ECLI:CZ:NSS:2013:6.AS.59.2012:45
sp. zn. 6 As 59/2012 - 45
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny
Šimáčkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce:
B. P., zastoupený JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, se sídlem 1. máje 535/50, Liberec,
proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 58/219, Praha 9, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 8. 2006, č. j. 5 124/2006-603, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2007, č. j. 8 Ca 313/2006 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Martinu Köhlerovi, advokátovi, se sídlem
1. máje 535/50, Liberec, se přiznáv á odměna za zastupování a náhrada hotových
výdajů ve ve výši 18 285 Kč, která je splatná do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení
z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
[1] Žalobce podal u Městského soudu v Praze žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne
31. 8. 2006, č. j. 5 124/2006-603. Městský soud žalobce vyzval usnesením ze dne 13. 6. 2007,
č. j. 8 Ca 313/2006 - 30, k zaplacení soudního poplatku. Z doručenky (na č. l. 31 spisu městského
soudu) vyplývá, že obálka s tímto usnesením byla dne 15. 6. 2007 uložena a žalobci byla
zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedl. Žalobce si zásilku do 15 dnů od uložení nevyzvedl,
a ta byla dne 4. 7. 2007 vrácena městskému soudu.
[2] Dne 30. 7. 2007 pak městský soud usnesením č. j. 8 Ca 313/2006 - 33 řízení zastavil
pro nezaplacení soudního poplatku. Z doručenky (na č. l. 34a spisu městského soudu) vyplývá,
že obálka s tímto usnesením byla dne 8. 8. 2007 uložena a žalobci byla zanechána výzva,
aby si zásilku vyzvedl. Žalobce si zásilku do 15 dnů od uložení nevyzvedl, a ta byla dne
27. 8. 2007 vrácena městskému soudu.
[3] Žalobce ve věci podal návrh na obnovu řízení; ten byl ale usnesením Městského soudu
v Praze č. j. 8 A 225/2010 - 11 ze dne 9. 11. 2010 zamítnut (kopie usnesení je součástí spisu
sp. zn. 3 Na 141/2012, přiloženého ke spisu městského soudu v této věci). V usnesení se mimo
jiné uvádí: „Žalobce se svým návrhem (podáním) domáhá obnovy řízení vedeného u zdejšího soudu
pod sp. zn. 8 Ca 313/2006, v rámci něhož se žalobce podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí
předsedy rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 31. 8. 2006, č. j. 5 124/2006-603. Řízení
o této žalobě bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2007, č. j. 8 Ca 313/2006 - 33, zastaveno
[…], neboť žalobce i přes výzvu soudní poplatek z podané žaloby nezaplatil a to ani v kolcích ani na účet
soudu.“
[4] Dne 23. 12. 2011 zaslal žalobce dopis místopředsedovi Městského soudu v Praze
ke spisové značce 8 Ca 313/2006, kde mimo jiné uvádí: „Předmětem této stížnosti je popření základního
právo občana, a to je právo na soudní řízení. Tohoto se Váš soud dopustil svým tvrzením o nezaplacení soudního
poplatku k návrhu výše uvedené žaloby, ke kterému jsem byl údajně vyzván v r. 2007. Jakékoliv stížnosti
a návrhy na obnovu soudního řízení byly Vaším soudem zamítnuty.“ Ze stejného data pochází i dopis
žalobce soudnímu exekutorovi JUDr. Ondřeji Marešovi (oba dopisy jsou založeny ve spisu
sp. zn. 3 Na 141/2012, přiloženém ke spisu městského soudu v této věci), kde je v záhlaví
uvedena sp. zn. 8 Ca 313/2006, v němž žalobce píše: „V mém případě jsem byl po rozhodnutí
Městského soudu v Praze v této věci zbaven zákonné možnosti na obnovení řízení v této věci, což je porušením
základního práva občana, práva na soudní řízení. V této souvislosti opakuji, že spor vznikl o 230 Kč […]
a jen proto, že jsem neobdržel v r. 2007 výzvu k zaplacení soud. poplatku, která byla zřejmě omylem poštou dána
do schránky synovi, který se jmenuje stejně ale místo p. č. 183, má č. 89.“
[5] Žalobce podal dne 9. 2. 2012 k poštovní přepravě městskému soudu dopis ze dne
8. 2. 2012, nadepsaný „Stížnost na zrušení návrhu žaloby s doplněním ze dne 5. 6. 2007 proti Eurotelu
Praha (O2), žádost o obnovu řízení. Odpověď na dopis pod zn. Spr. 4818/2011 ze dne 2. 2. 2012“.
V něm mimo jiné uvedl, že nikdy žádnou výzvu k zaplacení soudního poplatku neobdržel,
neboť výzva k zaplacení soudního poplatku byla zřejmě doručena na adresu jeho jmenovce,
který však má jinou adresu. Městský soud tento dopis vyhodnotil jako nejasné podání a požádal
žalobce o sdělení, čeho se svým podáním domáhá (přípis č. j. 3 Na 141/2012 - 5 ze dne
31. 7. 2012). Žalobce na tuto výzvu reagoval dopisem ze dne 30. 8. 2012. Městský soud posléze
posoudil dopis ze dne 8. 2. 2012 jako kasační stížnost a předložil ji Nejvyššímu správnímu soudu
k rozhodnutí.
[6] Nejvyšší správní soud usnesením č. j. 6 As 59/2012 - 27 ze dne 20. 5. 2013 ustanovil
žalobci (dále „stěžovatel“) zástupce, kterého vyzval k doplnění kasační stížnosti. Za účelem
posouzení včasnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud výslovně vyzval ustanoveného
zástupce k uvedení data, kdy byla stěžovateli – pokud vůbec – obě usnesení městského soudu
(č. j. 8 Ca 313/2006 - 30 ze dne 13. 6. 2007 a č. j. 8 Ca 313/2006 - 33 ze dne 30. 7. 2007)
doručena, případně kdy a jakým způsobem se s těmito usneseními stěžovatel seznámil. Dále měl
zástupce uvést, zdali některý z předchozích přípisů stěžovatele městskému soudu nebyl míněn
jako kasační stížnost v dané věci.
[7] Kasační stížnost, kterou se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze
č. j. 8 Ca 313/2006 - 33, byla ustanoveným zástupcem doplněna dne 17. 6. 2013. Stěžovatel
v prvé řadě namítá, že v obou předmětných usneseních (jakož i v usnesení ze dne 19. 2. 2007,
č. j. 8 Ca 313/2006 - 25, kterým byl vyzván k odstranění vad žaloby) chybí datum narození
žalobce, které stejně tak absentuje na obálkách, v kterých byla tato usnesení zasílána. Stěžovatel
považuje za absurdní, že by opakovaně úmyslně nepřebíral zásilky za situace, kdy měl
na jejich doručení eminentní zájem. V tomto ohledu stěžovatel zdůrazňuje, že jeho syn
se jmenuje zcela shodně. K doručení předmětných usnesení stěžovatel uvádí, že mu dosud nebyla
doručena a neobdržel ani oznámení o uložení zásilky na poště. Proto je dle stěžovatele na České
poště, s. p., aby prokázala, že oznámení o uložení zásilky bylo skutečně doručeno stěžovateli.
Za tímto účelem navrhuje provést výslech doručovatelky J. L. V samotném usnesení č. j. 8 Ca
313/2006 - 30, obsahujícím výzvu k zaplacení soudního poplatku, je uvedeno, že „soud řízení
nezastaví, je-li tu nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by mohla poplatníku vzniknout újma“. Ta stěžovateli
podle jeho názoru skutečně vznikla, neboť proti němu bylo zahájeno exekuční řízení.
[8] Zároveň stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O této žádosti Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, neboť po provedení nezbytných
procesních úkonů rozhodl přímo ve věci samé.
[9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti podle zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
V rámci ověřování splnění podmínek k věcnému projednání kasační stížnosti Nejvyšší správní
soud zkoumal také otázku, zda kasační stížnost byla podána v zákonné lhůtě.
[10] Nejvyšší správní soud se přípisem č. j. 6 As 59/2012 - 16 ze dne 15. 2. 2013 dotázal
na okolnosti včasnosti kasační stížnosti, na což stěžovatel reagoval dne 25. 2. 2013. Poté zdejší
soud ustanovil usnesením č. j. 6 As 59/2012 - 27 ze dne 20. 5. 2013 stěžovateli zástupce
pro řízení o kasační stížnosti, kterého zároveň vyzval ke skutkové a právní konkretizaci námitky
týkající se doručování předmětných usnesení městského soudu. Zdejší soud má proto za to,
že stěžovateli poskytl adekvátní prostor vyjádřit se k otázce včasnosti [srov. nález Ústavního
soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 2637/08 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu uvedená
v tomto usnesení jsou dostupná na nalus.usoud.cz)].
[11] Podle §106 odst. 2 s. ř. s. musí být kasační stížnost podána do dvou týdnů po doručení
rozhodnutí, proti kterému směřuje; přičemž zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze
prominout.
[12] Ustanovení §50c odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) stanoví: „Nebude-li uložená písemnost vyzvednuta do 3 dnů nebo,
jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení, považuje se poslední den lhůty
za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl; to neplatí, je-li náhradní doručení písemnosti vyloučeno
(§50d odst. 1) nebo bylo-li uložení písemnosti neúčinné.“
[13] Na doručence zásilky s usnesením č. j. 8 Ca 313/2006 - 33, tedy rozhodnutím,
proti kterému kasační stížnost směřuje, je uvedeno, že stěžovatel nebyl zastižen, obálka
s písemností byla uložena dne 8. 8. 2007 a adresátu byla zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedl.
Z obálky je taktéž patrno, že nebyla vyzvednuta v patnáctidenní lhůtě, a proto byla odeslána zpět
městskému soudu dne 24. 8. 2007. Podle §50c odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §42 odst. 5 s. ř. s.
se považuje za den doručení desátý den od uložení obálky s písemností. Protože poslední den
lhůty připadá v nyní posuzovaném případě na sobotu 18. 8. 2007, mělo by být za den doručení
považováno pondělí 20. 8. 2007 (§40 odst. 3 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost byla podána až dne 9. 2. 2012. Stěžovatel v ní namítá, že mu obálka
s usnesením č. j. 8 Ca 313/2006 - 33 ani výzva k vyzvednutí této písemnosti nebyly
nikdy doručeny. Podle tzv. negativní teorie důkazní (někdy také „negativní teorie dělení
důkazního břemena“ nebo pouze „teorie negativní“) platí, že „důkazní břemeno nenese ten,
kdo pouze v negativním smyslu tvrdí, že nenastala žádná změna, ale ten, kdo uplatňuje nějakou pozitivní
skutečnost“ (Macur, J.: Dělení důkazního břemena v civilním soudním sporu. Brno: Masarykova
Univerzita v Brně, 1996, str. 32). Ačkoliv J. Macur považuje negativní teorii důkazní
za překonanou (str. 34), podle P. Svobody je tato teorie mezi českými soudy neobyčejně
populární (Svoboda, P.: Dokazování. Praha: ASPI - Wolters Kluwer, 2009, str. 29). I Nejvyšší
správní soud z ní vycházel například v rozsudku ze dne 26. 7. 2006, č. j. 3 Azs 35/2006 - 104,
publikovaném pod č. 951/2006 Sb. NSS (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
uvedená v tomto usnesení jsou dostupná na www.nssoud.cz): „Postup krajského soudu, jenž zamítl
návrh na ustanovení zástupce (§35 odst. 7 s. ř. s.) s odůvodněním, že stěžovatelka neprokázala tvrzení
o své majetkové situaci listinnými důkazy, přičemž tato tvrzení stěžovatelky spočívala v tom, že nemá žádný
majetek ani příjmy, je vadný a je důvodem pro zrušení takového usnesení. Krajský soud svým postupem popřel
tzv. negativní důkazní teorii, podle níž nelze dokazovat neexistující skutečnosti.“ Podobně Ústavní soud
ve svém nálezu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 22/10, konstatoval: „Povinnost tvrzení a zejména
prokazování má však své mantinely, mezi něž patří uplatnění pravidla ’neexistence se neprokazuje,‘ vycházející
z tzv. negativní důkazní teorie, neboť po nikom nelze spravedlivě požadovat, aby prokázal reálnou neexistenci
určité právní skutečnosti“ (bod 24).
[15] V nyní posuzovaném případě však nelze z teorie negativní vycházet. Podle §50f odst. 9
o. s. ř. (ve spojení s §42 odst. 5 s. ř. s.) totiž platí, že: „Není-li dokázán opak, považují se údaje uvedené
na doručence za pravdivé.“ Nejvyšší správní soud tedy musí ze zákona vycházet z premisy pravdivosti
údajů uvedených na doručence obálky obsahující usnesení č. j. 8 Ca 313/2006 - 33,
přičemž doručenka splňuje všechny náležitosti uvedené v §50f odst. 1 a 3 o. s. ř. Vyplývá z ní,
že stěžovateli bylo doručováno tzv. fikcí a za den doručení se považuje 20. 8. 2007 (viz bod [13]
tohoto usnesení). Zásada „neexistence se neprokazuje“ je tak v tomto případě zákonem popřena,
neboť v situaci, kdy z doručenky plyne, že stěžovateli byla zanechána výzva k vyzvednutí
písemnosti, je to on, kdo musí prokázat, že daný údaj je nepravdivý (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 2. 2010, č. j. 1 As 2/2010 - 80).
[16] Stěžovatel za tímto účelem navrhl provést výslech doručovatelky obou usnesení, J. L.
Nejvyšší správní soud tento důkaz neprovedl, neboť ze soudního spisu zjistil, že se stěžovatel o
napadeném usnesení dozvěděl podstatně dříve než dne 9. 2. 2012, kdy podal kasační stížnost.
Z dopisů stěžovatele ze dne 23. 12. 2011, jejichž pasáže jsou citovány v bodě [4] tohoto usnesení,
je patrné, že se stěžovatel již dříve domáhal obnovy řízení ve věci, ale – jak sám píše – všechny
jeho stížnosti a návrhy na obnovu řízení byly zamítnuty. Taktéž stěžovatel nepochybně věděl, že
soudní řízení ve věci sp. zn. 8 Ca 313/2006 bylo skončeno a že městský soud odkázal na
nezaplacení soudního poplatku stěžovatelem za podání žaloby. I v případě, že bude Nejvyšší
správní soud považovat datum 23. 12. 2011 za den, kdy se stěžovatel o těchto skutečnostech
dozvěděl (ačkoliv je velmi pravděpodobné, že se o nich dozvěděl mnohem dříve, zejména
v souvislosti se žádostí o obnovu řízení, která byla zamítnuta dne 9. 11. 2010), ani tak nemůže být
kasační stížnost považována za včasnou [a to ani kdyby zdejší soud poskytl stěžovateli
čtyřtýdenní lhůtu pro podání kasační stížnosti, poskytovanou v případech nesprávného či
chybějícího poučení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2008, č. j. 4 As
36/2008 - 59)]. Kasační stížnost byla předána k poštovní přepravě dne 9. 2. 2012, a je tedy na
každý pád opožděná, přičemž na tomto závěru by nemohlo navrhované provedení důkazu nic
změnit, neboť by sice mohlo teoreticky podpořit stěžovatelovo tvrzení, že mu v roce 2007 nebyla
zanechána výzva k vyzvednutí napadeného usnesení, ale závěr, že nejpozději 23. 12. 2011
stěžovatel již věděl o napadeném usnesení a mohl proti němu podat kasační stížnost, není výslech
poštovní doručovatelky s to zvrátit.
[17] Námitka stěžovatele, že usnesení i obálky postrádají datum narození stěžovatele, není
důvodná a nemůže mít vliv na posouzení včasnosti kasační stížnosti. Označení jménem,
příjmením a bydlištěm je v této věci dostačující, neboť je takto stěžovatel jednoznačně odlišen
od ostatních osob. Stěžovatel sice uvádí, že má syna se shodným jménem i příjmením bydlícího
ve stejné obci, ale jejich adresy se liší číslem popisným. Na předmětných usneseních
i doručenkách je přitom adresa stěžovatele uvedena ve všech případech správně. Podrobnější
identifikace by byla nezbytná v situaci, kdyby bydlelo více osob se zcela shodným jménem
na stejné adrese (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 30 Cdo 596/2002,
a ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1938/2006, dostupná na www.nsoud.cz), což není
tento případ.
[18] Stěžovatel taktéž odkazuje na usnesení č. j. 8 Ca 313/2006 - 30, ve kterém městský soud
konstatuje, že řízení v případě nezaplacení soudního poplatku nezastaví, je-li tu nebezpečí
z prodlení, v jehož důsledku by mohla poplatníku vzniknout újma. Tato situace měla v případě
stěžovatele nastat. Stěžovatel ovšem neodcitoval i druhou část odkazovaného souvětí (převzatého
z tehdejšího znění §9 odst. 4 písm. c) zákona č. 549/1991, o soudních poplatcích), která stanoví:
„(…) jestliže poplatník ve stanovené lhůtě sdělí soudu okolnosti, které toto nebezpečí osvědčují, a doloží,
že bez své viny nemohl soudní poplatek dosud zaplatit.“ Stěžovatel však žádné takové tvrzení
u městského soudu ve stanovené lhůtě neuplatnil.
[19] Podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. soud usnesením odmítne návrh, jestliže byl podán
předčasně nebo opožděně. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud výše dovodil,
že stěžovatelova kasační stížnost byla podána opožděně, nezbylo mu než ji odmítnout
podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
[20] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[21] Stěžovateli byl Nejvyšším správním soudem ustanoven zástupcem k ochraně jeho zájmů
ve věci JUDr. Martin Köhler, advokát, se sídlem 1. máje 535/50, Liberec. Podle §35 odst. 8 část
věty prvé za středníkem s. ř. s. platí hotové výdaje a odměnu za zastupování ustanoveného
advokáta stát. Ustanovený zástupce požadoval na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměnu ve výši
25 481,6 Kč (pět úkonů právní služby v celkové výši 15 500 Kč, náhrada hotových výdajů
v celkové výši 1 500 Kč, náhrada za DPH ve výši 3 570 Kč, cestovní výdaje v celkové výši
4 911,6 Kč).
[22] Nejvyšší správní soud přiznal zástupci odměnu a paušální náhradu hotových výdajů za tři
úkony právní služby (první porada s klientem konaná dne 3. 6. 2013 včetně převzetí a přípravy
zastoupení, další porada s klientem přesahující jednu hodinu konaná dne 14. 6. 2013 a doplnění
kasační stížnosti ze dne 17. 6. 2013) ve výši 10 200 Kč. Nahlížení do spisu a pořízení jeho kopie
ze dne 5. 6. 2013 a studium spisu ze dne 12. 6. 2013 nebyly zdejším soudem hodnoceny
jako samostatné úkony, jak požadoval zástupce. Tyto činnosti se považují za součást úkonu
právní služby spočívajícího v převzetí a přípravě zastoupení dle §11 odst. 1 písm. b) advokátního
tarifu, nikoliv za samostatný úkon (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 3. 2013, č. j. 7 As 143/2012 - 50, ze dne 29. 4. 2008, č. j. 5 Azs 33/2008 - 40, a ze dne
8. 6. 2006, č. j. 4 Azs 415/2005 - 74). Dále Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci
náhradu cestovních výdajů podle §13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu a náhradu za promeškaný čas
podle §14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu za cestu osobním vozidlem dne 5. 6. 2013
z Liberce do Brna a zpět (616 km) za účelem nahlédnutí do spisu u Nejvyššího správního soudu.
Pokud jde o náhradu cestovních výdajů, základní náhrada za použití vozidla podle §157 odst. 4
písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, činí 2 217,6 Kč (tj. 616 km x 3,6 Kč/km)
a náhrada výdajů za spotřebovanou pohonnou hmotu podle §4 písm. b) vyhlášky
č. 472/2012 Sb. činí 1 394 Kč (tj. 616 km x 6,2 l/100 km x 36,5 Kč/l). Náhrada za promeškaný
čas strávený cestou v délce 13 započatých půlhodin podle §14 odst. 3 advokátního tarifu činí
1 300 Kč. Nejvyšší správní soud tak přiznal ustanovenému zástupci stěžovatele odměnu
a náhradu hotových výdajů ve výši 15 111,6 Kč, zvýšenou o částku připadající na DPH 21 %,
celkem tedy 18 285 Kč. K výplatě této částky pak Nejvyšší správní soud stanovil přiměřenou
lhůtu.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. července 2013
JUDr. Kateřina Šimáčková
předsedkyně senátu