ECLI:CZ:NSS:2013:5.AS.23.2013:14
sp. zn. 5 As 23/2013 - 14
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci
žalobce: P. Č., proti žalovanému: Senát Parlamentu České Republiky, se sídlem v Praze 1,
Valdštejnské náměstí 17/4, ve věci žaloby na ochranu proti nečinnosti žalovaného správního
orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 3.
2013, č. j. 11 A 16/2013 – 10,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce podal u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) žalobu, kterou
se domáhal toho, aby soud vůči žalovanému vydal rozsudek, jímž by „přikázal Senátu Parlamentu
ČR, sídlem obecně známým, aby při vyřizování mejlové žádosti o informace z 2. listopadu 2012 poskytl informace
v předmětné žádosti (14625/2012/S).“ Z přiložené citované žádosti vyplývá, že se žalobce domáhal
poskytnutí informace v podobě „úplné adresy elektronického registru oznámení veřejných činitelů“.
Městský soud vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku z podané žaloby. Žalobce
následně požádal o osvobození od soudních poplatků. Usnesením ze dne 8. 3. 2013,
č. j. 11 A 16/2013 – 10, soud žalobci osvobození od soudních poplatků v řízení o žalobě
na ochranu proti nečinnosti žalovaného nepřiznal.
V odůvodnění svého rozhodnutí městský soud uvedl, že žalobce doložil, že jeho
majetkové poměry odůvodňují osvobození od soudních poplatků, soud má však za to, že existují
jiné důvody, pro které by žalobci nemělo být osvobození od soudních poplatků přiznáno.
Žalobce totiž podle názoru městského soudu zneužívá toho, že je od poplatků osvobozen a jeho
úspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků, jak v řízení o žalobách, tak v řízení
o kasačních stížnostech, jej povzbuzují k další procesní aktivitě.
U žalobce tak existují zvláštní okolnosti, jež vedou k závěru, že v jeho případě je na místě
výjimečně využít oprávnění k soudnímu uvážení a osvobození od soudních poplatků výjimečně
nepřiznat. Zvláštním důvodem k odepření osvobození od soudního poplatku je povaha sporů,
které žalobce před správními soudy v poslední době vede. K nim patří i projednávaná věc.
Městskému soudu je z jeho úřední činnosti známo, že žalobce vede s různými veřejnými
institucemi značné množství sporů, týkajících se poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, které často pokračují jako spory soudní.
V dané věci se jedná o spor týkající se žádosti žalobce o poskytnutí informace.
Podobného rázu jsou i jiné spory žalobce projednávané Městským soudem v Praze i dalšími
krajskými soudy, jakož i Nejvyšším správním soudem. Tyto spory přitom nejsou takového
charakteru, aby měly vztah k podstatným okolnostem žalobcovy životní sféry. Netýkají
se, a to ani nepřímo, žalobcova majetku, životních podmínek či jiných podobných záležitostí. Jde
naopak o spory vyvolané žalobcovým zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných
institucí. Takové spory má žalobce plné právo vést, dává-li mu objektivní právo procesní
možnosti tak činit, a musí v nich mít možnost účinně hájit svá práva. Není však důvod, aby
náklady na vedení takových sporů, které je zásadně povinen hradit každý žalobce, za žalobce
pravidelně nesl stát formou osvobozování od soudních poplatků. Osvobození od soudních
poplatků nemá být institutem umožňujícím nemajetným osobám vést bezplatně spory podle své
libosti, nýbrž zajistit, aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků a přitom je na místě, aby
soudní spor vedly (neboť jde o věc skutečně se dotýkající jejich životní sféry), jim nedostatek
prostředků nebránil v účinné soudní ochraně. Takovou povahu však předmětný spor nemá.
Ze žádných okolností neplyne, že by žalobce měl důvod, vztahující se k jeho životní sféře, aby
si uvedené informace vyžádal. Žalobce má jistě právo snažit se takové informace získat, avšak
za existujících konkrétních okolností, z nichž je patrné, že předmětný spor nespadá do kategorie
těch, které se týkají jeho životní sféry, je na místě mu výjimečně osvobození od soudních
poplatků odepřít (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011,
č. j. 7 As 101/2011-66, dostupný na www.nssoud.cz).
Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí v této souvislosti dále uvedl, že Nejvyšší
správní soud ve shora uvedeném rozsudku podotkl, že vyslovený právní názor nelze v žádném
případě vykládat v tom smyslu, že by spory, týkající se svobodného přístupu k informacím, měly
být pro účely rozhodování o osvobození od soudních poplatků vnímány jako spory častěji než
jiné nespadající do kategorie sporů týkajících se životní sféry účastníků. Takové zobecňování
nelze činit a každý spor je z tohoto hlediska nutno posuzovat přísně individuálně. Nicméně právě
v oblasti svobodného přístupu k informacím je třeba pečlivě zvažovat všechny aspekty tohoto
ústavně zaručeného základního práva, jelikož jde o právo požadovat od povinných subjektů
určitou činnost, a to zásadně bezplatně a v relativně krátkých lhůtách, což je může za určitých
výjimečných okolností významně zatížit. Judikatura Nejvyššího správního soudu setrvale vychází
z toho, že široce pojatý svobodný přístup k informacím ve veřejné sféře je jednou
z nejefektivnějších cest k transparenci veřejné moci, k její všestranné, účinné a kontinuální veřejné
kontrole a jedním z nástrojů snižujících možnosti jejího zneužívání. Na druhé straně však nelze
přehlédnout, že kverulační, zjevně šikanózní, či dokonce pracovní kapacitu orgánů veřejné moci
z různých důvodů cíleně paralyzující výkon tohoto práva může mít i významné negativní
důsledky, které za určitých okolností mohou popřít dokonce i smysl a účel práva na svobodný
přístup k informacím. Jedním z nástrojů může být i citlivá regulace nadužívání tohoto práva
v případech výše uvedených. Taková regulace může se za určitých okolností dít i cestou
výjimečného odepření práva na osvobození od soudních poplatků.
Městský soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že v daném případě je na místě
odepřít žalobci dobrodiní institutu osvobození od soudních poplatků. Soud přitom zohlednil
i stoupající počet sporů iniciovaných žalobcem a zejména jejich samoúčelný charakter a samotný
postup žalobce v těchto sporech, ze kterého není patrná snaha o vyřešení sporu, ale spíše neustálé
zpochybňování jakýchkoli, třeba i jen dílčích úkonů správního orgánu či soudu.
Výše uvedené usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků napadl žalobce
(dále též „stěžovatel“) kasační stížností. Konkrétní pochybení městského soudu stěžovatel
spatřuje v tom, že procesní řád, kterým je soud vázán, jasně vyjadřuje, že odepřít osvobození
od poplatku přes nedostatek prostředků soud může tehdy, je-li žaloba zjevně neúspěšná. Městský
soud však osvobození nepřiznal z důvodu, že „nejde o spory mající vztah k podstatným
okolnostem účastníkovy životní sféry“. Zákon o svobodném přístupu k informacím nedává
soudu úkol regulovat přístup k informacím neosvobozením od soudního poplatku, tedy úvahy
soudu jsou veskrze absurdní, nezaplacené soudní poplatky nejsou náklady státu na řízení
a obecné soudy nemají úkol zkoumat, zda benevolentnost zákonodárce je v souladu
s rozpočtovými pravidly státu.
Další kasační argumentace stěžovatele se již nevztahuje k projednávané věci, či ji nelze
podřadit pod zákonné důvody pro podání kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1
s. ř. s. a zdejší soud se jí proto při projednávání předmětné kasační stížnosti nezabýval.
Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení městského soudu
zrušil.
Nejvyšší správní soud vázán rozsahem a důvody podané kasační stížnosti (§109 odst. 3
a 4 s. ř. s.) přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že projednávaná kasační stížnost
není důvodná.
V nyní projednávané věci zdejší soud nepožadoval zaplacení soudního poplatku ani
zastoupení advokátem pro řízení o kasační stížnosti. Za situace, kdy je předmětem kasačního
přezkumu usnesení, jímž byla zamítnuta žádost o osvobození od soudních poplatků, by totiž
trvání na podmínce uhrazení soudního poplatku či na podmínce povinného zastoupení
znamenalo jen další řetězení téhož problému (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77, dostupný na www.nssoud.cz).
Kasační námitky byly posouzeny podle obsahu, neboť stěžovatel v kasační stížnosti
neoznačil, pod které důvody ve smyslu ustanovení §103 s. ř. s. své námitky podřazuje. Nejvyšší
správní soud dle své konstantní judikatury vychází z toho, že „pokud ze znění kasační stížnosti
vyplývají důvody seznatelné a podřaditelné pod zákonné kasační důvody, není rozhodující, že stěžovatel své důvody
nepodřadí jednotlivým zákonným ustanovením, či tak učiní nepřesně.“ (rozsudek ze dne 8. 1. 2004,
č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS).
Námitky stěžovatele míří do nesprávného závěru městského soudu. Podle obsahu kasační
argumentace městský soud pochybil, pokud v daném případě stěžovateli osvobození od soudního
poplatku výjimečně nepřiznal, přestože jeho majetkové poměry osvobození od soudních
poplatků odůvodňují. Městský soud osvobození stěžovateli nepřiznal s ohledem na povahu
vedeného sporu, přičemž zohlednil i stoupající počet sporů iniciovaných stěžovatelem a zejména
jejich samoúčelný charakter a samotný postup stěžovatele v těchto sporech, ze kterého není
patrná snaha o vyřešení sporu, ale spíše neustálé zpochybňování jakýchkoli, třeba i jen dílčích
úkonů správního orgánu či soudu.
Stěžovatel v kasační stížnosti na rozsáhlé konkrétní závěry městského soudu odůvodňující
výjimečné nepřiznání osvobození od soudního poplatku nijak nereagoval. Městský soud v daném
případě vycházel z judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se obdobných věcí stěžovatele
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 – 66,
dostupný na www.nssoud.cz) a Nejvyšší správní soud v postupu městského soudu žádné
pochybení neshledal.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.). Žalovanému náklady řízení nevznikly, proto
Nejvyšší správní soud rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2013
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu