
stanovený v §35 odst. 5 s. ř. s. (patrně myšleno §35 odst. 8 s. ř. s., pozn. Nejvyššího správního
soudu), krajský soud nevyhověl ani návrhu na ustanovení zástupce.
III.
7. Žalobkyně (stěžovatelka) brojila proti usnesení krajského soudu kasační stížností.
8. Stěžovatelka uvedla, že napadeným usnesením byla zkrácena na s vých právech. Výroky
tohoto usnesení považovala za „nestandardní, netransparentní, vykonstruované, krajně nespravedlivé
a zřejmě i podjaté “. Rozhodování krajského soudu bylo podle jejího názoru „vykonstruované
až zmatečné “. Je nemajetná, nemá žádné finanční prostředky a dlouhodobě se nachází na hranici
krajní nouze (patrně myšleno hmotné nouze, pozn. soudu) a životního minima. Její příjem
(starobní důchod) nepostačuje k uhrazení jejích měsíčních výdajů.
9. Dále stěžovatelka připomněla, že podala stížnost min istru spravedlnosti pro porušení
zákona a procesní vady napadeného usnesení. Se svojí stížností se případně hodlá obrátit
i na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.
10. Závěrem uvedla, že kasační stížnost doplní a rozšíří advokát, o jehož určení požád ala
Českou advokátní komoru.
11. Podáním, které bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno dne 4. 7. 2012, stěžovatelka
požádala o prodloužení lhůty stanovené v přípisu zdejšího soudu ze dne 22. 6. 2012,
čj. 8 As 69/2012 - 10, protože jí Česká advokátní komora zatím neustanovila advokáta (mohlo
se jednat o lhůtu pro vznesení námitky podjatosti soudců Nejvyššího správního soudu,
nebo o lhůtu pro vyčíslení odměny za zastupování advokátem; pozn. soudu).
12. V podání doručeném zdejšímu soudu dne 30. 7. 2012 stěžovatelka uvedla, že Česká
advokátní komora jí advokáta neurčila. Požádala proto zdejší soud o zaslání formuláře prohlášení
o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků
a ustanovení zástupce. Opět připomněla, že je nemajetná a nemá finanční prostředky k zajištění
služeb advokáta za úplatu.
IV.
13. Žalovaní se ke kasační stížnosti nevyjádřili.
V.1
14. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustnost í kasační stížnosti, protože obsah
spisu vyvolával pochybnosti o splnění některých podmínek řízení.
15. Především stěžovatelka nezaplatila soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti
[§2 odst. 2 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších,
a položka 19 Sazebníku poplatků, který tvoří přílohu tohoto zákona]. Nejvyšší správní soud
však přihlédl k povaze rozhodnutí, proti němuž kasační stížnost směřuje, tedy usnesení
o neustanovení zástupce a neosvobození od soudních poplatků pro řízení před krajským soudem.
Již v rozsudku ze dne 28. 4. 2004, čj. 6 Azs 27/2004 - 41 (všechna rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), zdejší soud vyslovil, že „[s] ohledem na povahu
rozhodnutí, proti němuž kasační stížnost směřuje, by trvání na splnění poplatkové povinnosti znamenalo řetězení
řešeného problému, které by ve svém důsledku popíralo smysl samotného řízení, jehož předmětem je posouzení
zákonnosti rozhodnutí o zastavení předchozího řízení, které bylo následkem nesplnění právě této povinnosti
ze strany stěžovatele, tedy povinnosti zaplatit soudní poplatek. Nejvyšší správní soud se proto po zvážení všech
okolností případu postavil na stanovisko, že opětovné nesplnění této povinnosti nelze považovat za překážku,
jež by bránila posouzení kasační stížnosti a vydání meritorního rozhodnutí. “
16. Stěžovatelka dále nebyla v řízení o kasační stížnosti zastoupena advokátem ( a contrario
§105 odst. 2 s. ř. s.). Jak bylo shora uvedeno, stěžovatelka v podání doručeném zdejšímu soudu
dne 30. 7. 2012 požádala o ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o kasační stížnosti.
Vzhledem k nyní posuzované věci (tj. kasační stížnosti směřující proti usnesení o neustanovení
zástupce a neosvobození od soudních poplatků) Nejvyšší správní soud netrval na zastoupení
stěžovatelky advokátem, aby předešel řetězení řešeného problému. Zastoupení advokátem tudíž
není nutné a Nejvyšší správní soud o žádosti stěžovatelky nerozhodoval (srov. usnesení ze dne
23. 2. 2012, čj. 1 As 147/2011 - 202, nebo rozsudek ze dne 28. 7. 2011, čj. 8 As 65/2010 - 106).
V.2
17. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích uplatněných důvodů a zkoumal
přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
18. Kasační stížnost není důvodná.
19. Úprava poplatkové povinnosti, resp. osvobození od ní, provedená zákonem o soudních
poplatcích, představuje jednu ze základních součástí práva na soudní ochranu ve smyslu
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne
3. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 162/99). Je proto třeba vždy pečlivě zkoumat, zda jsou pro osvobození
od soudních poplatků splněny zákonné podmínky. Obdobně tomu tak je i v případě podmínek
pro ustanovení zástupce. Vždy je to však žadatel, kdo musí uvést skutečnosti, které osvobození
od soudních poplatků odůvodňují. „Povinnost doložit nedostatek prostředků je jednoznačně na účastníkovi
řízení, který se domáhá osvobození od soudních poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s. ). Pokud účastník tuto povinnost
nesplní, soud výdělkové a majetkové možnosti sám z úřední povinnosti nezjišťuje “ (srov. rozsudek ze dne
25. 1. 2005, čj. 7 Azs 343/2004 - 50). Soud tedy z vlastní iniciativy zpravidla nezjišťuje
podrobnosti o majetkových poměrech žadatele. Hodnotí především informace, které mu žadatel
sám sdělí, popř. jej vyzve, aby potřebné skutečnosti doplnil a vysvětlil nesoulad mezi nimi
(srov. rozsudek ze dne 31. 5. 2011, čj. 8 Afs 50/2010 - 91).
20. Z obsahu spisu vyplynulo, že stěžovatelka krajskému soudu předložila vyplněný formulář
prohlášení o poměrech s těmito přílohami: (1) oznámení České správy sociálního zabezpečení
o výši starobního důchodu, (2) protokol o změně vlastnictví bytu, (3) smlouvu o pronájmu bytu
uzavřenou mezi synem stěžovatelky O. V. jako pronajímatelem a stěžovatelkou jako nájemcem,
(4) oznámení o přiznání dávky státní sociální podpory synovi stěžovatelky S. V., který žije se
stěžovatelkou ve společné domácnosti, (5) rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení ve
Vsetíně o tom, že stěžovatelka je občankou se změněnou pracovní schopností podle §21 odst. 1
zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, (6) kopie platebních
dokladů SIPO za měsíce březen 2012 a duben 2012 a (7) příjmový pokladní doklad za platbu za
odvoz komunálního odpadu.
21. Krajskému soudu na základě shora uvedených dokladů vyplynuly pochybnosti
o věrohodnosti tvrzení stěžovatelky, a proto ji vyzval k (1) předložení smlouvy o převodu
vlastnického práva k bytu, (2) ke sdělení, kolik činí nájemné (vzhledem k rozporu mezi smlouvou
o pronájmu bytu a doklady SIPO), (3) k předložení dokladů o platbách spojených s užíváním
bytu před 22. 6. 2011, (4) k předložení kopií výpisů z bankovních účtů za posledních dvanáct
měsíců a (5) ke sdělení, v jakém vztahu je s O. V., pronajímatelem bytu. Je třeba zdůraznit, že
krajský soud vyzval stěžovatelku k doplnění těchto údajů nad rámec svých povinností a v její
prospěch. Jsou-li totiž tvrzení žadatele o osvobození od soudních poplatků nedostatečná či
nepravdivá, soud jej nemusí vyzývat k doplnění či objasnění podání (srov. rozsudek ze dne
31. 5. 2011, čj. 8 As 17/2011 - 54). Stěžovatelka však přesto nepředložila doklady uvedené pod
body 1, 3 a 4. Krajskému soudu sdělila, že za měsíc duben 2012 zaplatila nájemné 5000 Kč svému
synovi O. V. a 5460 Kč platebním dokladem SIPO a znovu předložila některé shora uvedené
doklady.
22. Doplněním své žádosti stěžovatelka nerozptýlila pochybnosti krajského soudu,
proto krajský soud shledal předestřená tvrzení jako n evěrohodná. Nejvyšší správní soud
se s tímto hodnocením plně ztotožňuje. V prvé řadě není zřejmé, z čeho stěžovatelka hradí
náklady na bydlení (nájemné a inkaso) a ostatní náklady na živobytí, pokud tyto náklady výrazně
převyšují (o více než 2000 Kč) její měsíční příjem (starobní důchod). Dále nevyjasnila,
které platbě odpovídá položka „Nájem“ ve výši 4380 Kč v platebních dokladech SIPO.
V odpovědi na výzvu krajského soudu stěžovatelka de facto sdělila, že nájemné činí v součtu
9380 Kč (5000 Kč k rukám syna O. a 4380 Kč platbou SIPO). Takové tvrzení však neodpovídá
předloženým dokladům (nájemné činí podle smlouvy o pronájmu bytu 5000 Kč). Zmiňované
nesrovnalosti činí tvrzení stěžovatelky krajně nevěrohodnými a vnitřně rozpornými.
23. Stěžovatelka nepředložila ani smlouvu o převodu vlastnického práva k bytu na jejího syna
O. Krajskému soudu proto důvodně nebylo zřejmé, zda se jednalo o převod úplatný (který by její
majetkové poměry zlepšil) či bezúplatný (a pro stěžovatelku tudíž výrazně nevýhodný vzhledem k
následným platbám nájemného synovi). Stěžovatelka nezaslala krajskému soudu ani požadované
doklady o platbách spojených s užíváním bytu před 22. 6. 2011 (tj. v době, kdy ještě byla jeho
vlastníkem), z nichž například mohlo vyplynout, že převod vlastnického pr áva k bytu na jejího
syna jí byl ku prospěchu. V kasační stížnosti stěžovatelka namítla, že nemá žádné bankovní účty,
a nemohla tudíž předložit výpisy z nich k osvědčení své majetkové situace. Tuto skutečnost však
krajskému soudu nesdělila.
24. Již nad rámec nutného odůvodnění Nejvyšší správní soud podotýká, že z veřejně
dostupných údajů katastru nemovitostí vyplývá, že stěžovatelka byt převedla darovací smlouvou
se současným zřízením bezúplatného věcného břemene užívání a doživotního bydlení.
Tato skutečnost dále znevěrohodňuje tvrzení stěžovatelky a podstatně zpochybňuje i nájemní
smlouvu mezi stěžovatelkou a jejím synem. Nejvyšší správní soud však nepovažoval z důvodu
procesní ekonomie za nutné, aby provedl důkaz výpisem z katastru nemovitostí a dále zkoumal
majetkové poměry stěžovatelky. Takový postup by totiž nijak nemohl zvrátit předchozí závěry
o zákonnosti rozhodnutí krajského soudu.
25. Dále stěžovatelka uvedla, že napadené usnesení je třeba považovat za „ nestandardní,
netransparentní, vykonstruované, krajně nespravedlivé a zřejmě i podjaté “. Ani tomuto názoru Nejvyšší
správní soud nepřisvědčil. Krajský soud správně vyhodnotil tvrzení stěžovatelky
jako nevěrohodná. Své úvahy řádně a srozumitelně odůvodnil. Námitku možné podjatosti
stěžovatelka nijak neodůvodnila a neuvedla konkrétní skutečnosti, z nichž ji dovozuje
(srov. §8 odst. 5 s. ř. s.).
26. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nesplňovala předpoklady pro osvobození od soudních
poplatků, krajský soud správně zamítl i návrh na ustanovení zástupce (srov. §3 5 odst. 8 s. ř. s.
a rozsudek ze dne 29. 2. 2012, čj. 5 Afs 72/2011 - 115). Na okraj zdejší soud připomíná,
že krajský soud chybně odkázal na §35 odst. 5 s. ř. s. namísto §35 odst. 8 s. ř. s. Zjevně se však
jedná o pouhou chybu v psaní, která nemá na zákonnost napadeného usnesení vliv.
27. S odkazem na shora uvedené důvody Nejvyšš í správní soud kasační stížnost zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
28. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá tedy právo na ná hradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.). Žalovan ým, jimž by jinak právo na ná hradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.), Nejvyšší
správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jim podle obsahu soudního spisu nevznikly
náklady řízení nad rámec běžné činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. srpna 2012
JUDr. Jan Passer
předseda senátu