ECLI:CZ:NSS:2014:2.AS.73.2013:30
sp. zn. 2 As 73/2013 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce:
Arcibiskupství Olomoucké, se sídlem Olomouc, Wurmova 9, zast. JUDr. PhDr. Oldřichem
Choděrou, advokátem se sídlem Jugoslávská 12, Praha 2, proti žalovanému: Úřad průmyslového
vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6, za účasti: Arcibiskupské vinné sklepy
Kroměříž, spol. s. r. o., se sídlem Hovorany 222, proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne
2. 6. 2010, sp. zn. O- 186480, č. j. O-186480/13325/2009/ÚPV, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2013, č. j. 8 A 187/2010 – 79,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2013, č. j. 8 A 187/2010 – 79,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaný jako „stěžovatel“ domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno rozhodnutí předsedy
Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 2. 6. 2010, č. j. O- 186480/13325/2009/ÚPV a věc
byla stěžovateli vrácena k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím byl zamítnut žalobcův rozklad
a potvrzeno předchozí prvostupňové rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví
(dále též „Úřad“) ze dne 12. 2. 2009, č. j O-186479/14071/2008/ÚPV, jímž byl zamítnut návrh
žalobce na prohlášení slovní ochranné známky č. 265790 ve znění „ARCIBISKUPSKÉ VINNÉ
SKLEPY,“ jejímž vlastníkem je společnost Arcibiskupské vinné sklepy Kroměříž, spol. s r. o.,
se sídlem Hovorany 222 (dále též „vlastník ochranné známky“ nebo „přihlašovatel“),
za neplatnou.
Městský soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí vyhověl žalobě, neboť dospěl
k závěru o nedostatečném posouzení návrhového důvodu podle §4 písm. m) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách (dále jen „zákon o ochranných známkách“). Městský soud
se ztotožnil se závěry stěžovatele ohledně neshledání možné klamavosti ochranné známky
[§4 písm. g) zákona o ochranných známkách], odmítl však některé jeho úvahy týkající se nedobré
víry přihlašovatele při podání přihlášky [§4 písm. m) stejného zákona].
Stěžovatel proti rozsudku městského soudu v kasační stížnosti výslovně uplatňuje důvod
podle §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád s právní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tedy nepřezkoumatelnost rozsudku spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít
taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé .
Stěžovatel předně brojí proti závěru městského soudu o nesouladu skutkového stavu,
který vzal za základ napadeného rozhodnutí, se spisovým materiálem, když toto konstatování,
jež vedlo městský soud ke zrušení napadeného rozhodnutí, není v celém odůvodnění
jakkoli konkretizováno a není proto zřejmé, v čem má uvedený rozpor spočívat. Stěžovatel
má za to, že městský soud omezil svá tvrzení ohledně této otázky pouze na to, že se neztotožnil
s některými jeho závěry ohledně neprokázání nedobré víry přihlašovatele ochranné známky.
Stěžovatel se dále domnívá, že městský soud nesprávně aplikoval závěry plynoucí
z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2008, č. j. 1 As 3/2008 – 195,
na nyní projednávanou věc. Zatímco napadené rozhodnutí pojednává o návrhu na prohlášení
neplatnosti ochranné známky pro rozpor s §4 písm. m) zákona o ochranných známkách,
městským soudem citovaný rozsudek se vztahuje k ust. §7 odst. 1 písm. k) téhož zákona.
Mezi těmito ustanoveními jsou však dva podstatné rozdíly. Jednak v jejich dikci, když podmínka
zjevnosti nedobré víry je obsažena toliko v §4 písm. m) zákona o ochranných známkách,
a jednak v tom, že se u posledně zmiňovaného ustanovení jedná o absolutní důvod zápisné
nezpůsobilosti, kdežto u §7 odst. 1 písm. k) uvedeného zákona se jedná o důvod relativní.
Citovaný rozsudek tedy neřeší otázku zjevnosti nedobré víry přihlašovatele, ale zabývá se toliko
otázkou dotčení práv namítatele; v tomto případě navrhovatel žádnou konfliktní ochrannou
známku ani jiné označení užívané v obchodním styku nevlastnil a ani to v řízení netvrdil. Městský
soud tak dospěl k závěru, že posouzení nedobré víry bylo nedostatečné, aniž by specifikoval,
co zůstalo opomenuto, a tudíž z rozsudku nevyplývá, k čemu stěžovatele v dalším řízení zavázal.
Městský soud dále na základě obecného pojednání o dobré víře a upozornění na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. 5 A 57/2001 - 43, týkající se výkladu
čl. 6septies Pařížské unijní úmluvy (nehodný zástupce), aniž by uvedl, proč má za to, že uvedený
rozsudek na tento případ dopadá, odmítnul tvrzení stěžovatele, že není znakem dobré víry
přihlašovatele, pokud se snaží formálně chránit označení, které již dříve užíval. Toto své tvrzení
městský soud žádným způsobem neodůvodnil a stěžovateli není zřejmé ani to, proč v jiném
rozsudku z téhož dne ve věci týkající se týchž účastníků, ale jiné ochranné známky tomuto
argumentu stěžovatele městský soud bez dalšího přisvědčil. Stěžovatel přes závěr městského
soudu nadále trvá na tom, že pokud subjekt užívá určité označení na trhu a posléze se rozhodne
toto označení zapsat jako ochrannou známku a posílit tím jeho ochranu, nesvědčí takové jednání
pro závěr o nedobré víře, jak to bez náležitého odůvodnění dovodil městský soud.
Pokud jde o konstatování soudu, že Úřad vydal dne 12. 2. 2009 dvě diametrálně odlišná
rozhodnutí, stěžovatel k tomu toliko poznamenává, že toto tvrzení je pravdivé. Stěžovatel
skutečně vydal dvě rozhodnutí ohledně téže ochranné známky, když jedním zamítl návrh
na prohlášení její neplatnosti (s účinky ex tunc) a druhým ji zrušil (s účinky ex nunc).
Pokud se tudíž v časovém období mezi zápisem ochranné známky a podáním návrhu
na její zrušení změní okolnosti relevantní pro rozhodnutí, je na místě ochrannou známku s účinky
do budoucna zrušit, nikoliv ji od počátku zneplatnit.
Z výše uvedených důvodů navrhl stěžovatel rozsudek městského soudu zrušit a věc
mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce ani osoba zúčastněná na řízení se k podané kasační stížnosti nevyjádřili.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a za stěžovatele jedná zaměstnanec,
který má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno
pro výkon advokacie.
Nejvyšší správní soud v tomto směru proto neshledal žádné důvody pro nepřípustnost
kasační stížnosti, nicméně musel rovněž posoudit přípustnost kasační stížnosti dle §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s., neboť jí je napadeno rozhodnutí městského soudu, jímž tento rozhodl znovu
poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo Nejvyšším správním soudem zrušeno.
Ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. obecně vyjadřuje nepřípustnost kasačních
stížností směřujících proti rozhodnutím soudů vydaným po předchozím zrušení jejich původních
rozhodnutí Nejvyšším správním soudem. Ze zákazu opakované kasační stížnosti nicmén ě
judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu dovodila nad rámec doslovného znění
§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. výjimky, jejichž respektování znamená dodržení smyslu a účelu
rozhodování Nejvyššího správního soudu [viz kupř. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 10. 6. 2008, č. j. 2 Afs 26/2008 – 119, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 136/05 (N 119/37 Sb. NU 519)]. Dospěla k závěru, že toto ustanovení nelze
vztáhnout zejména na případy, kdy Nejvyšší správní so ud vytýká nižšímu správnímu soudu
procesní pochybení nebo nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost
jeho rozhodnutí. Námitky opakované kasační stížnosti se proto musí pohybovat v mezích závěrů
Nejvyššího správního soudu, které v dané věci vyslovil, anebo musí směřovat k právní otázce
v první kasační stížnosti neřešené proto, že – zejména pro vadný procesní postup nebo vadu
obsahu napadeného rozhodnutí – řešena být nemohla. Lze tedy shrnout, že ustanovení
§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s . limituje toliko přípustnost kasační stížnosti ve vztahu k otázkám
již dříve v téže věci Nejvyšším správním soudem závazně posouzeným.
Ve svém předchozím zrušujícím rozsudku ze dne 16. 6. 2011, č. j. 2 As 63/2011 – 62,
Nejvyšší správní soud zrušil usnesení městského soudu ze dne 24. 1. 2011,
č. j. 8 A 187/2010 - 31, jímž městský soud odmítl žalobu z důvodu, že u soudu již o téže věci
probíhá řízení. Zdejší soud se tedy vůbec nezabýval věcí samou, ale usnesení městského soudu
zrušil pro nesprávné posouzení překážky litispendence.
Zdejší soud proto dospěl k závěru, že projednávaná kasační stížnost je ve smyslu
ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. přípustná, neboť se týká otázek, kterými se Nejvyšší
správní soud v předchozím rozhodnutí věcně nezabýval.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a přípustně uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení
jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost je důvodná.
Pro nyní projednávanou věc jsou podstatné tyto skutečnosti: Napadená slovní ochranná
známka č. 265790 ve znění „ARCIBISKUPSKÉ VINNÉ SKLEPY“ byla dne 6. 9. 2004 zapsána
do rejstříku ochranných známek s právem přednosti ode dne 9. 12. 2002 pro „vína všeho druhu“
ve třídě 33 mezinárodního třídění výrobků. Návrhem podaným dne 10. 3. 2008 se žalobce
mj. domáhal prohlášení předmětné ochranné známky za neplatnou podle §32 odst. 1 zákona
o ochranných známkách, s tím, že byla zapsána v rozporu s ustanoveními §4 písm. c), f), g) a m)
uvedeného zákona. Dne 12. 2. 2009 bylo vydáno rozhodnutí o zamítnutí uvedeného návrhu.
Proti tomuto rozhodnutí brojil žalobce rozkladem, jenž byl rovněž zamítnut. Žalobce
se v následně podané žalobě proti tomuto rozhodnutí omezil pouze na důvody neplatnosti
podle §4 písm. g) a písm. m) stejného zákona, neboť setrval na stanovisku, že se v době zápisu
ochranné známky jednalo o označení klamavé a zároveň, že přihlašovatel podal přihlášku zjevn ě
v nedobré víře. Jak již bylo uvedeno, městský soud nevyhověl námitce ohledně klamavosti
ochranné známky, za důvodnou však uznal námitku ohledně zjevně nedobré víry přihlašovatele.
Kasační stížností stěžovatel brojí zejména proti nepřezkoumatelnosti roz hodnutí
městského soudu pro jeho nesrozumitelnost a nedostatek důvodů. Touto námitkou se Nejvyšší
správní soud zásadně zabývá nejdříve, neboť pouze u přezkoumatelného rozhodnutí
lze zpravidla vážit důvodnost konkrétních kasačních námitek. Nepřezkoumatelnost je ostatně
vadou tak závažnou, že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by to stěžovatel
nenamítal, tedy z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.).
K otázce nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí se již Nejvyšší správní soud vyslovil
například v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75 (publ. pod č. 133/2004 Sb.
NSS, všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz),
kdy za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze obecně považovat takové rozhodnutí soudu,
z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl,
nebo jí vyhověl, případně, jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy,
kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím
zavázán. Pokud jde o nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů, k té se zdejší soud
vyjádřil již v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaném
pod č. 133/2004 Sb. NSS, v němž uvedl, že „ [n]edostatkem důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky
odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody,
pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnos t, budou takové vady skutkových
zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel roz hodovací důvody o skutečnosti
v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké
důkazy v řízení byly provedeny.“ Obdobně se Nejvyšší správní soud vyslovil i v rozsudku ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130 (publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS), či v rozsudku ze dne
12. 12. 2003, č. j. 2 Ads 33/2003 – 78 (publ. pod č. 523/2005 Sb. NSS). Nepřezkoumatelným
judikatura shledává i rozhodnutí, v němž se soud opomněl vypořádat s některou ze žalobních
námitek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74).
Nejvyšší správní soud, i s přihlédnutím ke svým dřívějším judikatorním závěrům,
konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový
stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních a podstatných skutečnostech,
resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní
závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje pro věc zásadní argumentaci
účastníků řízení za lichou. Soud se tedy v odůvodnění svého rozsudku musí plně věcně
vypořádat se všemi žalobními námitkami, ledaže by to bylo vzhledem k výsledku řízení
nadbytečné (v tomto směru viz např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2008,
č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, č. 1566/2008 Sb. NSS).
V aktuálně projednávané věci zrušil městský soud rozhodn utí stěžovatele, neboť dospěl
k závěru, že skutkový stav nemá oporu ve spisech, stěžovatel nedostatečně posoudil závěr
o zjevně nedobré víře přihlašovatele a nesprávně tak zhodnotil, že se žalobci tuto nedobrou víru
nepodařilo prokázat a odmítl závěr stěžovatele o tom, že znakem nedobré víry není snaha
o formální ochranu jím již užívaného označení. Stěžovatel nepřezkoumatelnost rozsudku
městského soudu spatřuje v tom, že ani jeden z těchto závěrů není odůvodněn, případně
je podepřen nepřiléhavou argumentací a z rozsudku navíc neplyne, k čemu městský soud
svým právním názorem stěžovatele v novém řízení zavázal.
Zdejší soud po podrobném prostudování rozsudku městského soudu dospěl k závěru,
že námitka stěžovatele ohledně nepřezkoumatelnosti je důvodná.
Městský soud odůvodnil svůj závěr, že stěžovatel nedostatečně posoudil důvod
podle §4 písm. m) zákona o ochranných známkách tím, že přihláška předmětné ochranné
známky byla podána až poté, co přihlašovatel podal dne 10. 7. 2001 návrh na vyloučení žalobce
z obchodní společnosti Arcibiskupské vinné sklepy Kroměříž , spol. s r. o.; odkázal přitom
na rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2008, č. j. 1 As 3/2008 – 195, jehož část ve svém odůvodnění
také citoval. Tento rozsudek se však k předmětné otázce nevztahuje, když sice pojednává o dobré
víře, nicméně jako o relativním (soukromoprávním) důvodu zápisné nezpůsobilosti podle §7
odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách. Konkrétně se věnuje otázce dotčení práv
namítatele a dobrou vírou přihlašovatele se zabývá toliko z pohledu toho, zda přihlašovatel věděl
nebo měl vědět o konfliktní ochranné známce, zda došlo k poškození namítatele a zda existuje
důvod, jenž by přihlašovatele omluvil. Tento rozsudek se však nezabývá zjevností nedobré víry
ve smyslu §4 písm. m) zákona, jako veřejnoprávního hlediska. Městský soud žádným způsobem
nezdůvodnil, proč má za to, že se uvedený rozsudek vztahuje na nyní projednávanou situaci,
a bez dalšího konstatoval nedostatečné posouzení zjevně nedobré víry přihlašovatele
v napadeném rozhodnutí, aniž by vyvrátil argumenty stěžovatele v tomto rozhodnutí uvedené.
Stejné platí též o závěru městského soudu, že žalobce prokázal nedobrou víru
přihlašovatele. Z odůvodnění rozsudku takový závěr dle zdejšího soudu dovodit nelze. Městský
soud k tomuto závěru uvedl toliko teoretické konstatování o dobré víře v subjektivním
a objektivním smyslu a bez vysvětlení se dále zabýval tzv. nevěrným agentem a zastoupením
ve smyslu čl. 6septies Pařížské úmluvy. Pouze na základě těchto obecných konstatování
nesouvisejících se skutkovým stavem však nelze dle zdejšího soudu dospět k závěru, že je znakem
nedobré víry přihlašovatele, pokud se snaží formálně chránit jím již užívané označení a už vůbec
ne k závěru, že žalobce tuto nedobrou víru prokázal. Odůvodnění městského soudu ohledně
této skutečnosti je tak nepřípadné a nesrozumitelné, nezabývá se projednávanou věcí
a zcela nesystematicky pojednává o otázkách, z nichž neplynou žádná východiska, která by jakkoli
dopadala na posuzovanou otázku a byla s to se projevit ve výsledném posouzení věci.
Přesvědčivosti uvedeného závěru nepřidává ani ta skutečnost, že se totožnou otázkou zabýval
městský soud i ve věci týchž účastníků v rozsudku č. j. 8 A 186/2010 – 37, přičemž na základě
stejných argumentů dospěl ke zcela opačnému zá věru. Takovým postupem městský soud porušil
zásady legitimního očekávání, právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování.
Pokud jde o závěr městského soudu o nesouladu skutkového stavu, z nějž vycházel
stěžovatel, se spisovým materiálem, není v odůvodnění rozsudku ani zmínka o důvodech,
které městský soud k takovému závěru vedly; jedná se pouze o obecné konstatování zákonného
důvodu pro zrušení rozhodnutí dle §76 odst. 1, písm. b) s. ř. s. Takový postup nelze přijmout,
neboť z odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, k čemu městský soud v novém rozhodnutí
žalovaného zavázal, pomineme-li jeho opačný, avšak neodůvodněný, názor na (ne)prokázání
nedobré víry. Nejvyšší správní soud již v minulosti vyslovil závěr, že (n)epřezkoumatelný
pro nesrozumitelnost [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] je rozsudek, z něhož nelze jednoznačně dovodit,
jakým právním názorem je správní orgán po zrušení svého rozhodnutí vázán a jak má v dalším řízení postupovat
(srov. rozsudek ze dne 22. 9. 2010, č. j. 3 Ads 80/2009 - 132).
S ohledem na uvedené nelze než dát stěžovateli zapravdu a shledat jeho námitky
poukazující na nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]
důvodnými.
Pokud jde konečně o konstatování stěžovatele, že vydal dvě diametrálně odlišná
rozhodnutí ohledně téže ochranné známky (rozhodnutí o zamítnutí návrhu na prohlášení
ochranné známky za neplatnou a rozhodnutí o zrušení téže ochranné známky), lze jeho postup
akceptovat. Jak stěžovatel sám podotknul, v případě prohlášení ochranné známky za neplatnou
z důvodu možného klamání veřejnosti se důvody posuzují ke stavu v okamžiku zápisu ochranné
známky a prohlášení známky za neplatnou má účinky ex tunc, tedy na ochrannou známku
se hledí, jako by nikdy zapsána nebyla. Na druhou stranu, zrušení ochranné známky
z téhož důvodu má účinky ex nunc, tedy od okamžiku nabytí právní moci zrušovacího
rozhodnutí a podmínky zrušení se zkoumají k okamžiku podání návrhu. Závěrem však zdejší
soud upozorňuje, že městský soud skutečnost, že byla vydána dvě diametrálně odlišná
rozhodnutí, konstatoval toliko v rámci rekapitulace skutkového stavu a nevyvozoval z ní žádné
důsledky. Toto konstatování tudíž nemá pro výsledek řízení žádnou relevanci.
Věc samu Nejvyšší správní soud přezkoumat nemůže. Kdyby tak učinil, zasáhl
by nepřípustně do činnosti městského soudu, který by již v dalším řízení neměl prostor
pro vlastní úvahy v meritu věci. Tím by byl fakticky popřen princip dvojinstančnosti soudního
přezkumu ve správním soudnictví.
Nejvyšší správní soud na základě shora uvedeného uzavírá, že rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 30. 8. 2013, č. j. 8 A 187/2010 – 79, trpí vadou nepřezkoumatelnosti
pro nedostatek důvodů a nesrozumitelnost, a proto nelze než přistoupit k jeho zrušení
podle ustanovení §110 odst. 1 věta prvá před středníkem s. ř. s., a k vrácení věci městskému
soudu k dalšímu řízení. V tomto řízení bude na městském soudu, aby se vypořádal se všemi
žalobními námitkami a srozumitelně je odůvodnil.
Podle §110 odst. 4 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského
(městského) soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je tento soud vázán právním názorem
vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2014
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu