ECLI:CZ:NSS:2013:3.ADS.116.2012:24
sp. zn. 3 Ads 116/2012 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: M. D.,
zast. JUDr. Miluší Šigutovou, advokátkou se sídlem Na Bílé 1231, Choceň, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o přezkum rozhodnutí žalované
ze dne 25. 11. 2010, č.j. X, o invalidní důchod, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 3. 10. 2012, č. j. 53 Ad
4/2011 – 98,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 3. 10. 2012, č. j. 53 Ad 4/2011
– 98 (dále jen „napadený rozsudek“), jímž krajský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalované
ze dne 25. 11. 2010, č.j. X, o námitkách proti jejímu rozhodnutí ze dne 1. 4. 2010, kterým byla
zamítnuta jeho žádost o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek §38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2009.
Podle posudku OSSZ Ústí nad Orlicí ze dne 15. 2. 2010, pro potřeby řízení v I. stupni,
nebyl stěžovatel plně invalidní dle §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodové pojištění
(dále jen „ZDP“) ve znění účinném do 31. 12. 2009, neboť jeho schopnost soustavné výdělečné
činnosti poklesla pouze o 35 %. Podle uvedeného posudku je stěžovatel od 1. 1. 2010 invalidní
podle §39 odst. 1 ZDP. Jde o invaliditu I. stupně, dle §39 odst. 2 písm. a) ZDP, neboť z důvodu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho pracovní schopnost pouze o 35 %.
Žalovaná dne 25. 11. 2011 rozhodla s odvoláním na závěry lékařského posudku pro účely
řízení o námitkách vypracovaném ČSSZ dne 11. 11. 2010, podle něhož stěžovatel nebyl plně
invalidní dle §39 odst. 1 ZDP, ve znění účinném do 31. 12. 2009, ale byl částečně invalidní
dle §44 odst. 1 ZDP, tohoto znění. Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav odpovídal
zdravotnímu postižení lehká mentální retardace, tj. zdravotnímu postižení uvedenému v kapitole
V., položce 6, písm. a) přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284 1995 Sb., s mírou poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti v hodnotě 40 %. Vzhledem k dalšímu postižení zdravotního stavu
se podle §6 odst. 4 cit. vyhlášky zvyšuje tato hodnota o 10 %, celkově činí 50 %. Od 1. 1. 2010,
tedy i k datu vydání napadeného rozhodnutí, je potom stěžovatel invalidní podle nového znění
§39 odst. 1 ZDP. Rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
s nejvýznamnějším dopadem na pokles pracovní schopnosti je rovněž výše uvedené zdravotní
postižení, tj. zdravotní postižení uvedené v kapitole V., v položce 8 písm. b) přílohy k vyhlášce
č. 359/2009 Sb., s mírou poklesu pracovní schopnosti v hodnotě 45 %. Vzhledem k dalšímu
postižení zdravotního stavu se podle §3 odst. 1 cit. vyhlášky zvyšuje tato hodnota o 5 %, celkově
činí 50 %. Od 1. 1. 2010 tak podle tohoto posudku jde o invaliditu II. stupně podle §39 odst. 2
písm. a) ZDP, nejde však o invaliditu III. stupně.
V žalobě stěžovatel vyjádřil nesouhlas s napadeným rozhodnutím, neboť podle jeho
názoru pokles jeho schopnosti soustavné výdělečné činnosti, resp. pracovní schopnosti, odpovídá
plnému invalidnímu důchodu, resp. invaliditě III. stupně. Z vyšetření, zejména ze zprávy
o komplexním psychologickém vyšetření ze dne 15. 3. 2010, vyplývá, že pracovní schopnosti
stěžovatele jsou výrazně omezené nejen z důvodu sníženého intelektu, ale rovněž kvůli
osobnostní a emoční charakteristice, kdy u stěžovatele chybí výkonná motivace, výdrž, trpělivost,
samostatnost, a tudíž je jeho pracovní uplatnitelnost minimální. K žalobě stěžovatel připojil
rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, ze dne 23. 11. 2009, č.j. 0 Nc 741/2009-33, 4 P
a Nc 427/2009, jímž byl zbaven způsobilosti k právním úkonům. Podáním ze dne 9. 5. 2011
předložil stěžovatel další zprávu z komplexního vyšetření ze dne 21. 3. 2011, z níž podle
něj vyplývá, že zdravotní stav se nezměnil, a dále i to, že stěžovatel je schopen se plně soustředit
na práci pouze 30-45 minut.
Krajský soud si vyžádal správní spis OSSZ Jičín, z něhož ověřil postup a závěry žalované,
jak je uvedeno shora, a dále postupně zadal vypracování posudku zdravotního stavu stěžovatele
PK MPSV, pracovištím v Hradci Králové, v Praze, a v Ostravě, a při svém jednání dne
3. 10. 2012 provedl jejich posudky důkaz.
Z posudku PK MPSV, pracoviště Hradec Králové, ze dne 13. 10. 2011 vyplynulo,
že komise považovala za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
stěžovatele jeho lehkou duševní zaostalost, kdy je zdravotní stav stěžovatele dlouhodobě
stabilizovaný a od doby přiznání částečné invalidity se podstatně nezměnil. Odpovídal
do 31. 12. 2009 částečné invaliditě a od 1. 1. 2010 odpovídá invaliditě I. stupně. Dané zdravotní
postižení komise zařadila dle kap. V., položky 8 písm. b) přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb.,
s mírou poklesu pracovní schopnosti v hodnotě 45 %. Komise vycházela z lékařských nálezů
obsažených v soudním spisu, ve spisech OSSZ a ČSSZ, a dále ze zdravotní dokumentace
ošetřujícího praktického lékaře MUDr. P. P. a ze zdravotní dokumentace odborného psychiatra
MUDr. F. D.
Z návazně vyžádaného posudku PK MPSV, pracoviště Praha, ze dne 12. 1. 2012, vyplývá,
že komise určila jako rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého stavu stěžovatele taktéž
lehkou mentální retardaci, kterou obdobně zařadila dle kap. V., položky 8 písm. b) přílohy
k vyhlášce č. 359/2009 Sb., s mírou poklesu pracovní schopnosti v hodnotě 45 %. Vycházela
z obdobných podkladů jako PK MPSV, pracoviště Hradec Králové, a dále z vlastního přešetření
stěžovatele při jednání komise provedeného MUDr. D. D., odbornou lékařkou z oboru
psychiatrie. V posudku komise také výslovně uvedla, že zbavení způsobilosti se posuzuje jinak,
než invalidita, a nijak s ní nesouvisí. Na uvedený posudek stěžovatel reagoval podáními ze dne
5. 4. 2012, kdy trval na vypracování dalšího posudku a též znaleckého posudku z oboru
posudkového lékařství, pracovního lékařství.
Z posudku PK MPSV, pracoviště Ostrava, ze dne 20. 6. 2012, vyplynuly obdobné závěry
jako z posudků PK MPSV, pracoviště Hradec Králové a pracoviště Praha. Proti tomuto posudku
stěžovatel vznesl opakovanými podáními, a to podáním doručeným soudu dne 30. 8. 2012
a dalším podáním ze dne 2. 10. 2012, námitky.
Krajský soud po posouzení shromážděných podkladů a zjištěných skutečností, včetně
posouzení vznesených námitek stěžovatele, dospěl k závěru shodnému se závěrem ČSSZ
v napadeném rozhodnutí, tedy že k datu vydání tohoto rozhodnutí se u stěžovatele nejednalo
o invaliditu III. stupně. Pracovní schopnost stěžovatele z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu poklesla o 45 %, přičemž rozhodujícím zdravotním postižením je lehká
mentální retardace. Stěžovatelův zdravotní stav je dlouhodobě stabilizovaný, od přiznání částečné
invalidity se podstatně nezměnil a odpovídá invaliditě I. stupně. Všechny posudky se plně shodly
s posouzením učiněným OSSZ, posudek ČSSZ z námitkového řízení označily za nadhodnocený.
Tato skutečnost ovšem nemá vliv na správnost závěru ČSSZ, že stěžovatel nebyl invalidní plně
a od 1. 1. 2010 nebyl invalidní pro invaliditu III. stupně. Posudky PK MPSV, zejména pracovišť
Praha a Ostrava, krajský soud zhodnotil jako přesvědčivé, podrobné, vycházející z řady
odborných lékařských nálezů i z vlastního prošetření stěžovatele, vypořádávající se pečlivě
se vznesenými námitkami.
Za tohoto stavu věci krajský soud neobstarával další posudek či dokonce znalecký
posudek, jak navrhoval stěžovatel, žalobu shledal nedůvodnou a svým rozsudkem ji zamítl.
V kasační stížnosti stěžovatel brojí proti napadenému rozsudku z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel uvádí, že ve věci byla opakovaně předložena odborná vyjádření lékaře, zejména
Zpráva z komplexního psychologického vyšetření ze dne 15. 3. 2010 a Zpráva z komplexního
psychologického vyšetření ze dne 21. 3. 2011, v nichž je specifikován výklad pojmů, zejména
schopnost soustavně pracovat, atd. Ve zprávě ze dne 21. 3. 2011 je upřesněna pracovní
schopnost stěžovatele, kde je mj. uvedeno, že stěžovatel je schopen se plně soustředit na práci
pouze 30-45 minut, což neodpovídá požadavkům na délku nepřetržité práce a dobu přestávek
v práci podle zákoníku práce. Dále byl v průběhu řízení stěžovatelem předložen rozsudek
Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č.j. 0 Nc 741/2009-33, 4 P a Nc 427/2009, ze dne
23. 11. 2009, dle kterého byl stěžovatel zbaven způsobilosti k právním úkonům. Stěžovatel
zdůrazňuje, že podmínky pro zbavení způsobilosti k právním úkonům existovaly již dříve,
než nabyl daný rozsudek právní moci, minimálně od data vypracování znaleckého posudku
ze dne 27. 10. 2009. Stěžovatel dále ve věci předložil rozhodnutí Úřadu práce, pobočka
Pardubicích, kontaktní pracoviště Vysoké Mýto, ze dne 28. 4. 2011, o vyřazení z evidence
uchazečů o práci, a to na základě rozsudku o zbavení způsobilosti k právním úkonům.
Při vzájemné korespondenci stěžovatele posudkové komisi v Praze stěžovatel v příloze k podání
ze dne 21. 2. 2012 předložil lékařskou zprávu MUDr. D., ze dne 13. 12. 2011, ve které je rovněž
uvedeno, že pacient není schopen soustavné výdělečné práce, stav je setrvalý od r. 2006 a nelze
očekávat zlepšení. Naopak, stav se zhoršuje, dochází k dekompenzaci stavu, ke zhoršení
obsedantních projevů (např. 6x denně se sprchuje, apod.). Obsedantní projevy byly
již zaznamenány ve znaleckém posudku MUDr. D. ze dne 27. 10. 2009. Dále bylo v komisi
v příloze také předloženo potvrzení od praktického lékaře MUDr. P. ze dne 2. 12. 2011, kde je
mj. konstatováno, že zdravotní stav pacienta prakticky znemožňuje pracovní zařazení,
při manuální práci musí být kontrolován druhou osobou, nedokáže se na práci soustředit.
Stěžovatel dále konstatuje, že z lékařských zpráv a zdravotnické dokumentace
se dá usuzovat, že kromě mentální retardace se u něj jedná o výraznou, těžkou poruchu
osobnosti s výraznou poruchou chování. Nelze stroze hodnotit zdravotní stav osoby dle několika
řádků uvedených v tabulce vyhlášky, aniž by se nepřihlédlo k dalším druhům zdravotních
postižení.
Stěžovatel je toho názoru, že skutková podstata neodpovídá závěrům učiněným soudem.
Komise nedůsledně vycházely z jednotlivých lékařských zpráv a v nich popsaných hodnocení
zdravotního stavu stěžovatele. Stěžovatel má za to, že jeho stav ke dni 31. 12. 2009 splňuje
podmínky přiznání III. stupně invalidity.
Stěžovatel je přesvědčen, že mimo jiné důvody, zde existuje i důvod nesprávného
právního posouzení případu a tím i vydání nezákonného rozhodnutí. Stěžovatel byl zbaven
způsobilosti k právním úkonům, vyřazen z tohoto důvodu z evidence uchazečů o zaměstnání,
a je tak prakticky nezaměstnatelný. Není jej možno zaměstnat ani v chráněné dílně, neb pracovní
místa nejsou a stěžovatel není schopen dojíždět. Účelem zákona o důchodovém zabezpečení
je zajištění při nezpůsobilosti k práci, což obdobně plyne o z čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod. Stěžovatel je však nucen pobírat invalidní důchod (I. stupeň invalidity) ve výši
5.511 Kč již od svých 32 let, což rozhodně nelze považovat za přiměřené hmotné zabezpečení,
jak s ním počítají uváděné předpisy.
Stěžovatel je toho názoru, že by soud, který je vázán zákonem, měl aplikovat příslušná
ustanovení zákonů, upustit od užití předmětné vyhlášky o posuzování invalidity, a přiznat žalobci
plnou invaliditu.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ke kasační stížnosti nepodala žádné vyjádření.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž
zjistil, že kasační stížnost podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná
za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu i řízení, jež jeho
vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., neshledal přitom vady, k nimž by musel
podle §109 odst. 4 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody, které
stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud v prvé řadě považuje za vhodné přiblížit právní specifikaci
uplatněných kasačních důvodů. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost
podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá
oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Stěžovatel spatřuje pochybení u napadeného rozsudku v prvé řadě v tom, že skutková
podstata neodpovídá závěrům učiněným soudem. K tomu uvádí, že komise nedůsledně vycházely
z jednotlivých lékařských zpráv a v nich popsaných hodnocení zdravotního stavu stěžovatele,
a z toho důvodu má za to, že jeho stav ke dni 31. 12. 2009 splňuje podmínky přiznání III. stupně
invalidity. Stěžovatel je dále přesvědčen, že zde existuje i důvod nesprávného právního posouzení
případu a tím i vydání nezákonného rozhodnutí, kdy nebyl respektován účel sledovaný zákonem
o důchodovém zabezpečení, a stejně tak i čl. 30 Listiny (zajištění při nezpůsobilosti k práci),
s tím, že soud měl abstrahovat od užití vyhlášky o posuzování invalidity, a přiznat žalobci plnou
invaliditu.
Stran prvé z uvedených námitek Nejvyšší správní soud uvádí, že pokud jde podklady,
na základě kterých krajský soud rozhodl, platí, že rozhodnutí správního orgánu o nároku
na invalidní důchod je závislé především na odborném lékařském posouzení. Podle právní úpravy
platné a účinné po 31. 12. 2009 zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely
námitkového řízení posuzuje ČSSZ, a pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech
důchodového pojištění jej posuzuje Ministerstvo práce a sociálních věcí, pokud napadené
rozhodnutí bylo vydáno na základě posudku okresní správy sociálního zabezpečení;
za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise. Při přezkumu takového rozhodnutí
neposuzuje soud věcnou správnost posudku, neboť k tomu nemá potřebné odborné znalosti.
Posudek Posudkové komise MPSV soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad upravených
v §77 odst. 2 s. ř. s., avšak s ohledem na mimořádný význam v tomto řízení bývá tento posudek
důkazem rozhodujícím v případech, kdy z hlediska své celistvosti a přesvědčivosti nevzbuzuje
žádných pochyb, a nejsou-li tu ani žádné jiné skutečnosti nebo důkazy, kterými by správnost
posudku mohla být zpochybněna. Požadavek úplnosti a přesvědčivosti kladený na tyto posudky
spočívá pak v tom, aby se komise vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především
s těmi, které posuzovaný namítá, a aby své posudkové závěry náležitě odůvodnila. Jelikož
žalovaná rozhoduje o nároku na invalidní důchod, příp. o změně tohoto nároku či jeho odnětí
v dvouinstančním řízení, jsou zejména na její rozhodnutí v námitkovém řízení kladeny nároky
na jasnost, srozumitelnost a úplnost odůvodnění (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne ze dne 7. 9. 2011, č. j. 6 Ads 99/2011 - 43, přístupný na www.nssoud.cz).
Náležitosti posudku upravuje s účinností od 1. 1. 2010 v ustanovení §7 vyhláška
č. 359/2009 Sb. Posudek o invaliditě musí obsahovat mimo formálních náležitostí rovněž účel
posouzení a datum posouzení zdravotního stavu a pracovní schopnosti pojištěnce, výčet
rozhodujících podkladů o zdravotním stavu pojištěnce, z nichž orgán sociálního zabezpečení
vycházel při posouzení zdravotního stavu a pracovní schopnosti pojištěnce, skutková zjištění,
ke kterým orgán sociálního zabezpečení dospěl při posuzování zdravotního stavu a pracovní
schopnosti pojištěnce, výsledek posouzení zdravotního stavu a míru poklesu pracovní schopnosti
se stanovením, zda se jedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, procentní míru poklesu
pracovní schopnosti, stupeň invalidity, den vzniku invalidity, resp. den změny stupně invalidity
nebo den zániku invalidity. Obligatorní náležitostí posudku je rovněž odůvodnění výsledku
posouzení zdravotního stavu a míry poklesu pracovní schopnosti. V případě, že se jedná
o odnímání pobírané dávky důchodového pojištění podmíněné dlouhodobě nepříznivým
zdravotním stavem nebo obdobně také přiznání nižšího stupně invalidity, je posudková komise
MPSV ČR povinna přesvědčivě odůvodnit, v čem spočívá zlepšení nebo stabilizace zdravotního
stavu pojištěnce při porovnání s obdobím, kdy odnímaná dávka byla přiznána, případně
zda odnímaná dávka nebyla přiznána na základě posudkového omylu (viz k tomu rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 3 Ads 45/2008 - 46, přístupný
na www.nssoud.cz). Jde-li přitom alespoň o invaliditu I. či II. stupně (tedy pokles pracovní
schopnosti v rozmezí nejméně o 35 %, avšak nejvíce o 69 %), musí posudek obsahovat rovněž
tzv. pracovní rekomandaci, tedy doporučení stran vhodného druhu práce, kterou je pojištěnec
schopen při svém zdravotním postižení vykonávat (srv. k tomu rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 6. 2012, č. j. 4 Ads 19/2012 - 18, přístupný na www.nssoud.cz).
V projednávaném případě si krajský soud vyžádal posudek PK MPSV v Hradci Králové,
a posléze ještě posudky PK MPSV v Praze a v Ostravě. V případě všech těchto posudků
posudkové komise vycházely z veškeré dostupné zdravotnické dokumentace a v případě posudků
pracovišť v Praze a Ostravě také z výsledků osobního vyšetření stěžovatele před komisí v Praze.
Ve všech těchto posouzeních komise dospěly k prakticky shodným závěrům, a to, že rozhodující
příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele je jeho lehká duševní zaostalost,
kdy je zdravotní stav stěžovatele dlouhodobě stabilizovaný a od doby přiznání částečné invalidity
se podstatně nezměnil. Do 31. 12. 2009 odpovídal částečné invaliditě a od 1. 1. 2010 odpovídá
invaliditě I. stupně. Dané zdravotní postižení komise shodně zařadily dle kap. V., položky 8
písm. b) přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., s mírou poklesu pracovní schopnosti v hodnotě
45 %.
Všechny tyto posudky, které jsou obsáhle vyargumentované, i podle názoru Nejvyššího
správního soudu splňují požadavky na jejich jasnost, srozumitelnost a úplnost a také
přesvědčivost odůvodnění.
Nad rámec potřebného odůvodnění se Nejvyšší správní soud v daných souvislostech
vyjadřuje k tomu, že po provedení tří posudků PK MPSV v řízení před krajským soudem
se stěžovatel ještě dovolával dalšího posudku, příp. posudku znaleckého.
Nejvyšší správní soud již ve své dřívější judikatuře opakovaně uváděl, že dokazovat
zdravotní stav účastníka řízení prostřednictvím ustanovení znaleckého posudkového orgánu
na nejvyšší odborné úrovni (Ústavu posudkového lékařství - Institut postgraduálního vzdělávání)
je na místě tehdy, jsou-li pochybnosti o dosud zjištěném zdravotním stavu, zejména o stanovení
určujícího zdravotního postižení (viz k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 7. 2003, č. j. 4 Ads 19/2003 - 48, přístupný na www.nssoud.cz). Tyto podmínky však v tomto
případě nebyly dány, neboť - jak již bylo opakovaně uvedeno - všechny posudky stanovily
jako rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu lehkou duševní retardaci
stěžovatele, s dlouhodobou stabilizací zdravotního stavu, kdy se zdravotní stav od doby přiznání
částečné invalidity podstatně nezměnil, do 31. 12. 2009 odpovídal částečné invaliditě
a od 1. 1. 010 odpovídá invaliditě I. stupně. Dané zdravotní postižení všechny PK MPSV,
tj. pracoviště v Hradci Králové v Praze i Ostravě, shodně zařadily dle kap. V., položky 8 písm. b)
přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., s mírou poklesu pracovní schopnosti v hodnotě 45 %.
V takovém případě krajský soud shledal naprosto správně jako nadbytečné nařizovat vypracování
znaleckého posudku, neboť mezi orgány lékařské posudkové služby v posudkové věci nevznikl
žádný rozpor, a to ani stran posudkových závěrů o invaliditě stěžovatele, ani stran posudkového
hodnocení jeho zdravotního stavu (viz k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 10. 2004, č. j. 3 Ads 3/2004 - 89, dále také rozsudek téhož soudu ze dne 25. 6. 2003,
č. j. 2 Ads 9/2003 - 50, přístupné na www.nssoud.cz).
Zároveň se nabízí dodat, že krajský soud obecně není povinen provést všechny důkazy
navrhované stranami, byť by toto své rozhodnutí měl vždy odůvodnit (srov. například rozsudky
zdejšího soudu ze dne 9. 12. 2010, č. j. 1 Aps 3/2010 - 86, či ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As
16/2012 - 24; www.nssoud.cz). Soud tak není povinen provést navrhované důkazy, má-li
za to, že skutková stránka je již pro účely jeho rozhodnutí prokázána dostatečně, včetně například
situace, kdy skutečnost, k jejímuž ověření či vyvrácení má důkaz sloužit, je již nepodstatnou
pro rozhodnutí soudu. V daném případě krajský soud dospěl podle Nejvyššího správního soudu
zcela správně k závěru, že návrh na doplnění dokazování provedením znaleckého posudku
je nadbytečný, a to s ohledem na obsah a shodnost závěrů všech předmětných posudků.
Pokud jde o druhou s uvedených námitek, vyúsťující v názor, že v dané věci nemá být
aplikována vyhláška o posuzování invalidity, a má být přímo na základě zákona o důchodovém
zabezpečení, a také čl. 30 Listiny, stěžovateli přiznána plná invalidita, s tou se Nejvyšší správní
soud taktéž neztotožňuje.
Na řešení případných rozporů podzákonných právních předpisů nebo jejich jednotlivých
ustanovení se zákony obecnými soudy je pamatováno Ústavou. V současné době se Nejvyšší
správní soud, obdobně jako jiné obecné soudy, při aplikaci podzákonného právního předpisu
ve vždy konkrétní věci řídí, §95 odst. 1 Ústavy, z něhož vyplývá povinnost soudu zkoumat,
zda podzákonný právní předpis není v rozporu se zákonem nebo s mezinárodní smlouvou,
která je součástí právního řádu. Pokud by takový rozpor byl dán, soud by v konkrétní věci
nemohl podzákonný právní předpis aplikovat. A contrario z uvedené ústavní úpravy ale vyplývá,
že v případě, nekonstatuje-li obecný soud nesoulad „jiného právního předpisu se zákonem“,
je jím vázán. Současně se nabízí poznamenat, že smysl a význam čl. 95 odst. 1 Ústavy v tomto
směru, jakož i jeho dopad pro rozhodovací činnost obecných soudů, podrobně interpretoval
také Ústavní soud, a to již v nálezu sp. zn. III. ÚS 274/01, a na této své interpretaci nadále setrval
(viz např. nález III. ÚS 269/05).
Nejvyšší správní soud je předmětné věci za daného stavu toho názoru, že krajský soud
postupoval správně, pokud rozpor předmětné vyhlášky se zákonem neshledal. Namítá-li
stěžovatel, že není obecně zaměstnatelný z důvodu zbavení způsobilosti k právním úkonům
a vyřazení z evidence úřadu práce, a jeho zaměstnatelnost se omezuje na chráněné dílny,
v nichž ale není pracovní místo a nemůže dojíždět, potom musí Nejvyšší správní soud
potvrdit, že toto nejsou důvody pro přiznání vyššího stupně invalidity, a tedy ani důvody
pro to, aby příp. byla předmětná vyhláška vyhodnocena soudem jako předpis v rozporu
se zákonem nebo mezinárodní smlouvou.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost
jako nedůvodnou a zamítl ji.
K osobní situaci stěžovatele, která je skutečně specifická, soud ještě dodává, že na případy
tíživých sociálních situací v našich podmínkách pamatuje také systém pomoci v hmotné nouzi
a dávek sloužících k zajištění péče o zdravotně postižené (příspěvek na péči).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1, 2 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly. Žalovanému správnímu orgánu, který by jinak
měl právo na náhradu nákladů řízení, nelze náhradu nákladů řízení v souladu s ustanovením §60
odst. 2 s. ř. s. přiznat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. října 2013
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu