ECLI:CZ:NSS:2013:1.AS.30.2013:32
sp. zn. 1 As 30/2013 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: LI – MU s.r.o.,
se sídlem Lannova 2061/8, Praha 1 – Nové Město, zastoupena JUDr. Radkem Závodným,
advokátem se sídlem Duškova 917/4, Praha 5, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 31, Brno, ve věci žalob proti rozhodnutím Finančního ředitelství
pro hlavní město Prahu ze dne 15. 11. 2012, čj. 16952/12-1300-104880,
čj. 16954/12-1300-104880, čj. 16957/12-1300-104880, čj. 16962/12-1300-104880,
čj. 16963/12-1300-104880, čj. 16964/12-1300-104880, čj. 16966/12-1300-104880,
čj. 16968/12-1300-104880, čj. 16969/12-1300-104880, čj. 16970/12-1300-104880,
čj. 16971/12-1300-104880, čj. 16972/12-1300-104880, čj. 16974/12-1300-104880,
čj. 16976/12-1300-104880, čj. 16977/12-1300-104880, čj. 16978/12-1300-104880,
čj. 16980/12-1300-104880, čj. 16983/12-1300-104880, čj. 16984/12-1300-104880
a čj. 16986/12-1300-104880, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 19. 3. 2013, čj. 10 Af 4/2013 - 167,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Městský soud v rámci řízení o žalobách proti dvaceti rozhodnutím Finančního ředitelství
pro hlavní město Prahu označeným v záhlaví vyzval žalobkyni unsesením ze dne 29. 1. 2013,
čj. 10 Af 4/2013 – 151, k zaplacení soudních poplatků v celkové výši 80.000 Kč (20x poplatek
za žalobu ve výši 3.000 Kč a 20x poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku ve výši
1.000 Kč). Žalobykně reagovala sdělením ze dne 7. 2. 2013, v němž uvedla, že proti tomuto
usnesení podala ústavní stížnost. Z tohoto důvodu žádala, aby městský soud řízení o žalobách
přerušil do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti. Součástí tohoto sdělení byla také žádost
o osvobození od soudních poplatků.
[2] Usnesením označeným v záhlaví městský soud rozhodl tak, že její žádosti osvobození
od soudních poplatků nepřiznal (výrok I.), a dále nevyhověl jejímu návrhu na přiznání
odkladného účinku žalobám (výrok II.). Jde-li o část týkající se žádosti o osvobození od soudních
poplatků, městský soud ve svém usnesení uvedl, že po obdržení této žádosti žalobkyni zaslal
výzvu k doložení jejich majetkových poměrů a poučil ji o následcích nevyhovění výzvy. Na tuto
výzvu však žalobkyně nijak nereagovala. K tomu dále městský soud uvedl, že při zkoumání
existence podmínky, zda účastník nemá dostatečné prostředky ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s.,
zatěžuje účastníka řízení břemeno tvrzení i břemeno důkazní. Nedoloží-li účastník i přes výzvu
soudu své majetkové poměry, je to důvodem pro zamítnutí jeho žádosti. Tak tomu bylo
i v případě stěžovatelky. Městský soud dále odkázal na rozsudek zdejšího soudu,
sp. zn. 4 Ans 5/2008.
[3] K návrhu žalobkyně na přerušení řízení z důvodu podání ústavní stížnosti městský soud
podotkl, že ústavní stížnost žalobkyně byla usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2013,
sp. zn. III. ÚS 588/13 odmítnuta a nebyly tak dány důvody pro přerušení řízení.
II.
Stručné shrnutí kasačních námitek a vyjádření žalovaného
[4] Proti usnesení městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou
kasační stížnost z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Z kasační stížnosti vyplývá,
že stěžovatelka nesouhlasí se stanovením soudního poplatku ve výši 80.000 Kč. Správce daně
vydal platební výměry v souvislosti s daňovou kontrolou DPH za jednotlivé měsíce za situace,
kdy je stěžovatelka plátcem (měsíčního) DPH. Žalovaný (resp. Finanční ředitelství pro hlavní
město Prahu; působnost finančních ředitelství přešla na Odvolací finanční ředitelství s účinností od 1. 1. 2013
zákonem č. 456/2011 Sb. – pozn. NSS) o každém odvolání rozhodoval samostatným rozhodnutím.
V této souvislosti stěžovatelka zdůrazňuje, že jak platební výměry, tak rozhodnutí o odvoláních,
jsou naprosto stejné, ne-li totožné, a byly vydány ve stejný den. Liší se jen zdaňovacím obdobím
a vyměřenou daní. Stěžovatelka se proto domnívá, že z důvodu hospodárnosti bylo namístě
o nich rozhodnout ve společném řízení, což se však nestalo. Z tohoto důvodu byla následně
nucena žalobou napadat každé rozhodnutí samostatně. Byť tak z důvodu procesní ekonomie
učinila jednou žalobou, byl jí vyměřen soudní poplatek dle počtu napadených rozhodnutí.
[5] Stěžovatelka si je vědoma novely zákona o soudních poplatcích (zákon č. 218/2011 Sb.)
a zavedení §6 odst. 9, avšak odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, dle které je povinnost
účastníka řízení platit soudní poplatek za každé správní rozhodnutí, která jsou skutkově a právně
zcela identická, týkají se týchž účastníků a jsou vydána týž den stejným správním orgánem, nejen
disproporční, ale také protiústavní. Stěžovatelka z těchto důvodů tvrdí, že byla postupem
městského soudu zbavena možnosti využít zákonných prostředků soudní ochrany a bylo
zasaženo do jejího ústavního práva na spravedlivý proces. V kasační stížnosti navrhuje, aby zdejší
soud usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 24. 4. 2013 uvedl, že stěžovatelka
směšuje institut osvobození od soudních poplatků podle §36 odst. 3 s. ř. s. a vyměření soudního
poplatku v nesprávné výši v důsledku nesprávné aplikace zákona č. 549/1991 Sb. Žalovaný dále
odkázal na §6 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Z tohoto ustanovení vyplývá, že vydat
společné rozhodnutí o odvoláních směřujících proti platebním výměrům za jednotlivá zdaňovací
období je možnost, nikoliv povinnost správce daně (příp. odvolacího orgánu). V žádném případě
však nelze hovořit o nesprávném postupu správce daně, pokud vydal o každém takovém
odvolání samostatné rozhodnutí. Právě toto je dle názoru žalovaného standardní způsob, kterým
dochází ke stanovení daňové povinnosti za jednotlivá samostatná zdaňovací období a daňovému
subjektu není nikterak na újmu.
[7] Pokud jde o způsob, kterým zákon o soudních poplatcích zpoplatňuje podání žaloby
proti rozhodnutím vydaným ve správním řízení, jde dle žalovaného o problematiku zcela jinou,
která s ukončeným daňovým řízením nijak nesouvisí. Žalovaný proto odkázal na zákon
č. 218/2011 Sb., který s účinností od 1. 9. 2011 novelizoval zákon o soudních poplatcích
zavedením §6 odst. 9 a na důvodovou zprávu k němu. Žalovaný sice připouští, že nelze
odhlédnout od nálezu Ústavního soudu, který se touto problematikou zabývá a na který odkázala
sama stěžovatelka (sp. zn. I. ÚS 664/03) a dalších nálezů (např. sp. zn. II. ÚS 745/06), avšak
přitom zdůraznil, že v dané věci směřuje kasační stížnost proti usnesení městského soudu, který
nepřiznal osvobození od soudních poplatků z důvodu, že stěžovatelka v rozporu s §36 odst. 3
s. ř. s. ani přes výzvu soudu nijak nedoložila své majetkové poměry. Ve vztahu k těmto
předpokladům však stěžovatelka neuvedla ničeho. Ze všech uvedených důvodů žalovaný
navrhuje, aby zdejší soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
III.
Právní názor Nejvyššího správního soudu
[8] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); neshledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat
i bez návrhu.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Stěžovatelka napadá v záhlaví označené usnesení městského soudu v rozsahu, v němž
ji nepřiznal dobrodiní osvobození od soudních poplatků v několika řízeních o jejich žalobách,
tj. výroku I. napadeného usnesení. Úkolem zdejšího soudu v dané věci proto je posouzení,
zda byly na straně stěžovatelky dány podmínky pro osvobození od soudních poplatků, či nikoliv,
a zda tyto městský soud posoudil správně a přezkoumatelným způsobem [důvod dle §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s.]. Naopak, otázka zákonnosti předchozího usnesení městského soudu, kterým
stěžovatelku vyzval k zaplacení soudních poplatků v konkrétní výši, včetně správnosti celkové
výše soudních poplatků, nemůže být předmětem tohoto řízení.
[11] Z předloženého soudního spisu vyplývají tyto pro věc rozhodné okolnosti. Dne
18. 1. 2013 podala stěžovatelka žaloby proti dvaceti rozhodnutím Finančního ředitelství
pro hlavní město Prahu o odvoláních proti platebním výměrům na DPH za zdaňovací období
leden 2010 až srpen 2011. Uvedené žaloby podala, aniž by uhradila s tím spojené soudní
poplatky. Následně dne 21. 1. 2013 podala návrh na přiznání odkladného účinku všem těmto
žalobám. Městský soud usnesením ze dne 29. 1. 2013 čj. 10 Af 4/2013 – 151, vyzval stěžovatelku,
aby uhradila soudní poplatky za podání žalob i za návrhy na přiznání odkladných účinků
v souladu s §6 odst. 9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon
o soudních poplatcích“) a položky 18 bodu 2 písm. a) a položky 20 přílohy k zákonu o soudních
poplatcích (sazebník). K tomu jí stanovil lhůtu 10 dnů od doručení uvedeného usnesení.
Současně ji poučil, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, řízení bude
zastaveno, a dále o tom, že může požádat osvobození od soudních poplatků, má-li za to,
že pro to splňuje podmínky.
[12] Stěžovatelka na uvedenou výzvu reagovala sdělením ze dne 7. 2. 2013, v níž uvedla,
že s výší soudních poplatků nesouhlasí a že podala proti předchozímu usnesení ústavní stížnost.
V tomto sdělení taktéž požádala o přerušení řízení do doby, než Ústavní soud o ústavní stížnosti
rozhodne a dále o osvobození od soudních poplatků. Městský soud proto přípisem ze dne
19. 2. 2013, čj. 10 Af 4/2013 – 163 stěžovatelku vyzval, aby doložila své majetkové poměry,
např. kopií daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob za předchozí období, výpisy
o stavu prostředků na účtech u bank, aktuálním stavem aktiv a pasiv účetní jednotky, apod.
K tomu jí stanovil lhůtu sedmi dnů a současně ji poučil, že pokud tyto doklady ve stanovené
lhůtě nepředloží, bude soud vycházet z předpokladu, že podmínky pro osvobození soudních
poplatků neprokázala. Tento přípis byl stěžovatelce prostřednictvím jejího zástupce doručen
22. 2. 2013. Na uvedený přípis stěžovatelka ve stanovené lhůtě, ani nikdy poté, žádným
způsobem nereagovala. Městský soud proto napadeným usnesením ze dne 19. 3. 2013 rozhodl
o nepřiznání osvobození od soudních poplatků.
[13] K tomu zdejší soud uvádí následující. Podle §36 odst. 3 [ú]častník, který doloží, že nemá
dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních
poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť
závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Z uvedeného vyplývá, že částečné (a výjimečně
též celkové) osvobození od soudních poplatků lze přiznat pouze účastníkovi, který nemá dostatek
finančních prostředků (1), tuto skutečnost doloží (2) a o osvobození požádá (3). Objektivní
hlediska pro posuzování poměrů žadatele o osvobození od soudních poplatků nejsou v platné
právní úpravě vyjádřena. Rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků je tak věcí úvahy
příslušného soudu, který přitom přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši
soudního poplatku, k nákladům na případné dokazování, k povaze uplatněného nároku
a k dalším podobným skutečnostem (k tomu srov. např. rozsudek NSS ze dne 23. 2. 2006,
čj. 4 Ans 3/2005 – 148).
[14] V daném případě splnila stěžovatelka pouze poslední z uvedených podmínek, tj. požádala
o osvobození od soudních poplatků, a to s tvrzením, že „v důsledku daňové exekuce není
objektivně schopna vyměřený soudní poplatek ve výši 80.000 Kč zaplatit a tedy se domáhat svých
práv soudní cestou u nezávislého a nestranného soudu“. Pro účely rozhodnutí o její žádosti
si městský soud od ní vyžádal potřebné podklady, k čemuž jí stanovil přiměřenou lhůtu sedmi
dnů od doručení výzvy a poučil ji o následcích jejího nevyhovění. V této části řízení bylo tedy
na stěžovatelce, aby svou žádost dostatečně podpořila svými argumenty a příslušnými listinami.
Na to nemohlo mít vliv ani případně probíhající řízení před Ústavním soudem. Výzva byla
stěžovatelce prostřednictvím jejího zástupce doručena dne 22. 2. 2013, lhůta k doložení podkladů
k žádosti uplynula dne 1. 3. 2013 (§40 odst. 1 s. ř. s.). Tvrzení, že stěžovatelka není objektivně
schopna soudní poplatek zaplatit, však v této lhůtě, ani poté, nijak nedoložila ani nepožádala
o prodloužení lhůty k dodání podkladů. Z předloženého soudního spisu vyplývá, že stěžovatelka
byla v této fázi řízení zcela pasivní. Neuvedla své příjmy, výdaje ani závazky, či další skutečnosti,
které by mohly mít na hrazení soudních poplatků vliv. Nesplnila tak podmínky pro to, aby mohlo
být její žádosti vyhověno. Pokud za této situace městský soud nevyhověl její žádosti o osvobození
od soudních poplatků, nelze tomuto jeho postupu ničeho vytknout. Důvody svého postupu
městský soud řádně a přezkoumatelným způsobem v napadeném usnesení vyjádřil. K tomu
je nutno poznamenat, že městský soud nebyl povinen za stěžovatelku dohledávat podklady, které
by prokazovaly její tvrzení o nemajetnosti.
[15] Lze vskutku přisvědčit žalovanému, že stěžovatelka směšuje otázku nezákonného
nepřiznání osvobození od soudních poplatků s otázkou nesprávného (nezákonného) vyměření
výše soudního poplatku. Z kasační stížnosti je zcela zřejmé, že tam uvedené argumenty nepopírají
zákonnost rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. To znamená,
že stěžovatelka neuvádí, proč měla být osvobozena od soudních poplatků, dokonce ani netvrdí,
že splňuje k tomu stanovené zákonné podmínky. Přiznání osvobození od soudních poplatků
je přitom zcela namístě u takové právnické osoby, která je skutečně a objektivně nemajetná,
pokud vedení soudních sporů není obvyklou součástí naplňování jejího předmětu činnosti
(k tomu viz rozsudek NSS ze dne 4. 4. 2013, čj. 1 As 187/2012 - 32, Dance macabre, body 15 a 16).
Stěžovatelka však všechny své argumenty směřuje výhradně k tvrzení, že výše soudních poplatků,
k nimž ji městský soud vyzval předchozím usnesením, je protizákonná, či dokonce protiústavní,
a to i přesto, že si byla vědoma platnosti §6 odst. 9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích. Takové námitky se ovšem zcela míjejí s předmětem řízení, a jak již bylo řečeno, zdejší
soud se jimi nemůže věcně zabývat.
[16] Přesto je nad rámec nezbytně nutného potřebné uvést následující. Podle §6 odst. 9
zákona o soudních poplatcích, [j]e-li ve věcech správního soudnictví podána žaloba proti více rozhodnutím,
je každé napadené rozhodnutí samostatným základem poplatku; […]. Toto ustanovení bylo do zákona
o soudních poplatcích vloženo zákonem č. 218/2011 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 9. 2011,
tedy více než rok před vydáním rozhodnutí žalovaného (15. 11. 2012). Toto znění zákona
je proto rozhodné i pro věc stěžovatelky. Pokud stěžovatelka argumentuje nálezem Ústavního
soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 664/03 (N 56/40 SbNU 547), který se zabýval otázkou
ústavně konformního výkladu povinnosti platit soudní poplatek, nelze pominout skutečnost,
že závěry z něj plynoucí se vztahovaly k předchozí právní úpravě zákona o soudních poplatcích
ve znění účinném do 31. 8. 2011, resp. že zavedení tohoto odstavce do §6 cit. zákona bylo reakcí
na uvedený nález a nejasnosti vznikající v souvislosti s placením soudních poplatků ve věcech
správního soudnictví. Z uvedeného jinými slovy vyplývá, že za platnosti a účinnosti stávající
právní úpravy soudních poplatků tento nález již na podporu argumentů, které uvádí stěžovatelka,
nelze aplikovat. To nemění nic na skutečnosti, že stěžovatelka mohla nezvykle velkou výši
vyměřeného soudního poplatku uvést jako (zvlášť závažný) důvod pro alespoň částečné
osvobození od soudních poplatků v rámci prokazování jejích majetkových poměrů. Tak však,
jak již bylo uvedeno, neučinila, a tato skutečnost nemůže jít k tíži městského soudu.
[17] Městský soud tedy postupoval správně, pokud poté, co bezvýsledně vyzval stěžovatelku
k doložení jejich majetkových poměrů, žádosti o osvobození od soudních poplatků nevyhověl.
V dalším řízení před městským soudem je tedy jeho povinností znovu vyzvat stěžovatelku
k uhrazení vyměřeného soudního poplatku.
IV.
Závěr a náklady řízení
[18] Lze proto uzavřít, že kasační námitky se zcela míjejí s předmětem řízení. Nejvyšší správní
soud z uvedených důvodů kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty, zamítl jako
nedůvodnou.
[19] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení;
žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly, proto mu zdejší soud náklady řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. července 2013
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu