ECLI:CZ:NSS:2014:3.ADS.82.2013:30
sp. zn. 3 Ads 82/2013 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobce: J. P.,
zastoupený Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí
žalované ze dne 9. 7. 2012, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 6. 8. 2013, č. j. 34 Ad 43/2012 – 44,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2013, č. j. 34 Ad 43/2012-44, se ruší
a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 9. 7. 2012, č. j. X, žalovaná zamítla námitky žalobce (dále
„stěžovatel“) a potvrdila své rozhodnutí ze dne 18. 4. 2012, č. j. X, kterým přiznala stěžovateli
od 14. 9. 2011 starobní důchod podle ust. §29 odst. 1 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění a s přihlédnutím k čl. 6 a 52 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského
parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ve výši 5.679 Kč měsíčně.
V námitkách ze dne 21. 5. 2012 vyjádřil stěžovatel nesouhlas s rozdělením svého
starobního důchodu na část vyplácenou českým nositelem pojištění a slovenským nositelem
pojištění, neboť pracoval na území České republiky, a žádal o vyplácení důchodu pouze českým
nositelem pojištění (žalovanou). Podle žalované však platí čl. 20 odst. 1 Smlouvy mezi Českou
a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení [sdělení ministerstva zahraničních věcí
č. 228/1993 Sb. (dále jen „Smlouva“)] i po přistoupení České republiky k Evropské unii, neboť
je uveden v příloze č. III Nařízení Rady (EHS) č. 1408/71. Jestliže stěžovatel ke dni rozdělení
ČSFR pracoval v organizaci Poisťovňa Otčina a. s. se sídlem v Bratislavě, byly mu správně
všechny předchozí doby pojištění započítány jako slovenské doby pojištění.
V žalobě proti rozhodnutí žalované o námitkách podané ke Krajskému soudu v Brně
(dále „krajský soud“) stěžovatel tvrdil chybný postup správních orgánů započtením některých
dob důchodového pojištění jako slovenské doby pojištění. Stěžovatel také namítal, že správní
orgány neprovedly žádné dokazování směřující ke zjištění, kde bylo sídlo zaměstnavatele
stěžovatele ke dni 31. 12. 1992, resp. sídlo jeho organizační složky nebo odštěpného závodu,
kde byl stěžovatel zaměstnán. Správní orgány neprovedly důkazy předložené stěžovatelem
(pracovní smlouvy a dodatky k těmto smlouvám), z nichž vyplývá, že zaměstnavatelem
stěžovatele ke dni 31. 12. 1992 byla organizační složka Poisťovni Otčina a. s., Regionální
ředitelství Zlín. Stěžovatel také poukázal na judikaturu Ústavního soudu, v níž Ústavní soud
dovodil, že pro účely výpočtu výše starobního důchodu je nutné započítat dobu odpracovanou
na území ČSFR jako dobu v systému českého pojištění. Ústavní soud v této judikatuře dovodil,
že existence Smlouvy nemůže být na újmu českému občanovi ve výši jeho důchodových nároků,
byť byl zaměstnán ke dni rozdělení ČSFR na Slovensku, neboť smyslem uzavření mezinárodní
smlouvy nemůže být krácení důchodových nároků vlastním občanům, kterým vyšší důchodový
nárok vzniká nezávisle na takové mezinárodní smlouvě podle vnitrostátních předpisů. Stěžovatel
uváděl, že je diskriminován v důsledku specifické okolnosti, mající svůj původ v zániku tehdejší
československé federace.
Rozsudek Krajského soudu v Brně
Krajský soud především dospěl k závěru, že ke dni 31. 12. 1992 bylo sídlo zaměstnavatele
stěžovatele na území Slovenské republiky. Tento závěr krajský soud dovodil zejména z pracovní
smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a Poisťovňou Otčina, a. s., Štefánikova 88, Nitra dne
20. 7. 1992, ze sdělení téhož zaměstnavatele ze dne 20. 4. 1993, v němž vyslovuje souhlas
s ukončením pracovního poměru stěžovatele dohodou ke dni 30. 4. 1993.
Ohledně dodatků ze dne 2. 11. 1992 a 17. 12. 1992, na nichž je razítko regionálního
ředitelství ve Zlíně, krajský soud konstatoval, že při uzavření těchto dodatků byla Poisťovňa
Otčina, a. s. Nitra (jak je v dodatcích uvedeno) zastoupena regionálním ředitelem ve Zlíně,
ale vždy se jednalo o dodatky ke smlouvě ze dne 20. 7. 1992. I v dodatku č. 2 ze dne 15. 4. 1993
k pracovní smlouvě je uvedeno, že jím došlo ke změně pracovní smlouvy ze dne 20. 7. 1992
uzavřené mezi Poisťovnou Otčina, a. s., Nitra a stěžovatelem a pojišťovna byla zastoupena
generálním ředitelem.
Podle názoru krajského soudu je rozhodující, se kterým subjektem stěžovatel uzavřel
a ukončil pracovní poměr, přičemž z uvedených listin jednoznačně vyplývá, že šlo o Poisťovňu
Otčina, a. s., Štefánikova 88, Nitra. Toto zjištění ostatně odpovídá i prohlášení samotného
stěžovatele v žádosti o odstranění tvrdosti předpisů o sociálním zabezpečení ze dne 15. 5. 2012.
Zde stěžovatel tuto skutečnost tvrdil a těmito dvěma listinami ji dokládal, přičemž vlastnoručně
své prohlášení podepsal.
Krajský soud podpořil své rozhodnutí rovněž poukazem na vlastní stěžovatelovu žádost
o odstranění tvrdosti zákona, operující se sídlem jeho zaměstnavatele na území Slovenské
republiky.
Krajský soud tedy dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, napadené rozhodnutí bylo
vydáno v souladu se zákonem a v době od 14. 9. 2011 do 31. 12. 2012 je rozhodnutím věcně
správným.
Kasační stížnost
Kasační stížností ze dne 18. 9. 2013 doplněnou podáním ze dne 1. 11. 2013 napadá
stěžovatel rozsudek krajského soudu ve výroku I., kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby.
Stěžovatel uvedl, že kasační stížnost podává z důvodu podle ust. §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel brojí proti závěru krajského soudu, že ke dni 31. 12. 1992 bylo sídlo jeho
zaměstnavatele na území Slovenské republiky. Stěžovatel má za to, že při zjišťování nositele
pojištění je rozhodující, ve kterém smluvním státu se ke dni 31. 12. 1992 nacházelo sídlo
stěžovatelova zaměstnavatele, resp. jeho organizační složky či odštěpného závodu, kde byl
stěžovatel k tomuto datu zaměstnán. Stěžovatel dovozuje, že z dodatku k pracovní smlouvě
ze dne 17. 12. 1992, který byl platný a účinný právě ke dni 31. 12. 1992 vyplývá, že stěžovatel
byl k tomuto datu zaměstnancem organizační složky Poisťovni Otčina, a. s., Regionální ředitelství
Zlín. To vyplývá také z evidenčního listu důchodového zabezpečení ze dne 7. 10. 1994
vyhotoveného Poisťovňou Otčina, a. s., Zarámí 88, Zlín a opatřeného razítkem Okresní správy
sociálního zabezpečení Zlín. Evidenční list potvrzuje dobu pojištění stěžovatele od 20. 7. 1992
do 30. 4. 1993. Podle stěžovatele lze v důsledku zásady presumpce správnosti aktů vydaných
správním orgánem považovat za správné potvrzení skutečnosti, že stěžovatel byl ke dni
31. 12. 1992 zaměstnán organizační složkou Poisťovni Otčina a. s.
K tomu, že krajský soud opírá odůvodnění svého rozhodnutí o obsah stěžovatelovy
žádosti o odstranění tvrdosti zákona, stěžovatel namítá, že tuto žádost vyplňovala v přítomnosti
stěžovatele pracovnice Městské správy sociálního zabezpečení Brno. Stěžovatel byl přitom
nesprávně touto pracovnicí poučen, že sídlo jeho zaměstnavatele se nacházelo na Slovensku
a že to tak musí být v žádosti uvedeno. Podle názoru stěžovatele nelze s ohledem na ostatní
listinné důkazy (pracovní smlouva, resp. dodatek k pracovní smlouvě ze dne 17. 12. 1992)
k obsahu žádosti o odstranění tvrdosti zákona přihlížet.
Stěžovatel dále namítá, že pokud správní orgány obou stupňů měly pochybnosti ohledně
existence organizační složky Poisťovni Otčina a. s., regionální ředitelství Zlín, měly opatřit
oficiální úplný výpis z obchodního rejstříku Poisťovni Otčina, a. s. a vyžádat ze sbírky listin
vedené příslušným obchodním rejstříkem předložení zakladatelské listiny společnosti, stanov
společnosti, změn stanov společnosti a veškerých listin souvisejících s organizační složkou
společnosti, případně požádat o předložení těchto listin také právního nástupce Poisťovni
Otčina, a. s. Touto námitkou stěžovatele uvedenou v žalobě a v replice k vyjádření žalované
se krajský soud nezabýval, proto stěžovatel považuje jeho rozhodnutí za nepřezkoumatelné.
Stěžovatel také namítá, že se krajský soud nijak nevypořádal s jeho žalobní námitkou
spočívající v diskriminaci stěžovatele vůči jiným občanům České republiky pouze v důsledku
okolnosti mající svůj původ v zániku někdejší ČSFR. Stěžovatel v žalobě poukazoval rovněž
na relevantní judikaturu Ústavního soudu k této problematice. Podle této judikatury nelze
posuzovat dobu odpracovanou ve slovenské části tehdejší ČSFR za dobu odpracovanou v cizině.
Podle názoru stěžovatele je tedy irelevantní, ve které části ČSFR byl občan ke dni rozdělení
společného státu zaměstnán. Také v důsledku tohoto pochybení považuje stěžovatel rozhodnutí
krajského soudu za nepřezkoumatelné.
Závěrem stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížností napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření ke kasační stížnosti
Žalovaná se ke kasační stížnosti vyjádřila podáním ze dne 9. 12. 2013. Zdůraznila,
že na základě přílohy III a čl. 7 odst. 2 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 se i po 1. 5. 2005 nadále
ve vztazích mezi Českou a Slovenskou republikou aplikuje čl. 20 Smlouvy a čl. 15 Správního
ujednání o provádění Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním
zabezpečení [Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 117/2002 Sb.m.s. (dále jen „Správní
ujednání“)]. Žalovaná dále uvedla, že dobu, která zakládala účast na důchodovém zabezpečení
před 1. 1. 1993 v bývalém Československu, může český nositel pojištění hodnotit jako dobu
pojištění pro nárok a výši důchodu pouze, je-li příslušný k jejímu hodnocení podle čl. 20
Smlouvy.
V evidenci stěžovatele se nachází „evidenčný list dôchodkového zabezpečenia“ vyhotovený dne
7. 10. 1994 a potvrzující dobu zabezpečení (pojištění) stěžovatele od 20. 7. 1992 do 30. 4. 1993.
Jako zaměstnavatel stěžovatele je uvedena „Pojišťovna Otčina, a. s.“ se sídlem Zarámí 88, 760 01
Zlín. Podle internetového výpisu z obchodního rejstříku byla organizace „Poisťovňa OTČINA,
a. s. Nitra – odštěpný závod ZLÍN“ se sídlem Zarámí 88 do obchodního rejstříku zapsána
až od 18. 3. 1993. Z informativního výpisu z obchodního rejstříku vedeného u Okresního soudu
Bratislava I vyplývá, že Poisťovňa OTČINA, akciová společnost Nitra (v současnosti UNIQA
poisťovňa, a. s.) byla do obchodního rejstříku zapsána od 4. 2. 1991. Zápis odštěpného závodu
Zlín nebyl ve slovenském obchodním rejstříku nalezen.
Žalovaná dovozuje, že odštěpný závod Zlín k datu 31. 12. 1992 nemohl být
zaměstnavatelem stěžovatele, byť je uveden na evidenčním listu důchodového zabezpečení
vyhotoveném dne 7. 10. 1994. Podle kopie pracovní smlouvy ze dne 20. 7. 1992 a souhlasu
s ukončením pracovního poměru dohodou ze dne 20. 4. 1993, které stěžovatel předložil k žádosti
o odstranění tvrdosti předpisů o sociálním zabezpečení, byla zaměstnavatelem stěžovatele
Poisťovňa Otčina, a. s., se sídlem Štefánikova tr. 88, Nitra. Pouze dodatek č. 1 k pracovní
smlouvě uzavřelo regionální ředitelství Pojišťovny Otčina se sídlem Zarámí 88, Zlín. Existenci
odštěpného závodu Pojisťovni Otčina ke dni 31. 12. 1992 a jeho zápis v obchodním rejstříku
se však nepodařilo prokázat a stěžovatel tyto skutečnosti nijak nedokládá. Z toho důvodu
žalovaná vycházela ze zjištěného skutkového stavu, z něhož vyplývalo, že sídlo zaměstnavatele
stěžovatele bylo na Slovensku (Poisťovňa OTČINA, akciová společnost Nitra). Základním
kritériem stanoveným čl. 20 odst. 1 Smlouvy a čl. 15 odst. 1 Správního ujednání je sídlo
zaměstnavatele, popř. odštěpného závodu či organizační složky zapsané v obchodním rejstříku,
nikoliv místo výkonu práce v pobočce zaměstnavatele.
Žalovaná dále vyložila, proč v případě stěžovatele nebylo možné aplikovat čl. 11 odst. 5
Smlouvy a ozřejmila způsob výpočtu důchodu s použitím čl. 52 odst. 1 písm. b) nařízení
Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004.
Žalovaná také uvedla, že rozhodnutí o námitkách nelze podle jejího názoru považovat
za nepřezkoumatelné, neboť došlo k vypořádání všech námitek stěžovatele obsažených v podání
ze dne 21. 5. 2012. Stěžovatel v tomto podání pouze poukázal na skutečnost, že jeho pracoviště
se nacházelo v Brně a sídlo zaměstnavatele podle obchodního rejstříku nezpochybnil. Žalovaná
též poukázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu k nepřezkoumatelnosti správního
rozhodnutí.
Závěrem žalovaná navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Ověřil, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti (§102 s. ř. s.).
V kasační stížnosti, kterou podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje stěžovatel podle obsahu
kasační stížnosti kasační důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy nepřezkoumatelnost
rozsudku krajského soudu. Stěžovatel tedy uplatňuje přípustný důvod kasační stížnosti a v řízení
o kasační stížnosti je zastoupen advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je přípustná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
V projednávané věci se jednalo o posouzení, zda doby pojištění (dříve zabezpečení),
získané stěžovatelem na území bývalé ČSFR, mají být posuzovány jako doby pojištění
(zabezpečení) v České republice nebo Slovenské republice.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné ocitovat právní úpravu provedenou čl. 20
odst. 1 Smlouvy a čl. 15 odst. 1 Správního ujednání. Podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy: „Doby
zabezpečení získané přede dnem rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky se považují za doby
zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení České
a Slovenské Federativní Republiky nebo naposledy před tímto dnem.“ Toto ustanovení smlouvy je dále
zpřesněno čl. 15 odst. 1 Správního ujednání, podle něhož: „Sídlem zaměstnavatele se rozumí adresa,
která je jako sídlo zapsána v obchodním rejstříku. Je-li zaměstnavatelem fyzická osoba, je sídlem adresa, která
je v obchodním rejstříku uvedena jako místo podnikání; je-li zaměstnavatelem odštěpný závod nebo jiná
organizační složka zapsaná v obchodním rejstříku, rozumí se sídlem zaměstnavatele adresa tohoto odštěpného
závodu nebo organizační složky.“
Stěžovatel založil své žalobní i kasační námitky výrazně na tvrzení, že byl zaměstnancem
organizační složky Poisťovni Otčina, a. s. a tato organizační složka měla sídlo na území České
republiky. Nejvyšší správní soud nesdílí stěžovatelovo přesvědčení, že krajský soud se této otázce
nevěnoval. Naopak, krajský soud provedl četné důkazy a vysvětlil, proč z nich vyvodil
závěr o neexistenci organizační složky (Regionální ředitelství Zlín) Pojisťovni Otčina ke dni
31. 12. 1992, tedy zaměstnavatele stěžovatele se sídlem v České republice, a jaké z toho plynou
důsledky pro posouzení stěžovatelova nároku. Určitou vypovídací hodnotu představuje
internetový výpis, dokládající zápis této organizační složky v obchodním rejstříku (až) ke dni
18. 3. 1993. Z dikce výše citovaného čl. 15 odst. 1 Správního ujednání totiž vyplývá,
že podmínkou toho, aby za sídlo zaměstnavatele ve smyslu čl. 20 odst. 1 Smlouvy a čl. 15 odst. 1
Správního ujednání mohlo být považováno sídlo organizační složky, muselo jít o organizační
složku zapsanou ke dni rozdělení ČSFR v obchodním rejstříku. Zápis v obchodním rejstříku
má totiž v této věci konstitutivní charakter, odpovídající smyslu právní úpravy (§7 zákona
č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník).
Jisté pochybnosti vzbuzuje zjištění, že tato organizační složka není v žádném období
zapsána ve slovenském obchodním rejstříku, přestože její existence je zmíněným internetovým
výpisem podchycena (v České republice). Tuto pochybnost bude tedy nutné odstranit
provedením důkazu úředním výpisem ze slovenského i českého obchodního rejstříku,
a to případně jejich porovnáním s dalšími listinami k problematice existence uvedené organizační
složky Pojisťovni Otčina, a. s., pokud vůbec nějaké listiny naznačeného obsahu existují. Zároveň
je třeba zdůraznit, že listiny předložené v dosavadním řízení vesměs existenci zaměstnavatele
stěžovatele na území České republiky ke dni 31. 12. 1992 nedokládají. Výjimku mohou
snad představovat zmíněný internetový výpis z obchodního rejstříku a žádost stěžovatele
o odstranění tvrdosti zákona, které nicméně nelze samostatně považovat za způsobilý důkaz
existence tvrzené skutečnosti. Na druhou stranu tyto listiny jen akcentují potřebu v naznačeném
smyslu skutková zjištění krajského soudu doplnit; v tomto rozsahu lze konstatovat v postupu
krajského soudu jinou vadu řízení ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Takový závěr
zdůrazňuje skutečnost, že zjištění zápisu uvedené organizační složky je stěžejní pro posouzení,
zda lze dobu pojištění získanou stěžovatelem u zaměstnavatele Poisťovňa Otčina, a. s. pokládat
za dobu pojištění získanou v České republice.
Podle výsledku řešení otázky existence organizační složky Pojisťovni Otčina na území
České republiky bude třeba se přiměřeně zabývat druhou zásadní námitkou diskriminace
stěžovatele v důsledku specifických okolností vyplývajících ze zániku ČSFR, podloženou
také závěry judikatury Ústavního soudu. Tuto námitku krajský soud v rozsudku zásadně
opomenul. Při posuzování významu této skutečnosti primárně není úvaha o relevanci samotné
námitky diskriminace stěžovatele rozhodující nehledě na to, že pro jednoznačný závěr zde chybí
najisto postavené řešení shora uvedené prvé zásadní otázky, právní existence organizační složky
Pojisťovni Otčina na území České republiky. Nejvyšší správní soud poukazuje na svou ustálenou
judikaturu, zejména na rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný
pod č. 689/2005 Sb. NSS, z něhož vyplývá: „Není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu
zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky
účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci,
na níž je postaven základ žaloby.“ V projednávané věci nelze přehlédnout, že stěžovatelova
argumentace diskriminací, mající původ ve specifických okolnostech zániku ČSFR a související
judikaturou Ústavního soudu, tvořila druhý pilíř žaloby spolu s žalobní námitkou, že stěžovatel
byl zaměstnán u organizační složky Poisťovni Otčina, a. s. se sídlem na území České republiky.
Stěžovatel totiž právě na základě této argumentace dovozoval, že doba pojištění získaná na území
ČSFR mu měla být pro účely výpočtu výše starobního důchodu zhodnocena stejně jako doba
získaná v České republice. V takovém případě by se zřejmě vůbec nějaké diskriminace
nedovolával.
Podle výsledku zjištění existence podmínek postupu dle čl. 20 Smlouvy a čl. 15 Smluvního
ujednání bude moci krajský soud následně posoudit i otázku diskriminace stěžovatele, a to rovněž
s přihlédnutím k rozhodnutí ze dne 17. 10. 2012, jímž ministr práce a sociálních věcí vyhověl
žádosti žalobce o odstranění tvrdosti zákona.
Na tomto místě je třeba podotknout, že krajský soud nepochybil, pokud jako podklad
pro své rozhodnutí použil také prohlášení stěžovatele právě v jeho žádosti o odstranění tvrdosti
předpisů o sociálním zabezpečení. Jak však bylo konstatováno výše, měl krajský soud provést
primárně důkazy k objasnění existence organizační složky Pojisťovni Otčina, a. s. se sídlem
na území České republiky a v případě, že by tyto důkazy vyústily v rozpor se stěžovatelovým
prohlášením uvedeným v žádosti o odstranění tvrdosti předpisů o sociálním zabezpečení, bylo
by na krajském soudu, jak tyto důkazy vyhodnotí, případně na kterém z těchto důkazů založí
své rozhodnutí.
Stěžovatel namítal též opomenutí jeho žalobní námitky stran nedostatečného zjištění
skutkového stavu správními orgány krajským soudem. Stěžovatel uvedl, že tato žalobní námitka
byla obsažena v žalobě a v replice stěžovatele k vyjádření žalované. Replika stěžovatele ze dne
1. 8. 2013 byla podána 2. 8. 2013. Žalobou napadené rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno
17. 7. 2012 a dvouměsíční lhůta pro podání žaloby podle §72 odst. 1 s. ř. s. tak uplynula
17. 9. 2012. Přitom podle §71 odst. 2 s. ř. s. lze žalobu rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě
pro podání žaloby. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu však vyplývá, že rozšíření
žaloby o další žalobní body nelze zaměňovat s konkretizací či upřesněním žalobních bodů.
V této souvislosti je třeba poukázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005,
č. j. 2 Azs 134/2005 - 43, publikované pod č. 685/2005 Sb. NSS, ze kterého se podává,
že „[d]ůvody kasační stížnosti lze opřít jen o takové konkrétní právní či skutkové důvody, jež byly v řízení
před krajským soudem přípustně uplatněny (viz §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), a tedy alespoň v základních
rysech formulovány v žalobních bodech [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] obsažených v žalobě či jejím včasném
rozšíření, a případně dále (i po uplynutí lhůty k podání či rozšíření žaloby) upřesněny či podrobněji rozvedeny,
aniž by tím byly rozšiřovány. To platí jen za předpokladu, že uvedené právní či skutkové důvody mohl stěžovatel
v žalobě či jejím včasném rozšíření uplatnit. V rozsudku ze dne 23. 10. 2009, č. j. 7 Afs 110/2009 - 88
pak zdejší soud konstatoval, že„městský soud v odůvodnění svého rozsudku citoval ust. §71 odst. 1 a 2
s. ř. s. a dovodil, že z něj, že soud může napadené přezkoumat pouze se zřetelem ke skutečnostem, které žalobce
v podané žalobě výslovně uvedl, neboť ve lhůtě pro její podání nebyla doplňována a k doplněním a upřesněním
po uplynutí uvedené lhůty (včetně uvádění nových skutečností při ústním jednání) již nelze přihlížet. Podle
Nejvyššího správního soudu městský soud zřejmě zaměnil „rozšíření“ žalobních bodů s jejich „konkretizací“
či „upřesněním“. Postup soudu ve správním soudnictví je v těchto situacích odlišný. Podle ust. §71 odst. 2 s. ř. s.
lze rozšířit žalobu o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby. Jiný postup však platí pro upřesnění
žalobních bodů v žalobě již obsažených, které lze konkretizovat i po uplynutí lhůty pro podání žaloby.“
V projednávané věci již v podané žalobě stěžovatel (pod bodem č. 1) namítal
nedostatečné zjištění skutkového stavu správními orgány. Podle stěžovatele správní orgány
neprovedly žádné důkazy ke zjištění, kde byl stěžovatel zaměstnán k datu 31. 12. 1992,
ani nehodnotily důkazy předložené stěžovatelem (pracovní smlouvy, resp. dodatky k těmto
smlouvám). Tento žalobní bod pak stěžovatel dále upřesnil ve své replice ze dne 1. 8. 2013,
v níž uvedl, že správní orgány měly opatřit oficiální úplné výpisy z obchodního rejstříku
a zakladatelské listiny společnosti, stanovy společnosti a jejich změny a zejména listiny týkající
se organizační složky Regionální ředitelství Zlín. Stěžovatel rovněž namítal, že správní orgán měl
učinit dotaz na právního nástupce Poisťovni Otčina, a. s. spolu s žádostí o předložení listin
týkajících se této organizační složky.
Jednalo se tedy o řádně uplatněný žalobní bod, který byl pak dále konkretizován
v replice stěžovatele a krajský soud se proto měl tímto žalobním bodem zabývat. Námitka
stěžovatele ohledně nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu z důvodu, že se krajský
soud nijak nevypořádal s tímto žalobním bodem, je proto důvodná. Opodstatněnost samotné
žalobní námitky nedostatečného zjištění skutkového stavu správními orgány krajským soudem
tím bez dalšího ovšem rozhodně potvrzena být nemůže.
Lze tedy uzavřít, že v projednávané věci byl dán kasační důvod podle ust. §103 odst. 1
písm. b) i d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost důvodnou a podle §110
odst. 1 zrušil kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. V dalším řízení je krajský soud, vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku
(§110 odst. 4 s. ř. s).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(srov. §110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. června 2014
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu