ECLI:CZ:NSS:2013:5.AZS.12.2012:44
sp. zn. 5 Azs 12/2012 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobců:
a) M. N. D., b) Z. D., c) Sh. D., d) Sa. D., všichni zastoupeni Mgr. Faridem Alizeyem,
advokátem se sídlem Stodolní 7, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 7. 6. 2012, č. j. 32 Az 14/2011 - 100,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku
8494 Kč do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Farida
Alizeye, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce a) podal dne 4. 5. 2010 žádost o udělení mezinárodní ochrany. Za důvod žádosti
označil především obavy o život svůj a také svých rodinných příslušníků. Na území Afghánistánu
mu smrt hrozí ze strany Talibanu, neboť členy tohoto hnutí, kterými byl opakovaně unesen, mu
bylo řečeno, že jeho otec je komunista a spolupracuje s britskými vojáky. Nadto jednomu z vůdců
hnutí Taliban žalobce a) po té, co mu bylo vyhrožováno zabitím, přislíbil za ženu svou sestru;
jelikož tento slib nesplnil, nezbylo jemu ani jeho rodinným příslušníkům než utéci. Dne
24. 9. 2010 pak žalobce a) podal žádost o udělení mezinárodní ochrany jménem žalobkyně b),
své dcery Z., narozené dne x na území České republiky.
Žalobkyně c) podala dne 4. 5. 2010 jménem svým a svého nezletilého syna [žalobce d)]
žádost o mezinárodní ochranu. Uvedla, že vlast opustili společně s manželem [žalobcem a)]
a jeho sestrou v únoru 2010, protože Taliban ohrožoval její rodinu. Její tchán je členem
Komunistické strany Afghánistánu a Taliban tvrdí, že je tajným agentem londýnské vlády,
což ale není pravda. Příslušníci hnutí Taliban třikrát unesli jejího manžela, i jí vyhrožovali
únosem. Ve vesnici vždy udělali sbírku peněz za jeho propuštění. Třetí propuštění manžela bylo
podmíněno tím, že provdá svou sestru za jednoho z příslušníků Talibanu, a pokud tak neučiní,
bude celá rodina vyvražděna. Rozhodli se proto pro odjezd z vlasti. V případě návratu
se žalobkyně c) obává o život svůj a své rodiny kvůli útokům ze strany hnutí Taliban.
Rozhodnutím ze dne 4. 4. 2011, č. j. OAM-172/ZA-06-K03-2010, žalovaný žalobci a)
azyl podle §12, §13, §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) neudělil a udělil
mu doplňkovou ochranu podle §14a zákona o azylu, a to na dobu 24 měsíců. Stejným způsobem
rozhodl žalovaný ve věci žádosti žalobkyně b) (rozhodnutí ze dne 4. 4. 2011, č. j. OAM-338/ZA-
11-K03-2010). Rovněž žalobkyni c) a žalobci d) žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 4. 2011,
č. j. OAM-170/ZA-06-K03-2010, azyl podle §12, §13, §14 zákona o azylu neudělil, avšak udělil
jim doplňkovou ochranu dle §14a zákona o azylu, a to na dobu 24 měsíců.
Žalobci napadli rozhodnutí žalovaného žalobami podanými u Krajského soudu v Hradci
Králové. Krajský soud dne 31. 5. 2012 spojil tyto věci ke společnému řízení pod sp. zn.
32 Az 14/2011. Rozsudkem ze dne 7. 6. 2012, č. j. 32 Az 14/2011 – 100, krajský soud
rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 4. 2011, č. j. OAM-172/ZA-06-K03-2010, č. j. OAM-338/ZA-
11-K03-2010 a č. j. OAM-170/ZA-06-K03-2010, zrušil a věci vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud předně konstatoval, že spojil ke společnému projednání případ žalobce a),
jeho manželky a jejich dvou dětí, z nichž jedno se narodilo již na území České republiky, neboť
oba manželé vylíčili shodně svůj azylový příběh a uvedli, že jejich potíže v zemi původu
s Talibanem nastaly poté, co byl žalobce a) Talibanem třikrát unesen z důvodu dřívější politické
a současné pracovní činnosti jeho otce (práce pro britské jednotky působící v Afghánistánu).
Dle krajského soudu žalovaný nesprávně posoudil relevantní skutečnosti. Při posuzování
individuálních případů je správní orgán povinen zohlednit, jaká je v zemi původu žadatele úroveň
ochrany lidských práv a způsob výkonu státní moci. Právě tato skutečnost je určující
pro posouzení, zda důkazní břemeno leží na straně žadatele o udělení mezinárodní ochrany,
aby přiměřeně prokázal svá tvrzení, nebo zda důkazní břemeno nese správní orgán, který
pak musí uspokojivě vyvrátit veškerá tvrzení žadatele. Je-li např. o zemi původu žadatele známo,
že stav dodržování lidských práv je špatný, jak tomu jistě je v Afghánistánu, pak tyto skutečnosti
musí správní orgán zohlednit v situaci důkazní nouze, a to ve prospěch žadatele o mezinárodní
ochranu. Žalobce a) namítal, že žalovaný nesprávně vyhodnotil pronásledování jeho osoby
ze strany hnutí Taliban ve smyslu §2 odst. 8 zákona o azylu, když dospěl k závěru,
že se o pronásledování podle tohoto ustanovení nejedná. Žalobci na podporu svých tvrzení
předložili v průběhu správního řízení řadu listinných důkazů. V řízení před soudem byl proveden
výslech žalobci navržených svědků, a to otce žalobce a) a dalšího obyvatele vesnice, z níž žalobci
pocházejí. Těmto svědkům a jejich rodinám byl v zahraničí udělen politický azyl z důvodu
pronásledování ze strany hnutí Taliban. Tato svědectví dle názoru krajského soudu potvrzují
přiměřenou pravdivost žalobcem a) předneseného azylového příběhu a jeho oprávněné obavy
pro případ návratu do země původu. Krajský soud tak konstatoval nesprávné hodnocení důkazů
žalovaným ve smyslu §50 odst. 3 a §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.
Dle krajského soudu bylo prokázáno, že potíže žalobce a) s hnutím Taliban souvisely
s dřívější politickou činností jeho otce a s jeho současnými pracovními aktivitami (práce
pro britské vojenské jednotky ISAF v Afghánistánu). V neposlední řadě potíže žalobce a)
spočívaly v nedodržení slibu sňatku sestry žalobce a) s jedním z vůdců hnutí Taliban.
Ustanovení §2 odst. 8 zákona o azylu, ve znění účinném do 31. 12. 2010, je třeba
vykládat eurokonformně. Je proto nutné přihlédnout také k čl. 6 směrnice Rady 2004/83/ES
o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní
příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje
mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“ – tato
směrnice již byla nahrazena novou kvalifikační směrnicí - směrnice Evropského parlamentu
a Rady 2011/95/EU o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo
osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu
pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté
ochrany, u níž však lhůta k její transpozici do právních řádů členských zemí vyprší až dne
21. 12. 2013 – pozn. NSS). Čl. 6 kvalifikační směrnice stanoví, kdo patří mezi původce
pronásledování nebo vážné újmy (s účinností od 1. 1. 2011 danou otázku v souladu s kvalifikační
směrnicí upravuje novelizované znění §2 odst. 9 zákona o azylu). Podle čl. 10 odst. 2 kvalifikační
směrnice přitom není při posuzování otázky, zda má žadatel odůvodněnou obavu
z pronásledování, důležité, zda žadatel skutečně má rasové, náboženské, národnostní, sociální
nebo politické charakteristické rysy, které vedou k pronásledování, jestliže původce
pronásledování tyto rysy žadateli připisuje. V tomto smyslu judikoval i Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008 - 67, publikovaném pod č. 1713/2008 Sb.
NSS. V projednávaném případě dle krajského soudu příslušníci Talibanu žalobci a) vytýkali
a připisovali politickou činnost jeho otce.
Obavy žalobce a) z pronásledování je třeba dle krajského soudu mít za odůvodněné,
neboť poměry panující v zemi původu žalobců jsou takové, že státní moc není ve smyslu čl. 7
odst. 2 kvalifikační směrnice schopna před původcem pronásledování (hnutím Taliban) ochránit.
Žalobce a) se obrátil se žádostí o ochranu na starostu dané oblasti. Pomoc mu však nebyla
poskytnuta a dokonce mu bylo vyhrožováno. Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí ve věci žalobce
a) označil takový postup za nedostatečný, zároveň ale připouští, že možnost nalezení účinné
ochrany lze považovat za velmi omezenou a ztíženou. Žalovaný tuto skutečnost zohlednil pouze
ve vztahu k udělení doplňkové ochrany, avšak dle krajského soudu je třeba tuto skutečnost
posoudit i ve vztahu k samotnému §2 odst. 8 zákona o azylu ve světle již uvedeného
eurokonformního výkladu. Z toho pro nynější případ vyplývá, že pokud byli příslušníci Talibanu
vyhodnoceni jako možní původci vážné újmy, byli rovněž možnými původci pronásledování.
Žalovaný totiž v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nelze s naprostou jistotou vyloučit ani
možnost nelidského či ponižujícího zacházení ze strany ozbrojených protivládních skupin
vzhledem k činnosti otce žalobce a), který se podílel na výcviku britských vojáků jednotek ISAF.
Dále je třeba v souladu s čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice zohlednit, že žalobce a) již dříve
pronásledován byl, tedy přihlédnout k tomu, že jeho obavy jsou zřejmě důvodné, pokud nebude
prokázáno, že se pronásledování již nebude opakovat. Přinejmenším Informace UNHCR ze dne
dne 17. 12. 2010 závěr o tom, že žalobci a) již pronásledování nehrozí, nepotvrzuje. Krajský soud
rovněž dodal, že ač na str. 7 rozhodnutí ve věci žalobce a) a na str. 4 rozhodnutí ve věci
žalobkyně c) jsou citovány použité informace o zemi původu, ve správních spisech se nachází
toliko zmiňovaná Informace UNHCR ze dne 17. 12. 2010 a ta odůvodněné obavy žalobců pro
případ návratu nevylučuje. V tomto směru krajský soud shledal nepřezkoumatelnost rozhodnutí
žalovaného.
Krajský soud uzavřel, že pronásledování žalobce a) ze strany hnutí Taliban nelze vyloučit.
Ve shodě s žalobními námitkami shledal udělenou doplňkovou ochranu nedostatečnou. Pokud
jde o žalobkyni c) a nezletilé žalobce b) a d), jejich potíže se odvíjely od potíží žalobce a), kterého
následovali. Na výsledcích řízení ve věci žalobce a) pak bude záviset rovněž případné rozhodnutí
dle §13 zákona o azylu. Vzhledem k tomu, že rozhodování o těchto otázkách je svěřeno
ze zákona žalovanému, na jeho rozhodnutí ve věci žalobce a) je proto závislé i rozhodnutí
ve věcech manželky a dětí žalobce a). Krajský soud proto žalobou napadená rozhodnutí
pro nezákonnost a vady řízení zrušil a věci vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm je žalovaný
povinen komplexně zhodnotit veškerá tvrzení žalobců a zejména tvrzení žalobce a), dále
jím předložené důkazy spolu s důkazy provedenými v řízení před krajským soudem a doplnit
a aktualizovat podkladové zprávy o zemi původu žalobců.
Žalovaný (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, kterou opřel
o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatel namítá, že v průběhu správního řízení o udělení mezinárodní ochrany žalobce
a), ani jeho rodinní příslušníci, odvozující svůj azylový příběh od něho, neprokázali, z jakého
důvodu by se politické a jiné aktivity otce žalobce a) měly dotýkat i jich samotných. Z protokolu
o pohovoru ze dne 17. 6. 2010 naopak vyplývá, že otec žalobce a) opustil Afghánistán již před
12 lety, žalobce a) nebyl nikterak politicky činný a údajní únosci z řad Talibanu přijali jeho
vysvětlení, že otcovy aktivity se ho netýkají. Následný nátlak ze strany ozbrojenců pak nebyl
veden z politických důvodů, ale kvůli soukromým zájmům velitele jedné skupiny, který chtěl
za ženu sestru žalobce a). Pokud krajský soud ve svém rozsudku tvrdí, že příslušníci Talibanu
připisovali žalobci a) politickou činnost jeho otce, jedná se o tvrzení, které nevyplývá z obsahu
spisu a je s ním v rozporu.
Dle stěžovatele krajský soud nepostupoval v souladu se zásadou azylového práva
spočívající v nutnosti vyčerpat vnitrostátní prostředky ochrany v domovském státě před podáním
žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Na této podmínce je nutné trvat tím spíše, pokud
se jedná o problémy se soukromými subjekty, nikoliv se státními orgány. Žalobce a) se obrátil
pouze na starostu města a jinak státní orgány Afghánistánu o pomoc nepožádal. S ohledem
na skutečnost, že žalobce a) nevyčerpal veškeré dostupné možnosti vnitrostátní ochrany, nebylo
možno v jeho případě tvrdit, že by mu státní orgány nebyly ochotny či schopny poskytnout
pomoc proti činnosti třetích osob. Krajský soud také nezohlednil, že žalobce a) měl možnost
obrátit se s žádostí o pomoc na mezinárodní jednotky působící v Afghánistánu. S přihlédnutím
k okolnostem případu, např. k tomu, že žalobce a) při pohovoru výslovně uvedl, že opakovaně
byl ozbrojenci Talibanu zadržen kvůli své součinnosti s britskými vojáky ISAF, jimž tlumočil
při prohledávání vesnice, měl požádat o poskytnutí pomoci tuto část mezinárodních sil, a to tím
spíše, že jeho otec je britský občan a pracuje pro britskou armádu působící v Afghánistánu.
Stěžovatel též uvedl, že s ohledem na adekvátně udělenou formu mezinárodní ochrany,
tj. doplňkovou ochranu, mohou žalobci pobývat na území ČR a ochrana znemožňující nucený
návrat do domovské země je jim poskytnuta. Závěry krajského soudu, že žalobce a) již byl
pronásledován, nevycházejí z obsahu spisu a jedná se jen o přisvědčení jeho tvrzením, která nelze
z azylového pohledu pokládat za důvodná. Rovněž není možné bez dalšího tvrdit, jak to činí
krajský soud, že pokud byli příslušníci Talibanu vyhodnoceni jako možní původci vážné újmy,
jsou i možnými původci pronásledování. Navíc nátlak soukromých osob dovolávajících
se uzavření sňatku se sestrou žalobce a) nepřestavuje důvod podřaditelný pod §12 zákona
o azylu; zejména ale nejde o azylově relevantní případ kvůli nevyčerpání prostředků vnitrostátní
ochrany.
Dle názoru stěžovatele krajský soud nevycházel ze zjištěného stavu věci a pro jeho závěry
nelze nalézt oporu ve spisu. Je přitom třeba vzít v potaz nevěrohodnost žalobce a), který nejprve
uvedl, že v zemi původu nebyl politicky aktivní, a až v žalobě zmínil, že byl členem
stejné politické strany jako jeho otec. Tuto skutečnost krajský soud opomenul a nijak
se s ní nevypořádal. Pokud žalobce a) nedostál své povinnosti uvádět pravdivé a úplné informace,
musí mu být tato skutečnost přičítána k tíži a má dopad na věrohodnost jeho příběhu i jeho
osoby. Krajský soud však nepostupoval v souladu s §77 odst. 2 s. ř. s. a důkazy nehodnotil
jednotlivě ani v jejich souhrnu. K několika zásadním důkazům se vůbec nevyjádřil a nezohlednil
ani argumentaci stran k dané věci, přestože stěžovatel nevěrohodnost žalobcových nových
tvrzení a gradaci jeho azylového případu namítal. Rozsudek krajského soudu je proto
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Krajský soud se zabýval pouze několika selektivně
vybranými tvrzeními, která navíc byla v průběhu správního řízení vyvrácena jako nedůvodná.
Krajský soud opomenul důležitý fakt, že žalobci přicestovali na území České republiky na základě
platných cestovních pasů Pákistánu. Zjištěný stav věci krajský soud nahradil vlastními
subjektivními hodnotícími soudy.
Žalobci ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovili souhlas se závěry krajského soudu
a upozornili na to, že stěžovatel nevzal v úvahu všeobecně známou situaci v Afghánistánu
a utrpení místního obyvatelstva. Poukázali také na ke kasační stížnosti přiložené vyjádření
předsedy bezpečnostních orgánů provincie Helmand, sepsané v jazyce pašto a v perštině, jehož
obsahem je dle žalobců vyjádření, že žalobci budou v případě jejich návratu do Afghánistánu
pronásledováni a zabíjeni; podobný případ je již znám. Žalobci zopakovali svá dřívější tvrzení
a navrhli, aby zdejší soud kasační stížnosti nevyhověl.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a jedná za něj pověřená
zaměstnankyně, která má vysokoškolské právnické vzdělání, jež je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se ve smyslu §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Výklad
zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační
stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního
postavení stěžovatele.
Podmínky pro přijatelnost kasační stížnosti podané žalovaným Ministerstvem vnitra
Nejvyšší správní soud vymezil v rozsudku ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006 - 59,
publikovaném pod č. 1143/2007 Sb. NSS. V něm dospěl k závěru, že kasační stížnost může být
ve smyslu §104a s. ř. s. přijatelná i v případě, že je podána Ministerstvem vnitra z důvodu
zásadního pochybení krajského soudu, které bude spočívat v tom, že krajský soud hrubě pochybil
při výkladu hmotného či procesního práva, případně že nerespektoval ustálenou a jasnou soudní
judikaturu. Přijatelnost by byla konstatována bez ohledu na to, že by takovým pochybením
krajský soud zásadně nemohl zasáhnout do hmotně právního postavení stěžovatele (Ministerstva
vnitra).
Nejvyšší správní soud s ohledem na uvedené shledal kasační stížnost přijatelnou,
neboť stěžovatel namítá, že krajský soud hrubě pochybil při výkladu hmotného i procesního
práva a že nerespektoval ustálenou soudní judikaturu, přičemž vypořádání těchto námitek
vyžaduje v daném případě věcné posouzení Nejvyššího správního soudu.
Nejvyšší správní soud tedy posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Stěžovatel především namítá, že nebylo prokázáno tvrzení, že se politické či jiné aktivity
otce žalobce a) dotýkají žalobců, přičemž tento závěr krajského soudu má být v rozporu
s obsahem správního spisu. Tento názor stěžovatele však Nejvyšší správní soud nesdílí.
V této souvislosti lze v obecné rovině zmínit otázku rozložení důkazního břemene
v řízení o mezinárodní ochraně, jak ji ostatně ve svém rozsudku připomněl i krajský soud.
Řízení o mezinárodní ochraně je řízením specifickým tím, že je v něm často nutno rozhodovat
za situace důkazní nouze (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2008,
č. j. 2 Azs 100/2007 - 64; ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 - 89; a ze dne 27. 3. 2008,
č. j. 4 Azs 103/2007 - 63, všechny dostupné na www.nssoud.cz), že jde o prospektivní
rozhodování (tj. posuzuje se riziko pronásledování či vážné újmy do budoucna), a tím,
že nesprávné rozhodnutí má pro žadatele obzvláště závažné důsledky. Těmto specifikům řízení
o mezinárodní ochraně odpovídá i standard a rozložení důkazního břemene, jež jsou vychýleny
ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu.
Pokud jde o břemeno tvrzení v řízení o mezinárodní ochraně, to stíhá primárně žadatele.
Nejvyšší správní soud ve zmiňovaném rozsudku ze dne 27. 3. 2008, č. j. 4 Azs 103/2007 - 63,
konstatoval: „Je nesporné, že pokud by stěžovatel ani nenamítal skutečnosti svědčící o tom, že došlo, nebo
že by potenciálně mohlo dojít, k zásahu do jeho lidských práv ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu, pak
není třeba se situací v jeho zemi původu do detailu zabývat …. V případě, že žadatel o udělení mezinárodní
ochrany však uvádí skutečnosti podřaditelné pod taxativní výčet důvodů pro udělení azylu ve smyslu ustanovení
§12 zákona o azylu, pak je třeba žadatelem uváděné skutečnosti konfrontovat se zjištěními týkajícími
se politického prostředí v zemi původu žadatele.“
Pokud jde o břemeno důkazní, to je již výrazněji rozloženo mezi žadatele o mezinárodní
ochranu a žalovaného (nyní stěžovatele). Prokazovat jednotlivá svá tvrzení je povinen, pokud
je to možné, žadatel, nicméně žalovaný je povinen zjistit k dané žádosti o mezinárodní ochranu
v nejvyšší možné míře vše, co je nezbytné pro její posouzení, včetně obstarání důkazů, které
vyvracejí či zpochybňují tvrzení žadatele, jakož i těch, které je podporují. V mnoha případech
však musí žalovaný i přesto rozhodovat za důkazní nouze, neboť ani žadatel ani žalovaný nejsou
schopni doložit či vyvrátit určitou skutečnost či tvrzení žádným přesvědčivým důkazem.
V takových případech zůstává jediným důkazním prostředkem výpověď žadatele a klíčovým
faktorem se stává posouzení celkové věrohodnosti žadatele a posouzení pravděpodobnosti,
zda k vylíčenému azylovému příběhu podle výpovědi žadatele skutečně došlo. Právě taková
situace nastala v projednávané věci v souvislosti s tvrzením žalobce a), že mu představiteli hnutí
Taliban byly připisovány aktivity jeho otce.
K daným otázkám se zdejší soud již opakovaně vyjádřil. Například v rozsudku ze dne
19. 8. 2005, č. j. 4 Azs 467/2004 - 89, publikovaném pod č. 1095/2007 Sb. NSS, judikoval:
„Uvede-li žadatel o udělení azylu v průběhu správního řízení skutečnosti, jež by mohly nasvědčovat závěru,
že opustil zemi původu pro některý z důvodů uvedených v §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je povinností
správního orgánu vést zjišťování skutkového stavu takovým způsobem, aby byly odstraněny nejasnosti
o žadatelových skutečných důvodech odchodu ze země původu.“ Ministerstvo vnitra tak ve věcech
mezinárodní ochrany nese odpovědnost mj. za náležité zjištění reálií o zemi původu (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2005, č. j. 5 Azs 116/2005 - 58, www.nssoud.cz).
V této souvislosti lze také poznamenat, že byla důvodná výtka krajského soudu týkající
se skutečnosti, že stěžovatel v žalobou napadených rozhodnutích odkazoval na různé materiály,
z nichž vycházel, přičemž správní spisy z takto uváděných podkladů obsahují pouze Informaci
UNHCR ze dne 17. 12. 2010. Již z tohoto zjištění vyplývá alespoň částečná nepřezkoumatelnost
rozhodnutí stěžovatele, která tak nemají dostatečnou oporu ve správním spisu.
Ohledně věrohodnosti tvrzení žadatele o mezinárodní ochranu Nejvyšší správní soud
odkazuje rovněž na svůj rozsudek ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 – 57, www.nssoud.cz,
v němž uvádí, že „není povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními
prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech
shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují“. Pokud
se tedy žadatel o mezinárodní ochranu po celou dobu řízení ve věci mezinárodní ochrany
drží jedné dějové linie, jeho výpovědi lze i přes drobné nesrovnalosti označit za konzistentní
a za souladné s dostupnými informacemi o zemi původu, pak je třeba z takové výpovědi vycházet
(viz např. již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2008,
č. j. 2 Azs 100/2007 - 64). V také již citovaném rozsudku ze dne 27. 3. 2008, č. j. 4 Azs 103/2007
- 63, pak Nejvyšší správní soud dodal: „Zásada tzv. materiální pravdy má v řízení o udělení azylu svá
specifika spočívající v pravidelné nedostatečnosti důkazů prokazujících věrohodnost žadatelových tvrzení. Je však
na správním orgánu, aby prokázal či vyvrátil pravdivost žadatelových tvrzení, a to buď zcela nevyvratitelně
zjištěním přesných okolností vážících se na stěžovatelova tvrzení, anebo alespoň s takovou mírou pravděpodobnosti,
která nevyvolává zásadní pochybnosti o správnosti úsudku správního orgánu.“
Specifikem řízení ve věcech mezinárodní ochrany je rovněž zásada, že při splnění daných
podmínek se uplatňuje pravidlo „v případě pochybností ve prospěch žadatele o mezinárodní
ochranu“ (benefit of doubt). Tento závěr potvrdil i Nejvyšší správní soud v již uvedeném rozsudku
ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 - 89: „Jsou-li dány skutečnosti, na základě nichž lze předpokládat,
že k porušení základních lidských práv a svobod žadatele o azyl došlo, nebo mohlo by s ohledem na postavení
žadatele ve společnosti, s přihlédnutím k jeho přesvědčení, názorům, chování atd., dojít, a správní orgán nemá
dostatek důkazů o tom, že tomu tak nebylo či nemohlo by v budoucnu být, pak tyto skutečnosti musí správní
orgán v situaci důkazní nouze zohlednit, a to ve prospěch žadatele o azyl.“
Právě v tomto kontextu je třeba hodnotit žádosti žalobců o udělení mezinárodní ochrany
(formou azylu) a jejich výpovědi. Stěžovatel tak nevyvrátil, že potíže žalobců souvisely
s politickými aktivitami otce žalobce a) za bývalého režimu. V tomto smyslu krajský soud správně
odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008 – 67,
publikovaný pod č. 1713/2008 Sb. NSS, dle něhož za předpokladu, že původci pronásledování
žadateli o mezinárodní ochranu jeho politické přesvědčení připisují, není pro účely posouzení
spojitosti mezi pronásledováním a azylově relevantními důvody ve smyslu §12 písm. b) zákona
o azylu, vykládaného v souladu s čl. 10 odst. 2 kvalifikační směrnice, rozhodné, zda žadatel
politické názory, pro které je pronásledován nebo pro které mu pronásledování hrozí, skutečně
zastává.
Z hlediska souvislosti s taxativním výčtem azylově relevantních důvodů pronásledování
dle §12 písm. b) zákona o azylu je třeba vzít v potaz také závěry vyslovené v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2012, č. j. 5 Azs 1/2012 – 47, www.nssoud.cz, ohledně
možného důvodu pronásledování zakládajícího se na příslušnosti k určité sociální skupině
„přívrženců či představitelů bývalého režimu“ a jejich nejbližších rodinných příslušníků. V nynějším
případě navíc k této skutečnosti přistupuje spolupráce žalobcova otce s jednotkami ISAF,
kvůli které měli představitelé hnutí Taliban žalobce a) a jeho rodinu rovněž ohrožovat. Opět
je rozhodné, zda jsou žadatelé o mezinárodní ochranu takto vnímáni ze strany původců
pronásledování. Ve zmiňovaném rozsudku ze dne 2. 8. 2012, č. j. 5 Azs 1/2012 – 47, jakkoli
posuzoval situaci v Iráku, a nikoliv v Afghánistánu, zdejší soud k otázce hodnocení příslušnosti
k vymezené sociální skupině přidružil zvažování náboženského vyznání daných osob,
přičemž v nynějším případě nebylo možné nechat zcela bez povšimnutí ani tvrzení žalobce a),
že mu ze strany Talibanu bylo vyčítáno bezvěrectví, přičemž relevantnost tohoto tvrzení potvrdil
při své výpovědi před krajským soudem i otec žalobce a).
Z uvedeného tak plyne, že není opodstatněný závěr stěžovatele o tom, že k nátlaku
na žalobce a) a jeho rodinu docházelo nikoli z azylově relevantních důvodů, ale výlučně kvůli
„soukromým zájmům“ jednoho z velitelů Talibanu ústících v nucení k uzavření sňatku se sestrou
žalobce a). V této souvislosti zdejší soud připomíná, že v rozsudku ze dne 7. 6. 2012,
č. j. 32 Az 16/2011 - 64, krajský soud shledal v případě sestry žalobce a) udělenou doplňkovou
ochranu nedostatečnou a rozhodnutí stěžovatele zrušil, jelikož byl toho názoru, že nucení
k uzavření sňatku lze považovat za pronásledování z azylově relevantního důvodu; odkázal
přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2011, č. j. 6 Azs 36/2010 - 274,
publikovaný pod č. 2290/2011 Sb. NSS. V tomto rozhodnutí zdejší soud převzal názor Výboru
pro migraci, uprchlíky a demografii Rady Evropy, vyjádřený v rezoluci č. 1765 (2010) o žádostech
o azyl založených na příslušnosti k pohlaví ze dne 8. 10. 2010, kde byl nucený sňatek uveden jako
příklad formy pronásledování založeného na příslušnosti k pohlaví [tedy jako relevantní důvod
z hlediska §12 písm. b) zákona o azylu]. Tento důvod pronásledování se sice primárně týká sestry
žalobce a), avšak odvozeně i žalobců v této věci. Je také třeba poznamenat, že kasační stížnost
žalovaného proti rozsudku krajského soudu ze dne 7. 6. 2012, č. j. 32 Az 16/2011 – 64,
byla zdejším soudem odmítnuta pro opožděnost (viz usnesení ze dne 30. 8. 2012,
č. j. 5 Azs 13/2012 – 44, www.nssoud.cz).
Neobstojí rovněž stížní námitka, dle níž krajský soud nesprávně vyhodnotil, do jaké míry
žalobci vyčerpali vnitrostátní prostředky nápravy. Žádost o pomoc, s níž se žalobce a) obrátil
„pouze“ na místního starostu, nepovažoval stěžovatel za dostatečnou, a to zejména za situace,
kdy se jednalo o nátlak ze strany „soukromých subjektů“. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí,
že již např. ve svém rozsudku ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 – 62, www.nssoud.cz,
konstatoval, že ani v případě, kdy je původcem vážné újmy (a obdobně to platí v případě
pronásledování) výlučně nestátní subjekt, nemusí se žadatel o mezinárodní ochranu vždy obrátit
na poskytovatele ochrany zakotvené v čl. 7 odst. 1 kvalifikační směrnice. Pokud je zjevné,
že orgány v zemi původu nejsou schopny či ochotny poskytnout účinnou ochranu před vážnou
újmou (pronásledováním) způsobenou nestátními subjekty, nelze po žadateli požadovat, aby
se na tyto orgány či jiné subjekty obracel. Žalobce a) přitom ve smyslu citovaného rozsudku
uvedl vážné důvody, proč se na místní státní či samosprávné orgány neobracel opakovaně
(výhrůžka starosty, že sám bude stíhán jako talibanec). V kontextu situace v zemi původu,
jak vyplývá i z Informace UNHCR ze dne 17. 12. 2010, hrozí riziko špatného zacházení ze strany
afghánských úřadů i civilistům podezřívaným ze spolupráce či podpory ozbrojených
protivládních skupin. Naopak nebezpečí ze strany protivládních skupin pak hrozí osobám
spojovaným s ISAF, popř. s afghánskou vládou, a to zejména v oblastech, ve kterých působí
nebo které mají pod kontrolou ozbrojené protivládní skupiny; tam spadá i oblast, z níž žalobci
pocházejí a nad níž státní (vládní) moc zjevně nemá ani za podpory mezinárodních vojenských sil
dostatečnou mocenskou kontrolu. V této souvislosti a za zhoršující se bezpečností situace
v Afghánistánu a posilování vlivu Talibanu na celém jeho území, které připouští sám stěžovatel
(viz dále), se navíc nabízí otázka, zda vůbec lze ještě hnutí Taliban a jeho mocenskou strukturu
považovat za výlučně soukromého původce pronásledování či vážné újmy, nebo zda se již opět
nejedná o „stranu nebo organizaci ovládající stát nebo podstatnou část jeho území“ ve smyslu §2 odst. 8,
resp. nyní §2 odst. 9 zákona o azylu, kterou tento zákon staví na roveň státní moci.
Žádnou z těchto otázek se ve svých rozhodnutích stěžovatel dostatečně nezabýval a jeho
paušálně vznesené nároky na žalobce lze považovat za nereálné (to se týká i obecných úvah
o možnostech vnitřního přesídlení). V této souvislosti nelze nezmínit ani absurdní závěr
stěžovatele [týkající se slibů vynucených na žalobci a) a jeho rodině], když v rozhodnutí ve věci
žalobce a) uvedl, že „má rovněž velkou pochybnost o platnosti slibu – záruky, která byla učiněna pod
nátlakem, či přímo s pomocí výhrůžky smrtí“. Z čeho, podle jakých právních či jiných pravidel,
stěžovatel dovozoval tuto „neplatnost“ a jaký význam by měla z hlediska možné ochrany žalobců
před pronásledováním ze strany Talibanu či jiných subjektů, již stěžovatel ve svém rozhodnutí
nesdělil.
Pokud stěžovatel namítá, že žalobce a) nepožádal o pomoc britské jednotky ISAF
a že se s touto otázkou krajský soud nedostatečně vypořádal, je třeba uvést, že sám stěžovatel
se v žalobami napadených rozhodnutích touto otázkou zabýval jen povrchně. Jak vyplývá
z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 2. března 2010, Salahadin Abdulla a další,
C-175/08, C-176/08, C-178/08 a C-179/08, Sb. rozh. s. I-1493, bodů 70 a 75, čl. 7 odst. 1
kvalifikační směrnice nebrání tomu, aby ochrana před pronásledováním byla zajištěna
prostřednictvím mezinárodních organizací, a to i prostřednictvím mnohonárodnostních sil
umístěných na území třetí země, nicméně i v tomto případě je nutno zkoumat, zda takový
poskytovatel ochrany je schopen učinit, případně i ve spolupráci s jinými subjekty, přiměřené
kroky k zabránění pronásledování, mimo jiné zavedením účinného systému pro odhalování,
stíhání a trestání jednání představujících pronásledování, a zda žadatel o mezinárodní
ochranu bude mít k této ochraně přístup (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 4. 2009, č. j. 2 Azs 13/2009 - 60, www.nssoud.cz). Z Informace UNHCR ze dne 17. 12. 2010
ovšem vyplývá, že v zemi nepanuje důvěra v to, že mezinárodní jednotky jsou schopny
bezpečnost zajistit. V každém případě platí, že se měl stěžovatel danou otázkou, pokud
ji považoval za důvod pro odepření mezinárodní ochrany formou azylu, zabývat mnohem
podrobněji.
Nejvyšší správní soud rovněž uvádí, že souhlasí se závěrem krajského soudu,
že samotnou stěžovatelem konstatovanou ztíženou možnost účinné ochrany („možnost nalezení
účinné ochrany lze … považovat za velmi omezenou a ztíženou“) je třeba posoudit nejen ve vztahu
k hrozící vážné újmě, ale rovněž ve vztahu k pronásledování, k němuž, jak známo, navíc
postačuje nižší intenzita příkoří (byť působeného z azylově relevantních důvodů), než je tomu
u vážné újmy. Lze přitom zmínit, že v této souvislosti sám stěžovatel v žalobami napadených
rozhodnutích uvedl, že v Afghánistánu došlo ke zhoršení bezpečnostní situace, a dokonce
i v provincii Kábul (tj. v okolí hlavního města) se přítomnost Talibanu zvyšuje a rozšiřuje,
a že nelze vyloučit „možnost nelidského či ponižujícího zacházení ze strany ozbrojených protivládních skupin
vzhledem k činnosti otce žadatele, který se podílel na výcviku britských vojáků jednotek ISAF“.
Jakkoli tedy stěžovatel odůvodnil udělení doplňkové ochrany žalobcům rovněž jinými
skutečnostmi, především celkovou bezpečnostní situací v Afghánistánu, kde podle stěžovatele
dochází k vnitřnímu ozbrojenému konfliktu ve smyslu §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu,
nelze přehlédnout, že skutečné nebezpečí vážné újmy, která hrozí konkrétně žalobcům (srov.
rozsudek Soudního dvora ze dne 17. února 2009, Elgafaji, C-465/07, Sb. rozh. s. I-921
a navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 - 68,
publikovaný pod č. 1840/2009 Sb. NSS), stěžovatel „individualizoval“ právě poukazem
na možnost příkoří ze strany Talibanu, která pro žalobce vyplývá z jejich vlastní výpovědi.
V otázce vážné újmy a tedy i důvodů pro udělení doplňkové ochrany tak stěžovatel nepoužil
proti žalobcům tytéž argumenty nevyčerpání vnitrostátních prostředků ochrany či možnosti
vnitřního přesídlení, jak to učinil v případě pronásledování z azylově relevantních důvodů.
Krajský soud tedy zcela oprávněně spatřuje v odůvodněních rozhodnutí stěžovatele logický
rozpor.
Ve světle uvedených skutečností nepovažuje Nejvyšší správní soud za důvodné
ani zbývající námitky stěžovatele. Jistý rozpor ve výpovědi žalobce a) ohledně jeho politické
angažovanosti - resp. skutečnost, že žalobce a) ve správním řízení zamlčel, že byl v zemi původu,
stejně jako jeho otec, členem Národní strany, jak žalobce a) uvedl v řízení před krajským soudem,
přičemž vysvětlil důvody, které ho k tomuto postupu vedly - nemají rozhodující význam
ani z hlediska prvotního azylového příběhu, ani z hlediska azylových důvodů. Tento dílčí rozpor
rovněž nevedl k podstatnému znevěrohodnění výpovědi žalobce a), přičemž celkovou
věrohodnost podaného azylového příběhu krajský soud hodnotil komplexně i v závislosti
na provedených výsleších svědků. Jaký význam má pro posouzení žádostí žalobců skutečnost,
že do České republiky přicestovali na základě cestovních dokladů Pákistánu, stěžovatel nijak
nevysvětlil.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji na základě
§110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
Vzhledem k uvedenému postupu Nejvyšší správní soud nepořizoval překlad listin, jež
mají obsahovat vyjádření předsedy bezpečnostních orgánů provincie Helmand, ani neprováděl
dokazování těmito listinami připojenými ke kasační stížnosti a nemohl se tedy ani zabývat jejich
obsahem. Tento důkaz bude muset hodnotit stěžovatel, předloží-li ho žalobci v průběhu dalšího
správního řízení, a to vedle jiných důkazů, které si za účelem posouzení nastíněných otázek
stěžovatel obstará.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobci
měli v řízení o kasační stížnosti úspěch, mají tedy vůči stěžovateli nárok na náhradu nákladů,
které v tomto řízení důvodně vynaložili. Výše této náhrady odpovídá nákladům právního
zastoupení spočívajícím v odměně advokáta za 1 úkon právní služby, tj. vyjádření ke kasační
stížnosti [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
účinném do 31. 12. 2012]. Vzhledem k tomu, že se v daném řízení jednalo o společné zastoupení
4 osob, vypočte se celková odměna za toto zastupování v souladu s §12 odst. 4 advokátního
tarifu jako čtyřnásobek 80 % z částky 2100 Kč, tj. celkem 6720 Kč. Dále soud zahrnul mezi
náklady řízení paušální náhradu hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3
advokátního tarifu) a náhradu za daň z přidané hodnoty (21 %) ve výši 1474 Kč. Celkem tedy
přiznal Nejvyšší správní soud žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 8494 Kč. Žalobci
uplatňovali rovněž náhradu nákladů řízení za úkon právního zastoupení, jenž měl spočívat
v převzetí a přípravě jejich zastoupení; k tomu však došlo již v řízení před krajským soudem,
přičemž náhrada nákladů za toto řízení již byla krajským soudem žalobcům přiznána.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 14. listopadu 2013
JUDr. Lenka Matyášová, Ph.D.
předsedkyně senátu