ECLI:CZ:NSS:2013:6.AZS.3.2013:21
sp. zn. 6 Azs 3/2013 - 21
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: Z. Y.,
zastoupena Mgr. Lilianou Křístkovou, advokátkou, se sídlem nám. I. P. Pavlova 3, Praha 2, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného
č. j. OAM-65/ZA-ZA09-ZA14-2012 ze dne 15. 3. 2012, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2012, č. j. 2 Az 4/2012 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně, advokátce Mgr. Lilianě Křístkové, se přiznáv á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v částce 2904 Kč, která bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Výše označeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) byla
zamítnuta žaloba směřující proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 3. 2012,
č. j. OAM-65/ZA-ZA09-ZA14-2012, kterým bylo rozhodnuto o žádosti žalobkyně
(dále jen „stěžovatelka“) o udělení mezinárodní ochrany tak, že se žádost o udělení mezinárodní
ochrany zamítá jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen ,,zákon o azylu“). O náhradě nákladů soudního řízení bylo rozhodnuto tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, ustanovené zástupkyni stěžovatelky
byla přiznána odměna za zastupování ve výši 5760 Kč a tlumočníkovi Ing. Petru Levému bylo
přiznáno tlumočné ve výši 350 Kč.
[2] Městský soud nejprve v odůvodnění svého rozsudku zrekapituloval obsah žaloby, vyjádření
žalovaného k žalobě, odůvodnění správního rozhodnutí žalovaného a zjištění ze správního spisu
žalovaného.
[3] Městský soud poté uvedl, že v řízení o azylu jsou rozhodující pro posouzení jak naplnění
zákonných podmínek, tak pro rozsah dokazování důvody uváděné žadatelem v jeho žádosti,
při pohovoru nebo v jiných podáních učiněných do vydání rozhodnutí. Stěžovatelka během
správního řízení neuváděla žádné skutečnosti, které by bylo možné podřadit pod důvody udělení
azylu podle §12 zákona o azylu. Uvedla, že nebyla ona sama ani nikdo z její rodiny členem
politické strany nebo jiné organizace, na území Ukrajiny nebyla nijak politicky aktivní ani důvody
pro udělení azylu podle §12 písm. a) zákona o azylu neuplatňovala.
[4] Stěžovatelka také nesplňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu,
neboť bez jakýchkoliv pochybností nebylo prokázáno, že by měla odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání politických názorů. Odůvodněný strach z těchto důvodů stěžovatelka
ani neuváděla. Stěžovatelka tedy nesplňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 písm. a) a b)
zákona o azylu. Stěžovatelka též nesplňuje podmínky pro udělení azylu z důvodu sloučení rodiny
podle §13 odst. 2 zákona o azylu, ani podmínky pro udělení humanitárního azylu podle §14
zákona o azylu. Městský soud zdůraznil, že na udělení humanitárního azylu není subjektivní právo
a správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení, přičemž humanitární azyl lze
udělit pouze z důvodu hodného zvláštního zřetele. Takový důvod u stěžovatelky nebyl dán;
stěžovatelka je zdravá, její potíže s kolenem jí podle jejího tvrzení nebrání v přístupu k lékařské
péči ve vlasti. Stěžovatelka rovněž nedisponuje žádnou lékařskou dokumentací, neboť se s tímto
problémem neléčí. Městský soud rovněž zdůraznil, že azylové řízení je mimořádným institutem
sloužícím ochraně cizinců, kteří pociťují důvodnou obavu před pronásledováním v zemi původu.
Nelze jej zaměňovat s jinými tipy pobytu na území České republiky ani jeho prostřednictvím
nelze žádat legalizaci pobytu. Institut azylu slouží lidem, kteří jsou pronásledováni ze zákonem
stanovených důvodů, není prostředkem pro řešení jakýchkoliv problémů v zemi původu.
[5] Jediným problémem v zemi původu, který stěžovatelka uváděla, byly problémy s mužem,
s nímž měla krátkodobou známost na začátku roku 1994 na Jaltě, která trvala asi měsíc. Tomuto
muži dala při odjezdu z Jalty svou adresu a svůj telefon. V listopadu se jí narodila dcera. Uvedený
muž se objevil až v roce 2004. Navštívil ji nejprve v zaměstnání, považoval se za otce její dcery,
což ona odmítla. Poté ji ještě několikráte navštívil, trval na tom, aby s ním uzavřela manželství,
což též odmítla, za to ji fyzicky napadl. Problémy s tímto mužem nahlásila na obvodním oddělení
police na Ukrajině, bylo jí však řečeno, že jí nemůžou celých 24 hodin hlídat. Z obavy před tímto
mužem začala měnit místo pobytu, pobývat u svých známých a sestry, naposledy u své známé
v Chersonu, kde ji již tento muž nenavštívil. Po vyřízení pracovního povolení v roce 2005 odjela
do České republiky a u své známé nechala svoji dceru. Asi po půl roce se na Ukrajinu vrátila
a společně se svojí dcerou žila u této známé až do září 2006. Během celé této doby neměla s tímto
mužem žádné problémy a neměla ani problémy jiné. V září 2006 odjela s dcerou do České
republiky, a to bez jakýchkoliv problémů. Zpět na Ukrajinu se ještě jedenkráte vrátila,
a to v srpnu 2007, kdy vyřizovala pro svoji dceru cestovní doklad. Ani v této době, kdy pobývala
na území Ukrajiny po dobu asi 2 – 3 týdnů, žádné problémy neměla. Poté společně s dcerou
odjely do České republiky, zde zprvu žily legálně, později se jejich pobyt změnil na ilegální a bylo
jim uděleno správní vyhoštění z území České republiky, což však nerealizovaly.
[6] Městský soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Azs 8/2003,
ze kterého vyplývá, že pro závěr o neposkytnutí pomoci státními orgány je nutno využít všech
prostředků, jež právní řád vlasti poskytuje k ochraně práv žadatele. Stěžovatelka evidentně
nevyčerpala veškeré reálně dostupné prostředky ochrany svých práv, neboť poté,
co se bez úspěchu obrátila na obvodní oddělení policie ve vlasti, se již neobrátila na vyšší složky
policie ani na orgány prokuratury. Obavu před mužem, který ji pronásleduje, proto nelze podřadit
pod hrozbu skutečného nebezpečí vážné újmy taxativně uvedené v §14a odst. 2 zákona o azylu.
Navíc při svém přestěhování do Chersonu ke známé, u které nechala svoji dceru při svém
odjezdu začátkem roku 2005, již žádné problémy neměla. Stěžovatelka tedy mohla své problémy
řešit také přestěhováním do jiné části země. Soud též přihlédl k tomu, že se stěžovatelka zdržuje
na území České republiky již poměrně dlouho, ale žádost o udělení mezinárodní ochrany podala
až poté, co jí bylo uděleno správní vyhoštění. Podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 3 Azs 119/2004 žádost o azyl podaná po poměrně dlouhé době strávené na území České
republiky je třeba považovat za přinejmenším nepřímý důkaz o tom, že žadatel situaci ve své
domovské zemi, pokud se jedná o důvody azylu, nepociťoval tak palčivě.
[7] Protože stěžovatelka nesplňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 a §14a zákona o azylu,
žalovaný nepochybil, pokud její žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítl jako zjevně
nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu. Městský soud žalobu směřující proti
napadenému rozhodnutí žalovaného zamítl podle ust. §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), neboť neshledal žádnou nezákonnost v napadeném
rozhodnutí.
II. Kasační stížnost
[8] Proti tomuto rozhodnutí městského soudu brojila stěžovatelka kasační stížností ze dne
8. 1. 2013, v níž uvedla, že rozsudek městského soudu napadá z důvodu nezákonnosti
podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“) a z důvodu nepřezkoumatelnosti podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[9] Stěžovatelka namítá, že se městský soud nezabýval tím, zda správní orgán v řízení postupoval
v souladu s platnými právními předpisy a vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci (podle §3
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád). Podle názoru stěžovatelky žalovaný řádně nezkoumal,
zda jsou dány podmínky zejména podle §14 zákona o azylu pro udělení humanitárního azylu,
popř. podmínky podle §14a odst. 2 zákona o azylu.
[10] Stěžovatelka ve svých podáních zcela jednoznačně popsala svoji situaci i důvody a způsob
opuštění země původu. Právě tíživá situace stěžovatelky je důvodem pro udělení doplňkové
ochrany podle §14a odst. 2 zákona o azylu, když státní orgány stěžovatelce neposkytly ochranu
její osoby a její rodiny. Právě absence ochrany ze strany státních orgánů měla být posouzena jako
vážná újma, která stěžovatelce hrozí v případě návratu do vlasti. Návrat stěžovatelky do vlasti
se s ohledem na pronásledování ze strany třetí osoby neobejde bez následků. Stěžovatelka
nedisponuje dostatečnými možnostmi svá tvrzení prokázat, avšak domnívá se, že její výpověď
je konzistentní s logickou návazností.
[11] Stěžovatelka má též za to, že v jejím případě jsou splněny zvlášť závažné okolnosti, které lze
podřadit právě pod institut humanitárního azylu. Stěžovatelka žije v České republice se svojí
dcerou dlouhou dobu, mluví plynule česky, má v České republice zázemí i okruh přátel a je zcela
integrována do české společnosti. V zemi původu nemá žádné zázemí. Tato okolnost měla vést
k udělení humanitárního azylu. Městský soud se podle názoru stěžovatelky řádně nezbýval tím,
zda správní uvážení žalovaného nepřekročilo meze zákona a zda jej správní orgán nevyložil příliš
úzce. Vzhledem k tomu, že zákona o azylu blíže nevymezuje humanitární důvody, závisí výklad
tohoto pojmu na uvážení správního orgánu, které nemůže být příliš široké ani příliš zužující.
Je zřejmé, že smyslem zákona o azylu je posoudit individuálně každou situaci žadatele. Právě
proto, že v §14 zákona o azylu není výčet humanitárních důvodů a jejich konkretizace
je ponechána na uvážení správního orgánu, je nutné soudně přezkoumat meze tohoto uvážení.
Z odůvodnění kasační stížnosti je podle názoru stěžovatelky zřejmé, že jsou dány důvody
zvláštního zřetele hodné pro udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu
a že rozhodnutí je nepřezkoumatelné.
[12] Stěžovatelka závěrem navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu
napadený kasační stížností zrušil a věc vrátil soudu zpět k dalšímu řízení.
[13] Stěžovatelka zároveň v kasační stížnosti požádala Nejvyšší správní soud, aby podané kasační
stížnosti přiznal odkladný účinek.
[14] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že pokládá všechny námitky
stěžovatelky za nedůvodné, což jednoznačně vyplývá z obsahu správního spisu. V této souvislosti
se na základě žalobních námitek případem dostatečně zabýval i městský soud, na jehož závěry
žalovaný odkazuje.
[15] Žalovaný zdůraznil, že v azylovém řízení spočívá břemeno tvrzení na žadateli
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2005, č. j. 4 Azs 151/2005 - 86). Pokud
žadatel neunese svoji část důkazního břemene a nedostojí své povinnosti tvrzení, je nutno
mu takovou skutečnost přičítat k tíži. Žalovaný vycházel ze spolehlivě zjištěného skutkového
stavu, za jehož účelem byl se stěžovatelkou veden pohovor, ve kterém měla prostor uvést veškeré
relevantní důvody, jež vedly k opuštění vlasti, a popsat všechny potíže, které ve vlasti měla.
V odpovědích nebyla stěžovatelka nijak omezována a s protokolem o pohovoru byla seznámena,
nevyjádřila žádná doplnění, nežádala změny a s obsahem protokolu o pohovoru souhlasila,
správnost přetlumočeného textu stvrdila svým podpisem. Stěžovatelka též měla možnost
se před vydáním rozhodnutí s obsahem podkladů pro vydání rozhodnutí seznámit a vyjádřit
se k nim, čehož využila, a k uvedeným podkladům neměla připomínky. Sama nedodala žádné
listinné důkazy a ani neupřesnila, jaké podklady nutné pro vydání rozhodnutí si měl žalovaný
opatřit. Proto žalovaný považuje kasační námitku týkající se nedostatečně zjištěného skutkového
stavu za neopodstatněnou.
[16] Stěžovatelčiny obavy z pronásledování ze strany soukromé osoby, muže, který tvrdí,
že je otcem její dcery, nejsou podřaditelné pod důvody pro udělení mezinárodní ochrany uvedené
v §14 či 14a zákona č. 325/1999 Sb. Ohledně soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení
humanitárního azylu odkázal žalovaný na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003. Žalovaný též v této souvislosti poznamenal, že řádně zjistil
a posoudil stěžovatelčinu osobní situaci, též situaci v zemi původu, zdravotní stav stěžovatelky
a plně odkazuje na závěry vydaného rozhodnutí, ze kterých vyplývá proč a na základě jakých
podkladů neshledává žalovaný důvody hodné zvláštního zřetele k udělení mezinárodní ochrany
podle §14 zákona o azylu.
[17] Žalovaný připomíná, že v případě konkrétních potíží s policií na Ukrajině je možné obrátit
se na speciální odbory, které se zabývají vyšetřováním trestné činnosti policistů, lze podat stížnost
ukrajinskému ombudsmanovi a tyto mechanismy jsou v praxi využívány. Pokud se tedy police
odmítla problémy stěžovatelky zabývat, nic jí nebránilo obrátit se na příslušné státní orgány.
Ze zpráv Ministerstva vnitra České republiky vyplývá, že za dodržování vnitřní bezpečnosti
a pořádku odpovídá na Ukrajině ministerstvo vnitra, které dohlíží na činnost policie (milice)
a vlastních ozbrojených jednotek. Proti jejich postupu lze podat stížnost, což potvrzuje zpráva
MZV ČR ze dne 19. 1. 2010, jež hovoří i o institutu veřejného ochránce práv, který se zabývá
stížnostmi na státní úředníky nebo organizace (srov. informace MZV ČR
č. j. 129871/2010-LPTP ze dne 19. 1. 2010). Stěžovatelka by také mohla nelézt účinnou ochranu
v jiné části země, neboť (jak sama uvedla) poté, co se s dcerou uchýlily ke stěžovatelčině
přítelkyni, uvedený muž je nenavštívil a žádné další problémy neměly. Žalovaný tedy trvá na svém
závěru, že stěžovatelce v případě návratu do země původu nehrozí vážná újma podle §14a
zákona o azylu.
[18] Závěrem žalovaný navrhuje odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost, případně její
zamítnutí pro nedůvodnost.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[19] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a zjistil,
že kasační stížnost je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatelka byla účastnicí řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.).
Stěžovatelka je též zastoupena advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[20] O stěžovatelčině žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní
soud nerozhodoval, neboť podle ust. §32 odst. 5 zákona o azylu má podání kasační stížnosti
proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní
ochrany odkladný účinek ze zákona.
[21] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabýval přijatelností
kasační stížnosti ve smyslu §104a s. ř. s. Kasační stížnost ve věcech azylu podle §104a odst. 1
s. ř. s. musí být odmítnuta v případech, kdy svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou
přijatelnosti kasační stížnosti, představuje neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší
správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném
pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat
v následujících typových případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud
nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost
se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře
přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti
bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní
pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu. b) Krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv
pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně
domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.
Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat
takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
[22] Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat. Stěžovatelka v kasační stížnosti však žádné
takové důvody neuvedla a Nejvyšší správní soud též důvody pro přijatelnost kasační stížnosti
neshledal.
[23] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že námitky stěžovatelky ohledně neudělení
humanitárního azylu považuje za uplatněné v rozporu s ust. §104 odst. 4 s. ř. s.,
neboť je stěžovatelka neuplatnila v žalobě k městskému soudu, ač tak učinit mohla.
Podle ust. §104 odst. 4 in fine s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná, opírá-li se jen o jiné důvody,
než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem,
jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Nejvyšší správní soud se k této otázce
opakovaně vyjadřoval ve své dřívější judikatuře. Lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 7. 2005, č. j. 2 Azs 134/2005 - 43, publikovaný pod č. 685/2005 Sb.
NSS (všechna zde citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz), ve kterém dochází
soud k závěru, že důvody kasační stížnosti lze opřít jen o takové konkrétní právní či skutkové důvody, jež byly
v řízení před krajským soudem přípustně uplatněny (viz §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), a tedy alespoň
v základních rysech formulovány v žalobních bodech [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] obsažených v žalobě či jejím
včasném rozšíření, a případně dále (i po uplynutí lhůty k podání či rozšíření žaloby) upřesněny či podrobněji
rozvedeny, aniž by tím byly rozšiřovány. To platí jen za předpokladu, že uvedené právní či skutkové důvody mohl
stěžovatel v žalobě či jejím včasném rozšíření uplatnit.
[24] Nad rámec nutného zdejší soud uvádí, že rozhodnutí žalovaného obsahuje úvahu
o neudělení humanitárního azylu (str. 4 rozhodnutí žalovaného). Na poskytnutí humanitárního
azylu přitom není právní nárok a soud ve správním soudnictví nemůže vlastní úvahou nahradit
správní uvážení žalovaného, resp. dospět ohledně splnění podmínek udělení humanitárního azylu
k jiným závěrům než žalovaný (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48).
[25] Dále Nejvyšší správní soud konstatuje, že pokud jde o stěžovatelčiny problémy
se soukromou osobou v zemi původu, je třeba zdůraznit, že aby mohly takové problémy být
považovány za azylově relevantní pronásledování, je nezbytné, aby byly způsobovány původci
pronásledování (srov. §2 odst. 8 zákona o azylu), kteří jsou označeni v ust. §2 odst. 9 zákona
o azylu, podle něhož se „původcem pronásledování nebo vážné újmy rozumí i soukromá osoba, pokud
lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou
část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním
nebo vážnou újmou.“ U soukromých osob jako původců pronásledování tedy musí přistoupit
k samotnému pronásledování také záměrná nečinnost státních orgánů či jejich neschopnost
poskytovat ochranu před původci pronásledování, aby mohlo být takové pronásledování
ze strany soukromých osob přičitatelné státu a tím azylově relevantní. Zdejší soud se opakovně
již v minulosti k této problematice vyjádřil. Např. v rozsudku ze dne 14. 6. 2007,
č. j. 9 Azs 49/2007 - 68 uvedl, že skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy
před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12
zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi
původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti
v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny. V této souvislosti lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6 Azs 479/2004 - 41, podle kterého pro to,
aby bylo možné shledat absenci ochrany ze strany státu, musel by stěžovatel vyčerpat všechny reálně dostupné
prostředky ochrany. V případě stěžovatelky nebylo prokázáno, že by státní orgány země původu
nebyly schopny nebo ochotny poskytnout stěžovatelce ochranu před pronásledováním ze strany
soukromé osoby, neboť jak uvedl žalovaný ve svém rozhodnutí i městský soud v kasační
stížností napadeném rozsudku, stěžovatelka nevyužila v zemi původu všechny jí dostupné
prostředky ochrany.
[26] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje v posuzované
věci dostatečná vodítka pro vypořádání se s kasačními body. Zdejší soud neshledal ani žádné další
důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností uzavřel,
že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky,
a proto ji na základě §104a s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou.
IV. Náklady řízení
[27] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ust. §120
s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení
zastaveno nebo návrh odmítnut.
[28] Stěžovatelce byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2012,
č. j. 2 Az 4/2012 - 15 ustanovena zástupkyní Mgr. Liliana Křístková, advokátka. Ustanovená
zástupkyně stěžovatelky na výzvu soudu vyčíslila odměnu za zastupování stěžovatelky tak,
že požaduje odměnu za jeden úkon právní služby (podání kasační stížnosti) ve výši 2100 Kč
a náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč. Celkem tedy požadovala ustanovená zástupkyně
stěžovatelky odměnu ve výši 2904 Kč (včetně 21% DPH). Ustanovená zástupkyně stěžovatelky
rovněž předložila soudu osvědčení o registraci k DPH. Jelikož toto vyčíslení odměny odpovídá
obsahu spisu a je v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (srov. §9 odst. 3 písm. f)
advokátního tarifu, §7 bod 5 advokátního tarifu a §13 odst. 3 advokátního tarifu). Přiznal
Nejvyšší správní soud ustanovené zástupkyni stěžovatelky odměnu za zastupování v celkové výši
2904 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. března 2013
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu