ECLI:CZ:NSS:2013:9.AS.107.2013:15
sp. zn. 9 As 107/2013 - 15
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalovanému: Česká advokátní komora, se sídlem Národní třída 16, Praha 1, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 18. 2. 2010, č. j. 426/10, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2013, č. j. 11 A 165/2010 – 68,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížností napadá v záhlaví označené
usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žádost
o osvobození od soudních poplatků.
Městský soud v napadeném usnesení konstatoval, že stěžovatel doložil, že jeho majetkové
poměry odůvodňují osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel byl v řízeních před městským
soudem opakovaně od soudních poplatků osvobozován pro svou nemajetnost. Městský soud
o stěžovatelově nemajetnosti nepochyboval ani v nynější věci.
Městský soud však shledal jiný důvod, pro který nebylo stěžovateli možno přiznat
osvobození od soudních poplatků. Tímto důvodem byl šikanózní výkon práva. Stěžovatel podle
městského soudu zneužívá toho, že je od poplatků osvobozen, a jeho úspěšné žádosti o osvobození
od soudních poplatků jak v řízení o žalobách, tak v řízení o kasačních stížnostech jej povzbuzují
k další procesní aktivitě i na úrovni Ústavního soudu, která nijak nesvědčí ani o snaze dobrat
se vyřešení právní otázky ani o tom, že žalobce vůbec bere zřetel na rozhodnutí soudů, jež mu
opakovně ze stejných důvodů nevyhověly.
Závěru o šikanózním výkonu práva dle městského soudu nasvědčuje i způsob, jakým
stěžovatel vedl tento a obdobné spory. Žaloba před městským soudem se odvíjela od žádosti
stěžovatele o určení advokáta k podání ústavní stížnosti proti rozsudkům Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 12. 2009, č. j. 3 Ads 108/2009 – 82 a č. j. 3 Ads 109/2009 – 79, jimiž byla
zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti usnesením městského soudu, kterými stěžovateli nebylo
přiznáno osvobození od soudních poplatků.
Městský soud dále zdůraznil, že u stěžovatele evidoval 358 žalob, které z naprosté většiny
napadaly rozhodnutí žalovaného, případně jeho nečinnost či nezákonný zásah, kterého se žalovaný
měl dle stěžovatele dopustit. Zpravidla tyto spory vycházejí ze žádosti o bezplatnou právní službu
podle §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a mívají
stereotypní průběh již od samého počátku. Stěžovatel požádá žalovaného o určení advokáta, ten
mu ho určí. Stěžovatel však není ochoten přistoupit na podmínky stanovené v rozhodnutí, případně
nehodlá s advokátem spolupracovat a dává najevo své nevalné mínění o úrovni přiděleného
advokáta. Advokát pak požádá žalovaného o zrušení určení a ten mu vyhoví. Následuje žaloba
a stěžovatel ve věci podává návrhy na určení lhůty k provedení procesního úkonu, navzdory
poučení opakovaně soud upozorňuje na nesprávné uvedení sídla žalovaného a domáhá se opravy
zřejmých nesprávností. Na základě názoru opakovaně uplatňuje námitky místní nepříslušnosti
soudu, zpochybňuje doručení písemností, které prokazatelně obdržel. Stěžovatel nesouhlasí
s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, takže je soud jednání povinen nařídit. Stěžovatel se však
na ně nedostaví s odůvodněním, že mu jeho poměry neumožňují cestu do Prahy.
Městský soud uzavřel, že smyslem řízení a jednotlivých stěžovatelových návrhů již není
ochrana práv, ale již pouze samotné vedení sporu, využívání všech možných i nemožných
prostředků procesní obrany. Smysl původní pře tak ustoupil do pozadí a motivací stěžovatele
je pouze proces samotný. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2011,
č. j. 6 Ads 76/2011 – 22, městský soud dovodil, že s ohledem na počet sporů, které žalobce vede,
a na samoúčelnou povahu některých uplatněných procesních návrhů, je třeba jeho žádost
o osvobození od soudních poplatků považovat za zneužití institutu osvobození od soudního
poplatku.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
Zmíněné usnesení městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, v níž vyjádřil
nesouhlas s postupem městského soudu. Dle stěžovatele procesní řád, kterým je soud vázán,
dovoluje odepřít osvobození od soudních poplatků přes nedostatek prostředků jen tehdy, je-li
žaloba zjevně neúspěšná. Stěžovatel uvádí, že byl výslovně poučen o možnosti podat žádost
o osvobození od soudních poplatků a měl tedy být v této věci osvobozen. Stěžovatel dále v kasační
stížnosti uvedl své další výhrady, jimiž se snažil zvrátit napadené usnesení městského soudu.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde o rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost přípustná, důvody kasační stížnosti odpovídají důvodům podle §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Zdejší soud přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zkoumal při tom, zda netrpí vadami, k nimž by
musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud jen krátce zmiňuje, že netrval na zaplacení soudního poplatku
a povinném zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti. Trvání na těchto požadavcích
by totiž značilo jen řetězení téhož problému, jelikož předmětem přezkumu je usnesení městského
soudu o neosvobození od soudních poplatků. K danému srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 37, a ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77
(všechna zde citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Zdejší soud se plně ztotožnil se závěrem a odůvodněním městského soudu, že povaha sporu
vedeného před městským soudem nesla znaky svévolného vedení „sporu pro spor“. Z tohoto
důvodu je přitom v případě, že je takový postup okolnostmi konkrétní věci řádně odůvodněn,
důvodné nepřiznat osvobození od soudních poplatků.
Při dané úvaze lze vyjít ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010,
sp. zn. Cpjn 204/2009, podle kterého „v této souvislosti je třeba vzít v úvahu účel právní úpravy soudních
poplatků, od nějž se odvíjejí i způsoby určení jeho výše v jednotlivých případech. Obecně uznávaným účelem (funkcí)
soudních poplatků je zabezpečit zčásti úhradu nákladů, které vznikají státu výkonem soudnictví (fiskální funkce),
omezovat podávání některých neuvážených či svévolných (šikanózních) návrhů na zahájení soudních řízení (regulační
funkce) a působit na to, aby povinní dobrovolně plnili své povinnosti (motivační funkce) – srov. např. důvodovou
zprávu k zákonu č. 549/1991 Sb. nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 2432/08“.
S ohledem na tyto jednotlivé funkce soudních poplatků dochází zdejší soud k závěru, že je důležité
nejen chránit zájmy účastníka řízení, který se domáhá svých práv soudní cestou, ale zároveň zajistit,
aby si účastník řádně uvědomoval důležitost předmětného řízení a byl si zřetelně vědom okolností,
které jeho řízení doprovázejí. Proto při posuzování osvobození od soudních poplatků soud musí
kromě majetkové situace žadatele posoudit i procesní postup, jakým účastník dané řízení vede (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2012, č. j. 2 As 113/2012 – 12).
Jak již zdejší soud konstatoval např. v rozsudku ze dne 28. 6. 2013, č. j. 5 As 43/2013 - 11,
zneužívání dobrodiní osvobození od soudních poplatků je nepochybně důvodem způsobilým
legitimizovat odklon od dosavadní rozhodovací praxe. Má-li soud v každém jednotlivém případě
vážit konkrétní specifické okolnosti žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuální
poměry žadatele, musí se v rámci tohoto postupu zabývat i otázkou, jak již bylo naznačeno, zda
žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem. Jakkoliv §36 odst. 3 s. ř. s. oproti
§138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů,
výslovně nereprobuje osvobození účastníka řízení od povinnosti platit soudní poplatek v případě
„svévolného uplatňování práva“, úvaha v naznačeném smyslu musí být imanentní součástí
posouzení specifických okolností žádosti a individuálních poměrů žadatele a uplatní se tedy
i v soudním řízení správním. Opačný závěr by byl v přímém rozporu s účelem tohoto institutu, jenž
primárně brání tomu, aby účastník řízení nemohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou situaci
uplatňovat své právo u soudu. Usnesení, kterým soud nevyhoví žádosti o osvobození od soudních
poplatků v případě evidentního zneužívání práva na přístup k soudu, nemůže být s posledně
jmenovaným právem účastníka řízení v rozporu (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91). Stěžovatel se tedy mýlí, pokud tvrdí, že odepřít
osvobození od soudních poplatků lze jen z důvodu zjevné neúspěšnosti žaloby.
Městský soud se při závěru o šikanózním výkonu práva přidržel okolností stávajícího
případu a dále zhodnotil postup stěžovatele v povahou obdobných sporech. Vedle velkého počtu
sporů, které stěžovatel vede (městský soud počet stěžovatelových žalob vyčíslil na 358, u zdejšího
soudu je evidováno přes 800 stěžovatelových věcí, z toho jen za letošní rok přes 200), což by samo
o sobě nemohlo odůvodnit neosvobození od soudního poplatku, městský soud rozebral postup
stěžovatele v dané věci a také podobnost takového postupu v dalších stěžovatelových sporech.
V podmínkách nynější věci městský soud zcela přesvědčivě poukázal na povahu sporu, kdy byl
žalovaným stěžovateli určen advokát k poskytnutí právní služby, posléze pak k podnětu určeného
advokáta žalovaná dospěla k závěru, že nedošlo ke vzniku právního vztahu mezi stěžovatelem
a tímto advokátem z důvodů na straně stěžovatele. Dále městský soud popsal, že takový průběh
sporu se neliší od dalších obdobných stěžovatelových věcí. Nejvyšší správní soud poukazuje
i na skutečnost, že stěžovatel spor prodlužuje tím, že žaloby podává u místně nepříslušného soudu
či namítá místní nepříslušnost, ač je obeznámen s tím, který soud je v takových věcech místně
příslušný. O tom, že ani v nynější věci stěžovatel nevybočil z popsaného způsobu vedení sporu,
svědčí to, že původně žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 2. 2010, č. j. 270/10, jímž byl
k zastupování stěžovatele určen advokát JUDr. Vladimír Koubek, podal k místně nepříslušnému
Krajskému soudu v Brně, který byl nucen věc postoupit usnesením ze dne 17. 3. 2010,
č. j. 30 A 23/2010 – 12. U městského soudu byl tento spor veden pod sp. zn. 9 A 75/2010.
Uvedené řízení však městský soud musel zastavit pro nezaplacení soudního poplatku. Po právní
moci tohoto usnesení stěžovatel rozšířil svou žalobu a domáhal se zrušení rozhodnutí žalovaného
ze dne 18. 2. 2010, č. j. 426/10, kterým žalovaný zrušil rozhodnutí ze dne 2. 2. 2010, č. j. 270/10,
z důvodu již poskytnuté služby. I toto rozšíření žaloby musel Krajský soud v Brně postoupit
městskému soudu, přičemž již z předešlého postupu ve věci musel být stěžovatel obeznámen se
skutečností, že Krajský soud v Brně není k rozhodnutí příslušný. Městský soud rovněž dále popsal
další aspekty stěžovatelova postupu v obdobných sporech (viz část I. tohoto rozsudku), které svědčí
o tom, že při svých procesních krocích je stěžovatel veden spíše snahou vést spor pro spor.
Zcela adekvátně v dané souvislosti tak vyznělo i hodnocení městského soudu, že dané
skutečnosti nasvědčuje i to, že v nynější věci se jedná o určení advokáta pro vedení sporu před
Ústavním soudem o osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší správní soud tak v žádném případě
nemůže se stěžovatelem souhlasit v jeho expresivní námitce, že je arogancí soudu, pokud
zpochybňuje právo kohokoliv podat ústavní stížnost.
Nejvyšší správní soud dále poznamenává, že městský soud řádně zdůvodnil, proč šikanózní
výkon práva ze strany stěžovatele odůvodnil odklon od rozhodovací praxe městského soudu, kdy
bylo stěžovateli osvobození od soudních poplatků přiznáno. Odůvodnění městského soudu bylo
náležitě věcně i argumentačně podloženo, za takových podmínek bylo přitom možno odklon
od minulé rozhodovací praxe na úrovni krajských soudů aprobovat.
K dalším tvrzením uplatněným stěžovatelem v kasační stížnosti zdejší soud konstatuje,
že šlo dílem o nekonkrétní tvrzení, z nichž nebylo možno identifikovat stěžovatelovy projednatelné
námitky proti napadenému usnesení městského soudu, dílem šlo o vyjádření stěžovatelových názorů
na povinnosti účastníka řízení bez úzké vazby k předmětu nynějšího řízení před zdejším soudem.
Konečně zdejší soud uvádí, že stěžovatelovou námitkou podjatosti směřující proti všem
soudcům třetího senátu zdejšího soudu nebylo třeba se jakkoli zabývat. Důvodem je skutečnost,
že o nynější kasační stížnosti rozhodoval devátý senát, jehož se stěžovatelem namítaná podjatost
netýkala.
IV. Závěr a náklady řízení
Kasační námitky uplatněné stěžovatele nebyly Nejvyšším správním soudem shledány
důvodnými a ani z přezkumu dle §109 odst. 4 s. ř. s., jenž Nejvyšší správní soud provádí vždy
z úřední povinnosti, nevyplynul důvod, pro který by měl být napadený rozsudek krajského soudu
zrušen. Kasační stížnost proto byla v souladu s ustanovením §110 s. ř. s., větou poslední,
zamítnuta.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů
řízení nenáleží. Toto právo by náleželo žalovanému, protože však žalovaný žádné náklady
neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež by překročily
náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žalovanému
se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. října 2013
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu