ECLI:CZ:NSS:2013:5.AFS.12.2013:44
sp. zn. 5 Afs 12/2013 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci
žalobce: SDP Logistics s.r.o., se sídlem Praha 1, Ovocný trh 572/11, zastoupený Mgr. Hanou
Zahálkovou, advokátkou se sídlem Brno, Příkop 4, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 31, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2012, č. j. 11 Ca 233/2009 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení shora
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti celkem deseti rozhodnutím žalovaného, jimiž byla zamítnuta
odvolání stěžovatele proti platebním výměrům na úrok z prodlení na daň z přidané hodnoty
za měsíce září a listopad 2007 a leden až září 2008 vydaným Finančním úřadem v Rakovníku
(dále jen „správce daně“).
[2] V podané žalobě stěžovatel namítal, že nesouhlasí s postupem správních orgánů, které
použily jeho úhradu provedenou na platbu konkrétní daně na úhradu daňových povinností podle
pořadí priorit dle ustanovení §59 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). V důsledku toho došlo
dle stěžovatele k situaci, že na dani, na kterou uskutečnil platbu, nebyla tato platba použita, a tato
platba byla použita na úhradu jiné daně. Stěžovatel dále uvedl, že správce daně nepostupoval
správně ani tehdy, když nepřiřadil uskutečněné platby na konkrétní daň, přestože byly zaplaceny
na předčíslí čísla bankovního účtu 35. V další námitce pak stěžovatel namítl také neplatnost
rozhodnutí správce daně, neboť výroky předmětných platebních výměrů neobsahují rozpis úroku
z prodlení. V daném případě se rozpisy úroků nacházejí až za podpisem uvedených rozhodnutí
a dle stěžovatele je proto nelze považovat za součást výroků rozhodnutí.
[3] Městský soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že podaná žaloba není důvodná.
S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 23. 3. 2006,
č. j. 7 Afs 162/2004 - 57 a ze dne 25. 3. 2009, č. j. 1 Afs 9/2009 - 79; rozhodnutí zdejšího soudu
jsou dostupná na internetové adrese www.nssoud.cz) konstatoval, že povinnost identifikovat
každou platbu určenou správci daně spočívá v povinnosti identifikovat druh daně, na kterou
je platba určena, nikoliv již v libovolné možnosti identifikovat konkrétní daňovou povinnost
na této dani. Žalovaný tedy nepochybil při výkladu právní normy upravené v §59 odst. 5 zákona
o správě daní a poplatků a jeho postup při použití jednotlivých úhrad daně na úhradu nedoplatků
na dani z přidané hodnoty byl zcela v souladu s tímto ustanovením. Důvodnou městský soud
neshledal ani druhou námitku stěžovatele, neboť důvodem pro nepřiřazení platby na konkrétní
daň nebyla skutečnost, že platba byla uhrazena na předčíslí 35, ale existence nedoplatků na dani
z přidané hodnoty u stěžovatele za jiná období v době splatnosti daně a postup správních orgánů
v souladu s ustanovením §59 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků. Soud se dále neztotožnil
ani s námitkou týkající se neplatnosti rozhodnutí správce daně z důvodu, že tyto obsahují rozpis
úroku z prodlení až za podpisem uvedených rozhodnutí. Uvedl, že touto otázkou se Nejvyšší
správní soud zabýval v rozsudku ze dne 15. 8. 2006, č. j. 2 Afs 220/2004 - 93, v němž dospěl
k závěru, že uspořádání náležitostí rozhodnutí na písemném vyhotovení nemůže způsobit
neplatnost nebo nicotnost rozhodnutí. Městský soud tedy uzavřel, že napadená rozhodnutí
nejsou neplatná. Postačí, že rozpisy úroků z prodlení jsou uvedeny na dalším listě, který tvoří
další očíslovanou stránku každého platebního výměru. S ohledem na tyto skutečnosti proto soud
dospěl k závěru, že žalovaný nepochybil, když zamítl odvolání stěžovatele proti platebním
výměrům na úrok z prodlení, a jím podanou žalobu podle ustanovení §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)
zamítl.
II.
Stručné shrnutí argumentace obsažené v kasační stížnosti
[4] Proti shora označenému rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost,
a to z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[5] V kasační stížnosti stěžovatel uplatnil obsahově totožné námitky jako ve správní žalobě,
když uvedl, že vztah daňového dlužníka a státu je řadou zcela samostatných závazkových
právních vztahů veřejnoprávní povahy, byť se všechny odvozují od jednoho druhu daně.
Každý z těchto vztahů má svůj samostatný právní osud nejen co do svého vzniku a trvání,
ale také co do svého zániku. Použitím úhrady daně na úhradu určité daňové povinnosti správcem
daně dle §59 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků konkrétní závazek daňového dlužníka
definitivně zaniká. Jestliže daňový dlužník uhradil určitou splatnou částku daně včas, a proto
nebyla naplněna hypotéza dle ustanovení §63 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, nemůže
pak mít zákonnou oporu předpis sankce odůvodněný změnou v použití všech dosud přijatých
plateb.
[6] Stěžovatel dále uvedl, že ve stanovisku Ministerstva financí ze dne 21. 7. 2008,
č. j. 43/62976/2008 – 431, je zdůrazněno, že zaplacení daně na předčíslí 35 má stejné důsledky
jako platba s předčíslím příslušné daně. Jestliže zaplacení daně na předčíslí 35 má mít stejné
důsledky jako platba s předčíslím příslušné daně, pak je dle stěžovatele zřejmé, že správce daně
postupoval nesprávně, když nepřiřadil uskutečněné platby na konkrétní daň, přestože byly
zaplaceny na předčíslí čísla bankovního účtu 35.
[7] Závěrem stěžovatel namítl, že jestliže Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne
13. 11. 2003, č. j. 6 A 38/2002 - 53 a ze dne 2. 9. 2009, č. j. 6 A 76/2001 - 143 přijal právní závěry
vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1992, sp. zn. II. ÚS 31/99 (N 181/16 SbNU
315, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetové adrese nalus.usoud.cz),
pak nevidí žádný důvod, proč by i v této věci rovněž neměly být tyto závěry přijaty a proč
by nemělo platit, že součástí rozhodnutí - platebního výměru - není rozpis základu daně, uvedený
na zadní straně rozhodnutí až za podpisem osoby oprávněné a otiskem úředního razítka, fakticky
vně, mimo vlastní rozhodnutí. Názor Ústavního soudu, že nelze akceptovat, aby se rozpis úroků
z prodlení nacházel až za podpisem rozhodnutí na dalších listech, tedy vně výroku rozhodnutí
a nebyl tak součástí výroku, je dle stěžovatele patrný i z nálezu ze dne 3. 11. 2003, sp. zn.
IV. ÚS 772/02 (N 126/31 SbNU 133). S ohledem na tyto skutečnosti proto stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III.
Shrnutí vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[8] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své dřívější podání a uvedl,
že nadále považuje právní úvahu a závěry provedené městským soudem v napadeném rozsudku
za zcela správné. Trvá tedy na tom, že kasační stížnost, resp. důvody, které v této stížnosti
stěžovatel uvádí na podporu svých tvrzení, jsou irelevantní, a proto navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud ve smyslu ustanovení §110 odst. 1 in fine s. ř. s. tuto kasační stížnost svým
rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.
IV.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[9] Stěžovatel se včas podanou kasační stížností (§106 odst. 2 s. ř. s.) domáhá přezkumu
rozhodnutí krajského soudu (v souzené věci označeného jako „městský soud“), které vzešlo
z řízení, jehož byl účastníkem (§102 s. ř. s.), jeho kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti
(§106 odst. 1 s. ř. s.) a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud
neshledal žádné důvody pro nepřípustnost kasační stížnosti.
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek v souladu
s ustanovením §109 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel ve své kasační stížnosti
uplatnil. Neshledal přitom v dosavadním řízení vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Dříve než soud osvětlí důvody svého rozhodnutí, považuje za vhodné také uvést,
že původním žalovaným v řízení před městským soudem bylo Finanční ředitelství v Praze.
Po nabytí účinnosti zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, však tento
správní orgán zanikl (§19 odst. 1 uvedeného zákona) a jeho agendu převzal v souladu s §20
tohoto zákona žalovaný.
[13] V další argumentaci soud především zvážil, zda postup správce daně, kdy tento započetl
platbu daně provedenou stěžovatelem na jeho jiné daňové nedoplatky ve smyslu §59 odst. 5
zákona o správě daní a poplatků, byl v souladu se zákonem (IV. A.), dále se vyjádřil k právní
relevanci provedení platby daně na předčíslí čísla bankovního účtu 35 (IV. B.) a také k otázce,
zda rozpis úroku z prodlení uvedený na zadní straně platebního výměru lze považovat za součást
platebního výměru, resp. zda v případě negativní odpovědi na tuto otázku je třeba mít za to,
že dotčené rozhodnutí je neplatné (IV. C.).
IV. A.
K aplikaci §59 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků
[14] Podstatou první kasační námitky stěžovatele je tvrzená nezákonnost postupu správce
daně při aplikaci ustanovení §59 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků. Stěžovatel s odkazem
na judikaturu Ústavního soudu (zejména však patrně s odkazem na nález ze dne 3. 4. 2007,
sp. zn. Pl. ÚS 92/06, který však opomněl citovat) uvedl, že jestliže interpretace právní normy
za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, je na místě použít další
výkladové metody, jako jsou metody výkladu systematického, logického, teleologického
či historického, nikoliv však pouze výkladu jazykového. Nerozumný výsledek stěžovatel spatřuje
ve skutečnosti, že odkloněním platby daně na úhradu jejího příslušenství došlo k nabalování
dalšího příslušenství daně, na kterou byla platba původně nasměrována.
[15] Kasační soud v této souvislosti předně uvádí, že ačkoliv aplikaci právních norem
mechanickým způsobem skutečně nelze akceptovat, v daném případě neshledal v postupu
městského soudu žádnou „nerozumnost“ či nelogičnost, pro kterou by bylo třeba jeho závěry
jakkoliv korigovat. Priorita započtení úhrady platby na příslušenství pohledávky není v českém
právním řádu ničím výjimečným. V tomto duchu lze poukázat kupř. na ustanovení §330 odst. 2
zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, které dispozitivně
vychází taktéž z priority započtení platby nejdříve na příslušenství dluhu. Pokud je peněžitý
závazek tvořen jak jistinou, tak i úrokem z prodlení představujícím její příslušenství, soud
neshledává žádnou nelogičnost v takové právní úpravě, která nutí dlužníka uhradit dluh včetně
tohoto příslušenství. Pokud městský soud dospěl k závěru, že ustanovení §59 odst. 5 zákona
o správě daní a poplatků vychází z priority započtení úhrady platby daně na příslušenství
pohledávky, kasační soud v tomto výkladu neshledává nezákonnost, kterou by bylo třeba řešit
odklonem od jednoznačného jazykového vyjádření §59 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků.
[16] Pokud pak stěžovatel argumentoval také rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne
13. 6. 2007, č. j. 57 Ca 33/2006 - 37, publ. pod č. 11/2007 Sb. NSS, ani v tomto bodě se s ním
zdejší soud nemohl ztotožnit. Jak totiž správně uvedl již městský soud, citovaný rozsudek
se zabýval jinou situací, než je ta v nyní projednávané věci. V uvedeném případě byla situace
taková, že správce daně již jednou započtenou platbu daně po zjištění, že daňový subjekt má
daňové nedoplatky za předcházející zdaňovací období, následně zpětně započetl na tyto jiné
nedoplatky. Městský soud proto důvodně konstatoval, že „případ, který je předmětem podané žaloby,
se ale od této situace zásadně liší, neboť správci daně byly v okamžiku placení známy žalobcovy daňové
nedoplatky, a proto na ně platbu ihned (tedy nikoli zpětně) v souladu s §59 odst. 5 daňového řádu směřoval.“
Tento popis skutkového stavu stěžovatel v kasační stížnosti nijak nerozporoval a zdejší soud
proto neshledal žádný důvod jakkoliv se odchýlit od právě citovaných závěrů soudu prvního
stupně. Postup správce daně, který po zjištění, že se na osobním účtu daňového dlužníka
nacházejí i starší nedoplatky, použil platbu stěžovatele na jejich úhradu, byl totiž dle kasačního
soudu zcela v souladu s dikcí zákona.
[17] Poukázat lze přitom i na to, že i z výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni,
na něhož odkazoval stěžovatel, výslovně vyplývá: „Prioritu úhrad daňových povinností z provedené platby
v rámci konkrétní daně […] určuje přímo zákon. Řečeno jinak, závazné pořadí úhrad daňových povinností
(tj. daně - zálohy na daň, doplatku daně, apod. a jednotlivých příslušenství daně) daňového subjektu stanoví
explicitně ust. §59 odst. 5 DŘ, zcela bez ohledu na vůli jak daňového dlužníka, tak správce daně.
Z předepsaného pořadí přitom nepřipouští žádnou výjimku. To znamená, že správce daně je bezvýhradně povinen
z platby či plateb daňového dlužníka uhradit postupně jednotlivé daňové povinnosti v tom pořadí, jak je určené pod
písm. a) až g) označeného ustanovení, pokud jsou některé z nich na osobním účtu daňového dlužníka evidovány.“
[18] Ke stejným závěrům ostatně dospěla i judikatura zdejšího soudu, když kupř. z rozsudku
ze dne 18. 5. 2011, č. j. 7 Afs 29/2011 - 248, vyplývá, že „správci daně v případě, je-li mu poukázána
platba na daň […], nepřísluší uvážit na kterou konkrétní daňovou povinnost je tato platba určena (byť
by se i početně shodovala s konkrétním předpisem některé daňové povinnosti). Správce daně je totiž povinen
postupovat a s přijatou platbou nakládat podle dikce ustanovení §59 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků;
opačný postup by byl nejen v rozporu s uvedeným ustanovením zákona o správě daní a poplatků (§59 odst. 5),
ale i rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy.“
[19] S ohledem na výše uvedené skutečnosti proto zdejší soud dospěl k závěru, že kasační
námitku stěžovatele nelze považovat za důvodnou.
IV. B.
K zaplacení daně na předčíslí 35 čísla bankovního účtu
[20] Argumentaci stěžovatele týkající se zaplacení daně na předčíslí 35 čísla bankovního účtu
taktéž nelze považovat za relevantní. Jak totiž vyplývá z výše uvedeného, daňový dlužník
je oprávněn určit toliko druh daně, na kterou bude jím provedená platba započtena. Skutečnost,
že platba stěžovatele byla určena na úhradu daně z přidané hodnoty, přitom nebyla rozporována
ani v žalobě proti správnímu rozhodnutí, ani v kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu.
Pokud správce daně postupoval po přijetí platby dle ustanovení §59 odst. 5 zákona o správě daní
a poplatků, nelze tomuto postupu nic vytknout - viz k tomu odůvodnění výše. Kasační námitce
tedy Nejvyšší správní soud nemohl vyhovět, neboť závěr městského soudu byl i v tomto směru
správný.
IV. C.
K základním náležitostem platebního výměru
[21] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani poslední kasační námitku, v níž stěžovatel
rozporoval platnost rozhodnutí správce daně z důvodu, že ve svých výrocích neobsahují rozpis
úroku z prodlení ve smyslu §32 odst. 2 písm. d) zákona o správě daní a poplatků, resp. tyto jsou
uvedeny až za podpisy uvedených rozhodnutí.
[22] Soud při posouzení této námitky vycházel z ustanovení §32 odst. 7 zákona o správě daní
a poplatků, podle něhož „chybí-li v rozhodnutí některá z ostatních základních náležitostí, která dle povahy
rozhodnutí musí být jejím obsahem, nebo odůvodnění v případech, kdy je zákon předepisuje, a nejde-li
jen o zřejmou chybu v psaní či počítání, má to za následek neplatnost rozhodnutí.“
[23] Při interpretaci tohoto zákonného ustanovení vycházel zejména z rozsudku zdejšího
soudu ze dne 15. 12. 2005, č. j. 1 Afs 130/2004 - 90 z něhož vyplývá, že pojem neplatnosti
rozhodnutí ve smyslu §32 odst. 7 citovaného zákona nelze vykládat formalisticky. Případný
nedostatek správního rozhodnutí musí dosahovat určité intenzity: „Uvedený závěr vychází
z interpretačního přístupu, podle něhož by za každým právním pravidlem mělo stát i určité věcné zdůvodnění.
Prakticky vzato to znamená hledat smysl a účel každého zákonného ustanovení; to platí i pro základní
náležitosti daňového rozhodnutí. Např. smyslem požadavku přesného označení příjemce rozhodnutí [§32 odst. 2
písm. c) d. ř.] je, aby osoba, jíž se např. doměřuje daň, byla z rozhodnutí seznatelná, tj. aby nebylo pochyb o tom,
kdo je dlužníkem. Je-li označení této osoby nepřesné, avšak interpretací lze bezpochyby usoudit na to, kdo je
dlužníkem, neodpovídalo by smyslu citovaného ustanovení, pokud by byl platební výměr považován za neplatný.
[…] Pouhý nedostatek základní náležitosti rozhodnutí proto sám o sobě nemá za následek neplatnost platebního
výměru; neplatnost by mohla nastat pouze za přistoupení dalších okolností, např. v případě uvedeném pod §32
odst. 2 písm. d) d. ř. tehdy, pokud by ani interpretací platebního výměru (či jiného rozhodnutí) jako celku - tedy
nejen jeho výroku – nebylo možno zjistit, podle jakého předpisu byla daň vyměřena, tj. obecně řečeno, pokud by ani
interpretací daňového rozhodnutí jako celku nebylo možno zjistit údaj či informaci, kterou by rozhodnutí podle
§32 odst. 2 d. ř. ve spojení s odst. 7 obsahovat mělo.“
[24] Smysl právní úpravy uvedené v §32 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků je tak třeba
hledat v tom, aby byl daňovému subjektu poskytnut spolehlivý a srozumitelný podklad pro
zhodnocení správnosti vydaného rozhodnutí a umožnit mu zodpovědně se rozhodnout pro to,
zda bude proti výměru brojit odvoláním. Má-li vydané rozhodnutí všechny zákonné náležitosti,
pak jejich samotné grafické členění na hmotném substrátu nelze zúžit na esenciální náležitost
rozhodnutí, a jen z ní dovozovat jeho platnost či neplatnost.
[25] Nejvyšší správní soud, vycházeje z těchto závěrů proto konstatuje, že platební výměry
posuzované v nyní projednávané věci obsahují list č. 2, v němž je uveden rozpis úroku z prodlení,
rozhodnutí mají číslovány strany, přičemž strana 2 obsahuje uvedení zdaňovacího období, jakož
i stejné číslo jednací. Z uvedených důvodů by byl proto závěr o neplatnosti těchto rozhodnutí
přepjatě formalistický. Z napadených rozhodnutí je zcela zřejmé, jaké povinnosti, za jaká
zdaňovací období a v jaké výši byly stěžovateli správcem daně stanoveny. Stěžovatel nebyl
zkrácen na svém právu obrany proti těmto rozhodnutím a toto právo rovněž využil.
[26] Na uvedených závěrech přitom nemůže nic změnit ani nález Ústavního soudu ze dne
2. 6. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 9/06 (N 126/53 SbNU 577), na který odkazoval stěžovatel. Uvedené
rozhodnutí se totiž jednak týká situace, kdy ve výroku platebního výměru není odkaz
na hmotněprávní předpis, podle něhož bylo rozhodováno, jednak svými nosnými důvody míří
především na pojem a obsah vázanosti obecného soudu právním názorem Ústavního soudu.
Ústavní soud se v tomto řízení nezabýval meritem věci a nehodnotil argumenty Nejvyššího
správního soudu po stránce věcné. Důvodem pro zrušení rozsudku rozšířeného senátu ze dne
22. 7. 2005, č. j. 6 A 76/2001 - 96, publ. pod č. 793/2006 Sb. NSS, byla skutečnost, že se Nejvyšší
správní soud neřídil předchozím kasačním nálezem v dané věci. Zdejší soud ve své následné
judikatuře nicméně potvrdil, že závěry rozšířeného senátu týkající se posouzení neplatnosti
rozhodnutí správce daně jsou nadále plně použitelné (viz např. rozsudky ze dne 23. 7. 2009,
č. j. 5 Afs 72/2008 - 71 či ze dne 17. 6. 2010, č. j. 1 Afs 85/2009 - 104).
[27] Pokud stěžovatel dále argumentoval nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2003,
sp. zn. IV. ÚS 772/02, nelze než uvést, že sám Ústavní soud v usnesení ze dne 19. 3. 2008,
sp. zn. I. ÚS 107/05 poukázal na „specifičnost každého jednotlivého případu a nutnost z tohoto pohledu
ke každému jednotlivému případu přistupovat“ [předmětné usnesení se mimoto vztahovalo právě
k otázce platnosti platebního výměru, a to s ohledem na právní názor obsažený v nálezu
Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. II. ÚS 31/99 (N 181/16 SbNU 315), na který
ostatně stěžovatel také odkazoval]. Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 772/02 navíc posuzoval
věcně odlišný případ podoby platebního výměru u daně z přidané hodnoty, kdy sám uvedl,
že „v dané věci není ve výroku rozhodnutí uveden doměřený rozdíl na daňovém základu, přičemž tato povinnost
vyplývá z §46 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., a platební výměr rovněž neobsahuje výrok rozhodnutí ve smyslu
§46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., tedy výši rozdílu mezi daní stanovenou a daní původně vyměřenou
v jednotlivých zdaňovacích obdobích, když obsahuje pouze součet doměřené daně za několik zdaňovacích období.“
Posuzovaný platební výměr tedy, jak z předmětného nálezu vyplývá, trpěl závažnými vadami
a více vadami, než platební výměry v nyní souzené věci.
[28] Taktéž posouzení této námitky proto bylo dle názoru Nejvyššího správního soudu
provedeno městským soudem správně. Ani v otázce naplnění základních náležitostí platebních
výměrů ve smyslu §32 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků proto kasační soud neshledal
důvod odchýlit se od právního názoru městského soudu vyjádřeného v napadeném rozsudku.
V.
Závěr a náklady řízení
[29] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele není důvodná, a proto ji zamítl.
[30] Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením §109 odst. 2 s. ř. s., podle
něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
[31] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů
řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalovanému žádné náklady s tímto řízením nad rámec běžné
činnosti nevznikly, takže mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2013
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu