ECLI:CZ:NSS:2012:9.AS.126.2011:204
sp. zn. 9 As 126/2011 - 204
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: J. B., zast.
Mgr. Jiřím Drvotou, advokátem se sídlem Karla IV. 93/3, České Budějovice, proti žalovanému:
Zeměměřický a katastrální inspektorát v Českých Budějovicích, se sídlem Lidická 11, České
Budějovice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 2. 2010, č. j. ZKI-O-52/251/2009, za účasti
osob zúčastněných na řízení: I) P. H., a II) M. D., ve věci opravy chyby v katastrálním operátu,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 21. 9. 2011, č. j. 10 A 21/2010 - 160,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 9. 2011,
č. j. 10 A 21/2010 - 160, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byla zamítnuta jeho
žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 2. 2010, č. j. ZKI-O-52/251/2009, jímž žalovaný
zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj,
Katastrálního pracoviště Třeboň, ze dne 9. 11. 2009, č. j. OR-157/2009-333-21, a napadené
rozhodnutí potvrdil. Posledně zmíněným rozhodnutím nebylo vyhověno nesouhlasu stěžovatele
s provedením opravy údajů v katastru nemovitostí spočívající v opravě průběhu hranice mezi
pozemky parc. č. 420/1 a 420/3 na straně jedné a pozemky parc. č. 418/3, 418/2 a 465/15
na straně druhé, vše v katastrálním území Tušť.
Krajský soud v odůvodnění kasační stížností napadeného rozsudku uvedl, že v dané věci
oprava chyby v katastrálním operátu spočívala v tom, že do digitální katastrální mapy byl doplněn
chybějící údaj zjištěný při obnově operátu evidence nemovitostí technickohospodářským
mapováním, které probíhalo v letech 1965 až 1975. Oprava v digitální katastrální mapě se týkala
hranice mezi pozemky stěžovatele a osob zúčastněných na řízení a pro evidenci jejího průběhu
má význam zmíněná obnova operátu technickohospodářským mapováním. Tato hranice je pak
předmětem měřického náčrtu č. 29, jehož vyhotovení předcházelo místní šetření z 9. 9. 1965.
Dále krajský soud konstatoval, že v protokolu o místním šetření se uvádí, že vlastníci a uživatelé
pozemků byli přizváni, byly vyšetřeny hranice, které byly označeny za nesporné. Místního šetření
v roce 1965 se zúčastnil i stěžovatel, což je doloženo právě protokolem o místním šetření,
který podepsal. Na základě takto vyšetřené hranice byl pořízen polní náčrt. Dle krajského soudu
správní orgány postupovaly správně, jestliže provedly opravu chyby v katastru poté, co zjistily,
že do digitální podoby katastrální mapy nebyl zahrnut podklad daný technickohospodářským
mapováním.
Krajský soud ve svém rozhodnutí dále vycházel z toho, že v měřickém náčrtu č. 29
se promítly výsledky technickohospodářského mapování. Písemnostmi stavebního úřadu z roku
1982 nebylo dle krajského soudu vyvráceno, že při místním šetření z 9. 9. 1965 se stěžovatel
a zástupce tehdejšího vlastníka sousedního pozemku shodli na průběhu hranice mezi pozemky.
Soud také poznamenal, že geometrický plán č. 762-194-70 byl pořízen pro účely převodu
a zřízení práva osobního užívání pozemků, nové pozemkové parcely vznikají na podkladě
geometrického plánu a polní náčrt č. 165 byl využit pro účely přečíslování parcel v dané lokalitě.
Následující geometrický plán z roku 1994 byl proveden pro účely rozdělení spoluvlastnictví, další
geometrické práce byly provedeny v roce 2007 pro stavební úřad. Tyto geodetické práce však
nebyly provedeny pro účely digitalizace katastrální mapy, dle hodnocení krajského soudu
tak napadené správní rozhodnutí není v rozporu s obsahem spisu.
Dále krajský soud konstatoval, že z rozhodnutí žalovaného z roku 2003 vyplývá, že dne
30. 4. 2003 se uskutečnilo místní šetření, při němž ovšem dle krajského soudu nebyla provedena
žádná měření, která by měla význam pro průběh hranice mezi pozemky. Na tomto šetření bylo
zjištěno, že proluka mezi domy je částečně zastavěna. V reakci na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 10. 3. 2011, č. j. 9 As 70/2010 - 97 (dostupný z www.nssoud.cz stejně jako ostatní
zde citovaná rozhodnutí zdejšího soudu), který zrušil původní rozhodnutí krajského soudu
ve věci, se krajský soud vyjádřil k rozhodnutím Katastrálního úřadu v Jindřichově Hradci
a žalovaného z roku 2003 dotýkajícím se evidence hranice týkající se nynějšího řízení. Krajský
soud uvedl, že na základě těchto rozhodnutí nebyla provedena žádná oprava údajů a tato
rozhodnutí se polohového určení hranice nedotkla.
Stěžovatel napadl shora označený rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž
namítl, že krajský soud nesprávně vyložil závěry a důsledky rozhodnutí žalovaného z roku 2003,
jak mu bylo uloženo Nejvyšším správním soudem v jeho rozhodnutí ze dne 10. 3. 2011,
č. j. 9 As 70/2010 - 97. Stěžovatel dále namítl, že závěry žalovaného a krajského soudu jsou
v rozporu se spisovým materiálem, má přitom za to, že „vyšší právní síly“ než sporné měřické
náčrty jsou notářsky ověřené kupní smlouvy a geometrické plány, které jsou součástí těchto
smluv. V kasační stížnosti se pak stěžovatel dovolával geometrického plánu z roku 1970 u kupní
smlouvy ze dne 3. 8. 1974, polního náčrtu č. 165, dohody o zrušení podílového spoluvlastnictví
ze dne 17. 8. 1995, protokolu o vytyčení hranice pozemků ze dne 3. 5. 2002. Krajský soud dle
stěžovatele neodůvodnil, proč k těmto písemnostem nepřihlédl při svém rozhodování.
Protokol z místního šetření z roku 1965 považuje stěžovatel za značně sporný a je pro něj
nepochopitelný závěr, že se stěžovatel a Místní národní výbor Tušť (jakožto předešlý vlastník
sousedního pozemku, který je nyní ve vlastnictví osob zúčastněných na řízení) dohodli
na průběhu vlastnické hranice.
Stěžovatel v kasační stížnosti poukázal na to, že v jiném případě, který se týkal
zaměstnankyně Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj a jejího manžela, vrchního komisaře
Policie ČR, byl postup správního orgánu zcela odlišný, přičemž odkázal na reportáž z pořadu
Občanské judo ze dne 28. 2. 2010, kterou na DVD nosiči přiložil ke kasační stížnosti.
Do protokolu o místním šetření ze dne 9. 9. 1965 bylo dle stěžovatele dopisováno v roce
1970 a v letech 1975 – 1976. Krajský soud z toho však pro žalovaného nevyvodil žádné negativní
důsledky.
V kasační stížnosti stěžovatel krajskému soudu dále vytknul jednotlivé nepřesnosti, které
v rozsudku spatřuje: Místní šetření neproběhlo, jak soud v odstavci na straně 2 rozsudku tvrdí.
V rozsudku je nesprávně uvedeno, že vyšetřený stav v roce 1965 byl shodný se stavem v roce
1907, opak však vyplývá z náčrtu požáru z roku 1949. Stěžovatel nesouhlasí, že by ve správním
řízení vedeném pod sp. zn. OR 72/05-33 o opravě chyby v katastru nemovitostí požadoval
změnu hranic, požadoval pouze zakreslení protipožární uličky mezi domy, která tam vždy byla.
Rovněž namítl, že krajský soud se vůbec nevypořádal se směrnicí pro technickohospodářské
mapování a dalšími v kasační stížnosti popsanými pochybeními, které se udály v souvislosti
s protokolem ze dne 9. 9. 1965. Šíře uličky mezi domy dle stěžovatele není 1,1 m, ale 0,6 m.
Nesprávně je uvedeno, že řízení v roce 2003 neovlivnilo přepracování mapy do digitální podoby,
jinak by nevznikaly další geometrické plány z let 2005 a 2007. Stěžovatel taktéž zmínil, že měřický
nákres č. 29 znázorňuje stavby zbudované v 80. letech 20. století a plot, který byl zbudován
až ke konci roku 1965, z těchto důvodů navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznil, že rozhodnutím ze dne 16. 5. 2003,
sp. zn. OR-34/2003-333, nebylo vyhověno nesouhlasu stěžovatele s neprovedením jím
požadované opravy. Podle výroku tohoto rozhodnutí měl zůstat v katastru nemovitostí vyznačen
stávající stav hranice, a nedošlo tak tímto rozhodnutím k žádným změnám hranice. Žalovaný dále
konstatoval, že při obnově katastrálního operátu byly přepočítány údaje z původního měření při
obnově evidence nemovitostí (technickohospodářského měření) a v jednom bodě byl chybně
použit údaj ke střešnímu plášti, a ne průniku zdiva v terénu. Tím vznikl rozpor mezi stavem
katastru po obnově a rozhodnutím vydaným v roce 2003. Při obnově operátu digitální
katastrální mapy nebylo geometrické a polohové určení parcel č. 420/1, 418/3 a 418/2 určeno
tak, aby hranice odpovídaly stavu, který byl vyšetřen a určen při technickohospodářském
mapování. Žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout.
Osoby zúčastněné na řízení nevyužily svého práva podat vyjádření ke kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, stěžovatel je v řízení o kasační stížnosti
zastoupen advokátem. Důvody kasační stížnosti odpovídají důvodům podle §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s. Zdejší soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Ze spisu vyplynuly tyto podstatné skutečnosti:
Stěžovatel je vlastníkem pozemků parc. č. 420/1, 420/3 a 462/15 v katastrálním území
Tušť (dále v tomto rozsudku Nejvyšší správní soud uvádí označení pozemků jen jejich parcelními
čísly bez uvedení jména příslušného katastrálního území, přičemž vždy se jedná o katastrální
území Tušť). Osoba zúčastněná na řízení I) je vlastníkem pozemku parc. č. 418/3. Osoba
zúčastněná na řízení II) je vlastníkem pozemku parcelní č. 418/2. Správní rozhodnutí podrobená
soudnímu přezkumu v nynější věci se týkají opravy chybného geometrického a polohového
určení hranice mezi pozemky parc. č. 420/1 na jedné straně a parc. č. 418/3 a 418/2 na straně
druhé. Dále pak části hranice mezi pozemky parc. č. 420/3 a 462/15.
V minulosti došlo v dané lokalitě k přečíslování parcel. Pro nynější věc je podstatné,
že došlo k přečíslování parcely č. 889/1 na č. 420, která byla, jak uvedl žalovaný ve svém
rozhodnutí, rozdělena na pozemky parc. č. 420/1 a 420/2. K přečíslování též došlo u pozemku
parc. č. 889/2 na č. 418/2, který byl následně ještě rozdělen na pozemky parc. č. 418/2, 418/3
a 418/4.
V letech 1965 až 1975 v katastrálním území Tušť probíhala obnova operátu evidence
nemovitostí technickohospodářským mapováním. Dle vyjádření správních orgánů je stav
vyšetřených hranic při tomto mapování znázorněn v měřickém náčrtu č. 29, který je součástí
spisu. Ve spise je dále založen protokol o místním šetření ze dne 9. 9. 1965, ve kterém se uvádí,
že „byly vyšetřeny všechny předměty šetření a měření a všechny držebnostní hranice (hranice užívání) byly
za souhlasu vlastníků (uživatelů) označeny jako nesporné až na ty, o nichž byly sepsány protokoly o sporné
hranici.“ U protokolu o místním šetření je založen soupis nemovitostí, ve kterém k řádku
s pozemky parc. č. 890/3 a 890/7 v kolonce „Potvrzení správnosti vyšetření hranic
vlastnoručním podpisem“ připojil stěžovatel svůj podpis. V téže kolonce je v řádku, v němž
je mj. uveden i pozemek parc. č. 889/2, otištěno razítko Místního národního výboru, uvedeno
„Čsl. stát – MNV Tušť“ a připojen nečitelný podpis.
V roce 2005 byla vyhlášena platnost obnoveného katastrálního operátu po přepracování
katastrální mapy do digitální podoby. Jak uvedl žalovaný ve svém rozhodnutí, tomuto
přepracování katastrální mapy nepředcházelo nové šetření a měření v terénu. Hranice, jejichž
průběh byl dříve zjištěn geodetickými metodami, např. při technickohospodářském měření, byly
od digitální katastrální mapy převzaty beze změny. Žalovaný se pak ve svém rozhodnutí ztotožnil
s Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrálním pracovištěm Třeboň, že u předmětné
hranice nebylo do nové digitální katastrální mapy správně převzato její platné geometrické
a polohové určení dokumentované měřickým náčrtem č. 29. Ve vyjádření k žalobě a ve vyjádření
ke kasační stížnosti žalovaný k této chybě uvedl, že lomový bod rozhodný pro určení hranice byl
v digitální mapě nesprávně posunut o hodnotu střešních přesahů znázorněných v náčrtu č. 29,
což představovalo chybu, kterou bylo nutno opravit.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že předmětem sporu je posouzení, zda správní orgány
postupovaly v souladu s právními přepisy, když provedly opravu geometrického a polohového
určení hranice mezi předmětnými pozemky, a zda tomu odpovídaly podklady ve spise.
Právní úprava opravy chyb v katastrálním operátu je obsažena především v zákoně
č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění v rozhodné
době (dále jen „katastrální zákon“), a vyhlášce č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon
č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění
pozdějších předpisů, a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální
zákon), ve znění pozdějších předpisů, (katastrální vyhláška), ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „katastrální vyhláška“).
Dle §8 odst. 1 katastrálního zákona platí, že „na písemný návrh vlastníka nebo jiného
oprávněného nebo i bez návrhu opraví katastrální úřad chybné údaje katastru, které vznikly a) zřejmým omylem
při vedení a obnově katastru, b) nepřesností při podrobném měření, zobrazení předmětu v katastrální mapě a při
výpočtu výměr parcel, pokud byly překročeny mezní odchylky stanovené prováděcím předpisem.“
Dále dle §52 odst. 3 katastrální vyhlášky „chybné geometrické a polohové určení opraví katastrální
úřad na základě
a) výsledků zeměměřických činností, které jsou využívány pro účely katastru, podle potřeby v součinnosti s osobou
odborně způsobilou k výkonu zeměměřických činností (dále jen ‚způsobilá osoba‘) a
b) písemného prohlášení vlastníků, že hranice nebyla jimi měněna, není sporná ani nebyla zpochybněna; prohlášení
není třeba, pokud z původního výsledku zeměměřické činnosti je chyba zřejmá, nebo pokud se jedná o opravu na
podkladě opravy listiny…“
V návaznosti na použití pojmu „původní výsledek zeměměřické činnosti“ v §52 odst. 3
katastrální vyhlášky je vhodné zmínit, že se tímto pojmem dle §2 odst. 1 písm. i) této vyhlášky
pro její účely rozumí výsledek zeměměřických činností při obnově katastrálního operátu nebo
geometrický plán, který byl podkladem pro zápis platného geometrického a polohového určení.
Aby mohla být oprava chybného geometrického a polohového určení v katastrálním
operátu provedena, musí být pro to být kumulativně splněny podmínky stanovené jak v §8
katastrálního zákona, tak §52 odst. 3 katastrální vyhlášky (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 1. 2012, č. j. 7 As 148/2011 - 95).
Krajský soud ve svém rozsudku za významné považoval, že protokol o místním šetření
ze dne 9. 9. 1965 zachycuje souhlas tehdejších vlastníků s vyšetřením vlastnické hranice, jejíž
evidence byla v dané věci předmětem opravy v katastru nemovitostí. Nejvyšší správní soud
konstatuje, že krajský soud neobjasnil, proč z pohledu právní úpravy opravy chyb v katastrálním
operátu považoval tento souhlas za podstatný a jak jeho existenci posuzoval ve vztahu ke splnění
podmínek pro provedení opravy v katastrálním operátu. Jestliže jej krajský soud považoval
např. za písemné prohlášení vlastníků ve smyslu §52 odst. 3 katastrální vyhlášky, bylo by třeba
zhodnotit, zda z takového souhlasu skutečně vyplývá prohlášení vlastníků, že hranice nebyla jimi
měněna, není sporná ani nebyla zpochybněna, a jeho časovou relevanci k opravě údajů v katastru
v roce 2009. Zdejší soud pak ještě dodává, že ani samotný závěr krajského soudu a žalovaného,
že v roce 1965 stěžovatel vyjádřil souhlas s vyšetřením hranice pozemků, jíž se oprava údajů
v katastru v nynějším případě týká, nemá oporu ve spise tak, jak byl předložen. Ve spise je sice
založen protokol o místním šetření ze dne 9. 9. 1965 společně se soupisem nemovitostí, kam
stěžovatel připojil svůj podpis v kolonce „potvrzení správnosti vyšetření hranic vlastnoručním
podpisem“, avšak tento stěžovatelův podpis se vztahoval k pozemkům parc. č. 890/3 (zahrada)
a 890/7 (role). Stěžovatelovu pozemku parc. č. 420/1, jehož hranice byla předmětem opravy
v katastrálním operátu, před přečíslováním ovšem odpovídalo parc. č. 889/1 a šlo o zastavěný
pozemek, takže nejenže neodpovídá parc. č. pozemku, ale i kultura zahrada či role u pozemků
parc. č. 890/3 a 890/7 napovídá o jisté nesrovnalosti. Lze shrnout, že stěžovatelův souhlas
s vyšetřením hranice pozemku parc. č. 889/1 není z uvedeného soupisu patrný, jelikož stěžovatel
připojil svůj podpis k pozemkům parc. č. 890/3 a 890/7.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že vzhledem k tomu, že pro opravu chyby
v katastrálním operátu musí být kumulativně splněny podmínky stanovené v katastrálním zákoně
a katastrální vyhlášce, je nutné žalobní námitky vypořádat zejména ve vztahu k této relevantní
právní úpravě. Krajský soud v dalším řízení vázán právními názory vyslovenými zdejším soudem
v tomto rozsudku znovu zhodnotí žalobní námitky týkající se souhlasu s vyšetřením hranic
pozemku při technickohospodářském mapování právě ve vztahu k této právní úpravě.
Dále zdejší soud konstatuje, že ve vztahu k právní úpravě opravy geometrického
a polohového určení je též nutno posoudit i žalobní námitku, že měřický náčrt č. 29 znázorňuje
stavby zbudované v 80. letech 20. století. Toto stěžovatelovo tvrzení navazuje na skutečnost,
kterou konstatoval již žalovaný ve svém rozhodnutí, že v katastrálním území Tušť probíhalo
technickohospodářské mapování, které se stalo podkladem pro obnovu katastrálního operátu.
Platnost obnoveného katastrálního operátu byla vyhlášena ke dni 1. 9. 1975. Pokud by se ukázalo,
že detail C měřického náčrtu č. 29 zobrazuje i části staveb, které v době, kdy probíhalo
technickohospodářské měření, neexistovaly, bylo by třeba zhodnotit, zda detail C v měřickém
náčrtu č. 29 lze považovat ve smyslu §52 odst. 3 katastrální vyhlášky za výsledek zeměměřických
činností, které jsou využívány pro účely katastru, resp. za původní výsledek zeměměřické činnosti.
Krajský soud tak podrobí svému hodnocení stěžovatelovo tvrzení o stavbách z 80. let, u kterého
se stěžovatel dovolává stavebního povolení z roku 1982.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že geometrické plány, jichž se stěžovatel dovolává,
nejsou určující pro polohové a geometrické zaměření hranice, která byla předmětem opravy
v nynější věci. Geometrický plán označený jako č. zakázky 762-194-70 z roku 1970 sloužil
k rozdělení pozemku parc. č. 889/2 (na pozemky parc. č. 889/2 a 889/3) a pozemku
parc. č. 888/4 (na pozemky parc. č. 888/3 a 888/4). Tímto plánem byly dělením zmíněných
pozemků parc. č. 889/2 a 888/4 vytvářeny pozemky nové, ale pouze v rámci hranic původních
pozemků. Uvedený geometrický plán se týkal vnitřního dělení původního pozemku
parc. č. 889/2 a nemohl tak jakkoli ovlivňovat jeho vnější hranici s pozemkem parc. č. 889/1,
kterému dnes odpovídá stěžovatelův pozemek parc. č. 420/1. Určení vnější hranice pozemku
parc. č. 889/2 již bylo předmětem katastrálního operátu z doby před vyhotovením tohoto
geometrického plánu z roku 1970 a tento plán tak pro zmíněnou hranici nemohl být ani určující.
Polní náčrt č. 165, který vychází ze stejného zaměření jako výše uvedený geometrický plán
č. 762-194-70 (shoduje se osoba měřiče, den zaměření i číslo zakázky 762-194-70), byl využit
pro přečíslování parcel. Na jeho základě nebyl do katastrálního operátu zanášen průběh
předmětné hranice, která byla předmětem opravy v nynější věci.
Geometrický plán označený jako č. zakázky 260-120Fi/94 z roku 1994 sloužil k rozdělení
pozemku parc. č. 418/2 (na pozemky parc. č. 418/2, 418/3 a 418/4), pozemku parc. č. 419
(na pozemek parc. č. 419/1, 419/2 a 419/3) a určení nové hranice mezi pozemky parc. č. 418/1
a 418/4. Vnitřní dělení původního pozemku parc. č. 418/2, které je obsahem právě uvedeného
plánu, se opět nemohlo žádným způsobem dotknout jeho vnější hranice s pozemkem
parc. č. 420/1.
Obdobně se lze vyjádřit ke geometrickému plánu č. 310-84Fi/97 z roku 1997,
který stěžovatel přiložil k žalobě a kterým byla dělena původní parcela č. 462/1 na pozemky parc.
č. 462/1 až 462/7. Stejně tak platí, že protokol ze dne 28. 1. 2000, č. zakázky 359-88Fi/1999,
se zabývá hranicí mezi pozemky parc. č. 888/4 dle PK a 888/2, 888/4 dle grafického přídělového
plánu, ale netýká se vlastnické hranice, jejíž průběh v katastru byl předmětem opravy.
Vytyčovací protokol č. 101-1/2007 ze dne 20. 2. 2007 byl, jak správně uvedl krajský soud,
vyhotoven pro účely stavebního úřadu, nikoli pro zápis skutečností do katastru. Protokol byl
vyhotoven po vyhlášení platnosti obnoveného operátu katastru nemovitostí (digitální katastrální
mapy), k němuž došlo dne 2. 5. 2005, ale před její opravou v důsledku nyní přezkoumávaných
správních rozhodnutí. Je tak zřejmé, že zmíněný protokol již vychází z této digitální katastrální
mapy. V nynější věci však digitální mapa vznikla pouze přepracováním analogové katastrální
mapy do digitální podoby, aniž by došlo k dalšímu zaměřování. Pro opravu evidence vlastnické
hranice v katastrálním operátu v nynější věci je ale rozhodné její určení podle dosavadních
relevantních měřických podkladů, mezi ně však vytyčovací protokol ze dne 20. 2. 2007 řadit
nelze. Na jeho základě ostatně ani nebyl průběh hranice v katastrálním operátu jakkoli měněn.
Nejvyšší správní soud proto nemohl přisvědčit námitce, že krajský soud nerespektoval
výše uvedené geometrické plány, jichž se stěžovatel dovolával, jelikož se s nimi krajský soud
vypořádal, a to způsobem, se kterým se zdejší soud ztotožnil.
Zdejší soud nenalezl ani namítané pochybení v postupu krajského soudu, který
nevycházel ze stěžovatelovy argumentace odkazem na televizní reportáž. U opravy chyby
v katastru nemovitostí je vždy nutno hodnotit individuální okolnosti případu a konkrétní chybu,
která má být opravována, jde přitom o skutečnosti, které jsou běžně do značné míry u každé věci
specifické. Tvrdil-li stěžovatel v kasační stížnosti, že reportáž pojednává o případu zcela odlišných
účastníků, u nichž se jednalo též o protokol z místního šetření, lze konstatovat, že právě
u takových protokolů jde typicky o specifické individuální okolnosti každého případu, jako jsou
obsah protokolu a pozemky, jichž se týká, podpis na něm, okolnosti jeho vzniku atd. Podstatné
je pak hodnocení relevantních okolností konkrétního posuzovaného případu, k čemuž krajský
soud v nynější věci přistoupil, jakkoli se s ním Nejvyšší správní soud v některých hodnoceních
neshodl. Televizní reportáž v jiné věci přitom může jen stěží objasnit, zda vzhledem
ke specifickým okolnostem nynějšího případu bylo v případě stěžovatele rozhodnuto správně.
Krajský soud proto dle zdejšího soudu v daném ohledu nepochybil.
V kasační stížnosti stěžovatel namítl, že krajský soud nepřihlédl k protokolu o vytyčení
hranice pozemku ze dne 3. 5. 2002, který je přílohou k vytyčovacímu náčrtu č. zakázky
422-38Fi/2002. Jde o podklady pro geometrický plán pro rozdělení pozemků, č. plánu
422-38Fi/2002, založený ve spise O-38/251/2003, jímž byly děleny pozemky parc. č. 420/2
a č. 462/1, dále je zde znázorněno, jak se toto dělení dotýká pozemků parc. č. 888/4 díl 3
a parc. č. 1276 díl 1 a 2. Nejvyšší správní soud konstatuje, že tento protokol stěžovatel ve svých
podáních ke krajskému soudu vůbec nezmínil a poukazuje na něj až v kasační stížnosti, krajský
soud tak neměl důvod se k protokolu výslovně vyjadřovat, a to i s ohledem na skutečnost,
že se netýká hranice, jejíž evidence v katastrálním operátu byla předmětem opravy. Navíc v řízení
o kasační stížnosti odkaz na tento plán představuje skutečnost ve smyslu §109 odst. 5 s. ř. s.,
k níž nelze přihlížet, jelikož ji stěžovatel uplatnil až poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že při předmětném technickohospodářském měření
došlo k porušení směrnice Ústřední správy geodézie a kartografie, č. 23-234-6330/1965,
pro místní šetření a obnovení písemných operátů evidence nemovitostí
při technickohospodářském mapování. Dále namítl, že se krajský soud s touto směrnicí řádně
nevypořádal. Nejvyšší správní soud konstatuje, že v žalobě ke krajskému soudu ze dne
16. 4. 2010 se o této směrnici nezmiňuje. První zmínka o ní je ve stěžovatelově stanovisku
k vyjádření žalovaného ze dne 20. 5. 2010, k němuž také stěžovatel přiložil část textu této
směrnice a kde poukázal na konkrétní pochybení, k nimž dle jeho názoru došlo. Nejvyšší správní
soud konstatuje, že krajský soud se k namítané směrnici ve svém rozhodnutí nevyjádřil. Zdejší
soud přitom sám v dané situaci nemůže stěžovateli sdělit, proč se dle jeho názoru krajský soud
k namítané směrnici meritorně nevyjadřoval, zbavil by jej tak možnosti se proti tomuto
hodnocení bránit kasační stížností, což Ústavní soud považuje za nepřípustné (viz nález
Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, publikován jako N 225/51
SbNU 807, dostupný též z http://nalus.usoud.cz). Krajský soud se proto v novém rozhodnutí
vyjádří ke stěžovatelem tvrzenému porušení zmíněné směrnice, a to dle okolností případu
i z pohledu, zda se jednalo o nový žalobní bod či o rozšíření stávajících a včasnosti jeho uplatnění
vzhledem k §71 odst. 2, větě druhé, a §72 odst. 1 s. ř. s. Z důvodu, že se ke směrnici krajský
soud bude vyjadřovat, by bylo vypořádání kasačních námitek operujících s jejím porušením
předčasné.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil s námitkou směřující do způsobu, jak se krajský soud
vypořádal s poukazem stěžovatele na místní šetření ze dne 30. 4. 2003. Stěžovatel v žalobě
ke krajskému soudu uvedl, že z rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 7. 2003, č. j. O-38/251/2003,
dovozuje, že v terénu probíhala měření, jejichž výsledek má být stěžovateli utajen. Zdejší soud
se plně ztotožňuje s krajským soudem, že z rozhodnutí, na které odkázal stěžovatel, vyplývá jen,
že při místním šetření ze dne 30. 4. 2003 bylo konstatováno, že proluka mezi domy je částečně
zastavěna. O žádném měření zde není zmínka, přičemž, jak správně uvedl krajský soud, místní
šetření neznamená automaticky provádění měření.
Namítané pochybení neshledal zdejší soud ani v té části rozsudku krajského soudu,
kde je uvedeno, že pro rozhodování je významný právní stav k datu vydání správního rozhodnutí,
přičemž závaznost údajů katastru je upravena v §20 katastrálního zákona a mezi závaznými údaji
nefiguruje výměra pozemku. Zdejší soud se přitom ztotožňuje s krajským soudem, že správní
orgány měly vycházet z aktuální právní úpravy. Odkazuje-li stěžovatel na to, že dle §8 vyhlášky
č. 23/1964 Sb., kterou se provádí zákon č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, byla závazným
údajem evidence nemovitostí též výměra pozemku, lze zmínit, že dle §6 zákona č. 22/1964 Sb.,
o evidenci nemovitostí, byly údaje evidence nemovitostí závazné pro plánování a řízení
zemědělské výroby, pro výkaznictví a statistiku o zemědělském půdním fondu a lesním fondu,
pro přehledy nemovitostí vedené socialistickými organizacemi a dále byly podkladem
pro sepisovaní smluv a jiných listin o nemovitostech.
Nebylo možno přisvědčit ani obecně formulované námitce, že krajský soud
nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu vyslovený v předchozím
zrušujícím rozsudku ve věci, tj. rozsudku ze dne 10. 3. 2011, č. j. 9 As 70/2010 - 97. V tomto
rozsudku zdejší soud zavázal krajský soud, aby se v dalším řízení zabýval rozhodnutím
Katastrálního úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 16. 5. 2003, č. j. OR 34/03-333, a rozhodnutím
žalovaného ze dne 21. 7. 2003, č. j. O-38/251/2003, což krajský soud bezezbytku splnil. Krajský
soud si vyžádal příslušné správní spisy a uvedenými rozhodnutími se v novém rozsudku velmi
pečlivě a přesvědčivě zabýval, když konstatoval, že těmito rozhodnutími z roku 2003 nebyla
provedena žádná oprava evidence předmětné vlastnické hranice a výsledek takového řízení
se nemohl promítnout do digitalizované podoby katastrální mapy. Krajský soud dále poznamenal,
že řízení z roku 2003 nepředstavuje překážku věci rozhodnuté, což koresponduje s judikaturou
zdejšího soudu (např. rozsudek ze dne 30. 10. 2008, č. j. 6 As 12/2008 - 73), dle které zamítnutí
návrhu na opravu chyby v katastrálním operátu nebrání projednání nového návrhu téhož
žadatele.
Nejvyšší správní soud se nemohl ztotožnit se stěžovatelem, který v kasační stížnosti
zmínil, že krajský soud měl zrušit i rozhodnutí žalovaného z roku 2003. Žalobou před krajským
soudem bylo napadeno rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 2. 2010, č. j. ZKI-O-52/251/2009,
a jemu předcházející rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště
Třeboň, ze dne 9. 11. 2009, č. j. OR-157/2009-333-21. Jiné než žalobou napadené rozhodnutí
nebo rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, které mu předcházelo, není možno dle §78
s. ř. s. zrušit.
Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, proto dle §110 odst. 1, věty první, s. ř. s. napadený rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle
§109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3, věta první, s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2012
JUDr. Radan Malík
předseda senátu