ECLI:CZ:NSS:2014:3.ADS.113.2013:21
sp. zn. 3 Ads 113/2013 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: J. V., zastoupený
JUDr. Miloslavem Petrželou, advokátem se sídlem Kobližná 19, Brno, proti žalovanému:
Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, o přezkoumání rozhodnutí
žalovaného ze dne 21. 4. 2008, č. j. 2007/7557/30, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2013, č. j. 7 A 63/2011 – 190,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Ředitel Celního ředitelství Brno rozhodnutím ze dne 1. 10. 2007 pod č. j. 7087-03/07-
010100-90 propustil žalobce (dále též „stěžovatel“) ze služebního poměru podle §42 odst. 1
písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, neboť
shledal, že žalobce dne 28. 2. 2007 v rámci plnění služebních povinností uložil blokovou pokutu
ve výši 4.000 Kč, na její zaplacení vybral 200 EUR, tedy v rozporu s předpisy přijal nepovolenou
měnu, do rozpočtu odvedl 4.000 Kč, čímž se obohatil o rozdíl dle platného kurzu cca ve výši
1.600 Kč. Podle ředitele se uvedeným jednáním dopustil zavrženíhodného jednání, které
má znaky trestného činu, je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru a porušil
tak služební slib.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 4. 2008, č. j. 2007/7557/30 zamítl odvolání a potvrdil
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
Stěžovatel se následně domáhal žalobou zrušení rozhodnutí žalovaného služebního
funkcionáře. Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) rozsudkem ze dne 27. 10. 2010,
č. j. 7 Ca 156/2008-44 rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Ke kasační stížnosti žalovaného Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 3. 2011, č. j. 3 Ads
10/2011 – 77, rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu
řízení.
O žalobě znovu rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 5. 2011,
č. j. 7 A 63/2011 - 101, rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Nejvyšší
správní soud následně rozsudkem ze dne 5. 10. 2011, č. j. 3 Ads 128/2011 - 125 rozsudek
městského soudu opětovně zrušil a věc vrátil tomuto soudu znovu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 15. 6. 2011, č. j. 7 Ca 63/2011 - 158,
rozhodnutí zrušil podle §76 odst. 1 písm. b), c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále též jen „s. ř. s.“) pro vady řízení, které měly vliv na zákonnost rozhodnutí, a věc žalovanému
vrátil k dalšímu řízení. Tento rozsudek zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem z 10. 9. 2013,
č. j. 3 Ads 94/2012 – 31 ke kasační stížnosti žalovaného a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu
řízení. Nejvyšší správní soud přitom vyslovil právní názor, podle něhož měl městský soud provést
důkaz listinami o výslechu svědků – bulharských řidičů V. a K..
Městský soud v Praze rozsudkem z 6. 11. 2013, č. j. 7A 63/2011 – 190, následně žalobu
zamítl.
II. Kasační stížnost
Stěžovatel proti rozsudku městského soudu podal kasační stížnost podle §103 odst. 1
písm. a), b) s. ř. s.
Stěžovatel namítl, že se městský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu. Stěžovatel z rozsudku Nejvyššího správního soudu dovodil, že i ve věcech
projednávaných v rámci zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů, mohou být jako podklad pro rozhodnutí použity listiny z jiných řízení,
z nichž je patrný obsah výpovědi svědků, avšak jako jednu z podmínek pro použití těchto listin
v řízení ve věcech služebního poměru podle stěžovatele Nejvyšší správní soud uvádí nutný
předpoklad, že předmětné listiny byly prvotně, tedy v rámci jiného řízení, pořízeny v souladu
se zákonem a skutečnost, že se tyto do sféry příslušného správního orgánu dostaly zákonným
způsobem. Stěžovatel z toho učinil závěr, že je třeba, aby předmětné listiny, jež mají následně
posloužit jako důkaz v rámci správního řízení, byly v původním řízení pořízeny procesně
bezvadným způsobem.
Stěžovatel poukázal na to, že výslech svědků V. a K. byl pro účely trestního řízení opatřen
procesně vadným způsobem, tím došlo k zásahu práva stěžovatele na spravedlivý proces
v trestním řízení, použitím důkazu v rámci řízení správního pak došlo k pochybení správního
orgánu.
Podle stěžovatele nebylo dodrženo jeho právo klást otázky svědkům vyslýchaným mimo
ústní jednání; tím nebyla dodržena zásada článku 38 Listiny základních práv a svobod
na projednání věci v přítomnosti stěžovatele a možnost vyjádřit se ke všem prováděným
důkazům.
Stěžovatel dále v zásadě připomněl, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu
z 26. 3. 2009, č. j. 5 Afs 51/2008 - 95, jsou orgány (ve věci finanční) provádět výslechy v souladu
s českým právním řádem. Neučiní-li tak, jde o procesní pochybení, které má za následek
nepoužitelnost svědecké výpovědi v neprospěch daňového subjektu.
Stěžovatel tedy setrval na přesvědčení, že vzhledem k právnímu názoru Nejvyššího
správního soudu z rozsudku z 10. 9. 2013, sp. zn. 3 Ads 94/2012, měl městský soud vzít v potaz
okolnosti týkající se legálního získávání důkazních listin, tedy nezbytnou podmínku, aby listiny,
z nichž je patrný obsah výpovědí svědků podaných v jiných řízeních, než-li v řízení, v němž
má dotyčná listina sloužit jako důkaz, byly v těchto řízeních pořízeny zcela v souladu se zákonem.
Stěžovatel je proto toho názoru, že bylo bezesporu nutné, aby výslechy svědků, které byly
pořízeny procesně vadným způsobem, byly v rámci řízení jako důkazy odmítnuty vzhledem
k nezákonnosti jejich získání.
Žalovaný ve vyjádření konstatoval, že městský soud se právním názorem Nejvyššího
správního soud bezezbytku řídil, provedl důkaz listinou – protokolem o výpovědi svědků
a ve spojení s dalšími důkazy dospěl k závěru o zákonném naplnění podmínek pro propuštění
ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud ve věci žaloby z 20. 6. 2008 postupně rozhodoval o několika
kasačních stížnostech žalovaného; nynější kasační stížnost stěžovatele je tedy čtvrtá v pořadí.
Kasační soud se proto nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti.
Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí,
jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním
soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatel nejenže namítl, že se městský soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu, ale v tomto smyslu taktéž se závěry městského soudu vede
polemiku. Nejvyšší správní soud je proto toho názoru, že na kasační stížnost stěžovatele
se bezesporu vztahuje ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. a kasační stížnost je proto
přípustná.
Stěžovatel je toho názoru, že listinné důkazy – protokoly, z nichž je patrný obsah
výpovědí svědků N. T. V. a S. M. K., za situace, kdy tyto výpovědi byly provedeny nezákonně
v rozporu s procesními pravidly trestního řízení (pro nějž tak zůstaly nepoužitelné), nelze užít
jako důkazy v řízení ve věcech služebního poměru. Stěžovatel tento názor vyvozuje z rozsudku
Nejvyššího správního soudu z 10. 9. 2013, č. j. 3 Ads 94/2012 – 31, jehož závěry se podle
stěžovatele městský soud neřídil v rozporu s jeho závazností.
Nejvyšší správní soud se s takovým výkladem své právního názoru neztotožnil, přičemž
současně neshledal ani důvod odchýlit se od svého právního názoru vysloveného v předchozím
rozsudku. Nejvyšší správní soud podotýká, že k svému právnímu názoru dospěl vycházeje
ze závěrů své vlastní ustálené judikatury, kterou pro názornost rekapituluje následovně:
Úvahu o limitech použití důkazů získaných v trestním řízení - zejména výpověď osoby
svědka či obviněného – v rámci jiného (správního) řízení předestřel Nejvyšší správní soud
v rozsudku z 30. 1. 2009, 8 Afs 86/2008 – 95. Nejvyšší správní soud přitom vycházel z rozsudku
z 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 - 119, v němž vyložil, že listiny, z nichž je patrný obsah
výpovědí svědků z jiných řízení, mohou být také podkladem pro rozhodnutí, a to za splnění
podmínek, že musí být pořízeny nezávisle na příslušném daňovém řízení, dále je třeba,
aby v onom jiném řízení byly pořízeny v souladu se zákonem a aby se do sféry správce daně
dostaly zákonným způsobem. Konečně musí být uvedené listiny daňovému subjektu
zpřístupněny, aby se mohl seznámit s jejich obsahem a případně navrhnout další důkazy, které by
zjištění vyplývající z dotyčných listin upřesnily, korigovaly či vyvrátily; pokud by byly výpovědi
svědků zaznamenané v listinách v rozporu s jinými důkazy provedenými v daném
daňovém řízení, je třeba tyto rozpory odstranit, přičemž - je-li možno příslušného svědka
předvolat - nejvhodnější cestou zpravidla bude jeho výslech, při němž mu budou nejasnosti
předestřeny. Nejvyšší správní soud rovněž podotkl, že pro zákonnost rozhodnutí nestačí
vypořádat se s možností užití protokolu z policejních výslechů, to je toliko první krok,
jímž správní orgán získal důkaz, který musí hodnotit jednotlivě, tak i s ohledem na všechny další
důkazy. Nejvyšší správní soud přitom poukázal na důkazní hodnotu výpovědi vzhledem
k procesnímu postavení vypovídající osoby a uzavřel, že není možné, aby důkaz mající
svůj původ v trestním řízení, byl jediným rozhodujícím důkazem.
Na základě téhož rozsudku ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 - 119, publikovaném
pod č. 1572/2008 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud rovněž v rozsudku z 26. 3. 2009, č. j. 5 Afs
51/2008 – 95 připustil, že v případě provádění důkazu výslechem svědka má daňový subjekt
právo být o provádění svědecké výpovědi správcem daně včas vyrozuměn, smyslem a účelem
takového vyrozumění je přirozeně umožnění daňovému subjektu být výslechu přítomen a klást
svědkovi otázky. V rozporu se zákonem proto je snaha správce daně o účelové vyhýbání
se výslechu svědků a jejich nahrazování listinnými důkazy, například protokoly o výslechu
pořízenými v jiných řízeních o právech a povinnostech. V téže věci Nejvyšší správní soud však
připustil limity omezující provedení důkazu výslechem svědka, např. u toho svědka, který
se zdržuje v cizině a zjevně se nehodlá do České republiky k výslechu dostavit, takže jeho
předvolávání k výslechu bude neúčelné, a jeho výpověď není možno pořídit ani jiným způsobem,
zejména cestou mezinárodní spolupráce v daňových věcech. Nejvyšší správní soud
v projednávané věci připustil, že správce daně by byl oprávněn použít jako důkaz informace
týkající se mimo jiné výpovědi dané osoby, kterou by zahraniční strana pořídila v souladu
se svými vnitrostátními předpisy. Takový důkaz by ovšem nejen musel být učiněn součástí
veřejné části správního spisu, ale musel by být stěžovateli také předestřen a dána mu tak možnost
se k němu vyjádřit a navrhnout případně další důkazy, jež by výpověď dané osoby podpořily
či naopak zpochybnily.
Nejvyšší správní soud podotýká, že Ústavní soud České republiky dokonce připouští,
aby při dokazování v samotném trestním řízení i přes procesní pochybení při výpovědi svědka
(zejména z hlediska omezení práva na obhajobu) bylo k takové výpovědi přihlédnuto, podmínkou
je však existence soustavy dalších přímých či nepřímých důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu
z 8. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 1736/13, zejména odst. 26-28., obdobně srov. nález z 14. 5. 1999,
sp. zn. IV. ÚS 135/99).
Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci k předchozí kasační stížnosti v rozsudku
z 10. 9. 2013, č. j. 3 Ads 94/2012 – 31, a s odkazem na svou výše uvedenou judikaturu předně
konstatoval nezávislost řízení ve věcech služebního poměru na výsledku trestního řízen. Nejvyšší
správní soud poté shrnul, že listiny, z nichž je patrný obsah výpovědí svědků z jiných řízení,
obecně mohou být podkladem pro rozhodnutí, a že protokol o výslechu svědka provedeném
v zahraničí, byť nebyl proveden v souladu s českým právem, je přesto možno použít v řízení před
tuzemským orgánem jako listinný důkaz, vůči němuž má subjekt zachovány veškeré námitky.
Vycházeje ze závěrů své dosavadní judikatury dospěl Nejvyšší správní soud ve věci
stěžovatele k tomu, že ve správním řízení ve věcech služebního poměru a priori nelze odmítnout
použití protokolu o výslechu svědků, který byl pořízen v trestním řízení, jen z toho důvodu,
že byl tento důkaz opatřen procesně vadným způsobem. Tento právní názor zaujal Nejvyšší
správní soud především proto, že provádění důkazů ve správním řízení ve věcech služebního
poměru není natolik omezeno striktními procesními pravidly jako při dokazování v trestním
řízení. Zákonnost pořízení předmětného listinného důkazu o výpovědi bulharských svědků proto
posuzoval Nejvyšší správní soud toliko z hledisek obecně kladených na svědeckou výpověď
ve správním řízení ve věcech služebního poměru. Z tohoto důvodu je proto podle názoru
Nejvyššího správního soudu nezbytné pouze posoudit, jak obstojí podklady rozhodnutí
služebního funkcionáře požadavkům §180 zákona o služebním poměru, nikoliv nakolik vyhoví
striktním limitům trestního řízení. Nejvyšší správní soud připomíná, že v posuzované věci nejde
o vedení trestního řízení proti stěžovateli, nýbrž o řízení ve věci propuštění ze služebního
poměru z důvodu porušení služebního slibu podle §42 odst. 1 písm. d) služebního zákona.
Uvedené ostatně plně odpovídá pojetí trestní odpovědnosti, jež je prostředkem postihu pachatele
a ochrany společnosti ultima ratio (srov. §12 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník).
Nejvyšší správní soud proto v rozsudku z 10. 9. 2013, č. j. 3 Ads 94/2012 – 31,
konstatoval, že i z hlediska nároků, které český právní řád klade na svědeckou výpověď
ve správním řízení, byli oba svědci poučeni o povinnosti vypovídat pravdivě, o významu
výpovědi svědka podle §101 trestního řádu, o následcích křivého obvinění a křivé výpovědi
svědka podle §§174 a 175 zákona č. 140/1964 Sb., trestního zákona; tyto okolnosti podle názoru
Nejvyššího správního soudu jednak zesilují důkazní hodnotu listin, jednak poskytují dostatečnou
oporu pro závěr o zákonnosti pořízení důkazu pro potřebí řízení ve věcech služebního poměru.
Pokud stěžovatel dovozuje nezákonnost pořízení takového důkazu s tím, že mu bylo
v průběhu řízení upřeno jeho zákonné právo klást svědkům otázky ve smyslu §174 odst. 1
písm. a) zákona o služebním poměru, Nejvyšší správní soud připomíná, že v citovaném
rozsudku též zdůraznil, že provede-li městský soud důkaz listinou – protokolem o výslechu
svědků – stěžovateli zůstanou zachovány veškeré námitky vůči tomuto listinnému důkazu. Právě
právo vznést námitky znamená možnost navrhnout další důkazy, které by zjištění vyplývající
z dotyčných listin upřesnily, korigovaly či vyvrátily, tak jak to stěžovatel může učinit vůči každé
další listině, která je s to v řízení dokázat skutečnost a s jejímž obsahem byl stěžovatel seznámen.
Samotnou nepřítomností obhájce či stěžovatele u výslechu svědků v Bulharsku proto
podle názoru Nejvyššího správního soudu nebyla dotčena ani další práva a povinnosti stěžovatele
v řízení vyplývající z §174 zákona o služebním poměru – právo nahlížet do spisu a pořizovat
si z něj výpisy, právo navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení, právo
na poskytnutí informací o řízení potřebných k hájení svých práv a oprávněných zájmů, právo
vyjádřit v řízení své stanovisko, právo klást otázky znalcům a právo vyjádřit se před vydáním
rozhodnutí k jeho podkladům, ke způsobu jejich zjištění, popřípadě navrhnout jejich doplnění.
Z dokazování, které provedl městský soud, vyplývá, že tyto protokoly nebyly jediným
provedeným důkazem v řízení. Kromě uvedeného důkazu listinami provedl městský soud důkazy
dalšími listinami – pokutovými bloky, výpověďmi stěžovatele a jeho kolegy D., expertízou
ručního písma na pokutových blocích, záznamu z rekognice celníků svědkem provedené
služebním funkcionářem dne 7. 3. 2007. Závěry služebního funkcionáře i městského soudu při
přezkumu žalovaného rozhodnutí jsou podle Nejvyššího správního soudu podporován uceleným
souhrnem důkazů, jejichž význam z hlediska prokázání stěžovatelova jednání městský soud
dostatečně hodnotil.
Nejvyšší správní soud ve shodě s rozsudkem z 10. 9. 2013, č. j. 3 Ads 94/2012-31,
uzavírá, že obsah svědeckých výpovědí N. T. V. a S. M. K., které byly pořízeny, byť pro potřeby
trestního řízení procesně vadně, za uvedených okolností stěžovatelova případu nepochybně
obstojí coby zákonný listinný důkaz v řízení ve věcech služebního poměru. Městský soud v Praze
tím, že za uvedených okolností a v souladu s §77 odst. 2 s. ř. s. provedl důkaz listinami o
výslechu svědků, dostál několika dříve vysloveným právním názorům Nejvyššího správního
soudu, včetně rozsudku z 10. 9. 2013, č. j. 3 Ads 94/2012 - 31.
Z vyložených důvodů Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nevyhověl, a proto
kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.)
IV. Náklady řízení
Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti vychází z ustanovení §60 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto podle §60 odst. 1 s. ř. s.
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Procesně úspěšný žalovaný právo na náhradu
nákladů v řízení o kasační stížnosti neuplatnil a ani ze spisu nevyplynuly náklady přesahující běžný
rámec výdajů na jeho administrativní činnost, Nejvyšší správní soud proto žalovanému náhradu
nákladů řízení rovněž nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 8. října 2014
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu