ECLI:CZ:NSS:2013:8.APS.11.2013:21
sp. zn. 8 Aps 11/2013 - 21
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: P. Č.,
proti žalovanému: Ústavní soud České republiky, se sídlem Joštova 8, Brno, o žalobě na
ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2013, čj. 30 A 71/2013 - 157,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á .
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce podal dne 26. 6. 2009 žalobu proti dopisu žalovaného ze dne 15. 6. 2009,
sp. zn. Spr. ÚS 56/09, kterým žalovaný vyzval žalobce k úhradě nákladů za poskytnutí informace
v celkové částce 21 Kč.
[2] Krajský soud osvobodil žalobce od soudních poplatků. Výrokem č. I. rozsudku ze dne
16. 7. 2013, čj. 30 A 71/2013 - 157, řízení částečně zastavil pro zpětvzetí části žaloby, a výrokem
č. II. téhož rozsudku zamítl zbytek žaloby, neboť neshledal, že by úkon žalovaného bylo možné
považovat za nezákonný zásah, a to z důvodu absence znaku nezákonnosti.
II.
[3] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž namítal
především procesní postup krajského soudu.
[4] Žalovaný se ztotožnil se závěry krajského soudu a navrhl odmítnout kasační stížnost
pro nepřípustnost.
III.
[5] Nejvyšší správní soud předně připomíná, že opakovaně vyhodnotil okolnosti,
za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu svá práva, jako projev svévolného a účelového uplatňování
práva (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012, čj. 2 As 45/2012 - 11, všechna citovaná rozhodnutí
jsou dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně šikanózním
způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu, ale pro samotné vedení sporu
(viz např. rozsudek ze dne 7. 6. 2012, čj. 2 As 82/2012 - 13).
[6] V evidenci zdejšího soudu je vedeno ke dni vydání tohoto rozhodnutí již více než 870
spisů, kde žalobce vystupuje v pozici stěžovatele či navrhovatele. Jen od počátku roku 2013
do 2. 10. 2013 napadlo k Nejvyššímu správnímu soudu 283 věcí, v nichž žalobce vystupuje
jako účastník řízení, přičemž k témuž datu jich bylo vyřízeno, resp. rozhodnuto 231 (50 řízení
bylo zastaveno, 41 věcí bylo odmítnuto, 86 zamítnuto, pouze ve 2 případech zdejší soud
napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení, zbývající věci byly
vyřízeny jiným způsobem). Z evidence zdejšího soudu je dále patrné, že množství žalobcem
vedených sporů se v průběhu času zvyšuje. Pro srovnání lze uvést, že v roce 2008 bylo
u Nejvyššího správního soudu vedeno „pouze“ 22 věcí, v nichž žalobce vystupoval jako účastník
řízení, v roce 2010 to bylo 65 věcí a v roce 2012 již 312 věcí. Pouhá skutečnost, že stěžovatel
vede takové množství sporů, přirozeně sama o sobě neznamená, že by jeho žádostem nemělo
být vyhověno. Rozhodující je sériovost a stereotypnost stěžovatelem vedených sporů, spojená
s opakováním obdobných či zcela identických argumentů.
[7] Nejvyšší správní soud nevyzval stěžovatele k odstranění vad kasační stížnosti, protože
při předběžném posouzení případu jako celku zjistil, že v posuzovaném případě je stěžovatel
opět veden snahou vést „spor pro spor“ (srov. zejm. usnesení ze dne 28. 2. 2013,
čj. 8 As 130/2012 - 10, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 1632/13,
jímž ústavní stížnost stěžovatele odmítl). Stěžovatel v kasační stížnosti napadl především procesní
postup krajského soudu, nevedl žádnou polemiku s klíčovým závěrem krajského soudu, že úkon
žalovaného, proti kterému stěžovatel brojil, nebyl nezákonným zásahem. Kasační námitky
neodpovídaly žádnému ze zákonných kasačních důvodů podle §103 s. ř. s. Kasační stížnost
tak byla zcela zjevně nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s.
[8] Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva
(a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva
v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva,
které zdejší soud vymezil např. již v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 Afs 107/2004 - 48,
č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní
právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje
výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené“. K zákazu zneužití práva se vyjádřil
také rozšířený senát, podle něhož zákaz zneužití práva představuje pravidlo českého
vnitrostátního práva, včetně práva veřejného, které vyplývá z povahy České republiky
jako materiálního právního státu založeného na určitých vůdčích hodnotách, ke kterým vedle
úcty ke svobodě jednotlivce a ochraně lidské důstojnosti patří mimo jiné i úcta k harmonickému
sociálnímu řádu tvořenému právem a odepření ochrany jednání, které práva vědomě a záměrně
využívá v rozporu s jeho smyslem a účelem. Zákaz zneužití práva je v jistém smyslu ultima ratio,
proto musí být uplatňován nanejvýš restriktivně a za pečlivého poměření s jinými obdobně
důležitými principy vlastními právnímu řádu, s nimiž se může střetnout (usnesení rozšířeného
senátu ze dne 27. 5. 2010, čj. 1 As 70/2008 - 74, č. 2099/2010 Sb. NSS, a v něm uvedená
judikatura). V této souvislosti lze rovněž připomenout rozsudek ze dne 30. 12. 2010,
čj. 4 As 38/2010 - 43, ve kterém Nejvyšší správní soud poukázal na model fungování občanského
sdružení, založený na opakovaném podávání žádostí o osvobození od soudních poplatků,
tj. nákladů, které při jeho činnosti zpravidla vznikají a s jejichž vznikem musel vědomě počítat.
Neexistují-li pro takové jednání legitimní důvody, je třeba jej považovat za zneužití práva
zakotveného v §36 odst. 3 s. ř. s. Uvedený závěr prošel testem ústavnosti u Ústavního soudu
a obstál (viz usnesení ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 1131/11).
[9] Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, jak bylo zmíněno výše, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících sporů. Podstatná
je pak skutečnost, že toto zneužití lze dovodit i v nyní posuzované věci – a toto rozhodnutí
tedy nevede k budoucímu paušálnímu odmítnutí jakéhokoliv podání, jímž by se stěžovatel
obracel na soud. Shora předestřený postup představuje pouze materiální korektiv formálního
pojímání práva na soudní ochranu v souladu s principem ekvity (spravedlnosti) a bude vyhrazen
zcela výjimečným případům, u nichž se běžný procesní postup bude jevit jako zcela neefektivní,
a současně bude zcela zjevné, že kasační stížnost nemůže být úspěšná. V tomto ohledu
tedy bude třeba dbát zvýšené opatrnosti a pečlivě se seznámit se skutkovými i právními
okolnostmi případu stejně jako v ostatních věcech.
[10] Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud netrval ani na povinném zastoupení
stěžovatele. Požadavek, aby stěžovatel dostál této povinnosti, by nesvědčil zásadě hospodárnosti
a rychlosti řízení vzhledem ke zjevné nepřípustnosti kasační stížnosti.
[11] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle §46
odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší
správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně 7. října 2013
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu