ECLI:CZ:NSS:2012:9.ANS.17.2012:36
sp. zn. 9 Ans 17/2012 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: REMA
Systém, a.s., se sídlem Budějovická 1667/64, Praha 4, zast. JUDr. et Mgr. Tomášem Sequensem,
advokátem se sídlem Jungmannova 24, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo životního
prostředí, se sídlem Vršovická 1443/65, Praha 10 - Vršovice, ve věci ochrany proti nečinnosti
správního orgánu, za účasti osoby zúčastněné na řízení: ASEKOL s.r.o., se sídlem
Československého exilu 2062/8, Praha 4, zast. Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem
Opletalova 1015/55, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti stěžovatele: R. K., zast. Mgr. Petrem
Řehákem, advokátem se sídlem Domažlická 1256/1, Praha 3, proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 19. 9. 2012, č. j. 10 A 22/2012 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Stěžovatel je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2 880 Kč
do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce
JUDr. et Mgr. Tomáše Sequense, advokáta se sídlem Jungmannova 24, Praha 1.
III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností stěžovatel brojí proti shora označenému usnesení
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým soud rozhodl, že stěžovatel není
osobou zúčastněnou na řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Touto
nečinnostní žalobou se žalobce domáhal, aby městský soud uložil žalovanému rozhodnout
o návrhu žalobce „na jeho zápis do Seznamu jako provozovatele kolektivního systému pro zajištění
financování nakládání s historickými elektrozařízeními ze skupiny 3. (Zařízení informačních technologií
a telekomunikační zařízení) podle přílohy č. 7 zákona o odpadech, a to ve smyslu §37n odst. 3 zákona
o odpadech a §5 odst. 9 vyhlášky č. 352/2005 Sb.“ a dále o návrhu žalobce „na zápis výrobců uvedených
v příloze č. 2 rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 1. 2006, č. j. 5194/ENV/720/05, do Seznamu ve smyslu
§37n odst. 3 zákona o odpadech pro skupinu 3. (Zařízení informačních technologií a telekomunikační zařízení)
podle přílohy č. 7 zákona o odpadech a dle §5 odst. 1 vyhlášky č. 352/2005 Sb.“
V rámci řízení o uvedené žalobě krajský soud vydal vyrozumění o probíhajícím řízení
ze dne 30. 7. 2012, č. j. 10 A 22/2012 - 33, které doručoval vyvěšením na úřední desce soudu
a které obsahovalo výzvu, aby osoby zúčastněné na řízení sdělily, zda budou v řízení uplatňovat
práva osoby zúčastněné na řízení. Stěžovatel na toto vyrozumění reagoval a sdělil, že hodlá
uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení.
Městský soud následně usnesením ze dne 19. 9. 2012, č. j. 10 A 22/2012 - 51, rozhodl,
že stěžovatel není osobou zúčastněnou na řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel
není výrobcem nebo osobou povinnou ke zpětnému odběru historických elektrozařízení dle
skupiny č. 3 přílohy č. 7 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“), a není rovněž osobou,
která by podala návrh na zápis do Seznamu výrobců elektrozařízení jako provozovatel či jako
výrobce uvedených zařízení. Stěžovatel pouze uvedl, že hodlá v budoucnu provozovat
internetový obchod s elektrozařízením. Na základě těchto úvah dospěl městský soud k závěru,
že stěžovatele se nemůže dotknout rozsudek městsk ého soudu vynesený v řízení
pod sp. zn. 10 A 22/2012.
Stěžovatel se s názorem městského soudu neztotožnil a proti shora označenému usnesení
podal kasační stížnost. Namítl, že již městskému soudu objasnil, že hodlá provozovat internetový
obchod s elektrozařízením, a tudíž se jej problematika hrazení příspěvků na financování nakládání
s historickými elektrozařízeními bezprostředně dotýká. V daném případě je přitom projednávána
žaloba na ochranu proti nečinnosti žalovaného, jehož předmětem je zápis provozovatele
kolektivního systému do Seznamu výrobců elektrozařízení pro zajišťování financování nakládání
s historickými elektrozařízeními. Rozhodnutím o zápisu příslušného kolektivního systému bude
stěžovatel přímo dotčen na svých právech, neboť bude nucen hradit tomuto kolektivnímu
systému příspěvky na zajištění financování nakládání s historickými elektrozařízeními, přičemž
nebude mít v tomto směru možnost svobodné volby.
Ve vztahu k argumentaci městského soudu, že dosud není výrobcem elektrozařízení,
stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že s ohledem na přípravné kroky směřující k otevření
internetového obchodu s elektrem má na jeho podnikatelský záměr řízení před městským
soudem vliv, neboť již v tomto záměru je nucen kalkulovat s hrazením příspěvků na zajištění
financování nakládání s historickými elektrozařízeními. I to je přitom kritérium, zda vůbec bude
svůj záměr schopen realizovat, či nikoliv. Stěžovatel navrhl napadené usnesení městského soudu
zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel není výrobcem
elektrozařízení ve smyslu §37g písm. e) zákona o odpadech. Tvrzený budoucí podnikatelský
záměr na tom nemůže nic změnit, stěžovatel navíc žádným způsobem neprokázal, že by tento
záměr hodlal realizovat. Dle názoru žalobce se stěžovatele správní řízení o zápisu provozovatele
kolektivního systému pro zajišťování financování nakládání s historickým elektrozařízením nijak
nedotýká, nemůže se jej dotknout ani nečinnost žalovaného v daném řízení a taktéž
ani rozhodnutí soudu o nečinnostní žalobě.
Osoba zúčastněná na řízení navrhla kasační stížnost zamítnout, a to s argumentací
obdobnou té, kterou uvedl žalobce, totiž že stěžovatel není výrobcem elektrozařízení, nevztahují
se na něj tak povinnosti výrobců pro oddělený sběr, zpětný odběr, zpracování, využití
a odstranění elektrozařízení a elektroodpadu, rozhodnutí městského soudu o nečinnostní žalobě
se jej tak nemůže dotknout.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasačn í stížnosti. Co se týče
přípustnosti kasační stížnosti, je nutno s ohledem na judikaturu zdejšího soudu uvést, že proti
usnesení krajských soudů o tom, že určitá osoba není osobou zúčastněnou na řízení, je kasační
stížnost přípustná (v podrobnostech viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 8. 2005, č. j. 7 As 43/2005 - 53, publikovaný pod č. 710/2005 Sb. NSS, dostupný stejně
jako další zde citovaná rozhodnutí zdejšího soudu z www.nssoud.cz). Nynější kasační stížnost
byla podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, stěžovatel je v řízení o kasační stížnosti
zastoupen advokátem. Důvod kasační stížnosti odpovídá důvodu podle §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“). Zdejší soud přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Předmětem posuzování ze strany Nejvyššího správního soudu v tomto řízení o kasační
stížnosti je otázka, zda stěžovateli svědčilo postavení osoby zúčastněné na řízení před městským
soudem.
Dle §34 odst. 1 s. ř. s. „osobami zúčastněnými na řízení jsou osoby, které byly přímo dotčeny ve svých
právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo tím, že rozhodnutí nebylo vydáno, a ty, které mohou
být přímo dotčeny jeho zrušením nebo vydáním podle návrhu výr oku rozhodnutí soudu, nejsou-li účastníky
a výslovně oznámily, že budou v řízení práva osob zúčastněných na řízení uplatňovat .“
V nynější věci není sporu o tom, že stěžovatel městskému soudu výslovně oznámil,
že bude v řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Spor je veden o to, zda je osobou,
která byla dotčena ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo tím,
že rozhodnutí nebylo vydáno, či osobou, která může být přímo dotčena jeho zrušením nebo
vydáním podle návrhu výroku rozhodnutí soudu.
Žalobce se před městským soudem domáhal toho, aby městský soud svým rozsudkem
uložil žalovanému rozhodnout o jeho návrhu na zápis žalobce do Seznamu výrobců
elektrozařízení jako provozovatele kolektivního systému pro zajištění nakládání s historickými
elektrozařízeními ze skupiny 3. dle přílohy č. 7 zákona o odpadech a dále o jeho návrhu na zápis
určitých výrobců do Seznamu výrobců elektrozařízení (k tomu blíže viz v prvním odstavci tohoto
rozhodnutí citovaný petit žaloby k městskému soudu).
Pojem „historické elektrozařízení“ pro své účely definuje vyhláška č. 352/2005 Sb.,
o podrobnostech nakládání s elektrozařízeními a elektroodpady a o bližších podmínkách
financování nakládání s nimi (vyhláška o nakládání s elektrozařízeními a elektroodpady), dále jen
„vyhláška o nakládání s elektrozařízeními a elektroodpady“. Dle §2 písm. a) této vyhlášky
se historickým zařízením rozumí „elektrozařízení pocházející z domácností, uvedené na trh do dne
13. srpna 2005, které je určeno ke zpětnému odběru “. Za výrobce je dle §37g písm. e) zákona o odpadech pro účely dílu 8 hlavy druhé části čtvrté tohoto zákona považována: „fyzická nebo
právnická osoba oprávněná k podnikání, která bez ohledu na způsob prodeje, včetně použití prostředků
komunikace na dálku 1. pod vlastní značkou vyrábí a prodává elektrozařízení, nebo 2. prodává pod vlastní
značkou elektrozařízení vyrobená jinými dodavateli, neobjevuje -li se na zařízení značka osoby podle bodu 1, nebo
3. v rámci své podnikatelské činnosti dováží elektrozařízení do České republiky, nebo tato elektrozařízení uvádí
v České republice na trh.“
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 8. 2010, č. j. 1 As 17/2010 - 294,
publikovaném pod č. 2550/2012 Sb. NSS, dospěl k závěru, že rozhodnutí o zápisu určitého
kolektivního systému do Seznamu výrobců elektrozařízení pro zajištění financování nakládání
s historickými elektrozařízeními pro určitou skupinu historických elektrozařízení je rozhodn utím
o právech a povinnostech provozovatelů kolektivních systémů i výrobců elektrozařízení.
V citovaném rozhodnutí je dále uvedeno, že práva a povinnosti výrobců elektrozařízení
a provozovatelů kolektivních systémů sice vyplývají z právních předpisů, ale rozhodnutí o zápisu
konkrétního provozovatele kolektivního systému pro danou skupinu historických elektrozařízení
do Seznamu výrobců elektrozařízení stanoví, který provozovatel je oprávněn a povinen zajišťovat
financování nakládání s historickým zařízením. Tímto zápisem také vzniká výrobcům
elektrozařízení povinnost plnit své příspěvkové povinnosti v rámci financování nakládání
s historickými elektrozařízeními právě prostřednictvím provozovatele kolektivního systému
zapsaného pro danou skupinu historických elektrozařízení.
Pro nynější věc je rozhodné hodnocení, zda může být stěžovatel přímo dotčen ve svých
právech či povinnostech vydáním správního rozhodnutí dle návrhu výroku rozhodnutí
městského soudu. Městský soud ve svém usnesení dospěl k závěru, že stěžovatel není osobou
zúčastněnou na řízení a zdejší soud se s jeho hodnocením plně ztotožnil.
Přímé dotčení v právech nebo povinnostech by mohlo v daném případě nastat, pokud
by vydání rozhodnutí tak, jak se jej před městským soudem domáhá žalobce, mohlo změ nit
právní postavení stěžovatele, tj. pokud by zakládalo, měnilo, rušilo či závazně deklarovalo některá
z jeho práv či povinností. Tak tomu u stěžovatele ovšem v nynějším případě není. Stěžovatel není
výrobcem elektrozařízení, netíží jej tak povinnosti stanovené výrobcům zákonem o odpadech
pro oddělený sběr, zpětný odběr, zpracování, využití a odstranění elektrozařízení
a elektroodpadu. Zápisem určitého kolektivního systému do Seznamu výrobců elektrozařízení
pro zajištění financování nakládání s historickými elektrozařízeními pro určitou skupinu
historických elektrozařízení se určuje, vůči kterému subjektu budou výrobci plnit svou povinnost
odvádět příspěvky na historické elektrozařízení ve smyslu §13 odst. 2 vyhlášky o nakládání
s elektrozařízeními a elektroodpady. Jak sám stěžovatel připouští, v nynější době není výrobcem
elektrozařízení. Vzhledem k této skutečnosti jej tak netíží povinnosti těchto výrobců a nemůže
se jej dotknout ani zmíněné rozhodnutí o zápisu do Seznamu výrobců elektrozařízení, ať bude
jakékoli.
Namítl-li stěžovatel, že s ohledem na přípravné kroky směřující k otevření internetového
obchodu s elektrem se probíhající řízení jeho podnikatelského záměru dotýká, je nutno
poznamenat, že se nejedná o přímé dotčení v jeho právech a povinnostech, jak pro postavení
osoby zúčastněné na řízení vyžaduje ust. §34 odst. 1 s. ř. s. Pro naplnění požadavků tohoto
ustanovení přitom nepostačí pouhé nepřímé dotčení v právech či povinnostech či dokonce
dotčení eventuální (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dn e 14. 7. 2009, č. j. 2 As 44/2009 - 44).
Stěžovatel pro sebe dotčení dovozuje v tom, že při zvažování, zda svůj podnikatelský záměr
realizovat, bude nucen nově kalkulovat ještě s hrazením příspěvků na zajišťování financování
nakládání s historickými zařízeními. V uvedeném ovšem zcela absentuje konkretizace
stěžovatelova práva či povinnosti, kterých by se rozhodnutí mělo přímo dotýkat , samotný
podnikatelský záměr, který je stále ve stádiu zvažování, totiž nelze považovat za práva
či povinnosti. Jakkoli zdejší soud nezpochybňuje, že v rámci stěžovatelových úvah o jeho
podnikatelském záměru může jít o nezanedbatelnou záležitost, nezakládá to přímé dotčení
v právech či povinnostech ve smyslu §34 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených d ůvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl. O věci přitom
rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti
rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výroky II. a III. o náhradě nákladů se opírají o §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel ve věci neměl úspěch, náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti mu tak nenáleží.
Žalovanému v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady. Žalobci, který měl ve věci plný
úspěch, náleží dle zmíněných ustanovení s. ř. s. náhrada nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil. Tyto náklady tvoří jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření
ke kasační stížnosti, které představuje písemné podání soudu týkající se věci samé ve smyslu §11
odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„advokátní tarif“). Za tento úkon právní služby náleží mimosmluvní odměna ve výši 2 100 Kč
[§9 odst. 3 písm. f), ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč
paušální náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem tedy 2 400 Kč. Tato
částka se dle §57 odst. 2 s. ř. s. zvyšuje o částku, která odpovídá příslušné sazb ě daně z přidané
hodnoty ve výši 20 % (§47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
pozdějších předpisů), tedy o 480 Kč, jelikož advokát žalobce doložil, že je plátcem této daně.
Stěžovatel je tak žalobci povinen zaplatit částku 2 880 Kč jako náhradu nákladů řízení k rukám
jeho zástupce JUDr. et Mgr. Tomáše Sequense, advokáta se sídlem Jungmannova 24, Praha 1.
Nejvyšší správní soud žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení za úkon právní služby spočívající
v převzetí a přípravě zastoupení nebo obhajoby na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb,
jelikož k tomuto úkonu právní služby nedošlo v souvislosti s řízením o této kasační stížnosti,
ale došlo k němu již v souvislosti se žalobou k městskému soudu, a tvoří tak součást nákladů
řízení před městským soudem.
Výrok IV. vychází z §60 odst. 5 ve spojení s §120 s. ř. s. Osoba zúčastněná na řízení
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, jelikož jí zdejší soud neuložil žádnou
povinnost.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2012
JUDr. Radan Malík
předseda senátu