ECLI:CZ:US:2006:3.US.269.05
sp. zn. III. ÚS 269/05
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy - ze dne 4. října 2006 sp. zn. III. ÚS 269/05 ve věci ústavní stížnosti CENTRAL GROUP, a. s., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2005 č. j. 19 Co 118/2005-16, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi Mgr. J. Š. na nákladech řízení částku 46 650 Kč.
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2005 č. j. 19 Co 118/2005-16 se zrušuje.
Odůvodnění:
Navrhovatel se cestou včas podané ústavní stížnosti domáhal zrušení výše citovaného usnesení, jímž Městský soud v Praze změnil výrok rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. listopadu 2004 č. j. 17 C 308/2004-10 tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 46 650 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí, když soud prvního stupně náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků nepřiznal. Uvedl, že řízení o jeho žalobě bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, povinnost k zaplacení nákladů řízení žalované považuje za rozhodnutí, jímž bylo zasaženo do jeho práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Vyslovil přesvědčení, že ani vyčíslení částky 46 500 Kč jako odměny advokáta dle §3 odst. 1 bodu 6 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, nepovažuje za postup v souladu s ustanoveními vyhlášky, jelikož soud nevzal zřetel na její ustanovení §13 odst. 1, upravující výši sazby advokáta při zastavení řízení nejvýše částkou 10 000 Kč. I kdyby soud dovodil, že nezaplacením soudního poplatku z podané žaloby bylo řízení zastaveno jeho zaviněním, výrok odvolacího soudu o nákladech řízení a jejich výši považuje za rozhodnutí, kterým bylo zasaženo do jeho práva na soudní ochranu.
Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze ve svém vyjádření ze dne 31. srpna 2005 odkázala na právní závěry obsažené v odůvodnění stížností napadeného rozhodnutí.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 17 C 308/2004 bylo zjištěno, že žalobu stěžovatele proti žalované Mgr. J. Š. o zaplacení 1 000 000 Kč obdržel soud dne 30. srpna 2004, přičemž soudní poplatek zaplacen nebyl. Dne 3. září 2004 obdržel jmenovaný soud vyjádření žalované k návrhu spolu s plnou mocí, udělenou advokátovi Mgr. Petru Řehákovi, a to ačkoli v předmětné době žádnému z nich návrh stěžovatele soudem nebyl doručen. Usnesením ze dne 9. září 2004 soud vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku ve výši 40 000 Kč s tím, že pokud nebude zaplacen ve lhůtě 3 dnů od doručení usnesení, bude řízení zastaveno. Poněvadž soudní poplatek zaplacen nebyl, soud prvního stupně řízení dne 12. listopadu 2004 zastavil, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení s poukazem na §146 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná prostřednictvím advokáta odvolání, v němž vyúčtovala náklady částkou 46 725 Kč, přičemž odměna za zastupování advokátem byla požadována ve výši 46 500 Kč (bez výčtu úkonů), na náhradě hotových výloh za tři úkony pak 225 Kč. Z obsahu usnesení Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 118/2005-16 vyplývá, že odvolací soud změnil výrok o nákladech řízení tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované 46 650 Kč do 3 dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Řeháka, přičemž změna rozhodnutí byla odůvodněna §146 odst. 2 větou druhou občanského soudního řádu, částka 46 500 Kč přiznaných nákladů, vynaložených na odměnu advokáta, ustanovením §3 odst. 1 bodu 6 vyhlášky č. 484/2000 Sb., hotové výdaje za převzetí zastoupení a sepis vyjádření po 75 Kč pak poukazem na advokátní tarif.
Dle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Oba účastníci, tj. stěžovatel v podání ze dne 12. června 2006 a účastník řízení v přípise ze dne 31. srpna 2005, souhlasili s upuštěním od ústního jednání. Vedlejší účastník pak navzdory výslovné výzvě Ústavního soudu (spis sp. zn. III. ÚS 269/05, č. l. 16) se k upuštění od ústního jednání nevyjádřil [§63 zákona č. 182/1993 Sb. ve spojení s §101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")]. Vzhledem k výslovným souhlasům, jakož i presumovanému souhlasu s upuštěním od ústního jednání, a vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
Ústavní stížnost je důvodná.
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů [sp. zn. III. ÚS 102/94, sp. zn. III. ÚS 114/94, sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 142/98, sp. zn. III. ÚS 224/98, I. ÚS 558/01, II. ÚS 487/01, II. ÚS 560/01, IV. ÚS 525/02, III. ÚS 351/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, dále jen "Sbírka rozhodnutí", svazek 2, nález č. 61; svazek 3, nálezy č. 9 a 34; svazek 11, nález č. 65; svazek 15, nález č. 98, svazek 31, nález. č. 136, svazek 30, nález č. 78, svazek 30, nález č. 49, svazek 31, nález č. 131, svazek 35, nález č. 178) a další]. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.
Z pohledu jednoduchého práva, relevantního v rozsahu ústavněprávního posouzení, na předmětnou věc dopadají ustanovení §79 odst. 3, §82 odst. 1, §146 odst. 2 o. s. ř., §3 odst. 1 bodu 6, §13 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. Ústavní soud ve smyslu §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného jednoduchého práva neshledal.
V předmětné věci rozhodl soud prvního stupně o zastavení řízení, přičemž toto bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, nikoli však z důvodu zpětvzetí návrhu. Pro uvedené nelze náklady řízení dle §146 odst. 2 věty první o. s. ř. stanovit hlediskem ustanovení §3 odst. 1 bodu 6 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nýbrž dle §13 odst. 1 uvedené vyhlášky, tj. jejich výše je omezena hranicí 10 000 Kč.
Městský soud v Praze v ústavní stížností napadeném rozhodnutí přitom rozhodl s poukazem na ustanovení §146 odst. 2 věty první o. s. ř. ve spojení toliko s §3 odst. 1 bodu 6 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 274/01 (Sbírka rozhodnutí, svazek 24, nález č. 168) podrobně interpretoval smysl a význam čl. 95 odst. 1 Ústavy, jakož i jeho dopad pro rozhodovací činnost obecných soudů. Konstatoval, že čl. 95 odst. 1 Ústavy představuje v první řadě ústavní výraz nezávislosti soudů (soudní moci), její vazbu toliko a výlučně na moc zákonodárnou, jakož i výraz oddělenosti moci soudní a výkonné jako vyloučení možnosti exekutivního normování rozhodovací činnosti soudů. Připomenul, že právní řád, jehož základním atributem ve smyslu čl. 1 Ústavy je všeobecná závaznost, tvoří nejen zákony (včetně zákonů ústavních) a mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy, nýbrž také další prameny právní: Mezi tyto, dle terminologie čl. 95 odst. 1 Ústavy "jiné právní předpisy", patří zejména právní předpisy orgánů státní správy (čl. 78, čl. 79 odst. 3 Ústavy) a obecně závazné vyhlášky orgánů územní samosprávy (čl. 104 odst. 3 Ústavy). Ustanovení věty obsažené v čl. 95 odst. 1 Ústavy za středníkem nese pak následující smysl: Soudce obecného soudu při použití "jiného právního předpisu" opravňuje přezkoumat jeho soulad se zákonem, a to s právními účinky inter partes, a nikoli erga omnes. Smyslem tohoto přezkumu není kontrola norem, soud tedy nerozhoduje o neplatnosti "jiného právního předpisu", rozhoduje toliko o jeho neaplikovatelnosti v dané věci. Nejde tedy ani o paralelu k systémům dekoncentrovaného (difúzního) ústavního soudnictví v omezeném segmentu, jelikož závěr obecného soudu o neaplikovatelnosti "jiného právního předpisu" není v českém právním řádu právním precedentem. Vázanost soudce zákonem dle čl. 95 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 1 Ústavy tudíž z pohledu čl. 95 odst. 1 věty za středníkem Ústavy znamená oprávnění soudu neaplikovat "jiný právní předpis", je-li soudem považován za rozporný se zákonem. A contrario z uvedených ústavních ustanovení ale vyplývá, že v případě, nekonstatuje-li obecný soud nesoulad "jiného právního předpisu se zákonem", je jím vázán.
Z uvedeného právního názoru, jakož i z podmínek spravedlivého a řádného procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny, §157 odst. 2 a §167 odst. 2 o. s. ř.), plyne rovněž povinnost obecného soudu v případě neaplikování "jiného právního předpisu" pro jeho rozpor se zákonem tuto skutečnost výslovně konstatovat a uvedený rozpor objasnit.
Městský soud v Praze takto vyloženým kautelám, plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 95 odst. 1 Ústavy, nedostál a důvody svého postupu, v němž neaplikoval relevantní "podzákonné" právo, tj. na rozhodovanou věc dopadající ustanovení "jiného právního předpisu", a postupoval dle ustanovení zákona (ve spojení s ustanovením "jiného právního předpisu" na věc nedopadajícím), neobjasnil.
Pro uvedené, tj. s ohledem na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2005 č. j 19 Co 118/2005-16 zrušil [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Za této situace se Ústavní soud již nezabýval okolností další, a to podmínkami uplatnění postupu dle §150 o. s. ř. s ohledem na ustanovení §79 odst. 3 o. s. ř. V této souvislosti nutno poukázat i na procesní pasivitu stěžovatele v řízení před Ústavním soudem, když na výzvu, kterou převzal dne 8. února 2006, týkající se předložení příslušného poštovního dokladu, ověřujícího, zda žalobu proti vedlejšímu účastníkovi zaslal dle §79 odst. 3 o. s. ř. sám, nereagoval.