ECLI:CZ:NSS:2014:3.AZS.25.2014:51
sp. zn. 3 Azs 25/2014 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobce: G. P.,
zastoupen JUDr. Annou Doležalovou, MBA, advokátkou, se sídlem Jablonského 604/7, Plzeň,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou
3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 7. 2013, č. j. OAM-179/ZA-ZA13-ZA08-
2013, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
8. 1. 2014, č. j. 41 Az 19/2013 – 28,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2014, č. j. 41 Az 19/2013 – 28,
a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 11. 7. 2013, č. j. OAM-179/ZA-ZA13-ZA08-
2013, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalobci se náhrada nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti nepřiznává .
III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti.
IV. Ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Anně Doležalové, MBA, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 3.400 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 11. 7. 2013, č. j. OAM-179/ZA-ZA13-ZA08-2013 žalovaný zamítl
žádost žalobce (dále „stěžovatel“) o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle
§16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon
o azylu“). Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu
v Brně. Krajský soud žalobu stěžovatele zamítl a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Stěžovatel v žalobě namítal, že žalovanému sdělil, že se nemůže vrátit na Filipíny,
neboť se obává pronásledování pro svou účast ve volební kampani proti bývalému starostovi
ve městě, ze kterého pochází. Své obavy zdůvodňoval tím, že matky čtyř jeho přátel, kteří
se kampaně také účastnili, byly napadeny a zraněny za zvláštních okolností a jeho bratranec
zmizel. Stěžovatel namítal, že podle čl. 4 odst. 4 směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. 4. 2004
o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní
příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje
mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“)
měl žalovaný přihlédnout k tomu, že několik jeho blízkých bylo ohrožováno bývalým starostou
a tato hrozba se vztahuje i na stěžovatele, jako vedoucí postavu kampaně. Stěžovatel tvrdil,
že jeho situace spadá pod pronásledování soukromou osobou dle ust. §2 odst. 9 zákona o azylu
a aplikuje se též čl. 8 odst. 2 kvalifikační směrnice. Stěžovatel citoval zjištění ze zprávy
Ministerstva zahraničních věcí USA z 19. 4. 2013, ze kterých vyplývá nedostatečnost systému
postihování trestné činnosti na Filipínách a také, že na Filipínách dochází k bezprávním
zmizením, popravám a mučení z různých důvodů, včetně politického aktivismu. Stěžovatel
upozornil, že tyto skutečnosti se uvádějí rovněž ve zprávě Human Rights Watch ze dne
31. 1. 2013, z níž ve svém rozhodnutí citoval také správní orgán. Má tedy za to, že žalovaný
nedostatečně zjistil informace o zemi původu a nedostatečně zohlednil relevantní zprávy, z nichž
vyplývá, že využití prostředků právní ochrany stěžovatele na Filipínách je obtížné a neúčinné.
Stěžovatel rovněž s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu zpochybnil možnost
vnitřního přesídlení v zemi původu. Dále namítal, že mu na území Filipín hrozí vážná újma
odpovídající čl. 15 kvalifikační směrnice a pronásledování soukromou osobou. Rovněž uvedl,
že se domnívá, že Česká republika by jeho vydáním zpět na Filipíny porušila čl. 3 Evropské
úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Krajský soud zrekapituloval v odůvodnění svého rozhodnutí zjištění ze správního spisu
a obsah pohovoru žadatele o mezinárodní ochranu provedeného se stěžovatelem. Následně
vyhodnotil tato zjištění tak, že stěžovatel netvrdil, že by v zemi původu byl pronásledován
soukromými osobami. Pouze uvedl, že byl vůdcem mládežnického hnutí ve městě, kde žil, a psal
a zpíval písničky proti minulému starostovi. On sám, ani nikdo z jeho rodiny, však nikdy napaden
ani pronásledován nebyl. Stěžovatel pouze sdělil, že čtyři matky jeho spolupracovníků byly
napadeny a zraněny záhadným způsobem a jeho bratranec zmizel 26. 1. 2013, kdy měl schůzku
se třemi vůdci vesnic ohledně podpory kandidáta ve volbách. Mládežnická organizace, kterou
stěžovatel vedl, podporovala současného starostu ve volbách a vykonávali obecně prospěšné
práce. Rodiče a bratři stěžovatele již v původním městě Mantinlupa nežijí. Odstěhovali se do jiné
části Filipín, stěžovatel s nimi neodešel.
Krajský soud vzal za prokázané, že podmínky §12 zákona o azylu nebyly naplněny,
neboť stěžovatel neměl důvod mít strach z pronásledování z důvodů zastávání určitých
politických názorů v zemi původu. Byl sice vůdcem mládežnického hnutí, které se stavělo proti
bývalému starostovi, on sám však žádné potíže neměl ani jeho rodině nebylo vyhrožováno
ani nebyl nikdo z jeho blízké rodiny napaden. Stěžovatel neuvedl, jakým „záhadným“ způsobem
byly napadeny matky jeho spolupracovníků z mládežnického hnutí, ani proč usuzoval, že jejich
napadení souviselo s kampaní proti bývalému starostovi. Rovněž neuvedl, proč zmizení svého
bratrance dává do souvislosti s politickými aktivitami. Stěžovatel navíc uvedl, že se v žádném
případě neobrátil na policii. Nemůže tedy říct, jaký by byl postoj policie na Filipínách k těmto
událostem.
Ve vztahu k §14a zákona o azylu vyšel krajský soud z toho, že stěžovateli nebyl
uložen trest smrti, nepřichází v úvahu ani jeho mučení nebo nelidské či ponižující zacházení
nebo trestání, ani vážné ohrožení jeho života nebo lidské důstojnosti z důvodu jeho politických
aktivit a ani jeho vycestování po posouzení skutečností, které sám uvedl, nepředstavuje rozpor
s mezinárodními závazky České republiky.
Krajský soud uvedl, že tvrzení stěžovatele pokládá za ryze účelová, protože si chce
zlegalizovat pobyt na území České republiky, neboť ani v době, kdy se politicky angažoval
jako vůdce mládežnického hnutí, neměl žádné problémy se státními orgány země původu
ani soukromými osobami. Krajský soud tak uzavřel, že stěžovatel neuvedl žádnou skutečnost
svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona
o azylu nebo že by mu hrozila vážná újma podle §14a zákona o azylu. Žalovaný tedy správně
zamítl jeho žádost o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodnou ve smyslu §16 odst. 1
písm. f) zákona o azylu.
Kasační stížností ze dne 6. 2. 2014 stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu z důvodů
podle ust. §103 odst. 1 a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel uvádí, že o udělení mezinárodní ochrany požádal z důvodu obav z bývalého
starosty města Muntilupa. Stěžovatel byl vůdčí osobou skupiny Sad army, v jejímž rámci psal
a zpíval písničky proti bývalému starostovi. V rámci předvolební kampaně se účastnil mítinků,
kde vystupoval se svými písněmi proti bývalému starostovi. Čtyři matky členů skupiny Sad army
byly napadeny a zraněny, dne 26. 1. 2013 zmizel bratranec stěžovatele, který byl také členem
skupiny. Příbuzní stěžovateli doporučili odjet, jinak by se mu mohlo něco stát. V rámci řízení
o udělení mezinárodní ochrany správnímu orgánu stěžovatel předložil fotografie potvrzující účast
skupiny Sad army na mítincích, na kterých podporovali kandidáta na starostu pana Aldrin L. San
Pedra. Krajskému soudu také stěžovatel zaslal nahrávky písně skupiny Sad Army, své vyjádření
a text písně skupiny s politickým kontextem.
Stěžovatel namítá, že žalovaný pochybil, když o jeho žádosti o udělení mezinárodní
ochrany rozhodl jako o zjevně nedůvodné. Stěžovatel opustil svou zemi pro odůvodněné
obavy z pronásledování z důvodu zastávání určitých politických názorů, které projevil
při organizovaných předvolebních mítincích. Žalovaný proto měl jeho žádost meritorně
přezkoumat. Stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2013,
č. j. 2 Azs 27/2003 – 59 a dovozuje, že pokud žalovaný v jeho případě dospěl k závěru,
že neshledal jednání hrozící stěžovateli pronásledováním, případně že se nejednalo
o pronásledování z důvodu azylově relevantního, jednalo se již o meritorní spor ohledně výkladu
definice uprchlíka a žádost stěžovatele nemohla být zamítnuta podle §16 zákona o azylu.
Stěžovatel rovněž namítá, že rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné. Podáním
ze dne 11. 12. 2013 poukázal na výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu a doplnil
důkazy ke své žalobě; z rozsudku krajského soudu však není zřejmé, proč soud k tomuto
doplnění nepřihlédl a proč citovaný rozsudek nezohlednil. Stěžovatel má rovněž za to, že řízení
před krajským soudem bylo zatíženo vadou řízení, neboť nebyl informován o nařízeném jednání.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 12. 3. 2014 uvedl, že považuje
své rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatele jako zjevně nedůvodné za správné. Stěžovatel
neuvedl okolnosti, které by v něm mohly vyvolat opodstatněné obavy z pronásledování ve smyslu
zákona o azylu. Nezmínil žádné negativní jednání v souvislosti se svojí osobou a výslovně uvedl,
že nebyl nikdy napaden ani mu nebylo vyhrožováno. U napadení matek spolupracovníků
či zmizení bratrance stěžovatele nebyla nijak věrohodně prokázána spojitost s jeho osobou.
Stěžovatel doplnil svou argumentaci podáním ze dne 30. 4. 2014, ve kterém zdůraznil,
že ve správním řízení nebyl řádně zjištěn skutkový stav. Odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 9. 2. 2010, č. j. 6 Azs 74/2009 – 51, a uvedl, že se svými problémy
neobrátil na policii, protože ta byla na straně bývalého starosty. Toto tvrzení však žalovaný
ve správním řízení nijak nezkoumal, ani je nevyvrátil na základě informací o zemi původu.
Informace získané ve správním řízení byly nedostatečné, neboť z nich není zřejmé, jak probíhá
samotné vyšetřování trestných činů, například zda se osoby nespokojené s postupem policie
mohou domáhat nápravy. Správní orgán v řízení neprokázal, že by politický systém v zemi
původu stěžovatele dával občanům možnost domáhat se ochrany práv u státních orgánů.
Naopak stěžovatel v žalobě předloženými důkazy prokazoval, že tomu tak není. S těmito důkazy
(zpráva ministerstva zahraničí USA) se však krajský soud nijak nevypořádal. Krajský soud
se také nezabýval argumentací stěžovatele ve vztahu k nemožnosti využití institutu vnitřní
ochrany v zemi původu. Rozhodnutí krajského soudu je proto nepřezkoumatelné.
Stěžovatel rovněž vytýká krajskému soudu paušální závěrečné konstatování,
že jeho tvrzení pokládá za ryze účelové a směřující k legalizaci pobytu. Ze žádosti stěžovatele
je patrno, že jejím důvodem byla obava z jednání osob spjatých s bývalým starostou obce, proti
němuž se politicky angažoval. Stěžovatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 5. 2011, č. j. 5 Azs 6/2011 – 49, z něhož vyplývá, že správní orgán má povinnost
zabývat se azylově relevantními tvrzeními, byť je žadatel formálně neoznačil jako důvody
pro žádost o mezinárodní ochranu, a skutečnost, že žadatele vedla k podání žádosti o udělení
mezinárodní ochrany také snaha o legalizaci pobytu, nepostačuje sama o sobě k zamítnutí žádosti
jako zjevně nedůvodné. Podle názoru stěžovatele krajský soud paušálně odmítl všechna
jeho tvrzení ve vztahu k §14a zákona o azylu s tím, že hlavním důvodem, proč se nechce vrátit,
je snaha o legalizaci pobytu. Takový postup krajského soudu je, s ohledem na citovaný judikát,
nepřípustný.
K vyjádření žalovaného ze dne 12. 3. 2014 stěžovatel uvedl, že nelze považovat
za náhodu, že jediným pojítkem mezi napadením matek jeho spolupracovníků a zmizením
jeho bratrance je právě spolupráce s mládežnickou organizací Sad army, jejíž vůdčí osobností
byl. Jediným důvodem, proč nedošlo také k fyzickému útoku na stěžovatele, je skutečnost,
že zemi původu bezprostředně po zmizení svého bratrance opustil. Odůvodněný strach
z pronásledování může vznikat i tam, kde pronásledování byli vystaveni žadatelovi příbuzní,
přátelé, či příslušníci stejné sociální skupiny.
K doplnění kasační stížnosti a vyjádření stěžovatele se vyjádřil žalovaný podáním ze dne
15. 5. 2014, ve kterém zopakoval, že se stěžovatel sám v zemi původu nesetkal s žádným
negativním jednáním. Pokud měl být stěžovatel vůdčí osobností skupiny Sad army, je nelogické,
proč by právě vůdčí osobnost organizace byla ponechána bez zájmu a nebyla jedním z prvních,
kdo by byl nežádoucímu jednání vystaven. To nelze ospravedlnit ani námitkou, že stěžovatel
opustil zemi původu bezprostředně po zmizení bratrance, neboť stěžovatelův bratranec
měl zmizet 26. 1. 2013 a stěžovatel vlast opustil až v březnu. Na případ stěžovatele rovněž
nelze vztáhnout závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Azs 74/2009 – 51.
Ač se stěžovatel ani nepokusil obrátit se žádostí o pomoc na policii, nic mu nebránilo obrátit
se na současného starostu, kterého podporoval. Stěžovatel měl využít dostupné prostředky
k ochraně svých práv předtím, než podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, neboť
ta je až poslední možností za situace, kdy ostatní prostředky k nápravě selhaly. Žalovaný
proto navrhuje kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Ověřil, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti (§102 s. ř. s.).
V kasační stížnosti, kterou podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustné důvody
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. a v řízení o kasační stížnosti je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy přípustná.
Vzhledem k okolnosti, že se v dané věci jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany, zabýval se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a s. ř. s. též otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být kasační stížnost podle citovaného ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
Otázkou vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního
se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 –
39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde citovaná rozhodnutí NSS jsou přístupná
na www.nssoud.cz).
O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících
typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec
či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) kasační stížnost se týká
právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, rozdílnost v judikatuře přitom
může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti
bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní
pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv
pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně
domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.
Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat
takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
V projednávané věci Nejvyšší správní soud shledal v řízení před krajským soudem
procesní pochybení, která mohla mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí krajského soudu.
Ve smyslu citované judikatury proto považuje tento soud kasační stížnost za přijatelnou.
Podle §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu se žádost o udělení mezinárodní ochrany
zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo že mu hrozí vážná újma podle §14a.
Krajský soud v projednávané věci především zcela opomenul vypořádat stěžovatelovou
námitku brojící proti nedostatečnému zjištění skutkového stavu ve správním řízení. Stěžovatel
v žalobě citoval zjištění ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA z 19. 4. 2013, zmiňující
nedostatečnost systému postihování trestné činnosti na Filipínách a také to, že na Filipínách
dochází k bezprávním zmizením, popravám a mučení osob z různých důvodů včetně politického
aktivismu. Stěžovatel upozornil, že tyto skutečnosti zmiňuje rovněž zpráva Human Rights Watch
ze dne 31. 1. 2013, z níž ve svém rozhodnutí citoval také správní orgán. Namítal, že žalovaný
nedostatečně zjistil a vypořádal informace o zemi jeho původu. K těmto žalobním námitkám
stěžovatele se krajský soud nijak nevyjádřil, pouze obecně konstatoval, že za účelem důkladného
posouzení věci žalovaný opatřil informace o zemi původu, s nimiž porovnal tvrzení stěžovatele
a zabýval se dostupností ochrany v případě stěžovatelem tvrzených problémů. Přitom žalovaný
ve svém rozhodnutí jako zjištění o zemi původu pouze uvedl, že Filipíny jsou pluralitní
demokracií s voleným prezidentem a zákonodárným sborem, aktivním sektorem občanské
společnosti, energicky fungujícími sdělovacími prostředky a dále, že občanský aktivismus
je rozsáhlý a nezávislost soudů je silná. Takový závěr ovšem (v kontextu výše zmiňovaných
zpráv) není možné považovat za zcela objektivní. Žalovaný neměl jako podklad svého
rozhodnutí použít pouze některá zjištění o zemi původu stěžovatele, ale měl se zabývat i dalšími
stejně hodnověrnými podklady a také jejich optikou hodnotit azylový příběh stěžovatele.
Rozsudku krajského soudu je také třeba vytknout, že se nijak nevypořádal s podáním
stěžovatele ze dne 11. 12. 2013, v němž stěžovatel doplnil svou žalobní argumentaci a doložil
své vyjádření, text písně, kterou složil před odjezdem z Filipín a CD s fotografiemi z mítinků
na podporu kandidáta pana San Pedra a s nahrávkou stěžovatelovy písně. Nejvyšší správní soud
připomíná, že podle §52 odst. 1 s. ř. s. soud rozhodne, které z navržených důkazů provede,
a může provést i důkazy jiné. Z judikatury zdejšího soudu však zároveň vyplývá, že soud musí
své rozhodnutí o tom, které důkazy provede a které nikoliv, odůvodnit. (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 – 89, publikovaný
pod č. 618/2005 Sb. NSS)
Krajský soud se též ve svém rozsudku opomenul vypořádat se stěžovatelovou
argumentací ohledně nemožnosti vnitřního přesídlení. Dospěl sice v odůvodnění svého
rozhodnutí k závěru, že stěžovatel netvrdil pronásledování soukromými osobami v zemi původu,
i přes to však měl reagovat na žalobní námitku týkající se nemožnosti vnitřního přesídlení a uvést,
proč ji považuje či nepovažuje za relevantní.
Podle judikatury Nejvyššího správního soudu je rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné,
pokud zcela opomene vypořádat některou z uplatněných žalobních námitek (srov. rozsudky
ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 - 58, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, či ze dne
8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74). S ohledem na skutečnosti výše uvedené lze tedy konstatovat,
že kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je naplněn.
Naopak námitka stěžovatele, že nebyl krajským soudem informován o nařízeném jednání,
není důvodná. Ze spisu krajského soudu zdejší soud zjistil, že stěžovateli byl dne 13. 9. 2013
doručen přípis ze dne 12. 9. 2013, který mimo jiné obsahoval výzvu podle ust. §51 odst. 1 s. ř. s.
k vyjádření, zda stěžovatel souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání. Výzva zahrnovala
také poučení, že nevyjádří-li účastník ve lhůtě dvou týdnů od doručení této výzvy nesouhlas
s rozhodnutím věci bez jednání, má se za to, že proti takovému postupu ničeho nenamítá.
Ze spisu nevyplývá, že by stěžovatel vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání. Jednání
tak (v souladu se zákonem) nebylo krajským soudem vůbec nařízeno a věc byla rozhodnuta
bez jednání; proto o něm stěžovatel ani nemohl být vyrozuměn.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele vytýkající krajskému
soudu paušalizující závěrečné konstatování, že jeho tvrzení považuje za účelová a směřující
k legalizaci pobytu. Nejednalo se totiž (jak mylně uvádí stěžovatel) o jediné zdůvodnění
nedůvodnosti stěžovatelovy žaloby ve vztahu k §14a zákona o azylu. Krajský soud totiž
také uvedl, že stěžovateli nebyl uložen trest smrti, nepřichází v úvahu jeho mučení nebo nelidské
či ponižující zacházení nebo trestání, ani vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti
z důvodu jeho politických aktivit a jeho návrat, po posouzení skutečností, které stěžovatel uvedl,
tedy nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky České republiky. Proti tomuto zdůvodnění
stěžovatel nic nenamítal.
Nelze souhlasit ani s argumentací stěžovatele, že se v jeho případě jednalo o meritorní
spor ohledně výkladu definice uprchlíka. Z rozhodnutí žalovaného totiž vyplývá, že žalovaný
dospěl k závěru, že stěžovatelova tvrzení nejsou relevantní z pohledu §12 a §14a zákona o azylu
proto, že stěžovatel netvrdil, že by přímo jemu někdo vyhrožoval v souvislosti s jeho politickou
činností, přičemž úvahy stěžovatele o pronásledování z důvodu politických aktivit označil
žalovaný za ryze spekulativní „bez reálných konotací“.
V projednávané věci tak nebyl spor o to, zda jednání, kterému byl stěžovatel vystaven
v zemi původu, představuje pronásledování (nebo vážnou újmu), ale o to, zda stěžovatel vůbec
musel čelit nějakému negativnímu jednání, případně také, zda se stěžovatele týká tvrzené
negativní jednání vůči matkám jeho spolupracovníků z organizace Sad army a jeho bratranci.
Pokud jde o možnost posledně zmiňovanou, zde Nejvyšší správní soud odkazuje
na svůj rozsudek ze dne 8. 11. 2006, č. j. 8 Azs 94/2005 - 106), ze kterého vyplývá, že „[v] případě,
kdy žadatel o azyl uvádí, že byl pronásledován pro zastávání funkce v opoziční politické straně
v nedemokratickém režimu (Bělorusko), je třeba ve správním řízení mj. zkoumat i postavení této opoziční strany
v tamním politickém systému, jejích členů a funkcionářů, a zda tito nejsou ze strany vládních struktur
perzekuováni“. Z uvedeného vyplývá, že v určitých případech může být relevantní i negativní
jednání směřující nikoliv přímo proti žadateli o mezinárodní ochranu, ale i jednání směřující proti
členům určitého politického uskupení, jehož je členem. Stěžovatel v projednávané věci přitom
tvrdil, že je vůdčím členem organizace Sad army (která se angažovala politicky) a že členové
tohoto uskupení jsou vystaveni pronásledování ze strany soukromé osoby (bývalého starosty,
proti němuž toto politické uskupení vystupovalo). Tvrdil také, že nemůže ochranu hledat
u policie, jelikož ta je na straně tvrzeného původce pronásledování. Nic z toho se ovšem nestalo
předmětem dokazování, neboť tato tvrzení byla žalovaným paušálně odmítnuta.
Na tomto místě je třeba poznamenat, že zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany
jako zjevně nedůvodné podle §16 zákona o azylu vede v podstatě k diskvalifikaci žadatele
z režimu řádného řízení, v němž by se zjišťovalo, zda žadatel o mezinárodní ochranu
splňuje podmínky pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany podle zákona o azylu
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130).
Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2007 - 57 konstatoval,
že „§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu [aktuálně písm. f) tohoto ustanovení] je na místě využívat s maximální
obezřetností a omezit jeho aplikaci pouze na případy, kdy je podaná žádost o udělení mezinárodní ochrany
skutečně zcela zjevně neoprávněná“. Postup žalovaného, než shledá žádost o udělení mezinárodní
ochrany zjevně nedůvodnou, by tedy měl být velmi obezřetný. Žalovaný by měl předně
dostatečně vyjasnit tvrzení žadatele týkající se důvodů jeho žádosti, neboť právě tato jsou klíčová
pro případné posouzení zjevné nedůvodnosti jeho žádosti podle §16 odst. 1 písm. f) zákona
o azylu.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 – 59, dospěl
k závěru, že „[s]právní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle §12
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody
v tomto ustanovení uvedené. V opačném případě žádost jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1
písm. g) téhož zákona zamítne“ [aktuálně se jedná o písm. f) tohoto ustanovení – pozn. NSS].
Lze tedy dovodit, že pokud žadatel o mezinárodní ochranu tvrdí skutečnosti, které jsou alespoň
potencionálně relevantní z hlediska důvodů pro udělení azylu stanovených §12 zákona o azylu,
musí proběhnout řádné řízení s meritorním posouzením žádosti. Účelem ustanovení §16 odst. 1
písm. f) zákona o azylu je totiž zjednodušení řízení o udělení mezinárodní ochrany v případech,
kdy žadatel netvrdí skutečnosti ani potencionálně relevantní z pohledu §12 a §14a zákona
o azylu. V takových případech by totiž zjišťování situace a stavu ochrany lidských práv
v žadatelově zemi původu bylo pouze mechanickou operací, nevztahující se k žádným
konkrétním tvrzením žadatele o mezinárodní ochranu. (Srov. Honusková, V., Jurmann, M., Kosař,
D., Lupačová, H., Molek, P: Zákon o azylu. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2010.)
V posuzované věci situace, kterou reflektuje ustanovení §16 odst. 1 písm. f) zákona
o azylu, nenastala. Tvrzení stěžovatele totiž nelze považovat za zjevně neodpovídající důvodům
podle §12 zákona o azylu. Je třeba připomenout, že původcem pronásledování ve smyslu §12
zákona o azylu může být i soukromá osoba za předpokladu, že lze prokázat, že stát, strana nebo
organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území
nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním
nebo vážnou újmou (srov. §2 odst. 9 zákona o azylu). Takové dokazování však v posuzované
věci zcela absentuje.
Tvrzení stěžovatele není takové povahy, že by prima facie vylučovalo důvody pro udělení
azylu podle §12 zákona o azylu. Proto mělo být podrobeno meritornímu posouzení, respektive
standardnímu procesu dokazování tvrzených skutečností na základě informací o zemi původu
stěžovatele a prostřednictvím vyhodnocení řádně vedených pohovorů se stěžovatelem.
Nejvyšší správní soud samozřejmě vysloveným názorem ani nenaznačuje závěr
o pravdivosti a relevanci stěžovatelových tvrzení uvedených v žádosti o udělení mezinárodní
ochrany, a to jak jednotlivých tvrzení, tak jejich posouzení ve vzájemné souvislosti, a především
také v souvislosti s řádně zjištěnými podklady o situaci v zemi původu stěžovatele. Pouze
zdůrazňuje, že žalovanému nic nebrání přesvědčivě se vypořádat s hodnotou stěžovatelovy
argumentace, s faktem lokální povahy jeho údajných problémů, absencí snahy domoci se ochrany
u nového starosty, kterého měl úspěšně podporovat, jakož i s dalšími argumenty, a to v kontextu
s relevantními zjištěními azylově obecněji významných skutečností o zemi stěžovatelova původu.
Na základě posouzení žádosti stěžovatele, které neproběhlo standardní meritorní cestou,
nýbrž postupem podle §16 zákona o azylu, totiž ani nelze na pravdivost a relevanci stěžovatelovy
výpovědi usuzovat.
Žalovaný zpochybňuje ve svém podání ze dne 15. 5. 2014 věrohodnost stěžovatelovy
výpovědi též úvahou, že by -li stěžovatel vůdčí osobností skupiny Sad army, je nelogické,
proč nebyl jedním z prvních, kdo byl vystaven nežádoucí politické represi. Nejvyšší správní soud
opakuje, že ve správním řízení nebyl pro posouzení této skutečnosti prostor právě proto,
že stěžovatelova žádost o udělení mezinárodní ochrany byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná
a nebyla žalovaným meritorně posouzena.
V případě stěžovatele tedy nebyly dány podmínky předpokládané ustanovením §16
odst. 1 písm. f) zákona o azylu pro zamítnutí jeho žádosti jako zjevně nedůvodné. Stěžovatel
uvedl ve správním řízení tvrzení, které mohlo být azylově relevantní z pohledu §12 zákona
o azylu. Žalovaný se tak měl tímto jeho tvrzením zabývat a meritorně je posoudit.
Nad rámec nutného zdůvodnění Nejvyšší správní soud podotýká, že krajský
soud v odůvodnění svého rozhodnutí nepřípadně zdůraznil, že st ěžovatel vůbec neuvedl,
proč se domníval, že napadení matek jeho spolupracovníků a zmizení jeho bratrance souviselo
s politickou činností. Je totiž třeba konstatovat, že tyto „mezery“ ve výpovědi stěžovatele nelze
bez dalšího klást k tíži právě stěžovateli, neboť mohou svědčit také o nedůsledném vedení
pohovoru se stěžovatelem ve správním řízení (stěžovateli nebyla taková otázka vůbec položena).
Lze opět připomenout závěry judikatury zdejšího soudu k vedení pohovoru s žadatelem
o mezinárodní ochranu, konkrétně například rozsudek ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009 –
74, ze kterého vyplývá, že „[s]právní orgán rozhodující ve věci mezinárodní ochrany musí při osobních
pohovorech postupovat tak, aby žadateli o udělení mezinárodní ochrany umožnil předložit v úplnosti důvody
své žádosti [§23 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve spojení s čl. 13 odst. 3 procedurální směrnice
(č. 2005/85/ES)]“. V kontextu s výše naznačeným důkladným zjištěním rozhodujících
skutečností se zajisté mohou i stěžovatelova tvrzení o útocích na další osoby ukázat
jako nevěrohodná a účelová. K takovému závěru však dosavadní dokazování neposkytuje
dostatečný podklad.
Zdejší soud tak uzavírá, že lze souhlasit se stěžovatelovou námitkou, že žalovaný měl jeho
žádost meritorně přezkoumat, neboť zatím nelze přesvědčivě vyloučit, že stěžovatel opustil zemi
svého původu z důvodu oprávněných obav z pronásledování za zastávání politických názorů.
V projednávané věci je proto dán také kasační důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Námitka stěžovatele, že ve správním řízení nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav,
neboť informace o zemi původu užité žalovaným ve správním řízení nebyly dostatečné
pro vyslovený závěr, logicky koresponduje s chybným posouzením žádosti o mezinárodní
ochranu podle §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu jako zjevně nedůvodné, namísto jejího
meritorního posouzení. Takovému procesnímu postupu odpovídalo pouze zcela obecné
a nedostatečné posouzení situace v zemi původu provedené žalovaným, takže uvedená námitka
nepostrádá důvodnosti [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Tuto chybu bude muset žalovaný shora
uvedeným způsobem v dalším řízení odstranit.
V projednávané věci byly dány kasační důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto, v souladu s ust. §110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek krajského
soudu zrušil. Jelikož především nedostatky při zjišťování skutkového stavu věci a další zjištěné
vady existovaly již ve správním řízení, krajský soud by v dalším řízení nemohl rozhodnout jinak
než (vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu) zrušit rozhodnutí žalovaného. Proto
Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodl také o zrušení
rozhodnutí žalovaného, jemuž vrátil věc k dalšímu řízení. V něm je žalovaný dle ustanovení §78
odst. 5 s. ř. s., použitého přiměřeně dle ustanovení §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., vázán výše
vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Podle ust. §60 odst. 1 s. ř. s. má stěžovatel, který byl ve věci procesně úspěšný,
právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému. V souladu s ust. §110 odst. 3 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud při použití postupu podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. musí
rozhodnout rovněž o nákladech řízení před krajským soudem. V řízení před krajským soudem
stěžovatel nebyl zastoupen a ze soudního spisu nevyplývá, že by náhradu nákladů řízení vyčíslil
nebo že by mu nějaké náklady řízení vznikly. V řízení o kasační stížnosti byl stěžovatel zastoupen
na základě usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2014, č. j. 3 Azs 25/2014 – 32,
ustanovenou advokátkou JUDr. Annou Doležalovou, MBA, jejíž hotové výdaje a odměnu
za zastupování platí stát. Stěžovatel ani v řízení o kasační stížnosti nějaké vlastní náklady neuvedl
a ze spisu ani nevyplývá, že by mu nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto stěžovateli
náhradu nákladů řízení v řízení o kasační stížnosti ani v řízení před krajským soudem nepřiznal.
Žalovaný nebyl ve věci procesně úspěšný, proto právo na náhradu nákladů řízení nemá
(srov. §60 odst. 1 s. ř. s. a contrario).
Ustanovené zástupkyni stěžovatele JUDr. Anně Doležalové, MBA náleží odměna
za zastupování stěžovatele v řízení o kasační stížnosti. Ustanovená zástupkyně stěžovatele
podáním ze dne 7. 4. 2014 zdejšímu soudu sdělila, že není plátkyní DPH. Podle obsahu spisu
učinila ve věci jeden úkon právní služby, a to doplnění kasační stížnosti ze dne 30. 4. 2014
[srov. §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif]. Za tento úkon jí náleží
odměna ve výši 3.100 Kč [§9 odst. 4 písm. d), §7 bod 5, §6 odst. 1 advokátního tarifu]
a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Nejvyšší správní
soud tedy celkově přiznal ustanovené zástupkyni stěžovatele odměnu za zastupování ve výši
3.400 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. června 2014
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu