ECLI:CZ:NSS:2014:1.AFS.115.2013:55
sp. zn. 1 Afs 115/2013 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců
Daniely Zemanové a Miloslava Výborného v právní věci žalobkyně: SKOKY, a.s., se sídlem
Kremnická 3031/11, Praha 4, zastoupena JUDr. Romanou Javornickou, advokátkou se sídlem
Staroměstské nám. 17, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát hl. m. Prahy, se sídlem Mariánské
nám. 2/2, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 6. 2009,
čj. S-MHMP 256737/2009/DPC-1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2013, čj. 11 Af 19/2013-80,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
[1] Úřad městské části Praha 2 (správní orgán I. stupně) zamítl dne 3. 2. 2009 žádost
žalobkyně o vydání povolení k provozování jednoho výherního hracího přístroje. Její odvolání
žalovaný zamítl rozhodnutím označeným v záhlaví. Důvodem bylo, že žalobkyně hodlala
provozovat výherní hrací přístroj na místě, kde to neumožňuje vyhláška č. 19/2007 Sb.
hl. m. Prahy, kterou se stanoví místa a čas, na kterých lze provozovat výherní hrací přístroje,
ve znění obecně závazné vyhlášky č. 19/2008 Sb. hl. m. Prahy (dále jen „vyhláška č. 19/2007“).
Obecně závaznou vyhlášku přijalo zastupitelstvo hl. m. Prahy na základě §50 odst. 4 zákona
č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách.
[2] Žalobkyně proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podala žalobu k městskému
soudu. Ten jí rozsudkem ze dne 22. 6. 2012, čj. 11 Ca 213/2009-41, zamítl jako nedůvodnou.
Ke kasační stížnosti žalobkyně však zdejší soud uvedený rozsudek zrušil svým rozsudkem ze dne
28. 3. 2013, čj. 1 Afs 78/2012-56, z důvodu částečné nepřezkoumatelnosti. Městský soud totiž
neprovedl tzv. test čtyř kroků (konkrétně třetí a čtvrtý krok testu) k posouzení zákonnosti
a ústavnosti obecně závazné vyhlášky, jehož je dle názoru Ústavního soudu v těchto případech
třeba použít [viz nález ze dne 7. 9. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 56/10 (N 151/62 SbNU 315; 293/2011 Sb.; zejména bod 29 nálezu]. Městský soud tím zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností
a rozhodl v přímém rozporu s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 56/10, jakkoliv jej jinak citoval.
[3] Znovu o věci rozhodl městský soud rozsudkem označeným v záhlaví. Žalobu opět zamítl.
Do odůvodnění svého rozsudku městský soud zahrnul úvahy Nejvyššího správního soudu
ohledně dříve uplatněných námitek v předchozí kasační stížnosti, které zdejší soud shledal
nedůvodnými. Na závěr se věnoval otázce, zda obecně závazná vyhláška žalovaného vyhovuje
třetímu a čtvrtému kroku testu k posouzení zákonnosti a ústavnosti napadené vyhlášky.
[4] Při posuzování třetího kroku testu (tj. zda obec při vydávání vyhlášky nezneužila zákonem
stanovenou působnost) vycházel městský soud z nálezů Ústavního soudu [již cit. nález sp. zn.
Pl. ÚS 56/10 a dále ze dne 27. 9. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 22/11 (N 169/62 SbNU 489; 328/2011 Sb.,
a tam citovanou judikaturu], a dále z důvodové zprávy k vydané obecně závazné vyhlášce.
Konkrétně posuzoval, zda napadená ustanovení obecně závazné vyhlášky nejsou v rozporu
s požadavky kladenými judikaturou na zákonnost a ústavnost obecně závazných vyhlášek.
Dospěl k závěru, že obec postupovala na základě výslovného zmocnění §50 odst. 4 zákona
č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, a žádné zneužití působnosti ze strany obce
při vydání vyhlášky neshledal.
[5] Ve čtvrtém kroku testu městský soud zvažoval, zda obecně závazná vyhláška obstojí
i pokud jde o zjevnou nerozumnost. I v tomto případě vycházel zejména z judikatury Ústavního
soudu [nálezy ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 57/05 (N 160/42 SbNU 317; 486/2006 Sb.),
ze dne 14. 6. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 29/10 (N 110/61 SbNU 625; 202/2011 Sb.), či ze dne 7. 9. 2010
sp. zn. Pl. ÚS 11/09 (N 185/58 SbNU 621; 304/2010 Sb.)]. Podle této judikatury přichází
aplikace principu nerozumnosti v úvahu jen za extrémních okolností, nesmí být jen možným
jiným názorem, aniž by byla zároveň vyvrácena možná rozumnost názoru obce. Posouzení
nerozumnosti spíše vyžaduje zvážit napadenou vyhlášku z hlediska jejich dopadů měřených
obecnou rozumností. Snahu obce o omezení lokalit se zvýšenou koncentrací problémových osob
a zvýšenou kriminalitou v důsledku provozování výherních hracích přístrojů městský soud
neshledal nerozumnou, naopak, v této snaze nenalezl prvky absurdity. Stěžovatelka navíc nic
takového netvrdila. Za irelevantní v tomto ohledu považoval městský soud též její tvrzení,
že výherní hrací přístroje lze jinak řečeno provozovat na jiném konci příslušné ulice (i toto tvrzení
však nijak stěžovatelka nedoložila či nijak blíže nespecifikovala). Dle této logiky by dle názoru
městského soudu obec musela vždy hrací přístroje vyloučit plošně a zcela. Fakticky by tak nikdy
nemohla využít svého zmocnění k určení míst, kde výherní hrací přístroje provozovat lze.
[6] Městský soud uzavřel, že obecně závazná vyhláška č. 19/2007 v testu čtyř kroků obstála.
Neshledal ani jiný důvod, který by po posouzení všech individuálních okolností případu
odůvodňoval neaplikování této vyhlášky ve věci stěžovatelky.
II.
Stručné shrnutí argumentů v kasační stížnosti
[7] Kasační stížností, resp. jejím doplněním ze dne 13. 1. 2014, se žalobkyně
(dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení uvedeného rozsudku městského soudu, a to z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Napadený rozsudek městského soudu dle ní zůstal nadále
nepřezkoumatelný a městský soud v novém rozhodnutí nerespektoval právní názor Nejvyššího
správního soudu po zrušení jeho předchozího rozsudku.
[8] Nejvyšší správní soud zavázal městský soud k tomu, aby v novém rozhodnutí provedl
úvahu ohledně třetího a čtvrtého kroku testu k posouzení ústavnosti a zákonnosti obecně
závazné vyhlášky v souladu s nároky, které na tuto úvahu klade judikatura Ústavního soudu.
Na jedné straně stěžovatelka tvrdí, že městský soud se se žalobními argumenty, které odpovídají
těmto krokům testu, vypořádal nepřezkoumatelně, na straně druhé se závěry městského soudu
k těmto otázkám zjevně polemizuje. Téměř doslova přitom opakuje námitky vznesené
již v předchozí kasační stížnosti, zejména pokud jde o nedostatek nezbytné míry obecnosti
obecně závazné vyhlášky a s tím související tvrzení, že seznam povolených lokalit je „šitý
na míru“ již existující skupině provozovatelů; pokud jde o nerovnost mezi dvěma skupinami
provozovatelů výherních hracích přístrojů – těmi, kteří jsou zároveň provozovateli sázkových her
v kasinu, a těmi, kteří jimi nejsou; dále ohledně principu historické hodnoty lokality, kdy tato
hodnota lokality, v níž má stěžovatelka svou provozovnu, se od vydání předchozí obecně
závazné vyhlášky nijak nezměnila, navíc, toto hledisko má při určování povolených lokalit pouze
subsidiární charakter; a konečně, že městský soud se nezabýval korespondencí stěžovatelky
se starostkou Městské části Praha 2.
[9] K samotným úvahám městského soudu ohledně testu čtyř kroků stěžovatelka namítá,
že nezpochybňuje pravomoc obcí regulovat místa provozování výherních hracích přístrojů,
ale způsob, kterým tak činí. Důvody uvedené v důvodové zprávě k vyhlášce č. 19/2007,
o které opřel své úvahy i městský soud, považuje stěžovatelka za velice obecné, založené toliko
na obecném poznatku o negativních důsledcích spojených s hracími přístroji. Tyto důvody nijak
nevypovídají o racionalitě (rozumnosti), neutrálnosti a nediskriminační povaze výběru
povolených lokalit, resp. nezahrnutí adresy stěžovatelky na příslušný seznam, což je v přímém
rozporu s třetím krokem testu. Pokud městský soud dospěl k závěru, že tomu tak není,
opětovně dle stěžovatelky rozhodl nejen v rozporu s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 56/10,
ale i se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
[10] Ze všech těchto důvodů stěžovatelka trvá na názoru, že selektivní výběr nemovitostí
žalovaným vykazuje prvky libovůle a diskriminace a navrhuje, aby zdejší soud rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III.
Vyjádření žalovaného
[11] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 3. 2. 2014 předně uvedl,
že regulace loterií a jiných podobných her formou obecně závazných vyhlášek patří
do samostatné působnosti obcí (tj. zde Hl. m. Prahy), nikoliv do kompetence žalovaného, který je
pouze povinen se, jakožto správní orgán, řídit platnými právními předpisy. Zpochybňuje-li
stěžovatelka zákonnost obecně závazné vyhlášky a z ní vyplývající správní rozhodnutí, měla
se obrátit na orgán dozoru (Ministerstvo vnitra) nebo na soud s návrhem na zrušení obecně
závazné vyhlášky nebo její části. Teprve shledal by některý z příslušných orgánů nezákonnost této
vyhlášky, mohlo by se jednat o nezákonnost navazujících správních rozhodnutí. V době žádosti
stěžovatelky o vydání povolení byla obecně závazná vyhláška č. 19/2007 účinná a pro správní
orgány závazná.
[12] Žalovaný se neztotožnil ani s názorem stěžovatelky, že adresy vymezené v seznamu
vyhlášky č. 19/2007 jsou selektivní bez racionálně objektivního odůvodnění, či diskriminační.
Na všechny otázky správní orgány i soudy stěžovatelce v této souvislosti již odpověděly,
pouhý její nesouhlas nezakládá nezákonnost vyslovených závěrů. Žalovaný dále odkázal
na rozhodnutí správního orgánu I. stupně, své rozhodnutí a napadený rozsudek městského
soudu.
[13] V bodě III. vyjádření se žalovaný podrobně vyjadřuje k jednotlivým námitkám
stěžovatelky ohledně závěrů městského soudu o testu čtyř kroků. Pokud jde o třetí krok testu,
žalovaný citoval body 31 až 33 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10, v němž Ústavní soud shrnuje věcnou
působnost obcí bez dalšího vydávat obecně závazné vyhlášky upravenou v §10 zákona
č. 128/2000 Sb., o obcích. Obec může dle tohoto ustanovení výslovně též regulovat činnosti,
jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou
bezpečnosti, zdraví a majetku, a to jak místně, tak časově, případně je na některých veřejných
prostranstvích obce zcela zakázat. Ke čtvrtému kroku testu odkázal žalovaný na nález sp. zn.
Pl. ÚS 29/10, konkrétně na bod 54. V této části Ústavní soud poskytl příslušným orgánům
návod, jakým způsobem je potřeba posuzovat čtvrtý krok testu, tj. existenci zjevné nerozumnosti,
přičemž žalovaná tím poukazuje na to, že vyhláška č. 19/2007 toto kritérium nenaplňuje.
V závěru se žalovaná rovněž vyjádřila k námitkám stěžovatelky ohledně nerovnosti mezi různými
skupinami provozovatelů výherních hracích přístrojů a nezohlednění korespondence stěžovatelky
se starostkou Městské části Praha 2.
[14] Žalovaný považuje kasační stížnost za nedůvodnou a navrhuje, aby jí zdejší soud zamítl.
IV.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[15] V dané věci stěžovatelka podává kasační stížnost podruhé, a to proti rozsudku,
jímž městský soud rozhodoval znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí Nejvyšší správní soud
zrušil rozsudkem ze dne 28. 3. 2013, čj. 1 As 78/2012-56. Vzhledem k tomu, že §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s. podání opakované kasační stížnosti obecně vylučuje, zabýval se zdejší soud
nejdříve otázkou, zda je kasační stížnost stěžovatelky přípustná [IV.A.]. Poté se zabýval
posouzením přípustných námitek (viz bod [23] až [25] níže), a to jak z pohledu správnosti závěrů
městského soudu, tak z pohledu jejich dostatečného odůvodnění [IV.B.; kasační důvody
dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.].
IV.A.
Přípustnost opakované kasační stížnosti
[16] Ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. stanoví, že kasační stížnost je nepřípustná
proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno
Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud
neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Smyslem tohoto institutu je,
„aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad
hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil“
[viz usnesení NSS ze dne 10. 6. 2008, čj. 2 Afs 26/2008-119, v němž NSS v podstatě převzal
právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05
(N 119/37 SbNU 519)]. Ze shora uvedeného vyplývá, že pokud stěžovatel brojí proti závěrům
krajského soudu, které jsou výsledkem aplikace právního názoru Nejvyššího správního soudu
vyjádřeného v předchozím zrušujícím rozsudku, resp. proti argumentaci Nejvyššího správního
soudu samotného, je třeba takové námitky odmítnout jako nepřípustné dle §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s.
[17] Samotný §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. obsahuje z uvedeného pravidla výjimku. Kasační
stížnost je přípustná, je-li namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu vysloveným v předchozím zrušujícím rozsudku. Přípustnost kasační stížnosti
je tedy omezena ve vztahu k otázkám již dříve v téže věci Nejvyšším správním soudem závazně
posouzeným. Toto omezení odráží závaznost právního názoru pro krajský soud v dalším řízení
(§110 odst. 4 s. ř. s.), a tím, že vylučuje možnost brojit proti němu kasačními námitkami, vylučuje
i možnost Nejvyššího správního soudu, aby sám svůj původní závazný právní názor k nové
kasační stížnosti v téže věci revidoval. Zruší-li totiž Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského
soudu, je vysloveným právním názorem vázán nejen krajský soud, ale také Nejvyšší správní soud
sám, rozhoduje-li za jinak nezměněných poměrů v téže věci (srov. usnesení rozšířeného senátu
NSS ze dne 8. 7. 2008, čj. 9 Afs 59/2007-56, č. 1723/2008 Sb. NSS).
[18] Další případy, kdy lze opakovanou kasační stížnost shledat přípustnou, dovodila
nad rámec doslovného znění §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. judikatura Ústavního soudu a zdejšího
soudu. Jedná se o případy, kdy Nejvyšší správní soud vytkl nižšímu správnímu soudu procesní
pochybení nebo nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho
rozhodnutí. Odmítnutí kasační stížnosti za tohoto procesního stavu by znamenalo odmítnutí
věcného přezkumu rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva (srov. usnesení rozšířeného
senátu NSS ze dne 22. 3. 2011, čj. 1 As 79/2009-165, č. 2365/2011 Sb. NSS, bod 24.). Námitky
opakované kasační stížnosti musí směřovat k právní otázce, která nemohla být řešena v první
kasační stížnosti, zejména pro vadný procesní postup nebo vadu obsahu rozhodnutí krajského
soudu.
[19] Opakovaná kasační stížnost je dále přípustná i v případě, kdy krajský soud doplnil
po zrušení svého původního rozsudku dokazování, i když nově zjištěné skutečnosti hodnotil
v souladu s názorem Nejvyššího správního soudu, vyjádřeným obecně a obiter dictum ve zrušujícím
rozsudku. Obdobně je opakovaná kasační stížnost přípustná, pokud došlo ke změně skutkových
zjištění či právních poměrů nebo k podstatné změně judikatury v situaci, kdy v mezidobí mezi
prvním zrušujícím rozsudkem NSS a jeho rozhodováním v téže věci o opětovné kasační stížnosti
uvážil o rozhodné právní otázce jinak Ústavní soud, Evropský soud pro lidská práva, Evropský
soudní dvůr, ale i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v řízení podle §17 s. ř. s.
nebo plénum či kolegium ve stanovisku přijatém podle §19 s. ř. s. (viz usnesení rozšířeného
senátu cit. v bodě [17] shora). K žádné z těchto situací v případě stěžovatelky však nedošlo.
[20] Lze shrnout, že přípustnost opětovné kasační stížnosti (včetně stížnosti podané druhým
účastníkem řízení) je omezena na důvody, které Nejvyšší správní soud v souladu se zákonným
omezením svého přezkumu dosud v téže věci neřešil.
[21] Nejvyšší správní soud posoudil obsah kasačních námitek v souladu se shora uvedenými
kritérii. Ve svém předchozím rozsudku ve věci stěžovatelky ze dne 28. 3. 2013,
čj. 1 As 78/2012 - 56, shledal argumenty stěžovatelky, že vyhláška č. 19/2007 je protiústavní
a nezákonná jen proto, že není dostatečně obecná, nedůvodnými a závěry městského soudu
v této části plně přezkoumatelnými a správnými. Námitky týkající se nedostatku obecnosti
vyhlášky č. 19/2007 resp. týkající se otázky, zda může obec stanovit povolené lokality výčtem
jednotlivých adres v seznamu vyhlášky, jsou proto ve smyslu výše cit. §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
a cit. judikatury nepřípustné. Nejvyšší správní soud k nim již jednou svůj právní názor s odkazem
na judikaturu Ústavního soudu zcela jednoznačně vyslovil a tímto svým názorem městský soud
v novém rozhodnutí zavázal. Ostatně tímto názorem je vázán i sám Nejvyšší správní soud.
Městský soud se v napadeném rozsudku od těchto závěrů nijak neodchýlil a právní názor
zdejšího soudu respektoval.
[22] Těmito námitkami nebyl zdejší soud oprávněn se jakkoliv zabývat.
[23] Úkolem městského soudu v novém rozhodnutí bylo vypořádat zbylé námitky ve světle
hodnocení třetího a čtvrtého kroku testu k posouzení ústavnosti a zákonnosti obecně závazné
vyhlášky. Část těchto námitek stěžovatelka uplatnila znovu v kasační stížnosti. Jde konkrétně
o tyto námitky: 1) historická hodnota dané lokality nemá takový význam, který by bránil
provozování výherních hracích přístrojů v dané lokalitě, 2) vyhláška č. 19/2007 činí nedůvodné
rozdíly v postavení provozovatelů výherních hracích přístrojů, kteří paralelně provozují sázkové
hry a kasina, a těmi, kteří nikoliv, a 3) z korespondence stěžovatelky se starostkou Městské části
Praha 2 vyplývají rozporuplné důvody, které údajně vedly k vyřazení adresy stěžovatelky
ze seznamu povolených lokalit. V nové kasační stížnosti stěžovatelka tvrdí, že městský soud
se těmto otázkám nevěnoval, současně však tvrdí, že při jejich posouzení nerespektoval právní
názor Nejvyššího správního soudu a k závěrům městského soudu předkládá protiargumenty.
[24] Na tomto místě je nutno předeslat, že námitky týkající se korespondence se starostkou
Městské části Praha 2 se míjejí s předmětem tohoto řízení. Předmětem řízení o kasační stížnosti je
přezkoumání závěrů městského soudu o zákonnosti rozhodnutí žalovaného,
eventuálně zákonnosti a ústavnosti žalovaným aplikované obecní vyhlášky,
nikoliv korespondence se starostkou Městské části Praha 2, v níž se stěžovatelka dožadovala
určení jiného místa, kde by eventuálně mohla svou činnost provozovat.
[25] Zbylými námitkami [ad 1) a 2) v bodě [23] výše] se zdejší soud dosud nemohl zabývat,
neboť potřebné úvahy městského soudu v předchozím rozsudku zcela absentovaly. Proto jsou
tyto námitky v dané věci přípustné a zdejší soud se s nimi vypořádal tak, jak je uvedeno níže.
IV.B.
Posouzení závěrů městského soudu učiněných v rámci tzv. testu čtyř kroků
[26] Důvodnost kasační stížnosti posoudil soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); námitka nepřezkoumatelnosti, kterou je povinen se zabývat
i bez návrhu, byla součástí kasačních námitek.
[27] Kasační stížnost není důvodná.
[28] Nejvyšší správní soud k tomu uvádí následující. Městský soud ve svém rozsudku
jako východisko vlastních úvah použil argumentaci judikaturou Ústavního soudu (viz s. 7,
první odst. napadeného rozsudku). Ten již v nálezu ze dne 7. 9. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 56/10
(N 151/62 SbNU 315; 293/2011 Sb.) zamítl návrh na zrušení obecně závazné vyhlášky města
Františkovy Lázně, rovněž regulující výherní hrací přístroje tak, že byla stanovena adresa
(v případě Františkových Lázní dokonce jediná), na níž bylo možno tyto přístroje provozovat.
Právní názory v tomto nálezu uvedené jsou součástí dnes již ustálené rozhodovací praxe
Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 27. 9. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 22/11 (N 169/62
SbNU 489; 328/2011 Sb.)] a jsou zcela použitelné i na věc stěžovatelky.
[29] Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/10 dále upozornil, že k posouzení zákonnosti
a ústavnosti obecně závazné vyhlášky je třeba použít tzv. test čtyř kroků [bod 29 nálezu,
srov. k tomu již nález ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 63/04 (N 61/36 SbNU 663, 210/2005 Sb.)]. Ústavní soud v rámci tohoto testu postupně zkoumá, zda měla obec pravomoc vydat
napadené ustanovení obecně závazné vyhlášky (1. krok testu), zda se obec při vydávání
napadených ustanovení obecně závazné vyhlášky nepohybovala mimo zákonem vymezenou
věcnou působnost, tedy zda nejednala ultra vires (2. krok testu), zda obec při jejich vydání
nezneužila zákonem jí svěřenou působnost (3. krok testu) a konečně zda obec přijetím
napadeného ustanovení nejednala zjevně nerozumně (4. krok testu). Pokud správní orgán zasáhne
do veřejného subjektivního práva provozovatele tím, že mu nevydá povolení v důsledku obecně
závazné vyhlášky, může se provozovatel bránit správní žalobou. „Správní soud je pak oprávněn
posoudit všechny individuální okolnosti případu, tj. případně i to, zda obec zařazením té které nemovitosti
do textu vyhlášky nejednala libovolně či diskriminačně. Je to také správní soud, který má možnost v této části
obecně závaznou vyhlášku případně neaplikovat“ (bod 42 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/10, srov. obdobně
nález ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 5/07, (N 80/49 SbNU 165); 287/2008 Sb.).
[30] Námitky, které stěžovatelka vznesla, bylo možno podřadit pod námitky zpochybňující
třetí a čtvrtý krok testu. Městský soud k jejím námitkám uvedl, že pokud jde o svěřenou
působnost, nemá pochybnosti o tom, že by jí obec při vydání vyhlášky zneužila. Stanovení míst
a času provozování výherních hracích přístrojů je právem obce dané jí zákonem. Obec může
provozování této činnosti dokonce zcela zakázat. Z důvodové zprávy vydané v souvislosti
s přijímáním vyhlášky dle městského soudu vyplývají konkrétní důvody, které magistrát města
vedly k omezení provozování loterií a jiných podobných her na území města Prahy.
Není totiž tajemstvím, že tato činnost je spojena s mnohými negativními jevy
(např. „gamblerství“ a navazující poškozování duševního stavu hráčů, dopady do osobního
a pracovního života těchto osob a jejich rodin, s tím spojený zvýšený výskyt trestné činnosti
v příslušných oblastech, užívání omamných látek, alkoholizmus, rušení nočního klidu a veřejného
pořádku, vandalství, bezdomovectví, atd.).
[31] S těmito závěry, které městský soud podrobně rozepsal na s. 8 svého rozsudku,
zdejší soud plně souhlasí. To, že obec nezneužila jí svěřené pravomoci, plyne
rovněž z argumentů, které padly v souvislosti s přijímáním sporné vyhlášky (zápis
z 12. zasedání Zastupitelstva hl. m. Prahy ze dne 13. 12. 2007, veřejně dostupný
na http://www.praha.eu/public/a4/3f/e2/1321572_216776_archiv_stenozaznam_12.pdf). Ze
zápisu ze zasedání zastupitelstva vyplývá, že se obec intenzivně zabývala řešením problémů
spojených s provozováním výherních hracích přístrojů na území hl. města Prahy a jejich prudkým
nárůstem za poslední období. Doslova se na s. 7, odst. 7 cit. zápisu uvádí, že „město nechce dále
připustit další zvyšování počtu výherních hracích přístrojů, ale především lokalit, kde se výherní hrací přístroje
mohou provozovat.“ Z důvodu nedostatku zákonné úpravy se proto obec rozhodla tyto jevy
a činnosti regulovat na základě obecně závazné vyhlášky, a to tak, že bude postupně místa,
na nichž již výherní hrací přístroje povoleny jsou, omezovat. To je také odpověď na opakovaně
vznesenou námitku stěžovatelky, že seznam adres povolených lokalit odpovídá adresám
již existujících provozovatelů. Záměrem obce bylo zcela zjevně počet míst výrazně omezit
postupnými kroky. Je proto jen logické, že při tom bude vycházet z okruhu provozovatelů,
kterým byla v minulosti povolení k provozování výherních hracích přístrojů již vydána a tato
místa postupně (i s ohledem na platnost příslušných povolení vydaných před účinností vyhlášky)
omezovat.
[32] Dále se z tohoto zápisu podává, že předkladatel návrhu vyhlášky považoval přijetí
vyhlášky pouze za první krok ke kýženému cíli. Pro účely definování dalších nezbytných kroků
zřídil expertní pracovní skupinu složenou ze starostů jednotlivých městských částí, která se měla
touto problematikou podrobně zabývat a navrhnout další kroky a řešení. V průběhu roku 2008
sestavila mimo jiné návrh principů provozování výherních hracích přístrojů na území hl. m.
Prahy, tedy jakýchsi pravidel, dle kterých měly být pro příště posuzovány provozovny s výherními
hracími přístroji. Obec při odstranění nedostatků a nežádoucích jevů provázejících provozování
výherních hracích přístrojů považovala za nezbytné, aby k této regulaci bylo přistupováno
jednotným způsobem, a to nikoliv plošně, nýbrž s ohledem na předem stanovené a transparentní
principy.
[33] Předkladatel návrhu změny obecně závazné vyhlášky č. 19/2007 definoval tři základní
principy (viz zápis ze zasedání zastupitelstva ze dne 11. 12. 2008, dostupný
na http://www.praha.eu/public/d0/7a/17/1321457_216720_archiv_stenozapis_22.pdf), a to
teritoriální, provozní a princip zvláštního významu dané lokality. Teritoriální princip omezuje
provozování výherních hracích přístrojů v blízkosti určitých konkrétně uvedených druhů míst
(škol a školských zařízení, zdravotnických zařízení orgánů státní správy, resp. sídla magistrátu,
apod.). Tzv. provozní princip je souborem opatření, který má vést ke snížení nežádoucích jevů
spojených s provozem výherních hracích přístrojů tím, že provozovatelé heren odstraní vnější
displaye JackPot, pohyblivé poutače propagující hru, vně viditelné nabídek na konzumaci ke hře
zdarma nebo naopak umístění upozornění zákazu vstupu osobám mladším 18 let do provozovny,
či kamerového systému, apod. (viz Návrh principů provozování výherních hracích přístrojů
na území hl. m. Prahy - veřejně dostupný na http://envis.praha-
mesto.cz/(1a0ovu550qwwv42sd4wz5355)/default.aspx?id=76347&ido=5074&sh=131206488).
Z textu výše uvedeného návrhu principů dále vyplývá, že pro zajištění účelu těchto principů
doporučila Rada hl. m. Prahy také uplatňovat tzv. princip zvláštního významu lokality. Tento princip
měl umožnit městským částem, aby již nezávisle na zastupitelstvu hl. města Prahy samy vymezily
lokality, které s ohledem na místní znalosti považují za zvlášť významné natolik, že provozování
výherních hracích přístrojů by hodnotu těchto lokalit poškozovalo, a to v situaci, kdy by v těchto
oblastech nebylo možné provozování výherních hracích přístrojů omezit na základě předchozích
dvou principů. Nelze tedy přisvědčit stěžovatelce, že toto kritérium se má uplatňovat pouze
subsidiárně, nebo že má snad jakousi podružnou funkci. Naopak, toto kritérium dává městským
částem možnost dosáhnout účelu právní úpravy ve výjimečných situacích, které nelze „ošetřit“
předchozími principy. To ostatně vyplývá i z vyjádření předkladatele návrhu na již zmíněném
zasedání zastupitelstva dne 11. 12. 2008: „Je to navrženo v případě, že se městská část rozhodne o své vůli,
že některá část území městské části, které spravuje, je natolik významnou lokalitou, že žádá, aby v této části
městské části nebylo povoleno provozování výherních hracích přístrojů nikde. Toto oprávnění využila MČ Praha 1
a Praha 2“ (viz s. 17 zápisu, poslední odst.).
[34] Vyhláška č. 19/2008, která měnila vyhlášku č. 19/2007, provedla tyto principy formou
pozitivního výčtů míst a časů, kde a kdy bylo možno výherní hrací přístroje provozovat.
V této fázi se však obec rozhodla zatím do seznamu výčtu adres nezahrnovat otázku povolování
a provozování kasin, neboť z informací ministerstva financí vyplývalo, že na území Prahy se v té
době nacházelo pouze 128 kasin (oproti tehdy 1422 lokalitám s výherními hracími přístroji
provozovanými mimo kasina). Vyhláška také nedopadala na provozovatele videoloterních
terminálů, neboť k jejich povolování bylo dle tehdejších názorů ze zákona příslušné ministerstvo
financí, nikoliv obce samotné, které tedy na jejich povolování nemají žádný vliv. Tato skutečnost,
jak patrno z diskuse na zasedání zastupitelstva, však zastupitelstvo znepokojovala a proto bylo
navrženo tuto otázku do budoucna řešit návrhem na změnu samotného zákona o loteriích.
Ze zápisu zasedání zastupitelstva (s. 18, odst. 8 zápisu) vyplývá, že ve vztahu k ostatním
skupinám provozovatelů výherních hracích přístrojů neměla v danou chvíli obec dostatek
relevantních informací, aby mohla učinit patřičné kroky i vůči těmto provozovatelům. Z tohoto
důvodu se předkladatel zavázal vypracovat zprávu o situaci na úseku provozování výherních
hracích přístrojů, videoloterních terminálů a kasin na území hl. m. Prahy s termínem
do 31. 3. 2009.
[35] Obec tedy své právo vydat obecně závaznou vyhlášku upravující místa a čas, na kterých
lze na území hl. m. Prahy provozovat výherní hrací přístroje, realizovala v souladu se zákonem.
Za zneužití působnosti rozhodně nelze považovat záměr, resp. cíl obce regulovat nežádoucí
negativní dopady spojené s provozováním výherních hracích přístrojů. Vyřazení (mimo jiné i)
adresy stěžovatelky ze seznamu povolených lokalit je tak důsledkem snahy obce co nejvíce omezit
oblasti, kde lze na území města Prahy výherní hrací přístroje provozovat.
[36] To, že stěžovatelčina adresa nebyla dále zahrnuta mezi těmi, na kterých lze výherní
přístroje provozovat, zatímco jiné adresy zůstaly zachovány, nelze v žádném případě označit
za diskriminaci. Podstatou práva je rozlišování; toliko rozlišování na základě nepřijatelného
a zákonem zakázaného kritéria je protiprávní diskriminací [srov. nález ze dne 7. 6. 1995 sp. zn.
Pl. ÚS 4/95 (N 29/3 SbNU 209; 168/1995 Sb. - autorizace jako podmínka pro provozování činnosti
autorizovaných architektů a inženýrů); nález ze dne 11. 10. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 3/95 (N 59/4 SbNU
91; 265/1995 Sb. - „malé nezávislé pivovary“) a další judikatura]. Žádné takové zakázané kritérium
přitom stěžovatelka netvrdí. V její logice bude diskriminací jakékoliv rozhodnutí, které nezahrne
její prostory mezi ty, na kterých výherní přístroje provozovat lze. Takovéto pojímání diskriminace
je však zjevně absurdní.
[37] Tyto námitky, včetně námitky nepřezkoumatelnosti, jsou proto nedůvodné.
[38] Pokud jde o přezkoumání závěrů městského soudu v otázce čtvrtého kroku testu,
Nejvyšší správní soud k tomu znovu opakuje závěry Ústavního soudu. Aplikace testu zjevné
nerozumnosti je kvalitativně odlišná od aplikace testu proporcionality a ze strany soudu musí být
velmi restriktivní. Měla by se omezit jen na případy, kdy se rozhodnutí obce jeví jako zjevně
absurdní. Za zjevnou absurdnost lze přitom považovat jen případ, kdy soudem provedený
přezkum vede jen k jedinému možnému (v protikladu k preferovanému nebo rozumnému)
závěru, který je absurdní, a tento soudem rozpoznaný závěr zůstal naopak obcí nerozpoznán.
Kritérium nerozumnosti nesmí být použito jako záminka k zásahu do obcí přijatého rozhodnutí
proto, že soud s rozhodnutím obce věcně nesouhlasí. Aplikace principu nerozumnosti tedy
přichází v úvahu jen za extrémních okolností, nesmí být jen možným jiným názorem, aniž by byla
zároveň vyvrácena možná rozumnost názoru obce [srov. nález ze dne 14. 6. 2011 sp. zn.
Pl. ÚS 29/10 (N 110/61 SbNU 625; 202/2011 Sb.), bod 54].
[39] Městský soud k tomu na s. 8 druhý odst. a s. 9 napadeného rozsudku mimo jiné uvedl,
že snahu obce „o omezení lokalit, ve kterých se zvyšuje koncentrace problémových osob a dochází ke zvýšenému
výskytu trestné činnosti, je snahou rozumnou a z pohledu života lidí, kteří hrací automaty nevyužívají, snahou
žádoucí. V této snaze obce nelze najít prvky absurdity za situace, kdy žalobce ani v tomto směru žádná skutková
tvrzení neuvedl.“ I s tímto posouzením městského se zdejší soud ztotožňuje. Není nic absurdního
na tom, že obec reguluje na svém území činnost svých obyvatel, aby zabránila rozmachu
kriminality a jiných doprovodných negativních vlivů spojených s provozováním výherních
hracích přístrojů. To je dokonce jejím úkolem. Výklad stěžovatelky je pouze jejím subjektivním
názorem a její nesouhlas či dotčení její podnikatelské činnosti nezakládá absurdnost kroků obce
v této oblasti.
[40] Nejvyšší správní soud podotýká, že správní soudy tu nejsou od toho, aby přezkoumávaly
právní předpis obce jako normotvůrce z hlediska toho, proč na jedné adrese hrací přístroje
povoleny nejsou, zatímco na jiné adrese povoleny jsou. Správní soud nepřezkoumává rozumnost
obecní vyhlášky. Při svém přezkumu sleduje jen to, zda obecní vyhláška není při regulaci hracích
přístrojů zjevně nerozumná. Příkladem zjevné nerozumnosti budou jen kvalifikované důvody,
jako absence jakéhokoliv rozumného vysvětlení obecní vyhlášky, skutečnost, že sledovaný cíl
obecní vyhlášky nemůže být v žádném myslitelném případě vyhláškou dosažen atd. Městský soud
správně k stěžovatelčině otázce, proč nebyla právě její adresa uvedena v seznamu těch, kde je
provoz hracích přístrojů povolen, podotkl, že „pokud by tomuto tvrzení (ničím konkrétně nedoloženému)
přisvědčil, znamenalo by to, že by obec nemohla využít svého zákonem daného zmocnění k určení míst, kde je
možné hrací přístroje provozovat, a musela by hrací přístroje vyloučit plošně a zcela. Jinak by totiž vždy mohlo být
argumentováno tím, že zákaz umístění hracích přístrojů v určité lokalitě umožňuje umístění hracích přístrojů
v lokalitě jiné. Lze tedy uzavřít, že i z hlediska 4. kroku testu vyhláška obstojí.“
[41] I tento soubor námitek je proto nedůvodný.
V.
Závěr a náklady řízení
[42] Nejvyšší správní soud proto ze všech výše uvedených důvodů kasační stížnost
podle §110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty, zamítl jako nedůvodnou.
[43] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení; žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady přesahující obvyklou
administrativní činnost nevznikly, proto mu zdejší soud náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. května 2014
Zdeněk Kühn
předseda senátu