ECLI:CZ:NSS:2013:8.AFS.48.2012:41
sp. zn. 8 Afs 48/2012 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: TRANS - TECHNIK,
spol. s r. o., se sídlem Řípská 4, Brno, zastoupeného JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem
se sídlem náměstí Míru 143, Domažlice, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem
Budějovická 7, Praha 4, proti rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10. 1. 2011,
čj. 309/2011-010100-21, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 30. 5. 2012, čj. 30 Af 50/2011 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Rozhodnutím ze dne 16. 11. 2010, čj. 33090-12/2010-016200-021, Celní úřad Brno (dále
jen „správní orgán prvního stupně“) shledal, že žalobce se dopustil správního deliktu podle §298
odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění účinném do 30. 6. 2011, porušením zájmu
společnosti způsobem uvedeným v §293 odst. 1 písm. b) téhož zákona, protože uvedl nesprávné
údaje o zboží podléhajícím dohledu celních orgánů v celním prohlášení ze dne 12. 4. 2010.
Správní orgán prvního stupně neuložil žalobci sankci v souladu s §299 odst. 5 písm. a) celního
zákona, uložil mu však povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč podle §79 odst. 5
správního řádu a §6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého
výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení.
2. Celní ředitelství Brno (dále jen „celní ředitelství“) zamítlo odvolání žalobce rozhodnutím
ze dne 10. 1. 2011, čj. 309/2011-010100-21.
II.
3. Žalobce napadl rozhodnutí celního ředitelství žalobou u Krajského soudu v Brně,
který ji rozsudkem ze dne 30. 5. 2012, čj. 30 Af 50/2011 – 26, zamítl.
4. Podle krajského soudu se napadené rozhodnutí řádně a podrobně zabývalo žalobní
námitkou, podle které celní ředitelství nemohlo rozhodnout o spáchání správního deliktu
a zároveň o neuložení sankce. Celní ředitelství zdůvodnilo, proč došlo k naplnění skutkové
podstaty celního deliktu podle §298 odst. 1 celního zákona. Žalobce ostatně netvrdil,
že by se nedopustil jednání uvedeného v tomto ustanovení a v §293 odst. 1 písm. b) téhož
zákona. Správní orgány správně dovodily, že §299 odst. 5 písm. a) tohoto zákona umožňuje
upuštění od uložení sankce. Jsou-li naplněny podmínky tohoto ustanovení, správní orgán nemusí
uložit sankci, kterou by za jiných okolností uložit musel. Krajský soud přisvědčil závěru správních
orgánů, že ačkoliv se žalobce dopustil celního deliktu, sankce mu nebude uložena právě
s odkazem na §299 odst. 5 písm. a) celního zákona.
5. Krajský soud byl přesvědčen, že v posuzované věci nebylo namístě zastavit řízení podle
§66 odst. 2 správního řádu, protože nebyly dány podmínky pro jeho aplikaci. Krajský soud
považoval závěry celního ředitelství za správné a ztotožnil se s nimi.
6. Krajský soud souhlasil s celním ředitelstvím i v otázce žalobcem tvrzené nezákonnosti
výroku o náhradě nákladů řízení. Odůvodnění celního ředitelství bylo přiléhavé a dostatečné.
V tomto směru krajský soud v plném rozsahu přebral argumentaci celního ředitelství
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005 - 130,
č. 1350/2007 Sb. NSS, všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz). Byl-li žalobce shledán vinným ze spáchání celního deliktu, správní orgán byl
povinen uložit mu povinnost nahradit náklady řízení. Výši nákladů řízení žalobce nenapadl, soud
ji proto nemusel přezkoumat. Nad rámec nutného odůvodnění však podotkl, že výše nákladů
odpovídá zákonné úpravě.
III.
7. Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
8. Stěžovatel namítl, že trestnost posuzovaného jednání nebyla dána, pokud správní orgány
shledaly naplnění podmínek podle §299 odst. 5 písm. a) celního zákona. Nebylo proto možné
rozhodnout, že se stěžovatel dopustil celního deliktu, a zároveň neuložit sankci a uložit povinnost
k náhradě nákladů řízení.
9. Podle stěžovatele je řízení o celních deliktech řízením o ukládání sankcí za správní delikty
(viz §298 odst. 1 ve spojení s §299 celního zákona). Nelze-li uložit sankci, nelze rozhodnout,
že se delikt stal (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2000,
sp. zn. 28 Ca 145/99).
10. Stěžovatel byl přesvědčen, že za dané situace je třeba zastavit řízení o celním deliktu podle
§66 odst. 2 správního řádu, protože odpadl důvod pro vedení řízení, kterým bylo uložení sankce
za celní delikt. Podle stěžovatele rovněž nebylo možné uložit povinnost k náhradě nákladů řízení,
protože správní orgány nerozhodly o porušení povinnosti ze strany stěžovatele.
11. Stěžovatel napadl také výrok II. rozsudku krajského soudu, podle kterého žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Považoval-li stěžovatel za nezákonný výrok
o zamítnutí žaloby, nemohl souhlasit ani s výrokem o náhradě nákladů řízení, který vychází
ze zamítnutí žaloby.
IV.
12. Ve vyjádření ke kasační stížnosti se celní ředitelství ztotožnilo s rozsudkem krajského
soudu a odkázalo také na své vyjádření k žalobě. Ustanovení §299 odst. 5 písm. a) celního
zákona je podle celního ředitelství liberačním důvodem pro neuložení sankce za celní delikt,
které však zároveň nevede ke zproštění odpovědnosti za spáchaný delikt (obdobně srov. zásadu
trestního práva nulla poena sine lege). Toto ustanovení umožňuje zohlednit situace, kdy subjekt
naplní skutkovou podstatu celního deliktu, ale následně učiní vše pro uvedení stavu do pořádku
a zjedná ve věci nápravu, tzn. že uvede pravdivé a správné údaje. Není ve veřejném zájmu ukládat
sankce za každé porušení celního zákona. K naplnění preventivní a výchovné funkce postačuje
samotné projednání celního deliktu. Celní ředitelství proto nepřisvědčilo stěžovateli, že trestnost
jednání není automaticky dána, jsou-li naplněny podmínky pro uplatnění zmiňovaného
ustanovení.
13. Skutečnost, že „sankce nebude uložena“neznamená, že „žalobce za správní delikt neodpovídá“.
Celní ředitelství podpořilo svoji argumentaci odkazem na odbornou literaturu (Mates, P. a kol.
Zásady správního práva trestního. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 172), podle které „Právní
úprava zná též upuštění od uložení sankce (odkaz na celní zákon). Správní orgán pak v rozhodnutí
o správním deliktu vysloví pouze vinu odpovědné osoby, popř. též povinnost uhradit náklady řízení (odkaz
na §79 odst. 5 správního řádu).“ Pokud byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání celního
deliktu, správní orgán byl povinen mu uložit povinnost k náhradě nákladů řízení.
14. K odkazu stěžovatele na rozsudek Městského soudu v Praze čj. 28 Ca 145/99 - 41, celní
ředitelství uvedlo, že toto rozhodnutí nedopadá na posuzovanou věc. Městský soud se zde
zabýval výkladem §11 zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci. Tento zákon
neobsahuje ustanovení obdobné §299 odst. 5 písm. a) celního zákona, závěry městského soudu
o zastavení řízení proto v posuzovaném případě nelze použít.
V.
15. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
16. Kasační stížnost není důvodná.
17. Nejvyšší správní soud nejprve podotýká, že v souvislosti s nabytím účinnosti zákona
č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění zákona č. 407/2012 Sb., stávající celní
ředitelství, tj. i původně žalované Celní ředitelství Brno, zanikla ke dni 1. 1. 2013. V rámci
nedokončených řízení ve správním soudnictví se dnem 1. 1. 2013 stal jejich nástupcem žalovaný.
18. V posuzované věci je sporným výklad §299 odst. 5 písm. a) celního zákona, podle
kterého sankce za celní delikt nebude uložena osobě, která učinila chybu v podaném celním
prohlášení, ale prokázala, že učinila veškeré kroky potřebné k zajištění správných a přesných
údajů. Stěžovatel je přesvědčen, že trestnost jednání není dána, jsou-li naplněny podmínky
uvedeného ustanovení, protože řízení o celních deliktech je řízením o ukládání sankcí za správní
delikty. Jinými slovy, podle stěžovatele platí, že celní orgán nemůže rozhodnout, že se delikt stal,
neuloží-li za něj sankci.
19. Nejvyšší správní soud tomuto názoru nepřisvědčil. Z úvodních slov §299 odst. 5 celního
zákona („Sankce nebude uložena …“) jednoznačně vyplývá, že toto ustanovení se vztahuje pouze
na ukládání sankce, nikoliv na posuzování viny či odpovědnosti za spáchání celního deliktu.
Lze z něj dovodit pouze tolik, že za splnění určitých taxativně vymezených předpokladů, celní
orgán nepřistoupí k uložení sankce. Jedná se o případy, kdy (1) osoba vynaložila veškeré potřebné
úsilí k odstranění závadného stavu, tj. chyby v podaném celním prohlášení, a kdy (2) došlo
k porušení celních předpisů v důsledku vyšší moci, nehody nebo jiných okolností, které dotčená
osoba nemohla ovlivnit, a tyto skutečnosti byly prokázány celnímu orgánu.
20. V prvním případě neuložení sankce představuje určitou motivaci pro osobu, která podala
chybné celní prohlášení, aby dodatečně zajistila správné a přesné údaje. Je totiž zájmem
společnosti, aby osoby uváděly správné údaje o zboží podléhajícím dohledu celních orgánů
[srov. §293 odst. 1 písm. b) ve spojení s §298 odst. 1 celního zákona]. Uložení pokuty
by se jevilo jako nepřiměřeně tvrdé, protože osoba se s veškerým úsilím pokouší napravit své
předchozí pochybení. Ve druhém případě dochází k porušení celních předpisů mimo sféru vlivu
odpovědné osoby, nezávisle na její vůli. Uložení sankce by tudíž odporovalo jejímu smyslu
(viz rozsudek ze dne 30. 3. 2011, čj. 1 Afs 14/2011 – 62).
21. Jak bylo zmíněno výše, z úvodních slov §299 odst. 5 celního zákona nepochybně nelze
dovodit závěr tvrzený stěžovatelem, totiž že celní orgán vůbec nemůže shledat pachatele
odpovědným ze spáchání celního deliktu, pokud za tento delikt nelze uložit sankci. Na posouzení
otázky odpovědnosti předmětné ustanovení celního zákona nemá žádný vliv. Toto ustanovení
nevede k liberaci. Liberací se rozumí zproštění odpovědnosti. Je-li dán liberační důvod, dochází
k vyloučení odpovědnosti za správní delikt (viz např. rozsudky ze dne 29. 12. 2005,
čj. 4 As 49/2004 - 74, č. 1562/2008 Sb. NSS, ze dne 24. 1. 2008, čj. 9 As 36/2007 - 59,
č. 1533/2008 Sb. NSS, nebo ze dne 10. 6. 2010, čj. 9 As 71/2009 – 6). Liberační důvod
lze dovozovat například z často se vyskytující formulace „Osoba za delikt neodpovídá …“
[viz např. §298 odst. 1 celního zákona, obdobně též §125l odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb.,
o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), nebo §141 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb.,
o zaměstnanosti, a další]. Tuto ani obdobnou formulaci však předmětné ustanovení neobsahuje.
22. Pro srovnání a zejména podpoření argumentace, že §299 odst. 5 celního zákona
neobsahuje liberační ustanovení, lze odkázat na úpravu liberace v jiných právních odvětvích.
Na poli občanského práva je liberace možná v případě škody vzniklé provozní činností, která byla
způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo ve vlastním jednání
poškozeného (viz §420a odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů, podle kterého „[o]dpovědnosti za škodu se ten, kdo ji způsobil, zprostí …“, obdobně
srov. §2924 a §2925 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který by měl nabýt účinnosti
od 1. 1. 2014). Byť citované ustanovení a §299 odst. 5 celního zákona obsahují podobné
podmínky pro svoji aplikaci („škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu“
a „k porušení celních předpisů došlo v důsledku vyšší moci, nehody nebo jiných okolností, které nemohla dotčená
osoba ovlivnit“), jejich důsledky jsou zcela odlišné - §420a občanského zákoníku vede ke zproštění
odpovědnosti, zatímco §299 odst. 5 celního zákona k „pouhému“ neuložení sankce. Lze dodat,
že liberace se vztahuje pouze na případy objektivní odpovědnosti, kdy se nevyžaduje zavinění.
O zavinění a případném vyvinění, tj. exkulpaci, lze hovořit pouze u odpovědnosti subjektivního
charakteru (rozsudek čj. 9 As 36/2007 - 59).
23. V oblasti trestního práva nelze hovořit o liberaci v právě uvedeném smyslu, protože
trestní odpovědnost je vždy odpovědností za zavinění. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník,
ve znění pozdějších předpisů, však obsahuje ustanovení, podle kterých může být trestní
odpovědnost zcela vyloučena, protože u posuzovaného jednání chybí protiprávnost (viz §28
a násl. trestního zákoníku). Trestní zákoník rovněž pamatuje na okolnosti, které vedou k zániku
trestní odpovědnosti (§33 a násl.). Tyto okolnosti, které nastaly po spáchání trestného činu, avšak
ne dříve, než je o něm pravomocně rozhodnuto, způsobují zánik práva státu na potrestání
pachatele. V takovém případě tedy trestní odpovědnost byla dána, ovšem z určitých důvodů
zanikla.
24. V posuzované věci je vhodné blíže se zaměřit na jednu z okolností vedoucích k zániku
trestní odpovědnosti, a to na účinnou lítost podle §33 trestního zákoníku (resp. §163, §163b,
§147a nebo §214 téhož zákona). K zániku trestní odpovědnosti v tomto případě dochází
na základě následného dobrovolného jednání pachatele, který škodlivému následku trestného
činu zamezil nebo jej napravil, nebo učinil o trestném činu oznámení v době, kdy mohlo být
škodlivému následku ještě zabráněno. V citovaném ustanovení lze nalézt některé podobné prvky
jako v §299 odst. 5 písm. a) celního zákona, pachatel se totiž rovněž pokouší napravit své
předchozí protiprávní jednání. Významnou odlišnost mezi těmito ustanoveními je však (obdobně
jako ve shora zmiňovaném případu liberace podle občanského zákoníku) třeba spatřovat v jejich
důsledcích. Zatímco §33 trestního zákoníku výslovně stanoví že „[t]restní odpovědnost za trestné činy
… zaniká, …“, §299 odst. 5 celního zákona hovoří pouze o neuložení sankce.
25. Nejvyšší správní soud proto přisvědčil krajskému soudu, že správní orgány byly
oprávněny (a dokonce povinny) neuložit stěžovateli sankci, shledaly-li naplnění podmínek §299
odst. 5 písm. a) celního zákona. Tímto však nijak nebyla ovlivněna odpovědnost stěžovatele
za protiprávní jednání spočívající v uvedení nesprávných údajů na celním prohlášení. Vzhledem
k tomu, že stěžovatel porušil povinnost stanovenou v §293 odst. 1 písm. b) celního zákona (opak
ostatně ani netvrdil), celní orgány jej správně shledaly vinným ze spáchání celního deliktu podle
§298 odst. 1 tohoto zákona.
26. Uvedenými závěry se Nejvyšší správní soud neodchýlil od své dosavadní judikatury
(viz rozsudky ze dne 19. 12. 2012, čj. 7 Afs 17/2012 – 40, a čj. 1 Afs 14/2011 – 62), podle které
§299 odst. 5 celního zákona obsahuje liberační důvody, které omezují odpovědnost delikventa.
Přestože zmíněné rozsudky použily pojem „liberační důvody“ nepřesně jako důvody omezující
odpovědnost, lze z nich bez jakýchkoliv pochybností dovodit, že pojmem „omezení
odpovědnosti“ mínily pouze nemožnost uložení sankce za celní delikt, nikoliv vyloučení
odpovědnosti jako takové.
27. Ustanovení §299 odst. 5 celního zákona svým významem odpovídá postupu při upuštění
od uložení sankce, byť se jeho formulace odlišuje od jiných právních norem obsahujících tento
institut [viz např. §11 odst. 3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších
předpisů; §38 odst. 3 zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění,
o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované
prevenci), ve znění účinném do 18. 3. 2013; nebo §142 odst. 3 zákona č. 187/2006 Sb.,
o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů]. Citovaná ustanovení ponechávají
možnost upuštění od uložení sankce ve sféře správního uvážení správního orgánu, §299 odst. 5
celního zákona naproti tomu prostor pro správní uvážení nedává. Jsou-li naplněny v něm
uvedené podmínky, správní orgán není oprávněn sankci uložit.
28. Vzhledem k tomu, že stěžovatel porušil povinnost stanovenou celním zákonem, protože
uvedl nesprávné údaje v celním prohlášení, a tím vyvolal předmětné celní řízení, správní orgán
prvního stupně byl povinen uložit mu povinnost nahradit náklady řízení podle §79 odst. 5
správního řádu [ve spojení s §320 odst. 1 písm. b) bod 1 celního zákona].
29. Zdejší soud souhlasil s krajským soudem i v tom směru, že v posuzované věci nebyly
naplněny podmínky pro zastavení řízení podle §66 odst. 2 správního řádu. Nedošlo totiž
k zahájení řízení v téže věci před zahájením posuzovaného celního řízení, ani neodpadl důvod
tohoto řízení. Takovým důvodem může být například smrt nebo zánik účastníka řízení, případně
zánik věci nebo práva. Závěr celního orgánu o neuložení sankce takový důvod naopak
nepochybně nepředstavuje. Zdejší soud neshledal ani jiné důvody uvedené v jiných ustanoveních
správního řádu, příp. v jiných zákonech, pro které by bylo namístě řízení zastavit.
30. Zbývá doplnit, že rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 28 Ca 145/99, který
stěžovatel uvedl na podporu svých tvrzení, nedopadá na posuzovanou věc. Nejen že se toto
rozhodnutí vztahuje k zákonu o České obchodní inspekci, který neobsahuje ustanovení obdobné
§299 odst. 5 celního zákona, ale nadto se zabývá zcela odlišnou situací, totiž postupem v případě
uplynutí lhůty pro uložení sankce v průběhu správního řízení. Úvaha stěžovatele, podle které
nelze rozhodnout, že se delikt stal, pokud za něj nelze uložit sankci, obstojí pouze v případě
posuzovaném městským soudem, tj. tehdy kdy došlo k uplynutí prekluzivní lhůty k uložení
sankce [viz např. rozsudky ze dne 30. 10. 2003, čj. 6 A 99/2001 - 47 (k §9 odst. 1 zákona
č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti),
ze dne 21. 7. 2005, čj. 4 As 27/2004 - 71, č. 694/2005 Sb. NSS (k §20 odst. 6 zákona
č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání), nebo nález Ústavního soudu
ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 947/09 (k §8 odst. 5 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy
a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání,
ve znění pozdějších předpisů)], nikoliv však v posuzované věci.
31. Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek krajského soudu nezákonným, proto
kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
32. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. srpna 2013
JUDr. Jan Passer
předseda senátu