ECLI:CZ:NSS:2013:2.AZS.32.2012:23
sp. zn. 2 Azs 32/2012 - 23
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobkyně Y. G.,
zastoupené JUDr. Alžbětou Prchalovou, advokátkou se sídlem Brno, Dřevařská 25,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2012,
č. j. 33 Az 8/2012 – 48,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně JUDr. Alžbětě Prchalové se u r č u je odměna
za zastupování ve výši 2904 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 29. 5. 2012, č. j. OAM-131/ZA-ZA06-ZA04-2012
(dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl žalovaný žádost žalobkyně o udělení mezinárodní
ochrany podle §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“) jako zjevně nedůvodnou s tím, že žalobkyně neuváděla skutečnosti svědčící pro závěr,
že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo §14a zákona
o azylu. Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Brně; ten
ji rozsudkem ze dne 3. 12. 2012, č. j. 33 Az 8/2012 – 48, zamítl.
V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že žalovaný postupoval ve správním řízení
v souladu se zákonem a požadavkům procesního předpisu dostojí i napadené rozhodnutí. Pokud
jde o samotné posouzení věci, krajský soud aproboval názor žalovaného, že důvodem odchodu
žalobkyně z vlasti byly potíže s jejím bývalým manželem, se kterým spolu nevycházeli a který
ji napadal slovně i fyzicky. Do ČR žalobkyně přicestovala v roce 2003 na tříměsíční vízum.
O udělení mezinárodní ochrany žalobkyně požádala s tím, že by po návratu do vlasti musela žít
s bývalým manželem a on by se jistě choval stejně jako dříve. Podle krajského soudu však obavy
žalobkyně z jednání jejího bývalého manžela nepředstavují pronásledování ani ohrožení vážnou
újmou ve smyslu zákona o azylu. Žalobkyně se mohla ve vlasti domáhat pomoci u státních
orgánů, což však neučinila. Krajský soud konstatoval, že žalobkyně požádala o udělení
mezinárodní ochrany až po devíti letech od příchodu do ČR, a to teprve poté, kdy jí bylo zřejmé,
že se jí nepodaří zlegalizovat pobyt jiným způsobem. Žádost o udělení mezinárodní ochrany tak
byla podána zjevně účelově. Námitku porušení zásady non-refoulement považoval krajský soud
za nedůvodnou, neboť žalobkyně není uprchlíkem ve smyslu Úmluvy o právním postavení
uprchlíků; současně připomněl, že institut azylu nebo doplňkové ochrany nemůže sloužit jako
prostředek k legalizaci pobytu na území ČR.
Rozsudek napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností, v níž se odvolává
na důvody podle §103 odst. 1 písm. b), d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Z obsahu
kasační stížnosti je ovšem zřejmé, že stěžovatelkou je ve skutečnosti tvrzen toliko kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena
§103 odst. 1 s. ř. s. je nicméně záležitostí právního hodnocení věci Nejvyšším správním soudem
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50,
publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS; všechna citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou
dostupná z www.nssoud.cz).
Stěžovatelka namítá, že skutkový stav, zjištěný žalovaným, nemá oporu ve spisovém
materiálu a v některých případech je s ním v rozporu.
Stěžovatelka konstatuje, že žalovaný má určitou míru volnosti jak u správního uvážení,
tak u výkladu neurčitých právních pojmů. Správní uvážení se vztahuje na způsob použití
zákonem upraveného následku, zatímco neurčitý právní pojem se zaměřuje na zjištění
skutkového stavu. Toto zjištění pak musí vycházet z objektivně a reálně zjištěných skutečností
a nemůže být nahrazováno předpoklady, domněnkami a úvahami. Tyto reálně neexistující
skutečnosti se projevují v dané věci zejména u hodnocení situace v domovské zemi stěžovatelky,
i v hodnocení její osobní situace. Stěžovatelka proto považuje napadené rozhodnutí
za rozhodnutí rutinní, nevycházející z objektivně zjištěné skutkové podstaty věci a ve svém
důsledku pak i překračující meze, které má žalovaný při svém uvážení k dispozici. Zdůraznila,
že je ve vlasti vystavena pronásledování ze strany manžela a obává se o svou svobodu, zdraví
i život. Má tak za prokázané, že pokud by se vrátila do vlasti, byla by vystavena nebezpečí.
Stěžovatelka se obává, že bude mít velké problémy po návratu do vlasti, neboť státním orgánům
je známa její situace; minimálně bude mít problémy při uplatnění na trhu práce. V minulosti již
byla pronásledována, a pokud se vrátí do vlasti, je pravděpodobné, že její pronásledování bude
pokračovat.
Nadto stěžovatelka požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle §107
s. ř. s., s tím, že výkon napadeného rozhodnutí by pro ni znamenal značnou újmu, a to v podobě
neřešitelné osobní situace i přímého ohrožení jejího dalšího života po stránce ekonomické.
V případě návratu do vlasti by byla ohrožena na životě a zdraví; pobyt na území ČR je pro
ní jediným možným řešením a i jedinou možností obyčejného lidského přežití.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud, ve smyslu §104a
s. ř. s., zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení kasační
stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovatelce
již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni krajského soudu, a to v plné
jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky míru právní
ochrany stěžovatelky a je podmíněn již zmíněným přesahem jejich vlastních zájmů. Zákonný
pojem přesah vlastních zájmů stěžovatele, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti,
představuje neurčitý právní pojem. Pokud jde o jeho výklad, ten byl podán například v usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném
pod č. 933/2006 Sb. NSS, dle kterého „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen
ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti krajských soudů.“ Z tohoto pohledu bylo tedy nahlíženo na jednotlivé uplatněné kasační
důvody.
Stěžovatelka především namítala, že skutkový stav, zjištěný žalovaným, nemá oporu
ve spisovém materiálu a je s ním v rozporu. Zde nelze přehlédnout, že tato výtka je vedena pouze
ve zcela obecné rovině a nelze ji proto považovat za řádně uplatněný kasační důvod (§106
odst. 1 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud se proto k takto formulované námitce nemůže v konkrétní
rovině vyjádřit.
Dle tvrzení stěžovatelky žalovaný nedostatečně a neobjektivně zjistil skutkový stav věci
a vycházel z neexistujících skutečností při hodnocení situace v zemi původu i její osobní situace.
K takto obecně uplatněné námitce je nutno uvést, že ve správním řízení leželo břemeno tvrzení
azylově relevantních důvodů především na stěžovatelce (viz například rozsudek zdejšího soudu
ze dne 16. 9. 2005, č. j. 6 Azs 224/2004 – 37). Za situace, kdy stěžovatelka fakticky žádné azylově
relevantní důvody neuváděla a ve své žádosti o azyl (a na ni navazujících výpovědích ve správním
řízení) se zmiňovala pouze o problémech vyplývajících z nevyhovující bytové situace a z hrubého
až násilného jednání jejího bývalého manžela, které se navíc ani nepokusila řešit s příslušnými
orgány, nelze bez dalšího hovořit ani o důkazní nouzi, potřebě blíže objasnit stěžovatelkou
uváděné skutečnosti, či přechodu důkazního břemene na správní orgán. Na tomto místě lze
odkázat např. na závěry uvedené v rozsudku zdejšího soudu ze dne 21. 7. 2005,
č. j. 3 Azs 303/2004 - 79, dle kterého „absence tvrzení azylově relevantních skutečností ze strany žadatele
o azyl může být jen stěží nahrazována zjištěními správním orgánem jinak získanými (...) Pokud však žadatel
o azyl žádnému pronásledování nebo diskriminaci z azylově relevantních důvodů vystaven není (resp. nemůže
mít z takového pronásledování nebo diskriminace odůvodněný strach), nebo takové skutečnosti ani netvrdí,
pak přes skutečnost, že pochází ze země, která je (...) problematická, nesplňuje podmínky pro udělení azylu
ve smyslu §12 zákona o azylu.“
Stěžovatelka tvrdí, že se vůči ní dopouštěl násilí její bývalý manžel, a právě proto se obává
o svoji svobodu, zdraví i život. K problematice vyhrožování ze strany soukromé osoby odkazuje
Nejvyšší správní soud například na svůj rozsudek ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48,
z něhož se podává, že „skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany
soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999,
o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává
občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu
nebyly vyvráceny.“ Obdobně se touto problematikou zdejší soud zabýval též v rozsudcích ze dne
27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 – 51 a ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 – 49. Krajský soud
tuto otázku posoudil zcela v intencích judikatury Nejvyššího správního soudu.
Dále stěžovatelka argumentuje tím, že pokud by se vrátila do vlasti, bude mít velké
problémy, neboť státním orgánům je její situace známa. Tvrdí, že minimálně bude mít problémy
v oblasti uplatnění na trhu práce. V minulosti již byla pronásledována, a pokud se vrátí do vlasti,
je pravděpodobné, že její pronásledování bude pokračovat. Tato obecně uplatněná argumentace
směřuje do udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Při nedostatku konkrétní
argumentace stěžovatelky v tomto směru, zdejší soud alespoň v rovině obecné zhodnotil,
že žalovaný v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodnil, že nebezpečí vážné
újmy stěžovatelce nehrozí. Tyto závěry aproboval i krajský soud a Nejvyšší správní soud
neshledává žádné důvody, proč by je měl zpochybnit. Ustálená judikatura zdejšího soudu k §14a
zákona o azylu (viz například rozsudek ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 - 68, publikovaný
pod 1849/2009 Sb. NSS) předpokládá kvalitativně zcela jiná ohrožení žadatele o mezinárodní
ochranu a je vyhrazena pouze pro nejvážnější a bezprostředně hrozící ohrožení jeho života
a zdraví.
Pokud se stěžovatelka do budoucna obává svého uplatnění na trhu práce ve vlasti, lze
ji odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2007, č. j. 5 Azs 15/2007 – 79,
ze kterého se podává, že „[o]bavy stěžovatele, že v případě návratu do vlasti bude nezaměstnaný (…) nelze
považovat za hrozbu skutečného nebezpečí vážné újmy, jak je vymezena v §14a zákona o azylu.“
Konečně stěžovatelka namítala, že žalovaný překročil meze správního uvážení a že jeho
rozhodnutí je rutinní. Takto uplatněné námitky jsou jednak příliš obecné, než aby se jimi mohl
Nejvyšší správní soud podrobněji zabývat, jednak stěžovatelka nic v tomto směru neuplatnila
v řízení před krajským soudem, ač tak nepochybně učinit mohla; z toho důvodu jsou tyto námitky
podle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustné.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura zdejšího soudu
poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky uplatněné v kasační stížnosti.
Za situace, kdy Nejvyšší správní soud neshledal odklon od judikatury ze strany krajského soudu
ani neshledal jeho závažné procesní pochybení, a stěžovatelka sama žádné konkrétní důvody
přijatelnosti kasační stížnosti netvrdila, nelze než uzavřít, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje její vlastní zájmy.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost nepřijatelnou a nezbylo mu, než
ji podle §104a s. ř. s. usnesením odmítnout.
O žádosti stěžovatelky o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebylo
rozhodováno, neboť kasační stížnost má ve věcech mezinárodní ochrany podle §32 odst. 5
zákona o azylu odkladný účinek přímo ze zákona.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Krajský soud stěžovatelce k její žádosti ustanovil zástupkyni z řad advokátů. Toto
zastupování pokračuje i v řízení o kasační stížnosti (§35 odst. 8 in fine s. ř. s.). Náklady řízení
v tomto případě hradí stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Náklady řízení o kasační stížnosti
spočívají v odměně advokátky za jeden úkon právní služby (podání kasační stížnosti) v částce
2100 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního
tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě jejích hotových výdajů v částce 300 Kč (§13
odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 2400 Kč. Samostatné podání žádosti o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud nepovažoval za úkon právní služby, neboť tato
žádost mohla být vtělena přímo do kasační stížnosti a navíc byla (jak je uvedeno výše) zcela
bezpředmětná. Vzhledem k tomu, že advokátka je plátkyní daně z přidané hodnoty, zvyšuje
se nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny
za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
pozdějších předpisů. (504 Kč). Ustanovené advokátce se tedy přiznává odměna v celkové výši
2904 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky JUDr. Alžběty Prchalové.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. března 2013
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu