ECLI:CZ:NSS:2013:9.AS.112.2013:12
sp. zn. 9 As 112/2013 - 12
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: P. Č., proti
neoznačenému žalovanému, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 21. 8. 2013, č. j. 10 Na 64/2013 – 11,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský sodu“), kterým
byla zamítnuta jeho žádost o ustanovení zástupce ve věci jeho nespokojenosti s postupem Úřadu
práce ČR /v Pardubicích / v Poličce ohledně přidělování příspěvku na živobytí.
Krajský soud v projednávané věci vyzval stěžovatele usnesením ze dne 17. 7. 2013,
č. j. 10 Na 64/2013 – 2, k odstranění vad podání, neboť jej vyhodnotil jako zcela nesrozumitelné.
Na toto usnesení reagoval stěžovatel mimo jiného i žádostí o ustanovení zástupce doloženou
čestným prohlášením o majetkových poměrech. Krajský soud následně stěžovatele vyzval
k vyplnění a předložení formuláře prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech.
Stěžovatel krajskému soudu pouze sdělil, že jeho výzvě nerozumí a z uvedeného důvodu znovu
požádal o ustanovení zástupce. Prohlášení o majetkových, výdělkových a osobních poměrech
krajskému soudu nedoručil.
V projednávané věci tak nebyla splněna základní podmínka pro osvobození od soudních
poplatků představující povinnost žadatele doložit, že nemá dostatečné prostředky. Údaje uvedené
v zaslaném čestném prohlášení jsou totiž zcela obecné a nedokládají aktuální majetkovou
a výdělkovou situaci stěžovatele.
Spor před krajským soudem je vyvolán nespokojeností stěžovatele s postupem několika
různých úřadů práce ohledně přidělování příspěvků na živobytí. Krajský soud si je z úřední činnosti
vědom toho, že stěžovatel podává množství písemností obdobného charakteru. Jedná se přitom
o spory, které jako takové nemají vztah k podstatným okolnostem stěžovatelovy životní sféry.
Ačkoliv se v projednávané věci, při odhlédnutí od nejasnosti podání, zřejmě jedná o věc příspěvku
na živobytí, stěžovatel vyjadřuje svoji nespokojenost zejména s rozsahem informací, které po něm
správní orgány vyžadují. Posuzované podání, stejně jako většina podání u ostatních soudů,
se netýká, a to ani nepřímo, stěžovatelova majetku, životních podmínek či jiných podobných
záležitostí. Jedná se naopak o spory vyvolané stěžovatelovým zájmem o veřejné záležitosti
a fungování veřejných institucí. Takové spory má samozřejmě stěžovatel právo vést, dává-li mu
objektivní právo procesní možnosti tak činit, a musí v nich mít možnost hájit svá práva. Dle názoru
soudu však není důvod, aby náklady takových sporů, které je jinak zásadně povinen hradit každý
žalobce sám, za stěžovatele pravidelně nesl stát.
Při posuzování žádosti o ustanovení zástupce krajský soud současně zohlednil informace,
které jsou mu známy z ostatních sporů vedených stěžovatelem, a proto nelze přehlédnout,
že kverulační, zjevně šikanózní či dokonce pracovní kapacitu orgánů veřejné moci z různých
důvodů cíleně paralyzující výkon tohoto práva může mít významné negativní důsledky, které
za určitých okolností mohou popřít dokonce i smysl těchto sporů. Ztotožňuje se s názorem
Nejvyššího správního soudu (rozsudek NSS ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66) a shodně
se domnívá, že právě toto výjimečné odepření práva na osvobození od soudních poplatků, jež
je předpokladem vyhovění žádosti o ustanovení zástupce, může napomoci regulaci nadužívání práva
na vedení těchto sporů.
V kasační stížnosti stěžovatel tvrdí, že mu soud zaslal příslušný formulář bez odůvodnění
i přesto, že doložil čestné prohlášení. Uvedený formulář navíc vykazuje řadu nesprávností, když
například neobsahuje kolonku práva k autorským dílům, nevymáhané nároky či způsob bydlení.
Jelikož nepožádal o osvobození od soudního poplatku, považuje úvahy soudu v této věci
za zbytečné. Není povinen rozumět odůvodnění rozhodnutí kteréhokoli soudu, ba nemusí
ho přijmout za moudré. Má za to, že když se soud ztotožňuje s výkladem v nějakém rozhodnutí, tak
to má odůvodnit. Stěžovatel je přesvědčen, že není povinen vysvětlovat soudu výraz „přes tři
tisíce“, jelikož to znamená cca 3 001 – 3 449 Kč, nikoli 4 000 Kč či 8 000 Kč. Hodnocení soudu,
že předmětná žaloba se netýká stěžovatelovy životní sféry a je svou povahou sporem vyvolaným
stěžovatelovým zájmem veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí, jsou dle jeho názoru
pouhým opisováním jiných judikátů bez jakéhokoli rozmyslu.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde o rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost přípustná, důvody kasační stížnosti odpovídají důvodům podle §103
odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Zdejší soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zkoumal při tom, zda netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud netrval na zaplacení soudního poplatku a povinném zastoupení
advokátem v řízení o kasační stížnosti. Trvání na těchto požadavcích by totiž značilo jen řetězení
téhož problému, jelikož předmětem přezkumu je usnesení krajského soudu o zamítnutí žádosti
o ustanovení zástupce. K danému srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007,
č. j. 1 Afs 65/2007 - 37, a ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77 (všechna zde uvedená
rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Stěžovatel neunesl důkazní břemeno ve vztahu k uplatněné žádosti o ustanovení zástupce,
jelikož Nejvyšší správní soud již v usnesení ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 – 50,
publikovaném pod č. 537/2005 Sb. NSS, vyslovil, že „povinnost doložit nedostatek prostředků je
jednoznačně na účastníkovi řízení, který se domáhá osvobození od soudních poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.). Pokud
účastník tuto povinnost nesplní, soud výdělkové a majetkové možnosti sám z úřední povinnosti nezjišťuje.“ (srov.
obdobně např. rozsudek ze dne 3. 8. 2011, č. j. 2 Afs 36/2011 – 81). Soud tedy z vlastní iniciativy
zpravidla nezjišťuje podrobnosti o majetkových poměrech žadatele. Hodnotí především informace,
které mu žadatel sám sdělí, popř. jej vyzve, aby potřebné skutečnosti doplnil a vysvětlil nesoulad
mezi nimi (srov. rozsudek ze dne 31. 5. 2011, č. j. 8 Afs 50/2010 – 91).
V projednávané věci krajský soud vyzval stěžovatele ke konkretizaci majetkových
a výdělkových poměrů pomocí vyplnění a předložení formuláře vzor 060 dle zákona č. 99/1963 Sb.
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť obecná tvrzení
uvedená v čestném prohlášení považoval za nedostatečná. Na tuto výzvu reagoval stěžovatel pouze
žádostí o ustanovení zástupce se schopností komunikovat písemně a upozorněním, že nedostatek
prostředků doložil čestným prohlášením. Výše uvedený postup a následné hodnocení známých
majetkových a výdělkových poměrů stěžovatele krajským soudem považuje Nejvyšší správní soud
za zcela odůvodněné a správné. Námitky směřující do neodůvodněného postupu krajského soudu
jsou proto nedůvodné.
Krajský soud však založil své rozhodnutí zejména na posouzení procesního postupu, jakým
stěžovatel dané řízení vede.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem a odůvodněním krajského soudu, že povaha
sporu vedeného před krajským soudem nese znaky svévolného vedení „sporu pro spor“. V případě,
že je takový postup okolnostmi konkrétní věci řádně odůvodněn, je na místě osvobození
od soudních poplatků nepřiznat, a následně ani neustanovit zástupce pro žalobní řízení.
Při posuzování věci lze odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010,
sp. zn. Cpjn 204/2009, ze kterého vyplývá, že „v této souvislosti je třeba vzít v úvahu účel právní úpravy
soudních poplatků, od nějž se odvíjejí i způsoby určení jeho výše v jednotlivých případech. Obecně uznávaným účelem
(funkcí) soudních poplatků je zabezpečit zčásti úhradu nákladů, které vznikají státu výkonem soudnictví (fiskální
funkce), omezovat podávání některých neuvážených či svévolných (šikanózních) návrhů na zahájení soudních řízení
(regulační funkce) a působit na to, aby povinní dobrovolně plnili své povinnosti (motivační funkce) – srov. např.
důvodovou zprávu k zákonu č. 549/1991 Sb. nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009,
sp. zn. II. ÚS 2432/08“. S ohledem na tyto jednotlivé funkce soudních poplatků dochází zdejší soud
k závěru, že je důležité nejen chránit zájmy účastníka řízení, který se domáhá svých práv soudní
cestou, ale zároveň zajistit, aby si účastník řádně uvědomoval důležitost předmětného řízení a byl
si zřetelně vědom okolností, které jeho řízení doprovázejí. Proto při posuzování osvobození
od soudních poplatků, a to i jako podmínky pro ustanovení zástupce, soud musí kromě majetkové
situace žadatele posoudit i procesní postup, jakým účastník dané řízení vede (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2012, č. j. 2 As 113/2012 – 12).
Jak již zdejší soud konstatoval např. v rozsudku ze dne 28. 6. 2013, č. j. 5 As 43/2013 - 11,
zneužívání dobrodiní osvobození od soudních poplatků je nepochybně důvodem způsobilým
legitimizovat odklon od dosavadní rozhodovací praxe. Má-li soud v každém jednotlivém případě
vážit konkrétní specifické okolnosti žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuální
poměry žadatele, musí se v rámci tohoto postupu zabývat i otázkou, jak již bylo naznačeno,
zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem. Jakkoliv §36 odst. 3 s. ř. s.
oproti §138 odst. 1 o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů, výslovně nereprobuje osvobození
účastníka řízení od povinnosti platit soudní poplatek v případě „svévolného uplatňování práva“,
úvaha v naznačeném smyslu musí být imanentní součástí posouzení specifických okolností žádosti
a individuálních poměrů žadatele a uplatní se tedy i v soudním řízení správním. Opačný závěr by byl
v přímém rozporu s účelem tohoto institutu, jenž primárně brání tomu, aby účastník řízení nemohl
pouze pro svou nepříznivou majetkovou situaci uplatňovat své právo u soudu. Usnesení, kterým
soud nevyhoví žádosti o osvobození od soudních poplatků v případě evidentního zneužívání práva
na přístup k soudu, nemůže být s posledně jmenovaným právem účastníka řízení v rozporu (srov.
též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91).
Krajský soud se při závěru o šikanózním výkonu práva přidržel okolností stávajícího
případu a dále zhodnotil postup stěžovatele v povahou obdobných sporech. Zdůraznil, že se jedná
o spory vyvolané stěžovatelovým zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí.
Konstatoval, že stěžovatel má právo takové spory vést, avšak není důvod, aby náklady těchto sporů
nesl stát. Výjimečné odepření práva na osvobození od soudních poplatků může napomoci regulaci
nadužívaná práva na vedené těchto sporů.
Krajský soud po zhodnocení konkrétních okolností v projednávané věci řádně zdůvodnil,
proč na základě šikanózního výkonu práva ze strany stěžovatele přistoupil k odepření práva
na osvobození od soudních poplatků, jakožto předpokladu k následnému neustanovení zástupce.
Tento postup krajského soudu je nutno hodnotit jako správný. Z napadeného usnesení rovněž
vyplývá, že se soud držel ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu. Námitky
stěžovatele, že se jedná např. o opisování jiných judikátů zcela bez rozmyslu, popř. že soud fabuluje
závěry vyslovené v judikatuře zdejšího soudu, jsou zcela účelové a nedůvodné.
Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl
bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení s §120
s. ř. s., dle kterých nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2013
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu