ECLI:CZ:NSS:2013:5.AS.28.2013:13
sp. zn. 5 As 28/2013 - 13
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce:
P. Č., proti žalovanému: Městský soud v Praze, se sídlem Spálená 2, Praha 2, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2013,
č. j. 45 A 9/2013 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2013,
č. j. 45 A 9/2013 - 29, se zamítá .
II. Kasační stížnost proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2013,
č. j. 45 A 9/2013 - 29, se odmítá .
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti proti výroku I. usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2013, č. j. 45 A 9/2013 - 29, nepřiznává .
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti proti
výroku II. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2013, č. j. 45 A 9/2013 - 29.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 30. 4. 2012 se žalobce domáhá poskytnutí informací, o které požádal
žalovaného žádostí ze dne 13. 3. 2011 podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu
k informacím“). Žalobce tvrdí, že mu žalovaný neposkytl úplnou informaci na dotaz,
jaký byl počet u žalovaného uskladněných obálek se zeleným pruhem (do vlastních rukou,
neukládat – III) ke dni 31. 12. 2010 a jaký byl jejich počet k datu podání žádosti o informace.
Vzhledem k tomu, že žalobce s podáním žaloby nesplnil poplatkovou povinnost
a neučinil tak ani později, vyzval jej Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 1. 2013,
č. j. 45 A 9/2013 - 22, k zaplacení soudního poplatku za podání žaloby ve výši 3000 Kč. Žalobce
posléze podáním ze dne 6. 2. 2013 požádal o osvobození od soudních poplatků, neboť jeho
majetkové poměry mu neumožňují soudní poplatek uhradit.
Krajský soud usnesením ze dne 18. 3. 2013, č. j. 45 A 9/2013 - 29, rozhodl, že se žalobci
osvobození od soudních poplatků nepřiznává (výrok I.), a znovu vyzval žalobce k zaplacení
soudního poplatku za podání žaloby (výrok II.).
Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že se v případě žalobce jedná o případ
nadužívání žalobního práva. S poukazem na dosavadní judikaturu Nejvyššího správního soudu
pak krajský soud konstatoval, že se žalobce domáhá poskytnutí informace, která je vyvolána jeho
zájmem o veřejné záležitosti a o fungování veřejných institucí, avšak vůbec se nedotýká jeho
životní sféry. Podle krajského soudu je stěží představitelné, nakolik by mohla požadovaná
informace o počtu určitých obálek na skladu žalovaného reálně ovlivnit život žalobce ve smyslu
jeho majetkové sféry, životních podmínek či jiných podobně zásadních okolností. Z tohoto
důvodu krajský soud dospěl k závěru, že není dán důvod pro osvobození žalobce od soudních
poplatků.
Usnesení krajského soudu napadl žalobce (stěžovatel) kasační stížností, z níž vyplývá,
že považuje závěry krajského soudu za nesprávné. Stěžovatel označil několik pochybení
krajského soudu, jež jsou podle jeho názoru důvodem pro zrušení vydaného rozhodnutí. Krajský
soud podle stěžovatele věc nepochopil, své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, neboť neuvedl,
v čem je žaloba zjevně neúspěšná, a svévolně ignoruje platnou právní úpravu na úkor judikatury,
která se netýká věci samé. Na daný případ nelze vztáhnout závěry vyslovené Nejvyšším správním
soudem v rozsudku ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 – 66, publikovaném pod
č. 2601/2012 Sb. NSS, neboť se týkal jiné věci. Dále poukázal na to, že žádná osoba není
povinna prokazovat právní zájem na poskytnutí informací, ani ho zdůvodňovat. Přístup k soudu
nelze regulovat neosvobozením od soudních poplatků. Krajský soud podle stěžovatele
neodůvodnil, proč vydal výzvu k zaplacení soudního poplatku (výrok II.).
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.), přičemž s ohledem
na danou procesní situaci není nutné (viz níže), aby byl stěžovatel v řízení o dané kasační stížnosti
zastoupen advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s.
Nicméně v části, v níž kasační stížnost směřuje proti výroku II. předmětného unesení,
jímž byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě, tato kasační
stížnost napadá rozhodnutí krajského soudu, jímž se pouze upravuje vedení řízení, a je tedy podle
§104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. nepřípustná. V této části tedy Nejvyšší správní soud kasační stížnost
podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §120 s. ř. s. odmítl.
Nejvyšší správní soud netrval na zaplacení soudního poplatku za přípustnou část kasační
stížnosti ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem. Osvobození od soudních poplatků
i právo na bezplatné zastoupení se váže k posouzení poměrů konkrétního žadatele. Nesplnění
podmínek pro osvobození od soudních poplatků přitom vylučuje i právo na bezplatné zastoupení
(§35 odst. 8 s. ř. s.). Za situace, kdy předmětem kasačního přezkumu je rozhodnutí, jímž byla
zamítnuta žádost o osvobození od soudních poplatků, by trvání jak na podmínce uhrazení
soudního poplatku za kasační stížnost, tak i na podmínce povinného zastoupení, znamenalo jen
další řetězení téhož problému. Trvání na těchto podmínkách, vzhledem ke specifické povaze
napadeného výroku usnesení, by vedlo k popření cíle, který účastník podáním žádosti sledoval,
a k popření vlastního smyslu řízení o kasační stížnosti, v němž má být zkoumán závěr o tom, zda
účastník měl být od soudních poplatků osvobozen či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 – 77, www.nssoud.cz). Kasační stížnost
v části směřující proti výroku I. usnesení krajského soudu lze tedy i při absenci těchto podmínek
projednat.
Zdejší soud také dodává, že i když stěžovatel své kasační námitky nepodřadil pod žádný
ze zákonem stanovených důvodů, připadá podle obsahu kasační stížnosti v úvahu kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud v souladu se svou konstantní
judikaturou vychází z toho, že „pokud ze znění kasační stížnosti vyplývají důvody seznatelné a podřaditelné
pod zákonné kasační důvody, není rozhodující, že stěžovatel své důvody nepodřadí jednotlivým zákonným
ustanovením, či tak učiní nepřesně“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004,
č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS).
Posléze Nejvyšší správní soud posoudil přípustnou část kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že individuální osvobození od soudních poplatků
je procesní institut, jehož účelem je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých
poměrech, před nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
Tento druh osvobození od soudních poplatků je upraven v §36 odst. 3 s. ř. s. Z dikce tohoto
ustanovení především vyplývá, že účastník může být zčásti a zcela výjimečně plně osvobozen
od soudních poplatků při současném splnění těchto tří předpokladů: a) podání žádosti
o osvobození od soudních poplatků, b) podaný návrh (na zahájení řízení) není zjevně neúspěšný,
c) doložení nedostatku prostředků. Mimo toto ustanovení se dílčím způsobem aplikuje rovněž
§138 o. s. ř., za použití §64 s. ř. s., podle něhož lze přiznat účastníku řízení osvobození
od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka, a to zcela nebo zčásti. Citované
ustanovení o. s. ř. rovněž pamatuje na situace, kdy uplatňování nebo bránění práva před soudem
nese znaky svévole (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010,
č. j. 8 As 22/2010 - 91, www.nssoud.cz, či rozsudek ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66,
publikovaný pod č. 2601/2011 Sb. NSS).
K podmínkám, za nichž soud může žadateli upřít dobrodiní osvobození od soudního
poplatku v kontextu uvedených právních úprav, se vyjádřil i rozšířený senát Nejvyšší správního
soudu v usnesení ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 – 74, publikovaném pod č. 2099/2010 Sb.
NSS, když dovodil, že „slovo „může“ užité v §36 odst. 3 větě první s. ř. s. ovšem dává soudu určitý,
byť ve světle judikatury Ústavního soudu poměrně nevelký, prostor pro uvážení, zda, i když jsou podmínky
pro osvobození splněny, tj. účastník nemá dostatek prostředků a není naplněna ani negativní podmínka
osvobození zakotvená ve větě druhé zmíněného ustanovení, není výjimečně namístě mu dobrodiní osvobození
od soudních poplatků odepřít. Soudní uvážení se musí řídit stejnými pravidly jako uvážení správní, tj. zejména
se musí vyvarovat libovůle, rozlišovat mezi různými případy na základě racionálních, logických
a nediskriminačních kritérií a posuzovat obdobné případy obdobně a různé případy různě. Tato povinnost při
soudním uvážení plyne z principu materiálního právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Znamená to, že budou-li
podmínky podle §36 odst. 3 věty prvé a věty druhé s. ř. s. splněny, pravidelně to povede k osvobození od soudních
poplatků, a to v míře, která bude odpovídat majetkové nouzi účastníka řízení. Je proto žádoucí účastníka
osvobodit jen částečně, lze-li po něm spravedlivě požadovat, aby byť jen z určité části svoji poplatkovou povinnost
splnil. Neosvobození bude za splnění podmínek výjimkou z pravidla, pro kterou musí existovat vážné skutkové
důvody, které je soud v rámci odůvodnění svého uvážení povinen přezkoumatelně vyložit, přičemž vždy musí mít
na paměti, že základním smyslem a účelem uvedeného ustanovení je zajistit rovný přístup osob k soudní ochraně,
tj. výkon ústavně zaručeného základního práva“.
K okolnostem, za kterých je namístě nepřiznat stěžovateli osvobození od soudních
poplatků, se Nejvyšší správní soud vyslovil též v rozsudku ze dne 26. 10. 2011,
č. j. 7 As 101/2011 – 66, na který ve svém rozhodnutí poukázal již krajský soud. V tomto
rozsudku zdejší soud konstatoval, že „zvláštním důvodem k odepření osvobození od soudního poplatku
je povaha sporů, které stěžovatel před správními soudy v poslední době v mnoha případech vede. A k nim patří
i projednávaná věc. Krajskému soudu i Nejvyššímu správnímu soudu je z jejich úřední činnosti známo,
že stěžovatel vede s různými veřejnými institucemi množství sporů týkajících se poskytování informací
podle zákona č. 106/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, které často pokračují jako spory soudní. (…) Tyto
spory přitom nejsou takového charakteru, aby měly vztah k podstatným okolnostem stěžovatelovy životní sféry.
Netýkají se, a to ani nepřímo, stěžovatelova majetku, životních podmínek či jiných podobných záležitostí. Jde
naopak o spory vyvolané stěžovatelovým zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí. Takové spory
má stěžovatel plné právo vést, dává-li mu objektivní právo procesní možnosti tak činit, a musí v nich mít možnost
účinně hájit svá práva. Není však důvod, aby náklady na vedení takových sporů, které je zásadně povinen hradit
každý žalobce, za stěžovatele pravidelně nesl stát formou osvobozování od soudních poplatků. Osvobození
od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím chudým osobám vést bezplatně spory podle své libosti,
nýbrž zajistit, aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků, a přitom je na místě, aby soudní spor vedly
(neboť jde o věc skutečně se dotýkající jejich životní sféry), jim nedostatek prostředků nebránil v účinné soudní
ochraně. Takovou povahu však předmětný spor nemá. Jde o poskytnutí pokynu obecné povahy nejvyššího státního
zástupce, přičemž ze žádných okolností neplyne, že by stěžovatel měl důvod vztahující se k jeho životní sféře, aby
si uvedený dokument vyžádal. Stěžovatel má jistě právo snažit se takový dokument získat, avšak za existujících
konkrétních okolností, z nichž je patrné, že předmětný spor nespadá do kategorie těch, které se týkají jeho životní
sféry, je na místě mu výjimečně osvobození od soudních poplatků odepřít“.
V posuzovaném případě je důležité, že krajský soud dostatečně zvážil stěžovatelovu
žádost o osvobození od soudních poplatků ze všech uvedených hledisek. Nejvyšší správní soud
se zcela ztotožňuje s názorem, že se v posuzované věci jedná o další z případů nadužívání
žalobního práva stěžovatelem. Stěžovatel se podáním žaloby domáhá poskytnutí informace
o tom, kolik obálek určitého typu měl žalovaný na skladě dne 31. 12. 2010 a ke dni podání žádosti
o poskytnutí informace. Je zjevné, že tato informace nemá žádnou reálnou vazbu k podstatným
okolnostem stěžovatelovy životní sféry. Netýkají se, a to ani nepřímo, stěžovatelova majetku,
životních podmínek či jiných podobných záležitostí. Zdejšímu soudu je přitom z úřední činnosti
známo, že stěžovatel vedl a vede před správními soudy velké množství obdobných sporů, v nichž
se domáhá poskytnutí informací obdobného charakteru na základě zákona o svobodném přístupu
k informacím. Nadto lze uvést, že jeho postup je de facto ve všech řízeních totožný. Dle názoru
zdejšího soudu stěžovatelovi nejde o úspěšné dovedení řízení do konce, nýbrž se snaží o neustálé
prodlužování sporů bezbřehými polemikami. Krajský soud v napadeném usnesení jasně
a srozumitelně konstatoval skutkové a právní důvody, na jejichž základě žádost o osvobození
od soudních poplatků zamítl. Ze strany krajského soudu se tak nejedná o svévolný postup
a za daných okolností je třeba s jeho závěry souhlasit.
Nejvyšší správní soud tak musí konstatovat, že se krajský soud dostatečným způsobem
zabýval naplněním podmínek pro osvobození od soudních poplatků a oprávněně dospěl
k závěru, že za dané situace je zcela namístě stěžovateli nepřiznat osvobození od soudních
poplatků. Zdejší soud také dodává, že na tomto závěru nemůže nic změnit ani do značné míry
nesrozumitelná argumentace stěžovatele, provázená expresivními výrazy, kterou lze jen velmi
těžko myšlenkově uchopit, natož se s ní podrobně logicky vypořádat.
Nejvyšší správní soud dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že přípustná část
kasační stížnosti není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o přípustné části kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch,
příslušelo by mu tedy právo na náhradu nákladů důvodně vynaložených, z obsahu soudního spisu
však plyne, že mu žádné náklady nevznikly.
O náhradě nákladů řízení o nepřípustné části kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
rozhodl v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, je-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 28. června 2013
JUDr. Lenka Matyášová, Ph.D.
předsedkyně senátu