ECLI:CZ:NSS:2014:1.AS.61.2014:42
sp. zn. 1 As 61/2014 – 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobkyně TRADO-BUS,
s. r. o., se sídlem Komenského náměstí 137/9, 647 01 Třebíč, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem,
LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Jungmannova 745/24, 110 00 Praha 1, proti žalovanému Úřadu
pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, 604 55 Brno, proti rozhodnutí
předsedy žalovaného ze dne 31. 1. 2014, č. j. ÚOHS-R213/2013/VZ-2230/2013/310/JHr, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2014,
č. j. 29Af 25/2014 – 208,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Předmětem sporu v projednávané věci je otázka, zda usnesení, jímž žalovaný určuje
navrhovateli v řízení o přezkoumání úkonů zadavatele lhůtu ke složení kauce podle §115 odst. 1
zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, resp. rozhodnutí o rozkladu proti takovému usnesení,
je přezkoumatelné ve správním soudnictví v řízení podle §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[2] Žalobkyně se jako uchazeč zúčastnila zadávacího řízení na nadlimitní veřejnou zakázku „Výběr
dopravců pro uzavření smluv o veřejných službách v přepravě cestujících ve veřejné linkové osobní
dopravě v rámci IDS JMK – oblast Jihovýchod“.
[3] Usnesením Rady Jihomoravského kraje ze dne 2. 5. 2013, č. 1319/13/R19 byla žalobkyně
ze zadávacího řízení vyloučena. Námitkám žalobkyně zadavatel nevyhověl rozhodnutím ze dne
30. 5. 2013, č. j. JMK 61070/2013. Podáním doručeným žalovanému dne 10. 6. 2013 žalobkyně
žalovanému navrhla, aby předmětný úkon zadavatele přezkoumal podle §113 a násl. zákona
o veřejných zakázkách. K návrhu připojila doklad o zaplacení kauce ve výši 100.000 Kč na účet
žalovaného. Usnesením ze dne 24. 6. 2013, č. j. ÚOHS-S362/2013/VZ-11627/2013/522/ASh,
žalovaný mimo jiné výrokem 4. určil žalobkyni lhůtu sedmi dnů k doplacení kauce ve výši
1.900.000 Kč. V odůvodnění uvedl, že podle §115 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách je s podáním
návrhu navrhovatel povinen složit na účet žalovaného kauci ve výši 1 % z nabídkové ceny navrhovatele
za celou dobu plnění veřejné zakázky, nejméně však ve výši 50.000 Kč, nejvýše ve výši 2.000.000 Kč.
V případě, že není možné stanovit nabídkovou cenu navrhovatele nebo že nabídková cena, která
je předmětem hodnocení, je při zadávání rámcové smlouvy stanovena pouze jako cena za jednotku
plnění nebo v případě návrhu na uložení zákazu plnění smlouvy, je navrhovatel povinen složit
100.000 Kč. Žalobkyně měla za to, že je naplněna věta druhá citovaného ustanovení – předmět veřejné
zakázky neumožňuje stanovit výši nabídkové ceny za poskytnuté služby, a proto složila kauci jen ve výši
100.000 Kč. Žalovaný však s tímto závěrem nesouhlasil a popsal, jak je třeba nabídkovou cenu v daném
případě vypočíst. Jelikož žalovaným vypočtená nabídková cena přesahovala zákonem stanovenou
maximální částku kauce, byla dle žalovaného žalobkyně povinna složit kauci právě v maximální výši
2.000.000 Kč, k jejímuž doplacení ji proto vyzval. Žalobkyně kauci doplatila a současně podala proti
výroku 4. usnesení rozklad. Předseda žalovaného rozhodnutím ze dne 31. 1. 2014,
č. j. ÚOHS-R202/2013/VZ-2222/2013/310/JHr, napadené usnesení potvrdil a podaný rozklad zamítl.
[4] Usnesením Rady Jihomoravského kraje ze dne 16. 5. 2013, č. 1394/13/R20 bylo rozhodnuto
o výběru nejvhodnější nabídky v zadávacím řízení na uvedenou veřejnou zakázku. Námitkám žalobkyně
proti tomuto rozhodnutí zadavatel nevyhověl celkem šesti samostatnými rozhodnutími ze dne
6. 6. 2013. Podáním doručeným žalovanému dne 27. 6. 2013 proto žalobkyně navrhla, aby žalovaný
úkon zadavatele spočívající ve výběru nejvhodnější nabídky přezkoumal. V návrhu též uvedla,
že nehradí kauci ve smyslu §115 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, neboť se domnívá, že řízení
o tomto návrhu by mělo být spojeno s řízením o přezkoumání úkonu zadavatele spočívajícím
ve vyloučení žalobkyně ze zadávacího řízení a že ve vztahu k jedné veřejné zakázce ji stíhá povinnost
uhradit kauci jen jednou. Žalovaný tento názor žalobkyně neakceptoval a výrokem 3. usnesení ze dne
10. 7. 2013, č. j. ÚOHS-S407/2013/VZ-12574/2013/522/ASh, žalobkyni určil lhůtu sedmi dnů
ke složení kauce ve výši 2.000.000 Kč. Žalobkyně kauci uhradila a současně podala proti výroku 3.
předmětného usnesení rozklad. Rozhodnutím ze dne 31. 1. 2014,
č. j. ÚOHS-R213/2013/VZ-2230/2013/310/JHr, předseda žalovaného napadené usnesení potvrdil
a podaný rozklad zamítl.
[5] Proti posledně uvedenému rozhodnutí předsedy žalovaného podala žalobkyně správní žalobu
ke Krajskému soudu v Brně. Krajský soud usnesením ze dne 17. 4. 2014, č. j. 29 Af 25/2014 – 208,
žalobu odmítl. V odůvodnění uvedl, že podle §68 písm. e) s. ř. s. je žaloba nepřípustná též tehdy,
domáhá-li se přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkumu vyloučeno; podle §70 písm. c) s. ř. s. jsou
ze soudního přezkumu vyloučeny úkony správního orgánu, jimiž se upravuje vedení řízení před
správním orgánem. Usnesení žalovaného žalobkyni dodatečně stanovilo lhůtu ke splnění povinnosti,
jež jí vyplývala přímo ze zákona. Toto dodatečné stanovení povinnosti samo o sobě žádné negativní
procesní důsledky nezpůsobuje. Jedná se o rozhodnutí, jímž se v úvodu správního řízení upravuje
vedení řízení tak, aby byl návrh žalobkyně projednatelný – odstraňuje se vada spočívající v nepředložení
dokladu o složení kauce. Krajský soud shledal paralelu mezi projednávaným případem a rozhodnutími
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2005, č. j. 2 Azs 252/2004 – 93, a ze dne 28. 2. 2006,
č. j. 1 As 4/2004 – 75, které se týkaly povinnosti zaplatit správní poplatek. Krajský soud proto žalobu
odmítl jako nepřípustnou podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Doplnil, že pro posouzení přípustnosti
žaloby je nerozhodné, jak žalobkyně na výzvu ke složení kauce reagovala. Zákonnost závěru
žalovaného o výši kauce lze přezkoumat v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného o zastavení
řízení, pokud by kauce na výzvu nebyla zaplacena [§117a písm. b) zákona o veřejných zakázkách].
Pokud by byla kauce z opatrnosti zaplacena, avšak žalobkyně má za to, že byla žalovaným požadována
v nesprávné výši, může se domáhat vrácení přeplatku na zaplacené kauci.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[6] Žalobkyně podala proti usnesení krajského soudu kasační stížnost. Namítla, že usnesením
žalovaného bylo další pokračování v řízení o přezkoumání úkonu zadavatele podmíněno zaplacením
dodatečné částky 2.000.000 Kč, přestože kauce již v předmětné věci byla zaplacena a přestože nemohla
přesáhnout částku 100.000 Kč. Nemůže se tak jednat o rozhodnutí upravující vedení řízení, neboť jím
došlo k závažnému zásahu do práva žalobkyně na přezkum rozhodnutí zadavatele a práva na pokojné
užívání vlastnictví. Žalobkyně nemá jiné prostředky nápravy, jimiž by získala neoprávněně zadržovanou
částku, než právě zrušení usnesení a navazujícího rozhodnutí předsedy žalovaného ve správním
soudnictví. Nebude-li tato žaloba připuštěna, vymkne se takto zásadní zásah do uvedených práv
žalobkyně soudní kontrole. Jelikož žalobkyně kauci zaplatila, je vyloučen postup uváděný krajským
soudem, tj. přezkum výše kauce prostřednictvím přezkumu rozhodnutí o zastavení řízení. Názor
krajského soudu, že by žalobkyně měla žádat o vrácení přeplatku, považuje žalobkyně za paradoxní:
žalovaný i jeho předseda již ve svých rozhodnutích vyjádřili názor ohledně výše kauce, a tudíž výzva
k vrácení přeplatku adresovaná žalovanému by byla zcela zbytečným úkonem s předem známým
výsledkem. Ve vztahu k žádosti o vrácení přeplatku se již jedná o věc rozhodnutou (pravomocné
vyměření kauce), resp. o závazné posouzení předběžné otázky správním orgánem. Usnesení žalovaného
a potvrzující rozhodnutí jeho předsedy jsou rozhodnutími, z nichž by v jakýchkoliv navazujících
správních či soudních řízeních správní orgány a soudy musely vycházet až do jejich zrušení (§132 odst.
2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, §99 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád,
§57 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád). Podle žalobkyně jde o situaci srovnatelnou
s uložením pokuty účastníku správního řízení v rozporu se zákonem, jejíhož vrácení se účastník rovněž
nedomůže žádostí o vrácení přeplatku na pokutě. Žalobkyně navíc upozorňuje na judikaturu Krajského
soudu v Brně, podle níž správnost vyměření kauce nelze přezkoumat ve správním soudnictví ani
v rámci řízení o přezkumu meritorního rozhodnutí žalovaného (rozsudek ze dne 13. 1. 2010,
č. j. 62 Ca 85/2008 – 60, publikovaný pod č. 2044/2010 Sb. NSS). Za daných okolností tak ve spojení
s odmítavým usnesením krajského soudu vůbec nelze přezkoumat zákonnost vyměření kauce.
Napadené usnesení krajského soudu žalobkyně považuje za rozporné s článkem 36 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod a s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
[7] Usnesení krajského soudu je dle žalobkyně rovněž nepřezkoumatelné, neboť je založeno
na předpokladu, že žalobkyně kauci neuhradila a žalovaný řízení zastavil, což se nestalo. Odůvodnění,
které by se vztahovalo ke skutkovému stavu, jenž byl popsán v žalobě, naopak zcela absentuje. Krajský
soud dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu týkající se vracení přeplatku
na správním poplatku, avšak pomíjí, že tento postup je upraven v §7 zákona č. 634/2004 Sb.,
o správních poplatcích, zatímco ve vztahu ke kauci žádná podobná úprava neexistuje. Navíc §7 zákona
o správních poplatcích nelze použít ani analogicky, neboť správní poplatek a kauce jsou zcela
rozdílnými právními instituty – na rozdíl od poplatku je kauce navrhovateli vrácena, je-li se svým
návrhem úspěšný (ostatně podle dříve platného zákona o veřejných zakázkách navrhovatel hradil
kromě kauce též zvlášť správní poplatek za zahájení řízení). Krajský soud neodůvodnil, jak by se mělo
postupovat při vrácení kauce, když se právní úprava správních poplatků diametrálně odlišuje od úpravy
kauce.
[8] Žalobkyně ze všech těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení
krajského soudu zrušil a uložil žalovanému nahradit žalobkyni náklady soudního řízení.
[9] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu a navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky
řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Důvodnost
kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů
a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se způsobem, jakým krajský soud v nyní projednávaném
případě posoudil přípustnost žaloby, kterou se žalobkyně domáhala přezkumu usnesení žalovaného,
v němž jí ve výroku 3. byla dodatečně stanovena lhůta k uhrazení kauce ve smyslu §115 zákona
o veřejných zakázkách. Jak již bylo zdůrazněno, krajský soud uvedené usnesení hodnotil jako usnesení
(úkon), jímž se upravuje vedení řízení před správním orgánem, tj. úkon, na který se vztahuje výluka
ze soudního přezkumu podle §70 písm. c) s. ř. s., a proto je nezbytné žalobu domáhající se jeho
soudního přezkumu odmítnout jako nepřípustnou [§46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. e)
s. ř. s.]. Při hodnocení napadeného usnesení žalovaného vzal krajský soud do úvahy, zda u právního
postavení žalobkyně vyvolává negativní a definitivní důsledky či nikoliv. Jinými slovy, zda žalobkyně má
v dispozici procesní prostředky, jejichž prostřednictvím se může dodatečně domáhat ochrany proti
tvrzenému zásahu do své právní sféry, přičemž dospěl ke kladnému závěru, neboť napadené
rozhodnutí žalovaného pro žalobkyni žádnou definitivní změnu jejího právního postavení neznamená.
Jde o stanovení dodatečné lhůty ke splnění povinnosti, jež podle žalovaného již v době podání návrhu na zahájení řízení
vyplývala přímo ze zákona (a sice z §114 odst. 3 a §115 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách), kdy toto dodatečné
stanovení povinnosti samo o sobě žádné negativní procesní důsledky nezpůsobuje. Důsledkem nesplnění povinnosti, kterou
měla žalobkyně podle žalovaného splnit již v okamžiku podání návrhu na zahájení správního řízení, je podle §117a
písm. b) zákona o veřejných zakázkách až případné rozhodnutí o zastavení řízení, jež by mohl žalovaný vydat až poté,
co by žalobkyně kauci nesložila ani v dodatečné lhůtě. Právě až případné rozhodnutí žalovaného o zastavení řízení podle
§117a písm. b) zákona o veřejných zakázkách by negativní procesní důsledky pro žalobkyni vyvolalo. (srov. str. 3
usnesení krajského soudu). V této souvislosti se Nejvyššímu správnímu soudu jeví zcela přiléhavou
krajským soudem použitá a žalobkyní v kasační stížnosti kritizovaná paralela se soudními poplatky,
neboť zcela koresponduje i s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Jak ostatně v cit. rozsudku,
č. j. 2 Azs 252/2004 – 93, Nejvyšší správní soud zdůraznil, „jsou-li rozhodnutí ve věcech soudních poplatků
obecně považována za rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení a není-li mezi soudními a správními poplatky
zásadního rozdílu co do jejich funkce a podstaty, není ani důvodu považovat rozhodnutí ve věcech správních poplatků
za rozhodnutí jiné povahy než ta, jimiž se upravuje vedení řízení.“
[13] Nelze tak přisvědčit námitce žalobkyně ohledně zásahu do jejího práva na spravedlivý proces
ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť v důsledku vydání uvedené výzvy
se žalobkyně, ať již by na ni reagoval a jakkoliv, nenacházela v situaci bez možnosti uplatnit procesní
prostředky soudní ochrany. Pokud by totiž žalobkyně výzvě ke složení kauce (a k předložení dokladu
o jejím složení) nevyhověla, případné rozhodnutí o zastavení správního řízení pro nesložení kauce
[§117a písm. b) zákona o veřejných zakázkách] je již soudně přezkoumatelné v režimu podle §65
a násl. s. ř. s. Pokud by žalobkyně přes svůj nesouhlas naopak výzvě ke složení kauce z procesní
opatrnosti vyhověla, jak ostatně i v nyní projednávaném případě učinila, mohla se u správního orgánu
domáhat vrácení přeplatku na takto zaplacené kauci, a to bez ohledu na skutečnost, že takový postup
není v zákoně o veřejných zakázkách výslovně upraven, přičemž následné rozhodnutí či postup
správního orgánu ve vztahu k takovému požadavku jsou rovněž soudně přezkoumatelné v režimu
podle §65 a násl. s. ř. s. (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2006,
č. j. 1 As 4/2004 – 75, veškerá judikatura NSS je dostupná na www.nssoud.cz).
[14] K samotné otázce, zda vyloučení soudního přezkumu u rozhodnutí ve věcech správních
poplatků je v souladu s ustanovením čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (příp. s čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb.), Nejvyšší správní
soud ve své judikatuře v minulosti konstatoval, že „rozhodnutí ve věcech správních poplatků lze jako rozhodnutí
o vedení řízení vyloučit ze soudního přezkumu, pokud tato rozhodnutí sama o sobě neukončují proceduru konanou
správním orgánem ve věci samé, tj. ve věci, za niž má být správní poplatek zaplacen, a pokud rozhodnutí či jiné úkony,
kterými při nezaplacení správního poplatku dojde k ukončení této procedury, jsou soudně přezkoumatelné nebo jinak
podřízené kontrole soudní moci.“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2005,
č. j. 2 Azs 252/2004 – 93).
[15] Nejvyšší správní soud nesdílí přesvědčení žalobkyně, že žádost o vrácení přeplatku adresovaná
žalovanému by byla zcela zbytečným úkonem s předem známým výsledkem. Tímto úkonem totiž
navrhovatel zahájí řízení, jehož podstatou bude vrácení (neoprávněně) vybrané kauce. Tím přestane být
kauce otázkou pouhé procesní podmínky řízení (kterou je v řízení o přezkoumání úkonů zadavatele)
a stane se jeho hlavním předmětem. Jakkoliv může žalovaný setrvat na závěrech uvedených v žalobou
napadeném usnesení, bude již jeho rozhodnutí v tomto případě žalovatelné před správním soudem.
Z tohoto důvodu nelze žalobou napadené usnesení žalovaného či navazující rozhodnutí předsedy
žalovaného považovat ve vztahu k žádosti o vrácení přeplatku za překážku věci rozhodnuté nebo
za závazné posouzení předběžné otázky správním orgánem. Správní soud posoudí případnou žalobu
proti rozhodnutí o (ne)vrácení přeplatku bez ohledu na to, jak bylo o této okolnosti pojednáno
žalovaným či jeho předsedou v rámci procesních úkonů v řízení o návrhu na přezkoumání úkonů
zadavatele.
[16] Žalobkyní zmiňovaný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2010,
č. j. 62 Ca 85/2008 – 60, publikovaný pod č. 2044/2010 Sb. NSS, právě uvedenou úvahu potvrzuje
a nikoliv vyvrací. Tento rozsudek uvádí, že složení kauce v nesprávné výši nemá vliv na zákonnost
meritorního rozhodnutí žalovaného o návrhu na přezkoumání úkonu zadavatele. Tento názor plně
koresponduje s právě uvedenou úvahou týkající se žádosti o vrácení přeplatku: jelikož složení kauce
(podobně jako zaplacení správního poplatku, k tomu viz ještě dále) je pouze procesní podmínkou
vedení řízení, nemůže mít správnost její výše vliv na výsledek řízení ve věci samé. Z tohoto důvodu
je třeba zákonnost výše kauce řešit v samostatném řízení (zahájeném žádostí o vrácení přeplatku), které
nebude mít vliv na výsledek řízení o návrhu na přezkoumání úkonů zadavatele.
[17] Projednávaný případ není možné srovnávat s uložením pokuty účastníku správního řízení
v rozporu se zákonem, jak činí žalobkyně. Z její argumentace není zřejmé, zda by se mělo jednat
o pokutu pořádkovou, či o pokutu za správní delikt. V obou případech ovšem pokuta není procesní
podmínkou vedení řízení, nýbrž konečnou sankcí za protiprávní jednání. Rozhodnutí o ní proto musí
podléhat soudnímu přezkumu.
[18] Nejvyšší správní soud nepovažuje za důvodné ani námitky žalobkyni směřující
do nepřezkoumatelnosti usnesení krajského soudu. Předně, napadené usnesení není založeno
na předpokladu, že žalobkyně kauci neuhradila a žalovaný řízení zastavil, jak se snaží tvrdit žalobkyně.
Krajský soud ve svém usnesení jednoznačně uvedl, že pro posouzení přípustnosti žaloby
je nerozhodné, jak žalobkyně reagovala na usnesení žalovaného určující lhůtu k zaplacení kauce. Pouze
pro úplnost uvedl, že ať už kauci zaplatila či nikoliv, má vždy k dispozici obranu proti nesprávně
vypočtené výši kauce.
[19] Nebylo přitom úkolem krajského soudu, aby žalobkyni poskytl podrobný návod, jak a podle
jakých právních předpisů postupovat. Pokud přesto žalobkyně vznáší v kasační stížnosti pochybnosti
ohledně postupu při žádosti o vrácení kauce, považuje Nejvyšší správní soud za vhodné se k této otázce
krátce vyjádřit. Soud sdílí názor žalobkyně, že institut správního poplatku není zcela srovnatelný
s institutem kauce podle §115 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách. U kauce je na rozdíl od správního
poplatku upozaděna funkce paušální náhrady nákladů za správní řízení a naopak zvýrazněna funkce
eliminace neuvážených či šikanózních návrhů (to je dáno zejména výší kauce a možností jejího vrácení
v případě úspěšného návrhu). Přesto Nejvyšší správní soud nemůže s žalobkyní souhlasit, že by toto
funkční odlišení znamenalo celkovou diametrální odlišnost obou institutů. Naopak řada procesních
postupů spojených s těmito instituty je více méně srovnatelná (např. stanovení výše, způsob výběru,
následky nezaplacení). Tato podobnost se nepochybně týká i otázky vrácení přeplatku: není žádného
rozumného důvodu domnívat se, že by vrácení přeplatku na kauci mělo být upraveno v zásadě odlišně,
než je vrácení přeplatku na správním poplatku. V situaci, kdy zákon o veřejných zakázkách postup
při vrácení přeplatku neupravuje, považuje proto Nejvyšší správní soud za legitimní postupovat
analogicky podle §7 zákona o správních poplatcích. Použití analogie iuris je podle názoru soudu v tomto
případě ústavně konformní, neboť zde nejde o vytvoření komplexní procesní úpravy, nýbrž pouze
u vyplnění mezery v procesní úpravě, které je ve prospěch ochrany práv účastníka správního řízení
(srov. k tomu nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/04, publikovaný pod
č. 240/2005 Sb., též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2010, č. j. 1 As 17/2010 – 294,
publikovaný pod č. 2550/2012 Sb. NSS).
[20] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud neshledal pochybení Krajského soudu
v Brně, pokud napadeným usnesením odmítl podanou žalobu jako nepřípustnou [§46 odst. 1 písm. d
ve spojení s §68 písm. e) s. ř. s.], neboť jí napadené usnesení žalovaného hodnotil jako usnesení
(úkon), jímž se upravuje vedení řízení před správním orgánem, tj. úkon, na který se vztahuje výluka
ze soudního přezkumu podle §70 písm. c) s. ř. s. Kasační stížností napadené usnesení krajského soudu
tak Nejvyšší správní soud neshledal nepřezkoumatelným ani nezákonným.
V. Závěr a náklady řízení
[21] Žalobkyně se svými námitkami neuspěla; jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozsudku z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[22] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
Žalobkyně neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak
v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. června 2014
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu