ECLI:CZ:NSS:2013:9.AS.110.2013:15
sp. zn. 9 As 110/2013 - 15
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalovanému: Ústavní soud, se sídlem Joštova 8, Brno, ve věci ochrany před nezákonným zásahem
správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
15. 8. 2013, č. j. 30 A 46/2013 – 12,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížností napadá v záhlaví označené
usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žádost
o osvobození od soudních poplatků, a stěžovatel byl vyzván k zaplacení soudního poplatku
za podanou žalobu.
Stěžovatel podal žalobu na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu dne
5. 4. 2013. Spolu s podáním žaloby však nezaplatil soudní poplatek. Krajský soud proto stěžovatele
usnesením ze dne 17. 5. 2013, č. j. 30 A 46/2013 – 7, vyzval k zaplacení soudního poplatku ve výši
2 000 Kč. Stěžovatel podáním ze dne 11. 6. 2013 požádal o osvobození od soudních poplatků.
Ve zmíněném přípise stěžovatel z důvodu „vyjádřeného zákonodárcem v procesním řádě“, doložil
naprostý nedostatek prostředků „čestným prohlášením“ a svoje sociální poměry toutéž listinou. Dále
stěžovatel uvedl, že „osvědčením orgánu státní správy sociální poměry nedokládá, poněvadž nemá prostředky
na množení listin i na poštovné“. Stěžovatel požadoval, aby mu krajský soud nestanovoval lhůty ke
splnění povinnosti kratší než 35 dní, nezasílal objemné nepoužitelné tiskopisy s vadnými
předtištěnými údaji či s titulem odporujícím obsahu. Stěžovatel připojil vlastní prohlášení, jímž
zdůvodnil svoji žádost o osvobození od soudních poplatků. V prohlášení bylo uvedeno,
že stěžovatel je svobodný, jeho způsob bydlení je „nenájemní, nevlastnické, samostatné nebytové obydlí“,
jako svou výši zdanitelných příjmů uvedl „0“, k výši nezdanitelných příjmů uvedl „přes tři tisíce korun
měsíčně“, za důvod, který mu brání ve výdělečné činnosti, označil plnou invaliditu. K výši peněžních
závazků uvedl: „desetitisíce“, dále ve svém prohlášení uvedl: „způsobilost zcizovat: nenarušená“. Stěžovatel
taktéž sdělil, že je příjemcem příspěvku na živobytí, jeho majetkem je elektronický psací stroj
a digitální televizor, jízdní kolo a výdaje vynakládá na stravu, tisk, jízdné, papír, poštovné a DPH.
Krajský soud uvedl, že je na účastníkovi řízení, aby konkrétně uvedl a doložil, v čem spočívá
nedostatek prostředků, v důsledku něhož nemůže soudní poplatek uhradit. Není přitom třeba trvat
na vyplnění formuláře „Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech“, neboť
majetkové poměry může žadatel doložit i jiným způsobem. Krajský soud nemá povinnost zjišťovat
další skutečnosti rozhodné pro posouzení žádosti o osvobození od soudních poplatků.
Ze stěžovatelem předložených listin přes nekonkrétní a nepřípadně tvrzené skutečnosti
krajský soud dovodil, že stěžovatel tvrdí naprostý nedostatek prostředků. Jako zřejmá a jasná tvrzení
krajský soud posoudil tvrzení týkající se osobních údajů (osobní stav, trvalý pobyt, doručovací
adresa. Nejasná však podle krajského soudu byla tvrzení týkající se státní podpory – příspěvku
na živobytí a způsobu bydlení, neboť termín „nenájemní, nevlastnické, samostatné nebytové obydlí“ není
běžně užívaný, nevyplývá z právní teorie ani zákonné terminologie. Ze stěžovatelova prohlášení
není zřejmá přesná výše nezdanitelných příjmů a tvrzení ohledně nich, včetně výše potenciálního
invalidního důchodu, nejsou prokázána. Zcela neurčitá jsou dle krajského soudu tvrzení týkající
se způsobu bydlení, výše peněžních závazků. Nebylo též zřejmé, co stěžovatel mínil „nenarušenou
způsobilostí zcizovat“. Krajský soud dále s odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 9. 2012, č. j. 1 As 121 /2012 – 22, konstatoval, že takto formulovanou žádost stěžovatele
o osvobození od soudních poplatků lze označit za zjevně šikanózní a nemíněnou vážně. Krajský
soud evidoval v době rozhodování 213 návrhů stěžovatele na zahájení řízení, přičemž ani v jednom
případě nedošlo k meritornímu rozhodnutí, které by vyhovělo žalobě. Krajský soud přehodnotil
svou dosavadní praxi, kdy stěžovatele od soudních poplatků osvobozoval. Dále krajský soud
doplnil, že v rámci jím vedených řízení stěžovatel opakovaně podával kasační stížnosti i proti
usnesením krajského soudu, jimiž mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Poukázal
také na podobnost tohoto řízení s řízeními, v nichž stěžovatel žaloval Českou advokátní komoru
a v nichž stěžovatel také podával zcela šikanózní návrhy.
Z uvedeného měl krajský soud za to, že smyslem řízení a jednotlivých stěžovatelových
návrhů již není ochrana práv, ale již pouze samotné vedení sporu, využívání všech možných
i nemožných prostředků procesní obrany. Smysl původní pře tak ustoupil do pozadí a motivací
stěžovatele je pouze proces samotný. V jiných řízeních také stěžovatel zcela účelově namítal místní
nepříslušnost soudů, i když mu pravidla příslušnosti již musela být známa.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
Zmíněné usnesení krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, v níž vyjádřil
nesouhlas s postupem městského soudu. Z množství uplatněných námitek je zřejmé, že stěžovatel
považuje své prohlášení o majetkových poměrech za dostatečně konkrétní a skutečnosti v něm
uvedené za prokázané. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho žádosti o osvobození od soudních
poplatků nemůže být nevyhověno z důvodu šikanózního výkonu práva, neboť zákon takové
kritérium nezná. Procesní řád, kterým je soud vázán, dovoluje odepřít osvobození od soudních
poplatků přes nedostatek prostředků jen tehdy, je-li žaloba zjevně neúspěšná. Stěžovatel dále
v kasační stížnosti uvedl své další výhrady, jimiž se snažil zvrátit napadené usnesení městského
soudu.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 30. 9. 2013, v níž uvedl,
že považuje kasační stížnost stěžovatele za zjevně nedůvodnou.
III. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde o rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost přípustná, důvody kasační stížnosti odpovídají důvodům podle §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Zdejší soud přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zkoumal při tom, zda netrpí vadami, k nimž by
musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud jen krátce zmiňuje, že netrval na zaplacení soudního poplatku
a povinném zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti. Trvání na těchto požadavcích
by totiž značilo jen řetězení téhož problému, jelikož předmětem přezkumu je usnesení městského
soudu o neosvobození od soudních poplatků. K danému srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 37, a ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77
(všechna zde citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Zdejší soud se nejprve zabýval určitostí prohlášení stěžovatele o osobních a majetkových
poměrech a plně se ztotožnil se závěrem a odůvodněním krajského soudu, že stěžovatelovo
prohlášení o majetkových poměrech je neurčité a skutečnosti v něm jsou nedoložené.
Při posuzování žádosti o osvobození od soudních poplatků je třeba vycházet z ustanovení
§36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), dle něhož „účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost
usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních
poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.“
Na základě citovaného ustanovení lze přiznat účastníkovi řízení individuální osvobození
od soudních poplatků. Smyslem tohoto právního institutu je zabezpečení přístupu k soudní ochraně
i u těch účastníků, kteří se vzhledem ke své majetkové a finanční situaci nachází v tíživých
sociálních poměrech. Je přitom na účastníku samém, aby soudu dostatečně konkrétně popsal své
osobní a majetkové poměry a současně aby projevil zákonem požadovanou aktivitu a předložil
(pokud možno současně se žádostí o osvobození) doklady prokazující jeho nemajetnost. Nesplní-li
účastník tuto svou povinnost, soud výdělkové a majetkové možnosti sám z úřední povinnosti
nezjišťuje (srov. rozsudek NSS ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 - 50, dostupný
z www.nssoud.cz, publikovaný též pod č. 537/2005 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud proto zkoumal, zda stěžovatel v žádosti o osvobození od soudních
poplatků dostatečně konkrétně popsal, v čem spatřuje nedostatek prostředků k úhradě soudního
poplatku a zda takové tvrzení rovněž řádně doložil. Přiznat osvobození od soudních poplatků
je totiž možné jen při kumulativním splnění obou podmínek, tj. při dostatečně určitém tvrzení
o nedostatečnosti prostředků k úhradě soudního poplatku a při doložení takového tvrzení. Dále lze
zdůraznit, že jsou-li splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, má v takovém
případě přednost částečné osvobození. Úplné osvobození od soudních poplatků přichází do úvahy
pouze zcela výjimečně, a to ze zvlášť závažných důvodů, které žadatel dostatečně odůvodní.
Stěžovateli je nutno přisvědčit v tom, že zákon nestanovuje přesnou formu, kterou lze
doložit majetkové poměry žadatele o osvobození od soudních poplatků. K tomu Nejvyšší správní
soud poznamenává, že ani krajský soud netrval na doložení poměrů účastníka řízení výhradně
formou vyplnění formuláře „Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech“ (příloha č. 20
Kancelářského a spisového řádu Nejvyššího správního soudu). Uvedený formulář je však založen
na dlouhodobé soudní praxi a údaje, které má žadatel vyplnit, lze mít z hlediska rozhodování
o osvobození od soudních poplatků soudu za podstatné (vlastnictví movitého, nemovitého majetku,
vyživovací povinnosti, dluhy, apod.). Žadatel tedy není povinen žádané údaje sdělit soudu výhradně
formou vyplnění uvedeného tiskopisu. Chtěl-li však stěžovatel dosáhnout kladného rozhodnutí
o jeho žádosti, bylo nutné sdělit soudu jakoukoliv jinou formou veškeré požadované údaje
a v požadovaném rozsahu je doložit. Vzhledem k tomu, že vyplnění výše uvedeného formuláře
nelze považovat za výlučný způsob prokazování nemajetnosti pro účely osvobození od soudních
poplatků, soud stěžovateli tento formulář nezaslal, což si ostatně přál i sám stěžovatel, a vycházel
z podkladů poskytnutých stěžovatelem.
Při hodnocení stěžovatelovy žádosti o osvobození od soudních poplatků se zdejší soud
přidržel požadavků, které vyjádřil v např. usnesení ze dne 5. 9. 2012, č. j. 8 As 70/2012 - 17,
či usnesení ze dne 16. 1. 2013, č. j. 1 As 179/2012 - 36, kde byla hodnocena obdobná stěžovatelova
žádost o osvobození od soudních poplatků jako v nynější věci. Není přitom důvodu se jakkoli
odchylovat od závěrů vyjádřených v těchto usneseních o nekonkrétnosti, nedostatečnosti
a nedoloženosti tvrzení, o které se žádost opírá.
Z obsahu stěžovatelova prohlášení sice vyplývá, že nemá finanční prostředky, avšak
stěžovatel neupřesnil výši svých příjmů. Uvedl pouze, že výše nezdanitelných příjmů činí přes tři
tisíce korun, což může být např. 3 025 Kč, stejně jako 10 000 Kč. Stěžovatel nesdělil, co je zdrojem
jeho nezdanitelných příjmů, ani zda je příjemcem invalidního důchodu a případně v jaké výši.
Přitom tvrdí, že důvodem nevýdělečné činnosti je plná invalidita. Uvedl, že je příjemcem příspěvku
na živobytí, aniž by však sdělil jeho výši a doložil ji kopií rozhodnutí o přiznání příspěvku.
Stěžovatel rovněž neupřesnil, co má na mysli „nenájemním a nevlastnickým, samostatným nebytovým“
způsobem bydlení, tedy zda vynakládá na bydlení a služby s ním spojené nějaké výdaje. Obdobně
nekonkrétní byl stěžovatel i při popisu svých závazků, jichž má dle svých slov „desetitisíce“.
V návaznosti na takový popis stavu závazků stěžovatele společně s poukazem na to, že svoji
způsobilost zcizovat považuje stěžovatel za nenarušenou, má zdejší soud pochybnosti,
zda stěžovatel vůbec mínil svoji žádost vážně.
Lze proto shrnout, že stěžovatelova tvrzení, kterými odůvodnil svou žádost o osvobození
od soudních poplatků, jsou nedostatečná, nekonkrétní, nedoložená, navíc některá jeho tvrzení
vzbuzují pochybnosti o vážnosti jeho žádosti. Vše uvedené pak svědčí pro závěr, že stěžovatel
nesplnil zákonné podmínky pro osvobození od soudních poplatků. O nedostatečnosti předložené
žádosti o osvobození od soudních poplatků si přitom stěžovatel mohl udělat jasno již na základě
výše citovaných usnesení zdejšího soudu, která mu byla známa a která hodnotila obdobně
formulované stěžovatelovy žádosti. Kasační námitky stěžovatele týkající se tvrzené určitosti
a konkrétnosti prohlášení o osobních a majetkových poměrech neshledal Nejvyšší správní soud
důvodnými.
Dále se Nejvyšší správní soud plně ztotožnil se závěrem a odůvodněním městského soudu,
že povaha sporu vedeného před městským soudem nesla znaky svévolného vedení „sporu pro
spor“. Z tohoto důvodu je přitom v případě, že je takový postup okolnostmi konkrétní věci řádně
odůvodněn, důvodné nepřiznat osvobození od soudních poplatků.
Při dané úvaze lze vyjít ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010,
sp. zn. Cpjn 204/2009, podle kterého „v této souvislosti je třeba vzít v úvahu účel právní úpravy soudních
poplatků, od nějž se odvíjejí i způsoby určení jeho výše v jednotlivých případech. Obecně uznávaným účelem (funkcí)
soudních poplatků je zabezpečit zčásti úhradu nákladů, které vznikají státu výkonem soudnictví (fiskální funkce),
omezovat podávání některých neuvážených či svévolných (šikanózních) návrhů na zahájení soudních řízení (regulační
funkce) a působit na to, aby povinní dobrovolně plnili své povinnosti (motivační funkce) – srov. např. důvodovou
zprávu k zákonu č. 549/1991 Sb. nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 2432/08“.
S ohledem na tyto jednotlivé funkce soudních poplatků dochází zdejší soud k závěru, že je důležité
nejen chránit zájmy účastníka řízení, který se domáhá svých práv soudní cestou, ale zároveň zajistit,
aby si účastník řádně uvědomoval důležitost předmětného řízení a byl si zřetelně vědom okolností,
které jeho řízení doprovázejí. Proto při posuzování osvobození od soudních poplatků soud musí
kromě majetkové situace žadatele posoudit i procesní postup, jakým účastník dané řízení vede
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2012, č. j. 2 As 113/2012 – 12).
Jak již zdejší soud konstatoval např. v rozsudku ze dne 28. 6. 2013, č. j. 5 As 43/2013 - 11,
zneužívání dobrodiní osvobození od soudních poplatků je nepochybně důvodem způsobilým
legitimizovat odklon od dosavadní rozhodovací praxe. Má-li soud v každém jednotlivém případě
vážit konkrétní specifické okolnosti žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuální
poměry žadatele, musí se v rámci tohoto postupu zabývat i otázkou, jak již bylo naznačeno, zda
žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem. Jakkoliv §36 odst. 3 s. ř. s. oproti
§138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů,
výslovně nereprobuje osvobození účastníka řízení od povinnosti platit soudní poplatek v případě
„svévolného uplatňování práva“, úvaha v naznačeném smyslu musí být imanentní součástí
posouzení specifických okolností žádosti a individuálních poměrů žadatele a uplatní se tedy
i v soudním řízení správním. Opačný závěr by byl v přímém rozporu s účelem tohoto institutu, jenž
primárně brání tomu, aby účastník řízení nemohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou situaci
uplatňovat své právo u soudu. Usnesení, kterým soud nevyhoví žádosti o osvobození od soudních
poplatků v případě evidentního zneužívání práva na přístup k soudu, nemůže být s posledně
jmenovaným právem účastníka řízení v rozporu (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91). Stěžovatel se tedy mýlí, pokud tvrdí, že odepřít
osvobození od soudních poplatků lze jen z důvodu zjevné neúspěšnosti žaloby.
Krajský soud se při závěru o šikanózním výkonu práva přidržel okolností stávajícího případu
a dále zhodnotil postup stěžovatele v povahou obdobných sporech. Vedle velkého počtu sporů,
které stěžovatel vede (krajský soud počet stěžovatelových žalob vyčíslil na 213, u zdejšího soudu je
evidováno přes 800 stěžovatelových věcí, z toho jen za letošní rok přes 200), což by samo o sobě
nemohlo odůvodnit neosvobození od soudního poplatku, krajský soud rozebral podobnost
projednávaného případu s postupem stěžovatele v dalších jeho sporech. Krajský soud podotknul,
že ani v jedné stěžovatelově věci vedené u tohoto soudu nedošlo k meritornímu rozhodnutí, kterým
by stěžovateli bylo vyhověno. Stejně tak v navazujících kasačních řízeních před Nejvyšším správním
soudem. Krajský soud také zdůraznil, že stěžovatel opakovaně napadal usnesení krajského soudu,
jimiž mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, kasačními stížnostmi. Z uvedeného
stěžovatelova a z jeho postupu v obdobných sporech (viz část I. tohoto rozsudku) krajský soud
dovodil, že stěžovatel je při svých procesních krocích stěžovatel veden spíše snahou vést spor pro
spor.
Nejvyšší správní soud dále poznamenává, že krajský soud řádně zdůvodnil, proč šikanózní
výkon práva ze strany stěžovatele odůvodnil odklon od rozhodovací praxe krajského soudu, kdy
bylo stěžovateli osvobození od soudních poplatků přiznáno. Odůvodnění městského soudu bylo
náležitě věcně i argumentačně podloženo, za takových podmínek bylo přitom možno odklon
od minulé rozhodovací praxe na úrovni krajských soudů aprobovat.
K dalším tvrzením uplatněným stěžovatelem v kasační stížnosti zdejší soud konstatuje,
že šlo dílem o nekonkrétní tvrzení, z nichž nebylo možno identifikovat stěžovatelovy projednatelné
námitky proti napadenému usnesení městského soudu, dílem šlo o vyjádření stěžovatelových názorů
na povinnosti účastníka řízení bez úzké vazby k předmětu nynějšího řízení před zdejším soudem.
IV. Závěr a náklady řízení
Kasační námitky uplatněné stěžovatele nebyly Nejvyšším správním soudem shledány
důvodnými a ani z přezkumu dle §109 odst. 4 s. ř. s., jenž Nejvyšší správní soud provádí vždy
z úřední povinnosti, nevyplynul důvod, pro který by měl být napadený rozsudek krajského soudu
zrušen. Kasační stížnost proto byla v souladu s ustanovením §110 s. ř. s., větou poslední,
zamítnuta.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů
řízení nenáleží. Toto právo by náleželo žalovanému, protože však žalovaný žádné náklady
neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež by překročily
náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žalovanému
se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. října 2013
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu