ECLI:CZ:NSS:2013:1.AZS.3.2013:27
sp. zn. 1 Azs 3/2013 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: V. P.,
zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 2. 5. 2011, č. j. OAM-3463/VL-01-LE05-R2-2000, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 10. 2012, č. j. 28 Az
21/2011 – 110,
takto:
I. Kasační stížnost proti výroku I. rozsudku krajského soudu se zamítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 10. 2012,
č. j. 28 Az 21/2011 - 110 se v rozsahu výroků II. a III. zrušuje a věc
se vrací uvedenému soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce podal dne 13. 12. 2000 žádost o udělení azylu, které žalovaný vyhověl
a rozhodnutím ze dne 3. 8. 2002 mu udělil azyl podle §12 pís m. b) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“). V daném období vystupoval pod nepravou identitou, jako
ukrajinský občan O. K. (nar. x), pod tímto jménem mu byl také udělen azyl.
[2] Dne 27. 8. 2010 dal Útvar pro odhalování organizovaného zločinu (dále jen „ÚOOZ“)
žalovanému podnět k zahájení řízení o odnětí azylu žalobci s tím, že žalobce byl dne 24. 8. 2010
zadržen na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu vydaného ukrajinskými státními orgány
na osobu V. P., přičemž bylo zjištěno, že O. K. a V. P. je jedna a táž osoba. Mezinárodní zatýkací
rozkaz byl vydán pro podezření ze spáchání trestného činu vraždy, kterého se měl žalobce
dopustit v roce 1992 na Ukrajině.
[3] Žalovaný na základě tohoto podnětu zahájil s žalobcem řízení o odnětí azylu, v němž
rozhodl (v záhlaví specifikovaným rozhodnutím), že se mu azyl podle §17 odst. 1 písm. a)
zákona o azylu odnímá a zároveň že se mu neuděluje doplňková ochrana dle §14a a §14b téhož
zákona. Rozhodnutí o odnětí azylu zdůvodnil tím, že žalobce uváděl v řízení o žádosti o udělení
azylu ze dne 13. 2. 2000 nepravdivé údaje o své totožnosti a dalšíc h závažných okolnostech svého
života a důvodech odchodu z vlasti, které významným způsobem ovlivnily rozhodnutí o udělení
azylu. Učinil tak úmyslně, s cílem dosáhnout pozitivního rozhodnutí ve věci.
[4] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, které krajský soud vyhověl. V záhlaví
specifikovaným rozsudkem rozhodl tak, že výrokem I. zrušil napadené správní rozhodnutí a vrátil
věc žalovanému k dalšímu řízení, výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, a konečně výrokem III. stanovil žalovanému povinnost zaplatit
zástupci žalobce náhradu nákladů řízení spojených s jeho zastoupením v částce 12.120 Kč. Proti
rozsudku krajského soudu nyní brojí žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační stížností.
II. Shrnutí odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu
[5] Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku nejprve konstatoval, že v době, kdy o azyl
požádal žalobce, projednával celou řadu žalob státních občanů Ukrajiny, kteří v žádosti
předestřeli příběh téměř totožný s příběhem žalobce – mělo se jednat o podnikatelské subjekty,
které se dostaly do konfliktu s mafií obvykle kvůli tzv. „výpalném u“. Žadatelé svorně tvrdili,
že pomoc u orgánů policie nehledali, neboť tato je s mafií provázána a efektivní ochrany by se
tak nedočkali. Dle soudu lze obecně říci, že správní orgán nebyl takto odůvodňovaným žádostem
nakloněn a azylově relevantní důvody v tvrzeních žadatelů neshledával. Stejně tak se v tomto
konkrétním časovém úseku sjednotila i judikatura krajských soudů a Nejvyššího správ ního soudu.
Podle krajského soudu se případ žalobce tak, jak jej správnímu orgánu v roce 2000 předložil,
žádným zásadním způsobem neodlišuje od případů žadatelů o udělení azylu přišedších z Ukrajiny,
kterým při obdobných tvrzeních a za stejné společensko -politické a bezpečnostní situace v zemi
původu vyhověno nebylo. Krajský soud tak neměl, s ohledem na „velmi skromné“ odůvodnění
rozhodnutí z roku 2002, možnost usoudit, jaké okolnosti přivedly žalovaného k závěru,
že žalobce naplnil podmínky §12 písm. b) zákona o azylu. Tyto úvahy soud považoval
za podstatné rovněž s ohledem na tvrzení učiněná žalobcem v průběhu soudního řízení, podle
nichž důvodem pro udělení azylu byla jeho spolupráce s orgány BIS a ÚOOZ (přičemž za účelem
prokázání těchto tvrzení navrhl výslech tří bývalých pracovníků ÚOOZ).
[6] K argumentaci žalovaného, že podrobnější odůvodnění rozhodnutí o udělení azylu
nebylo zapotřebí, neboť žalobcově žádosti bylo vyhověno, krajský soud opětovně zdůraznil, že
byť měl k dispozici veškeré informace, kterými disponoval správní orgán, nebyl schopen
bez dalšího postihnout, v čem spočívala specifičnost žalobcova případu, pro kterou bylo jeho
žádosti vyhověno. Dle soudu „mínil-li by správní orgán vážně tento svůj postoj, pak by do svého rozhodování
v těchto typech řízení vnášel prvky libovůle a nepředvídatelnosti“.
[7] Žalobce již v řízení zahájeném v roce 2000 zmiňoval pro blémy s mafií Doněcké oblasti
a v řízení o odnětí mezinárodní ochrany uváděl jméno R. A., tedy na Ukrajině velmi vlivné osoby,
se kterou se dostal do „podnikatelského konfliktu“ v roce 1995. Žalovaný tak dle soudu mohl
tušit, že se zřejmě nejedná o obvyklý případ střetu dvou podnikatelů, a měl věnovat dokazování
důkladnější pozornost. Krajský soud připustil, že „striktní výklad“ §17 odst. 1 písm. a) zákona o
azylu při zjištění okolností umožňujících jeho aplikaci by při obvyklé situaci prostor pro další
úvahy nedával. Celý příběh žalobce je ovšem dle přesvědčení krajského soudu natolik
„netypický“, že je potřeba vyvrátit či potvrdit žalobcova tvrzení a v souvislosti s nimi rovněž jeho
obavy. Za nezodpovězené a důkazně nepodložené označil dvě otázky: a) zda byla důvodem
udělení azylu v roce 2002 spolupráce s BIS a ÚOOZ a b) zda s ohledem na neměnné tvrzení
žalobce o obavách z reakcí podnikatele, se kterým se dostal na Ukrajině do konfliktu a který je
napojen na mafii, lze skutečně usuzovat na možnost bezpečného návratu žalobce do vlasti.
[8] Na žádnou z těchto otázek krajský soud nemohl s ohledem na zatímní důkazní situaci
v řízení nalézt přesvědčivou odpověď. Tvrzení žalobce o důvodech a podstatě udělení azylu
by mohlo objasnit důvody, pro které žalobce skrýval svoji totožnost a nezmínil své působení
u policie. Teprve po podrobném prověření této otázky bude mít správní orgán dostatek
informací pro vysvětlení žalobcova přístupu k řízení v roce 2000 a úvahám, zda je právě v tomto
konkrétním případě odnětí azylu namístě. I kdyby však žalovaný po doplnění dokazování usoudil,
že odnětí azylu je důvodné, ale zároveň by se věrohodným způsobem prokázala pravdivost
tvrzení žalobce, pak by závěry hodnotící jeho návrat jako možn ý a neodporující §14a zákona
o azylu dle soudu nemohly obstát.
[9] Krajský soud na závěr konstatoval, že se správní orgán nedostatečně vypořádal s otázkou,
zda vydaným rozhodnutím nedošlo k porušení čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a to v souvislosti s právem na respektování
soukromého a rodinného života žalobce.
III. Shrnutí argumentace obsažené v kasační stížnosti
[10] Stěžovatel předně namítl, že sám žalobce v řízení o odnětí azylu potvrdil, že v ČR
v minulosti užíval nepravou totožnost a zmínil i nové okolnosti, jež správnímu orgánu neuvedl
v řízení o udělení azylu v roce 2002. Žalobcovo jednání tak naplnilo hypotézu ustanovení
§17 odst. 1 písm. a) zákona o azylu, což mu neponechalo žádný prostor pro správní uvážení.
Stěžovatel tak neměl jinou možnost, než žalobci azyl odejmout. Krajský soud jej ale nezákonně
nutí k tomu, aby se zabýval „dalšími úvahami“, které jdou nad rámec zmíněného záko nného
ustanovení.
[11] Stěžovatel dále napadá závěry soudu ohledně odůvodnění rozhodnutí o udělení azylu
žalobci dle §12 písm. b) zákona o azylu. S právní orgán dospěl v roce 2002 k závěru,
že s přihlédnutím k informacím o v té době aktuální situaci na Ukrajině, zohlednění skutečností,
které žalobce vedly k odchodu z vlasti, povaze ohrožení, kterému by byl vystaven, a následcích
případného návratu na Ukrajinu, byl dán důvod k udělení azylu. Odůvodnění pozitivního
rozhodnutí ve věci azylu (dnes mezinárodní ochrany) bylo plně v souladu s ustálenou správní
praxí a výklad soudu, který konstatoval, že nebyl schopen postihnout, v čem spočívala
specifičnost žalobcova případu, je vyjádřením toliko subjektivního a nepodloženého názoru
soudu. Navíc se dle stěžovatele jedná o nepřípustný zásah do pravomoci správního orgánu.
Stěžovatel rovněž poukázal na §68 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., sp rávního řádu, dle nějž není
třeba odůvodňovat rozhodnutí, kterým správní orgán prvního stupně všem účastníkům v plném
rozsahu vyhoví. Podrobné odůvodnění udělení azylu dle stěžovatele není žádoucí také z důvodu
možné návodnosti pro další žadatele o udělení mezinárodní ochrany ( odkázal přitom na usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2007, č. j. 6 Azs 18/2007 – 76). Výroky soudu
o prvcích libovůle a nepředvídatelnosti rozhodovací praxe správního orgánu označil stěžovatel
za „dehonestující“.
[12] K tvrzením žalobce o jeho spolupráci s BIS a ÚOOZ stěžovatel namítl, že jej uvedl
až v řízení před soudem, i když mu nic nebránilo v tom, aby tak učinil již dříve. Jedná se o jasně
účelové tvrzení, které měl soud odmítnout jako nepřípustné skutkové novum. Stěžovatel v této
souvislosti odkázal na rozsudek NSS ze dne 5. 1. 2010, č. j. 2 As 6/2009 - 79. Soud měl tvrzení
žalobce odmítnout jako nepřípustné tím spíše, že bývalí zaměstnanci ÚOOZ nemají a neměli
nic společného se správním orgánem, který v roce 2002 rozhodl o udělení azylu. Vzhledem
k ustanovení §55 odst. 2 správního řádu a s ohledem na fakt, že se jedná o osoby, jež dle sdělení
žalobce již nevykonávají své funkce, je jejich výslech správním orgánem, který označil soud
za žádoucí, „nadbytečný a nesmyslný“.
[13] Dle stěžovatele odůvodnění napadeného rozsudku neobstojí, neboť soud nevzal v úvahu
všechny skutečnosti, jež vyšly v řízení najevo a své závěry opřel toliko o subjek tivní hodnotící
soudy, nemající oporu ve zjištěném stavu věci. V souvislosti s tím pokládá stěžovatel
za nesprávné i použití internetové encyklopedie Wikipedie, neboť tento informační zdroj není
možno považovat za věrohodný a použitelný v řízeních ve věci mezinárodní ochrany, jelikož
jde o kýmkoliv upravovaný a neověřovaný internetový systém.
[14] K závěru soudu ohledně nutnosti podrobněji posoudit, zda nejsou v případě žalobce dány
důvody pro udělení doplňkové ochrany, stěžovatel namítl, že se v rozhodnutí o odejmutí azylu
dostatečně zabýval všemi okolnostmi jeho případu a situací na Ukrajině, s cílem zjistit možnou
existenci hrozící vážné újmy v případě návratu žalobce do vlasti. Pokyn soudu, aby znovu
vyslechl žalobce k jeho obavám a tvrzenému konfliktu, shledává stěžovatel odporujícím
povinnosti soudu vycházet ze zjištěného skutečného stavu věci. V průběhu řízení, a to nejenom
během pohovoru, ale i kdykoliv jindy, měl žalobce možnost uvést všechny skutečnosti, které
považoval za důležité z hlediska posouzení svého případu. V průběhu správního řízení o odnětí
azylu vymezil žalobce svými tvrzeními rozsah zkoumání svého azylového příběhu, ukládat
správnímu orgánu zabývat se novými, neověřitelnými, sděleními, není tudíž v souladu se zásadou
tzv. povinnosti tvrzení, již respektuje konstantní a nerozporná judikatura NSS (rozsudek NSS
č. j. 4 Azs 151/2005 – 86, ze dne 7. 12. 2005).
[15] Stěžovatel dále namítl, že na str. 11 správního rozhodnutí se zabýval i otázkou možného
zásahu do rodinného a soukromého života žalobce ve smyslu čl. 8 Úmluvy a neposoudil jej jako
důvod relevantní z pohledu §14a zákona o azylu.
[16] Soud se dle názoru stěžovatele dopustil také nepřípustné ingerence do jiného řízení
(extradičního), neboť hodnotil některé skutečnosti z tohoto řízení. Navíc i v rámci extradičního
řízení se příslušné orgány zabývají otázkou nepřípustnosti vydání osoby do cizího státu.
[17] Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost pokládá stěžovatel vzájemné postavení
výroků II. a III. kasační stížností napadeného rozsudku soudu. Výrokem II. rozsudku rozhodl
soud, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů. Výrokem III. ale soud p řiznal
žalobci právo na náhradu nákladů řízení spojených s jeho zastoupením a žalovanému správnímu
orgánu uložil povinnost uvedené náklady řízení zaplatit.
[18] Žalobce nevyužil svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[19] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, ve smyslu §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“). K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti
ve věcech azylu (mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyš šího
správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (č. 933/2006 Sb. NSS). Zde Nejvyšší
správní soud shromáždil výčet typových případů, v nichž se může jednat o přijatelnou kasační
stížnost. Jako jeden možný případ uvedl situaci, kdy se kasační stížnost dotýká právních otázek,
které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. Takový
případ nastal i v nynější věci, v níž jde (kromě jiného) o určení podmínek, za nichž lze odejmout
azyl azylantovi, který před jeho udělením uvedl nepravdivé údaje anebo zamlčel určité
skutečnosti. Je tedy třeba podat bližší výklad §17 odst. 1 písm. a) zákona o azylu, k čemuž
Nejvyšší správní soud ve své dosavadní rozhodovací činnosti neměl příležitost. K asační stížnost
je proto přijatelná a Nejvyšší správní soud může přistoupit k věcnému přezkumu napadeného
rozsudku krajského soudu.
[20] Kasační stížnost proti výroku I. napadeného rozsudku (kterým krajský soud zrušil
rozhodnutí stěžovatele a vrátil mu věc k dalšímu řízení) není důvodná. Důvodné jsou pouze
námitky proti výroku o nákladech řízení před krajským soudem.
IV.1 Odejmutí azylu z důvodů dle §17 ods t. 1 písm. a) zákona o azylu
[21] Krajský soud ve svém rozsudku předně zpochybnil závěr stěžovatele o nutnosti odejmout
žalobci azyl. Stěžovatel k tomu v kasační stížnosti namítl, že žalobcovo jednání naplnilo hypotézu
ustanovení §17 odst. 1 písm. a) zákona o azylu, což mu neponechalo žádný prostor pro správní
uvážení; o dané otázce tak nemohl rozhodnout jinak. Dle stěžovatele jej krajský soud nezákonně
nutí k tomu, aby se zabýval „dalšími úvahami“, které jdou nad rámec zmíněného zákonného
ustanovení.
[22] Podle §17 odst. 1 písm. a) zákona o azylu se a zyl udělený z důvodu podle §12 téhož
zákona odejme, „jestliže před jeho udělením azylant uvedl nepravdivé údaje anebo zamlčel skutečnosti podstatné
pro zjištění podkladů pro vydání rozhodnutí. “ Stěžovatel naplnění dikce citovaného ustanovení spatřuje
v tom, že žalobce vystupoval v původním azylovém řízení, které vyústilo v rozhodnutí o udělení
azylu v roce 2002, pod nepravou totožností. Správnímu orgánu měl navíc zamlčet zásadní
skutečnosti o svém pobytu na Ukrajině, o pracovním zařazení u ukrajinské policie a o svém
spojení s kriminálními strukturami. Dle stěžovatele tak učinil úmyslně a ve snaze ovlivnit výsledek
svého řízení o udělení azylu.
[23] Nejvyšší správní soud nejprve konstatuje, že považuje za nesporné, že žalobce
v původním řízení o udělení azylu vystupoval pod falešnou identitou. Skutečnost, že jeho pravé
jméno zní V. P., prokazuje jednak ve správním spisu založený znalecký posudek z oboru
kriminalistika, odvětví antropologie, ze dne 24. 8. 2010, zpracovaný Policií ČR, Kriminalistickým
ústavem Praha, jednak jde o skutečnost, kterou sám žalovaný v nynějším správním i soudním
řízení potvrdil.
[24] Jak dále Nejvyšší správní soud zjistil ze správního spisu, žalobce v řízení o žádosti o azyl
podané v roce 2000 uváděl, že na území České republiky pobývá od roku 1996, z Ukrajiny odešel,
neboť v souvislosti s jeho podnikáním v Kyjevě (provozovaném od roku 1990) začal
mít v průběhu roku 1995 problémy s mafií, která po něm požadovala finanční prostředky.
Žalobce tlaku kriminálních struktur nejprve odolával, avšak poté, co proběhl pokus o jeho únos
a kdy zjistil, že mafie na jeho usmrcení vypsala odměnu, Ukrajinu opustil. Popřel, že by byl na
Ukrajině někdy trestně stíhán, nebo že by měl problémy s policií, s výjimkou opakovaných
kontrol, které u něj policie v roce 1995 prováděla. Pomoc u policejních orgánů se ani nepokoušel
vyhledat, neboť policie s mafií spolupracuje. Obával se, že v případě návratu mu hrozí smrt,
neboť odměna na jeho hlavu stále trvá.
[25] V průběhu řízení o odnětí azylu, které stěžovatel zahájil na základě podnětu ÚOOZ
v roce 2010, stěžovatel uvedl, že jeho problémy na Ukrajině začaly v roce 1991. Tehdy pracoval
u policie a kandidoval do oblastního zastupitelstva v Doněcké oblasti, načež jej kontaktovali „lidé
kolem R. A.“ a nabízeli mu spolupráci s jejich „klanem“. Žalobce tuto spolupráci odmítl. Poté
žalobce odešel od policie a začal podnikat. Podařilo se mu zprivatizovat cihelnu, kterou ale chtěl
ovládnout uvedený „klan“, a tak ji musel prodat. Několikrát byl terčem pokusů o atentát, stříleli
po něm, vyhodili jeho auto do vzduchu atd. Pak odešel do Kyjeva, kde opět podnikal, ale
uvedená skupina z Doněcké oblasti postupně „dobývala pozice“ i v Kyjevě, a tak neměl klid ani
tam. Cítil stálý tlak, který byl ještě umocněn skutečností, že byl bývalým policistou. Poté, co se
jeho tehdejší manželce narodila dcera, se rozhodl odejít (i s rodinou) z Ukrajiny. Doklady na
jméno O. K. mu již v roce 1994 pomohli obstarat jeho známí u policie. K dotazu, proč
v původním azylovém řízení hovořil pouze o problémech, které měl s mafií v roce 1995
v Kyjevě, uvedl, že nechtěl prozradit svou původní identitu, měl stále strac h z lidí ze skupiny R.
A. a obával se, jaký by byl výsledek azylového řízení, kdyby všechny tyto skutečnos ti odhalil. Dále
poukázal na to, že R. A. je v současnosti na Ukrajině velmi vlivnou osobou. Uvedl, že poté, kdy
se na Ukrajině „lidé z doněckého klanu“ dostali k moci, se jej pokusili kontaktovat v České
republice. To však odmítl a následně se dozvěděl, že opět usilují o jeho život a že si na něj
dokonce objednali nájemného vraha. Domnívá se, že by za tím mohl stát právě zmiňovaný R. A.,
s nímž byl před odchodem z Ukrajiny v dlouhodobém konfliktu. K obvinění z vraždy, pro které
byl na něj vydán mezinárodní zatýkací příkaz, uvedl, že by z jeho strany byla „velká blbost“,
kdyby někoho zastřelil svou služební zbraní (jak se uvádí v obvinění), neboť na Ukrajině si lze
zbraň obstarat velice rychle a levně. Okolnosti, za nichž byl tento zatýkací rozkaz vydán, pak mají
svědčit o tom, že jej na Ukrajině někdo skutečně „chce dostat“.
[26] V soudním řízení žalobce svá skutková tvrzení dále doplnil. Uvedl, že azyl mu byl udělen
s ohledem na jeho spolupráci s ÚOOZ a s Bezpečnostní informační službou (dále jen „BIS“).
K prokázání těchto tvrzení navrhl provést důkaz výslechem tří svědků, bývalých detektivů
ÚOOZ, kteří by mohli osvětlit, jakým způsobem mu byl azyl udělen.
[27] Nejvyšší správní soud tak konstatuje, že žalobce skutečně v řízení o udělení azylu uvedl
nepravdivé údaje (zejména ohledně své totožnosti) a zároveň zamlčel některé skutečnosti
relevantní pro azylové řízení (působení u policie, podnikání v Doněcké oblasti atd.).
[28] Jak však Nejvyšší správní soud opakovaně judikuje (a stěžovatel si toho bezpochyby musí
být vědom), zákon o azylu nelze vykládat izolovaně, ale souladně s Úmluvou o právním postavení
uprchlíků z roku 1951 (dále jen „Ženevská úmluva“) a s unijním azylovým právem, v daném
případě zejména se směrnicí Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách,
které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli
žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu,
a o obsahu poskytované ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“). K uvedeným povinnostem
viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008 – 67, nebo
ze dne 18. 12. 2008, č. j. 1 Azs 86/2008 – 101.
[29] Důvody odnětí azylu uvedené v jednotlivých ustanoveních §17 zákona o azylu zp ravidla
odpovídají tzv. pozastavujícím klauzulím („cesačním klauzulím“) obsaženým v čl. 1C Ženevské
úmluvy a v čl. 11 kvalifikační směrnice. V případě některých důvodů tomu tak ale není –
konkrétně se jedná o důvody dle §17 odst. 1 písm. a), h), i) a j) z ákona o azylu, které sice mají
oporu v čl. 14 kvalifikační směrnice, avšak dle některých doktrinálních prací lze mít pochybnosti
o jejich souladu s Ženevskou úmluvou. Nejproblematičtější jsou z tohoto hlediska důvody
dle písm. i) a j), kterých se však posuzovaná věc nijak nedotýká, a tak se k nim Nejvyšší správní
soud nebude nyní blíže vyjadřovat (blíže viz Kosař, D., Molek, P., Honusková, V. et al. 2010.
Zákon o azylu. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, str. 263-271).
[30] Důvod odnětí azylu dle §17 odst. 1 písm. a) zákona o azylu má oporu v čl. 14 odst. 3
písm. b) kvalifikační směrnice, podle nějž členský stát může odejmout postavení uprchlíka
státnímu příslušníkovi třetí země nebo osobě bez státní příslušnosti, jestliže po přiznání postavení
uprchlíka zjistí, že „její nesprávné popsání nebo neuvedení skutečností, včetně použití padělaných dokumentů,
mělo na přiznání postavení uprchlíka rozhodující vliv“ (zvýraznění doplněno soudem). Na rozdíl
od zákona o azylu, dle nějž k odejmutí azylu postačí, aby azylant zamlčel skutečnosti podstatné
pro zjištění podkladů pro vydání rozhodnutí (v případě uvedení nepravdivých údajů zákon míru
jejich významu dokonce nekvalifikuje vůbec), kvalifikační směrnice vyžaduje, aby se jednalo
o skutečnosti (ať již nesprávně uvedené, nebo naopak zamlčené) mající rozhodující vliv na přiznání
postavení uprchlíka (českou právní terminologií azylanta).
[31] Také komentářová literatura k čl. 14 odst. 3 písm. b) kvalifikační směrnice zdůrazňuje,
že ne každé uvedení nepravdivých údajů nebo zamlče ní určitých skutečností může vést k odnětí
postavení uprchlíka. Žadatel o azyl musí uvést objektivně nepravdivé údaje (respektive zamlčet
objektivně existujících skutečnosti) s úmyslem oklamat správní orgán rozhodující o jeho žádosti
a jeho jednání musí mít rozhodující vliv na výsledek řízení, tj. bez něj by k udělení azylu nedošlo.
I v případě užití falešných dokumentů žadatelem o azyl tak je třeba hodnotit všechny okolnosti
daného případu a nelze dovozovat, že tato skutečnost sama o sobě představuje důvod k odnětí
azylu [Hailbronner, K (ed.). 2010. EU Immigration and Asylum Law. Commentary on EU Regulations
and Directives. München: C. H. Beck, Hart Publishing, str. 1132- 1133; obdobně UNHCR. 2005.
Annotated Comments on the EC Council Directive 2004/83/EC of 29 April 2004, str. 29-30 (dostupné
na http://www.unhcr.org)]. Důkazní břemeno k prokázání toho, že jsou uvedené podmínky
splněny, leží na státu, který uprchlíkovi azyl odnímá, přičemž důkazní standard by měl být velmi
vysoký (Barnes, J. 2007. A manual for Refugee Law Judges relating to European Council Qualification
Directive 2004/83/EC and European Council Procedures Directive 2005/85/EC. Haarlem: International
Association of Refugee Law Judges, str. 29). Jakýkoliv jiný výklad, například že odnětí azylu dle
čl. 14 odst. 3 písm. b) kvalifikační směrnice [respektive dle §17 odst. 1 písm. a) zákona o azylu]
slouží jako jakýsi „trest za procesní faul“ cizince v řízení o udělení mezinárodní ochrany, by byl
v rozporu s Ženevskou úmluvou (Zákon o azylu. Komentář, op. cit., str. 266).
[32] Nejvyšší správní soud proto nepřisvědčil argumentaci stěžovatele, podle níž krajskému
soudu nepříslušelo zabývat se otázkou, z jakých důvodů byl žalobci v roce 2002 udělen azyl.
Zodpovězení této otázky je naopak klíčové pro posouzení, zda byly v řízení zahájeném
v roce 2010 dány důvody k jeho odnětí. Bez dostatečných znalostí o tom, za jakých okolností
došlo k udělení azylu, nelze o jeho odnětí podle §17 odst. 1 písm. a) zákona o azylu rozhodnout.
[33] V nynějším případě je rozhodnutí o udělení azylu žalobci z roku 2002 odůvodněno
způsobem, že z něj nelze usoudit, jaké konkrétní skutečnosti vedly správní orgán k závěru
o naplnění v zákoně vymezených podmínek pro udělení azylu. O to pečlivěji měl stěžovatel
vysvětlit vazbu mezi nepravdivými údaji sdělenými žalobcem, případně údaji, které žalobce
opomněl sdělit v původním řízení o udělení azylu, a důvody, pro něž byl žalobci azyl udělen.
Jinak nelze důvodnost odejmutí azylu podle §17 odst. 1 písm. a) zákona o azylu posoudit.
Nejvyšší správní soud zároveň souhlasí s krajským soudem, že z nyní posuzovaného rozhodnutí
stěžovatele o odejmutí azylu, ani ze správního spisu zahrnují cího také podklady rozhodnutí
o udělení azylu žalobci v roce 2002, není uvedená vazba patrná.
[34] Pro Nejvyšší správní soud (stejně jako pro krajský soud) je překvapivé, že žalobci
byl na základě azylového příběhu v podobě, v jaké je zachycen ve správním spise, udělen
v roce 2002 azyl. Zdejšímu soudu není ani v nejmenším zřejmé, jak tento příběh vybočuje z řady
jiných ukrajinských žadatelů o azyl z téže doby, kteří prezentovali v zásadě tytéž příběhy a kterým
správní orgán azyl zpravidla neuděloval. Žádosti ukrajinských občanů o azyl zdůvodněné
problémy při podnikání, vydíráním ze strany ukrajinské mafie atd. byly v této době velmi časté
a stěžovatel je rutinně posuzoval jako účelové žádosti podávané osobami, které jsou de facto
ekonomickými migranty. Nejvyššímu správnímu soudu je tato skutečnost dobře známa z jeho
úřední činnosti, neboť v inkriminovaném období čelil nápadu značného množství kasačních
stížností podávaných právě takovými neúspěšnými žadateli o azyl. Proto by zdejš í soud očekával,
že stěžovatel vysvětlí, v čem spočívala specifičnost žalobcova případu. Nic takového však
stěžovatel neučinil, a to ani v původním azylovém řízení v roce 2002, ani v nynějším řízení, stejně
jako v navazujícím soudním řízení. Ilustrativní je v tomto směru vágnost vysvětlení podaného
v kasační stížnosti. Dle stěžovatele došlo v roce 2002 k udělení azylu žalobci „s přihlédnutím
k informacím o v té době aktuální situaci na Ukrajině, zohlednění skutečností, které žalobce vedly k odchodu
z vlasti, povaze ohrožení, kterému by byl vystaven, a následcích případného návratu na Ukrajinu “. Za těchto
okolností lze jen těžko hodnotit, jaký vliv by na výsledek původního azylového řízení mělo,
kdyby v něm žalobce uvedl všechny skutečnosti, které uvedl nově až v řízení o odnětí azylu,
respektive v následném soudním řízení.
[35] K námitce stěžovatele, že je jeho výlučnou pravomocí rozhodovat o udělení azylu a že do
ní krajský soud svými požadavky nepřípustně zasahuje, uvádí Nejvyšší správní soud následující.
Důvody k udělení azylu jsou v zákoně vymezeny za použití neurčitých právních pojmů, přičemž
judikatura zdejšího soudu ve vztahu k výkladu neurčitých právních pojmů správními orgány
dovozuje, že soudu rozhodujícímu ve správním soudnictví nepřísluší, aby provedl sám vlastní
hodnocení a učinil závěr, zda předmětné jednání naplnilo či nenaplnilo neurčitý právní pojem,
neboť by tak nepřípustným způsobem zasáhl do činnosti správního orgánu (viz rozsudek NSS ze
dne 22. 3. 2007, č. j. 7 As 78/2005 – 62). To však neznamená, že možnosti správního orgánu
při interpretaci a aplikaci neurčitého právního pojmu jsou bezbřehé. Soudu přísluší posuzovat,
zda je taková interpretace v souladu se zákonem, jaké podklady pro své rozhodnutí k tomu
správní orgán soustředil, zda tak učinil v rozsahu, který mu umožnil ve věci správně rozhodnout
a zda jeho zjištění s těmito podklady nejsou v logickém rozporu. Interpretace neurčitého
právního pojmu správním orgánem zejména nesmí být v rozporu s požadavky plynoucími
pro činnost veřejné správy z ústavního pořádku České republiky, nesmí tedy vést například
k porušení zákazu diskriminace, nesmí být projevem libovůle atd.
[36] Projevem posledně zmíněného požadavku (tj. zákazu libovůle) na zákonné úrovni
je zásada předvídatelnosti rozhodování správního orgánu. Podle §2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, tak správní orgán na jednu stranu dbá o to, aby přijaté řešení bylo v souladu
s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, na druhou stranu
je ale povinen dbát také o to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů
nevznikaly nedůvodné rozdíly. Argumentace krajského soudu zákazem libovůle tedy není žádnou
„dehonestací názoru správního úřadu“, jak expresivně namítá stěžovatel, ale připomínkou
požadavku, který představuje jednu ze základních zásad správního řízení.
IV.2 Odůvodnění rozhodnutí o udělení azylu
[37] Stěžovatel svůj postup dále hájil odkazem na §68 odst. 4 správního řádu, podle nějž
odůvodnění správního rozhodnutí není třeba, jestliže správní orgán prvního stupně všem
účastníkům v plném rozsahu vyhoví [obdobně viz §47 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním
řízení (správní řád), za jehož účinnosti bylo vydáno předmětné rozhodnutí stěžovatele o udělení
azylu žalobci].
[38] Z judikatury Nejvyššího správního soudu však plyne, že ustanovení procesních předpisů,
která jako výjimku z pravidla umožňují neodůvodnit rozhodnutí, je třeba vykládat restriktivně.
Nemají absolutní povahu a před jejich aplikací je nutno nejd říve uvážit možný zásah do právní
sféry účastníka řízení nebo třetí osoby a možnost a pravděpodobnost přezkumu rozhodnutí.
Ač mohou být v konkrétním případě formálně splněny podmínky podle ustanovení §68 odst. 4
správního řádu, okolnosti případu si mohou odůvodnění, alespoň částečné, vyžadovat.
Rozhodnutí, u nichž procesní úprava nestanoví povinnost jejich odůvodnění, jsou zpravidla
rozhodnutími, která významně nezasahují do práv účastníků řízení ani třetích osob a u nichž není
ani předpoklad jejich dalšího přezkoumání. Postup předcházející vydání takových rozhodnutí
a jejich důvody jsou zcela zjevné a odůvodnění takových rozhod nutí by nebylo přínosné
ani pro účastníky, neboť by mělo pouze formální charakter. Smyslem zákonem stanovené
možnosti neodůvodnit rozhodnutí je tedy zjednodušení postupu správního orgánu nebo soudu,
není-li odůvodnění vzhledem k výše uvedeným okolnostem potřeba. Toto zjednodušení však
nemůže vést k omezení právní ochrany osoby, která se domnívá, že byla rozhodnutím zkrácena
na svých právech (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2011,
č. j. 7 As 111/2010 - 163).
[39] Obdobně Nejvyšší správní soud ve vztahu k §55 odst. 4 s. ř. s. konstatoval, že přes
splnění zákonných podmínek podle uvedeného ustanovení nelze některá rozhodnutí s ohledem
na jejich význam a možný výrazný zásah do práv účastníka řízení řadit mezi rozhodnutí, která
nemusí obsahovat odůvodnění (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 25. 4. 2006,
č. j. 8 As 21/2005 – 101). Shodně judikoval Ústavní soud ve vztahu k §169 odst. 2 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Skutečnost, že určité rozhodnutí
nemusí být v obecné rovině vždy odůvodněno, podle Ústavního soudu ještě neznamená,
že konkrétní okolnosti případu si nebudou žádat, aby soud své rozhodnutí odůvodnil (nálezy
Ústavního soudu ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. II. ÚS 2193/10, a ze dne 3. 9. 2009,
sp. zn. III. ÚS 346/09; oba dostupné na http://nalus.usoud.cz).
[40] Komentářová literatura k ustanovení §68 odst. 4 správního řádu dokonce dovozuje,
že uvedené ustanovení lze aplikovat jen v jednoduchých věcech, v nichž právní úprava při splnění
stanovených podmínek v zásadě nepřipouští jiné řešení, než které správní orgán přijal. V jiných
věcech, například pokud vydání rozhodnutí závisí na výkladu neurčitých právních pojmů,
by rozhodnutí mělo obsahovat odůvodnění vždy, už jen proto, aby nedocházelo k porušování
zásady předvídatelnosti rozhodování správních orgánů, vyjádřené v §2 odst. 4 správního (viz
Vedral, J. 2012. Správní řád. Komentář. Praha: BOVA POLYGON, str. 614).
[41] Rozhodování o udělení některé z forem mezinárodní ochrany rozhodně není
rozhodováním v „jednoduchých věcech“. Správní orgán posuzuje splnění řady podmínek, které
zákon vymezuje za použití neurčitých právních pojmů, v zákoně užité pojmy je třeba vykládat
souladně s Ženevskou úmluvou a s unijním azylovým právem, existuje k nim bohatá a leckdy
komplikovaná judikatura nejen vnitrostátních, ale i mezinárodníc h soudů atd. Navíc,
jak je zdejšímu soudu známo z jeho úřední činnosti, rozhodovací praxe stěžovatele je v některých
případech poměrně nekonzistentní (o čemž ostatně svědčí i nyní posuzovaná věc). Ze všech
uvedených důvodů považuje Nejvyšší správní soud za vhodné, aby stěžovatel svá meritorní
rozhodnutí vydávaná v řízeních o žádosti o udělení me zinárodní ochrany odůvodňoval
i v případech, kdy žadatelům vyhoví. A to zejména tehdy, pokud se jedná o rozhodnutí ve věci
úspěšného žadatele, jehož zemí původu je taková země, u které je pozitivní rozh odnutí spíše
neobvyklé.
[42] K argumentaci stěžovatele obavou, že rozhodnutí o udělení azylu se stanou jakýmsi
„návodem“ pro další žadatele o azyl, Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatel má dostatek
možností, jak se v řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany vypořádat s tvrzeními žadatelů,
která by případně shledal být účelovými a v naznačeném smyslu inspirovanými azylovými příběhy
úspěšných žadatelů o azyl (může zpochybnit věrohodnost azylového příběhu konkrétního
žadatele apod.). Ostatně i v současné době mohou žadatelé o mezinárodní ochranu „čerpat“
z judikatury krajských soudů a Nejvyššího správního soudu, která zahrnuje mnoho rozhodnutí,
v nichž soudy shledaly, že v konkrétním případě uváděl účastník řízení azylově relevantní důvody.
IV.3 Ostatní kasační námitky týkající se merita věci
[43] K námitce, podle níž se krajský soud vůbec neměl zabývat tvrzeními uplatněnými
žalobcem až v soudním řízení a měl odmítnout související důkazní návrhy žalobce, Nejvyšší
správní soud uvádí následující.
[44] Stěžovatel poukázal na rozsudek ze dne 5. 1. 2010, č. j. 2 As 6/2009 – 79, v němž
Nejvyšší správní soud vyslovil, že nelze obecně „připustit, aby si účastník správního řízení ponechával
jisté důkazní prostředky v záloze a uplatňoval je až v řízení před soudem a účel ově tak přenášel dokazování před
soud, zejména jde-li o zpochybnění zásadních skutečností.“ Obdobně zdejší soud opakovaně judikuje,
že není cílem soudního přezkumu ve správním soudnictví nahrazovat činnost správního orgánu
a že soudní přezkum správních rozhodnutí nelze vnímat jako „odvolací řízení“ v plné apelaci
(rozsudky ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 – 89, a ze dne 28. 3. 2007,
č. j. 1 As 32/2006 - 99). Zmiňovaná rozhodnutí však zároveň zdůrazňují, že přezkum aktů
správních orgánů ve správním soudnictví je založen na principu tzv. plné jurisdikce, což má ten
důsledek, že za určitých okolností je možno uvádět nová skutková tvrzení a navrhovat důkazy
k jejich prokázání až v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. „Soud při svém
rozhodování nesmí být omezen ve skutkových otázkách jen tím, co zde nalezl správní orgán, a to ani co do
rozsahu provedených důkazů, ani jejich obsahu a hodnocení ze známých hl edisek závažnosti, zákonnosti
a pravdivosti. Soud tedy zcela samostatně a nezávisle hodnotí správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných
správním orgánem a zjistí-li přitom skutkové či (procesně) právní deficity, může reagovat jednak t ím, že uloží
správnímu orgánu jejich odstranění, nahrazení či doplnění, nebo tak učiní sám “ (rozsudek
č. j. 1 As 32/2006 – 99). Obdobně dovodil rozšířený senát NSS ve svém usnesení ze dne
26. 8. 2008, č. j. 7 Afs 54/2007 – 62, že „[ž]alobce je oprávněn uvést v žalobě všechny důvody, pro které
považuje napadené správní rozhodnutí za nezákonné. Tomu nebrání skutečnost, že některé z nich neuplatnil již
v odvolacím řízení, ač tak učinit mohl. “
[45] Krajský soud připustil nová skutková tvrzení uvedená žalobcem až v soudním řízení
(ohledně jeho údajné spolupráce s BIS a ÚOOZ). S tímto postupem v kontextu nyní
posuzovaného případu Nejvyšší správní soud souhlasí, a to předně s ohledem na závažnost
těchto tvrzení. Pokud by se ukázaly být pravdivé, pak by bylo zcela pochopitelné, že žalobce
nejprve váhal se sdělením takto citlivých informací a že se k němu uchýlil teprve v momentu, kdy
mu byl azyl skutečně odebrán. Nejvyšší správní soud nepovažuje tato tvrzení ani za „zjevně
účelová“, jak namítá stěžovatel. Naopak, s ohledem na všechny okolnosti posuzované věci
(okolnosti udělení azylu žalobci v roce 2002, žádost o jeho extradici na Ukrajinu podaná
v roce 2010 za účelem prošetření vraždy, které se měl dopustit v roce 1992, skutečnosti uváděné
žalobcem ohledně jeho aktivit na Ukrajině a konfliktů, do kterých se měl dostat s R. A.,
v současné době čelním ukrajinským podnikatelem a politikem atd.) se zdejšímu soudu nejeví, že
by tato tvrzení nemohla mít reálný podklad. Oficiálně, dle litery zákona, by sice BIS či ÚOOZ
neměly mít žádný vliv na to, zda Ministerstvo vnitra určitému žadateli udělí některou formu
mezinárodní ochrany. Avšak soudci Nejvyššího správního soudu nežijí ve slonovinové věži, aby
mohli přistoupit na argumentaci stěžovatele, že uskutečnění žalobcem předestřeného scénáře je
zcela vyloučeno.
[46] Nutno dodat, že pochybnosti krajského soudu o tom, zda stěžovatel ve správním řízení
dostatečně zjistil skutkový stav, by zjevně byly dány i bez ohledu na tato (v řízení před krajským
soudem poprvé uplatněná) tvrzení (k tomu viz zejména část rozsudku IV.1 výše).
[47] Stěžovatel dále zpochybnil postup krajského soudu spočívající v tom, že použil
internetovou encyklopedii Wikipedie. Dle stěžovatele není možné tento informační zdroj
považovat za věrohodný. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že podle §125 o. s. ř. ve spojitosti
s §64 s. ř. s. mohou jako důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci. Obecně tedy
není vyloučeno ani provádění dokazování obsahem internetových stránek. Přitom je samozřejmě
třeba vždy pečlivě vážit, nakolik lze považovat obsah dané internetové st ránky za věrohodný
a jakou mu lze v konkrétním případě přiznat výpovědní hodnotu. Stěžovatel má pravdu v tom,
že obsah Wikipedie, s ohledem na způsob jeho utváření, nemusí být vždy zcela spolehlivý.
Krajský soud však z Wikipedie čerpal toliko informace o tom, kdo je R. A., tedy že jde o vlivného
ukrajinského podnikatele a politika s kontroverzní minulostí. Jedná se o informace, které lze jistě
snadno ověřit (a případně vyvrátit) za pomocí jiných informačních zdrojů, což ale stěžovatel
nepožaduje. Stěžovatel nijak nerozporuje obsah takto zjištěných skutečností. Nejvyšší správní
soud tak neshledal na popsaném postupu krajského soudu nic nezákonného.
[48] Stěžovatel nesouhlasí ani se závěry krajského soudu ohledně nutnosti případného nového
posouzení otázky doplňkového ochrany. Jestliže se však Nejvyšší správní soud ztotožnil
s krajským soudem v tom, že stěžovatel nedostatečně zjistil skutkový stav ve vztahu k posouzení
možnosti odejmout žalobci azyl, pak je nutno (s ohledem na okolnosti nynější věci) dovodit,
že pokud správní orgán po doplnění skutkových zjištění opětovně dospěje k tomu, že je na místě
žalobci azyl odejmout, bude muset nově zhodnotit rovněž otázku možného udělení doplňkové
ochrany. Nejvyšší správní soud nicméně v nynější fázi řízení nijak nepředjímá, jaký by měl být
výsledek takového posouzení.
[49] Stěžovatel dále namítl, že se ve svém rozhodnutí dostatečně zabýval otázkou možného
zásahu do rodinného a soukromého života žalobce ve smyslu čl. 8 Úmluvy. K tomu zdejší soud
uvádí, že stěžovatel v žalobou napadeném rozhodnutí konstatoval, že rodinné vazby cizince
nemohou být důvodem pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Z judikatury
Nejvyššího správního soudu však plyne opačný závěr. Odkázat lze například na rozsudky NSS
ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71, a ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 – 65, a dále
na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva k čl. 8 Úmluvy citovanou ve zmiňovaných
soudních rozhodnutích. Zdejší soud se tak ztotožňuje rovněž se závěry krajského soudu ohledné
této otázky.
[50] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku, podle níž se krajský soud dopustil
nepřípustné ingerence do extradičního řízení. Krajský soud toliko poukázal na to, že průběh
tohoto řízení vedeného s žalobcem nasvědčuje (v kontextu s dalšími skutečnostmi) tomu,
že se „nejedná o běžnou osobu“ (str. 11 napadeného rozsudku). Krajský soud však zároveň zdůraznil,
že v nynějším řízení nelze posuzovat správnost a zákonnost postupu v extradičním řízení.
Krajský soud tedy do extradičního řízení nijak nezasáhl, po uze přihlédl k jeho průběhu
při hodnocení žalobcem v nynějším řízení uplatněných námitek, což bezpochyby možné je.
IV.4 Nepřezkoumatelnost výroků o nákladech řízení před krajským soudem
[51] Výrokem č. II. rozhodl krajský soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Zároveň však výrokem č. III. stanovil žalovanému povinnost zaplatit zástupci
žalobce náhradu nákladů řízení spojených s jeho zastoupením v částce 12.120 Kč. Uvedené
výroky jsou tak zjevně ve vzájemném rozporu, což činí rozsudek krajského soudu v rozsahu
těchto výroků nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost.
V. Závěr a náklady řízení
[52] Nejvyšší správní soud shledal námitky stěžovatele týkající se merita věci (tedy námitky
směřující vůči výroku I. napadeného rozsudku) nedůvodnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo
ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.),
zamítl kasační stížnost proti výroku I. jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Důvodnou naopak shledal kasační stížnost proti výrokům o nákladech řízení před krajským
soudem, proto v rozsahu výroků II. a III. rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu v tomto
rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyššímu správnímu soudu totiž nepřísluší rozhodovat
o nákladech řízení před krajským soudem (s výjimkou případů uvedených v §110 odst. 3 s. ř. s.).
[53] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch
(za úspěch ve věci, a to ani částečný, přitom Nejvyšší správní soud nepovažoval, že žalovanému
vyhověl v otázce nákladů řízení před krajským soudem). Ž alobce byl úspěšným účastníkem řízení,
avšak žádné náklady řízení mu nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2013
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu