ECLI:CZ:NSS:2013:4.AS.116.2013:63
sp. zn. 4 As 116/2013 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: ThDr. K.
K., zast. Mgr. Robertem Cholenským, advokátem, se sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti
žalovanému: Lesy České republiky, s. p., se sídlem Přemyslova 1106, Hradec Králové, zast.
Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem, se sídlem Těšnov 1, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 6. 2013, č. j. 31 A
8/2013 – 45,
takto:
I. Výrok II. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 6. 2013,
č. j. 31 A 8/2013 – 45, se ruší, ve zbytku se kasační stížnost zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 12. 2012, č. j. LCR099/14/001139/2012,
sp. zn. LCR046827/2012 (dále jen „napadené rozhodnutí“), potvrdilo postup Lesů České
republiky, s.p., ve věci žádosti žalobkyně ze dne 14. 10. 2012, doručené dne 16. 10. 2012,
o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), spočívající
in concreto v poskytnutí kopie smlouvy mezi Lesy ČR, s.p. a společností Mexx Clanroy, uzavřené
na dražby nemovitostí (dále jen „smlouva na dražby nemovitostí“), na který podala žalobkyně
stížnost. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že odvolání žalobkyně považoval
za stížnost ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím, protože její žádost byla
vyřízena neformálním dopisem ze dne 31. 10. 2012. Žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 7 A 118/2002, podle nějž mohl žalobkyni poskytnout pouze informace
o smlouvě, nikoli samotnou smlouvu nebo její kopii, na čemž trvala žalobkyně. Informací,
kterou může žalovaný poskytnout, je v souladu s ustanovením §3 odst. 3 zákona o svobodném
přístupu k informacím pouze obsah, nikoli podkladový materiál, na němž je takový obsah
zaznamenán, tudíž bylo postupováno správně, pokud byl žalobkyni sdělen obsah smlouvy
na dražby nemovitostí. Na celistvosti poskytnuté informace nemá vliv podkladový materiál,
ale to, zda byl vyjádřen obsah požadované informace.
[2] Žalobkyně proti napadenému rozhodnutí brojila žalobou ze dne 5. 2. 2013, v níž tvrdila,
že judikatura správních soudů vyřešila otázku oprávněnosti její žádosti, jíž se domáhala
poskytnutí smlouvy na dražby nemovitostí, a dovolávala se rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 7. 5. 2008, č. j. 1 As 17/2008 – 67, na který odkazovala již ve svém odvolání. Pokud by
soud dospěl k závěru, že přípisy žalovaného a jeho ekonomického ředitele představují rozhodnutí
v materiálním smyslu, je na místě tyto akty zrušit a uložit žalovanému poskytnout žalobkyni
požadovanou informaci, tj. kopii smlouvy na dražby nemovitostí.
[3] Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 4. 4. 2013, v němž především namítal,
že žaloba je neprojednatelná, protože neobsahuje ani jeden žalobní bod ve smyslu ustanovení
§71 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), protože žalobkyně odkázala pouze na rozsudek Nejvyššího správního soudu
a neuvedla žádné skutkové důvody, na základě nichž považuje výrok správního rozhodnutí
za nezákonný či nicotný. Co se týče právních důvodů, žalobkyně se dovolávala pouze rozsudku
Nejvyššího správního soudu, aniž by blíže uvedla, které jeho závěry jsou použitelné na daný
případ. Jakýkoli odkaz na soudní rozhodnutí dle žalovaného ale nemůže žalobkyni zprostit její
povinnosti uvést řádnou žalobní argumentaci. Za dané procesní situace ani nemůže dojít
k rozšíření žalobních bodů, protože tomu brání uplynutí dvouměsíční lhůty. Žalovaný připustil,
že se soud může zabývat otázkou nicotnosti správních rozhodnutí nad rámec žalobních bodů,
ale dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí není nicotné. Žalovaný v neposlední řadě
nesouhlasil s petitem žaloby, podle něhož by mu soud měl uložit poskytnout požadovanou
informaci (kopii smlouvy na dražby nemovitostí), protože ustanovení §16 odst. 4 zákona
o svobodném přístupu k informacím, jehož se dovolává žalobkyně, míří pouze na rozhodnutí
o odvolání, kdežto žalovaný rozhodl o stížnosti.
[4] V replice ze dne 13. 5. 2013 žalobkyně poukázala na to, že ve své žalobě popsala všechny
rozhodné skutečnosti, které dokládají, že postup žalovaného je v přímém rozporu s rozhodovací
praxí správních soudů, což považuje za zcela jasnou a srozumitelnou žalobní argumentaci. Petit
žaloby je podle žalobkyně rovněž v souladu s §16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu
k informacím, a to pokud soud dospěje k závěru, že žalovaný nesprávně rozhodoval o stížnosti,
ačkoli měl rozhodovat o odvolání žalobkyně.
[5] Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. 6. 2013, č. j. 31 A 8/2013 – 45,
zrušil napadené rozhodnutí a uložil žalovanému, aby žalobkyni do 15 dnů od právní moci tohoto
rozsudku poskytl kopii smlouvy požadované v její žádosti ze dne 14. října 2012, a to „smlouvy
mezi Lesy ČR, s.p., a společností Mexx Clanroy, uzavřené na dražby nemovitostí“. V odůvodnění
uvedl, že postup žalovaného nebyl správný, neboť je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 7. 5. 2008, č. j. 1 Afs 17/2008 – 67, neboť v dané věci nastala obdobná
situace, protože žalobkyně požadovala poskytnutí kopie smlouvy o dražbě nemovitostí. Závěrům
tohoto rozsudku žalovaný zjevně nedostál, pokud žalobkyni poskytl pouze výtah z této smlouvy.
Žalovaný se nemohl dovolávat rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2004,
č. j. 7 A 118/2002 – 37, neboť ten byl následným rozsudkem Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 1 Afs 17/2008 překonán v tom směru, že nelze poskytnout originál listiny, ale že je možné
vydat kopii, která bude obsahově odpovídat originálu s výjimkou např. obchodního tajemství.
Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba byla projednatelná, protože obsahovala zákonem
požadované náležitosti.
[6] Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 6. 2013,
č. j. 31 A 8/2013 – 45, podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž požádal
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Kasační stížnost podal z důvodů
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. c) a d) s. ř. s. Stěžovatel byl přesvědčen, že žaloba musí
obsahovat žalobní body, ze kterých má být patrno, z jakých konkrétních skutkových a právních
důvodů považuje žalobkyně napadené výroky správního rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné.
V posuzované věci ale žalobkyně řádné žalobní body neuvedla; skutkové odůvodnění zcela chybí
a právní důvody nahradila odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu, aniž by toto blížeji
odůvodnila a vysvětlila. S ohledem na uplynutí dvouměsíční lhůty pro uvedení žalobních bodů
dovozoval stěžovatel, že žalobkyně svou žalobu nemohla rozšířit následnými podáními,
ani u jednání soudu. Ačkoli se soud mohl nad rámec žalobních bodů zabývat otázkou nicotnosti,
v napadeném rozsudku nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí bylo nicotné. Pokud soud
projednával věc nad rámec žalobních bodů, které nebyly uvedeny, došlo k vadě řízení spočívající
v porušení dispoziční zásady. Stěžovatel trval na tom, že soud mu nemohl uložit poskytnout
žalobkyni kopii smlouvy o dražbě nemovitostí, protože ustanovení §16 odst. 4 zákona
o svobodném přístupu k informacím upravuje pouze situace, kdy bylo rozhodováno o odvolání,
nikoli o stížnosti, jako v tomto případě. Soud se nadto s totožnou námitkou stěžovatele
uplatněnou v průběhu řízení před krajský soud nijak nevypořádal, čímž zatížil svůj rozsudek
nepřezkoumatelností.
[7] Žalobkyně se ke kasační stížnosti vyjádřila podáním ze dne 25. 7. 2013, v níž tvrdila,
že její žaloba obsahovala všechny zákonem předepsané náležitosti a byla projednatelná. Skutkové
odůvodnění bylo obsaženo v čl. I žaloby, v čl. II pak žalobkyně popsala svou právní argumentaci
odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu, která řešila podle jejího názoru zcela
identický případ. Krajský soud neshledal žalobu formálně vadnou a projednal ji. K namítané
nezákonnosti výroku II. napadeného rozsudku, jímž byla stěžovateli uložena povinnost
poskytnout žalobkyni kopii smlouvy na dražby nemovitostí, žalobkyně odkazuje na ustanovení
§16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, z nějž dovozuje zákonný podklad
pro takový výrok soudu. Žalobkyně nad rámec argumentace ke kasační stížnosti stěžovatelky
uvedla, že podle jejího názoru nemělo být její žalobě vyhověno, protože napadené rozhodnutí
nemělo být vyhodnoceno jako rozhodnutí o žádosti o informace v materiálním smyslu, ale mělo
být kladně rozhodnuto o její žalobě na ochranu před nečinností správního orgánu, která ale byla
nesprávně zamítnuta rozsudkem krajského soudu ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. 31 A 7/2013.
Žalobkyně se pozastavovala nad tím, že je v důsledku této soudní praxe nucena podávat dvě
samostatné žaloby, tudíž dospívala k závěru, že správní soudy mají přistupovat k posouzení
písemností jako rozhodnutí v materiálním smyslu podstatně zdrženlivěji, protože recentní přístup
správních soudů fakticky žadatele o informace znevýhodňuje.
[8] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 1. 8. 2013, č. j. 4 As 116/2013 – 32, přiznal
kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
18. 6. 2013, č. j. 31 A 8/2013 – 45, odkladný účinek.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[9] Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové vzešel (ustanovení §102 s. ř. s.),
kasační stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou naplněny
důvody podle ustanovení §104 s. ř. s. způsobující její nepřípustnost.
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněného důvodu. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[11] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. c) a d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové přezkoumal podle ustanovení §103 odst. 1 písm. c) a d) s. ř. s.
Podle písm. c) cit. ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „zmatečnosti řízení před
soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně
obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce.“ Podle písm. d)
téhož ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít
taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
[12] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost je částečně důvodná.
[13] K otázce nepřezkoumatelnosti z hlediska nesrozumitelnosti či nedostatku důvodů
rozhodnutí se vyjádřil Nejvyšší správní soud, např. ve svém rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 – 75 (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz),
takto:
[14] „Za nesrozumitelné lze obecně považovat takové soudní rozhodnutí, jehož výrok je vnitřně rozporný,
kdy nelze zjistit, zda soud žalobu zamítl nebo o ní odmítl rozhodnout, případy, kdy nelze seznat co je výrok
a co odůvodnění, dále rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby jsou jeho adresátem, rozhodnutí s nevhodnou
formulací výroku, která má za následek, že rozhodnutí nikoho nezavazuje apod. Nedostatkem důvodů pak nelze
rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými
důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady
skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody
o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé,
zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.“
[15] V případě napadeného rozsudku se krajský soud nedopustil výše uvedené
nesrozumitelnosti v podobě vnitřní rozpornosti výroku, nerozlišení výroku a odůvodnění,
nezjistitelnosti jeho adresátů či nevhodné formulace, protože napadené rozhodnutí jasně
a přehledně obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti. Ostatně samotný stěžovatel jeho
obsahu porozuměl, pouze s jeho obsahem nesouhlasí, což nepředstavuje důvod pro zrušení
napadeného rozsudku pro jeho nesrozumitelnost. Dovolává-li se stěžovatel toho, že se krajský
soud nevypořádal s jeho argumentací, že krajský soud nemůže rozhodnout podle ustanovení §16
odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím a uložit stěžovateli poskytnout smlouvu
na dražby nemovitostí, Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že krajský soud v řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu se má vypořádat se žalobní argumentací. Správní orgán
naopak svou argumentaci, jejíž správnost má krajský soud posoudit a s níž je správní soud
povinen se vypořádat, musí vtělit do správního rozhodnutí. Nelze proto v daném případě
aplikovat závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2012, č. j. 4 Ans 1/2012 – 61,
podle nějž „nevypořádá-li se krajský soud ve svém rozsudku, jímž vyhověl žalobě na ochranu proti nečinnosti
správního orgánu, s námitkami žalovaného obsaženými ve vyjádření k žalobě, poruší tím §36 odst. 1 s. ř. s.“,
protože se jednalo o jiný typ soudního řízení, v němž správní orgán svou argumentaci může uvést
teprve až ve vyjádření k žalobě. Byť v dané věci stěžovatel poukazoval na to, že nejsou splněny
podmínky řízení, což se blíží situaci popsané ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího správního
soudu, je na místě v souladu s právními závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 – 25, zdrženlivost při stanovení nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku, pokud lze právní názor krajského soudu z rozhodnutí seznat. Tak tomu je i v tomto
případě, neboť krajský soud o uložení povinnosti vydat požadované informace rozhodl výrokem
II. napadeného rozsudku, a protože v závěru uvedl, že shledal podmínky pro uložení této
povinnosti podle ustanovení §16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím.
Skutečnost, zda-li je tento závěr krajského soudu správný, nepředstavuje důvod pro zrušení
rozsudku pro jeho nepřezkoumatelnost.
[16] Nejvyšší správní soud se rovněž neztotožňuje s argumentací stěžovatele, že by žaloba
ze dne 5. 2. 2013 byla neprojednatelná z důvodu, že neobsahuje žádný žalobní bod. Za situace,
kdy skutková stránka mezi stranami nebyla zjevně sporná, naopak sporným bylo právní
posouzení věci, postačilo, pokud žaloba obsahovala stručný popis geneze postupu stěžovatele
ve věci žádosti žalobkyně o poskytnutí informací. Za situace, kdy po skutkové stránce byla věc
jasná a nikým nezpochybňovaná, není možné po žalobkyni požadovat, aby uvedla skutkové
důvody, na základě nichž považuje správní rozhodnutí za nezákonné, protože žádné takové
nejsou. Přijetí argumentace stěžovatele ohledně nutnosti uvedení skutkových důvodů podané
žaloby by vedlo k absurdním závěrům v podobě nemožnosti soudního přezkumu správních
rozhodnutí, kde by sporným bylo pouze právní posouzení věci správním orgánem, jako tomu
bylo v posuzovaném případě. Případně by žalobci byli nuceni si skutkové důvody vymyslet,
což Nejvyšší správní soud shledává rovněž absurdním.
[17] K formulaci právní argumentace jako součásti žalobního bodu se vyjádřil Nejvyšší správní
soud v rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010,
č. j. 4 As 3/2008 - 78, podle kterého „ve světle výše uvedeného se tedy rozšířený senát přiklonil k definici
žalobního bodu provedené druhým senátem, podle něhož je nutno za žalobní bod považovat každé vyjádření
žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu
považuje za nezákonné. Jinými slovy, náležitost žaloby dle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je splněna, pokud jsou
z tvrzení žalobce seznatelné skutkové děje a okolnosti individuálně odlišitelné od jiných ve vztahu ke konkrétnímu
případu žalobce, jež žalobce považoval za relevantní k jím domnělé nezákonnosti správního rozhodnutí; právní
důvody nezákonnosti (či nicotnosti) napadeného správního rozhodnutí pak musí být tvrzeny alespoň tak, aby soud
při aplikaci obecného pravidla, že soud zná právo, mohl dostatečně vymezit, kterým směrem, tj. ve vztahu
k jakým právním předpisům bude směřovat jeho přezkum. Bude-li žaloba podaná v zákonné lhůtě pro podání
žaloby obsahovat žalobní bod (body) alespoň ve shora vymezené míře konkrétnosti, vznikne vždy krajskému
soudu procesní povinnost postupovat podle §37 odst. 5 s. ř. s., tj. vyzvat žalobce k odstranění vad žaloby tak,
aby mohla být věcně projednána; v popsaném případě vada spočívá v nedostatečné specifikaci žalobního bodu.
Odmítnout žalobu, jak to učinil městský soud, lze jen tehdy, když ve lhůtě pro podání žaloby žalobce nepředestřel
žádný takový žalobní bod, popřípadě jen natolik nekonkrétní, že žalobu nebylo možno projednat, a žalobce
na výzvu soudu tuto vadu ve stanovené lhůtě neodstranil.“
[18] Nejvyšší správní soud v souladu s výše uvedeným rozsudkem rozšířeného senátu dospívá
k závěru, že žaloba ze dne 5. 2. 2013 obsahuje žalobní bod ve velmi hrubých rysech, a to odkaz
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2008, č. j. 1 As 17/2008 – 67. S ohledem
na okolnosti případu, kdy stěžovatel žalobkyni poskytl pouze vybrané údaje ze smlouvy na dražby
nemovitostí, ačkoli požadovala poskytnutí její kopie, přičemž žalobkyní citovaný rozsudek
Nejvyššího správního soudu řešil zcela shodnou právní otázku a dospěl k příslušným závěrům,
lze jednoznačně určit, jaká byla právní argumentace žalobkyně.
[19] Jinou otázkou zůstává, zda takto koncipovaná žaloba ze dne 5. 2. 2013 představuje
řádnou ochranu práv a oprávněných zájmů žalobkyně ze strany jejího advokáta v souladu
s ustanovením §16 a násl. zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Tato
otázka však není předmětem tohoto řízení a mohla mít případně vliv na uložení povinnosti hradit
náklady řízení. Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že nekvalitně sepsaná žaloba, která de facto
pouze odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu bez bližšího odůvodnění (kterou by byl
schopen koncipovat kdokoli bez jakéhokoli právního vzdělání), byť je v souladu s výše uvedeným
soudně projednatelná, nevytváří důvod, aby takovéto podání zakládalo právo na náhradu nákladů
řízení, protože nepředstavuje důvodně vynaložený náklad. Nejvyšší správní soud v tomto směru
poukazuje na to, že pokud by žalobkyně nebyla zastoupená advokátem a jestliže by po obsahové
stránce podala zcela shodnou žalobu, nebyla by jí za takovéto podání přiznána náhrada nákladů.
Zastoupení advokátem nemůže automaticky zakládat nárok na náhradu nákladů řízení, pokud
takový advokát učiní zcela kusé podání, které pouze odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního
soudu – srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12; nález
Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12.
[20] K zákonnosti výroku II. napadeného rozsudku, jímž bylo stěžovatelce uloženo
poskytnout žalobkyni kopii smlouvy na dražby nemovitostí, Nejvyšší správní soud uvádí
následující:
[21] Podle ustanovení §16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím „při soudním
přezkumu rozhodnutí o odvolání na základě žaloby podle zvláštního právního předpisu soud přezkoumá,
zda jsou dány důvody pro odmítnutí žádosti. Nejsou-li žádné důvody pro odmítnutí žádosti, soud zruší rozhodnutí
o odvolání a rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti a povinnému subjektu nařídí požadované
informace poskytnout.“
[22] Podle ustanovení §16a odst. 1 písm. c) zákona o svobodném přístupu k informacím
„stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace (dále jen "stížnost") může podat žadatel, kterému byla
informace poskytnuta částečně, aniž bylo o zbytku žádosti vydáno rozhodnutí o odmítnutí.
[23] K aplikaci ustanovení §16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím se vyjádřil
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 7. 2006, č. j. A 2/2003 – 73, podle kterého „existence
§16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím se totiž zjevně vymyká koncepci správního soudnictví
v České republice. Tato norma, která je (legislativně málo šťastně) nepřímou novelou soudního řádu správního,
a kterou je nutno použít v souladu se zásadou lex specialis namísto obecné úpravy soudního řádu správního,
zavádí apelační prvek do jinak přísně kasačního systému správního soudnictví. Nastalý stav i nepřímý způsob
změny jsou jistě krajně nežádoucí, nikoliv však protiústavní. Z článku 36 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod ani z jiného ustanovení ústavního pořádku nelze zejména požadavek výlučně kasačního principu nijak
dovodit. Ústavněprávní výbor Senátu namítl nekoncepčnost řešení při projednávání návrhu novely, a Senát proto
navrhl Poslanecké sněmovně vypustit z návrhu zákona ustanovení §16 odst. 4. Poslanecká sněmovna návrh
neakceptovala a zákon schválila v původní podobě. V současné době analyzované ustanovení tvoří platnou součást
českého právního řádu; jako výjimku z obecně kasačního způsobu rozhodování správních soudů je však třeba
vykládat jej restriktivně. Jednota a vnitřní nerozpornost právního řádu jsou totiž jedním z úhelných principů
právního státu. Nejvyšší správní soud si je vědom skutečnosti, že vládní návrh novely zákona o svobodném
přístupu k informacím nynější ustanovení §16 odst. 4 neobsahoval. Bylo do návrhu zařazeno teprve v rámci
pozměňovacích návrhů v Poslanecké sněmovně. Zařazení ustanovení bylo vyvoláno potřebou reagovat na praxi
některých správních orgánů, které kasačního principu při soudním přezkumu zneužívaly k tomu, že informace
opakovaně, a to i po prohraných soudních sporech, neposkytly a informaci vždy znovu odepřely pouze
s pozměněným právním odůvodněním.“
[24] V souladu s výše citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu, která aplikaci
ustanovení §16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím uznala jako výjimku
z pravidla (kasačního systému správního soudnictví), je na místě dovodit, že ustanovení §16
odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím je možné aplikovat pouze na rozhodnutí
povinného subjektu o odvolání, a nikoli na další případy rozhodování povinného subjektu.
Pokud tedy stěžovatel rozhodoval podle ustanovení §16a zákona o svobodném přístupu
k informacím, přičemž správnost tohoto postupu nebyla soudně napadena a Nejvyšší správní
soud se k ní proto nemůže vyjadřovat, je na místě uzavřít, že krajský soud nemohl výrokem II.
napadeného rozsudku uložit stěžovateli poskytnout žalobkyni kopii smlouvy na dražby
nemovitostí, protože k tomu neměl pravomoc.
[25] Nejvyšší správní soud si je vědom, že ustanovení §16a odst. 1 písm. c) zákona
o svobodném přístupu k informacím dopadá na případy, kdy „o zbytku žádosti nebylo vydáno
rozhodnutí o odmítnutí“, a institut odvolání a na něj navazují pravomoc správního soudu
rozhodnout apelačním způsobem (tj. uložit povinnému subjektu poskytnout informaci)
se použije v případě prvostupňového rozhodnutí o odmítnutí žádosti. Na druhou stranu je nutné
uvést, že přes obdobné znění obou ustanovení (neboť se v obou ustanoveních hovoří
o rozhodnutí o odmítnutí), dopadají na zcela jiné situace, protože v případě postupu podle
ustanovení §16 zákona o svobodném přístupu k informacím a rozhodování o odvolání musí být
vydáno prvostupňové rozhodnutí o odmítnutí žádosti, kdežto pro postup podle ustanovení §16a
odst. 1 písm. c) zákona o svobodném přístupu k informacím je stanovena podmínka, že nebylo
o zbytku žádosti vydáno rozhodnutí o odmítnutí. To znamená, že v prvním případě rozhodnutí
o odmítnutí žádosti existuje, v druhém případě nikoli. Nelze rovněž odhlédnout od toho,
že institut stížnosti a recentní znění ustanovení §16 odst. 4 cit. zákona byl do zákona
o svobodném přístupu k informacím vložen zákonem č. 61/2006 Sb. Pokud by bylo úmyslem
zákonodárce rozšířit možnosti apelačního zásahu správním soudem, jistě by tuto otázku výslovně
citovanou novelou upravil. V opačném případě je nutné vycházet z principu, že výjimky
(zde apelační princip rozhodovací správních soudů) je nutné vykládat restriktivně.
[26] Nejvyšší správní soud v neposlední řadě poukazuje na neslučitelnost výroků I. a II.
napadeného rozsudku. Výrokem I. rozsudku bylo napadené rozhodnutí žalovaného zrušeno
a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Výrokem II. rozsudku bylo stěžovateli uloženo, aby kopii
smlouvy na dražby nemovitostí žalobkyni poskytl. Nejvyššímu správnímu není zřejmé, jak by
mohl stěžovatel oba výroky napadeného rozsudku zároveň splnit. Pokud by vedl další řízení,
zpochybnil by tím výrok II. napadeného rozsudku, který mu ukládá poskytnout informace.
Jestliže by informace poskytl v souladu s výrokem II. napadeného rozsudku, pozbylo by vedení
jakéhokoli dalšího řízení smyslu, protože by nebylo o čem rozhodovat.
[27] Nejvyšší správní soud proto přistoupil pouze ke zrušení výroku II. napadeného rozsudku,
protože je s ohledem na výše uvedené nezákonný. Nezrušil ale napadený rozsudek jako celek,
protože krajský soud výrokem I. napadeného rozsudku správně zrušil napadené rozhodnutí
stěžovatele; opačný přístup by nebyl podle názoru Nejvyššího správního soudu v souladu
se zásadou hospodárnosti řízení, protože krajský soud by nemohl rozhodnout jinak,
než napadené rozhodnutí stěžovatele jako nezákonné zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[28] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové k závěru, že kasační stížnost je
částečná důvodná, proto zrušil výrok II. napadeného rozsudku, ve zbytku kasační stížnost zamítl.
[29] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel byl ve věci úspěšný pouze z části, stejně
jako žalobkyně, přičemž nelze určit, kdo byl procesně úspěšnější. Proto Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že není na místě ani jedné ze stran přiznat právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2013
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu