ECLI:CZ:NSS:2014:3.AS.135.2013:8
sp. zn. 3 As 135/2013 - 8
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalované: Česká pošta, s. p., se sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1, o podání ze dne
18. 10. 2013, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 28. 11. 2013, č. j. 10 Na 102/2013 – 12,
takto:
I. Řízení se z a s t a v u je .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí proti v záhlaví
uvedeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), kterým
bylo odmítnuto podání stěžovatele ze dne 18. 10. 2013. Tímto podáním se stěžovatel domáhal
ochrany před nezákonným zásahem žalované, který měl spočívat ve vrácení všech písemností
doručovaných žalobci zpět soudu, který je odeslal. Usnesením ze dne 4. 11. 2013, č. j. 10 Na
102/2013 - 7 krajský soud vyzval stěžovatele, aby odstranil vady shora uvedeného podání
ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto usnesení, a to zejména ve spojení s namítanou podjatostí
členek správního senátu. Vytýkané vady podání stěžovatel neodstranil. Následně krajský soud
usnesením č. j. 10 Na 102/2013 – 12 ze dne 28. 11. 2013 podání odmítl pro nesplnění podmínek
řízení z důvodu, že žalovaná není správním orgánem a svým postupem tak vrchnostensky
nezasahuje do veřejných subjektivních práv žalobce.
Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel při podání kasační stížnosti neuhradil soudní
poplatek ve výši 5.000 Kč (položka č. 19 sazebníku soudních poplatků – přílohy zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů). Stejně tak Nejvyšší
správní soud zjistil, že stěžovatel není pro dané řízení o podané kasační stížnosti zastoupen
advokátem.
Podle ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích platí, že nebyl-li poplatek
za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti
zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí
této lhůty soud řízení zastaví.
Podle ustanovení §47 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) soud řízení usnesením zastaví, stanoví-li tak tento
nebo zvláštní zákon. Toto ustanovení se užije na základě ustanovení §120 s. ř. s. v řízení
o kasační stížnosti obdobně.
Nejvyšší správní soud uvádí, že v souladu se zásadou hospodárnosti řízení v tomto
případě nepřistoupil k provedení standardních procesních úkonů, tj. nevyzval stěžovatele
k zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti, a stejně tak ani k předložení plné
moci udělené jím advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti. Zdejšímu soudu je totiž
z úřední činnosti známo (srov. např. věci vedené pod sp. zn. 3 As 39/2013 či sp. zn. 3 As
74/2012), že shora uvedené výzvy adresované danému stěžovateli, jimiž byl již nesčetněkrát
poučován o řádném postupu z jeho strany, obvykle neplní svůj účel a nevedou k řádné procesní
přípravě řízení. Tyto výzvy naopak rozehrávají písemný „ping pong“ mezi stěžovatelem a zdejším
soudem, který prodlužuje řízení o kasační stížnosti o několik týdnů až měsíců. Stěžovatel
zpravidla požádá o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta pro řízení
o kasační stížnosti, a následně o prodloužení lhůty k předložení plné moci udělené advokátovi,
resp. o povolení splátek soudního poplatku. Nejvyšší správní soud však tyto žádosti zamítne
z důvodu svévolného uplatňování práva stěžovatelem a jeho obstrukčního přístupu k vedení
řízení (viz např. usnesení ze dne 18. 7. 2012, č. j. 8 As 71/2012 – 13, a ze dne 4. 10. 2012,
č. j. 8 As 71/2012 – 22, která byla stěžovateli doručena a jejich obsah je mu proto znám).
Výsledkem řízení pak obvykle bývá jeho zastavení pro nezaplacení soudního poplatku. Stejný
postup (neprovedení standardních procesních úkonů) zvolil Nejvyšší správní soud v případě
kasačních stížností stěžovatele již v minulosti (srovnej např. usnesení ze dne 11. 7. 2013,
č. j. 6 Aps 3/2013 – 10, č. j. 6 As 84/2013 – 10, č. j. 6 As 85/2013 – 9 a č. j. 6 Aps 4/2013 – 8,
dále usnesení ze dne 27. 6. 2013, č. j. 5 As 39/2013 – 10, usnesení ze dne 28. 2. 2013, č. j. 8 As
130/2012 – 13, rozsudek ze dne 20. 11. 2013, č. j. 1 Aps 12/2013 - 9 a další).
Nejvyšší správní soud nepochybuje, že tento bezúčelný a zcela neefektivní postup
by se opakoval i v nyní posuzované věci.
Obdobný postup volí v případě opakujících se zjevně nedůvodných podání stěžovatele
také Ústavní soud. Ve vztahu k povinnému zastoupení stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti
vyslovil, že poučení o této povinnosti není nutno stěžovateli zasílat vždy v každém individuálním
řízení, jestliže se tak stalo v identických případech předchozích. Pokud lze vycházet
ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé
stěžovatele zpravit o zásadě povinného zastoupení v řízení před Ústavním soudem ČR, setrvání
na požadavku vždy nového a totožného poučování by se jevilo jako formalistické a neefektivní
(viz usnesení ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 4256/12 nebo výše zmíněné usnesení
sp. zn. I. ÚS 1632/13, obdobně srov. usnesení ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 4255/12,
ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 3748/12, nebo ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. III. ÚS 3747/12).
Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že uvedené závěry lze vztáhnout i na poučování
o povinnosti zaplatit soudní poplatek v řízení o kasační stížnosti a povinnosti být zastoupen
advokátem. Stěžovatel byl zdejším soudem poučen o těchto povinnostech nesčetněkrát, jejich
existence si proto musí být nepochybně vědom.
Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva
(a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva
v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva,
které zdejší soud vymezil např. již v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 Afs 107/2004 - 48,
č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo
k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného,
je jenom zdánlivě dovolené“. K zákazu zneužití práva se vyjádřil také rozšířený senát,
podle něhož zákaz zneužití práva představuje pravidlo českého vnitrostátního práva, včetně práva
veřejného, které vyplývá z povahy České republiky jako materiálního právního státu založeného
na určitých vůdčích hodnotách, ke kterým vedle úcty ke svobodě jednotlivce a ochraně lidské
důstojnosti patří mimo jiné i úcta k harmonickému sociálnímu řádu tvořenému právem
a odepření ochrany jednání, které práva vědomě a záměrně využívá v rozporu s jeho smyslem
a účelem. Zákaz zneužití práva je v jistém smyslu ultima ratio, proto musí být uplatňován nanejvýš
restriktivně a za pečlivého poměření s jinými obdobně důležitými principy vlastními
právnímu řádu, s nimiž se může střetnout (usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010,
č. j. 1 As 70/2008 - 74, č. 2099/2010 Sb. NSS, a v něm uvedená judikatura). V této souvislosti
lze rovněž připomenout rozsudek ze dne 30. 12. 2010, č. j. 4 As 38/2010 - 43, ve kterém Nejvyšší
správní soud poukázal na model fungování občanského sdružení, založený na opakovaném
podávání žádostí o osvobození od soudních poplatků, tj. nákladů, které při jeho činnosti
zpravidla vznikají a s jejichž vznikem musel vědomě počítat. Neexistují-li pro takové jednání
legitimní důvody, je třeba jej považovat za zneužití práva zakotveného v §36 odst. 3 s. ř. s.
Uvedený závěr prošel testem ústavnosti u Ústavního soudu a obstál (viz usnesení ze dne
11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 1131/11).
Navíc podaná kasační stížnost nebyla zjevně na první pohled návrhem způsobilým
k zahájení řízení ve správním soudnictví, protože žalovaná není pasivně legitimována (srov. §82
s. ř. s.). Nejvyšší správní soud se již v rozsudku ze dne 6. 5. 2011, č. j. 8 As 70/2010 - 156
ztotožnil s názorem Krajského soudu v Českých Budějovicích, že žalovaná nevystupuje
při doručování písemností jako správní orgán a svým postupem vrchnostensky nezasahuje
do veřejných subjektivních práv žalobce. Krajský soud tudíž správně uzavřel, že zásah tvrzený
v předmětném podání se nemůže dotknout veřejných subjektivních práv stěžovatele. Nebylo
možné dospět ani k závěru, že by byla dána pravomoc soudů k rozhodnutí o tomto podání
ani v občanském soudním řízení, proto krajský soud nemusel postupovat ve smyslu §46 odst. 2
s. ř. s. Krajský soud proto bez jakýchkoliv pochybností postupoval v souladu se zákonem, pokud
podání stěžovatele odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud shledal, že v nynějším řízení o kasační stížnosti proti napadenému
usnesení krajského soudu nemůže být dále pokračováno pro nezaplacení soudního poplatku,
a proto rozhodl o zastavení tohoto řízení, jak je ve výroku uvedeno.
Podle §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. platí, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta. Proto
Nejvyšší správní soud nepřiznal náhradu nákladů řízení ani jednomu z jeho účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. února 2014
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu