ECLI:CZ:NSS:2014:1.AS.71.2014:15
sp. zn. 1 As 71/2014 – 15
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobce P. Č.,
proti žalovanému předsedovi Městského soudu v Brně, se sídlem Polní 39, Brno, o žalobě ze
dne 21. 10. 2013, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 30. 4. 2014, č. j. 30 A 111/2013 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se v části směřující proti výroku III. napadeného usnesení
odmítá.
II. Ve zbylém rozsahu se kasační stížnost zamítá .
III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobou ze dne 21. 10. 2013 podanou ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, která
byla usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 11. 2013,
č. j. 10 Na 108/2013 – 4, postoupena Krajskému soudu v Brně, se žalobce (dále jen „stěžovatel“)
domáhal přezkumu postupu žalovaného týkajícího se zpracování stěžovatelových podání, který
označoval za nezákonný zásah. Společně s touto žalobou stěžovatel podal i žádost o osvobození
od soudního poplatku a žádost o ustanovení zástupce. Tvrzený nedostatek prostředků a sociální
poměry dokládal čestným prohlášením, jehož obsahem jsou, kromě základních osobních údajů,
též skutečnosti o způsobu bydlení („nenájemní nevlastnické samostatné nebytové obydlí“),
o nulové výši zdanitelných příjmů, o výši nezdanitelných příjmů, které činí přes tři tisíce korun
měsíčně, dále údaj o plné invaliditě, výši peněžních závazků, které dle stěžovatele činí „přes tři
tisíce korun měsíčně“, o nenarušené způsobilosti zcizovat, dále o skutečnosti, že je příjemcem
příspěvku na živobytí, jeho majetkem je elektronický psací stroj a digitální televizor a ke svým
výdajům uvedl stravu, tisk, jízdné, papír a DPH.
[2] Krajský soud usnesením ze dne 30. 4. 2014, č. j. 30 A 111/2013 – 39, žádosti stěžovatele
o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce zamítl a zároveň ho vyzval
k zaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši 2.000 Kč, a to ve lhůtě jednoho týdne
od doručení usnesení. V odůvodnění uvedl, že řada stěžovatelem tvrzených skutečností v jeho
prohlášení je bizarních, nekonkrétních či nepřípadných; zcela nejasné je tvrzení o typu
způsobilosti zcizovat a úvěrové bonitě. Stěžovatel tedy podle krajského soudu nedostál své
povinnosti doložit nedostatek prostředků, a proto mu soud osvobození od soudních poplatků
nemohl přiznat. Krajský soud rovněž vyhodnotil počty a charakter podání stěžovatele, která
eviduje a s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že stěžovatel
zneužívá práva na osvobození od soudních poplatků, a proto mu toto osvobození nemůže být
přiznáno. Žádost o ustanovení zástupce Krajský soud odmítl s odůvodněním, že k aplikaci
tohoto institutu v daném případě chybí splnění podmínky vyžadované §35 odst. 8 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, neboť u stěžovatele není dán předpoklad
k osvobození od soudních poplatků.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[3] Stěžovatel napadl v záhlaví označené usnesení krajského soudu včasnou kasační stížností.
Namítal, že u krajského soudu dochází k machinaci s nápadem a že žádal toliko o osvobození
od jednoho soudního poplatku. Stěžovatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 7. 3. 2013, č. j. 4 As 88/2012 – 20, podle něhož mělo být obdobné čestné prohlášení
stěžovatele uznáno za dostatečné. Dále stěžovatel brojil proti zasílání tiskopisu vzor 060, který
neobsahuje potřebné kolonky a jeho poslání je finančně náročné. Stěžovatel je přesvědčen,
že není povinen vysvětlovat soudu výraz „přes tři tisíce“. Soud nesprávně posoudil, zda
je stěžovatel příjemcem příspěvku na živobytí. Dále stěžovatel namítá, že Krajský soud po něm
nesprávně vyžadoval prokázání jeho poměrů, místo aby je soud sám šetřil. Krajský soud měl
stěžovateli ustanovit zástupce, o kterého žádal dne 10. 4. 2013, avšak neučinil to. Krajský soud
se mohl dle zákonné úpravy zabývat pouze tím, zda se jedná o zjevně neúspěšnou žalobu, nikoliv
tím, zda žadatel svá práva uplatňuje svévolně či šikanózním způsobem (kverulantství je tak dle
žalobce v České republice vyloučeno). Krajský soud výrokem III. stěžovateli zkrátil lhůtu
pro podání opravného prostředku a nesprávně jej poučil o možnosti podat kasační stížnost proti
dočasnému rozhodnutí.
[4] Žalovaný se v poskytnuté lhůtě ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“).
[6] Kasační stížnost je z části nepřípustná a z části nedůvodná.
[7] Zdejší soud souhlasí s názorem krajského soudu v tom, že stěžovatel neunesl důkazní
břemeno ohledně naplnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší správní
soud totiž již v usnesení ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 – 50, publikovaném
pod č. 537/2005 Sb. NSS, vyslovil, že „povinnost doložit nedostatek prostředků je jednoznačně
na účastníkovi řízení, který se domáhá osvobození od soudních poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.). Pokud účastník
tuto povinnost nesplní, soud výdělkové a majetkové možnosti sám z úřední povinnosti nezjišťuje.“ (srov.
obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2011, č. j. 2 Afs 36/2011 – 81).
Soud tedy z vlastní iniciativy zpravidla nezjišťuje podrobnosti o majetkových poměrech žadatele,
nýbrž hodnotí především informace, které mu žadatel sám sdělí, popř. jej vyzve, aby potřebné
skutečnosti doplnil a vysvětlil nesoulad mezi nimi (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 5. 2011, č. j. 8 Afs 50/2010 – 91).
[8] V projednávané věci Krajský soud v souladu s žádostí stěžovatele posoudil majetkové
poměry stěžovatele na základě jeho čestného prohlášení a oprávněně dospěl k závěru,
že stěžovatelem poskytnuté údaje jsou neúplné a nekonkrétní. V tomto ohledu se Nejvyšší
správní soud s hodnocením provedeným Krajským soudem plně ztotožňuje a odkazuje na něj.
Tento závěr nejsou s to zvrátit námitky stěžovatele obsažené v kasační stížnosti – tedy
ty námitky, u nichž lze vůbec rozpoznat nějakou rozumnou souvislost se závěry Krajského
soudu. Předně Nejvyšší správní soud neshledal žádné machinace s nápadem u Krajského soudu,
které ostatně stěžovatel ničím nedokládá. Osvobodit lze podle zákonné úpravy pouze od všech
soudních poplatků (viz §36 odst. 3 s. ř. s.) nikoliv jen od jednoho, jak se mylně domnívá
stěžovatel. Tiskopis vzor 060 nebyl v projednávané věci stěžovateli na jeho žádost vůbec zaslán,
takže jeho námitky směřované proti němu se míjí s podstatou věci. Stěžovatel dále patrně
považuje za notorietu (skutečnost obecně známou), že výraz „přes tři tisíce“ značí 3. 001
až 3.449 Kč. V tomto ohledu je Nejvyšší správní soud nucen vyvést stěžovatele z omylu, neboť
nic takového obecně známo není a jedná se zjevně o stěžovatelovu vlastní smyšlenku. I kdyby
snad zdejší soud na stěžovatelovu svéráznou definici užitého sousloví přistoupil, nezměnilo
by to ničeho na neúplnosti předloženého čestného prohlášení. Stěžovatelova tvrzení v čestném
prohlášení o příspěvku na živobytí a invaliditě byla z hlediska jeho příjmů nejednoznačná
a nedoložená, přičemž tento stav nijak nevyjasňují ani stěžovatelovy úvahy na toto téma v kasační
stížnosti. Konečně na věci nemění nic ani poukaz stěžovatele na judikát Nejvyššího správního
soudu, v němž mělo být stěžovatelovo čestné prohlášení uznáno za dostatečné. K usnesení
ze dne 7. 3. 2013, č. j. 4 As 88/2012 – 20, kterým Nejvyšší správní soud prohlášení shledal
za dostatečné, je třeba konstatovat, že posuzování majetkových poměrů musí být prováděno vždy
individuálně ve vztahu ke konkrétní věci, a závěry z citovaného usnesení proto nejsou
automaticky přenositelné na projednávaný případ. Nadto není z tohoto usnesení zřejmé,
co přesně bylo obsahem stěžovatelova prohlášení.
[9] Krajský soud založil své rozhodnutí též na posouzení procesního postupu, jakým
stěžovatel dané řízení vede. Při posuzování této otázky lze odkázat na stanovisko Nejvyššího
soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2009, ze kterého vyplývá, že „v této souvislosti je třeba
vzít v úvahu účel právní úpravy soudních poplatků, od nějž se odvíjejí i způsoby určení jeho výše v jednotlivých
případech. Obecně uznávaným účelem (funkcí) soudních poplatků je zabezpečit zčásti úhradu nákladů, které
vznikají státu výkonem soudnictví (fiskální funkce), om ezovat podávání některých neuvážených či své volných
(šikanózních) návrhů na zahájení soudních řízení (regulační funkce) a působit na to, aby povinní dobrovolně plnili
své povinnosti (motivační funkce) – srov. např. důvodovou zprávu k zákonu č. 549/1991 Sb . nebo nález
Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 2432/08“. S ohledem na tyto jednotlivé funkce
soudních poplatků dochází zdejší soud k závěru, že je důležité nejen chránit zájmy účastníka
řízení, který se domáhá svých práv soudní cestou, ale zároveň zajistit, aby si účastník řádně
uvědomoval důležitost předmětného řízení a byl si zřetelně vědom okolností, které jeh o řízení
doprovázejí. Proto při posuzování osvobození od soudních poplatků soud musí kromě
majetkové situace žadatele posoudit i procesní postup, jakým účastník dané řízení vede (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2012, č. j. 2 As 113/2012 – 12, nebo usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2012, č. j. 1 As 121/2012 – 22).
[10] Jak již zdejší soud konstatoval např. v rozsudku ze dne 28. 6. 2013,
č. j. 5 As 43/2013 - 11, zneužívání dobrodiní osvobození od soudních poplatků je nepochybně
důvodem způsobilým legitimizovat odklon od dosavadní rozhodovací praxe. Má-li soud
v každém jednotlivém případě vážit konkrétní specifické okolnosti žádosti o osvobození
od soudních poplatků a individuální poměry žadatele, musí se v rámci tohoto postupu zabývat
i otázkou zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem. Jakkoliv
§36 odst. 3 s. ř. s. oproti §138 odst. 1 o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů, výslovně ne hovoří
o osvobození účastníka řízení od povinnosti platit soudní poplatek v případě „svévolného
uplatňování práva“, úvaha v naznačeném smyslu musí být součástí posouzení spe cifických
okolností žádosti a individuálních poměrů žadatele a uplatní se tedy i v soudním řízení správním.
Opačný závěr by byl v přímém rozporu s účelem tohoto institutu, jenž primárně brání tomu, aby
účastníkovi řízení nebylo znemožněno pouze pro jeho nepříznivou majetkovou situaci uplatňovat
své právo u soudu. Usnesení, kterým soud nevyhoví žádosti o osvobození od soudních poplatků
v případě evidentního zneužívání práva na přístup k soudu, nemůže být s posledně jmenovaným
právem účastníka řízení v rozporu (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24.
3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 – 91). Z uvedeného jednoznačně plyne, že otázkou svévolného
uplatnění žádosti o osvobození od soudních poplatků a jejího zneužití se správní soud vždy
zabývá. Kverulující podání a existence kverulantů není vyloučena možností nepřiznat osvobození
pro bezúspěšnost návrhu, čehož je ostatně stěžovatel důkazem.
[11] Krajský soud se při závěru o zneužití práva přidržel okolností stávajícího případu a dále
zhodnotil postup stěžovatele v povahou obdobných sporech. Zdůraznil, že stěžovatel vede spor
pro spor, tedy nikoliv proto, aby bylo rozhodnuto o věci, ale aby bylo nějak rozhodnuto. Krajský
soud pak po zhodnocení konkrétních okolností v projednávané věci řádně zdůvodnil, proč
se ze strany stěžovatele jedná o zneužití práva podat žádost o osvobození od soudních poplatků.
Tento postup krajského soudu je nutno hodnotit jako správný. Z napadeného usnesení rovněž
vyplývá, že se soud držel ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu. Námitky
stěžovatele, že se jedná např. o opisování jiných judikátů zcela bez rozmyslu, popř. že soud
fabuluje závěry vyslovené v judikatuře zdejšího soudu, jsou proto účelové a nedůvodné.
[12] Stejně tak žádost o ustanovení zástupce byla krajský m soudem správně zamítnuta
(výrok II. napadeného usnesení). Podle §35 odst. 8 věty první s. ř. s. „navrhovateli, u něhož jsou
předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je -li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, může
předseda senátu na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát; hotové výdaje zástupce
a odměnu za zastupování osoby uvedené v odstavci 2 platí v takovém případě stát.“ Z citovaného
ustanovení vyplývá, že navrhovateli lze ustanovit zástupce pouze tehdy, pokud jsou současně
splněny dvě podmínky: 1) jde o účastníka, u něhož jsou dány předpoklady pro osvobození
od soudních poplatků, a 2) je to nezbytně třeba k ochraně jeho práv. Jak plyne z výše
uvedeného, v případě stěžovatele nejsou dány předpoklady pro osvobození od soudních
poplatků, tudíž není splněna hned první podmínka pro ustanovení zástupce a žádost
o ustanovení zástupce tedy krajský soud správně zamítl.
[13] K námitce stěžovatele, že stanovená lhůta jednoho týdne k zaplacení soudního poplatku
za podání žaloby ve správním soudnictví (výrok III. napadeného usnesení) je nepřiměřeně krátká
Nejvyšší správní soud uvádí, že kasační stížnost proti této části usnesení je nepřípustná dle
§104 odst. 3, písm. b) s. ř. s., neboť jde o rozhodnutí, jímž se pouze upravuje vedení řízení.
Z tohoto důvodu soud stížnost proti této části usnesení krajského soudu odmítá.
[14] K dalšímu argumentu stěžovatele soud uvádí, že stanovením lhůty jednoho týdne
k úhradě soudního poplatku (výrok III. napadeného usnesení) krajský soud nijak stěžovateli
nezkrátil lhůtu k podání kasační stížnosti, která i v tomto případě zůstává v zákonné délce dvou
týdnů. K pochybení nedošlo ani v rámci poučení, neboť podle judikatury Nejvyššího správního
soudu je proti usnesení o neosvobození od soudních poplatků přípustná kasační stížnost
a nejedná se tedy o rozhodnutí dočasné, jak tvrdí stěžovatel. Tento závěr potvrdil i rozšířený
senát Nejvyššího správního soudu (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 5. 2014, č. j. 3 As 125/2012 – 43).
[15] Další stěžovatelovy stručné a zcela obecné námitky, například tvrzení, že stěžovatel není
povinen vyvracet každý nesoudný úsudek krajského soudu a rozumět odůvodnění rozhodnutí
kteréhokoli soudu, že odůvodnění soudních rozhodnutí není závazné, že stěžovatel není povinen
se vyjadřovat v právnické terminologii apod., nejsou vůbec způsobilé k tomu, aby byly jakkoliv
samostatně posouzeny, či aby přispěly k posouzení důvodnosti námitek jiných. Nejvyšší správní
soud se jimi proto nezabýval.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Nejvyšší správní soud kasační stížnost v části směřující proti výroku III. napadeného
usnesení odmítnul jako nepřípustnou (§104 odst. 3 písm. b) s. ř. s.). Ve zbylém rozsahu stížnosti
stěžovatel se svými námitkami neuspěl; a jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného usnesení z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl v tomto
rozsahu kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[17] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému
pak v řízení o kasační stížnosti žádné účelně vynaložené náklady nad rámec běžné činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. června 2014
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu