ECLI:CZ:NSS:2014:2.AZS.32.2014:25
sp. zn. 2 Azs 32/2014 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Z. M., proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 22. 10. 2013, č. j. OAM-5172/VL-07-LE05-PD5-2003, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2014, č. j. 33 Az 1/2013 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým bylo zrušeno jeho výše specifikované
rozhodnutí a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Zrušeným rozhodnutím žalovaného bylo
vysloveno, že se řízení o prodloužení doplňkové ochrany zastavuje podle §25 písm. d) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“). Žalobci byla doplňková ochrana
podle §14a zákona o azylu udělena rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 11. 2006,
č. j. OAM-5172/VL-07-ZA07-2003, a následně byla opakovaně prodloužena, naposledy
s platností do 23. 4. 2013. Řízení o dalším prodloužení doplňkové ochrany bylo zastaveno
s odůvodněním, že se žalobce nedostavil k pohovoru a neposkytl dostatečné informace
pro to, aby byly zjištěny podklady, na jejichž základě lze rozhodnout.
Krajský soud v napadeném rozsudku učinil závěr, že se žalobce k pohovoru
sice nedostavoval, měl pro to ovšem vážný důvod, který spočíval v jeho zdravotním stavu.
Vedle toho krajský soud považoval za nedostatečné odůvodnění zrušeného správního
rozhodnutí. To totiž nikterak neosvětlilo, proč nešlo doplňkovou ochranu prodloužit
i bez provedení pohovoru.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí důvody podřaditelné pod ustanovení §103 odst. 1
písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), namítá
tedy nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Jakkoliv to není výslovně uvedeno, uvádí stěžovatel také důvody
odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; brojí totiž též proti nesprávnému posouzení
právní otázky krajským soudem.
Podle stěžovatele je řízení o udělení mezinárodní ochrany ovládáno zásadou aktivity
žadatele o azyl. V daném případě však žalobce aktivní nebyl, ba dokonce nebyl ani součinný.
Krajský soud nezohlednil, že to byl žalobce, kdo opakovaně zmařil konání pohovoru za účelem
objasnění jeho případu. Podle stěžovatele je ze spisu zřejmé, že se žalobce vyhýbal provedení
pohovoru, aby si prodloužil pobyt na území České republiky. Jeho omluvy tak lze považovat
za účelové.
Nebylo na stěžovateli, aby kontaktoval ošetřující lékaře žalobce s dotazem,
zda je provedení pohovoru vyloučeno. Tuto skutečnost musí tvrdit a prokazovat žadatel
o udělení mezinárodní ochrany (resp. prodloužení doplňkové ochrany). Lze také poukázat
na to, že psychické problémy žadatele či jeho rekonvalescence (aniž by byla nutná hospitalizace)
nemohou být bez dalšího vnímány jako závažné důvody, které brání realizaci pohovoru.
Stěžovatel nemá za podložené ani tvrzení soudu, který mu vytkl, že ve správním
rozhodnutí absentuje odůvodnění, proč nemohlo být rozhodnuto bez provedení pohovoru.
Ten je ostatně v obdobných případech nutno provést vždy.
Stěžovatel považuje kasační stížnost za přijatelnou, neboť krajský soud se dopustil
závažných pochybení, nerespektoval judikaturu nadřízeného soudu a svým výkladem umožnil
obstrukce v řízeních týkajících se mezinárodní ochrany.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc byla
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k podané kasační stížnosti poukazuje na to, že se ve všech
případech řádně omluvil a doložil důvod nepřítomnosti kvůli špatnému zdravotnímu stavu.
Stěžovatel uvádí, že trpí posttraumatickou psychickou poruchou závažného charakteru,
mívá problémy vycházet na ulici a komunikovat s lidmi. Tuto skutečnost doložil lékařskou
zprávou, v níž ošetřující psychiatr potvrzuje u stěžovatele závažnou poruchu, která podstatně
snižuje schopnost pacienta dostavit se k úřadům. Stěžovatel je dle lékaře závislý na péči
své manželky.
Nejvyšší správní soud se po shledání přípustnosti kasační stížnosti (§104 s. ř. s. a contrario)
musel zabývat její přijatelností. Institut přijatelnosti je zakotven v ustanovení §104a s. ř. s.
a dále rozveden v judikatorní rovině – viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, případně usnesení
ze dne 4. 5. 2006, č. j. 2 Azs 40/2006 - 57, www.nssoud.cz. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. platí,
že v případech, kdy kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. Vzhledem k tomu,
že kasační stížnost stojí na důvodech dosud výslovně Nejvyšším správním soudem neřešených,
které přesahují rámec konkrétního případu, byla přijata k věcnému projednání.
Poté, co byla kasační stížnost shledána přijatelnou, mohl se Nejvyšší správní soud zabývat
zde uvedenými důvody, přičemž důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu
a těchto uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
Ze správního spisu ve vztahu k namítaným skutečnostem vyplynulo, že žalobci
coby osobě pocházející z Čečenska byla rozhodnutím stěžovatele ze dne 13. 11. 2006,
č. j. OAM-5172/VL-07-ZA07-2003, udělena doplňková ochrana podle §14a zákona o azylu,
a to na dobu 15 měsíců ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Následně byla žalobci
v souladu s §53a odst. 1 zákona o azylu rozhodnutím stěžovatele ze dne 15. 2. 2008,
č. j. OAM-5172/VL-07-ZA07-PD1-2003, doplňková ochrana prodloužena o dobu 18 měsíců ode
dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Rozhodnutím ze dne 16. 10. 2010,
č. j. OAM-5172/VL-07-K03-PD2-2003, byla doplňková ochrana žalobci prodloužena od dalších
12 měsíců. O stejnou dobu byla doplňková ochrana prodloužena také rozhodnutím ze dne
30. 3. 2011, č. j. OAM-5172/VL-07-K02-PD3-2003.
Dne 20. 3. 2013 podal žalobce žádost o další prodloužení doplňkové ochrany,
kterou odůvodnil přetrvávající špatnou situací v Čečensku. Stěžovatel výzvou ze dne 29. 4. 2013
žalobce předvolal k pohovoru ve věci mezinárodní ochrany na den 7. 5. 2013. Dne 13. 5. 2013
předložil žalobce omluvu od praktického lékaře, že byl ve dnech 6. - 10. 5. 2013 nemocen a měl
nařízen klidový režim. Stěžovatel následně vyzval žalobce, aby se dostavil k pohovoru na den
3. 6. 2013. Žalobce se nedostavil a dne 6. 6. 2013 předložil potvrzení od praktického lékaře, že byl
nemocen a nebyl schopen se dostavit k jednání. Další pohovor měl být veden dne 26. 7. 2013,
tohoto dne se však z jednání omluvil pro špatný psychický stav. Stěžovatel opět poslal výzvu,
aby se žalobce dostavil, tentokrát s datem 26. 8. 2013, opět byla doručena omluva. Stěžovatel
proto vyzval žalobce k doložení lékařské zprávy o zdravotním stavu a zaslal výzvu, aby se žalobce
dostavil dne 27. 9. 2013. K této výzvě zaslal žalobce lékařské potvrzení od ošetřujícího psychiatra,
který u žalobce potvrdil závažnou psychickou poruchu, která je léčena antidepresivy,
avšak bez výraznějšího efektu. Prognóza zdravotního stavu není dobrá, je pravděpodobnost
chronického průběhu, který může přetrvávat i roky. Následně stěžovatel vydal rozhodnutí,
jímž řízení o prodloužení doplňkové ochrany zastavil.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS) nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích
nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud
opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, anebo případy, kdy není zřejmé,
zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny. Také v dalších rozsudcích Nejvyšší správní
soud vyslovil, že není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky
účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména
tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává
s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést,
v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, a také rozsudek
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, www.nssoud.cz).
Takováto vada ovšem nebyla v nyní souzené věci shledána, neboť krajský soud své závěry
řádně odůvodnil. Soud dostatečně ozřejmil důvody, které ho vedly ke zrušení napadeného
rozhodnutí. Soud uvedl, že žalobce vždy řádně doložil důvod své nepřítomnosti,
a to tím, že ve všech případech doložil potřebné lékařské zprávy, jejichž průkaznost stěžovatel
nijak nezvrátil. Jakkoliv se krajský soud dopustil pochybení, když užil již neúčinného ustanovení
§25 písm. d) zákona o azylu, nezpůsobuje tato skutečnost sama o sobě nepřezkoumatelnost
jeho rozhodnutí. Krajský soud citoval §25 písm. d) zákona o azylu ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 379/2007 Sb. Do účinnosti této novely (21. 12. 2007) platilo, že řízení
lze zastavit jedině tehdy, pokud se žadatel opakovaně nedostavil k pohovoru. Výraz „opakovaně“
byl následně vypuštěn. Krajský soud však nepostavil svůj rozsudek na tom, že by zde chyběl
prvek opakovanosti, ale proto, že zde byl dán závažný důvod pro to, že se žalobce k pohovorům
nedostavoval. Přiměřeně lze poukázat i na nedávné rozhodnutí zdejšího soudu ze dne
25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 - 25, www.nssoud.cz, dle něhož je třeba s kasačním důvodem
dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nutno zacházet obezřetně, neboť zrušením rozhodnutí soudu
pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik, kdy základ sporu bude správními soudy uchopen
a s konečnou platností vyřešen, což není v zájmu ani účastníků řízení (v případě nositelů
veřejných subjektivních práv je ve hře též jejich základní právo na rozhodnutí věci
bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), a koneckonců
ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti řízení před správními soudy, nemluvě o nákladech,
jež jsou se soudním přezkumem spojeny. Proto by ke kasaci rozhodnutí krajského soudu měl
Nejvyšší správní soud přistoupit teprve tehdy, nelze-li jeho nesrozumitelnost jinak než kasací
odstranit, tzn. nelze-li nesrozumitelnost rozsudku odstranit výkladem, s přihlédnutím k obsahu
spisu, k úkonům soudu a účastníků řízení.
V dalším pak stěžovatel spíše polemizuje s napadeným rozsudkem o správnosti užitého
právního názoru.
Podle §25 písm. d) zákona o azylu platí, že řízení se zastaví, jestliže se žadatel o udělení
mezinárodní ochrany bez závažného důvodu nedostavil k pohovoru (§23 odst. 2 zákona o azylu)
nebo neposkytuje informace nezbytné pro zjištění podkladů pro vydání rozhodnutí a na základě
dosud zjištěných skutečností nelze rozhodnout.
Z tohoto ustanovení vyplývají pro předmětnou věc dvě klíčové skutečnosti: a) nelze řízení
zastavit, pokud se žadatel nedostaví k pohovoru ze závažného důvodu, b) řízení nelze zastavit ani
tehdy, pokud na základě dosud zjištěných skutečností lze rozhodnout i bez pohovoru. Ve vztahu
k obojímu musí rozhodnutí o zastavení řízení obsahovat dostatečné odůvodnění.
Co to je závažný důvod dle citovaného ustanovení, objasnil Nejvyšší správní soud
v několika rozhodnutích a napadený rozsudek s nimi v rozporu není. V rozsudku ze dne
31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 21/2003 - 55, publ. pod č. 298/2004 Sb. NSS, zdejší soud uvedl,
že pracovní neschopnost jistě takovým důvodem je. V rozsudku ze dne 6. 1. 2005,
č. j. 4 Azs 187/2004 - 51, pak zdejší soud uvedl, že takovým důvodem je i hospitalizace
v nemocnici. Uvedená rozhodnutí stěžovatel interpretuje v kasační stížnosti ve svůj prospěch.
Zde ale se stěžovatelem nelze souhlasit, obě nadepsaná rozhodnutí totiž shodně vyšla z toho,
že – ač šlo o závažné důvody – nebyly tyto důvody řádně správnímu orgánu oznámeny a jejich
uvedení v žalobě již tuto skutečnost nemůže překlenout. V nyní posuzovaném případě
však žalobce pokaždé omluvu správnímu orgánu zaslal. Nestalo se tak jen v posledním případě,
kde však výslovnou omluvu překlenula zpráva psychiatra, který popsal závažné psychické potíže
žalobce s nepříznivým vývojem. Ty dle závěru zdejšího soudu jistě lze považovat za závažné
důvody ve smyslu uvedeného ustanovení. Ostatně z lékařských zpráv shodně plyne, že zdravotní
stav nedovoluje žalobci plně komunikovat se správními orgány. Žalobce se sice dostavil
ke správnímu orgánu převzít vydané rozhodnutí, avšak z této skutečnosti ještě neplyne, že by byl
schopen absolvovat i pohovor.
Zdejší soud nikterak nezpochybňuje, že v řízení o udělení mezinárodní ochrany
je na žadateli, aby tvrdil azylově relevantní důvody. Rovněž v daném případě bylo na aktivitě
žalobce, aby doložil závažné důvody, pro které se nemohl k pohovoru dostavit. Ve všech
případech ovšem žalobce své omluvy doložil a se správním orgánem byl součinný. Pokud
se stěžovatel domnívá, že zdravotní stav žalobce není takový, jak je uvedeno v lékařských
zprávách (podaných nezávisle na sobě různými lékaři), bylo by vyvrácení tohoto tvrzení na něm.
Konečně dle zdejšího soudu obstojí také argumentace krajského soudu, který jako další
z důvodů, pro něž přistoupil ke zrušení napadeného správního rozhodnutí, označil skutečnost,
že v něm absentuje, proč nelze rozhodnout bez provedení pohovorů. V rozhodnutí o zastavení
řízení o prodloužení doplňkové ochrany je pouze stručně uvedeno, že mohlo dojít ke změně
poměrů v domovině žalobce. Spis ovšem ve vztahu k aktuální situaci žádné zprávy o zemi
původu neobsahuje. Rovněž v případě v předchozích prodloužení doplňkové ochrany nebyl
pohovor realizován.
V daném případě tedy nebyly naplněny namítané kasační důvody a zdejší soud neshledal
ani důvody, pro které by měl rozhodnutí zrušit pro pochybení, k nimž by měl přihlížet mimo
uplatněné námitky podle §109 odst. 4 s. ř. s. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a úspěšnému žalobci náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalobci náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. května 2014
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu