ECLI:CZ:NSS:2013:2.AS.39.2013:50
sp. zn. 2 As 39/2013 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce A. V.,
zastoupeného JUDr. Davidem Kojzarem, advokátem se sídlem Kralupy nad Vltavou,
Lidická 784, proti žalované Policii ČR, Krajskému ředitelství hlavního města Prahy, Odboru
cizinecké policie, se sídlem Praha 8, Křižíkova 12, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2013, č. j. 1 A 22/2013 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
IV. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Davidu Kojzarovi se u r č u je odměna
za zastupování ve výši 6800 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 7. 3. 2013, č. j. KRPA-90195/ČJ-2013-000022 (dále jen „napadené
rozhodnutí“) žalovaná rozhodla, že se podle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) žalobce zajišťuje za účelem správního vyhoštění.
Doba zajištění byla stanovena na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody. Citované rozhodnutí
napadl žalobce u Městského soudu v Praze žalobou; ten ji rozsudkem ze dne 11. 4. 2013,
č. j. 1 A 22/2013 - 17, zamítl.
Městský soud posuzoval, zda podmínky pro zajištění žalobce podle §124 odst. 1
písm. b) zákona o pobytu cizinců byly splněny. Uvedl, že splnění první podmínky, a to doručení
oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění, žalobce nezpochybňuje a je doloženo
i správním spisem. K zajištění cizince je dále nutné, aby byla splněna některá z taxativních
podmínek podle písm. a) až e) příslušného ustanovení zákona o pobytu cizinců a současně nesmí
postačovat uložení zvláštního opatření za účelem vycestování podle §123b a §123c citovaného
zákona.
Žalobce namítal, že se žalovaná nezabývala tím, zda v jeho případě nebylo možné uložit
mírnější, tedy zvláštní opatření. Městský soud konstatoval, že pokud v konkrétním případě
nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování a existuje-li nebezpečí, že by cizinec
mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, je policie oprávněna cizince
zajistit. Je na uvážení policie, aby konkrétně věc posoudila a zvolila adekvátní prostředek,
zajišťující realizaci správního vyhoštění cizince; takový postup však musí dostatečně odůvodnit.
V daném případě žalovaná v úvaze, proč přistoupila k zajištění žalobce, uvedla, že žalobce
ignoroval povinnosti vyplývající ze zákona o pobytu cizinců, na území ČR páchal trestnou
činnost a vystupoval pod cizí identitou. K uložení zvláštních opatření nepřistoupila žalovaná
zejména z důvodu nebezpečí, že by se žalobce skrýval a ztěžoval výkon rozhodnutí o správním
vyhoštění. Dle názoru městského soudu argumenty obsažené v napadeném rozhodnutí jsou
logické a svědčí o nutnosti uložit opatření, které do práv žalobce zasahuje intenzivněji; uložení
zvláštního opatření za účelem vycestování by bylo nedostatečné pro naplnění cíle řízení. Městský
soud vzal za prokázané, že žalobci bylo v minulosti uloženo správní vyhoštění v délce jednoho
roku, na základě kterého byl od 25. 5. 2005 do 25. 5. 2006 zařazen do evidence nežádoucích
osob. Je rovněž veden v evidenci ICIS jako osoba hledaná, vystupující pod jinou identitou jako E.
A. K., nar. Y., státní příslušnost Libanon, a E. H.. Ze sdělení Interpolu Jerevan bylo zjištěno, že
osoba K. E., (alias A. V., nar. X.) je v mezinárodním pátrání pro podvod spáchaný ve velkém
rozsahu. Městský soud tak aproboval názor žalované, že zvláštní opatření za účelem vycestování by
v daném případě skutečně nebyla dostatečná a účinná; nic na tom nemění ani to, že žalobce
navázal spolupráci s organizací IOM International Organization for Migration (dále jen „IOM“);
samotné kontaktování této organizace totiž ještě nesvědčí o vážné snaze vycestovat z území ČR.
Žalovaná tak nepochybila, pokud shledala, že byly naplněny podmínky pro zajištění žalobce podle
§124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
Rozsudek městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“), kasační stížností
opírající se o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), d) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Z obsahu kasační stížnosti je nicméně zřejmé, že je tvrzen i důvod podle §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena §103
odst. 1 s. ř. s. je ovšem záležitostí právního hodnocení věci Nejvyšším správním soudem
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50,
publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz).
Stěžovatel v kasační stížnosti a jejím doplnění, podaném prostřednictvím ustanoveného
zástupce, tvrdí, že městský soud nesprávně posoudil otázku možnosti uložení zvláštních opatření
za účelem vycestování ve smyslu §123b zákona o pobytu cizinců. Má za to, že v jeho případě
by bylo dostačující uložit mu zvláštní opatření podle §123b odst. 1 písm. a) citovaného zákona,
neboť u něj byly dány všechny předpoklady pro uložení povinnosti se pravidelně hlásit policii.
Žalovaná ani městský soud nezohlednily, že stěžovatel má na území dlouholetou rodinnou
přítelkyni a že může pobývat na adrese P. – K., P. 57, a pravidelně se hlásit policii. Stěžovatel zde
má zároveň mnoho přátel a veškeré zázemí, včetně finančních prostředků na úhradu své cesty
zpět do země původu a poplatků na vydání cestovního dokladu. Zárukou za splnění této
povinnosti ze strany stěžovatele je i to, že sám stěžovatel před zajištěním vyvíjel kroky
k vycestování z území, konkrétně kontaktoval organizaci IOM (která organizuje dobrovolné
návraty) i arménskou ambasádu s žádostí o vydání cestovního průkazu. Proces vycestování tak
byl stěžovatelovým zajištěním nelogicky přerušen.
Žalovaná nikde neuvedla, že by stěžovatel nespolupracoval, že by se bránil podrobit
šetření či jinak mařil snahu o realizaci rozhodnutí o správním vyhoštění, případně zjištění
totožnosti. Zajištění je nejzávažnějším zásahem do svobody člověka, a proto musí být
takové rozhodnutí řádně odůvodněno (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2006,
č. j. 7 Ca 209/2005 – 32, publikovaný pod č. 855/2006 Sb. NSS). Podle judikatury Ústavního
soudu je třeba vždy vážit přiměřenost takového zásahu. Pokud nebyly zjištěny konkrétní
okolnosti, že se stěžovatel jakkoliv pokusil mařit probíhající úkony žalovaného
(například pokud by se nedostavoval na předvolání či se skrýval), nejsou splněny podmínky
pro jeho zajištění, neboť tento prostředek má být použit pouze jako poslední možnost,
nikoliv jako preventivní opatření.
Stěžovatel namítá, že při aplikaci §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie
povinna dbát základních zásad správního řízení, a to především požadavku na individualizaci
správního řízení a rozhodnutí [§2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“)] a zásady proporcionality (§2 odst. 3 správního
řádu). Je povinna přijmout řešení, které odpovídá okolnostem případu, a v řízení,
ve kterém má být z moci úřední uložena povinnost, sama zjistit všechny rozhodné okolnosti
svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Při rozhodování
musí být přihlédnuto ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, a o zajištění cizince lze rozhodnout
pouze v případě, kdy je takový zásah nezbytný vzhledem ke všem okolnostem případu.
Požadavek proporcionality je obsažen v čl. 15 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady
č. 2008/115/ES, o společných normách a postupech v členských státech při navracení
neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, podle kterého jakékoli zajištění musí
trvat co nejkratší dobu, a pouze dokud jsou s náležitou pečlivostí činěny úkony směřující k vyhoštění.
Dále má stěžovatel za to, že uložení nejpřísnějšího možného opatření (tj. omezení osobní
svobody zajištěním) nelze odůvodnit jednáním, kterého se dopustil v minulosti,
a za které mu již bylo uloženo správní vyhoštění či některá z trestněprávních sankcí. Z hlediska
zásady ne bis in idem je nepřípustné, aby mohl být cizinec kdykoliv v budoucnu potrestán
(respektive mu bylo přičteno k tíži) za jednání, jež bylo předmětem zcela jiného (správního
či trestního) řízení.
Městský soud podle stěžovatele rovněž nesprávně posoudil otázku přiměřenosti zajištění
jeho osoby a s ní spojenou otázku existence nebezpečí maření rozhodnutí o správním vyhoštění.
Řádně neposoudil žalobní námitky, dle kterých v případě stěžovatele neexistuje nebezpečí maření
výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění. Konkrétně stěžovatel upozorňoval, že se dostavil
k žalované sám a dobrovolně, s cílem řešit nemožnost vycestování z území ve lhůtě stanovené
ve výjezdním příkazu, a to s ohledem na absenci cestovního dokladu; sám a dobrovolně
též vyvíjel jednání směřující k vycestování z území, neboť spolupracoval s IOM a požádal
arménskou ambasádu o vydání cestovního dokladu. Ve správním řízení rovněž opakoval,
že je srozuměn se svými povinnostmi a že sám usiluje o co nejrychlejší vycestování do země
původu; ve stanovené lhůtě však nemohl vycestovat, neboť nedisponoval platným cestovním
dokladem (o ten přitom zažádal). V žalobě také namítal, že cizince nelze zajistit na základě
jednání, kterého se dopustil v minulosti a za které mu již bylo uloženo správní vyhoštění
či některá z trestněprávních sankcí (ne bis in idem). Městský soud přitom vycházel jen z obecné
úvahy, že argumenty žalované jsou logické a svědčí o nutnosti zajištění stěžovatele. Taková úvaha
je ovšem nedostačující a městský soud zároveň opominul skutečnosti svědčící ve prospěch
stěžovatele. Proto považuje stěžovatel rozsudek městského soudu za nepřezkoumatelný
pro absenci jakéhokoliv odůvodnění řady námitek. Městský soud se pouze stručně zabýval
možností uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, ostatní námitky stěžovatele
však nikterak nevypořádal a omezil se pouze na rekapitulaci námitek stěžovatele a vyjádření
žalované.
Konečně, ač městský soud vycházel z toho, že stěžovatel je osoba vystupující
pod jinou identitou, neprovedl v tomto směru žádné dokazování. Tvrzené identity E. H. a E. A.
K. jsou zjevně totožné a rozdíl vznikl jen transkripcí z anglického jazyka. Taková skutečnost by
neměla být stěžovateli přičítána k tíži, jako argument odůvodňující jeho zajištění.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Vzhledem k tomu, že kasační stížností je namítána neexistence konkrétních důvodů
pro postup dle ustanovení §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, je vhodné nejprve
zrekapitulovat podstatný obsah správního spisu, z něhož po skutkové stránce vycházel městský
soud. Z obsahu správního spisu vyplynulo, že dne 5. 3. 2013 se stěžovatel dostavil k orgánu
policie se žádostí o vystavení výjezdního příkazu a zahájení správního řízení. Tato snaha
stěžovatele je ve správním spise doložena i přípisem organizace IOM ze dne 4. 3. 2013,
ve které se uvádí, že stěžovatel ji požádal o pomoc s vycestováním ze země a že bude usilovat
o jeho zařazení do programu dobrovolných návratů; v této souvislosti byla cizinecká policie
požádána o vydání rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele a o stanovení lhůty
k vycestování. Při lustraci dostupných evidencí bylo orgánem policie zjištěno, že stěžovatel byl
v minulosti žadatelem o udělení mezinárodní ochrany; řízení bylo pravomocně skončeno dne
10. 10. 2012. Na základě toho byl stěžovateli vydán výjezdní příkaz s platností do 1. 1. 2013.
Dále bylo zjištěno, že je stěžovatel veden databázi ICIS (alias osoby), proto byla zaslána žádost
o poskytnutí informací k osobě, aby bylo možné jeho totožnost ověřit; z tohoto důvodu
byl také téhož dne v 11:00 hod. zajištěn podle §27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Z přípisu Policejního prezidia ČR,
Odboru mezinárodní policejní spolupráce ze dne 6. 3. 2013 se podává, že Interpol Jerevan sdělil,
že osoba K. E., nar. Y. (alias A.V., narozen X.) je v mezinárodním pátrání pro podvod spáchaný
ve velkém rozsahu. Dne 7. 3. 2013 podal stěžovatel vysvětlení, v němž označil za svou pravou
totožnost jméno A. V., narozen X., státní příslušnost Arménie, a tvrdil, že nikdy pod jinými
identitami nevystupoval. Uvedl, že nevycestoval v době stanovené ve výjezdním příkazu (tj. do
1. 1. 2013), neboť neměl finanční prostředky a že požádal IOM o pomoc s vycestováním. Uvedl
také, že nemá finanční prostředky na návrat, rodinné příslušníky má v Arménii; tam se také chce
neprodleně vrátit. Na dotaz, na jaké adrese se zdržuje, uvedl, že na N. v P. 4, ale že přesnou
adresu nezná. Následně dne 7. 3. 2013 bylo se stěžovatelem zahájeno správní řízení o vyhoštění,
což mu bylo téhož dne oznámeno. Poté byl stěžovatel napadeným rozhodnutím zajištěn podle §
124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Téhož dne s ním byl sepsán protokol o vyjádření
účastníka řízení, ve kterém se stěžovatel odvolal na dříve podané vysvětlení. Rozhodnutím ze dne
7. 3. 2013, č. j. KRPA-90195/ČJ-2013-000022, bylo stěžovateli uloženo správní vyhoštění podle §
119 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o pobytu cizinců; doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na
území členských států EU, byla stanovena na pět let. Ve správním spisu jsou založeny též výstupy
o deliktech stěžovatele; stěžovatel se opakovaně dopustil přestupku proti majetku dle §50 odst. 1
písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a to ve dnech
10. 6. 2009, 22. 5. 2010 a 3. 2. 2011, za což mu byla vždy uložena bloková pokuta. Ve správním
spise je rovněž založen trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 7. 2011, sp. zn.
67 T 42/2011, kterým byl stěžovatel shledán vinným z přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm.
a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti
měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Dále se ve
správním spise nachází výstup z databáze ICIS ze dne 5. 3. 2013, ze kterého se podává, že osoba
K. E. A., narozen Y., státní příslušnost Libanon, vystupoval pod cizí identitou H. E. a A. V.,
narozen X.
Z povahy věci se Nejvyšší správní soud nejprve zabýval posouzením námitek stěžovatele,
vztahujících se k nepřezkoumatelnosti rozsudku. Nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek
důvodů spatřoval stěžovatel v tom, že městský soud řádně neposoudil žalobní námitky,
dle kterých v případě stěžovatele neexistuje nebezpečí maření výkonu rozhodnutí o správním
vyhoštění. Stěžovatel v žalobě argumentoval především dobrovolností svého dostavení
se k žalovanému, snahou podrobit se povinnostem vyplývajícím ze zákona o pobytu cizinců,
spoluprací s organizací IOM a svým zájmem o co nejrychlejší vycestování do vlasti.
Ačkoliv městský soud na tuto argumentaci stěžovatele v odůvodnění rozsudku vskutku výslovně
nereagoval, nelze přehlédnout, že se jednalo pouze o jeden z argumentů, podporujících žalobní
bod, dle kterého u stěžovatele nebylo dáno nebezpečí maření výkonu rozhodnutí o správním
vyhoštění. Městský soud se tímto žalobním bodem zabýval a uvedl, proč má za to, že v případě
stěžovatele podmínky pro jeho zajištění splněny byly a tyto své závěry opřel o skutkovou a právní
argumentaci. Jakkoli si lze jistě představit podrobnější odůvodnění závěrů městského soudu,
stávající odůvodnění napadeného rozsudku i přesto splňuje alespoň minimální požadavky kladené
na přezkoumatelnost soudního rozhodnutí. Nevypořádání se s dílčím žalobním argumentem
totiž nutně nemusí vést k nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí. To ostatně potvrzuje
konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu, který například v rozsudku ze dne 28. 5. 2009,
č. j. 9 Afs 70/2008 – 130 (všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz)
uvedl, že „[p]řestože je třeba na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí z hlediska ústavních principů
důsledně trvat, nemůže být chápána zcela dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy
rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého jednotlivého případu. Zároveň tento závazek nemůže
být chápán tak, že vyžaduje za všech okolností podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument účastníka
(srovnej např. rozsudek ve věci Van de Hurk v. The Netherlands, ze dne 19. 4. 1994, Series No. A 288).“
Obdobně se z rozsudku zdejšího soudu ze dne 25. 3. 2010, č. j. 5 Afs 25/2009 – 98,
publikovaného pod č. 2070/2010 Sb. NSS, podává, že „[s]oud, který se vypořádává s (…) argumentací,
ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (…)
Na druhou stranu podle ustálené judikatury nelze povinnost soudu řádně odůvodnit rozhodnutí chápat tak,
že musí být na každý argument strany podrobně reagováno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2008,
sp. zn. IV. ÚS 1903/07, nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 493/06, rozsudek
Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 4. 1994, Van de Hurk v. Nizozemí, stížnost č. 16034/90,
bod 61, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 12. 1994, Ruiz Torija v. Španělsko, stížnost
č. 18390/91, bod 29).“
Pokud stěžovatel spatřoval nepřezkoumatelnost rozsudku i v tom, že se městský soud
nezabýval tím, že podle zásady ne bis in idem nelze přičítat stěžovateli k tíži minulé jednání,
za které již byl pravomocně sankcionován v jiném řízení, ani zde mu nelze přisvědčit. Soudní
řízení ve správním soudnictví je totiž ovládáno dispoziční zásadou, která soudům ukládá
přezkoumat napadené správní rozhodnutí v mezích žalobních bodů. K případným pochybením
správního orgánu, jež účastník řízení nenamítá, může soud přihlédnout z úřední povinnosti
pouze za předpokladu, že tyto vady brání přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí
v rozsahu žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.) [srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 - 84, publikované pod č. 2288/2011 Sb.
NSS]. V projednávané věci nebyla uvedená námitka v žalobě uplatněna a nejde přitom o případ,
který by bránil přezkoumání napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Městský soud
tudíž nebyl povinen ani oprávněn se těmito skutečnostmi zabývat. Stejně tak, s ohledem
na ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s., se k nim nemůže vyjadřovat ani Nejvyšší správní soud,
neboť se jedná o námitku uplatněnou poprvé až v kasační stížnosti, tj. námitku nepřípustnou;
stěžovatel ji totiž neuplatnil již v řízení před městským soudem, ač tak bezesporu učinit mohl.
Nelze přisvědčit ani tvrzení, že městský soud vycházel jen z obecné úvahy, že závěry
žalovaného byly správné a pouze převzal jeho argumentaci. Z odůvodnění napadeného rozsudku
je totiž zřejmé, že městský soud napadené rozhodnutí řádně přezkoumal a s jeho závěry
se ztotožnil. Pokud se soud ztotožní s argumentací správního orgánu uvedenou v odůvodnění
jeho rozhodnutí a pro stručnost na ni odkáže, nelze takový postup považovat principiálně
za chybný, pokud se ovšem soud současně vypořádá se všemi žalobními námitkami (viz rozsudek
zdejšího soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb.
NSS). To městský soud učinil. V odůvodnění rozsudku poukázal na to, že stěžovateli
bylo uloženo správní vyhoštění v délce jednoho roku, na základě kterého byl zařazen do evidence
nežádoucích osob, že je veden v databázi ICIS jako osoba hledaná, vystupující pod jinou
identitou, a že ze sdělení Interpolu Jerevan bylo zjištěno, že osoba K. E., nar. Y. (alias A. V. nar.
X.) je v mezinárodním pátrání pro podvod spáchaný ve velkém rozsahu. Na základě skutkových
zjištění žalovaného, které se opíraly o obsah správního spisu, shledal městský soud podmínky pro
zajištění stěžovatele naplněny; dospěl tedy k závěru, že zde skutečně existuje reálné nebezpečí, že
stěžovatel bude mařit či ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Skutečnosti, ze kterých
městský soud vycházel, přitom vyplynuly ze správního spisu a nebylo třeba je dokazovat.
Pokud stěžovatel dále namítal, že mu městský soud neměl přičítat k tíži podezření
z užívání jiné identity, je třeba nejprve konstatovat, že městský soud, v souladu s ustanovením
§75 odst. 1 s. ř. s., vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu. Z obsahu správního spisu vyplývalo, že stěžovatel měl vystupovat i pod jinými
identitami, přičemž tyto informace byly opatřeny z hodnověrných zdrojů. Na těchto závěrech
nemění nic ani to, že pochybnosti o užívání falešné identity byly posléze (během trvání zajištění,
tedy po vydání žalobou napadeného rozhodnutí) rozptýleny a stěžovatel byl následně ztotožněn
jako A. V., nar. X., státní příslušnost Arménská republika. Z hlediska věcného považuje zdejší
soud důvodné pochybnosti o identitě cizince za zcela relevantní důvod pro jeho zajištění
v souvislosti s procesem vyhošťování, neboť tato skutečnost již bez dalšího implikuje nebezpečí, že
by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, jak to má na mysli ustanovení §
124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
Stěžovatel se v kasační stížnosti dovolává též rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
6. 1. 2006, č. j. 7 Ca 209/2005 - 32, podle kterého „[s]kutečnost, že s cizincem bylo zahájeno řízení
o správním vyhoštění, nemůže sama o sobě odůvodnit zajištění cizince. Při takovém výkladu by bylo nutno zajistit
cizince vždy, když s ním bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění, což ze zákona nevyplývá. Rozhodnutí
o zajištění cizince je omezením jeho osobní svobody, a proto musí být řádně a konkrétně zdůvodněno.“
Požadavkům v tomto rozsudku uvedeným žalovaná podle názoru Nejvyššího správního soudu
dostála. Důvod pro zajištění stěžovatele totiž nespatřovala v tom, že s ním bylo zahájeno řízení
o správním vyhoštění, ale v konkrétní obavě z maření výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění.
Tuto obavu řádně zdůvodnila předchozím jednáním stěžovatele, konkrétně jeho předcházející
trestnou a přestupkovou činností na území ČR, i tím, že v minulosti vystupoval pod jinou
identitou; žalovaná tak naznala, že stěžovatel úmyslně a opakovaně porušoval právní předpisy
ČR. Uvedla, že je povinen předcházet trestné činnosti a v zájmu ochrany veřejného pořádku,
bezpečnosti osob a majetku tak nemohl propustit stěžovatele ze zajištění, aniž by měl zjištěnou
jeho pravou totožnost. Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem, který aproboval
názor žalovaného, že popsané skutečnosti skutečně zakládají nebezpečí, že by stěžovatel mohl
mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Závěry městského soudu
i žalovaného o tom, že v případě stěžovatele byly splněny podmínky pro zajištění, lze podpořit
i odkazem na rozsudek zdejšího soudu ze dne 15. 3. 2012, č. j. 7 As 154/2011 - 56,
ze kterého se podává, že „[z]ajištění cizince je přípustné jen za přísně vymezených podmínek definovaných
nejen zákonem o pobytu cizinců, ale především ústavním pořádkem České republiky. Musí sledovat vymezený
účel, tedy zabránit nepovolenému vstupu cizince na území nebo realizovat jeho vyhoštění či vydání.
Rovněž podle čl. 15 odst. 1 návratové směrnice mohou členské státy zajistit pouze státního příslušníka třetí země,
o jehož navrácení probíhá řízení, a to za účelem přípravy návratu nebo výkonu vyhoštění, zejména v případech,
kdy hrozí nebezpečí skrývání nebo dotčený státní příslušník třetí země se vyhýbá přípravě návratu
či uskutečňování vyhoštění nebo je jinak ztěžuje, přičemž lze k zajištění přikročit pouze tehdy, nemohou-li být
v konkrétním případě účinně uplatněna jiná dostatečně účinná, avšak mírnější donucovací opatření. (…)
Jednal-li stěžovatel opakovaně tak, aby i nadále mohl pobývat na území České republiky či jiných členských států
EU, ačkoli pro svůj pobyt neměl splněny zákonem požadované podmínky a nerespektoval správní rozhodnutí
a právní předpisy České republiky a členských států EU, svědčí tyto okolnosti pro jeho zajištění.“
Ani tvrzení stěžovatele, že městský soud nesprávně posoudil právní otázku přiměřenosti
jeho zajištění, Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit. Žalovaná řádně zdůvodnila,
v čem spatřuje hrozbu maření nebo ztěžování výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění
a z jakých důvodů nepostačí užití jiných institutů. Omezení svobody stěžovatele shledává
Nejvyšší správní soud, s ohledem na zjištěné skutečnosti, přiměřeným. Není přitom pravdou,
že městský soud vycházel při hodnocení přiměřenosti zajištění pouze z obecné úvahy.
Naopak, soud (podobně jako žalovaná) hodnotil veškeré výše popsané jednání stěžovatele.
Namítá-li stěžovatel v této souvislosti, že žalovaná neuvedla, že by stěžovatel nespolupracoval,
bránil se podrobit šetření nebo jinak mařil její snahu, je třeba ho upozornit, že důvodem
pro zajištění podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je už jen nebezpečí, že by cizinec
výkon rozhodnutí o správním vyhoštění mohl mařit nebo ztěžovat. Existenci tohoto nebezpečí
žalovaná identifikovala a přiměřeně odůvodnila.
Stěžovatel rozporoval i způsob, jakým městský soud posoudil otázku možnosti
alternativního uložení zvláštního opatření za účelem vycestování ve smyslu §123b odst. 1
písm. a) zákona o pobytu cizinců. Je přesvědčen, že u něj byly dány předpoklady pro uložení
povinnosti pravidelně se hlásit policii. K tomu je třeba uvést, že jednou z podmínek zajištění
cizince za účelem správního vyhoštění podle §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je skutečnost,
že nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování. Tímto opatřením může být podle §123b
odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat
se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a pravidelně se osobně hlásit policii ve lhůtě
stanovené policií. Zákon o pobytu cizinců touto regulací sleduje zájem na tom, aby v souvislosti
s řízením o správním vyhoštění byla používána co nejméně invazivní opatření vůči cizinci,
jehož se toto řízení týká. Zároveň zákon na druhou stranu zohledňuje zájem na tom,
aby taková opatření byla skutečně účinná.
Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že podmínky omezování osobní
svobody musí být interpretovány restriktivně a zajištění má být užito až jako poslední možnost,
jak dosáhnout požadovaného účelu. Zajištění cizince tak musí být vyhrazeno pro případy,
kdy skutečně nelze zajistit výkon správního vyhoštění jinými prostředky. Uložení zvláštního opatření
musí proto být upřednostněno před zajištěním cizince, nicméně pouze pokud lze předpokládat,
že cizinec bude schopen splnit povinnosti z toho plynoucí, a zároveň neexistuje důvodná obava,
že by byl uložením zvláštního opatření ohrožen výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Nesplnění
jednoho nebo druhého předpokladu jsou pak zcela samostatnými důvody pro závěr, že nepostačuje
uložení zvláštního opatření za účelem vycestování ve smyslu §124 zákona o pobytu cizinců. Aby mohla
žalovaná možnost aplikace zvláštních opatření svědomitým způsobem posoudit, musí
v tomto směru zjistit relevantní skutkové okolnosti případu a učinit je obsahem spisového
materiálu. Zde se nabízí zejména využití institutu vysvětlení [§137 správního řádu; §167 odst. 1
písm. c) zákona o pobytu cizinců]. Přitom platí, že „správní orgán při rozhodování o zajištění podle
§124a zákona o pobytu cizinců je povinen zvážit (obdobně jako při rozhodování podle §124 zákona o pobytu
cizinců), zda v projednávané věci nepostačuje uložení zvláštního opatření podle §123b odst. 1 zákona o pobytu
cizinců. Dospěje-li k závěru, že uložení zvláštního opatření k dosažení účelu zákona o pobytu cizinců
(a cíle návratové směrnice) nepostačuje, je povinen tuto svoji správní úvahu přezkoumatelným způsobem vyjádřit
v rozhodnutí, jímž zajišťuje cizince za účelem správního vyhoštění.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011 – 51).
Zdejší soud se ztotožňuje s městským soudem i se žalovanou, že okolnosti nynějšího
případu svědčily pro závěr o nedostatečnosti zvláštního opatření podle §123b odst. 1
písm. a) zákona o pobytu cizinců. Žalovaná vycházela z toho, že stěžovatel dlouhodobě neplnil
zákonné povinnosti, pobýval na území ČR bez pobytového titulu, dopouštěl se úmyslné
majetkové trestné činnosti, opakovaně páchal přestupky a vystupoval pod jinou identitou;
z těchto skutečností měla za prokázané, že stěžovatel neskýtá záruku, že bude plnit povinnosti,
které by mu byly uloženy. Žalovaná konstatovala, že uložení zvláštních opatření za účelem
vycestování se jeví jako neúčelné, neúčinné a nedostačující, s ohledem na jednání stěžovatele;
zvláštní opatření tak neuložila zejména z důvodu nebezpečí stěžovatelova skrývání,
které je podloženo užíváním falešné identity a dalším porušováním právních předpisů ČR.
Takové odůvodnění se jeví Nejvyššímu správnímu soudu jako racionální, dostatečné
a odpovídající skutkovým zjištěním, které jsou obsahem správního spisu. Pokud stěžovatel
žalované vytýká, že nezohlednila, že by mohl bydlet u dlouhodobé rodinné přítelkyně, kde by měl
zázemí i prostředky na cestu do vlasti, a mohl by se tedy policii pravidelně hlásit, nelze
mu přisvědčit. Při podání vysvětlení dne 7. 3. 2013 totiž stěžovatel žádnou takovou skutečnost
žalované nesdělil; nezmínil se o rodinné přítelkyni, ani o tom, že by měl finanční prostředky
na cestu do vlasti. Právě naopak, na dotazy žalované uvedl, že nemá finanční prostředky na cestu
do vlasti a že bydlí na N. v P., přičemž přesnou adresu nezná; jinak se zmínil o blíže
nekonkretizované kamarádce, která „bydlí na N.“ a u které má věci. Stěžovatel tedy nesdělil
žalované přesnou adresu místa svého pobytu, což je jeden z požadavků, aby o možnosti uložení
zvláštního opatření podle §123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců mohlo být vůbec
uvažováno. O své rodinné přítelkyni, která žije na adrese P., P. 57, se stěžovatel poprvé zmínil až
v žalobě, a pokud jde o jeho schopnosti si sám financovat návrat do vlasti, jde přímo o tvrzení
rozporné oproti tomu, co uváděl ve správním řízení. Zdejší soud je přesvědčen, že stěžovatel
mohl všechny tyto skutečnosti uvést již v řízení před žalovanou, která je mohla vzít v úvahu při
zvažování možnosti uložení zvláštního opatření za účelem vycestování. Uplatnění těchto
skutečností až v řízení soudním lze považovat spíše za účelový krok, který nemůže nikterak
ovlivnit správnost závěrů žalované o tom, že uložení zvláštního opatření za účelem vycestování by
bylo opatřením neúčelným a nedostatečným.
Konečně argumentoval-li stěžovatel tím, že žalovaná byla ve správním řízení povinna
dbát blíže uvedených základních zásad správního řízení a že byla povinna přijmout řešení
odpovídající okolnostem případu, zde nelze než konstatovat, že tato námitka byla uplatněna
v příliš obecná rovině, než aby se jí mohl Nejvyšší správní soud konkrétně zabývat. Stěžovatel
totiž nikterak nespecifikoval, v čem konkrétně žalovaná měla pochybit a jak konkrétně mělo být
zasaženo do jeho práv.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s. rozsudkem zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti
procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně
úspěšného účastníka – žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti
s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto v jejím případě rozhodl
tak, že se jí právo na náhradu nákladu řízení nepřiznává.
Zdejší soud stěžovateli k jeho žádosti ustanovil zástupcem advokáta (§35 odst. 8 s. ř. s.);
náklady řízení v tomto případě hradí stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Náklady řízení
o kasační stížnosti spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava
zastoupení, doplnění kasační stížnosti) celkem v částce 6200 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11
odst. 1 písm. b), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů]
a v náhradě hotových výdajů celkem v částce 600 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem
tedy 6800 Kč. Ustanovený advokát není plátcem daně z přidané hodnoty, a proto Nejvyšší
správní soud nepřistoupil ke zvýšení jeho nároku vůči státu o částku odpovídající této dani.
Ustanovenému advokátu se tedy přiznává odměna v celkové výši 6800 Kč. Tato částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2013
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu