ECLI:CZ:NSS:2014:2.AS.62.2014:18
sp. zn. 2 As 62/2014 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: P. Č.,
proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Praha 1, Národní třída 16,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2014,
č. j. 11 A 104/2012 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1.] Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví
uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“), kterým byla zamítnuta
žaloba stěžovatele, v níž se domáhal ochrany před nečinností žalovaného správního orgánu, který
dle jeho tvrzení nerozhodl o jeho žádosti o určení advokáta z 30. 1. 2012 (doplněnou podpisem
29. 2. 2012). Žalovaný se bránil tím, že o předmětné žádosti rozhodl již dne 23. 7. 2012
pod č. j. 630/2012. Toto tvrzení se shodovalo s údaji zjištěnými ve správním spise a poněvadž
i přes výzvu soudu žalobce nevzal správní žalobu zpět, soud ji zamítl shora označeným
rozsudkem z toho důvodu, že o žádosti žalobce již bylo rozhodnuto.
[2.] Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, v níž označil dotčené
rozhodnutí za svévolný akt městského soudu. Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že městský
soud nebyl oprávněn vyzývat jej ke zpětvzetí žaloby (tento akt soudu nazývá stranným diktátem).
Dále stěžovatel městskému soudu vytýká, že jej osvobodil od soudních poplatků,
ačkoli toto osvobození nežádal. Rovněž nesouhlasí se závěrem městského soudu, že nežádal
o změnu žalobních bodů, protože dle jeho názoru tak učinil již v září 2012. Stěžovatel s odkazem
na ustanovení §60 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“) napadá rovněž výrok, kterým mu nebyla přiznána náhrada nákladů
řízení. Stěžovatel rozsudek městského soudu dále napadá mnoha, povětšinou ne zcela
srozumitelnými, námitkami, které se ale nedotýkají problematiky řešené v napadeném rozsudku.
[4.] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[5.] Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval splněním podmínek řízení o kasační stížnosti.
Kasační stížnost je podle §102 s. ř. s. přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený
rozsudek Městského soudu v Praze v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. a vázán jejím rozsahem
a uplatněnými stížnostními důvody konstatoval, že napadené rozhodnutí přezkoumá z kasačního
důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a §103 odst. 1 písm. d), ačkoli sám stěžovatel
své námitky nepodřazuje pod žádný ze zákonem stanovených důvodů. Nejvyšší správní soud
dle své konstantní judikatury nicméně vychází z toho, že „pokud ze znění kasační stížnosti vyplývají
důvody seznatelné a podřaditelné pod zákonné kasační důvody, není rozhodující, že stěžovatel své důvody
nepodřadí jednotlivým zákonným ustanovením, či tak učiní nepřesně.“ (rozsudek ze dne 8. 1. 2004,
č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publ. pod č. 161/2004; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz).
[6.] Nejvyšší správní soud prvně neshledal jako důvodnou námitku nepřezkoumatelnosti
rozsudku městského soudu. Městský soud popsal důvody, které jej k vydání napadeného
rozhodnutí vedly, zdůvodnil svůj procesní postup a popsal úvahy, jimiž se řídil. Z obsahu tohoto
rozhodnutí je patrné, že není pravda, že by městský soud své rozhodnutí založil na „arogantní
libovůli“ či „soudní anarchii“, jak se stěžovatel domnívá. Odůvodnění městského soudu je přitom
jasné a srozumitelné, Nejvyšší správní soud tudíž nemůže přisvědčit stěžovateli, že by bylo psáno
„jazykem ptydepe“ nebo jiným naprosto nesrozumitelným způsobem, či bylo založeno
na desinterpretaci zákonných ustanovení a vytrhávání vět z kontextu zákona jako celku.
Rozhodnutí městského soudu je tedy plně přezkoumatelné (k ustálenému pojetí
nepřezkoumatelnosti odkazuje Nejvyšší správní soud např. na své rozsudky ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 2 9. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245, nebo ze dne 17. 1. 2008,
č. j. 5 As 29/2007 - 64).
[7.] Dále kasační soud posoudil oprávněnost zamítnutí žaloby na ochranu proti nečinnosti,
pokud v době rozhodnutí soudu bylo již požadované rozhodnutí vydáno. Zde Nejvyšší správní
soud upozorňuje na dikci ustanovení §81 odst. 1 s. ř. s., dle kterého v případech nečinnostních
žalob „soud rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí.“ K tomu již dřívější
judikatura dodala, že „za situace, kdy žalobce i přes výše uvedenou skutečnost (vydání jím požadovaného
rozhodnutí žalovaného ve věci samé) na podané žalobě, ať již z jakýchkoliv důvodů, trval, a tedy i nadále
se domáhal soudní ochrany proti nečinnosti správního orgánu spočívající v nevydání odvolacího rozhodnutí,
která ale v mezidobí pominula, nezbylo soudu než žalobu jako nedůvodnou zamítnout.“ (srov. rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2007, č. j. 9 Ca 91/2006 - 62, publ. pod č. 1426/2008).
Městský soud tedy za nastalé skutkové situace neměl jinou možnost, než stěžovatelovu žalobu
zamítnout. Pokud se pak městský soud před vydáním rozhodnutí otázal stěžovatele,
zda za daného skutkového stavu nebere svoji žalobu zpět, nepostupoval nikterak v rozporu
se zákonem ani zásadami soudního řízení. Naopak bylo jeho dobrou vůlí, pokud stěžovatele
upozornil na nastalý skutkový stav, neboť s ohledem na obsah správního spisu mohl bez dalšího
rozhodnout dle §81 odst. s. ř. s. ve spojení s §81 odst. 1 s. ř. s. Pakliže stěžovatel soudu tuto
iniciativu vyčítá a považuje ji za libovůli, nasvědčuje jeho tvrzení faktu, že pouze vede „spor
pro spor“ a jeho hlavním zájmem nebylo dosáhnout úspěšného vyřešení případu, tj. odstranění
nečinnosti žalovaného.
[8.] Pokud pak stěžovatel namítá, že před vydáním rozhodnutí změnil obsah své žaloby, musí
Nejvyšší správní soud souhlasit s městským soudem, že tak neučinil v právně platné formě.
Dle §37 odst. 2 s. ř. s. „podání obsahující úkon, jímž se disponuje řízením nebo jeho předmětem, lze provést
písemně, ústně do protokolu, popřípadě v elektronické formě podepsané elektronicky podle zvláštního zákona.
Bylo-li takové podání učiněno v jiné formě, musí být do tří dnů potvrzeno písemným podáním shodného obsahu
nebo musí být předložen jeho originál, jinak se k němu nepřihlíží.“ Pro případy, kdy je úkon učiněn
elektronicky, zdejší soud již ve svých dřívějších rozhodnutích vytkl, že „bylo-li podání obsahující
úkon, jímž se disponuje řízením nebo jeho předmětem, učiněno elektronicky bez elektronického podpisu, musí být
do tří dnů potvrzeno písemným podáním shodného obsahu nebo musí být předložen jeho originál, jinak se k němu
nepřihlíží (§37 odst. 2 s. ř. s.). Pojem „originál“ v sobě zahrnuje nejen původní vyhotovení v listinné podobě,
nýbrž i původní vyhotovení elektronického podání s elektronickým podpisem splňujícím požadavky zákona
č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 1. 2007, č. j. 2 Afs 81/2006 - 77, publ. pod č. 1142/2007). Pokud tedy stěžovatel své podání
neučinil v zákoně předepsané formě, nemůže se dovolávat jeho účinku.
[9.] Stěžovateli nemůže dát soud za pravdu ani potud, že ve svém žalobním návrhu nežádal
osvobození od soudních poplatků. Jak plyne z přípisu z 2. dubna 2012, který je přílohou podané
správní žaloby (viz č. l. 2 soudního spisu), tak osvobození od soudních poplatků „za návrh na
zahájení řízení“ požadoval. Pokud s žalobcem městský soud dále ve věci jeho osvobození
od soudních poplatků nekomunikoval (například jej nevyzval k jejich zaplacení nebo k prokázání
důvodů, který svědčí o využití mimořádného institutu osvobození od soudních poplatků),
nelze považovat postup soudu za natolik rozporný se zákonem, aby vedl ke kasaci
jeho rozhodnutí. Obzvláště za situace, kdy městskému soudu musely být (s ohledem na kvantum
stěžovatelových žalob u něho podaných) materiální poměry žalobce známé, stejně jako další
okolnosti svědčící o přiznání či nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Naopak
lze městskému soudu přitakat potud, že tímto postupem dále neprodlužoval délku soudního
řízení, obzvláště za situace, kdy rozhodl ve prospěch stěžovatele.
[10.] Ke stěžovatelově námitce, že mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, pak zdejší soud
uvádí, že v případě tzv. nečinnostních žalob, kdy se výsledek žalobního řízení odvíjí
od skutkového stavu zjištěného ke dni rozhodnutí (§81 odst. 1 s. ř. s.), skutečně může docházet
k situacím, kdy meritorní rozhodnutí soudu bude zamítavé, jakkoliv v době
podání byla žaloba důvodná. Jak k tomu uvedl dříve zdejší soud (rozsudek ze dne 25. 6. 2008,
č. j. 1 Ans 4/2008 - 62), „řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu nelze zastavit
dle §47 písm. b) s. ř. s. z důvodu uspokojení navrhovatele po podání žaloby. Pokud bylo po zahájení soudního
řízení vydáno rozhodnutí či osvědčení, čímž došlo k ukončení tvrzené nečinnosti správního orgánu, a žalobce nevzal
žalobu zpět, soud ji zamítne dle §81 odst. 3 s. ř. s. Pro tento případ je žalobce povinen nést nepříznivý následek
svého procesního neúspěchu v podobě povinnosti uhradit žalovanému náklady řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.).
I zde se však může uplatnit pravidlo §60 odst. 7 s. ř. s. (nepřiznání náhrady nákladů řízení z důvodů hodných
zvláštního zřetele).“ Právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému by tak žalobci vzniklo
ve smyslu odst. 3 cit. zákonného ustanovení pouze v tom případě, pokud by po uspokojení vzal
žalobu zpět, což však neučinil. Proto ani v tomto bodě nedal soud stěžovateli za pravdu.
[11.] Z výše uvedených důvodů tedy dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený
rozsudek Městského soudu v Praze netrpí nezákonností ani jinou namítanou vadou,
a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[15.] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalované žádné náklady
s tímto řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly, takže jí Nejvyšší správní soud náhradu
nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. června 2014
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu