ECLI:CZ:NSS:2013:1.AS.17.2013:50
sp. zn. 1 As 17/2013 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: G. Ch., zastoupený Mgr. Petrem
Václavkem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 21, 110 00 Praha 1, proti žalované: Policie České
republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3, proti
rozhodnutí žalované ze dne 12. 12. 2012, č. j. CPR-8848-3/ČJ-2012-9CPR-V243, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2013, č. j. 4 A 85/2012 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy,
odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 29. 6. 2012,
č. j. KRPA-18743/ČJ-2011-000022, bylo žalobci uloženo podle §119 odst. 1 písm. b) bod 1 a §119
odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců a o změně některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů, správní vyhoštění. Doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských
států Evropské unie byla stanovena na 4 roky. Současně mu byla podle §118 odst. 3 zákona stanovena
doba k vycestování z území do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Odvolání žalobce proti
citovanému rozhodnutí žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítla.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze; ten rozsudkem
ze dne 30. 1. 2013, č. j. 4 A 85/2012 - 36, žalobu zamítl. Nepřisvědčil žalobci, že správní orgány
pochybily při provádění listinných důkazů. Jako nedůvodnou shledal městský soud i námitku nesouladu
závěrů žalované s okolnostmi vyplývajícími ze správního spisu ohledně účelovosti manželství žalobce
nebo otázky opuštění území ČR. Stejně tak zásah do soukromého a rodinného života žalobce,
resp. délku uloženého zákazu vstupu na území, vyhodnotil soud jako přiměřenou okolnostem případu.
Pochybení žalované neshledal soud ani při stanovení počátku doby, po kterou nelze cizinci umožnit
vstup na území.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu včas podanou kasační
stížností namítaje, že jsou dány důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), tj. nesprávné posouzení
právní otázky soudem a nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu pro nedostatek důvodů.
[4] Stěžovatel má za to, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zásadou materiální
pravdy. Nebyl totiž dostatečně zjištěn skutkový stav věci a důkazy, na které správní orgány odkazovaly,
nebyly v řízení provedeny zákonným postupem. Tím došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý
proces. Stěžovateli bylo uloženo správní vyhoštění zejména z důvodu, že se při pobytové kontrole
prokázal padělaným dokladem. Listinný důkaz prokazující tuto skutečnost však nebyl proveden
v souladu se zákonem, neboť správní orgán v dané věci nenařídil ústní jednání a stěžovatel ani nebyl
vyrozuměn o záměru správního orgánu o provedení důkazu mimo jednání, o čemž by musel být sepsán
protokol (§18 odst. 1 a §51 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu). Postupem správních
orgánů tak byl stěžovatel zbaven možnosti vyjádřit se k prováděnému důkazu.
[5] Dále stěžovatel zpochybnil závěry správních orgánů, že od 19. 1. 2010 do 22. 3. 2011 pobýval
na území České republiky neoprávněně bez víza a že poté, co mu bylo dne 21. 5. 2005 uloženo správní
vyhoštění, tuzemsko vůbec neopustil. Uvedená tvrzení jsou nepřezkoumatelná, jelikož nemají oporu
ve spisovém materiálu. Obdobně zmatečné je i závěr žalované, že manželství uzavřel stěžovatel účelově
s cílem legalizovat svůj pobyt v České republice. Stěžovatel s manželkou P. J. a synem Y. Ch. skutečně
pobývá na společné adrese.
[6] Městský soud dále nesprávně posoudil právní otázku přiměřenosti zásahu napadeného
rozhodnutí žalované do rodinného a soukromého života stěžovatele. Stěžovatel pobývá v tuzemsku
nejen se svou manželkou, ale i s jejich nezletilým synem. Správní orgány přecenily intenzitu veřejného
zájmu, který byl jednáním stěžovatele dotčen, a bagatelizují dopady do rodinného a soukromého života
stěžovatele. Navíc stanovením téměř maximální doby vyhoštění správní orgány fakticky vylučují
v dohledné době společné soužití rodiny. K tomu stěžovatel odkázal na čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, Úmluvu o právech dítěte a judikaturu správních soudů
(např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2007, č. j. 1 As 39/2007 - 72, nebo ze dne
19. 4. 2012, č. j. 7 As 6/2012 - 29.
[7] Stěžovatel dále namítl nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu pro nedostatek důvodů.
Podle něj se městský soud nevypořádal s argumentací žalobce obsaženou pod bodem V. žaloby,
že rozhodnutí žalované je vydáno v rozporu s §2 odst. 4 správního řádu a v rozporu s aplikační praxí
žalované. V obdobné právní věci žalovaná zrušila prvostupňové rozhodnutí o správním vyhoštění
z důvodu nepřiměřeného dopadu do rodinného života cizince.
[8] Závěrem stěžovatel namítl nesprávné právní posouzení navázání doby, po kterou nelze cizinci
umožnit vstup na území, na dobu vykonatelnosti rozhodnutí. Názor městského soudu nemá oporu
v právních předpisech, neboť z §118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nelze dovodit, že by policie
při stanovení doby zákazu vstupu na území mohla ve výroku extenzivně upravovat běh platnosti takové
doby. Stěžovatel zmínil skutečnost, že předmětná právní otázka byla předložena rozšířenému senátu
Nejvyššího správního soudu, nicméně domnívá se, že rozšířený senát potvrdí právní názor zastávaný
stěžovatelem.
[9] Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[10] Vyjádření žalované ke kasační stížnosti nebylo podáno.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky
řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Důvodnost
kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů
a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejprve Nejvyšší správní soud hodnotil námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku městského
soudu pro nedostatek důvodů [ad III. A); důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Dále se zabýval
namítanou vadou správního řízení spočívající v nezákonně provedeném dokazování [ad III. B); důvod
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Poté hodnotil námitku nesprávně posouzeného, resp. nedostatečně
zjištěného skutkového stavu ve správním řízení [ad III. C); důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]
a námitku nesprávného posouzení přiměřenosti zásahu rozhodnutí žalované do rodinného života
stěžovatele [ad III. D); důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Závěrem se Nejvyšší správní soud
věnoval námitce nesprávného posouzení zákonnosti doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup
na území členských států Evropské unie [ad III. E); důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
III. A) Nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu pro nedostatek důvodů
[14] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že se městský soud vůbec nevypořádal s žalobní
námitkou obsaženou v části V. žaloby; na tomto místě stěžovatel tvrdil, že rozhodnutí žalované
je v rozporu s její aplikační praxí a v rozporu s §2 odst. 4 správního řádu. V téměř identické právní věci
žalovaná podle stěžovatele rozhodnutí o správním vyhoštění zrušila z důvodu nepřiměřeného dopadu
do rodinného života cizince.
[15] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je rozhodnutí krajského soudu
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů mimo jiné tehdy „[n]ení-li z odůvodnění napadeného rozsudku
krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní
námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené“, a to zejména tehdy „jde-li o právní argumentaci,
na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost
odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS; všechna citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná na www.nssoud.cz). Nepřezkoumatelnost rozsudku
krajského soudu pro nedostatek důvodů bude dána rovněž tehdy, „opomene-li krajský soud v řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumat jednu ze žalobních námitek“ (rozsudek ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS).
[16] Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že městský soud opravdu v napadeném rozsudku výslovně
nereagoval na výtku obsaženou v žalobě, že rozhodnutí žalované je v rozporu s rozhodovací praxí
policie vyjádřenou např. v rozhodnutí ze dne 24. 9. 2012, č. j. CPR-7831/ČJ-2012-CPR-V243. Je však
zřejmé, že námitkou nesprávného posouzení dopadů rozhodnutí žalované do osobního a rodinného
života stěžovatele, s níž uvedená výtka bezprostředně souvisí, se městský soud zabýval detailně
na stranách 5 a 6 napadeného rozsudku. Soud individuálně zkoumal a hodnotil situaci stěžovatele
na základě skutkového stavu zjištěného ve správním řízení a vážil přiměřenost zásahu do rodinného
života stěžovatele, k němuž došlo v důsledku vydání rozhodnutí žalované. Uzavřel, že žalovaná svým
rozhodnutím nezasáhla nepřiměřeným způsobem do osobního a rodinného života stěžovatele.
[17] Nejvyšší správní soud tak má s ohledem na výše citovanou judikaturu Nejvyššího správního
soudu za to, že městský soud dostatečně posoudil konkrétní okolnosti předmětného případu
a podrobně vyjádřil, proč v daném případě nebyl zásah do soukromého a rodinného života žalobce
nepřiměřený. Odpovědné posouzení této otázky je otázkou interpretace §119a odst. 2 zákona o pobytu
cizinců a rovněž otázkou skutkovou, která závisí na konkrétních okolnostech řešeného případu
(srov. bod [32] níže); nelze tak bez dalšího přejímat závěry vyslovené v jiném rozhodnutí žalované,
v němž byl zásah do rodinného života cizince způsobený rozhodnutím o vyhoštění shledán
nepřiměřeným. Z napadeného rozsudku městského soudu je patrné, že soud poskytl propracovanou
a ucelenou argumentaci, proč nelze dopady rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého
a rodinného života stěžovatele považovat za nepřiměřené. Pokud tedy městský soud výslovně
nedoplnil, že v tomto ohledu není rozhodný postup žalované v jiných, byť skutkově obdobných
věcech, ale že záleží především na konkrétních okolnostech řešeného případu, jedná se pouze o dílčí
nedostatek slovního vyjádření myšlenky městského soudu, který však per se nezakládá
nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů (srov. rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2003, č.
j. 2 Ads 58/2003 – 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS). Jak uvedl Ústavní soud, „[n]ení
porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení)
jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu
rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ [nález ze dne 12. 2. 2009,
sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247), bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 – 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013,
č. j. 1 Afs 44/2013 – 30, bod 41]. Námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu tedy není
důvodná.
III. B) Namítaná vada správního řízení spočívající v nezákonně provedeném dokazování
[18] Stěžovatel v kasační stížnosti dále uváděl, že se správní orgány dopustily vady řízení, neboť
prováděly listinné důkazy mimo jednání a stěžovatel tak neměl možnost vyjádřit se k těmto důkazům.
Městský soud v tomto ohledu konstatoval, že zmíněný listinný důkaz (expertiza o pravosti cestovního
dokladu) je součástí správního spisu a stěžovatel s ním byl v rámci správního řízení seznámen. Bylo
by tak nadbytečné učinit o provádění předmětného důkazu záznam do správního spisu.
[19] Nejvyšší správní soud k této námitce uvádí, že s existencí odborného vyjádření Krajského
ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 23. 3. 2011, podle kterého byl stěžovatelem předložený
průkaz totožnosti občana Slovenské republiky vystavený na jméno H. Ch. celkovým padělkem dokladu,
byl stěžovatel seznámen nejpozději dne 24. 3. 2011. Při ústním jednání konaném tohoto dne byli
stěžovatel i jeho zástupce seznámeni s výsledky znaleckého zkoumání předmětného cestovního dokladu
a byli informováni o dosud shromážděných podkladech pro rozhodnutí (srov. protokol o vyjádření
účastníka ze dne 24. 3. 2011, č. j. KRPA-18743/ČJ-2011-000022). Usneseními ze dne 18. 4. 2011, 13. 7.
2011 a 12. 4. 2012 správní orgán prvního stupně vyzval stěžovatele k seznámení se s podklady
rozhodnutí a k podání návrhů na doplnění dokazování. Obsah předmětného dokumentu byl tedy
stěžovateli znám více než rok před vydáním prvoinstančního rozhodnutí (29. 6. 2012). Zdejší soud
proto vůbec nemusel posuzovat, zda byl postup správních orgánů týkající se tohoto vyjádření vadou
řízení. Je evidentní, že o odborném vyjádření stěžovatel věděl a mohl jeho závěry v průběhu správního
řízení kdykoliv zpochybnit. Jak k tomu ostatně dodává doktrína: „Takový postup [přečtení či sdělení
obsahu listiny] by zcela postrádal význam v případě, kdy určitá listina je a po celou dobu správního řízení (a i poté)
zůstane součástí spisu, na základě čehož mají účastníci řízení možnost se s ní na základě §38 seznámit –pouhé přečtení
takové listiny nebo sdělení jejího obsahu neznamená z hlediska listiny samotné žádnou ?přidanou hodnotu’.“ (Vedral, J.
Správní řád. Komentář. II. vydání. Praha: Bova Polygon, 2012, s. 537).
[20] Námitka je proto nedůvodná.
III. C) Námitka nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu
[21] V kasační stížnosti stěžovatel upozorňoval rovněž na nesprávně, resp. nedostatečně zjištěný
skutkový stav ve správním řízení. Podle jeho názoru neexistovaly důkazy pro závěr správních orgánů,
že vůbec neopustil území České republiky a celou dobu nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění
z roku 2005. Nesouhlasil rovněž se závěry správních orgánů o účelovosti uzavřeného manželství.
Městský soud na základě údajů vyplývajících z předloženého správního spisu konstatoval, že skutkové
okolnosti zjištěné ve správním řízení potvrzují zmíněný závěr správních orgánů. Pokud stěžovatel
svými tvrzeními a důkazy skutkový stav nevyvrátil, je udržitelný závěr žalované, že stěžovatel území
České republiky neopustil a pobýval zde v rozporu s uloženým rozhodnutím o správním vyhoštění.
Městský soud rovněž nepřisvědčil názoru stěžovatele o nepřezkoumatelnosti a zmatečnosti tvrzení
správních orgánů o účelovosti uzavřeného manželství; závěry mají oporu ve zjištěném skutkovém stavu
a jsou logické.
[22] Ze správního spisu vyplynulo, že dne 22. 3. 2011 ve 23:25 hodin byl stěžovatel kontrolován
hlídkou Policie České republiky v místě Praha 5, OC Nový Smíchov, a byl vyzván k prokázání
totožnosti. Předložil hlídce občanský průkaz Slovenské republiky vydaný na jméno H. Ch. Hlídka pojala
podezření, že by se mohlo jednat o pozměněný či padělaný doklad, proto stěžovatele na místě zadržela
a následně jej převezla na místní součást oddělení pátrání, kontroly pobytu a eskort. Tam byla
provedena kontrola dle AFIS (Automated Fingerprint Identification System), při níž byla nalezena shoda s X
– Ch. G. T., narozený X, státní příslušník Č. l. r. Bylo zjištěno, že stěžovatel pobývá na území České
republiky neoprávněně, neboť nerespektoval dříve vydané rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 20.
1. 2005, č. j. SCPP-117/OV-III-2005, a nevycestoval z území po dobu stanovenou v citovaném
rozhodnutí.
[23] Při podání vysvětlení dne 23. 3. 2011 stěžovatel uvedl, že má v České republice manželku
a jedno dítě ve věku 1 roku, oba dva jsou čínské národnosti. Následně byla v řízení vyslechnuta
manželka žalobce, J. P., která dne 24. 3. 2011 uvedla, že stěžovatel je vzorným otcem a manželem.
Požádala správní orgány o maximální shovívavost v řízení o správním vyhoštění s ohledem na dopad
do rodinného života a dopad na jejich dítě. Usnesením ze dne 18. 4. 2011 správní orgán prvního stupně
vyzval stěžovatele k seznámení s podklady rozhodnutí a k podání návrhů na doplnění dokazování
do 26. 4. 2011. Tohoto práva stěžovatel využil a navrhl provedení místního šetření na adrese N. 1060,
P. Při místním šetření konaném dne 24. 5. 2011 správní orgán zjistil, že v bytě č. 4 bydlí paní J. P. sama
se svým synem Y. Ch. narozeným X. Syn byl v předmětné době v Číně u rodiny, protože ona je sama a
nemohla by se o něj dostatečně postarat. Stěžovatel doložil potvrzení o uzavření manželství s J. P. dne
19. 1. 2010 na Velvyslanectví Čínské lidové republiky v ČR a rodný list dítěte Y. Ch., kde je jako otec
dítěte uveden stěžovatel a jako matka J. P.
[24] Při výslechu konaném dne 6. 2. 2012 stěžovatel uvedl, že se se svojí manželkou seznámil v roce
2009. Od sňatku, k němuž došlo dne 19. 1. 2010, žijí s manželkou společně v Praze. Syn byl v Číně
od května do října 2011, protože ho chtěli vidět jejich rodiče. Letěl tam s manželkou, ta poté odletěla
sama a vrátila se pro něj. Nyní pečují o syna společně; stěžovatel je s ním doma a manželka pracuje.
V zemi původu nemá stěžovatel byt, má tam rodiče a sestru. Manželka stěžovateli na velvyslanectví
Čínské lidové republiky zařídila pas; nemá v něm žádné potvrzení o vycestování z ČR. Stěžovatel dále
uvedl, že syn si v České republice přivykl na zdejší klimatické podmínky. Když byl v Číně, byl neustále
nemocný. Stěžovatel rovněž doložil prohlášení paní N. K., z něhož vyplynulo, že stěžovatel i jeho
manželka jsou podle paní K. velmi pracovití a skromní. Stěžovatel se o syna staral, sám jej oblékal
a pečoval o něj.
[25] Nejprve Nejvyšší správní soud hodnotil, zda závěr správních orgánů o tom, že stěžovatel
od roku 2005 nevycestoval z území České republiky, přestože mu bylo uloženo v roce 2005 správní
vyhoštění, má oporu ve zjištěném spisovém materiálu. Správní orgán prvního stupně v rozhodnutí
ze dne 29. 6. 2012, č. j. KRPA-18743/ČJ-2011-000022, podrobně popsal, že „cestovní doklad
[stěžovatele] není opatřen vstupním ani výstupním razítkem hraniční kontroly. V informačních systémech Policie ČR
není také žádný záznam o tom, že jste překročil hranice České republiky.“ Správní orgán odkázal na čl. 11
nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006, kterým se stanoví kodex Společenství
o pravidlech upravujících příhraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex), podle něhož není-li
cestovní doklad státního příslušníka třetí země opatřen otiskem vstupního razítka, mohou se příslušné vnitrostátní orgány
domnívat, že držitel nesplňuje nebo přestal splňovat podmínky délky pobytu použitelné v dotyčném členském státě.
Uvedenou domněnku je možné vyvrátit, pokud státní příslušník třetí země jakýmkoli způsobem předloží věrohodné
důkazy, například v podobě jízdenky či letenky nebo svědectví o své přítomnosti mimo území členských států, o tom,
že podmínky týkající se délky krátkodobého pobytu dodržel. Vzhledem k tomu, že stěžovatel uvedenou
domněnku neopuštění území nevyvrátil, vycházely správní orgány z toho, že stěžovatel území České
republiky neopustil a pobýval v tuzemsku po 31. 5. 2007, kdy bylo pravomocně ukončeno jeho řízení
o mezinárodní ochraně, neoprávněně. Naplnění podmínek dle §119 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu
cizinců (pobyt na území bez víza nebo platného oprávnění k pobytu) správní orgány odvozovaly
až od 19. 1. 2010 (do 22. 3. 2011), tj. ode dne uzavření manželství na Velvyslanectví Čínské lidové
republiky v Praze. Sám stěžovatel ve své výpovědi dne 6. 2. 2012 potvrdil, že ode dne uzavření
manželství žije s manželkou ve společném bytě v P. (srov. bod [24] shora). S uvedenými závěry
se ztotožnila i žalovaná v žalobou napadeném rozhodnutí.
[26] Na základě shora citované pasáže z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a skutkových
okolností vyplývajících ze správního spisu lze uvést, že závěr správních orgánů o tom, že stěžovatel
nevycestoval z území České republiky poté, co bylo v roce 2007 skončeno řízení o udělení mezinárodní
ochrany, má oporu ve spisovém materiálu a je řádně vysvětlen. Pokud stěžovatel se závěry správních
orgánů v tomto směru nesouhlasil, bylo na něm, aby vyvrátil domněnku obsaženou v čl. 11
Schengenského hraničního kodexu a sám prokázal (např. předložením kopie letenky či jízdenky,
návrhem na provedení svědecké výpovědi či jinými důkazy), že území České republiky v roce 2007
opustil. Pokud v tomto směru zůstal stěžovatel pasivní a navíc sám výslovně potvrdil,
že se od 19. 1. 2010 zdržuje nepřetržitě v P., nemůže nyní s úspěchem namítat, že závěry správních
orgánů o neoprávněném pobytu stěžovatele na území České republiky nemají oporu ve spisovém
materiálu. Námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu proto není důvodná.
[27] Co se týče otázky účelovosti uzavřeného manželství, tu správní orgány dovozovaly
ze skutečnosti, že se stěžovatel s manželkou seznámil a následně uzavřel manželství v době, kdy neměl
na území České republiky žádný pobytový status a byl veden v evidenci nežádoucích osob. Vzhledem
k tomu, že následně na základě vztahu s J. P. mohl být stěžovateli udělen pobytový status, uzavřel
správní orgán prvního stupně, že se jednalo o účelové jednání. Na tomto místě se Nejvyšší správní
soud ztotožňuje se závěry městského soudu, že popsané skutkové okolnosti ohledně uzavření
manželství stěžovatele mají oporu ve spisovém materiálu, jsou řádně a logicky vysvětleny. Správní
orgány tak oprávněně mohly z popsaných skutečností vyvodit závěr o účelovosti jednání stěžovatele.
Otázkou, zda správní orgány správně posoudily dopady rozhodnutí o vyhoštění do osobního
a rodinného života stěžovatele v souladu s §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, se Nejvyšší správní
soud zabýval detailně v bodě III. D) tohoto rozsudku. Nejvyšší správní soud tak s ohledem na výše
uvedené neshledal důvodnou ani námitku nesprávného posouzení skutkového stavu v projednávaném
případě.
III. D) Námitka nesprávného posouzení dopadů do osobního a rodinného života stěžovatele
[28] Další námitka obsažená v kasační stížnosti je polemika stěžovatele se závěrem městského
soudu, že dopady rozhodnutí žalované do jeho soukromého života nejsou nepřiměřené okolnostem
projednávaného případu. Městský soud v napadeném rozsudku konstatoval, že dotčení rodinného
života je zcela únosné a přiměřené v porovnání s veřejným zájmem na tom, aby na území České
republiky pobývali pouze cizinci, kteří se v minulosti nedopustili závažného protispolečenského
jednání.
[29] Podle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nelze vydat rozhodnutí o správním vyhoštění podle §119,
jestliže by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Při posuzování
přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán podle §174a zákona zohlední
zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav,
povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu
vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho
posledního trvalého bydliště.
[30] Správní orgán prvního stupně v rozhodnutí ze dne 29. 6. 2012 podrobně hodnotil soukromé
a rodinné vazby stěžovatele na území České republiky (strana 5 – 6 rozhodnutí). Konstatoval,
že „samotná existence vztahu vyhošťované osoby k občanům a osobám na území České republiky, stejně jako případné
sdílení společné domácnosti či deklarovaná hloubka citů mezi posuzovanými osobami neznamená ještě automaticky
shledání nemožnosti vydání Rozhodnutí o správním vyhoštění.“ Podle správního orgánu se stěžovateli podařilo
prokázat existenci soukromých vazeb na území České republiky ke své manželce a synovi. Současně
však dodal, že „[c]izinec, který se nachází na území České republiky dlouhodobě a vědomě nelegálně, je v situaci,
kdy musí počítat s tím, že jeho rodinné vztahy a ostatní vazby se budou v budoucnu s vysokou pravděpodobností
realizovat mimo území České republiky. Pokud si však cizinec začne budovat rodinné vazby na území jiného státu
v době, kdy jeho pobyt je spojen s porušováním právních předpisů, nemůže být tato skutečnost sama o sobě považována
za důvod, pro který nelze rozhodnout o správním vyhoštění (…). Jmenovaný má na území České republiky manželku
a syna, se kterými může v případě oboustranného zájmu žít na místě, kde budou mít všichni povolený pobyt (…).
Správní orgán si je vědom také skutečnosti, že každé nucené vycestování cizince může být zásahem do jeho soukromého
a rodinného života. Ve Vašem případě je však přesvědčen, že takovýto zásah nebude vzhledem k výše uvedeným
skutečnostem zásahem nepřiměřeným, neboť předešlé chování cizince představuje skutečné a dostatečné závažné ohrožení
zájmů společnosti. V tomto případě proto veřejný zájem na vyhoštění cizince převážil nad ochranou jeho soukromého
života.“ S uvedenými závěry se ztotožnila i žalovaná v napadeném rozhodnutí. Konstatovala,
že rozhodnutí o správním vyhoštění neznamená nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života
stěžovatele, neboť je možná rychlá integrace stěžovatele a jeho rodiny v Číně. Odvolací orgán neshledal
porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, protože v daném případě nešlo
o tak dlouhodobý a intenzivní vztah, jak jej definuje judikatura Evropského soudu o lidská práva.
Stěžovatel a jeho rodina pak dle žalované mají reálnou možnost vycestovat a usadit se v zemi původu
stěžovatele.
[31] Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012 - 45, uvedl,
že v případech, které spojují otázku možného porušení práva na respektování rodinného
či soukromého života a otázku nuceného vycestování cizince, je nutné vycházet především z judikatury
Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) vztahující se ke čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod. Tato judikatura zohledňuje zejména: (1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo
soukromý život narušen, (2) délku pobytu cizince ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit,
(3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát, (4) existenci nepřekonatelné překážky
k rodinnému či soukromému životu v zemi původu, např. nemožnost rodinného příslušníka následovat
cizince do země jeho původu, (5) „imigrační historii“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva
v minulosti, (6) povahu a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem
(viz např. rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, č. 46410/99, body 57-58,
a rozsudky ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99,
bod 39, či ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, bod 70). Všechna uvedená
kritéria je třeba posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi
s opačnými zájmy státu, např. nebezpečím pro společnost či ochranou veřejného pořádku. Právo
vyplývající z čl. 8 Úmluvy totiž není absolutní a je zde prostor pro vyvažování protichůdných zájmů
cizince a státu.
[32] Výklad pojmu „nepřiměřený zásah do rodinného nebo soukromého života“ a podřazení zjištěného
skutkového stavu tomuto pojmu je pak otázkou výkladu práva a jeho aplikace na zjištěný skutkový stav
za využití výše citovaných kritérií stanovených judikaturou ESLP, nikoliv předmětem volného
správního uvážení. Přestože právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy není absolutní a existuje zde prostor
pro vyvažování zájmů jednotlivce a zájmů státu, nejedná se o správní uvážení, jak jej chápe česká
judikatura (viz např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 3. 2005 č. j. 6 A 25/2002 – 42, publikované
pod č. 906/2006 Sb. NSS, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2004,
č. j. 5 Azs 105/2004 – 72, publikovaný pod č. 375/2004 Sb. NSS, ze dne 26. 10. 2007,
č. j. 4 As 10/2007 – 109, ze dne 23. 10. 2008, č. j. 8 As 56/2007 – 151, nebo usnesení Ústavního soudu
ze dne 9. 2. 2001, sp. zn. I. ÚS 229/2000, ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 1744/08, nebo ze dne
23. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 226/09). Autonomie správních orgánů při rozhodování o vyhoštění
je omezena základními právy dotčených cizinců a s tím souvisejícími mezinárodními závazky České
republiky [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 26/07 ze dne 9. 12. 2008 (N 218/51 SbNU 709;
47/2009 Sb.), body 40 a 41, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Výklad a aplikace pojmu „nepřiměřený
zásah do rodinného nebo soukromého života“ by proto měly být v souladu s §65 a násl. s. ř. s. plně
a meritorně přezkoumatelné. Požadavek na řádný soudní přezkum rozhodnutí o správním vyhoštění
ve vztahu k čl. 8 Úmluvy vyjádřil také ESLP např. v rozsudku ze dne 27. 9. 2011, Alim proti Rusku,
stížnost č. 39417/07.
[33] Nejvyšší správní soud proto zkoumal, zda správní orgány (a následně i městský soud)
při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného
života stěžovatele postupovaly v intencích výše uvedeného (srov. zejména body [31] a [32]).
[34] Správní orgány v řízení nezpochybnily hloubku citů a rodinného vztahu stěžovatele, jeho
manželky a syna. Jako určující však vyhodnotily skutečnost, že stěžovatel navázal vztah s manželkou
v České republice v době, kdy pobýval na území neoprávněně. Nemohl se tak rozumně spoléhat na to,
že na území České republiky, kde si následně založil rodinu, bude moci pobývat trvale. Skutečnost,
že rodinný život byl založen až poté, co dotčené osoby věděly, že jejich imigrační status je takový,
že jejich rodinný život je v dané zemi od počátku nejistý, je přitom podle judikatury Evropského soudu
pro lidská práva zcela zásadní (srov. rozsudek ze dne 26. 1. 1999, Jerry Olajide Sarumi proti Spojenému
království, stížnost č. 43279/98, rozsudek ze dne 22. 5. 1999, Andrey Sheabashov proti Lotyšsku, stížnost
č. 50065/99). Pokud se o výše popsaný případ jedná, bude vyhoštění cizince nesouladné s článkem 8
Úmluvy pouze výjimečně (např. rozsudky ze dne 24. 11. 1998, Mitchell proti Spojenému království, stížnost
č. 40447/98, nebo ze dne 22. 6. 1999, Ajayi a další proti Spojenému království, stížnost č. 27663/95, nebo
rozsudek Rodrigues da Silva a Hoogkamer, citovaný v bodě [31] shora). Tyto výjimečné okolnosti
v projednávané věci podle Nejvyššího správního soudu nebyly naplněny. V této souvislosti lze doplnit,
že subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje (srov.
shora citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 26/07).
[35] Důležitou okolností pro závěr správních orgánů o přiměřenosti uloženého správního vyhoštění
byla rovněž skutečnost, že stěžovatel i jeho rodinní příslušníci pobývající na území České republiky jsou
čínské národnosti a mají relativně pevné vazby na Čínu (žijí tam jejich rodiče, resp. sestra stěžovatele,
manželka jejich dítě téměř na 5 měsíců ponechala v Číně v péči jejích rodičů, protože se o syna
z důvodu pracovní vytíženosti nemohla v České republice starat). Manželka stěžovatele sice od roku
2008 podniká v tuzemsku, nicméně pokud by se se stěžovatelem rozhodli v důsledku rozhodnutí
o správním vyhoštění upřednostnit rodinný život, mohli by spolu se synem přesídlit do země původu,
neboť tam stěžovatel i jeho manželka mají rodinné vazby a hovoří čínsky.
[36] V projednávaném případě předchozí chování stěžovatele na území České republiky
(nerespektování rozhodnutí o správním vyhoštění z roku 2005, prokázání se hlídce policie padělaným
cestovním dokladem) představuje narušení veřejného pořádku, které podle §119 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců odůvodňuje vyhoštění stěžovatele. Je nepochybné, že stěžovatel vzhledem ke svému
neoprávněnému pobytu na území ČR minimálně od 19. 1. 2010 do 22. 3. 2011 již při uzavření sňatku
a zakládání rodinného života s J. P. mohl předvídat, že jeho setrvání na území ČR za daných podmínek
může vést k nucenému správnímu vyhoštění. S těmito okolnostmi byla nepochybně seznámena i
manželka stěžovatele. Nyní se tak stěžovatel nemůže s úspěchem dovolávat nepřiměřenosti dopadů
rozhodnutí o správním vyhoštění do jeho rodinného a soukromého života, neboť s možností nuceného
odchodu z území mohl stěžovatel při navazování rodinného vztahu na území, kde nepobýval
oprávněně, počítat. I s ohledem na shora citovanou judikaturu ESLP (srov. zejména bod [33] shora) tak
nelze dospět k závěru, že by bylo vyhoštění stěžovatele bylo v projednávaném případě nepřiměřené, a
tedy nesouladné s čl. 8 Úmluvy.
[37] Na základě uvedených závěrů shledal Nejvyšší správní soud posouzení otázky přiměřenosti
zásahu do rodinného a soukromého života stěžovatele vydaným rozhodnutím o správním vyhoštění,
které učinily správní orgány i městský soud za dostatečné a souladné se zákonem. Námitka
nesprávného posouzení této otázky městským soudem je tedy nedůvodná.
III. E) Námitka nesprávného posouzení zákonnosti doby zákazu vstupu na území
[38] Poslední námitkou obsaženou v kasační stížnosti je názor stěžovatele, že městský soud
nesprávně posoudil zákonnost postupu správních orgánů, které dobu, po kterou nelze cizinci umožnit
vstup na území, spojily s dobou vykonatelnosti rozhodnutí. Podle stěžovatele správní orgány nebyly
oprávněny stanovit počátek doby zákazu vstupu na území. K tomu městský soud odkázal na usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2012, č. j. 1 As 106/2010 - 83, podle
něhož byly správní orgány oprávněny stanovit i počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup
na území.
[39] Podle prvého odstavce ustanovení §118 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném
od 1. 1. 2012 do současnosti, se správním vyhoštěním rozumí ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno
se stanovením doby k vycestování z území a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států
Evropské unie. Dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie, stanoví policie
v rozhodnutí o správním vyhoštění cizince. V odůvodněných případech lze rozhodnutím stanovit hraniční přechod
pro vycestování z území. Čtvrtý odstavec citovaného ustanovení uvádí, že do doby, po kterou nelze umožnit
cizinci vstup na území členských států Evropské unie nebo občanovi Evropské unie anebo jeho rodinnému příslušníkovi
umožnit vstup na území, se nezapočítává doba, po kterou není rozhodnutí o správním vyhoštění vykonatelné.
[40] Jak již Nejvyšší správní soud konstatoval v rozsudku ze dne 25. 1. 2012,
č. j. 1 As 150/2011 - 68, z dikce §118 odst. 1, věty druhé, zákona o pobytu cizinců vyplývá, že je-li
policie ze zákona povinna v rozhodnutí o správním vyhoštění stanovit dobu, po kterou nelze cizinci
umožnit vstup na území, je současně oprávněna stanovit si na základě vlastního uvážení také počátek,
resp. konec této doby (argument a maiori ad minus). Lze tak konstatovat, že ustanovení §118 odst. 1
zákona, ve znění účinném od 24. 11. 2005, svěřuje správnímu orgánu pravomoc stanovit v rozhodnutí
o správním vyhoštění nejen délku, ale i počátek doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území
(obdobně srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2012,
č. j. 1 As 106/2010 - 83, publikované pod č. 2586/2012 Sb. NSS).
[41] Z výše citované judikatury Nejvyššího správního soudu tedy jasně vyplývá, že správní orgány
byly s ohledem na §118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců oprávněny stanovit počátek doby, po kterou
nelze stěžovateli umožnit vstup na území členských států Evropské unie. Městský soud tedy
nepochybil, pokud v napadeném rozsudku odkázal na citované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu č. j. 1 As 106/2010 - 83, a vyšel z jeho závěrů. Nebyly dány ani důvody pro přerušení
řízení do rozhodnutí rozšířeného senátu ve věci vedené pod sp. zn. 9 As 131/2011, neboť otázka
předložená rozšířenému senátu v dané věci se týká interpretace §118 zákona o pobytu cizinců, ve znění
účinném od 24. 11. 2005 do 31. 12. 2011. V předmětné věci však správní orgány postupovaly podle
znění účinného od 1. 1. 2012. Námitka nesprávného posouzení této otázky městským soudem proto
není důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[42] Nejvyšší správní soud proto ze všech výše uvedených důvodů podle §110 odst. 1 s. ř. s.,
poslední věty, zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou.
[43] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení. Žalované v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední
činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se jí náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. července 2013
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu