ECLI:CZ:NSS:2014:4.AS.112.2014:32
sp. zn. 4 As 112/2014 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: S. M., proti
žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2014, č. j. 22
A 129/2013 – 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím ze dne 23. 9. 2013, č. j. MSK 132515/2013 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Opava
ze dne 30. 7. 2013, č. j. MMOP 82203/2013/13259/2013/VNIT, kterým nebylo vyhověno
žádosti žalobce o opravu údajů zapsaných v knize narození pana P. M.
[2] Žalobce proti napadenému rozhodnutí brojil žalobou ze dne 22. 10. 2013, v níž tvrdil,
že napadené rozhodnutí je zmatečné, odůvodněné bludem, protože správní orgán odmítl
předvolat účastníky správního řízení a protože vycházel ze zfalšovaných listin, jejichž platností
a správností se nikdo nezabýval. Žalobce se dovolával toho, že na soudě v minulosti své otcovství
popřel. Při nesouhlasném určení jména dítěte měl matrikář v minulosti správně postupovat
tak, že měl věc postoupit na soud, což se dle žalobce nestalo. Žalobce dospěl k závěru,
že dle zfalšovaných listin se B. M. žádné dítě v uvedenou dobu nenarodilo. Žalobce proto
navrhoval, aby soud vydal předběžné opatření, kterým uloží osobám, jimž byl vydán rodný list na
dítě P. M., dát tento rodný list do úschovy soudu. Dále navrhoval, aby mu byl pro řízení
ustanoven zástupce Mgr. F. D., aby byl osvobozen od soudních poplatků a aby soud zrušil
napadené rozhodnutí.
[3] Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14. 11. 2013, č. j. 22 A 129/2013 – 19, zamítl
žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů.
Kasační stížnost žalobce proti tomuto usnesení byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního
soudu ze dne 8. 1. 2014, č. j. 4 As 160/2013 – 28.
[4] Krajský soud v Ostravě proto stěžovatele vyzval dne 31. 3. 2014 k tomu, aby zaplatil
soudní poplatek za předmětnou žalobu. Na tuto výzvu žalobce reagoval podáním ze dne
3. 4. 2014, v níž opětovně žádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce
Mgr. F. D. Svou žádost odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě trestného
činu, zvláště když své otcovství před soudem popřel. Soudkyni označil za podjatou, neboť
rozhodovala v předchozím řízení a je proto ze zákona vyloučena z projednávání věci.
[5] Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 4. 2014, č. j. 22 A 129/2013 – 45, řízení
zastavil, protože žalobce nezaplatil soudní poplatek. K podání žalobce ze dne 3. 4. 2014 soud
konstatoval, že žalobce neuvedl žádné nové skutečnosti, které by vedly ke změně jeho názoru
na možnost přiznat žalobci osvobození od soudních poplatků.
[6] Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne ze dne 24. 4. 2014, č. j. 22 A 129/2013 – 45,
podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost ze dne 30. 4. 2014, v níž se dovolával
kasačních důvodů podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a tvrdil, že usnesení je zmatečné, neboť
nejsou uvedeni účastníci řízení. Věc navíc rozhodovala vyloučená soudkyně, která rozhodovala
v předchozím řízení a která propaguje justiční zločiny minulého režimu. Stěžovatel trval na tom,
že otcovství k P. M. před soudem účinně popřel a že je rozhodováno na základě zfalšovaných
listin. Poukazoval přitom na to, že uplatňuje nároky dle zákona č. 198/1993 Sb., tudíž má být
řízení o tomto nároku osvobozeno od placení soudních poplatků. S ohledem na výše uvedené
vyslovil stěžovatel přesvědčení, že mu soud upírá právo na spravedlivý soudní proces a porušuje
jeho práva garantovaná ústavním pořádkem. Proto požadoval, aby Nejvyšší správní soud
napadené usnesení krajského soudu zrušil, aby mu přiznal osvobození od soudních poplatků a
aby mu ustanovil zástupce.
[7] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[8] Podáním ze dne 30. 5. 2014 stěžovatel vznesl námitku podjatosti vůči soudcům, kteří měli
podle rozvrhu práce rozhodnout o předmětné věci. Nejvyšší správní soud (v jiném senátě)
usnesením ze dne 16. 7. 2014, č. j. Nao 257/2014 – 29, rozhodl, že soudci Nejvyššího správního
soudu JUDr. Dagmar Nygrínová, JUDr. Jiří Palla, Mgr. Aleš Roztočil, JUDr. Jaroslav Vlašín,
JUDr. Jan Vyklický a Mgr. Radovan Havelec nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci
vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 4 As 112/2014.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[9] Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě vzešlo (ustanovení §102 s. ř. s.), kasační
stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou naplněny důvody
podle ustanovení §104 s. ř. s.
[10] Nejvyšší správní soud v posuzované věci nepožadoval zaplacení soudního poplatku
ani zastoupení stěžovatele advokátem pro řízení o kasační stížnosti, které je podle ustanovení
§105 odst. 2 s. ř. s. povinné na rozdíl od řízení před krajským soudem, kde účastník
řízení nemusí být zastoupen advokátem. Za situace, kdy je předmětem kasačního přezkumu
usnesení, jímž bylo řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, by totiž trvání
na podmínce uhrazení soudního poplatku či na podmínce povinného zastoupení znamenalo
jen další řetězení téhož problému (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007,
č. j. 9 As 43/2007 - 77). Proto ani samostatně nerozhodoval o žádosti stěžovatele o osvobození
od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů opakovaně podané v průběhu řízení
o kasační stížnosti.
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Z obsahu kasační
stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s., neboť dovozuje nezákonné rozhodnutí o zastavení řízení. Podle ustanovení §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí
návrhu nebo o zastavení řízení.“ Pod tento kasační důvod však lze podřadit i další kasační důvody
v podobě důvodů podle §103 odst. 1 písm. c) a d) s. ř. s. – srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 – 98.
[12] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[13] Stěžovatel je toho názoru, že usnesení je „zmatečné“. Nejvyšší správní soud
tuto stížnostní námitku podřadil pod důvod kasační stížnosti podle ustanovení §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., dovolávající se nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení Krajského soudu
v Ostravě. K otázce nepřezkoumatelnosti z hlediska nesrozumitelnosti či nedostatku důvodů
rozhodnutí se vyjádřil Nejvyšší správní soud, např. ve svém rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 – 75 (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz),
takto:
[14] „Za nesrozumitelné lze obecně považovat takové soudní rozhodnutí, jehož výrok je vnitřně rozporný,
kdy nelze zjistit, zda soud žalobu zamítl nebo o ní odmítl rozhodnout, případy, kdy nelze seznat co je výrok
a co odůvodnění, dále rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby jsou jeho adresátem, rozhodnutí s nevhodnou
formulací výroku, která má za následek, že rozhodnutí nikoho nezavazuje apod. Nedostatkem důvodů pak nelze
rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými
důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady
skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody
o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé,
zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.“
[15] V případě napadeného usnesení se krajský soud nedopustil výše uvedené
nesrozumitelnosti v podobě vnitřní rozpornosti výroku, nerozlišení výroku a odůvodnění,
nezjistitelnosti jeho adresátů či nevhodné formulace, protože napadené usnesení jasně
a přehledně obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti. Ostatně samotný stěžovatel jeho
obsahu porozuměl, pouze s jeho obsahem nesouhlasí, což nepředstavuje důvod pro zrušení
napadeného usnesení pro jeho nesrozumitelnost.
[16] Napadené usnesení dle názoru Nejvyššího správního soudu netrpí ani nedostatkem
důvodů, neboť Krajský soud v Ostravě v odůvodnění tohoto rozhodnutí vyjádřil svůj názor
na to, proč je nutné řízení zastavit. V případě takového rozhodnutí o procesní otázce se krajský
soud z povahy věci nemohl vyjádřit k jednotlivým žalobním námitkám (zejm. týkajícím
se údajného falšování listin a podpisů stěžovatele vztahujícím se k věci samé), neboť
by v procesním rozhodnutí nahrazoval posouzení, které přichází v úvahu až v následném
meritorním rozhodnutí.
[17] Nejvyšší správní soud dále neshledal naplnění kasačního důvodu podle ustanovení §103
odst. 1 písm. c) s. ř. s. v podobě rozhodování věci vyloučenými soudci. Důvod pro vyloučení
soudce podle ustanovení §8 s. ř. s. představuje pouze to, že se zřetelem na jejich poměr k věci,
k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
Tvrzení, že soudkyně krajského soudu údajně propaguje „justiční omyly komunistického režimu
vládnoucího v České republice před rokem 1989“, zcela evidentně naplnit důvod
pro její vyloučení nemůže, protože toto zcela nepodložené a dehonestující tvrzení o subjektivních
postojích soudkyně nedokládá, že by měla poměr k věci, kterou v daném případě stěžovatel učinil
předmětem řízení, tedy to, zda správní orgány správně nevyhověly žádosti stěžovatele o opravu
údajů zapsaných v knize narození pana P. M. Navíc jde o námitku pozdě uplatněnou z hlediska
ustanovení §8 odst. 5 s. ř. s., a proto k ní nelze přihlížet.
[18] K tvrzení stěžovatele, že soudkyně JUDr. Javorová měla prohlásit, že danou
věc rozhodovala v původním řízení, Nejvyšší správní soud uvádí, že tato soudkyně by byla podle
§8 s. ř. s. vyloučena pouze tehdy, pokud by se podílela na projednávání věci u správního
orgánu nebo u soudu nižší instance, nikoli v případě, kdy tato soudkyně opakovaně projednává
žaloby stěžovatele – srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2003,
č. j. Nao 2/2003 – 18.
[19] K otázce vlastní nezákonnosti napadeného usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení
soudního poplatku a naplnění stížnostního důvodu podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
Nejvyšší správní soud uvádí, že se nemůže v tomto řízení vyjadřovat k otázce, zda žalobou
napadené rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem či nikoli. Nejvyšší správní
soud totiž je v řízení o kasační stížnosti oprávněn zkoumat pouze to, zda rozhodnutí krajského
soudu a důvody, o které se toto rozhodnutí opírá, jsou v souladu se zákonem; jeho úkolem není
věcně přezkoumávat, zda je žaloba stěžovatele důvodná. Rozsah přezkumu rozhodnutí soudu
v řízení o kasační stížnosti je totiž vymezen povahou a obsahem přezkoumávaného rozhodnutí.
Jestliže krajský soud řízení o žalobě zastavil a věc samu neposuzoval, může Nejvyšší správní
soud v řízení o kasační stížnosti pouze přezkoumat, zda krajský soud správně posoudil podmínky
pro zastavení řízení, nemůže se však již zabývat námitkami týkajícími se „merita věci“,
tedy toho, zda žaloba je důvodná (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004,
č. j. 1 Azs 24/2004 – 49; ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 – 98; či ze dne 5. 1. 2006,
č. j. 2 As 45/2005 – 65). Nemůže se proto vyjadřovat k otázce, zda stěžovatel své otcovství
popřel či nikoli, zda zápis do knihy narození byl proveden na základě zfalšovaných listin,
zda bývalá manželka stěžovatele byla v inkriminovanou dobu ve zdravotnickém zařízení či nikoli,
případně zda P. M. je synem bývalé manželky stěžovatele.
[20] Pokud stěžovatel namítá, že uplatňuje nároky podle zákona č. 198/1993 Sb.,
o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o protiprávnosti komunistického režimu), a dovozuje, že z toho důvodu
je na něm soudní poplatek vymáhán neprávem, musí Nejvyšší správní soud stěžovatele
upozornit, že předmětem soudního přezkumu učinil rozhodnutí žalovaného týkající se opravy
údajů zapsaných v knize narození pana P. M., nejedná se tudíž o řízení, na které by dopadal
zákon o protiprávnosti komunistického režimu a které by tak bylo osvobozeno od placení
od soudních poplatků již na základě zákona, jak dovozuje stěžovatel, ani se nejedná o řízení
o popření otcovství, jak se stěžovatel mylně domnívá. Na tuto skutečnost byl ostatně upozorněn
v předchozím rozsudku zdejšího soudu ze dne 8. 1. 2014, č. j. 4 As 160/2013 – 28, podle kterého
„Dovolává-li se stěžovatel toho, že uplatňuje svá práva podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti
komunistického režimu a o odporu proti němu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o protiprávnosti
komunistického režimu“), a podle prováděcích předpisů k zákonu o protiprávnosti komunistického režimu,
neshledává Nejvyšší správní soud tuto argumentaci přiléhavou. Napadená rozhodnutí se totiž týkala opravy údajů
zapsaných v knize narození u pana P. M. Nejvyšší správní soud v zákoně o protiprávnosti komunistického
režimu neshledává jakýkoli podklad pro to, aby správní orgány v případě opravy údajů zapsaných v knize
narození přihlédly k jiným skutečnostem, než které jsou uvedeny v příslušném předpisu. V napadeném rozhodnutí
nebyl zákon o protiprávnosti komunistického režimu, případně jiné předpisy týkající se vypořádání
se s komunistickou minulostí, použit. Argumentace stěžovatele ohledně zákona o protiprávnosti komunistického
režimu a prováděcích předpisů se proto zcela míjí s předmětem soudního přezkumu – s napadeným rozhodnutím.“
[21] Nejvyšší správní soud k opakovaným námitkám stěžovatele týkajícím se údajného
popření otcovství nad rámec výše uvedeného odkazuje (jako obiter datum) na odůvodnění
předchozího rozsudku zdejšího soudu v dané věci ze dne 8. 1. 2014, č. j. 4 As 160/2013 – 28,
v němž stěžovateli vysvětlil, že „ze své evidence o rozhodovací činnosti (stejně jako Krajský soud v Ostravě)
zjistil, že stěžovatel se již v minulosti domáhal opravy údajů zapsaných v knize narození pana P. M. Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 7. 1. 2010, č. j. 7 As 73/2009 – 206, k námitkám stěžovatele o falšování
podpisů a listin, stejně jako k údajnému popření jeho otcovství uvedl, že „Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval
námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu. Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel
namítá nedostatek skutkových důvodů, neboť tvrdí, že otcovství popřel a odkazuje na blíže nespecifikované
občanskoprávní řízení a rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 9 Co 225/77, ze dne 23. 5. 1997, a vytýká
krajskému soudu pochybení spočívající v tom, že nedoplnil dokazování, zejména výslech svědků. Z obsahu
předloženého spisu vyplývá, že stěžovatel a B. P. uzavřeli dne 20. 3. 1976 manželství a za jeho trvání se dne
7. 1. 1977 narodil P. M. Manželství stěžovatele a B. M., roz. P. bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu
v Karviné ze dne 29. 7. 1977, sp. zn. 15C 51/77, a tento rozsudek nabyl právní moci dne 13. 10. 1977.
Protože P. M. se mimo jakoukoliv pochybnost narodil za trvání manželství stěžovatele, svědčila mu ve smyslu ust.
§51 odst. 1 zákona o rodině zákonná domněnka otcovství k tomuto dítěti, a proto byl oprávněně zapsán
v matrice jako otec. Stěžovatel tak zcela důvodně tvrdí, že jeho otcovství nebylo určeno souhlasným prohlášením
rodičů, ale přitom nesprávně směšuje určení otcovství na základě souhlasného prohlášení rodičů podle ust. §52
zákona o rodině a prohlášení rodičů o jméně dítěte podle ust. §42 odst. 1 vyhl. 182/1959 Ú.l. V průběhu
správního řízení, ani následně v řízení soudním stěžovatel neprokázal, že by bylo pravomocně rozhodnuto o
popření jeho otcovství k P. M., když rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 1977, sp. zn. 9 Co
225/77, na který se odvolává v kasační stížnosti, bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu
v Opavě ze dne 17. 3. 1977, č. j. 13 Nc 35/77 – 16, o úpravě výchovy a výživy k nezl. P. M.
Tedy z něj neplyne nic, co by se týkalo popření otcovství stěžovatelem. Stěžovatel tak neprokázal, že by zákonem
stanoveným způsobem popřel své otcovství k P. M.. Protože ve správním řízení byl zjištěn stav věci, o němž nejsou
důvodně pochybnosti, a krajský soud, který vycházel v souladu s ust. §75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového stavu a
právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, nepochybil, pokud nenařídil ústní jednání,
neboť vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu nebylo třeba provádět dokazování, zejména ve vztahu
k tvrzenému zfalšování podpisu stěžovatele na prohlášení rodičů o jméně dítěte. Tato otázka je pro posouzení věci
právně bezvýznamná, protože otcovství stěžovatele se nijak neodvíjí od tohoto prohlášení, když se P. M. narodil za
trvání manželství stěžovatele. Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu pro
nedostatek skutkových důvodů proto není důvodná. Stejně tak není důvodná stížní námitka ve smyslu ust. §103
odst. písm. b) s. ř. s., v níž stěžovatel konkrétně namítal, že správní orgán při zjišťování skutkové podstaty
porušil zákon o rodině v ust. §57 odst. 1, zákon o matrice a vyhlášku č. 182/1959 Ú. l., přičemž v těchto
porušeních spatřuje komunistické zločiny. Obsah správního spisu nenasvědčuje tomu, že by magistrát a krajský
úřad nevycházely z dostatečně zjištěného skutkového stavu či při jeho zjišťování nějakým způsobem porušily
zákon. Oba správní orgány vycházely z platné právní úpravy určení otcovství v případě narození dítěte za trvání
manželství a správně dovodily, že není důvod pro opravu údajů zapsaných v knize narození, nebyla-li splněna
podmínka stanovená v ust. §5 odst. 2 zákona o matrikách pro změnu zápisu v matriční knize.“
[22] Nejvyšší správní soud dále v obecné rovině nezjistil stěžovatelem tvrzené a konkrétněji
nerozvedené porušení Ústavy (čl. 3, 4, 10 a 96), Listiny základních práv a svobod (čl. 3 odst. 3,
čl. 10 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2). Nejvyšší správní soud poukazuje
na to, že je kasačním soudem zásadně vázaným dispoziční zásadou podle ustanovení §109
odst. 3 a 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto nemůže dohledávat důvody a argumentaci
stěžovatele namísto něj, neboť tím by naprosto změnil charakter kasační stížnosti a porušil
by rovnost účastníků řízení normovanou ustanovením §36 odst. 1 s. ř. s. Pouhý výčet ustanovení
předpisu proto nepředstavuje řádnou kasační argumentaci a Nejvyšší správní soud se k takovému
výčtu v konkrétní rovině proto nemůže vyjadřovat.
[23] K dalším obtížně uchopitelným námitkám stěžovatele, které se pouze okrajově týkají
předmětu věci, lze souhrnně konstatovat, že žádná z nich není způsobilá zpochybnit věcnou
správnost a zákonnost napadeného usnesení, neboť námitky směřují proti údajnému spáchání
teroristického činu soudem, nebo jimi stěžovatel trvá na provedení testu DNA. Nejvyšší správní
soud nezjistil ani žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by se krajský soud dopustil
v předcházejícím řízení jakýchkoli machinací.
[24] S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že krajský soud nepochybil, pokud řízení o žalobě
stěžovatele zastavil podle §9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Předchozí
rozhodnutí krajského soudu o neosvobození stěžovatele od soudních poplatků bylo zákonné
a správné. Stěžovatel byl řádně a opakovaně vyzván k zaplacení soudního poplatku
a byla mu stanovena přiměřená lhůta k jeho zaplacení; během této náhradní lhůty ovšem soudní
poplatek nezaplatil a neučinil tak ani později, do doby, kdy nabylo právní moci usnesení
o zastavení řízení. Současně relevantním způsobem nedoložil, že by v jeho případě existovaly
podmínky pro prodloužení lhůty pro zaplacení soudního poplatku.
[25] Krajský soud zcela vyčerpávajícím způsobem objasnil, proč napadeným usnesením řízení
zastavil, poukázal na všechna relevantní zákonná ustanovení, která na věc dopadají a řádně
je na věc aplikoval. Z usnesení krajského soudu je patrné, že jiný postup než zastavení řízení
nebyl v nynější věci možný, s čímž se Nejvyšší správní soud ztotožnil.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[26] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě k závěru, že nebyl naplněn tvrzený důvod
podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., za použití ustanovení §109 odst. 3
a 4 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle §110 odst. 1
poslední věty s. ř. s. zamítl.
[27] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci procesně úspěšný, proto
nárok na náhradu nákladů řízení nemá; žalovanému náklady nad rámec jeho běžné úřední
činnosti nevznikly, proto mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů podle ustanovení §60
odst. 7 s. ř. s. nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. září 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu