ECLI:CZ:NSS:2013:5.AZS.14.2012:30
sp. zn. 5 Azs 14/2012 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce:
H. M., zastoupený Mgr. Vratislavem Tauberem, advokátem se sídlem Příkop 6, Brno, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2012, č. j. 41 Az 10/2012 - 31,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2012, č. j. 41 Az 10/2012 – 31,
se ruší .
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 4. 6. 2012, č. j. OAM-261/ZA-ZA12-PA03-2011,
se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 616 Kč
do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Vratislava Taubera,
advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce podal dne 13. 9. 2011 žádost o udělení mezinárodní ochrany podle §10 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (dále jen
„zákon o azylu“). Jako důvod uvedl, že chce v České republice žít u svého strýce, ve Vietnamu
je těžký život a v případě návratu do Vietnamu by se žalobce neměl kam vrátit, neměl by práci
a byl by na ulici. V pohovoru konaném dne 13. 9. 2011 ovšem žalobce připustil, že by mohl žít
ve Vietnamu v rodinném domě se svou sestrou a její rodinou.
V průběhu správního řízení vyšlo najevo, že žalobce byl ode dne 20. 7. 2011 umístěn
na plicním oddělení Fakultní nemocnice Brno - Bohunice a dne 6. 9. 2011 byl převezen
do Odborného léčebného ústavu v Jevíčku. Podle propouštěcí zprávy vystavené uvedeným
zdravotnickým zařízením, která je součástí správního spisu, byly u žalobce diagnostikovány
tuberkulóza plic, dále chronická virová hepatitida typu C v aktivní formě a důsledky zneužívání
psychoaktivních látek. Ve zmiňovaném pohovoru žalobce k tomuto lékařskému nálezu uvedl,
že nevěděl, že je nemocný a že v případě návratu do vlasti by se léčit z důvodu nedostatku
prostředků nemohl.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 6. 2012, č. j. OAM-261/ZA-ZA12-PA03-2011, žalobci
mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu neudělil. Žalovaný
konstatoval, že jediným důvodem podání žádosti o mezinárodní ochranu byla snaha žalobce
legalizovat si pobyt v České republice. Žalobce v průběhu správního řízení neuvedl skutečnosti,
které by svědčily o tom, že vyvíjel činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod,
nesvědčí mu tedy důvody pro udělení azylu dle §12 písm. a) zákona o azylu. Žalobce neuvedl ani
skutečnosti nasvědčující tomu, že by byl pronásledován z důvodu rasy, pohlaví, národnosti,
náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině či politického přesvědčení podle §12 písm. b)
zákona o azylu. Žalovaný rovněž dospěl k závěru, že žalobci po návratu do Vietnamu nehrozí
vážná újma ve smyslu §14a zákona o azylu a není tedy důvod pro udělení doplňkové ochrany
podle uvedeného ustanovení. Žalovaný neshledal ani podmínky pro udělení mezinárodní ochrany
podle §13 či §14b zákona o azylu.
Žalovaný v narativní části svého rozhodnutí rekapituloval již uvedené skutečnosti týkající
se zdravotního stavu žalobce, pokud však jde o možné důvody pro udělení humanitárního azylu
podle §14 zákona o azylu, konstatoval pouze následující: „Správní orgán podrobně posoudil žadatelovu
zdravotní, rodinnou a sociální situaci. Osobní ani zdravotní situaci jmenovaného nelze na základě výše zmíněných
skutečností označit za natolik mimořádnou a hodnou zvláštního zřetele pro udělení mimořádných opatření
ve vztahu k jeho ochraně. Na základě údajů sdělených žadatelem v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany
správní orgán nezjistil žádný důvod hodný zvláštního zřetele pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu.“
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou podanou u Krajského soudu v Brně,
který ji rozsudkem ze dne 10. 10. 2012, č. j. 41 Az 10/2012 – 31, zamítl, přičemž se ztotožnil
se závěry žalovaného. K námitce žalobce, podle níž uvedené vyjádření žalovaného k možným
důvodům pro udělení humanitárního azylu je s ohledem na zákonné požadavky užití správního
uvážení nedostačující, krajský soud poznamenal, že v době, kdy žalobce podával žádost o udělení
mezinárodní ochrany, žalobce výslovně uvedl, že žádné zdravotní problémy nemá, takže
důvodem pro podání žádosti o mezinárodní ochranu nebyl špatný zdravotní stav žalobce. Je sice
pravdou, že po přijetí do zařízení pro zajištění cizinců v ČR se prohlídkou zjistily určité zdravotní
problémy na straně žalobce; žalobce byl hospitalizován a léčen, nicméně nepředložil žádné
potvrzení o tom, že by i v současné době měl nějaké zdravotní problémy, které by bylo třeba řešit
a tím zjišťovat úroveň zdravotnictví ve Vietnamu a jeho dostupnost pro žalobce. Důvody hodné
zvláštního zřetele, jež by opodstatňovaly udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu,
nebyly podle krajského soudu v případě žalobce dány a žalovaný se s touto otázkou ve svém
rozhodnutí vypořádal.
Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž
výslovně odkazuje na důvody podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., z obsahu kasační stížnosti však
vyplývá, že uplatňuje rovněž důvody podle §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel upozorňuje na to, že primární otázkou v jeho věci je posouzení jeho
zdravotního stavu, a to přinejmenším z hlediska možných důvodů pro udělení humanitárního
azylu dle §14 zákona o azylu a doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu. Žalovaný se podle
stěžovatele uvedenou otázkou v podstatě nezabýval a krajský soud žalobní námitky k této otázce
odmítl s již uvedenou argumentací, kterou stěžovatel považuje za nesprávnou.
Krajský soud stěžovateli dle jeho názoru neprávem vytýká, že nepředložil potvrzení
o svém zdravotním stavu v době řízení před soudem, neboť podle §75 s. ř. s. byl krajský soud
povinen zkoumat primárně skutkový stav ke dni rozhodnutí správního orgánu. Stěžovatel
nesouhlasí ani s tím, že nebylo třeba zjišťovat úroveň zdravotnictví ve Vietnamu a jeho
dostupnost pro stěžovatele. Tuto povinnost měl v souladu s §3 správního řádu již žalovaný
ve správním řízení, neboť měl k dispozici potřebné indicie o stěžovatelově zdravotním stavu,
nemohl tedy zůstat v této otázce zcela pasivní. Správné není podle stěžovatele ani právní
posouzení krajského soudu poukazující na to, že špatný zdravotní stav stěžovatele nebyl
důvodem pro podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Zákon žadateli o udělení
mezinárodní ochrany neukládá, aby veškeré důvody výslovně uvedl již v samotné žádosti, řízení
o udělení mezinárodní ochrany není procesně koncentrováno.
Zdravotní potíže přitom podle stěžovatele lze subsumovat pod pojmy „případ hodný
zvláštního zřetele“ či „vážná újma“. Přestože předmětná žádost o udělení mezinárodní ochrany
mohla původně vzbuzovat dojem, že sleduje pouhý ekonomický zájem stěžovatele, v průběhu
správního řízení vyšly prokazatelně najevo další důvody (zdravotní obtíže). I stěžovatelovo zdraví
je třeba zahrnout pod soukromý život stěžovatele a poskytnout mu v souladu s mezinárodními
závazky ČR, konkrétně s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ochranu.
Stěžovatel nenalezne v zemi svého původu pracovní uplatnění, což pro něho také znamená
nedostupnost lékařské péče ve Vietnamu. Vycestování tedy pro něho bude mít zásadní nepříznivé
následky, přičemž jeho jediný žijící příbuzný ve Vietnamu – sestra, mu vzhledem ke svým
finančním poměrům nebude schopna pomoci.
V závěru kasační stížnosti stěžovatel poukázal na to, že pacienti trpící tuberkulózou jsou
podle jeho hodnocení ve Vietnamu diskriminováni a je jim odpírána lékařská pomoc, což
stěžovatel dokládal ke kasační stížnosti přiloženým článkem v anglickém jazyce, jenž se zabývá
léčbou tuberkulózy ve Vietnamu.
Z vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti vyplývá, že souhlasí s rozhodnutím krajského
soudu a má za to, že uplatněné stížní námitky jsou nedůvodné. Stěžovatel měl podle žalovaného
v rámci podané žádosti i během pohovoru dostatečné možnosti, aby osvětlil veškeré důvody, pro
něž opustil zemi původu a žádá o udělení mezinárodní ochrany; k těmto skutečnostem směřovaly
také konkrétní dotazy pracovníků žalovaného během pohovoru. Ke dni vydání rozhodnutí
žalovaného byl již stěžovatel propuštěn z léčebného ústavu v Jevíčku, nicméně po celou dobu
správního řízení nepředložil správnímu orgánu žádné další zprávy, které by poukazovaly na jeho
špatný zdravotní stav a kterými by se měl žalovaný ve svém rozhodnutí zabývat. Žalovaný
vycházel v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu z tvrzení, která stěžovatel uvedl
ve správním řízení. Z těchto důvodů žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť
stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se dále ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak
nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Výklad zákonného
pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, provedl
Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení
může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního
postavení stěžovatele.
Stěžovatel v tomto případě namítá taková zásadní pochybení krajského soudu, zejména
ve vztahu k posouzení žádosti z hlediska humanitárního azylu podle §14a zákona o azylu, která
by mohla mít dopad do jeho hmotně právního postavení a která navíc nelze z hlediska posouzení
přijatelnosti kasační stížnosti prima facie vyloučit. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru,
že kasační stížnost je přijatelná.
Posléze Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná.
Úvodem je třeba konstatovat, že stěžovatel v žádosti o udělení mezinárodní ochrany
skutečně neuvedl a v průběhu řízení ani nevyplynuly žádné skutečnosti, jež by měly odůvodňovat
udělení azylu podle §12 zákona o azylu (což stěžovatel v kasační stížnosti ani nenamítá)
či doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Z provedené rekapitulace je zřejmé,
že stěžovatele skutečně vedly k podání žádosti především ekonomické důvody, které samy o sobě
k udělení mezinárodní ochrany postačovat nemohou.
Správný je rovněž závěr žalovaného, že stěžovatel neuvedl a z dostupných informací
o zemi původu ani nevyplývá, že by stěžovatel měl čelit v zemi původu reálnému nebezpečí
vážné újmy ve smyslu §14a odst. 1 a 2 zákona o azylu. Takové nebezpečí nelze spojovat
ani se stěžovatelovým zdravotním stavem, jakkoli je nutno ho považovat za vážný (viz dále).
Je nutno především zdůraznit, že stěžovatel námitku, která by odvozovala možné důvody
pro udělení doplňkové ochrany od jeho zdravotního stavu, neuplatnil včas a řádně v řízení před
krajským soudem (§71 odst. 2 s. ř. s.), ač ji uplatnit mohl, jedná se tudíž o kasační námitku
nepřípustnou (§104 odst. 4 s. ř. s.). I kdyby však tato námitka byla řádně a včas uplatněna,
nemohly by jí správní soudy přisvědčit. Zdravotní rizika spojená s vycestováním do země původu
s nižší úrovní zdravotní péče, která by představovala porušení zákazu mučení, nelidského
či ponižujícího zacházení dle čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a tedy
i reálné nebezpečí vážné újmy dle §14a odst. 1 a 2 písm. b) či d) zákona o azylu, musí
dle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva (viz rozsudek Evropského soudu
pro lidská práva ze dne 2. 5. 1997, D. proti Spojenému království, stížnost č. 30240/96, a rozsudek
velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 5. 2008, N. proti Spojenému království,
stížnost č. 26565/05) a na ni navazující judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudky
ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 – 69, a ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71, oba
dostupné na www.nssoud.cz) dosáhnout velmi vysoké úrovně intenzity (např. nedostupnost
lékařské péče pro osobu v terminálním stadiu nemoci AIDS), která prozatím v případě
stěžovatele, jakkoliv trpí závažnými onemocněními, nenastala.
Pokud jde o čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je pravdou,
že Evropský soud pro lidská práva konstatoval např. v rozsudku ze dne 6. 2. 2001, Bensaid proti
Spojenému království, stížnost č. 44599/98, bod 46, že i fyzická a duševní integrita jednotlivce
je součástí práva na soukromý život chráněného čl. 8 Úmluvy a že tedy i zásahy do této integrity,
byť by nedosahovaly intenzity dostačující k porušení čl. 3 Úmluvy, mohou za určitých okolností
představovat porušení čl. 8 Úmluvy. Na druhou stranu Evropský soud pro lidská práva vycházel
ve své judikatuře vždy z toho, že právo na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 8
Úmluvy není, na rozdíl od práva nebýt vystaven špatnému zacházení podle čl. 3 Úmluvy,
absolutní a musí být poměřováno s hodnotami vyjádřenými v odstavci 2 čl. 8 Úmluvy, pro něž
lze toto právo omezit. V tomto kontextu a za daných skutkových okolností nelze samotnou
skutečnost, že ve stěžovatelově zemi původu existuje pravděpodobně nižší úroveň a zejména
dostupnost léčby zmiňovaných chorob, jimiž stěžovatel trpí, než jaká je dostupná v ČR,
považovat za dostatečný důvod k udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 1 a 2 písm. d)
zákona o azylu, které má navíc představovat ultima ratio, pokud jde o naplnění mezinárodních
závazků vyplývajících pro ČR z článku 8 Úmluvy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 1. 2013, č. j. 5 Azs 7/2012 – 28, publikovaný pod č. 2836/2013 Sb.
NSS).
Tímto důvodem spadajícím pod čl. 8 Úmluvy nemůže být ani tvrzená ochrana rodinného
života stěžovatele v ČR, jenž má spočívat v tom, že stěžovatel hodlal pobývat v ČR u svého
strýce, případně dalších vzdálenějších příbuzných, a to zvláště za situace, kdy stěžovatel sám
připustil, že má možnost žít ve Vietnamu u své nejbližší žijící příbuzné osoby, tj. u své sestry.
Stěžejní námitka stěžovatele se ovšem týkala možných důvodů pro udělení humanitárního
azylu podle §14 zákona o azylu. Podle ustálené judikatury správních soudů není na udělení
humanitárního azylu právní nárok. Posouzení možných důvodů pro udělení humanitárního azylu
je otázkou správního uvážení, které soud přezkoumává pouze v omezeném rozsahu (srov.
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, a ze dne
22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48, oba dostupné na www.nssoud.cz). Míra volnosti žalovaného
při zvažování důvodů pro udělení humanitárního azylu je limitována především zákazem libovůle,
jenž pro orgány veřejné moci vyplývá z ústavně zakotvených náležitostí demokratického
a právního státu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, dostupný na www.nssoud.cz). Samotné správní rozhodnutí založené
na správním uvážení podléhá přezkumu správních soudů pouze v tom směru, zda správní orgán
nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení a zda je nezneužil (§78 odst. 1 věta
druhá s. ř. s.), tedy zda správní orgán nevybočil z hledisek stanovených zákonem, zda je jeho
úvaha v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny
řádným procesním postupem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 47/2003 – 48, dostupný na www.nssoud.cz).
Humanitární azyl lze udělit v případě hodném zvláštního zřetele a zpravidla nepřichází
v úvahu tehdy, když tvrzení uvedená žadatelem o udělení mezinárodní ochrany je třeba zvažovat
v rámci důvodů udělení azylu podle §12 a §13 zákona o azylu nebo důvodů udělení doplňkové
ochrany podle §14a a §14b zákona o azylu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 12. 2011, č. j. 5 Azs 15/2011 – 77, dostupné na www.nssoud.cz). V již zmiňovaném rozsudku
ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, Nejvyšší správní soud uvedl: „Smysl institutu
humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout
i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13
zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout. (…) Správní orgán díky tomu
může zareagovat nejen na varianty, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody
udělování humanitárního azylu – sem lze příkladmo zařadit například udělování humanitárního azylu osobám
zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným; nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou
humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory – ale i na situace, jež předvídané
či předvídatelné nebyly.“
V daném případě není pochyb o tom, že zdravotní stav stěžovatele, tak jak vyšel najevo
v průběhu správního řízení a jak byl zaznamenán ve správním spisu a koneckonců i v žalobou
napadeném rozhodnutí, bylo třeba z hlediska možných důvodů pro udělení humanitárního azylu
důkladně zvážit. Je obecně známou skutečností, že jak tuberkulóza plic, tak virová hepatitida typu
C představují závažná onemocnění, která, pokud nejsou adekvátně léčena, mohou nemocného
ohrožovat i na životě. Stěžovatel se přitom v rámci pohovoru během správního řízení
jednoznačně vyjádřil v tom smyslu, že na léčbu těchto nemocí by ve Vietnamu neměl dostatek
finančních prostředků a tyto prostředky by mu, vzhledem ke své finanční situaci, nemohla
poskytnout ani jeho sestra.
Za těchto okolností byl žalovaný povinen v žalobou napadeném rozhodnutí svou úvahu,
proč stěžovateli neudělil humanitární azyl, podrobně předestřít tak, aby byla správními soudy
přezkoumatelná z již uvedených hledisek. Zejména bylo třeba, aby se žalovaný skutečně pokusil
ověřit stěžovatelova tvrzení, že by mu léčba uvedených chorob, jakožto nemajetné osobě, byla
v zemi jeho původu nedostupná, případně zjistit, v jakém rozsahu by měl stěžovatel k takové
léčbě přístup. Pokud by skutečně vyšlo najevo, že stěžovatel nemohl ve Vietnamu ohledně
zmiňovaných chorob spoléhat na, byť jen základní, lékařskou pomoc, bylo by na žalovaném,
pokud by ani za takových okolností neshledal případ stěžovatele hodným zvláštního zřetele
a humanitární azyl neudělil, aby uvedl, které případné negativní charakteristiky stěžovatele či jiné
důvody převážily zdravotní hlediska, jež by svědčila pro humanitární azyl.
Jak však vyplývá z rekapitulační části tohoto rozsudku, žalovaný ve svém rozhodnutí sice
konstatoval, že zdravotní, osobní a rodinnou situaci stěžovatele z hlediska §14 zákona o azylu
podrobně posoudil, v čem však měla tato podrobná úvaha spočívat, žalovaný ani náznakem
nenastínil. Tím žalovaný znemožnil správním soudům přezkoumat jeho závěry, založené
na správním uvážení, způsobem zákonem předpokládaným. Bylo tedy na krajském soudu,
aby pro tuto v žalobě důvodně vytýkanou vadu rozhodnutí žalovaného pro nepřezkoumatelnost
spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí zrušil, což ovšem krajský soud neučinil, namísto
toho stěžovatelovy námitky k této otázce zamítl s argumentací, s níž se Nejvyšší správní soud
nemůže ztotožnit.
Je pravdou, že stěžovatel v samotné žádosti o udělení mezinárodní ochrany ani později
během správního řízení neuváděl svůj zdravotní stav jako důvod své žádosti. Stěžovateli je však
třeba přisvědčit v tom, že ve věcech mezinárodní ochrany se neuplatňuje koncentrace řízení
ani není žalovaný při posuzování žádosti vázán pouze důvody, které žadatel výslovně označí
jakožto skutečnosti, pro něž žádá o udělení mezinárodní ochrany. Jakkoli lze jistě legitimně
požadovat po žadateli, aby již v samotné žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl veškeré její
důvody, jichž si je vědom, nelze vyloučit, že v průběhu správního řízení vyjdou najevo další
relevantní skutečnosti, jichž si žadatel původně vědom nebyl nebo si nebyl vědom toho, že mají
význam pro posouzení jeho žádosti. Tak i v tomto konkrétním případě je zřejmé a vyjádření
stěžovatele v průběhu správního řízení tomu napovídají, že si stěžovatel nemusel v době podání
žádosti o mezinárodní ochranu ještě plně uvědomovat rozsah svých onemocnění ani jejich
závažnost a zejména si nemusel být vědom toho, že tyto skutečnosti mají zásadní význam
pro posouzení jeho žádosti z hlediska možných důvodů pro udělení humanitárního azylu.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 25. 1. 2011,
č. j. 5 Azs 6/2010 – 107, publikovaném pod č. 2289/2011 Sb. NSS, konstatoval: „Žádost
o poskytnutí mezinárodní ochrany posuzuje správní orgán na základě skutečností, které žadatel uvede či které
ve správním řízení jinak vyjdou najevo, a to z hlediska všech zákonných forem této ochrany, které se k těmto
skutečnostem vztahují.“ (důraz doplněn). V daném případě si byl žalovaný od počátku správního
řízení vědom toho, že stěžovatel byl v té době hospitalizován. Žalovaný měl posléze k dispozici
rovněž zdravotnickou dokumentaci, z níž jednoznačně vyplývalo, jakými onemocněními
stěžovatel trpí; žalovaný se stěžovatele na tyto skutečnosti, stejně jako na možnosti jeho léčby
ve Vietnamu v průběhu pohovoru dotazoval a dostalo se mu konkrétních, byť stručných
odpovědí, přesto se žalovaný k těmto otázkám ve svém rozhodnutí nevyjádřil, a to ani z hlediska
možných důvodů pro udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu. Takový postup
žalovaného, jak již bylo vysvětleno, nemůže obstát.
Nelze souhlasit ani s tím, že se krajský soud nemusel zabývat zdravotním stavem
stěžovatele z toho důvodu, že stěžovatel nepředložil potvrzení o svém zdravotním stavu v době
řízení před soudem. Naopak, jak důvodně připomíná stěžovatel, i v řízení o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu ve věcech mezinárodní ochrany správní soudy primárně vycházejí
ze skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, přičemž jsou povinny
se odchýlit od §75 odst. 1 s. ř. s. a přihlížet i ke skutečnostem relevantním z hlediska
mezinárodní ochrany (ovšem ve prospěch žadatele), které vyšly najevo až po vydání žalobou
napadeného rozhodnutí, pouze tehdy, pokud by v konkrétním případě neshledaly dostatečné
záruky k tomu, že budou tyto nové skutečnosti posouzeny v novém správním řízení k tomu
příslušným správním orgánem z hlediska respektování zásady non-refoulement a že bude mít žadatel
o mezinárodní ochranu možnost dosáhnout soudního přezkoumání tohoto nového rozhodnutí
dříve, než by mělo dojít k jeho navrácení do země původu (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 4. 2011, č. j. 5 Azs 3/2011 – 131, www.nssoud.cz). Navíc, ve zmiňované
propouštěcí zprávě, která je součástí správního spisu a kterou měl tedy k dispozici i krajský soud,
byla onemocnění stěžovatele zcela jednoznačně popsána a lze jen stěží předpokládat, že za dobu
od vydání rozhodnutí žalovaného do rozhodování krajského soudu doznal zdravotní stav
stěžovatele z hlediska uvedených onemocnění zásadních změn.
Na základě uvedeného Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou
a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadený rozsudek krajského soudu. Zruší-li Nejvyšší
správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly
pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může sám podle
povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
V dané věci by krajský soud v souladu s vysloveným závazným právním názorem neměl jinou
možnost, vzhledem ke zjištěným a v žalobě důvodně namítaným vadám správního rozhodnutí,
než zrušit rozhodnutí žalovaného pro jeho nepřezkoumatelnost. Nejvyšší správní soud proto
v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodl tak, že sám
rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný postupovat
podle právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Vzhledem k uvedenému postupu Nejvyšší správní soud neprováděl dokazování článkem
o léčbě tuberkulózy ve Vietnamu přiloženým ke kasační stížnosti a nemohl se tedy ani zabývat
jeho obsahem. Tento důkaz bude muset hodnotit žalovaný, předloží-li ho stěžovatel v průběhu
dalšího správního řízení, a to vedle jiných důkazů, které si za účelem posouzení nastíněných
otázek týkajících se humanitárního azylu žalovaný obstará.
Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatel měl ve věci úspěch, podle §60 odst. 1
s. ř. s. mu tedy přísluší právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení. V řízení před
krajským soudem byl stěžovatel nejprve zastupován JUDr. Romanem Schneiderem, advokátem
se sídlem Moravské nám. 4, Brno. V průběhu řízení o žalobě nicméně zastoupení stěžovatele
převzal a v řízení o kasační stížnosti stěžovatele dále zastupoval advokát Mgr. Vratislav Tauber.
Stěžovateli tedy náleží náhrada nákladů spojených se zastoupením postupně oběma těmito
advokáty, ovšem s tím, že za důvodně vynaložený náklad lze považovat odměnu a paušální
náhradu výdajů za úkon právní služby spojený s převzetím zastoupení pouze jednou. Náklady
právního zastoupení tedy spočívají v odměně advokáta za zastupování ve výši 4 x 2100 Kč
za 4 úkony právní služby, tj. převzetí a přípravu zastoupení, podání žaloby, účast na jednání
krajského soudu dne 10. 10. 2012 a podání kasační stížnosti [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1
písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2012]. Dále
soud zahrnul mezi náklady řízení paušální náhradu hotových výdajů advokáta ve výši 4 x 300 Kč
za čtyři úkony právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradu za daň z přidané hodnoty
(21 %) ve výši 2016 Kč. Celkem tedy přiznal Nejvyšší správní soud stěžovateli na náhradě
nákladů řízení částku 11 616 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 14. listopadu 2013
JUDr. Lenka Matyášová, Ph.D.
předsedkyně senátu