ECLI:CZ:NSS:2012:8.AS.8.2012:43
sp. zn. 8 As 8/2012 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: G. B., zastoupeného Mgr.
Tomášem Absolonem, advokátem se sídlem Ke Kašně 272/24, Praha 4, proti žalovanému:
Policie České Republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Odbor cizinecké policie,
Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Křižíkova 12, Praha 8, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 9. 2011, čj. KRPA-37562/ČJ-2011-000022, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2011, čj. 10 A 309/2011 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává .
IV. Ustanovenému zástupci stěžovatele, advokátovi Mgr. Tomáši Absolonovi,
se u r č u je na odměně za zastupování a na náhradě hotových výdajů částka 7895 Kč,
která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Policie České Republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Odbor cizinecké policie,
Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „žalovaný“), zajistila žalobce za účelem
správního vyhoštění a dobu zajištění stanovila na 90 dnů od okamžiku omezení osobní svobody.
Rozhodnutím ze dne 7. 9. 2011, čj. KRPA -37562/ČJ-2011-000022, prodloužil žalovaný dobu
zajištění o 90 dnů podle §124 odst. 3 a §125 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
Probíhalo totiž řízení o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu, během kterého nebyl správní
orgán oprávněn realizovat vyhoštění, a zároveň u žalobce existovalo nebezpečí, že se bude
v případě propuštění skrývat a pokračovat v protiprávní činnosti.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Městského soudu v Praze (dále jen
„městský soud“). Namítl, že probíhající řízení o udělení mezinárodní ochrany nemohlo být
důvodem pro prodloužení zajištění, neboť uplatňoval v řízení o mezinárodní ochraně pouze své
právo. Vzhledem k závažnosti institutu zajištění měl žalovaný odůvodnit rozhodnutí
o prodloužení doby zajištění podrobněji.
[3] Městský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 20. 10. 2011, čj. 10 A 309/2011 - 20.
Zdůraznil, že při prodloužení doby zajištění bylo třeba zkoumat, zda trvaly důvody zajištění a zda
správní orgány činily v přiměřených lhůtách kroky k tomu, aby mohly realizovat správní
vyhoštění. Provedení vyhoštění bránilo nejenom probíhající řízení o udělení mez inárodní
ochrany, ale zejména trvala důvodná obava, že žalobce bude svým chováním mařit výkon
správního vyhoštění. Žalobce totiž v minulosti opakovaně a účelově využíval azylové procedury
k tomu, aby oddálil vyhoštění. Správní orgán pravidelně ověřoval, zda je možn é realizovat
vyhoštění. Od vydání rozhodnutí o zajištění nenastaly žádné nové skutečnosti, ke kterým měl
správní orgán přihlédnout při prodlužování doby zajištění a uvést je v rozhodnutí.
III.
[4] Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu včas podanou kasační
stížností z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[5] Namítl, že žalovaný neuvedl, v čem spatřoval obavy z maření výkonu správního
rozhodnutí. Tyto obavy nemohl dovodit z rozhodnutí o uložení zajištění. Odkázal na judikaturu
městského soudu, dle které je rozhodnutí o zajištění cizince omeze ním jeho osobní svobody,
a proto musí být řádně a konkrétně zdůvodněno.
[6] Stěžovatel rovněž namítl, že neporozuměl výzvě k vyjádření se k projednání věci
bez ústního jednání. Neměl tak možnost se osobně vyjádřit v řízení před soudem. Nebyl poučen
ani o tom, že k ochraně práv mu soud může ustanovit zástupce s tím, že za splnění zákonných
podmínek ponese náklady právního zastoupení stát. Tím byl stěžovatel zkrácen na právu
zaručeném čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
IV.
[7] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Stěžovatel namítl, že žalovaný nedostatečně odůvodnil prodloužení lhůty zajištění.
Žalovaný podle jeho názoru neuvedl konkrétní okolnosti, ze kterých vyplývaly obavy z toho,
že by stěžovatel mohl mařit výkon správního rozhodnutí nebo pokračovat v protiprávní činnosti.
[11] Otázkou prodloužení doby zajištění se Nejvyšší správní s oud zabýval např. v rozsudku
ze dne 2. 11. 2011, čj. 1 As 119/2011 - 39. V něm dospěl k závěru, že správní orgány jsou
povinny při rozhodování o prodloužení doby zajištění cizince „důkladně a svědomitě posuzovat
skutečnosti, které by prodloužení zajištění odůvodňovaly. Uvedené skutečnosti musí být přesvědčivým
a nezpochybnitelným způsobem doloženy ve spisovém materiálu.“ Zajištění cizince znamená citelný zásah
do jeho základních práv. Správní orgán rozhodující o prodloužení doby zajištění cizince proto
musí vždy dbát, aby zajištění trvalo co nejkratší dobu, a pouze pokud správní orgán činí
s náležitou pečlivostí úkony směřující k vyhoštění. V odůvodnění výroku, jímž se stanoví doba
zajištění, musí správní orgán uvést, jaké úkony bude pravděpodobně nezbytné provést
při přípravě realizace správního vyhoštění konkrétní osoby , jaké kroky dosud učinil a z jakého
důvodu nebylo dosud možné vyhoštění realizovat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 12. 2011, čj. 7 As 126/2011 – 43).
[12] Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem městského soudu, že při prodloužení doby
zajištění je nutno zkoumat, zda nadále trvají důvody zajištění, a rovněž, zda správní orgány činí
všechny potřebné kroky k realizaci vyhoštění v přiměřených lhůtách. Žalovaný v napadeném
rozhodnutí nejprve shrnul právní úpravu, ze které vycházel při rozhodování . K prodloužení doby
zajištění přistoupil ze dvou důvodů. Prvním byla skutečno st, že vyhoštění stěžovatele
se nepodařilo realizovat během doby stanovené v původním rozhodnutí o zajištění. Důvodem
byla objektivní překážka na straně stěžovatele, jež sp očívala v tom, že probíhalo jeho řízení
o udělení mezinárodní ochrany, během kterého nelze cizince vyhostit. Dle žalovaného
se stěžovatel účelově snažil tímto postupem legalizovat neoprávněný pobyt na území ČR.
Druhým důvodem prodloužení zajištění byla ochrana veřejného zájmu společnosti. Žalovaný měl
obavu, že v případě propuštění by se stěžovatel mohl skrývat nebo pokračovat v protiprávní
činnosti. Žalovaný rovněž odůvodnil, proč nepřistoupil k uložení mírnějších opatření. Stěžovatel
narušoval v minulosti hrubým způsobem veřejný pořádek České republiky a správní orgán byl
povinen předcházet trestné a nezákonné činnosti. Stěžovatel pobýval na území ČR neoprávněně
a při kontrole policejní hlídkou byl silně podnapilý. Žalovaný uzavřel, že od uložení zajištění
nenastaly žádné nové okolnosti odůvodňující použití mírnějších opatření.
[13] Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že důvodem prodloužení zajištění cizince byla
důvodná obava žalovaného, že by stěžovatel mařil v případě propuštění výkon správního
rozhodnutí o vyhoštění, a že by pokračoval v protiprávní činnosti. Stěžovatel úmyslně bránil
vyhoštění tím, že opakovaně žádal o udělení mezinárodní ochrany. V minulosti požádal o udělení
mezinárodní ochrany v České republice celkem čtyřikrát, vždy neúspěšně. Žalovaný během
zajištění pravidelně kontroloval, zda trvají důvody pro zajištění, resp. zda trvá stěžovatelovo
řízení o udělení mezinárodní ochrany. Nelze mu proto vytknout, že postupoval paušálně
bez zřetele k okolnostem projednávané věci.
[14] Stěžovatel namítl, že z důvodu cizí státní příslušnosti nebyl schopen pochopit obsah
výzvy městského soudu k vyjádření, zda souhlasí s projednáním věci bez jednání. Rovněž tato
námitka není důvodná. Právo na spravedlivý proces z ahrnuje povinnost soudů poskytovat
ochranu právům zákonem stanoveným způsobem. Procesní předpisy upravují povinnost soudů
vést jednání ústně a veřejně (vyjma případů stanovených záko nem), bez zbytečných průtahů,
v přítomnosti účastníka řízení a s možností účastníka vyjádřit se ke všem prováděným důkazům.
Ve správním řízení je jednání povinné při rozhodování o věci samé, kromě případů, kdy zákon
stanoví, že lze rozhodnout bez jednání. Podle §51 odst. 1 s. ř. s. lze ve správním soudnictví
rozhodnout bez ústního jednání za předpokladu, že to účastníci navrhli, anebo s tím souhlasí.
Má, se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří- li účastník do dvou týdnů od doručení
výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě
poučen.
[15] Zákon o pobytu cizinců však obsahuje v tomto ohledu speciální právní úpravu. V §172
odst. 5 stanoví, že o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince a o žalobě proti rozhodnutí
o prodloužení doby trvání zajištění cizince soud rozhodne do 7 pracovních dní ode dne doručení
správního spisu soudu. Soud nařídí k projednání věci jednání, navrhne-li to účastník řízení
nejpozději do 5 dnů ode dne podání žaloby nebo je-li to nezbytné. O tom musí být cizinec
v rozhodnutí policie poučen.
[16] Stěžovatel byl poučen o možnosti požádat o nařízení ústního jednání v rozhodnutí
napadeném žalobou. Rozhodnutí převzal za účasti tlumočníka a svým podpisem stvrdil,
že porozuměl jeho obsahu. Stěžovatel však nejenže nenavrhl, aby soud ve věci nařídil jednání,
ale v žalobě naopak výslovně uvedl, že souhlasí s tím, aby soud rozhodl bez nařízení jednání.
Městský soud tedy správně postupoval podle §172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, a rozhodl
bez nařízení ústního jednání. Pokud stěžovatel namítl, že vůbec neporozuměl výzvě soudu dle
§51 s. ř. s., je třeba konstatovat, že mu městský soud v této věci žádnou takovou výzvu nezasílal.
Stěžovatel tedy nemohl neporozumět výzvě, která mu nebyla zaslána.
[17] Stěžovatel dále namítl, že nebyl poučen ani o možnosti p ožádat o ustanovení zástupce
ve smyslu §37 odst. 1 s. ř. s. Toto ustanovení však upravuje formu právních úkonů účastníků
řízení. Stěžovatel měl zřejmě na mysli §35 odst. 8 s. ř. s., dle kterého navrhovateli, u něhož jsou
předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho
práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát;
hotové výdaje zástupce a odměnu platí v takovém případě stát. Toto ustanovení garantuje právo
zaručené v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod na právní pomoc v řízení před soudy,
jinými státními orgány či orgány veřejné správy.
[18] V případě, že potřeba zastoupení advokátem nevyšla v řízení před městským soudem
najevo a stěžovatel si nezvolil advokáta sám, ačkoli byl o této možnosti poučen v řízení před
správním orgánem, ani nepožádal soud o ustanovení advokáta, nelze městskému soudu vytýkat,
že mu advokáta neustanovil z vlastní iniciativy. V řízení před krajským soudem podle soudního
řádu správního není zastoupení žalobce advokátem povinné. To však neznamená, že i pro řízení
před městským soudem by si nemohl stěžovatel advokáta zvolit, či o jeho ustanovení požádat
soud (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2005, čj. 4 Azs 524/2004 – 49).
[19] Z §35 odst. 8 s. ř. s. vyplývá, že k tomu, aby soud stěžovateli ustanovil zástupce, je třeba,
aby účastník řízení navrhl takový postup. Stěžovatel podal žalobu sepsanou v českém jazyce
se všemi potřebnými náležitostmi, která byla řádně zdůvodněna. Městský soud neshledal
nezbytnou potřebu ustanovit žalobci právního zástupce, a žalobce takový postup sám nenavrhl.
Nejvyšší správní soud proto neshledal důvodnou ani tuto námitku.
[20] Stěžovatel spatřoval důvodnost svých námitek rovněž v tom, že je státním příslušníkem
Mongolska. Účastníkem řízení o vyhoštění však může být pouze cizinec, neboť občany České
republiky nelze vyhostit (viz článek 14 odst. 4 věta druhá Listiny základních práv a svobod) .
Cizincem se ve smyslu §2 zákona o pobytu cizinců rozumí fyzická osoba, která není státním
občanem České republiky, včetně občana Evropské unie. Stěžovatel se proto nemůže v obecné
rovině odvolávat na svou cizí státní příslušnost a vyžadovat v řízení o vyhoštění zvláštní přístup
jen z důvodu, že je cizím státním příslušníkem.
[21] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). Ve věci rozhodl v souladu
s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla
bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
[22] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízen í.
Úspěšnému žalovanému pak podle obsahu spisu žádné náklady nad rámec běžné činnosti v řízení
o kasační stížnosti před soudem nevznikly.
[23] Stěžovateli byl ustanoven zástupcem pro řízení o kasační stížnosti advokát Mgr. Tomáš
Absolon. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8,
§120 s. ř. s.). Výše odměny advokáta byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního
tarifu, a to za dva úkony právní služby spočívající v převzetí věci a prostudování spisu vedeného
u Nejvyššího správního soudu dne 12. 3. 2012, a v podání doplnění kasační stížnosti ze dne
15. 3. 2012, tedy ve výši 2 x 2100 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč [§7, §9
odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b), d), f), §13 odst. 3 citov ané vyhlášky], celkem 4800 Kč.
Advokátu byla dále přiznána odměna 800 Kč jako náhrada za čas promeškaný jízdou z Prahy
do Brna a zpět [dle §14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu] a 2295 Kč jako náhrada za jízdné
vozidlem na trase Praha – Brno a zpět. Ustanovenému advokátu se tedy přiznává náhrada
nákladů v celkové výši 7895 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 16. července 2012
JUDr. Jan Passer
předseda senátu