ECLI:CZ:NSS:2014:1.AS.141.2014:26
sp. zn. 1 As 141/2014 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobkyně: Mgr. S. F.,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1,
128 01 Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 6. 2014, č. j. MPSV-
UM/4399/14/4S-PDK, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 15. 9. 2014, č. j. 52 Ad 12/2014 – 25,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 15. 9. 2014,
č. j. 52 Ad 12/2014 – 25, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně se žalobou ze dne 10. 8. 2014 domáhala soudního přezkumu v záhlaví
označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo změněno rozhodnutí Úřadu práce České republiky
– Krajské pobočky v Pardubicích ze dne 4. 12. 2012, č. j. 1986/2012/CTR tak, že byl žalobkyni
snížen příspěvek na péči ze 4.000 Kč na 800 Kč měsíčně od 1. 7. 2014, a to dle zákona
č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Žalobkyně požádala o osvobození od soudních poplatků
a o ustanovení advokáta.
[2] Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích v záhlaví označeným usnesením
rozhodl tak, že návrh žalobkyně na ustanovení zástupce se zamítá. Soud nemohl vyhovět její
žádosti o ustanovení zástupce ve smyslu §35 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“)., neboť žalobkyně nesplňuje předpoklady pro to, aby byla osvobozena
od soudních poplatků. O žádosti o osvobození od soudních poplatků přitom krajský soud
nerozhodoval, neboť řízení o předmětné žalobě je od soudního poplatku osvobozeno ze zákona.
[3] V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že o obdobné žádosti žalobkyně
o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce rozhodoval již v řízení vedeném
u téhož soudu pod sp. zn. 52 A 8/2014, a to usnesením ze dne 24. 3. 2014. Z podkladů
založených v tomto spisu zjistil, že žalobkyně je spoluvlastníkem rodinného domu se zahradou
č. p. 1646 na ulici S. v České Třebové, ale i to, že žalobkyně byla ještě do 3. 12. 2013 vlastníkem
rodinného domu č. p. 498 na pozemku p. č. 1611 a pozemku p. p. č. 2285/1 (zahrada), vše v k. ú.
Č. T., přičemž tyto nemovitosti darovala občanskému sdružení Organizace nevidomých a
slabozrakých & za práva asistenčních a terapeutických zvířat, IČO: 22753427, S. 498, Č. T., které
v lednu roku 2012 společně s dalšími dvěma osobami založila. Současně bylo ve prospěch
žalobkyně zřízeno věcné břemeno doživotního užívání. Z tvrzení žalobkyně obsaženého
v prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech dále vyplynulo, že pobírá
invalidní důchod ve výši 3.345 Kč a dále příspěvek na bydlení ve výši 4.005 Kč, tedy celkem 7.350
Kč. Žalobkyně neuvedla, že z těchto příjmů hradí nějaké konkrétní výdaje. Ve formuláři dále
uvedla existenci dluhu ve výši 350.000 Kč, přičemž k důvodu vzniku poznamenala „na živobytí a
opravu“, aniž by tento údaj konkrétně doložila.
[4] Na základě výše uvedených podkladů krajský soud konstatoval, že žalobkyně
se bezúplatným převodem vlastnického práva k nemovitým věcem značné hodnoty na jiného
dobrovolně zbavila potenciálního zdroje příjmů (ať již v podobě nájemného či v podobě kupní
ceny v případě prodeje), a proto nemůže nyní s úspěchem žádat o přiznání osvobození
od soudních poplatků, které je určeno osobám, jež se nezaviněně ocitly v takové situaci, že nejsou
schopny uhradit soudní poplatek, neboť žalobkyně do této skupiny osob nepatří, jelikož se svého
majetku zbavila zcela dobrovolně, a proto je povinna nést předvídatelné důsledky svého
rozhodnutí. Dále soud konstatoval, že z částek uvedených v prohlášení nevyplývá, že by
u žalobkyně byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, neboť částka
7.350 Kč se ani neblíží životnímu ani existenčnímu minimu. K existenci dluhu soud poznamenal,
že tento údaj konkrétně nedoložila, a proto soud nebyl povinen a ani oprávněn k takovému údaji
vůbec přihlédnout.
[5] Proti uvedenému usnesení krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) dne
2. 10. 2014 blanketní kasační stížnost. Následně dne 7. 10. 2014 zaslala Nejvyššímu správnímu
soudu žádost o osvobození od soudních poplatků a přidělení zástupce, k níž přiložila vyplněný
formulář potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. V něm nad rámec tvrzení
shodně uváděných v dříve vyplněných formulářích tvrdí, že nesouhlasí s názorem krajského
soudu, dle něhož měla stěžovatelka nemovitost zpeněžit či pronajímat. Stěžovatelka uvádí,
že darovaná nemovitost je ve špatném technickém stavu (radiátory popraskané mrazem, nutná
výměna kotle, špatný stav střechy z roku 1934, v některých místnostech chybějící dveře,
nevyhovující či zcela chybící podlahové krytiny atd.), a proto ji bezúplatně převedla na organizaci
pro nevidomé a slabozraké, jejíž členové stěžovatelce, která je ze zdravotních důvodů odkázána
na pomoc dalších osob, pomáhají, přičemž díky věcnému břemeno tak mohla zůstat v prostředí,
ve kterém je zvyklá žít.
[6] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
II. Posouzení kasační stížnosti
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil přípustnost kasační stížnosti ve světle formálních
náležitostí na ni kladených s. ř. s. Dospěl k závěru, že kasační stížnost byla podána včas a osobou
k tomu oprávněnou. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka podala kasační stížnost proti usnesení
krajského soudu, jímž byl odmítnut její návrh na ustanovení zástupce, jedná se o kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[8] Stěžovatelka ve své kasační stížnosti nesplnila podmínku povinného zastoupení
ani nedoložila své právnické vzdělání podle §105 odst. 2 s. ř. s.. To však podle konstantní
judikatury v posuzovaném případě není nutné. Nejvyšší správní soud totiž konstatoval,
že „v řízení u Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu
na ustanovení zástupce žalobci není důvodem pro odmítnutí kasační stížnosti nedostatek právního zastoupení“
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 - 41,
publikovaný pod č. 486/2005 Sb. NSS) a že by „opětovné trvání jak na podmínce uhrazení poplatku
pro toto řízení, tak i na podmínce povinného zastoupení ve svém důsledku znamenalo jen další řetězení téhož
problému, což by popíralo smysl samotného řízení, a zároveň by nesvědčilo ani zásadě hospodárnosti a rychlosti
řízení, která se obecně uplatňuje ve vztahu k výkonu celé veřejné správy“ (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77). Kasační stížnost je tedy přípustná.
[9] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.
[10] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná o posouzení otázky, zda
krajský soud správně rozhodl o žádosti stěžovatelky o ustanovení zástupce.
[11] Dle ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. „[n]avrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen
od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit
usnesením zástupce, jímž může být i advokát; hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování osoby uvedené
v odstavci 2 platí v takovém případě stát.“ Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že účastníku lze
ustanovit zástupce tehdy, dojde- li ke kumulativnímu splnění tří podmínek: 1) účastník podal
návrh na ustanovení zástupce; 2) jde o účastníka, u něhož jsou dány předpoklady pro osvobození
od soudních poplatků; 3) je to třeba k ochraně jeho zájmů.
[12] Stěžovatelka požádala o přidělení právního zástupce dne 10. 8. 2014.
[13] Co se týče druhé podmínky, tj. naplnění předpokladů pro osvobození od soudních
poplatků, je nutno odkázat na §36 odst. 3 s. ř. s., který stanoví, že „[ú]častník, který doloží, že nemá
dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních
poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť
závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.”
[14] Krajský soud při posuzování této podmínky vyšel jednak z Prohlášení o osobních,
majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení
zástupce ze dne 22. 8. 2014, jednak ze spisu ve věci vedené u téhož soudu pod
sp. zn. 52 A 8/2014. Jestliže však krajský soud vycházel ze skutečností, které vyšly najevo v jiném
řízení, a přinejmenším částečně i z právních závěrů, k nimž v tomto jiném řízení sám dospěl, měl
se v napadeném rozhodnutí vypořádat také se skutkovými i právními rozdíly obou případů. To
neučinil. Podle odůvodnění usnesení ze dne 24. 3. 2014 č. j. 52 A 8/2014 - 54 byla jedním
z hlavních důvodů neosvobození od soudních poplatků a neustanovení zástupce bagatelnost
žaloby, kdy stěžovatelka žádala o informace o trvalém pobytu svém a další osoby, které mohla
snadno a za nízký správní poplatek získat jinou cestou. Oproti tomu v posuzovaném případě je
předmětem řízení rozhodnutí o podstatném snížení sociální dávky, příspěvku na péči.
[15] Dalším významným rozdílem obou usnesení je diametrálně odlišné hodnocení v zásadě
týchž příjmů stěžovatelky. Ve věci sp. zn. 52 A 8/2014 soud hodnotil její příjmy jako natolik
nízké i ve vztahu k výši životního minima, resp. existenčního minima, že stěžovatelce ani
neuvěřil, že je z nich schopna pokrýt své životní potřeby (jak sám krajský soud uvádí, vyjma
nákladů na bydlení, které do částek životního ani existenčního minima nejsou zahrnuty). Oproti
tomu v posuzované věci dochází soud k závěru opačnému, totiž že příjmy stěžovatelky (ač vyšší
pouze o příspěvek na bydlení) dosahují takové úrovně, že neodůvodňují splnění předpokladů
pro osvobození od soudních poplatků.
[16] Protože krajský soud vycházel ze skutečností, které vyšly najevo v jiném řízení,
a přinejmenším částečně i z právních závěrů, k nimž v tomto jiném řízení sám dospěl, a přitom
se v napadeném rozhodnutí nevypořádal také se skutkovými i právními rozdíly obou případů, je
v tomto ohledu jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost (§103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. K této skutečnosti Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 4 s. ř. s. přihlédl nad rámec
důvodů, uplatněných stěžovatelkou v kasační stížnosti.
[17] Nelze též souhlasit s tvrzením krajského soudu, dle něhož stěžovatelka nemůže úspěšně
žádat o osvobození od soudního poplatku, protože se bezúplatným převodem vlastnického práva
k nemovitostem č. p. 498 na pozemku p. č. 1611 a pozemku p. p. č. 2285/1, vše v k. ú. Č. T.,
dobrovolně zbavila potenciálního zdroje příjmů v podobě nájemného či kupní ceny. Nehledě na
časový odstup převodu nemovitosti a vydání napadeného rozhodnutí žalovaného, stěžovatelka si
podle svého tvrzení darováním nemovitosti a zřízením věcného břemene doživotního užívání
zajistila možnost bydlení bez zátěže, kterou při jejím zdravotním stavu a při tvrzeném stavebně
technickém stavu budovy znamená vlastnictví a správa této nemovitosti, případně její
pronajímání. Navíc je podle ní nemovitost v nepronajímatelném stavu, takže se tím nezkrátila na
možných příjmech z pronájmu. Kromě toho by podle Nejvyššího správního soudu na věci nic
neměnilo, ani pokud by stěžovatelka i nadále byla vlastníkem předmětné nemovitosti.
[18] V této souvislosti se totiž uplatní také usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 1 As 23/2009 – 95, publikovaného pod č. 2163/2011 Sb. NSS., dle
něhož „při úvaze o splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků podle §36 odst. 3 s. ř. s. vychází
soud nejen z finanční hotovosti, jíž žadatel disponuje, ale bere v úvahu i jeho celkové majetkové poměry včetně
vlastnictví nemovitostí; to však samo o sobě není překážkou osvobození od soudních poplatků.“ Ani vlastnické
právo, kterým stěžovatelka disponovala před převedením nemovitostí, ani spoluvlastnický podíl
na nemovitosti č. p. 1646 na ulici S. v k. ú. Č. T., nemohou být bez dalšího překážkou pro
osvobození od soudních poplatků. Ve vztahu k spoluvlastnickému podílu je nutno přihlédnout
rovněž ke konkrétním okolnostem, tedy neobyvatelnosti nemovitosti a omezení vlastnického
práva z důvodu nařízení exekuce.
[19] Při respektování nároků, které na žalobce žádajícího přiznání osvobození od soudních
poplatků a ustanovení zástupce, klade §36 odst. 3 s. ř. s. a krajským soudem citovaná judikatura
Nejvyššího správního soudu, měl krajský soud při posuzování dílčích nepřesností v Prohlášení
o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků
a ustanovení zástupce, zohlednit i zdravotní stav žalobkyně. Ta je i podle posudku posudkové
komise ze dne 5. 3. 2014, který byl podkladem žalobou napadeného rozhodnutí osobou s těžkou
posttraumatickou stresovou poruchou, trpí organickým psychosyndromem, sníženým intelektem,
poruchou osobnosti, sníženou tolerancí na zátěž a těžkým postižením zraku (prakticky slepotou).
[20] Závěry krajského soudu se totiž dostávají do rozporu s mezinárodněprávními závazky
České republiky. Nejvyšší správní soud poznamenává, že je Česká republika od 28. 9. 2009
vázána Úmluvou o právech osob se zdravotním postižením, která byla publikována
pod č. 10/2010 ve Sbírce mezinárodních smluv. Jedná se o mezinárodní smlouvu, k jejíž ratifikaci
dal souhlas Parlament a která má tedy v souladu s článkem 10 Ústavy ČR aplikační přednost
před zákonem. Tato úmluva ve svém článku 13 ukládá státu povinnost zajistit osobám
se zdravotním postižením účinný přístup ke spravedlnosti, mimo jiné i prostřednictvím
procedurálních úprav s cílem usnadnit jim účinné plnění jejich role jako přímých účastníků
ve všech soudních řízeních. Z toho vyplývá, že orgány veřejné moci jsou povinny při postupu
vůči osobám se zdravotním postižením přihlížet k charakteru jejich postižení a toto přiměřeně
kompenzovat ve svém přístupu k nim (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 11. 2011, č. j. 6 Ads 130/2011 – 30).
[21] Vzhledem k výše popsaným zdravotním postižením stěžovatelky je proto třeba, aby krajský
soud přijal efektivní opatření k ochraně jejích práv. Minimem takovýchto efektivních opatření je
právě ustanovení kvalifikovaného zástupce pro soudní řízení, pokud o něj stěžovatelka požádala.
Tím bude respektován i čl. 6 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách
(č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“), podle kterého má stěžovatelka právo na přístup k soudu.
Jak uvedl Evropský soud pro lidská práva např. ve věci Staroszczyk proti Polsku (rozsudek
ze dne 22. 3. 2007, stížnost č. 59519/00, §124), stát nesmí přistoupit k omezení práva na přístup
soudu takovým způsobem nebo v takovém rozsahu, že by samotná podstata tohoto práva byla
narušena. Navíc omezení tohoto práva nebude slučitelné s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pokud nemá
legitimní cíl a pokud mezi sledovaným cílem a použitými prostředky není vztah proporcionality.
Rozhodnutí krajského soudu tyto požadavky podle Nejvyššího správního soudu nesplňuje,
protože vede k nepřiměřenému omezení práva stěžovatelky na účinný přístup k soudu,
které narušuje samotnou podstatu tohoto práva.
III. Závěr
[22] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů napadené usnesení krajského soudu
dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto řízení je krajský soud
vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, který byl vysloven v odůvodnění tohoto
rozsudku.
[23] Krajský soud se proto musí znovu zabývat otázkou splnění zákonných předpokladů
pro osvobození od soudních poplatků jako první podmínky pro ustanovení zástupce. Zohlední
přitom všechny relevantní skutečnosti. I v případě, že by krajský soud dospěl k závěru, že nejsou
naplněny podmínky pro plné osvobození od soudních poplatků, musí se zabývat otázkou, zda
nejsou naplněny alespoň podmínky pro osvobození částečné, které by bylo pro ustanovení
zástupce dostačující.
[24] V projednávané věci je zřejmé, že ustanovení zástupce je nejen nezbytně třeba k ochraně
práv žalobkyně, ale může pomoci i soudu k efektivnímu průběhu řízení.
[25] Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval o žádosti stěžovatelky o osvobození
od soudních poplatků za řízení o kasační stížnosti a o ustanovení zástupce pro toto řízení.
Z důvodů uvedených výše soud netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost.
Ustanovení zástupce pak nebylo k ochraně práv stěžovatelky třeba, neboť Nejvyšší správní soud
její kasační stížnosti vyhověl.
[26] Na okraj se Nejvyšší správní soud musí vyjádřit k usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 24. 3. 2014, č. j. 52 A 8/2014 – 54, které bylo jedním
z podkladů v předmětné věci. Soudní rozhodnutí určitě není prostorem pro samoúčelnou
prezentaci sečtělosti soudců a jeho účelem není prokázat účastníkům řízení znalost latinských
úsloví. Vrcholem je stylizování se do role římského prétora, který „se nemůže zabývat
maličkostmi“. Nejvyšší správní soud obecně zarazila znatelná necitlivost jak tohoto usnesení
(zejména z hlediska formy), tak usnesení napadeného (zde z hlediska obsahu). Soudce by měl mít
nejen rozum, ale také srdce.
[27] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2014
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu