ECLI:CZ:NSS:2013:2.APS.7.2012:47
sp. zn. 2 Aps 7/2012 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobců
a) Okrašlovacího spolku Zdíkovska, o. s., se sídlem Zdíkov 235, zastoupen Mgr. Vítězslavem
Dohnalem, advokátem se sídlem Tábor, Příběnická 1908, b) RNDr. Z. K., Ph.D., c) Akad.
arch. I. A., proti žalované Správě Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava, se
sídlem Vimperk, 1. Máje 260, v řízení o kasační stížnosti žalobce a) proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 9. 2012, č. j. 10 A 64/2011 – 99,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobou podle §82 a násl. soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), se žalobci
u Krajského soudu v Českých Budějovicích domáhali vydání rozhodnutí, kterým by soud
žalované zakázal asanaci a kácení (nahodilou těžbu) stromů napadených kůrovcem v I. a II. zóně
Národního parku Šumava, a to až do doby nabytí právní moci rozhodnutí o udělení výjimky
ze zákazů stanovených v §16 odst. 1 písm. a) a §50 odst. 1 a 2 zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně
přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“)
a současně do ukončení postupu podle §45i citovaného zákona. Žalobci navrhli též vydání
předběžného opatření, kterým by krajský soud do doby vydání rozsudku v uvedené věci zakázal
asanaci a kácení stromů v uvedené oblasti. Krajský soud usnesením ze dne 21. 11. 2011,
č. j. 10 A 64/2011 – 43, žalobu odmítl a návrh na vydání předběžného opatření zamítl.
Toto usnesení bylo ve výrocích o odmítnutí žaloby, nákladech řízení a vrácení soudního poplatku
ke kasační stížnosti žalobce a) zrušeno Nejvyšším správním soudem, a to rozsudkem ze dne
19. 7. 2012, č. j. 2 Aps 1/2012 - 40, a věc byla krajskému soudu v tomto rozsahu vrácena
k dalšímu řízení; ve zbytku byla kasační stížnost odmítnuta. Krajský soud v rámci nového
projednání věci rozsudkem ze dne 4. 9. 2012, č. j. 10 A 64/2011 - 99, žalobu zamítl.
Krajský soud se v odůvodnění nově vydaného rozsudku nejprve zabýval tím, zda jsou
splněny podmínky, za nichž může ve věci meritorně rozhodnout. Uvedl, že z §82 s. ř. s. plyne,
že postavení žalobce jako účastníka řízení je dáno jeho tvrzením. V průběhu řízení je tedy nutno
zkoumat, zda žalobce tvrzenou věcnou legitimaci k podání žaloby má, což zahrnuje i úvahu,
zda se žalovaná tvrzeného zásahu do veřejných subjektivních práv skutečně dopustila. Krajský
soud se tedy nejprve zabýval tím, zda asanace a kácení stromů napadených kůrovcem
v I. a II. zóně Národního parku Šumava může být vůbec zásahem ve smyslu §82 s. ř. s. Uvedl,
že žalobci spatřují nezákonný zásah do svého práva na příznivé životní prostředí v tom,
že žalovaná jednáními, prováděnými v rozporu se zákonem o ochraně přírody a krajiny
a právními předpisy Evropské unie, zasahuje do ochrany podmínek Národního parku Šumava,
zvláště chráněných druhů a do předmětu ochrany evropsky významné lokality a ptačí oblasti
Šumava, a to konkrétně asanací a kácením stromů napadených kůrovcem; považují
se též zkráceni na svých právech plynoucích ze směrnice ze dne 27. 6. 1985, č. 85/337/EHS,
o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí
(dále jen „směrnice EIA“) a Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování
a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, vyhlášenou
pod č. 124/2004 Sb.m.s. (dále jen „ Aarhuská úmluva“).
Dle názoru krajského soudu popsané počínání žalované nelze považovat [ve vztahu
k žalobcům b) a c)] za zásah, neboť žalobci nemusí nic konat, ničeho se zdržet ani nic strpět.
K tomu poznamenal, že smyslem správního soudnictví je ochrana subjektivních veřejných práv
a účastník je aktivně legitimován pouze tehdy, pokud úkony správních orgánů vůbec může dojít
k zásahu do jeho právní sféry. V daném případě jde o právo (i povinnost) žalované rozhodnout
o tom, které stromy budou odstraněny v případě, kdy dochází k bezprostřednímu ohrožení lesů
kůrovcem, proto nelze tuto činnost považovat za nezákonný zásah. Touto činností žalovaná plní
svou povinnost v lesích v majetku státu, přičemž není zaměřena přímo vůči žádné osobě
a žalobci tak nejsou kráceni na svých právech, a to ani na právu na příznivé životní prostředí,
ani na právu na spravedlivý proces. Z tohoto důvodu tedy nejsou žalobci b) a c) v dané věci
aktivně legitimováni; jen na základě místa jejich bydliště a zájmu o Národní park Šumava nelze
dovodit, že činnost žalované je zaměřena proti nim. V případě žalobce a) krajský soud uvedl,
že byť jde o občanské sdružení, které má práva podle §70 zákona o ochraně přírody a krajiny,
nemá aktivní legitimaci, pokud jde o tvrzený zásah do práva na příznivé životní prostředí,
neboť toto právo náleží pouze osobám fyzickým, jelikož se jedná o biologické organizmy,
které (na rozdíl od osob právnických) podléhají eventuálním negativním vlivům životního
prostředí.
Krajský soud dále uvedl, že znění čl. 10a směrnice EIA doslovně odpovídá znění čl. 9
odst. 2 Aarhuské úmluvy, až na dovětek, že „členské státy stanoví, v jaké fázi mohla být rozhodnutí, (…)
nebo nečinnosti napadeny.“ Z toho plyne, že přezkoumání konkrétních aktivit postačí až ve fázi,
kdy dochází k zásahu do právní sféry fyzických a právnických osob. Do sféry práv žalobců
činností žalované zasaženo nebylo, proto byl jejich odkaz na směrnici EIA a Aarhuskou úmluvu
nedůvodný. Vzhledem k výše uvedenému krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Nově vydaný rozsudek napadl žalobce a) (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, opírající
se o důvody vyplývající z §103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s.
Stěžovatel nesouhlasí s právním názorem krajského soudu, že nemůže jít o nezákonný
zásah žalované a že stěžovatel nemá žalobní legitimací k podání žaloby, pokud jde o tvrzený
zásah do práva na životní prostředí. Cituje z rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne
8. 3. 2011, č. C-240/09. Z této citace mj. plyne, že v projednávané věci jde o činnost,
která je regulována jak unijním, tak vnitrostátním právem. Aarhuská úmluva je součástí unijního
práva; jedná se o tzv. smíšenou smlouvu, která zavazuje jak Evropskou unii, tak členské státy.
Vnitrostátní úprava čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy nesmí být taková, aby prakticky znemožňovala
nebo činila nadměrně obtížnou možnost využítí soudního přezkumu. Úkolem vnitrostátních
soudů je vyložit národní právní úpravu takovým způsobem, aby v největší možné míře
odpovídala cílům čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy.
Stěžovatel tak především namítá rozpor napadeného rozsudku krajského soudu s čl. 9
odst. 3 Aarhuské úmluvy, který stanoví, že každá strana zajistí, aby osoby z řad veřejnosti splňující
kritéria, pokud jsou nějaká stanovena ve vnitrostátním právu, měly přístup ke správním nebo soudním řízením,
aby mohly vznášet námitky proti jednání, aktům, nebo opomenutí ze strany soukromých osob nebo orgánů veřejné
správy, jež jsou v rozporu s ustanoveními jejího vnitrostátního práva týkajícího se životního prostředí. Z hlediska
unijního práva je, dle jeho názoru, podstatné, že sporné činnosti probíhaly v území,
které je součástí soustavy NATURA 2000, regulované směrnicí Rady 92/43/EHS; konkrétně
se jedná o evropsky významnou lokalitu Šumava a též ptačí oblast Šumava. Stěžovatel uvádí,
že z unijní úpravy plyne mj. povinnost před provedením činností provést odpovídající hodnocení
(čl. 6 posledně zmíněné směrnice). Také vnitrostátní úprava vyžaduje odpovídající posouzení,
a to v §45i zákona o ochraně přírody a krajiny; zde však žádné posouzení provedeno nebylo.
Kromě toho došlo současně k porušení §43 a §56 zákona o ochraně přírody a krajiny (výjimka
ze zákazu hospodařit v národním parku způsobem využívajícím intenzivní technologie a výjimka
ze zákazů týkajících se zvláště chráněných druhů živočichů). Podle stěžovatele došlo ze strany
správních orgánů k opomenutí, které je v rozporu s vnitrostátním i unijním právem.
Tím, že krajský soud žalobu zamítl, postupoval v rozporu s čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy,
když stěžovateli neumožnil přístup k soudnímu řízení, kde by proti zmíněným opomenutím mohl
vznést námitku. To vše v situaci, kdy neexistuje žádná jiná možnost takovou námitku vznést.
Dále stěžovatel namítá rozpor rozsudku krajského soudu s čl. 9 odst. 2 Aarhuské úmluvy,
podle kterého každá strana podle své vnitrostátní právní úpravy zajistí, aby osoby z řad dotčené veřejnosti
mohly dosáhnout toho, že soud, nebo jiný nezávislý a nestranný orgán zřízený zákonem přezkoumá po stránce
hmotné i procesní zákonnost jakýchkoliv rozhodnutí, aktů nebo nečinnosti podle ustanovení článku 6. Dle čl. 6
se povinnost posuzování vztahuje na činnosti uvedené v příloze č. I. Podle ní podléhá
posuzování též jakákoli činnost, pro kterou je účast veřejnosti stanovena procedurou posuzování
vlivu na životní prostředí (EIA) v souladu s vnitrostátní legislativou. Podle §4 odst. 1 písm. e)
zákona č. 100/2001 Sb. o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění pozdějších předpisů,
posuzování podléhají také činnosti a technologie, které podle stanoviska orgánu ochrany přírody
mohou samostatně, nebo ve spojení s jinými, významně ovlivnit území evropsky významné
lokality nebo ptačí oblasti. Ve smyslu čl. 9 odst. 2 ve spojení s čl. 6 a přílohou č. I. Aarhuské
úmluvy tak byla vnitrostátní úpravou stanovena další činnost posuzování a dotčená veřejnost
tak musí mít možnost dosáhnout soudního přezkumu. Takový přezkum byl však stěžovateli
odepřen.
Stěžovatel si je vědom toho, že dosavadní výklady podmínek stanovených s. ř. s.
se na daný případ aplikují obtížně. Vychází však z toho, že s ohledem na výše citované
rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie je z důvodu efektivní soudní ochrany v oblastech
regulovaných unijním právem povinností soudů vykládat vnitrostátní právní předpisy tak,
aby v co největší možné míře naplňovaly cíle čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy. Stěžovatel
si je vědom i druhé možnosti, jak podle českého právního řádu dosáhnout soudního přezkumu,
tedy využití institutu žaloby proti nečinnosti podle §79 a násl. s. ř. s.; tento institut však dopadá
na jiné situace. Krajský soud uvedl, že stěžovatel nemusel na základě činnosti žalované nic konat,
ničeho se zdržet ani něco strpět. S tímto názorem stěžovatel nesouhlasí a uvádí, že je povinen
strpět zásah do práva na příznivé životní prostředí a dále do práv, která vyplývají z toho,
že je ve smyslu čl. 2 odst. 5 Aarhuské úmluvy dotčenou veřejností (čl. 9 odst. 2 předpokládá,
že ta má práva, jež mohou být porušována). Nadto uvádí, že odepření práva zástupcům dotčené
veřejnosti domáhat se soudní ochrany je v rozporu i s čl. 9 odst. 4 Aarhuské úmluvy,
podle nějž postupy podle čl. 9 odst. 1, 2 a 3 mají zajistit přiměřenou a účinnou nápravu.
Stěžovatel rovněž poukázal na aktuální vývoj situace. Česká inspekce životního prostředí
vydala dne 24. 8. 2012 rozhodnutí pod č. j. ČIŽP/42/OOP/SR01/1106446.013/12/CJL,
kterým žalovanému uložila pokutu, mimo jiné, za porušování §50 a §56 zákona o ochraně
přírody a krajiny.
Závěrem stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, neboť soud
měl opomenout vypořádat jeho argumentaci, v čem byl postup žalované nezákonný (porušení
§45i, §50 a §56, §16 a §43 zákona o ochraně přírody a krajiny). Krajský soud
pouze konstatoval, že bylo právem a povinností žalované rozhodnout, které stromy postižené
kůrovcem budou odstraněny. Takové odůvodnění však nepovažuje stěžovatel za dostatečné,
neboť z něj není zřejmé, v čem bylo stěžovatelovo tvrzení mylné a nemůže proto na právní názor
krajského soudu ani patřičně reagovat. Nepřezkoumatelnost rozsudku spatřuje stěžovatel i v tom,
že krajský soud vydal po zrušení prvního rozhodnutí ze strany Nejvyššího správního soudu
obsahově zcela stejné rozhodnutí a nereagoval na námitky uplatněné v první kasační stížnosti.
Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti zcela ztotožnila s rozsudkem krajského
soudu a navrhla kasační stížnost zamítnout. Je přesvědčena, že přímo nezasáhla do práv
stěžovatele prostřednictvím asanačních zásahů proti kůrovci; naopak konala, aby nedošlo
ke zkrácení práv jiných subjektů, které byly kůrovcovou kalamitou dotčeny. Pokud se mělo jednat
o zásah, pak nešlo o zásah správního orgánu, nýbrž o zásah vlastníka lesa, kterým je Česká
republika. Žalovaným tak měla být ČR – Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti
Šumava. Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava v předmětném řízení
nevystupuje jako správní orgán a nemůže tak být, ve smyslu §83 s. ř. s., označena za stranu
žalovanou. Pokud měl stěžovatel na mysli správní orgány, které podle zákona o ochraně přírody
a krajiny udělují výjimky (které dle jeho názoru uděleny nebyly), pak měla být za stranu žalovanou
označena též vláda, nebo Ministerstvo životního prostředí (udělující výjimky podle §43
citovaného zákona) a příslušný krajský úřad (rozhodující podle §45i citovaného zákona).
Žalovaná též popírá, že by při asanačních zásazích v lese používala intenzivní technologie; zásah
proti kůrovci, ani jiný způsob asanace lesních porostů, nenaplňuje charakteristiku žádné činnosti,
která by měla být podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění
pozdějších předpisů, podrobena tomuto posouzení.
V replice stěžovatel zopakoval, že jeho aktivní legitimace se odvíjí od mezinárodních
závazků ČR. Dle jeho názoru je žalovaná skutečně smíšeným subjektem, který je na jednu stranu
správním orgánem a na druhou stranu i zástupcem vlastníka lesa; navíc působí jako odborná
organizace. Tato jeho povaha ovšem nemůže být na újmu stěžovateli a ochraně jeho práv. Zásah
do práv stěžovatele uskutečnila žalovaná, která byla zákonem zřízena jako správní orgán.
Žalovaná zásah připravila, objednala a dohlížela na jeho realizaci; na zásahu samotném
se rovněž podíleli její zaměstnanci. Zásah žalované měl kromě aktivní složky (kácení stromů)
i složku pasivní, tedy nečinnost, neboť žalovaná strpěla ve své územní působnosti činnost,
která byla vykonávána v rozporu s právními předpisy.
Stěžovatel k replice přiložil Závěrečné stanovisko a opatření k nápravě ve věci postupu Správy
Národního parku Šumava, Ministerstva životního prostředí a České inspekce životního prostředí ve věci kácení
stromů v lokalitě Na Ztraceném v Národním parku Šumava, vydané Veřejným ochráncem práv dne
1. 3. 2012, pod sp. zn. 4064/2011/VOP/MPO. Z tohoto dokumentu se podává, že Ministerstvo
životního prostředí pochybilo, pokud nevydalo na žádost žalované rozhodnutí ve věci žádosti
o souhlas podle §22 zákona o ochraně přírody a krajiny. Takový souhlas k zásahům
proti škůdcům je nutný v případě zásahů podle §32 odst. 2 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích
a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „lesní zákon“).
Žalovaná byla dále, jakožto subjekt hospodařící v lese, povinna před zahájením kácení stromů
požádat příslušný orgán ochrany přírody (Správu Národního parku Šumava) o výjimku
podle §16, respektive §43 zákona o ochraně přírody a krajiny. Správa Národního parku Šumava,
coby orgán státní správy, pochybila, pokud nevykonávala dozor v souladu s §85 zákona
o ochraně přírody a krajiny a nepřistoupila k uložení náležitých opatření, pokud nebylo o výjimku
požádáno nebo nebyla ve správním řízení udělena. Žalovaná byla rovněž před zahájením kácení
povinna požádat příslušný orgán ochrany přírody (krajský úřad) o písemné stanovisko,
zda její plánované činnosti mohou mít samostatně, nebo ve spojení s jinými činnostmi či záměry,
vliv na území Natura 2000. Veřejný ochránce práv shrnul, že žalovaná, jako příspěvková
organizace hospodařící v národním parku, v době kácení stromů v lokalitě Na Ztraceném
nedisponovala nutnými povoleními podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Získání povolení
před prováděním samotné činnosti však bylo podle právních předpisů nutné. K zásahům
proti škůdcům a v případě mimořádných okolností a nepředvídatelných škod musí mít vlastník
lesa, respektive hospodařící subjekt, souhlas orgánu ochrany přírody. Veřejný ochránce práv
vytknul Správě Národního parku Šumava, jako orgánu státní správy, že neprováděla dozor
podle §85 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny a tím umožnila kácení stromů
bez potřebných povolení a nevydala potřebná opatření k nápravě. Současné uspořádání Správy
Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava neposkytuje podle Veřejného ochránce
práv dostatečnou záruku nestrannosti výkonu státní správy ve smyslu rovnosti stran. Není
možné, aby docházelo k propojování fungování státní správy s činností soukromoprávního
subjektu v jedné instituci, byť by tento subjekt hospodařil se státním majetkem. Jeví se nevhodné,
aby žalovaná současně vystupovala jako žadatel o určité povolení s tím, že k žádosti přiloží
jako podklad odborné stanovisko, které sama vytvoří, a zároveň jako osoba, která má o takové
žádosti vést správní řízení. Péče a ochrana hodnot v Národním parku Šumava je bezpochyby
veřejným zájmem, a je proto nutné, aby byla plně umožněna transparentnost a veřejná kontrola
takové činnosti.
Vzhledem k tomu, že nyní projednávaná kasační stížnost je v dané věci již v pořadí
druhou (obě podané stěžovatelem), zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve její přípustností.
Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je totiž kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud
rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí,
je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního
soudu. K interpretaci uvedeného ustanovení se vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 6. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 136/05, v němž uvedl, že smyslem a účelem citovaného ustanovení
je „to, aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor
na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním
názorem řídil.“ Směřuje-li tedy kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž krajský soud rozhodl poté,
kdy jeho rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem, je kasační stížnost přípustná
jednak stran právní otázky, kterou se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť toho vzhledem
k důvodu zrušení rozhodnutí krajského soudu nebylo třeba či to dokonce ani nebylo možné.
Dále je pak kasační stížnost přípustná, opírá-li se o námitku, že se soud neřídil závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu stran právní otázky, kterou tento soud posuzoval (čítaje
v to i relevantní skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení právní otázky). Jiné, než shora
uvedené, stížnostní důvody nemohou být meritorně projednány (viz též usnesení zdejšího soudu
ze dne 10. 6. 2008, č. j. 2 Afs 26/2008 – 119; všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
jsou dostupná na www.nssoud.cz). Zdejší soud dospěl k závěru, že právě projednávaná kasační
stížnost je ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. přípustná, neboť se týká právních otázek,
kterými se ve svém předchozím rozhodnutí z povahy věci ani zabývat nemohl; tehdy ustal
především na tom, že v řízení před krajským soudem nebyly splněny podmínky pro odmítnutí
žaloby a že bylo třeba žalobu meritorně projednat, neboť pokud jde o hodnocení pojmových
znaků nezákonného zásahu ve smyslu §82 s. ř. s., jde o otázku důvodnosti žaloby
a nikoliv podmínek řízení. Kasační stížnost proto byla připuštěna k meritornímu projednání.
Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4,
věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve z povahy věci zabýval posouzením námitek stěžovatele,
týkajících se nepřezkoumatelnosti rozsudku. Stěžovatel především spatřuje nesrozumitelnost
napadeného rozsudku v tom, že poté, co bylo první usnesení krajského soudu zrušeno kasačním
soudem, vydal krajský soud obsahově totožné rozhodnutí. Z rozsáhlé judikatury Nejvyššího
správního soudu k tomuto tématu (srov. například rozsudky ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 - 76, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 27/2008 - 76, ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS, a ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, publikovaný pod č. 244/2004 Sb. NSS) se podává, že rozsudek soudu
je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost například tehdy, pokud z něho jednoznačně
nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla v kontextu podané
správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí;
pokud je jeho odůvodnění vnitřně rozporné, popřípadě je-li výrok v rozporu s odůvodněním;
pokud z jeho výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl
nebo jí vyhověl, nebo je-li výrok vnitřně rozporný; dále se jedná o případy, kdy nelze rozeznat,
co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán.
Z tohoto pohledu je zřejmé, že stěžovatelem namítaná situace nemůže tvrzený důvod
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku představovat. Nejvyšší správní soud již ke kasační
stížnosti stěžovatele podrobil přezkumu první rozhodnutí krajského soudu v této věci (ze dne
21. 11. 2011, č. j. 10 A 64/2011 - 43), přičemž mimo jiné konstatoval, že v řízení před krajským
soudem nebyly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby a že bylo třeba žalobu meritorně
projednat, neboť jde-li o hodnocení pojmových znaků nezákonného zásahu, ve smyslu
§82 s. ř. s., je to věcí důvodnosti žaloby (nikoliv podmínek řízení). Krajský soud tedy v novém
řízení přistoupil k meritornímu projednání žaloby, a dospěl-li opět k závěru, že počínání žalované
není nezákonným zásahem (neboť žalobci nemusí v jeho důsledku nic konat, ničeho se zdržet
ani nic strpět), respektive že žalobce a) (stěžovatel) není k podání žaloby (věcně) aktivně
legitimován, neboť není nositelem subjektivních práv, jejichž ochrany se dovolává,
nic mu nebránilo použít v novém rozhodnutí obdobnou argumentaci, jako v rozhodnutí prvním,
které stálo věcně na stejných základech (k jeho správnosti se přitom zdejší soud při prvním
kasačním přezkumu z povahy věci nevyjadřoval).
Za důvodnou nelze považovat ani námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku pro nedostatek
důvodů. Tento deficit spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud nevypořádal jeho argumentaci,
v čem byl postup žalované nezákonný, a ani nereagoval na námitky obsažené v první kasační
stížnosti proti odmítavému usnesení. Z rozsáhlé judikatury Nejvyššího správního soudu
k tomuto tématu (srov. například rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne
18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008,
č. j. 5 As 29/2007 – 64, a ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245) se podává, že rozhodnutí
krajského soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže například není zřejmé,
jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru
o skutkovém stavu; z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě;
proč považoval žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené; či proč subsumoval skutkový
stav pod zvolené právní normy. Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti je situace, kdy soud
opomene přezkoumat některou ze včas uplatněných žalobních námitek či obsahuje-li odůvodnění
rozsudku toliko převzaté pasáže z publikovaného judikátu v jiné, skutkově i právně odlišné věci,
aniž dále rozvádí dopad převzatých závěrů na konkrétní souzený případ a na samotné rozhodnutí
ve věci. Z tohoto pohledu je zřejmé, že stěžovatelova námitka je lichá, neboť krajský soud
hodnotil v napadeném rozsudku pojmové znaky nezákonného zásahu, přičemž dospěl k závěru,
že stěžovatel nemohl být zkrácen na svých tvrzených právech, neboť mu tato práva vůbec
nenáleží; z toho dovodil i nedostatek jeho aktivní legitimace. Jestliže tedy krajský soud ustal
na tomto závěru, nebylo již nutné se zabývat argumentací stěžovatele, v čem měla spočívat
nezákonnost zásahu, neboť tato otázka již nebyla pro věc relevantní. Pojmové znaky
nezákonného zásahu musí být naplněny kumulativně (viz, i přes novelizovanou úpravu řízení
dle části třetí hlavy druhé dílu třetího s. ř. s., principiálně stále použitelný rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005 – 65, publikovaný pod č. 603/2005 Sb.
NSS), aby bylo možno hovořit o důvodnosti žaloby. Jakmile je, byť i jen jeden z pojmových
znaků nezákonného zásahu vyvrácen, ztrácí smysl hodnotit znaky další. Tak logicky postupoval
i krajský soud, a proto nelze uvažovat o tom, že by jeho rozsudek byl nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů. Pokud stěžovatel krajskému soudu vytýká, že v nově vydaném rozsudku
nereagoval na jeho námitky uplatněné v první kasační stížnosti, je třeba ho upozornit, že krajský
soud byl povinen vypořádat argumentaci uvedenou v žalobě, nikoli však reagovat na kasační
námitky uplatněné v kasační stížnosti; tato procesní povinnost krajského soudu
z ničeho nevyplývá.
Pokud jde o samotné věcné posouzení způsobu, jakým krajský soud o žalobě uvážil,
v novém řízení krajský soud postupoval podle závazného právního názoru Nejvyššího správního
soudu a pojmové znaky nezákonného zásahu podle §82 s. ř. s. (včetně otázky aktivní žalobní
legitimace stěžovatele) posuzoval jakožto otázku důvodnosti žaloby. Svůj zamítavý rozsudek
založil na tom, že bylo povinností i právem žalované rozhodnout, jaké stromy budou odstraněny
v případě, kdy dochází k bezprostřednímu ohrožení lesů kůrovcem; tuto její činnost (respektive
její praktickou realizaci) nelze považovat za nezákonný zásah, nejedná se o žádný úkon,
který by mohl být tomuto pojmu podřazen. Podle krajského soudu se žalovaná svou činností
ve formě kácení stromů napadených kůrovcem nezaměřovala vůči žádné osobě, nýbrž ji činila
jako zákonnou povinnost v lesích v majetku státu. Na základě toho pak uzavřel, že se nemohlo
jednat o nezákonný zásah ve smyslu zákonné definice podle §82 s. ř. s. Nadto, ve vztahu
k žalobci a) (tedy stěžovateli), uvedl, že v jeho případě není splněna ani podmínka,
kterou je zkrácení na jeho právech, kdy vycházel z toho, že stěžovatel ani tvrzená práva
(na příznivé životní prostředí) mít nemohl.
Nelze tedy přehlédnout, že krajský soud se dotkl i otázky postavení žalované v tomto typu
žalobního řízení; konstatoval-li, že posuzovaným jednáním plnila povinnosti hospodaření v lesích
v majetku státu, vyvodil z toho nejen důsledek, že takové jednání nevstupovalo do právní sféry
žalobců, ale implicite též závěr, že žalovaná zde nevystupovala v postavení správního orgánu,
nýbrž v postavení subjektu hospodařícího se státním majetkem. Nejvyšší správní soud má za to,
že v nyní projednávané věci jde o otázku zásadní povahy, neboť sporná otázka aktivní legitimace
je imanentně spojena s otázkou legitimace pasivní (viz například usnesení rozšířeného senátu
zdejšího soudu ze dne 16. 12. 2008, č. j. 8 Aps 6/2007 – 247, publikované pod č. 1773/2009 Sb.
NSS).
Podle §83 s. ř. s. je žalovaným ten správní orgán, který podle žalobního tvrzení provedl
zásah. Ustanovení §82 a §83 s. ř. s. nelze vykládat bez souvislosti s §4 odst. 1 s. ř. s.,
a to zejména pokud jde o výklad pojmu správní orgán, který byl přijat ve formě legislativní zkratky.
Správními orgány jsou podle §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. orgány moci výkonné, orgány územního
samosprávného celku, fyzické nebo právnické osoby nebo jiné orgány, pokud jim bylo svěřeno
rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy.
Toto vymezení správního orgánu (tedy orgánu, jehož jednání či naopak nečinnost podléhají
kognici správních soudů) musí být vykládáno z hlediska celé pravomoci ve správním soudnictví,
tj. i pokud jde o ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu [§4 odst. 1
písm. c) s. ř. s., §82 a násl. s. ř. s.]. Jinými slovy řečeno, podle právní úpravy §82 a §83 s. ř. s.
se nezákonného zásahu z hlediska pasivní žalobní legitimace (tedy odpovědnosti za něj) může
dopustit toliko správní orgán ve smyslu legislativní zkratky podle §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Soudní
kontrola, tedy i posouzení zákonnosti zásahu ve smyslu §82 s. ř. s., se může pohybovat právě
a jen v hranicích veřejné správy (obdobně srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 4. 2005, č. j. 2 Aps 2/2004 – 69, publikovaný pod č. 623/2005 Sb. NSS, a ze dne 19. 9. 2007,
č. j. 9 Aps 1/2007 – 68).
V dané věci je žalovanou Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava. Žalobci
se žalobou domáhali vydání tohoto rozsudku: „Správě Národního parku a Chráněné krajinné oblasti
Šumava se zakazuje asanace a kácení stromů (nahodilé těžby) napadených kůrovcem v I. a II. zóně Národního
parku Šumava, a to až do doby nabytí právní moci rozhodnutí o udělení výjimky ze zákazů stanovených v §16
odst. 1 písm. a) a §50 odst. 1 a 2 zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, a současně
do ukončení postupu podle §45i citovaného zákona.“
Postavení žalované je vymezeno v zákoně o ochraně přírody a krajiny. Podle §78
odst. 1 tohoto zákona platí, že na území národních parků, chráněných krajinných oblastí,
národních přírodních rezervací, národních přírodních památek a ochranných pásem
těchto zvláště chráněných území, nejde-li o vojenské újezdy, vykonávají státní správu v ochraně
přírody a krajiny správy národních parků a správy chráněných krajinných oblastí (dále jen „správy“),
není-li podle tohoto zákona příslušný obecní úřad nebo Ministerstvo životního prostředí.
Podle §78 odst. 7 zákona o ochraně přírody a krajiny správy plní zároveň úkoly odborných organizací
ochrany přírody ve svých územních obvodech. Přitom zejména provádějí potřebné inventarizační
přírodovědné průzkumy, dokumentaci a šetření v ochraně přírody, spolupracují s výzkumnými
a vědeckými pracovišti, zajišťují strážní, informační a kulturně výchovnou činnost. Správy
dále zajišťují péči o zvláště chráněná území ve své územní působnosti. Podle §22 odst. 2
a 3 zákona o ochraně přírody a krajiny pak platí, že příslušnost hospodařit s majetkem k lesům, lesnímu
půdnímu fondu a jinému lesnímu majetku ve státním vlastnictví, který je na území národních parků
a jejich ochranných pásem, převedou právnické osoby vykonávající příslušnost hospodařit
s majetkem na příslušnou správu národního parku do jednoho roku od nabytí účinnosti tohoto zákona
a u národních parků vyhlášených po nabytí účinnosti tohoto zákona do jednoho roku
od vyhlášení národního parku. K majetku převedenému podle odstavce 2 vykonává příslušná správa
národního parku příslušnost hospodařit s majetkem přímo nebo prostřednictvím právnické osoby,
kterou k tomuto účelu zřídí.
Z citované právní úpravy plyne, že žalovaná Správa národního parku a Chráněné krajinné oblasti
Šumava vystupuje v trojím postavení:
1) podle §78 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny je na území Národního parku
Šumava žalovaná orgánem státní správy na úseku ochrany přírody a krajiny;
2) podle §78 odst. 7 zákona o ochraně přírody a krajiny plní žalovaná úkoly odborné
organizace ochrany přírody;
3) podle §22 odst. 2 a 3 zákona o ochraně přírody a krajiny vystupuje žalovaná jako subjekt
hospodařící se státními lesy na území Národního parku Šumava, tj. zastupuje vlastníka lesa,
kterým je stát. Tuto činnost žalovaná vykonává přímo, neboť k tomu nezřídila zvláštní
právnickou osobu.
V žalované instituci je tak propojena státní správa na úseku ochrany přírody a krajiny
na území Národního parku Šumava a rovněž činnost, která zahrnuje soukromoprávní
hospodaření s majetkem ve vlastnictví státu, konkrétně se státními lesy na území tohoto parku.
Pokud jde o hospodaření v lese, nelze opomíjet právní úpravu lesního zákona.
Podle jeho §4 odst. 1 platí, že pokud jde o lesy ve vlastnictví státu (dále jen "státní lesy"), vztahují
se práva a povinnosti vlastníka lesa podle tohoto zákona na právnickou osobu, které je svěřeno nakládání
s těmito lesy, pokud tento zákon nestanoví jinak. Je-li žalovaná podle zákona o ochraně přírody
a krajiny povolána k hospodaření se státními lesy na území národního parku, podle lesního
zákona na ni dopadají všechna práva a povinnosti vlastníka lesa. Lesní zákon přitom při ukládání
povinností vlastníkům lesa nerozlišuje mezi tím, zda je vlastníkem lesa stát, anebo právnická
či fyzická osoba. Na všechny vlastníky lesa bez rozdílu dopadají tytéž povinnosti, které jim ukládá
veřejnoprávní předpis - lesní zákon - za účelem ochrany a péče o les. Pokud se navíc les nachází
na území národního parku, zatěžují vlastníky takového lesa bez rozdílu další povinnosti, tentokrát
stanovené jiným veřejnoprávním předpisem - zákonem o ochraně přírody a krajiny - za účelem
ochrany přírody a krajiny. Ve vztahu ke státním lesům na území Národního parku Šumava
tak vystupuje žalovaná jako subjekt příslušný hospodařit s tímto lesem, tj. jako subjekt,
na který se přímo vztahují práva a povinnosti vyplývající z lesního zákona pro vlastníka lesa
(§4 odst. 1 lesního zákona) a logicky i povinnosti, které vyplývají ze zákona o ochraně přírody
a krajiny a které se vztahují na každého, kdo by hodlal provádět takové činnosti jako žalovaná
(tj. povinnost požádat o výjimky ze zákazů určitých činností na území národního parku, obstarat
si souhlas orgánu ochrany přírody k realizaci zásahů proti škůdcům a povinnost nechat záměr
zhodnotit stanoviskem orgánu ochrany přírody). Žalovaná je tudíž při hospodaření se státním
lesem povinna vyhovět všem veřejnoprávním povinnostem, které jí stanoví zákon o ochraně
přírody a krajiny a lesní zákon, tak jako všichni ostatní vlastníci lesa. Při hospodaření se státním
majetkem postupuje žalovaná podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky
a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů. Při hospodaření se státním
lesem na území národního parku je v pozici organizační složky, která hospodaří se státním
majetkem; vystupuje tedy jako ČR – Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava,
nikoliv jako správní orgán.
Žalovaná tudíž ve vztahu k území Národního parku Šumava vystupuje jednak jako správní
orgán, vykonávající státní správu na úseku ochrany přírody a krajiny, dbající o to, aby byly plněny
veřejnoprávní povinnosti podle zákona o ochraně přírody a krajiny, jednak vystupuje jako subjekt,
který hospodaří se státním lesem na území národního parku s tím, že na ni dopadají všechny
odpovídající veřejnoprávní povinnosti, které je povinna respektovat pod hrozbou
veřejnoprávních sankcí.
Na základě uvedeného výkladu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že sporné jednání,
které stěžovatel považuje za nezákonný zásah (tj. asanace a kácení stromů napadených kůrovcem
v I. a II. zóně Národního parku Šumava bez příslušných povolení), kterého se podle něj měla
dopustit žalovaná jako správní orgán, ve skutečnosti žalovaná realizovala jako organizační složka
státu, hospodařící se státním majetkem, tj. jako zákonem pověřený subjekt vykonávající práva
a povinnosti vlastníka lesa, kterým je stát. Žalovaná zde, podle názoru Nejvyššího správního
soudu, vystupovala ve své soukromoprávní pozici (hospodařila se státním lesem podle lesního
zákona) a nešlo tak o výkon státní správy. Její postup vycházel z ustanovení §32
odst. 1 a 2 lesního zákona, ukládajícího vlastníku lesa povinnost provádět opatření, jimiž bude
předcházeno a zabráněno působení škodlivých činitelů na les, a při vzniku mimořádných
okolností a nepředvídaných škod v lese (větrné a sněhové kalamity, přemnožení škůdců,
nebezpečí vzniku požárů v období sucha apod.) činit bezodkladná opatření k jejich odstranění
a pro zmírnění jejich následků.
Otázka, zda v tomto postavení žalovaná zanedbala některé povinnosti vlastníka lesa,
tedy veřejnoprávní povinnosti, které jí ukládá zákon o ochraně přírody a krajiny, není z pohledu
řešené problematiky podstatná. Ostatně samotný fakt, že v souvislosti s posuzovaným jednáním
jí byla za porušení veřejnoprávních povinností na úseku ochrany přírody a krajiny uložena
Českou inspekcí životního prostředí pokuta [za porušení §88 odst. 1 písm. e) a §88 odst. 2
písm. n) zákona o ochraně přírody a krajiny], jen podporuje shora vyslovený závěr.
Podle těchto ustanovení se totiž sankcionují právnické osoby a podnikající fyzické osoby; pokuta
byla žalované uložena jako subjektu, který při hospodaření se státním lesem na území národního
parku porušil zákonné povinnosti podle zákona o ochraně přírody a krajiny.
Nejvyšší správní soud přitom nepolemizuje s tím, zda byl postup žalované nezákonný
a nerozporuje závěry, které v této věci přijal Veřejný ochránce práv. Pokud žalovaná skutečně
nerespektovala zákonná ustanovení na ochranu přírody a krajiny, které měla (z pozice subjektu
zákonem pověřeného vykonávat práva a povinnosti vlastníka lesa) respektovat (obstarat příslušná
povolení a stanoviska podle zákona o ochraně přírody a krajiny, předtím než započala s asanací
a kácením napadených stromů), šlo o závadné jednání, kterého se ovšem dopustila
nikoliv v postavení orgánu veřejné moci, či (z pohledu ustanovení §83 s. ř. s.) správního orgánu.
Pokud by podobně postupoval jakýkoliv jiný vlastník lesa (například fyzická osoba) a provedl
by činnosti, které realizovala žalovaná, bez patřičných povolení a stanovisek správních orgánů,
rovněž by se nemohlo jednat o nezákonný zásah ve smyslu §82 s. ř. s., a taková osoba by mohla
být pouze podrobena odpovědnosti za porušení veřejnoprávních předpisů, ať už odpovědnosti
za přestupek či jiný správní delikt, eventuálně i odpovědnosti trestní, s možnými konsekvencemi
v oblasti práva soukromého (například povinnost k náhradě škody). Nikdo by však takového
vlastníka lesa nemohl žalovat podle §82 s. ř. s., neboť zde nevystupuje jako správní orgán,
který by se měl nezákonného zásahu dopustit. Stejně tak nelze žalovat na ochranu před
nezákonným zásahem žalovanou, neboť pouze hospodařila se státním majetkem a vykonávala
práva a povinnosti vlastníka lesa; pokud tak činila nezákonně a poškodila při tom životní
prostředí, lze ji pouze sankcionovat za porušení zákonných povinností.
Pokud Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava v pozici správního
orgánu selhala v kontrole sebe sama, jako subjektu hospodařícího se státním lesem,
a nevykonávala dozorovou pravomoc podle §85 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny,
tato její indolence by teoreticky předmětem žaloby na ochranu před nezákonným zásahem
správního orgánu být mohla. Jak totiž uvedl rozšířený senát zdejšího soudu v usnesení ze dne
16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008 – 98, publikovaném pod č. 2206/2011 Sb. NSS, „zásahová žaloba
chrání proti jakýmkoli jiným aktům či úkonům veřejné správy směřujícím proti jednotlivci, které jsou způsobilé
zasáhnout sféru jeho práv a povinností a které nejsou pouhými procesními úkony technicky zajišťujícími průběh
řízení. Nemusí jít nutně o akty neformální povahy či jen o faktické úkony, nýbrž i o jakékoli jiné konání
či opomenutí konat, nelze-li je podřadit pod pojem rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Zásahem proto může
být i nezákonná nečinnost spočívající v neučinění nějakého úkonu jiného než rozhodnutí ve smyslu
§65 odst. 1 s. ř. s.“ Takto ovšem petit žaloby formulován nebyl, neboť stěžovatel za nezákonný
zásah výslovně označil právě asanaci a kácení napadených stromů.
Pro úplnost považuje Nejvyšší správní soud za vhodné poznamenat, že sdílí názor
Veřejného ochránce práv, dle kterého uspořádání Správy Národního parku a Chráněné krajinné
oblasti Šumava, které v sobě propojuje prvek státní správy a prvek hospodaření se státním
majetkem, není šťastným řešením, a vede k netransparentnosti správy a péče o Národní park
Šumava. Tato situace se však nedá řešit postupem, který v nyní projednávané věci zvolil
stěžovatel.
S ohledem na shora uvedené závěry již není nutné dále se zabývat tím, zda je stěžovatel
skutečně nositelem veřejného subjektivního práva na příznivé životní prostředí,
potažmo zda na tomto právu mohl být přímo zasažen, neboť zodpovězení této otázky již není
podstatné.
Lze uzavřít, že krajský soud nepochybil, pokud žalobu zamítl, přičemž odůvodnění
jeho rozsudku v podstatných částech obstojí. Nejvyšší správní soud pouze podrobněji rozvedl
úvahu krajského soudu o tom, že žalovaná fakticky plnila povinnosti vlastníka státního lesa,
a zatímco krajský soud tento fakt považoval pouze za jeden z podpůrných argumentů
pro zamítnutí žaloby. zdejší soud právě tento důvod považuje za rozhodující. Napadený rozsudek
krajského soudu tedy nebylo třeba zrušovat, neboť postačovalo jeho odůvodnění do určité míry
korigovat a rozvést. Nejvyšší správní soud při této své úvaze respektoval právní závěry vyjádřené
v usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 – 75, publikovaném
pod č. 1865/2009 Sb. NSS.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu než ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1, in fine s. ř. s. zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační
stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží.
Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno,
že by jí v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud
proto v jejím případě rozhodl tak, že se jí právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. V případě
zbývajících účastníků – žalobců b) a c) nelze o míře procesní úspěšnosti hovořit,
proto i v jejich případě bylo rozhodnuto tak, že právo na náhradu nákladů tohoto řízení nemají.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2013
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu