ECLI:CZ:NSS:2013:2.APS.9.2013:11
sp. zn. 2 Aps 9/2013 - 11
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalované: Česká pošta, s. p., se sídlem Praha 1, Politických vězňů 904, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2013, č. j. 6 A 61/2012 –
34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal dne 19. 4. 2012 Městskému soudu v Praze žalobu,
kterou se domáhal, aby soud vydal rozsudek tohoto obsahu: „určuje se, že vrácení všech písemností
Českou poštou bylo nezákonným zásahem do práva na vyzvednutí soudní písemnosti v adresním místě,
a to v důsledku neaplikace OSŘ a iracionálního pokynu soudů na obálce (do vlastních rukou, neukládat,
dle 50 OSŘ), resp. soudy aplikované IMS č.j. 145/11-OD-ST (zelené obálky typu II. i III.).“
[2] Městský soud v Praze nejdříve usnesením ze dne 15. 5. 2012, č. j. 6 A 61/2012 - 4, vyzval
stěžovatele k zaplacení soudního poplatku z podané žaloby ve výši 2 000 Kč. Na uvedenou výzvu
reagoval stěžovatel dne 5. 6. 2012 zasláním vyplněného zestručněného prohlášení o osobních,
majetkových a výdělkových poměrech s žádostí o ustanovení „zástupce z Č. Budějovic s mejlovou
schránkou“ a o osvobození od soudních poplatků. Těmto žádostem nicméně městský soud
usnesením ze dne 18. 2. 2013, č. j. 6 A 61/2012 - 9, nevyhověl a stěžovateli tedy nepřiznal
osvobození od soudních poplatků a zamítl jeho žádost o ustanovení právního zástupce. Kasační
stížnost stěžovatele směřující proti tomuto usnesení Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne
31. 5. 2013, č. j. 5 As 25/2013 - 10, jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 in fine
zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), zamítl, neboť se ztotožnil
se způsobem, jakým městský soud posoudil předmětné žádosti stěžovatele.
[3] Následně Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 9. 2013, č. j. 6 A 61/2012 - 29,
nevyhověl stěžovatelově žádosti o prodloužení lhůty („v délce ne kratší než 35 dnů“) k zaplacení
soudního poplatku a stanovil mu lhůtu k jeho zaplacení v délce tří dnů. Vzhledem ke skutečnosti,
že takto stanovená lhůta marně uplynula, městský soud v záhlaví citovaným usnesením ze dne
8. 10. 2013 řízení podle §9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen zákon
o soudních poplatcích“) ve spojení s §47 písm. c) s. ř. s. zastavil.
[4] Stěžovatel napadl uvedené usnesení městského soudu podáním, kterým se domáhá jeho
kasace. Své nesouhlasné stanovisko s výše předestřenými závěry městského soudu stěžovatel
v kasační stížnosti odůvodňuje především tím, že městský soud mu na zaplacení soudního
poplatku poskytl nepřiměřeně krátkou lhůtu. Městský soud navíc věděl, že stěžovatel nakládá
toliko s malými finančními prostředky a pokud i za této situace nevyhověl jeho žádostem,
rozhodl „zjevně nezákonně“. Stěžovatel v kasační stížnosti nepodřadil své námitky zákonným
kasačním důvodům ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s., z textu podání i charakteru napadeného
usnesení o zastavení řízení je lze dovodit, že namítá nezákonnost usnesení ve smyslu §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[5] V rámci přezkumu naplnění podmínek řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
v tomto případě netrval, s ohledem na specifický charakter napadeného usnesení městského
soudu, na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ani na povinném zastoupení
stěžovatele advokátem. Opačný postup by totiž znamenal jen další řetězení téhož problému
a nebyl by v souladu se zásadou hospodárnosti řízení (viz též rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 - 41, publ. pod č. 486/2005 Sb. NSS, či rozsudek
ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77, rozhodnutí NSS dostupná na www.nssoud.cz).
[6] Kasační stížnost je tak podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná, byť nebyl zaplacen soudní
poplatek a stěžovatel ani není zastoupen advokátem. Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal
kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že není důvodná.
[7] Stěžovatel kasační stížností brojí proti tomu, že bylo řízení o jeho žalobě zastaveno pro
nezaplacení soudního poplatku. Jak bylo rekapitulováno výše, stěžovatel byl městským soudem
řádně vyzván k zaplacení soudního poplatku, byla mu stanovena jednak desetidenní lhůta pro
zaplacení, jednak následně i lhůta třídenní, a to za situace, kdy v důsledku stěžovatelem podané
kasační stížnosti ze dne 15. 4. 2013 v mezidobí proběhlo i řízení o ní před Nejvyšším správním
soudem, které vyústilo ve vydání citovaného rozsudku ze dne 31. 5. 2013. Od první výzvy
k zaplacení soudního poplatku až do vydání v záhlaví uvedeného usnesení o zastavení řízení pro
nezaplacení soudního poplatku tak uběhlo téměř 13 měsíců, přičemž po celou dobu si musel být
stěžovatel vědom své poplatkové povinnosti, a to rovněž i díky své nadměrné procesní aktivitě
v obdobných řízeních před Městským soudem v Praze. Námitka stěžovatele, že pro něj byly lhůty
stanovené k zaplacení soudního poplatku příliš krátké, na tomto závěru nemůže nic změnit.
V dosavadní judikatuře Nejvyššího správního soudu byly totiž za příliš krátké označovány spíše
lhůty ještě výrazně kratší, jak ukazuje rozsudek zdejšího soudu ze dne 10. 4. 2008,
č. j. 2 Afs 44/2007 - 76, který za specifických okolností daného případu konstatoval, že třídenní
lhůta byla nepřiměřeně krátkou. S ohledem na výše uvedené měl stěžovatel v nyní posuzovaném
případě lhůtu fakticky nesrovnatelně delší. Stanovené lhůty proto nelze hodnotit jako
nepřiměřeně krátké, a to ani v důsledku toho, že stěžovatel disponoval pouze malými finančními
prostředky, jak připomíná v kasační stížnosti. Z chování stěžovatele (nejen) v průběhu tohoto
řízení, ani z kasační stížnosti ostatně nevyplývá, že by jiná lhůta (např. jím požadované lhůta
v délce „ne kratší než 21 dnů“, resp. „ne kratší než 35 dnů“) pro zaplacení soudního poplatku mohla
něco změnit na stěžovatelově schopnosti i ochotě soudní poplatek zaplatit.
[8] Výtky stěžovatele, že městský soud považuje „judikáty za trhací kalendář“, stejně jako další
stěžovatelovy výtky, odkazy na neexistující řízení před rozšířeným senátem („3 As 125/12“) nebo
námitky, které nabývají charakteru stručných a místy nesrozumitelných příkazů či pokynů, nejsou
vůbec způsobilé k tomu, aby byly jakkoliv samostatně posouzeny.
[9] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou ze shora
uvedených důvodů zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
[10] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalované žádné náklady s tímto
řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly, takže jí Nejvyšší správní soud náhradu nákladů
řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2013
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu