ECLI:CZ:NSS:2013:3.ADS.1.2013:30
sp. zn. 3 Ads 1/2013 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: Ing. J. K.,
zastoupeného JUDr. Jaroslavem Beldou, advokátem se sídlem Lípová 7, Jablonec nad Nisou,
proti žalovanému: Krajské ředitelství policie Libereckého kraje se sídlem nám. Dr. E. Beneše
26, Liberec, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 10. 2011, č. j. KRPL -39253/ČJ-2011-1800-
KR-PK, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci ze dne 28. 11. 2012, č. j. 59 A 92/2011 - 57,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 28. 11. 2012,
č. j. 59 A 92/2011 – 57, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 14. 10. 2011, čj. KRPL-39253/ČJ-2011-1800-KR-PK, zamítl ředitel
Krajského ředitelství policie Libereckého kraje (dále jen „žalovaný“) odvolání žalobce (dále
jen „stěžovatel“), kterým se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí náměstka ředitele žalovaného
ze dne 21. 1. 2010, č. 1421/2010. Posledně uvedeným rozhodnutím byl stěžovatel propuštěn
ze služebního poměru dle §42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru
příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním
poměru“).
Proti rozhodnutí žalovaného brojil stěžovatel správní žalobou, ve které žalovanému
vytýkal nedodržení devadesátidenní lhůty pro rozhodnutí o odvolání podle §190 odst. 8 zákona
o služebním poměru a dovolával se promlčení dle §206 odst. 1 citovaného zákona. Žalovanému
také vyčítal nerespektování právního názoru, kte rý vyslovil Krajský soud v Ústí nad Labem -
pobočka v Liberci v předchozím rozsudku ze dne 16. 11. 2010, č . j. 59 A 34/2010 – 51, kterým
bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 4. 2010 pro vady řízení a žalovanému bylo
uloženo provést v dalším řízení výslechy některých svědků. Namítal proto neprovedení důkazu
svědeckou výpovědí P. H. a nesouhlasil s použitím protokolu z hlavního líčení v trestní věci
stěžovatele (související s řízením o služebním poměru), který obsahoval výpověď P . H. a byl
použit místo jejího výslechu. S žalovaným nesouhlasil ani v hodnocení výpovědi dalších svědků.
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen „krajský soud“) zamítl
správní žalobu rozsudkem ze dne 28. 11. 2012, č . j. 59 A 92/2011 – 57, napadeným nyní
posuzovanou kasační stížností. Krajský soud nejprve shrnul předchozí průběh řízení, přičemž
se z moci úřední zabýval i prekluzí dle §42 odst. 4 služebního zákona ve vztahu k rozhodnutí
náměstka ředitele žalovaného ze dne 21. 1. 2010 a zjistil, že požadovaná lhůta byla respektována
a právo tak nezaniklo. V další části rozsudku přistoupil krajský soud k posouzení jednotlivých
žalobních námitek.
Krajský soud nejprve odmítl jako důkaz užití protokolu z hlavního líčení v trestní věci
stěžovatele, protože výslech svědkyně probíhal za jiných procesních podmínek a bez přítomnosti
stěžovatele. Vycházel však z důkazu rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 4. 2011,
čj. 6 T 189/2010 – 860 (dále jen „trestní rozsudek“), provedeným při jednání dne 28. 11. 2012
a z usnesení krajského soudu ze dne 7. 12. 2011, čj. 31 To 540/2011 – 911, kterým bylo
zamítnuto odvolání proti trestnímu rozsudku. Zjistil tak, že jednotlivé skutky stěžovatele,
pro které byl propuštěn ze služebního poměru, byly hodnoceny správně a naplňují rámec §42
odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru.
V další části rozsudku se krajský soud zabýval lhůtou pro vydání rozhodnutí o odvolání.
Uvedl, že řízení dle §42 zákona o služebním poměru zná pouze prekluzivní lhůtu, což se však
netýká §190 odst. 8 tohoto zákona. Krajský soud užil systema tického výkladu a dovodil,
že ust. §206 zákona o služebním poměru nelze aplikovat na řízení o propuštění ze služebního
poměru a poukázal i na ustanovení §207 a 208 tohoto zákona, ze kterých plyne,
že devadesátidenní lhůta pro odvolání je lhůtou pořádkovou a právo tak promlčeno nebylo.
Žaloba byla tedy dle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále „s. ř. s.“) zamítnuta.
Kasační stížnost
Kasační stížností ze dne 31. 12. 2012 napadal stěžovatel rozsudek krajského soudu
v celém rozsahu. Jednotlivé kasační námitky přitom podřadil pod kasační důvody dle §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Kasační stížnost byla posléze výrazně doplněna podáním ze dne
28. 3. 2013, ve kterém byly jednotlivé námitky rozvedeny.
Pod kasačním důvodem dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. stěžovatel uvádí nesprávné
posouzení lhůty dle §190 odst. 8 zákona o služebním poměru jako lhůty pořádkové. V doplnění
kasační stížnosti však konstatuje, že se o pořádkovou lhůtu jedná, ale pokládá za důležité
se zabývat důvody jejího nedodržení. Má totiž za to, že žalovaný vědomě a nezákonně protahoval
své rozhodnutí co nejdéle, protože vyčkával na pravomocné odsouzení stěžovatele. Takové cílené
prodlužování i pořádkové lhůty považuje stěžovatel za nezákonné a posouzení krajským soudem
tak pokládá za chybné.
Námitka směřující ke kasačnímu důvodu dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. se týká postupu
žalovaného v řízení. Žalovaný, dle názoru stěžovatele, nepostupoval v souladu s předcházejícím
zrušujícím rozsudkem krajského soudu. V doplnění kasační stížnosti stěžovatel podrobněji
argumentuje tím, že nebylo bez pochybností prokázáno, že svědkyně H . se nacházela v režimu
„krátkodobé ochrany osob“, a nemohla proto být vyslechnuta, když z dostupných materiálů
plyne, že je zařazena do programu na pomoc obětem trestných činů. Poukazuje také na rozpory
ve výpovědi H. během trestních řízení. Za nezákonný považuje přístup krajského soudu, který
tuto vadu žalovaného zhojil tím, že provedl důkaz trestním rozsudkem a usnesením z vlastní
iniciativy, čímž popřel smysl a podstatu správního řízení v dané věci. Stěžovatel namítá, že
žalovaný si měl sám opatřit relevantní důkazy, nebo vyčkat na pravomocné rozhodnutí v trestním
řízení a poté rozhodnout o postavení mimo službu. Doplnění kasační stížnosti obsahuje námitku,
že se napadená rozhodnutí i rozsudek krajského soudu opírá o důkazy, které jsou v řízení
nepoužitelné. Konkrétně se jedná o odposlechy třetích osob a údajů telekomunikačního provozu.
Stěžovatel srovnává závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem ve věci kárné odpovědnosti
státních zástupců (sp. zn. 12 Ksz 1/2010) s jeho případem a dovozuje, že připuštěním těchto
důkazů došlo k porušení práva na spravedlivý proces. V doplnění kasační stížnosti také uvádí, že
krajský soud nemohl své závěry opřít o trestní rozhodnutí, protože napadené rozhodnutí
žalovaného bylo vydáno dříve. Namítá proto rozpor s §75 s. ř. s.
Poslední tvrzený kasační důvod se opírá o ust. §103 odst. 1 písm. d) a vztahuje se k účasti
stěžovatele na jednání před krajským soudem. I tato část kasační stížnosti byla stěžovatelem
doplněna podáním ze dne 28. 3. 2013. Stěžovatel uvádí, že se dožadoval osobní účasti na jednání,
ale krajský soud přesto dospěl k závěru, že osobní účast stěžovatele není nutná. Dovozuje
proto porušení §36 odst. 1 s. ř. s. a čl. 38 odst. 2 Listiny tím, že nebyla věc projednána v jeho
přítomnosti. Za mylnou přitom označuje domněnku krajského soudu, že sám stěžovatel (či jeho
zástupce) měl možnost si svou účast u soudního jednání zajistit. Domnív á se navíc, že o jednání
měl krajský soud vyrozumět i stěžovatele a nikoli pouze jeho zástupce.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatel nad rámec kasačních důvodů poukazuje
na skutečnosti, které mají dokládat, že se jednání, kvůli kterému byl ze služebního poměru
propuštěn, nedopustil, když uvádí časový rozdíl mezi tím, kdy informoval podezřelého
o domovní prohlídce a kdy dala Policie ČR podnět k návrhu na domovní prohlídku. Stěžovatel
rovněž vznáší námitku podjatosti soudců krajského soudu Mgr. Karla Kosteleckého
a Mgr. Karolíny Tylové. Vyčítá jim postup ve věci vedené pod sp. zn. 59 A 49/2010 – 34. Dále
namítá nedostatek oprávnění pracovníka žalovaného Mgr. J. V. pro nahlížení do trestního spisu 6
T 189/2010. Na závěr potom vznáší otázky, proč bylo usnes ení o sdělení obvinění zasláno
správnímu orgánu dříve než stěžovateli a jaké má stěžovatel v trestním řízení postavení.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto stěžovatel navrhuje rozsudek krajského
soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
Vyjádření ke kasační stížnosti
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti předně uvedl, že kasační stížnost, ani její
doplnění, nepřináší žádné nové skutečnosti, ke kterým by se již nevyjádřil a odkazuje
na odůvodnění napadeného rozhodnutí a vyjádření ke správní žalobě.
Žalovaný se domnívá, že skutkový stav byl dostatečně prokázán i bez rozhodnutí
trestních soudů, kdy trestní rozsudek jen potvrdil správnost jeho závěrů. Odmítá také namítaný
rozpor s §75 s. ř. s. a uvádí, že z předmětného ustanovení lze dovodit jen časový okamžik,
k němuž se zjišťují skutkové a právní okolnosti, což bylo zachováno. Ohledně účasti stěžovatele
na jednání před krajským soudem potom konstatuje, že v této části je napadený rozsudek
dostatečně odůvodněn, přítomen byl zástupce stěžov atele a během jednání nedošlo k takovým
úkonům, které by osobní přítomnost stěžovatele vyžadovaly. Stručně se žalovaný vyjádřil
i k námitce podjatosti, kterou odmítá s tím, že nezaznamenal signály o nestandardním
rozhodování v dané věci. Pokud jde o problematiku nahlížení do trestního spisu Mgr. J. V.,
poznamenává žalovaný, že tento pověření měl, a byl proto oprávněn do spisu nahlížet. Materiály
z trestního spisu považuje za použitelné, protože dle zákona o služebním poměru je možné
k dokazování použít všech prostředků, jimiž lze objasnit skutečný stav věci.
Žalovaný proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Replika stěžovatele
Na vyjádření žalovaného reagoval stěžovatel replikou ze dne 15. 5. 2013. V replice
poukazuje na nedostatek důkazů, které si správní orgán opatřil a vyčítá mu, že přejal úkony
a názory orgánů činných v trestním řízení. Podobně jako v doplnění kasační stížnosti upozorňuje
na nesrovnalosti ohledně vyzrazení konání domovní prohlídky. Domnívá se také, že jej měl
správní orgán prvního stupně ponechat ve stavu zproštění výkonu služby, vyčkat na pravomocný
rozsudek trestního soudu a až na základě takové rozsudku jej měl ze služby propustit. Žádá
Nejvyšší správní soud, aby v souladu se zásadou plné jurisdikce přezkoumal všechna rozhodnutí
v dané věci a doplnil dokazování vztahující se k důvodům propuštění.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen
advokátem a jsou splněny i obsahové náležitosti dle §106 s. ř. s. Poté Nejvyšší správní soud
přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel uplatňuje kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d). Doplnění kasační
stížnosti argumentaci směřující k jednotlivým kasačním důvodům rozšiřuje o další tvrzení,
která, ač nejsou pod jednotlivé kasační důvody důsledně podřazována, obsahují teze, jež je možné
pod některý z kasačních důvodů subsumovat.
Z pohledu systematiky je vhodné nejprve se zabývat kasačním důvodem d le §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., tedy tvrzené jiné vady řízení před soudem, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí ve věci. V případě, že by Nejvyšší správní soud zjistil naplnění tohoto
kasačního důvodu, nezbylo by mu než napadený rozsudek zrušit jako nepřezkoumatelný
bez ohledu na věcnou stránku případu. Uplatnění kasačního důvodu dle §103 odst. 1 písm. d)
spatřuje stěžovatel v nemožnosti být osobně přítomen při jednání před krajským soudem, ačkoli
se osobní účasti domáhal.
Před samotným posouzením této námitky je vhodné rekapitulovat relevantní skutečnosti
plynoucí ze soudního spisu krajského soudu. Stěžovatel byl i v řízení před krajským soudem
zastoupen advokátem JUDr. Jaroslavem Beldou. Na základě podané správní žaloby byl stěžovatel
prostřednictvím svého zástupce vyzván k vyjádření, zda souhlasí s projednáním věci bez nařízení
ústního jednání. Na předmětnou výzvu reagoval zástupce stěžo vatele přípisem ze dne 25. 1. 2012,
ve kterém uvádí, že stěžovatel nesouhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání a zároveň soud
informuje o skutečnosti, že stěžovatel nastoupil výkon trestu odnětí svobody. Přípisem ze dne
29. 2. 2012 upřesňuje zástupce stěžovatele místo výkonu trestu odnětí svobody a sděluje soudu,
že stěžovatel trvá na své osobní účasti při jednání soudu. V soudním spise je založen rovněž
přípis stěžovatele ze dne 23. 7. 2012 poslaný z místa výkonu trestu, ve kterém se dotazuje
krajského soudu na průběh řízení a mimo jiné uvádí, že „ Poslední informaci mám od JUDr. Beldy
z ledna 2012, kdy v souladu s mým vyjádřením soudu odepsal, že nesouhlasím s projednáním a rozhodnutím věci
bez nařízeného jednání“. Vhodné je zmínit i přípis ze dne 20 . 9. 2012, kde zástupce stěžovatele
žádá krajský soud, aby jednání nařídil. Krajský soud nakonec jednání nařídil na 28. 11. 2012
a předvolání zaslal pouze zástupci stěžovatele a žalovanému. Z protokolu o jednání čj. 59 A
92/2011 – 50 ze dne 28. 11. 2012 vy plývá, že přítomen byl JUDr. Jaroslav Belda jako právní
zástupce stěžovatele a také zástupce žalovaného JUDr. David Stejskal. Stěžovatel přítomen nebyl.
Z výše uvedeného je patrné, že stěžovatel po celou dobu řízení před krajským soudem
trval na osobní účasti na jednání. Osobní účast na jednání před soudem přitom není jen obecnou
zásadou řízení před krajskými soudy ve správním soudnictví, jak plyne z §49 a §51 s. ř. s.,
ale je i obecnou zásadou řízení před soudy, která je součástí práva na spravedlivý pr oces podle
článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (k jeho výkladu viz např. nález Ústavního
soudu České republiky ze dne 30. 4. 1996, sp. zn. I. ÚS 2/95, Sb. n. u. ÚS, sv. 5, nál. č. 38),
článku 14 odst. 1 věty druhé Mezinárodního paktu o občanských a politických právech ze dne
10. května 1976 (publ. pod č. 120/1976 Sb.) a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb.).
Právo osobní participace na jednání před soudem je akcentováno v mnoha rozhodnutích
Ústavního soudu. Je možné odkázat na právní větu rozhodnutí Ústavního soudu ze dne
17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 145/02, kde soud uvedl, že „Podle ust. čl. 38 odst. 2 Listiny, má každý právo
na to, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti. Má- li být výše uvedené základní právo realizováno, musí být
účastníkovi umožněno, aby se jednání mohl zúčastnit, účastník tedy musí být o jeho konání soudem vyrozuměn.
Předvolání k ústnímu jednání je proto třeba doručit nejen jeho právnímu zástupci, ale i přímo tomuto účastníkovi.
K ústnímu jednání musí být účastník řízení soudem samostatně obeslán. “ Shodný názor zopakoval Ústavní
soud i v rozhodnutí ze dne 3. 11. 2004 sp. zn. II. ÚS 210/03. Na danou věc je přilehavý i závěr
vyslovený v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 238/2000,
z nějž plyne, že přítomnost navrhovatele u jednání a možnost vyjadřovat se ke všem prováděným
důkazům „nemůže být nahrazena ani jen přítomností zvoleného právního zástupce při jednání odvolacího soudu,
zejména v případě, kdy navrhovatel se výslovně dožadoval osobní účasti na jednání soudu. Obecně lze z pohledu
již uvedeného vyslovit, že každý, který je účastníkem řízení před soudy ve své věci má právo takového řízení
(jednání před soudy) se osobně účastnit, bez ohledu na to, že soudem prováděné důkazy se jeví (i bez přítomnosti
účastníka u jednání) jako nezpochybnitelné či alespoň dostačující pro vynesení rozhodnutí“ . Nutnost
respektovat zásadu ústního jednání a práva na osobní přítomnost účastníka řízení při jednání
vyplývá i z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, který se ve vztahu k čl. 38 odst. 2
Listiny vyslovil, že „Zásada bezprostřednosti soudního jednání není v čl. 38 odst. 2 větě první Listiny
základních práv a svobod zakotvena samoúčelně - jejím smyslem a účelem je zajistit, aby soud přinejmenším
v jedné soudní instanci s účastníkem vešel či mohl vejít (požaduje -li to účastník) v osobní kontakt a aby účastník
mohl soudu bezprostředně a přímo sdělit svoji verzi toho, co je předmětem rozhodován í, a poukázat na skutečnosti
svědčící ve prospěch této verze, a to i v případě, že soud na základě dosud získaných informací z vyjádření
účastníků a ze správního spisu má (a třeba i, jak se nakonec ukáže, oprávněně) za to, že účastník soudu žádnou
relevantní informaci neposkytne. Uvedená zásada je samozřejmě akceptována v civilním i trestním soudnictví
a není důvodu ji v soudnictví správním vytěsňovat. “ (viz rozsudek NSS ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 2 Afs
5/2005, publ. pod č. 558/2005 Sb. NSS). Názorovou jed notnost v této otázce podtrhují i četná
rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, ze kterých je možné vysledovat důraz
na respektování práva na veřejné a ústní jednání před soudem a to především v těch případech,
kdy se nejedná o posouzení čistě právní či technické otázky. Nepřítomnost účastníka řízení
přitom nemůže být zhojena jeho osobní přítomností při jednání před správním orgánem, protože
ten není nadán dostatečnou nezávislostí a jednání před ním bývají povětšinou neveřejná
(srov. rozhodnutí ESLP ve věci Malhous proti České republice, nebo Exel proti České republice).
Je nepochybné, že bylo právem stěžovatele být při jednání krajského soudu osobně
přítomen. Ve světle citované judikatury to není podstat né, nelze však ani vyloučit,
že by přítomnost stěžovatele u jednání mohla mít význam pro samotný výsledek řízení.
Skutečnost, že stěžovatel se v té době nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, a byl proto
omezen na svobodě pohybu, nelze vyložit jako oprávněný důvod restrikce tohoto práva. Pokud
se krajský soud domnívá, že účast stěžovatele nebyla nutná, protože jeho zástupce nenavrhoval
žádný úkon, při kterém by byla jeho osobní přítomnost nezbytná, nemůže mu dát Nejvyšší
správní soud za pravdu. Zdejší soud nemá žádný důvod odklonit se od názorů, kt eré vycházejí
z výše citované judikatury, a konstatuje, že ani v případě, kdy se mohla jevit účast stěžovatele
při jednání zbytečnou, důkazy nezpochybnitelné a dostačující pro rozhodnutí ve věci, nebylo
možné právo stěžovatele na osobní účast při jednání provedeným způsobem omezit. Tím spíše
v případě, kdy se tohoto jednání stěžovatel soustavně dožadoval. S krajským soudem není možné
souhlasit ani v tom, že bylo jen na stěžovateli, aby si sám zajistil účast při jednání v intencích
Řádu výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci čj. 6 T
189/2010 – 860 odsouzen k trestu odnětí svobody a byl zařazen do věznice s dozorem.
Z uváděného Řádu výkonu trestu odnětí svobody neplynou žádné prostředky, které by vězňům,
zařazeným do tohoto typu věznice, zaručovaly možnost opuštění věznice za účelem nařízeného
soudního jednání (srov. §52 vyhlášky 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí
svobody). Ani upozornění na odlišný režim dle s. ř. s. a §202 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb.,
o trestním řízení soudním (trestní řád), není na místě. Zásada osobní účasti účastníka řízení,
který o účast na jednání soudu projeví zájem, totiž platí stejně v jurisdikci správního soudnictví
jako v případě soudnictví trestního nebo civilního. Bylo tedy na krajském soudu, aby osobní
účast stěžovatele na jednání zajistil. Krajský soud přitom mohl přistoupit buď k odročení jednání
dle §50 s. ř. s., nebo stěžovatele předvolat a eskortou jej nechat na jednání soudu dopravit.
Z toho lze dovodit závěr, že pokud krajský soud osobní účast stěžovatele nezajistil, zatížil řízení
významnou vadou.
Pod kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. d) lze podřadit i námitku rozpornosti
zrušovacího rozsudku krajského soudu č. j. 59 A 34/2010 – 51 a nyní napadeného rozsudku
v hodnocení svědkyně P. Žádný protiklad v tomto směru však Nejvyšší správní soud neshledal.
Není ani zřejmé, jaký protiklad má stěžovatel na mysli. Jím zvýrazněné části obou rozhodnutí
jsou zcela konzistentní.
Krajský soud nerespektoval ústavně zaručené právo stěžovatele na osobní účasti
při jednání soudu, představující významnou součást práva na spravedlivý proces, přestože
stěžovatel se jeho naplnění nepochybně a opakovaně domáhal. Zajištění realizace takového práva
nestálo nic v cestě. Zdůvodnění krajského soudu, proč bylo toto právo stěžovateli odepřeno,
v kontextu zmíněných ústavních kautel neobstojí. Stěžovatelova námitka opírající se o kasační
důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je tedy důvodná.
Nejvyšší správní soud se za této situace musel dále zabývat tím, zda je oprávněn
odpovědět i na další námitky stěžovatele uplatněné v kasační stížnosti. Při řešení této otázky
aplikoval Nejvyšší správní soud svou vlastní judikaturu, konkrétně usnesení rozšířeného senátu
zdejšího soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, publikované pod č. 1566/2008 Sb.
NSS. V tomto usnesení rozšířený senát vyslovil, že „krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu (podobně též Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti) n ení oprávněn vyhnout
se hodnocení těch skutkových a právních otázek, které, jelikož se jimi orgán či soud, jehož rozhodnutí
se přezkoumává, v potřebné míře zabýval, samy o sobě předmětem přezkumu být mohou, poukazem
na to, že ve vztahu k jiným skutkovým či právním otázkám, od předchozích oddělitelným, je napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné. Nejvyšší správní soud podotýká, že zabývat se těmito oddělitelnými otázkami je nutno
jen tehdy, má-li jejich řešení význam pro další řízení a rozhodnutí ve věci (či lze-li vzhledem k okolnostem
rozumně předpokládat, že takový význam mít bude). Pokud se však s ohledem na dosavadní výsledky řízení,
povahu věci či z jiných důvodů stávají v důsledku zrušovacího rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost některé
skutkové a právní otázky (a k nim směřující žalobní či stížní námitky) bezpředmětnými, není nutno se jimi
zabývat; postačí toliko zdůvodnit, proč je má soud v daném řízení nadále za bezpředmětné“ .
Nejvyšší správní soud má za to, že je nutné se i k dalším námitkám stěžovatele vyjádřit,
protože ve vztahu k nim jsou závěry krajského soudu přezkoumatelné. Je navíc pravděpodobné,
že stejné námitky by byly opětovně uplatněny, a jedná se pr oto o otázky, jejichž řešení
má pro další řízení zásadní význam.
Nejvyšší správní soud se tedy zabýval námitkou nesprávného posouzení lhůty dle §190
odst. 8 zákona o služebním poměru, tudíž důvodností kasačního důvodu dle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Krajský soud posoudil lhůtu, dle které je odvolací orgán (žalovaný) povinen
rozhodnout o odvolání bez zbytečného odkladu nejpozději do 90 dnů ode dne jeho podání,
jako lhůtu pořádkovou. Nejvyšší správní soud se s tímto názorem ztotožňuje. Totožný názor
zaujal ostatně již v rozsudku ze dne 28. 3. 2012, č . j. 6 Ads 31/2012 – 22, kde jasně zdůvodnil,
proč že se jedná o lhůtu pořádkovou. Tuto skutečnost nakonec uznal i sám stěžovatel v doplnění
kasační stížnosti. O povaze lhůty tedy není sporu a zbývá vyřešit otázku, zda i tak lze
z nedodržení takové lhůty vyvozovat nezákonnost rozhodnutí. Obecně pro pořádkové lhůty
platí, že jejich překročení samo o sobě nemůže vést k závěru o nezákonnosti procesního postupu
či rozhodnutí, které z něj vzešlo a jejich nedodržení vůbec nemusí být nečinností správního
orgánu, je-li přičitatelné způsobu, jakým vystupuje v řízení jeho účastník. Ze správního spisu
je patrné, že pořádková lhůta nebyla dodržena především v důsledku doplňování dokazování,
které musel žalovaný provést v souladu s předchozím rozsudkem krajského soudu čj. 59 A
34/2010 – 51, kterým bylo předchozí rozhodnutí žalovaného zrušeno (výslech svědkyně P .,
výslech svědka S., výslech svědkyně O., a další). O prodloužení lhůty byl navíc stěžovatel
informován a mohl tak využít zákonných prostředků ochrany proti nečinnosti (správní žaloba dle
§79 a násl.). Je tedy nutné odmítnout i tvrzení stěžovatele, že žalovaný lhůtu cíleně prodlužoval.
Kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak dán nebyl. Krajský soud v postupu
žalovaného neshledal tvrzenou nezákonnost, neboť posoudil správně povahu lhůty podle §190
odst. 8 zákona o služebním poměru.
Značnou část kasačních námitek lze podřadit pod kasační důvod dle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.
První okruh námitek se týká dokazování, které provedl krajský soud (konkrétně dů kaz
trestním rozsudkem). Také s odkazem na vlastní judikaturu Nejvyšší správní soud konstatuje,
že nedošlo k porušení zákona, pokud krajský soud takový důkaz provedl. I v nyní posuzované
věci platí názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze d ne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs
147/2004 - 89, kde soud uvedl, že „Ustanovení §77 s. ř. s. zakládá nejenom pravomoc soudu
dokazováním upřesnit, jaký byl skutkový stav, ze kterého správní orgán ve svém rozhodnutí vycházel, ale také
pravomoc dalšími důkazy provedenými a hodnocenými nad tento rámec zjistit nový skutkový stav jako podklad
pro rozhodování soudu v rámci plné jurisdikce. Přitom soud zváží rozsah doplňování dokazování tak,
aby nenahrazoval činnost správního orgánu“. Tento závěr lze plně vztáhnout i na nyní posuzovaný
případ. Krajský soud provedeným důkazem upřesnil závěry, které vyslovil již žalovaný ve svém
rozhodnutí, tak, aby o daných skutečnostech nevznikaly pochybnosti. Závěry uvedené v trestním
rozsudku se navíc vztahují k událostem, jež se odehrály v období před vydáním rozhodnutí
náměstka ředitele žalovaného ze dne 21. 1. 2010, č. 1421/2010. V daném případě tedy není
ust. §75 s. ř. s. dotčeno, protože trestním rozsudkem byl posuzován stejný skutkový stav, který
zde byl i v době správního rozhodnutí. Nadto lze odkázat na závěr učiněný v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2007, č. j. 4 As 58/2006 – 94, kde se uvádí,
že „ustanovení §52 odst. 2 s. ř . s. vzhledem ke svému smyslu, účelu a rozsahu speciálním ustanovením ve vztahu
k §75 odst. 1 s. ř. s. a představuje legitimní prolomení zásady, že soud vychází ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Je -li soud vázán rozhodnutím soudů o tom, že byl spáchán
trestný čin a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím soudu o osobním stavu, nemůže k takovým rozhodnutím
nepřihlížet a odvolávat se na to, že byla vydána po právní moci přezkoumávaného rozhodnutí. Totéž pak musí
platit i o rozhodnutích, ze kterých soud podle §52 odst. 2 s. ř. s. vychází “.
Další námitky směřují k použití odposlechů telefonických rozhovorů třetích osob, které
má stěžovatel za nepřípustné. Tato námitka je však v dané věci v zásadě bezvýznamná, protože
z napadeného rozsudku je patrné, že krajský soud o informace z odposlechů své rozhodování
neopřel, považoval je za pouhé indicie. Naopak na straně 5 napadeného rozsudku ve vztahu
k těmto informacím uvádí, že z nich nelze dovodit, že se týkají stěžovate le. Nejvyšší správní soud
proto ani v tomto případě neshledal relevantní pochybení krajského soudu.
Stěžovatel se rovněž dovolává prokázání důvodů, proč nebyla vyslechnuta svědkyně H.
Nejvyšší správní soud má však za prokázané, že žalovaný o výslech uvede né svědkyně žádal, ale
jeho žádosti nebylo ze strany Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu vyhověno (viz
odpověď UOOZ na žádost žalovaného, čj. UOOZ- 165-1/ČJ-2011-34, založená ve správním
spise). Žalovaný v takové situaci neměl možnost a nemohl zkoumat, v jakém režimu ochrany
se svědkyně nachází a jaké důvody vedly orgány činné v trestním řízení k jejímu udělení.
Ze správního spisu vyplývá, že žalovaný splnil v mezích své působnosti všechno, k čemuž
byl zavázán předchozím zrušovacím rozsudkem krajského soudu. Námitky stěžovatele jsou
tak i v tomto případě nedůvodné.
Je proto možné konstatovat, že žádné tvrzení stěžovatele, které se dotýká kasačního
důvodu dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., není důvodné.
Zbývající námitky nemohl Nejvyšší správní soud věcně posoudit. Námitky upozorňující
na nesrovnalosti v časové souslednosti událostí týkajících se vyzrazení domovní prohlídky
má Nejvyšší správní soud za nepřípustné dle §104 odst. 4 s. ř. s. Jedná se totiž o skutečnosti,
které nebyly v řízení před krajským soudem vůbec uplatněny, přestože tak stěžovatel učinit mohl.
Stejně je tomu i v případě námitky neoprávněného nahlížení do trestního spisu 6 T 189/2010
Mgr. J. V., protože i tu vznesl stěžovatel poprvé až v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud se
nemohl zabývat ani údajnou podjatostí soudců krajského soudu Mgr. Karla Kosteleckého a Mgr.
Karolíny Tylové. Z vyjádření stěžovatele je patrné, že důvody podjatosti se vztahují k jinému
pravomocně skončenému řízení (59 A 49/2010), ve kterém nebyly uplatněny. S nyní
posuzovanou věcí nesouvisejí ani otázky, které stěžovatel vznáší v závěru doplnění kasační
stížnosti (doručení trestního obvinění, postavení Policie ČR v trestním řízení).
Kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. nebyl důvodný. Nejvyšší správní
soud ovšem nepřehlédl, že kasační stížnost je opodstatněná ve vztahu ke kasačnímu důvod u
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a proto napadený rozsudek krajského soudu zrušil.
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním
soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.) a jeho úkolem bude zajistit osobní účast
stěžovatele při jednání, pokud se i v dalším řízení bude takové účasti dožadovat, aby stěžovatel
mohl naplnit své právo osobní účasti u soudního jednání. V novém řízení rozhodne krajský soud
i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. května 2013
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu